KAPITOLA ČTVRTÁ
Dnes, v den svých třicátých čtvrtých narozenin, jsem provedl konečné opravy těchto kapitol svých Pamětí, v nichž popisuji ples u vévodkyně z Guise. Když jsem je byl očistil od několika nevzhledných obratů, které se mi znelíbily při novém čtení, poslal jsem malého skočtam k paní z R. se vzkazem, že bych byl nesmírně potěšen, směl-li bych jí je předčítat, jakž jsem se k tomu před časem zavázal. Nicméně jsem vyjádřil přání, zda by byla tak laskava a přijala mne z očí do očí a nikoli v přítomnosti slovutného areopagu jejích věrných, a to z té příčiny, že kapitoly obsahují četné poznámky, pro něž by se určité žijící osoby mohly cítit uraženy.
Prostřednictvím téhož skočtam mi paní z R. neprodleně poslala tento lístek, napsaný jejím půvabným rukopisem:
„Drahý příteli,
cítím se dnes tak ochablá a churava, že jsem nařídila Corydonovi, aby ‚dobře za mnou zavřel dveře‘, nejsemť doma pro nikoho, ani pro prince z krve královské. Chovám však k Vám přiliš velkou náklonnost a příliš bažím vyslechnout si Vaše líčení, než abych Vás odkázala na zítřek, ačkoli mi Váš požadavek na přijetí mezi čtyřma očima připadá přemrštěný a ohrožující mou bezpečnost.
Nicméně svoluji, nikoli však bez určitých podmínek.
Za první, políbíte mi ruku toliko při příchodu a na rozloučenou a ani jednou tak lačně, jako byste ji chtěl zhltnout. Za druhé, nebudete mne nikterak probodávat, ani otevřeně, ani pokradmu, svými žhavými pohledy. Za třetí, naše setkání z očí do očí proběhne od začátku do konce na vzdálenost přinejmeším jednoho sáhu. Za čtvrté, zahrnete mne lichotkami na mou krásu a na mé mládí.
Neboť mám-li se Vám svěřit, příteli, smutek na mně ulpívá hůř než pavučina na mouše a nejsem ani schopna číst, byť by to byl můj zbožňovaný Vergilius. Nudím se k uzoufání. Ba ještě hůř: stárnu každou minutou. A po pravdě je mé slabé tělo podivně znaveno tím ubohým světem. Přijmu Vás ve tři hodiny odpoledne ve svém modrém pokoji.
Kateřina“
Ten lístek mi způsobil velikou radost. Velmi si vážím mínění paní z R., a byl jsem tedy šťasten, že mohu předložit jejímu vytříbenému úsudku, co jsem sepsal. Zároveň mě její vzkaz pobavil, poznalť jsem paní z R. poprvé právě na plese vévodkyně z Guise téměř před dvaceti lety a od těch dob jsem ji vždy vídal jen „ochablou a churavu“, což je po mém soudu spíš způsob bytí než nemohoucnost, neboť třikráte čtyřikráte do roka, kdykoli se konal ples, na němž si přála být, uzdravila se vždy ze své „ochablosti“ a spěchala tančit až do rozbřesku.
Stran obav z délky mého rukypolíbení, žhavosti mých pohledů a případného zneužití našeho setkání „z očí do očí“, to byla jen hra arcikoketních dam, kteréžto si libují v šarvátkách, leč před bitvami prchají, a jakmile je útok v dohlednu, honem se schovají za hradbu své cti.
Ostatně často jsem si kladl otázku, pokud jde o ni, a rovněž o některé kněze, zda je „ctnost“ to pravé slovo. Neboť paní z R. bláznivě prahla po společnosti mužů a po jejich pozornostech, leč ošklivila si praktiky lásky, jež jí připadaly „hrubě žalostné a hrubě ošklivé“, snad proto, že ji provdali ve věku dvanácti let za muže, jenž se vyznal lépe v koních a ve psech než v útlocitných dívkách.
Jako obvykle mne přijala spočívajíc na lůžku, opřena o nastlané polštáře, oděna v saténový župan, ozdobený u krku záplavou zlatistého krajkoví. Ačkoli byl bílý den, těžké damaškové závěsy na oknech byly zataženy. Oddaně jsem jí políbil malátnou ručku, již mi podala, a poté, co jsem ji zahrnul, jak mi to byla v dopise zakázala, žhavými pohledy, složil jsem jí veliké poklony na onu „ochablost“, jíž trpěla a která měla jediný účinek, dodávalať jí na kráse; na důmyslný kadeřnický výtvor, který jí úchvatně slušel; na omamnou voňavku, jež se kolem ní linula; na krajky, jejichž zlatý obláček jí obklopoval tvář a jejichž splývání dávalo vyniknout jejím půvabným rysům. A jelikož jedna její bosá nožka zpola vykukovala z lemu župánku, bez obav jsem přednesl chvalořeč i na ni, vyzdvihnuv, jaká je drobná a elegantní.
…
