2
Bill Robinson prošel na letišti Heathrow odbavovací halou nezvykle uchvátaně. Trvalo pouhých pár minut, než se dostal ke svému kufru. Zamířil k řidiči z hotelu Claridge, který stál diskrétně stranou a držel cedulku s jeho jménem.
V tomto hotelu bydlel v Londýně při každé své návštěvě a nyní přesvědčil i Isabelle, aby se ubytovala na stejné adrese. Byl to solidní hotel vedený v duchu příjemně staromódních tradic a uváděný vždy v seznamu nejlepších hotelů ve městě. Ostatně, sám s ním měl za svoji třicetiletou kariéru ve službách politiky jenom ty nejlepší zkušenosti. Navíc se mu tam líbilo i proto, že ho už znali a ve všem mu ochotně vycházeli vstříc.
Šofér nakládal Billova zavazadla – kufr a kufřík – do kufru limuzíny, nenápadně se ohlédl po vysokém šedovlasém Američanovi s nepřehlédnutelnou aurou moci a úspěchu, kterou nebylo možné ignorovat. Bill měl zářivě modré oči plné laskavosti a kdysi pískově plavé vlasy mu trochu prošedivěly. K tomu ladily ostře řezané mužné rysy a hranatá brada. Oblečený byl do volných šedých kalhot, lehkého letního saka, modré košile a tmavě modré vázanky. Černé kožené polobotky se leskly jako zrcadlo. Třebaže na sobě neměl nic okázale luxusního, vyzařovala z něho přirozená a svůdná elegance. V autě rozevřel noviny, které držel dokonale pěstěnýma krásnýma rukama. Na zápěstí se mu leskly hodinky značky Patek Phillipe, dávný dárek od Cindy.
I když se nesnažil o okázalost, stejně působil nápadně právě tím stylem rozeného džentlmena. Bill Robinson odjakživa dával přednost roli muže za scénou, nikoliv v popředí a v záři reflektorů, ale přesto byl k nepřehlédnutí. Jeho práce mu vyhovovala, zamlouvalo se mu složité politické zákulisí a „střídání stráží“, o němž se veřejnost dozvěděla vždy až v jeho definitivní podobě. Mezi jinými to byl právě Bill Robinson, kdo sledoval a ovlivňoval zrod i průběh politických změn a směrů. Sám však po širší popularitě netoužil a po pozornosti už vůbec ne. Věděl, že ve své roli si užije dost a dost vzrušení i bez toho, že by se musel podřizovat diktátu a všudypřítomné kontrole veřejnosti. Raději zůstával za každých okolností neviditelný a anonymní.
A právě tento povahový rys měl společný s Isabelle. V jejím případě se navenek projevoval jako plachost, u něho zase jako potřeba působit výhradně v zákulisí. I když býval velmi aktivní a jeho přínos pro všechna jednání se nedal zpochybnit, nejvýznamnějších výsledků dosahoval spíše vahou své osobnosti než slovy nebo činy. Stejně tak platilo, že lidé si Isabelle nejvíc povšimli, když mlčela. Pozornost okolí jí beztak bývala nepříjemná a přirozeně se uměla bavit spíš s jedním člověkem než v houfu. Právě to se Billovi na ní líbilo – to, jak se mu dokázala upřímně svěřit, jak mu netajila žádnou svou emoci, myšlenku, touhu ani názor, dokonce ani svá nejsoukromější tajemství. Od Isabelle se také dozvěděl smutnou pravdu, že Gordonovi se tak důvěrně svěřovat nemůže.
Bill se ubytoval v hotelu. Vrátný Thomas ho okamžitě poznal a nadšeně přivítal, načež s ním zavedl zdvořilostní hovor o počasí. Další konverzaci, tentokrát o nedávných místních volbách, Bill absolvoval se zástupcem ředitele hotelu, který ho doprovázel do jeho prostorného a sluncem prozářeného apartmá v druhém patře, které bylo zařízené kvalitním starožitným nábytkem. Sotva se za zástupcem ředitele zavřely dveře, Bill zvedl sluchátko a vyťukal číslo linky. Zaslechl známý hlas a blaženě se usmál.
„Jakou jste měla cestu?“
„Příjemnou.“ Isabelle byla hrozně ráda, že Billa slyší. Sama se ubytovala jen o dvacet minut dřív než on. „A vy?“
„Skvělou.“
Bill se rozzářil chlapeckým úsměvem. Právě tahle typicky americká mladistvá svěžest působila neodolatelně na většinu žen. „Jen mi připadala nekonečná, už jsem se vás nemohl dočkat,“ přiznal a oba se maličko nervózně zasmáli. Od jejich poslední schůzky v Paříži uběhlo už skoro šest měsíců. Bill sice původně plánoval ukázat se tam mnohem dřív, ale zabránily mu v tom nečekané pracovní problémy. O to víc se na dnešní setkání…
