Nové zpěvy

VII

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr
bez počtu vsadily jsme v zkaženou půdu, v střechy a báně
světových metropolí,
soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně,
jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo,
zatím co v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo
dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.

V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru
vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena
a, přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru,
na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná,
ba, docela dolů až na asfalt a dlažební kámen,
dnem, nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy,
a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen,
jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví,
a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony,
že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony,
v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce,
v kužel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce
společně mračno tvoří,
třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří.

Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly,
mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi,
a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a lip,
oblohu linkujeme křížem krážem a, kdybychom zazvučely,
jako to v polích někdy činíme, a rázem, všechny se všemi,
jak ohromný z ohr…