16
Poté, co se jí Bill vytratil ze života, Isabelliny dny se vlekly jako hlemýžď, každý okamžik trval celou věčnost. Jako obvykle se věnovala Teddymu, ale stále vypadala nemocně a zlomeně. Nejedla, nespala, skoro nemluvila, ačkoliv v Teddyho přítomnosti se přemáhala. Každičkou bdělou minutu žila s pocitem, jako by trčela v propasti, kam nedopadal jediný sluneční paprsek. Zoufale prahla slyšet Billův hlas, ale neměla ani ponětí, kam by mu mohla zavolat. Zmínil se pouze, že se přesune do Washingtonu. Jestlipak ho tentokrát doprovází i Cynthia? Ale ať už je Bill kdekoliv, jí už nepatří a patřit ani nebude. Představoval půjčený dárek, který musela vrátit, ale cítila vděčnost i za těch pět let, po které se směla těšit z jeho přátelství a později i lásky. Bolest ze ztráty ji však sžírala tak pronikavě, až se denně strachovala, jestli nakonec nezemře. Rozchod s Billem byl mnohem horší než ta loňská autohavárie, protože jí naboural duši.
Dokonce i Gordon si toho povšiml, třebaže doma se vyskytoval jen výjimečně. Domníval se, že její zhoršené zdraví může mít souvislost s důsledky té nehody. Když na návštěvu přijela Sophie, úplně se vyděsila. Maminka vypadala jako těžce nemocný, vlastně umírající člověk.
„Jsi nemocná?“ zeptal se Gordon jednou u snídaně, když výjimečně strávil noc v domě. Pořád ještě netušil, že Isabelle o jeho záletech dávno ví. I přes veškerou lhostejnost vůči své ženě mu nemohlo ujít, že šaty na ní visí jako na kostlivci. Vypadala stejně hrozně jako tehdy, když ji propustili z londýnské nemocnice.
„Už nějakou dobu se necítím dobře, pořád mě trápí migréna,“ pokusila se Isabelle zdůvodnit svou mrtvolnou bledost. Sama věděla, že vypadá jako smrtka, ale přesto se nedokázala přimět pořádně jíst ani spát.
„Asi se ti vrátily potíže po tom zranění,“ prohodil Gordon roztržitě. „Doporučoval bych ti poradit se s doktorem.“ Tohle byl největší projev zájmu, jaký dal Isabelle najevo po celé řadě měsíců. „Příští týden odjíždím a myslím, že bys tu prohlídku měla absolvovat ještě předtím.“ Isabelle si mimoděk pomyslela, že nejspíš pojede s Louise. Už dávno pochopila, že když loni v létě ležela v nemocnici, Gordon celou tu dobu strávil se svou milenkou, takže manželčino zranění mu vlastně přišlo vhod. O tom Isabelle vůbec nepochybovala. Skutečnost, že po té první návštěvě v nemocnici se Gordon už neukázal, nijak nesouvisela s jejím vztahem k Billovi, ale s Gordonovou vlastní milenkou. Její manžel chtěl využít každou chvíli, kterou mohl Louise věnovat. Ovšem Isabelle už na tom nezáleželo. Tohle byl prostě jen další fakt jejich manželského soužití, které však bylo už roky beze změny.
„Kam pojedeš?“ zeptala se a snažila se dát najevo zájem, který necítila. Nezajímalo ji už nic než Teddy a Sophie. Ta jí svou návštěvou doma udělala obrovskou radost a trochu ji povzbudila.
„Musím navštívit klienta na jihu Francie.“ Isabelle bylo jasné, že oním „klientem“ je ve skutečnosti Louise, ale nechala Gordonovu odpověď bez poznámky. „Takže nezapomeň, ještě dneska zavolej doktorovi!“ připomněl jí Gordon před odchodem, ale Isabelle neposlechla. Nikdo nevěděl lépe než ona, co jí schází. Měla zlomené srdce a s jejími zraněními při autohavárii to nemělo pranic společného. Od nehody uběhl přesně jeden rok. Pořád jí připadalo k nevíře, že s Billem se už nikdy neuvidí, že jí navždy zmizel ze života. Začínala litovat, že při té havárii nezemřela. Bylo by to mnohem snazší, unikla by té šílené bolesti, kterou teď musela překonávat a tajit. Skálopevně věřila, že to trápení nikdy nepřebolí, naopak, každý další den byl horší než ten předchozí. Neměla se nač těšit, neměla po čem toužit, neměla v co doufat, v co nadále věřit. Tohle všechno jí Bill vzal a nechal jí pouze vzpomínky a žal. A nejhorší ze všeho byla skutečnost, že se na něho ani nezlobila. Prostě ho dál milovala a věděla, že ho bude milovat nadosmrti. Byla jako zvířátko, které ztratilo dlouholetého druha a teď hledá tiché místečko, kde by mohlo žalem zemřít.
„Co je to s tebou, mamko?“ vypt…
