3
Druhý den ráno zaklepal Bill na dveře Isabellina pokoje. Už byla oblečená a čekala na něho. Tentokrát na sobě měla dokonale střižený kostýmek z námořnicky modrého lnu, k němu si vzala kabelku značky Kelly ve stejném odstínu a stejně barevné střevíčky z aligátoři kůže. Kolem krku si uvázala zářivě zelený šáteček, v uších se jí houpaly smaragdové a safírové náušnice. Slušelo jí to, vypadala mladičce a odpočatě a jako vždy velmi šik.
„Dneska vypadáte skvěle,“ zalichotil jí, když bok po boku sestupovali ze schodů. „Jak jste spala?“
„Jako když mě do vody hodí,“ odvětila Isabelle s úsměvem. „A co vy?“
„Mám dojem, že jsem to kapku přehnal s pitím. Nejsem si jistý, jestli jsem usnul nebo omdlel, ale teď se cítím jako znovuzrozený.“ Isabelle však včera večer opilý nepřipadal, spíš by odhadovala, že to je další z jeho vtípků.
V dobré náladě vešli do jídelny. Bill už z pokoje zavolal do recepce, předem jim zamluvil stůl a objednal přepychovou snídani.
„Tohle všechno přece nesním!“ postěžovala si Isabelle. Trochu zaskočeně si prohlížela tu hromadu jídla vyloženého na stole před nimi – vajíčka, vafle, slanina, bagety, sladké rohlíky, ovesná kaše, ovoce, pomerančový džus a káva. Poznamenala, že tím by se dala zasytit hlady umírající armáda.
„Když já netuším, co ráda snídáte,“ zazubil se na ni ostýchavě, „tak jsem pro jistotu objednal všechno. Co většinou jíte?“ zajímal se zvědavě. Toužil dozvědět se o ní co nejvíc, sebemenší detail.
„Obvykle kávu a suchou topinku, ale tohle je samozřejmě mnohem lákavější,“ smála se Isabelle, když si na talíř vršila vajíčka se slaninou a na misku nandala pár čerstvých jahod. K vlastnímu úžasu snědla obrovské porce všeho, co Bill objednal, a Bill dojedl zbytek. Než vyšli z restaurace, měli oba báječnou náladu a vzájemně se popichovali, kolik toho ten druhý zbaštil a takhle že za chvíli budou vykrmení jako koule. „Vlastně je moc dobře, že se vídáme jen dvakrát třikrát do roka,“ prohodila, když nasedali do přistavené limuzíny. „Kdyby to bylo častěji, stala by se ze mě tlustá bába.“ Bill však po ní vrhl prazvláštní pohled, protože si zrovna v duchu představoval, jak by bylo fajn, kdyby s ní mohl snídat denně. V její přítomnosti mu bylo příjemně, nemusel si na nic hrát a mohl se choval zcela přirozeně. Špatnou náladu mívala jen vzácně, i když jí občas volával i párkrát týdně, nikdy se nestalo, že by byla protivná či netrpělivá. Cindy odjakživa tvrdila, že až do oběda nechce mít s lidmi nic společného, ale Isabelle měla dnes dopoledne – a zřejmě i jindy – úžasně povídavou a milou náladu.
Cestou do Tateovy galerie mu nedočkavě vyprávěla, na jaké obrazy se v galerii nejvíc těší, líčila jejich historii, jejich osud, techniku provedení a nejvýznačnější a nejosobitější rysy. Bylo znát, že se na londýnský pobyt připravovala, že si připomněla a načetla spoustu podrobností, které člověk postupem času pustí z hlavy, a že se až dojemně těší. A sotva se ocitli v galerii, pohroužila se do prohlížení obrazů, znalecky si vychutnávala každičký detail i celkovou atmosféru jednotlivých děl, a všechno Billovi vysvětlovala. Návštěva muzea v Isabellině společnosti znamenala pro Billa úplně nový zážitek. Než v poledne odcházeli, měl pocit, že právě absolvoval hloubkový kurz o výtvarném umění.
„Máte neuvěřitelný přehled. Proč v tom směru něco neděláte, Isabelle? Víte toho tolik, že je věčná škoda nechat ty znalosti ležet ladem.“
„Jenže já nemám na nic čas,“ připomněla smutně. „Vážně nemůžu odejít od Teddyho.“
„Tak co kdybyste se přímo doma věnovala restaurátorství, abyste chlapce mohla mít na očích? Podle toho, co jsem slyšel, by zařízení ateliéru neměl být velký problém, dům máte velký až až.“
„Obávám se, že Gordon by mi to znemožnil,“ přiznala se Isabelle tiše.
Bill jí z hlasu vyčetl lítost. „Nikdy se mu nezamlouvala představa, že jeho žena by mohla pracovat. Dokud jsem měla místo v Louvre, považoval to za neúnosné bohémství. Víte, tenhle pokus by mi za všechno to trápení a hádky nejspíš nestál.“ Naděje na vla…
