Nové zpěvy

III

V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku dobyvatelských tratí,
shlížíme na kolejnice,
jež blesky železných hlatí
vrhají do kraje, rozpalujíce se,
když vlaky míjejí a všechno se třese
jich těžkým letem a rachotem,
to hadi jsou temní, potměšilí,
ke pražcům očazeným přibití,
ze štěrku by se rádi vymrštili
a, v trávě náspů ukryti,
za krvežíznivým jakýmsi snem
se odplazili někam
ke kovovým podzemním řekám;
jich paralelní zotročení,
jež našeho hroznější jest,

jim naplňuje noční snění
jak spící ohaře čekaný lov
řevem a během a zoufalstvím gest,
hromy a lomozy katastrof.

Shlížíme na ně měsíce, léta,
než prasknou hněvem či bolestí,
lhostejny k jejich nevědomosti,
s níž dobývají světa,
a nasloucháme ze zvyku
šíleným rytmům rychlíků
i těžkopádnému lomozu
členěných nákladních soumarů,
již nemají citu ni rozmaru,
a v intervalech provozu

již vyhlížíme zdaleka
jich lokomotiv oblaka
černá a šedá a bílá.

Tisíce vlaků jsme spatřily,
tisíce vlaků spatříme,
nás lidé s tratěmi sbratři…