KAPITOLA DEVÁTÁ
„Nemám tu husičku rád,“ podotkl otec, kdyžtě jsem mu vše převyprávěl. „Krása jí stoupla do hlavy. Chce býti všemocnou a rozhazuje všude udičky. Konetabla vodí za nos, s vévodkyní z Angouleme si dělá, co se jí zlíbí, a jedva ulovila do svých sítí Bassompierra, už míří výš.“
„Jak je s ní spřízněna vévodkyně z Angouleme?“ zeptal se La Surie, kterýž se nenarodil co šlechtic, a nebyl tudíž od kolébky živen složitými rodokmeny velmožů.
„Jest její přivdaná teta. Je vdova po vévodovi z Montmorency, konetablově nejstarším bratrovi. Od doby, kdy Charlotta přišla o matku, dělá jí teta gardedámu.“
„A jaká vévodkyně je?“
„Naučili ji dobrým způsobům, ale to je vše. Jinak ví tolik, co konetabl, kterýž neví nic. A stejně jako konetabl zbožně vzhlíží ke králi a jaktěživo by neučinila nic, co by se mu protivilo.“
„Ale třeba z toho nebude než milostná pletka,“ pravil La Surie, „která pomine jako tolik jiných.“
„Obávám se, že nikoli,“ odvětil otec s povzdechem.
A po chvilce pokračoval, než zdálo se mi, že spíše zahlíží do svého nitra a zkoumá svou rostoucí náklonnost k Margot: „Zapomínáš, Miroule, na věk té dívčiny a věk králův. Je na prahu stáří a blízek smrti, jak se sám domnívá, a tak vzplál posledním ohněm. Je to jako koudel a křesací kámen, jenž zažehne šílenou lásku. A je-li takovéto vášni ku pomoci zběsilá vůle a královská všemocnost, můžeme se nadít velkých pošetilostí…“
Nazítří, bylo to sedmnáctého dne měsíce ledna, se časně zrána dostavilo páže a přineslo mi od Jeho Veličenstva vzkaz, kterýž mne nejen překvapil, ale i zarmoutil, neb mne král povolával do Louvru (naposledy mne viděl předchozího dne), čímž zmeškám středeční hodinu němčiny. Ještě než jsem se oblékl, usedl jsem k psacímu pultku a v letu napsal lístek paní z Lichtenbergu, na jehož slova si pe vzpomínám, avšak byl prodchnut tolikerou láskou a lítostí, že jakmile jsem jej zaslal po malém skočtam, zachvátila mne hrůza při pomyšlení na Gräfin, která mi možná navždy zavře své dveře jako trest za mou opovážlivost.
Musel jsem být velmi mladičký, když jsem si myslel, že ženu může takové zbožňování urazit! Neměl jsem potuchy, jak vysoko jsem se v jejích citech povznesl, a třásl jsem se obavou, že svou troufalostí přijdu o ty milé důvěrné chvilky, třebaže je sama podněcovala, jak jsem si později povšiml, nesčíslnými drobnými zákroky, k nimž se ženy uchylují, aby vás přiměly chopit se iniciativy, kterou jim mravy zakazují.
Leč já měl příliš málo zkušeností a příliš slepě jsem ji miloval, i obával jsem se, že budu v pátek plamenným mečem vyhnán z ráje, takže po celou dobu, kdy jsem dlel v Louvru - proklínaje zlatý řetěz, poutající mne k trůnu -, bych si byl starostmi nehty uhryzal, důkazem toho budiž, že jsem pro tu chvíli neprojevoval náležitý zájem o velmi překvapivé a nade vše význačné události, jichž jsem se stal svědkem.
V Louvru to jen vřelo, neb král byl nucen ulehnouti na lože, sužován záchvatem dny, kterýž ho přepadl s druhou hodinou ranní a krutě jej trýznil bolestí v palci u pravé nohy.
„Aj, bratránku!“ pravil, když jsem byl poklekl u nohou jeho lůžka, bych mu ruku políbil, „jsem velmi potěšen, že vás vidím! Posaďte se na stoličku, zde po mé pravici. Prožívám muka pekelná! Mám-li takto býti trestán za své hříchy na světě vezdejším, co mě pak čeká na onom světě? Připadá mi, jako by mi ďábel chvílemi drtil palec svou železnou pěstí a chvílemi jej poléval vroucím olejem. Ani prostěradlo nesnesu, jak mne tíží na noze! Sotva jsem v noci oka zamhouřil a bojím se noci následující. V všech svatých kudrnatých, bratránku, snažte se nikdy nezestárnout! Vidíte, jak jsem dopadl! Trpím tolik, že mne to ruší v přemyšlování, a bude-li to takto pokračovat, za chvíli ze mne bude jen zchromlý staroch a žádná si mne ani nevšimne.“
„Právě naopak, sire!“ odporoval jsem čile. „Již ve starověku byla dna považována za nepochybné znamení mužnosti. Důkazem budiž tento slavný aforismus: ‚Jinoch nemá dnu předtím, než souložit počne, a eunucha nepostihne nikdy. ‚„
…
