Nové zpěvy

Touhy

Zatím co skrčen, vtisknut zdám se do této samoty zde,
která hledí mne přerůsti, zahladiti mne zcela,
jsi-li tu, šume stromů, ptačí zpěve a hvizde,
jsi-li tu, skálo pozlacená, zeleni s pohledem děvím,
dnes věru nevím.

Dokořán otevřel jsem železnou bránu čela,
všechny dělníky odtud vyslal jsem do ciziny,
za nimi hledím, kterak jdou,
derou se v jas a noří se v stíny,
s mým zrakem a sluchem v čele se strou
po širé zemi.

Opojen řevem světa, mlžnými nadějemi,
krok za krokem za nimi celý se posunuji
od této výspy sladkovodního kraje,
kde snad jsem byl, ale kde nejsem, poněvadž dálkou pluji,
kde asi má ulita leží jen, s níž větřík si hraje.

Krok za krokem za nimi postupuji vpřed,
a oni jdou, hrnou se, tlačí v širý svět,
razí mi cestu, otvírají mi dveře:
pole a pole, les a les odskakují za nás,
dědiny, města, pohraniční stráž…

Města a města, bodáky, Rýn, Hamburk a námořníci.
Milujeme hnědi zvětralých lící
sedíce v krčmě, v husté a kalné žluti,
milujeme pařáty na těžkém půvabu holek,
vyhladovělé pudy, krutý alkohol a vtip.
V přístavu nočním vdechujeme chtivě vlhký a páchnoucí slib.

Teď jsme se zcivilisovali.
Sivozelená sláň je pod námi, před námi, v dáli.
Jsme pasažér první třídy, samotář, podivín snad,
při table d’hôte mlčelivý, sám stále mluvící s mořem.

To nejkrásnější nemohli jsme si s ním říci.
Bohudík, že je konec a maska dole!
Lépe je býti s oráčem chudým než s panským parním pluhem,
když nám již učarovalo to sivozelené pole.

Brooklyne řvoucí! New-Yorku nebesa škrábající!
Nevzpomínáme si snad? Koneček mastné sítě,
Vacuum Oil Company, jak se vždy jednoho rána
přisával uprostřed dědiny, lovil pro zlatého pavouka?
Lomoze, líhni nejztřeštěnějších věcí!
Nesmírná kovárno, v níž ohromná demokracie
klade se na kovadlinu, znova se ve výheň hrouží!
Dnes ráno však nebyl to stesk již po malé evropské louži?

Dál! Bláhový lete! Přátelská ruko farmy!
Zdar, kamaráde! Vzpomínáš na naše mládí?
Na rvačky s policií? Na okultické žvasty?
Zdar, Američane! Naděje užraly se.
A naše lebky pomalu jsou lysé.

Dál! Kde jsi, horečko prvních zlatokopů?
Dál! Nikoli, nečteme o hloupých revolucích.

V Buenos Aires palmovou třídou jdeme.
Dělníci moji, které jsem vyslal z čela,
nejsme-li syti pevniny, dosti přec těchto zemí!

Rio de Janeiro ještě! A dva měsíce moře.
Jako zvon to v nás hlaholí v nejbližší rejdě.

Tahiti! Tahiti! Stůjte dělníci! Přestal svět.
Bude nám vůbec ještě kdy možno někam se rozletět?

Sníme sny, jež jedenkrát byly až ke dnu již sněny.
Ach, jaké hloupé a voskové psali jsme kdys básně!
Ve vlasech veliké červené květy mají tu hnědé ženy.
Od žida kupujeme jim pozlacené cetky.
Denně si šeptáme, zapisujeme v mysl,
že zde jsme, skutečně zde, v těchto hedvábných tropech.
A zcela jsme venkovští, příroda, široké plíce,
a jako nikdy předtím nám hnusno i tropické město
a jeho důstojníci, prodejné tanečnice.

Pst! Noc je velebná příliš.
Pst! Všechny dveře k světu jsou zavřeny.
I ústa…

Proč tímto browningem nemožno usmrtit čas?
Všechny zbytečné touhy zahynuly by s ním.
Dělníci, počkejte přece až vám dám rozkaz.
Což opravdu tento koráb prorazil novou díru
ke světu, k neznámým věcem, k Evropě staré?

Dál tedy! Padesát pohledů nazpět. Korábe, rychle!
Což kdyby se nám zachtělo sem se vrátiti zemřít?

Po dlouhé pohodě, buď vítána, slaná bouři!
Tu přivázáni v pěně a kouři,
ve svět se řítíme.
Nic nemůžeš nám, bláhové nebe, nic, vzteklá vodo.
Na to, co bylo, myslíme.

Znova a znova myslíme na to, co bylo,
na slunce v houštinách, na hnědých ňadrech.
Přece nás něco do nových dveří pudí.
Najiti červy v nejsladších jádrech?

Spěcháme klubky japonských přístavních měst.
Tokio. Venkov. Staré fotografie vidíme živé.
Žluté mravence, ušaté Buddhy, zvetšelou pohádku.
Pr…