1
Isabelle Forresterová shlížela na zahradu z okna ložnice domu na pařížské Rue de Grenelle. V tomhle domě žili s Gordonem už dvacet let a narodily se tu i obě jejich děti. Sídlo pocházelo z osmnáctého století a z ulice do něho vedla vysoká, impozantní bronzová vrata, jimiž se vcházelo na malé nádvoří. Budova kolem něho svírala půdorys písmene U. Pro Isabelle dům představoval důvěrně známé a staré a překrásné místo. Milovala ty vysoké stropy a nádherné arkýře, líbezné štukování a parketové podlahy v barvě koňaku. Kolem Isabelle se všechno jen lesklo a zářilo jako důkaz dokonalé péče. Isabelle vedla domácnost trochu bohémsky, nicméně pevnou rukou. Zahrada byla dokonale udržovaná a její loňské bílé růže prosluly po celé Paříži. Všechny místnosti zaplňovaly unikátní starožitnosti, které s Gordonem sháněli celé roky, v Paříži i na cestách, ale většina jich patřívala jejím rodičům.
V domě všechno svítilo čistotou, dřevěný nábytek i parkety byly napuštěné voskem, stříbro bez poskvrnky, skleněné svícny na stěnách jiskřily v ranních paprscích červnového slunce jako ohňostroj. Isabelle se s tichým povzdechem odvrátila od vyhlídky na růžovou zahradu. Pořád se nemohla rozhodnout, zda má dnes odpoledne odjet z Paříže. Skoro nikdy se nikam nedostala, protože podobná příležitost se jí naskytla jen výjimečně. Bohužel teď, když by to šlo, cítila se provinile kvůli Teddymu.
Isabellina dcera Sophie odjela včera s partou kamarádů do Portugalska. Nedávno oslavila osmnácté narozeniny a na podzim měla nastoupit na univerzitu. Doma však Isabelle držel její syn Theodore, a to už po celých čtrnáct let. Na svět přišel o tři měsíce dřív, a ten nešťastný porod ho osudně poznamenal. Nezralé plíce zapříčinily vznik srdeční vady. Chlapec se učil výhradně doma, v životě nevkročil do školy. I ve čtrnácti trávil většinu dne na lůžku, a když na tom byl hodně zle a neměl sílu ani ke krátké chůzi, pohyboval se po domě na invalidním vozíku. Bylo-li venku teplo, Isabelle ho vyvezla do zahrady, kde se chvilku procházel nebo – když se zrovna necítil dobře – jenom tak poseděl. Povahou to však byl rošťák a kdykoliv maminka vešla do pokoje, zajiskřilo mu v očích. Nepřetržitě vtipkoval a vždycky si s ní měl o čem povídat. Pouto matky a syna bylo nevyjádřitelné slovy, bylo nadčasové, a boj se všemi jeho zdravotními problémy probíhal spojenými silami, společným tlakem obou jejich vůlí. Isabelle mívala občas pocit, jako by byli dvě osoby s jedinou duší. Vlévala do svého syna chuť a odhodlání k životu, hodiny si s ním povídala, předčítala mu, a když slabostí sotva lapal po dechu, aspoň ho chovala v náruči. Za všech okolností se ho snažila bavit a rozesmát. Hoch hleděl na svět jejíma očima. Matce připomínal drobného křehkého ptáčka se zlomenými křídly.
Ona i Gordon konzultovali s lékaři možnost transplantace srdce i plic, kterou by nechali provést ve Státech, ale odborníci došli k jednoznačnému názoru, že chlapec je příliš slabý, než aby podobně náročnou operaci přežil, pokud by vůbec zvládl převoz do americké nemocnice. Tohle řešení tedy nepřicházelo v úvahu. Theodorův svět zalidňovala pouze matka a sestra a jeho hranice představovaly elegantní prostory domu na Rue de Grenelle. V Teddyho otci budila synova nemoc rozpaky, což se odráželo i na jeho chování k němu. Pravda, chlapec měl od narození k dispozici ošetřovatelky, které se u něho střídaly na denní i noční směny, ale většinu péče mu stejně poskytovala matka. Už dávno se zřekla všech svých přátel, vlastních zájmů a cílů a sebemenších nároků na vlastní život. V posledních letech se její kontakty se světem omezily na občasný večer strávený mimo dům v Gordonově společnosti, ale k tomu se odhodlávala stále vzácněji. Jediným smyslem života se pro ni stal boj za Teddyho život a pocit spokojenosti s jeho zdravotním stavem.
Tím však o čas a pozornost okrádala svou dceru Sophii, která to zřejmě chápala, zvlášť když Isabelle byla láskyplná matka. Bylo to zkrátka tak, že Teddy musel mít ve všem přednost, protože na tom…
