KAPITOLA DVANÁCTÁ
„Menelaovi,“ pravil otec, když jsem mu události onoho večera vylíčil, „sice historie přiřkla směšnou úlohu paroháče. Avšak krásná Helena byla jeho zákonná manželka, a on měl tedy právo i bohy na svéstraně. Což se vpravdě o našem Jindřichovi tvrdit nedá, an, jak velmi správně podotkl Jakub I. Anglický, chce druhému ženu svésť. Tím, že přiměl Condého uchýlit se do Nizozemí pod ochranu arcivévodů, podařil se králi španělskému mistrovský tah, neboť nyní se může stavět před křesťanským světem nejen jako rytíř katolické cirkve, ale i jako ochránce utlačovaného a obránce dobrých mravů. A koho že má proti sobě, může říkat, nic víc než hugenota na oko konvertovaného, spojence kacířů, nakládajícího krutě se svou ctnou chotí a tyransky se svým synovcem, a nadto hanebného smilnika, jenž propadl stařecké vášni… Je vždycky tuze zlé, pane synu, hodláte-li rozpoutat válku a v druhém táboře proti vám strmí morálka a náboženství k tomu.“
„Co nyní, pane, hádáte, že nastane?“
„Nekonečná vyjednávání mezi králem na jedné straně a na straně druhé vyslancem arcivévodským Pecquiusem, vyslancem španělským donem Iňigem z Cárdenas a papežským nunciem Ubaldinim. Budou nekonečná a zbytečná. Prosby, nátlak, zapřísahání, výhrůžky a papežské mise, nic to nebude platné. Španělsko svá rukojmí nepropustí a král se své princezny nevzdá.“
„Takže tentokrát je válka jistá?“
„Došlo by k ní stejně, král se na ni chystá již deset let, takto se však na nás svalí rychleji.“
Z obou otcových věšteb se však naplnila jen ta první, neboť uplynulo ještě dlouhých pět měsíců, než válka vypukla či než byla na spadnutí. To jen dokazuje, že král zdaleka nebyl takový pošetilec, jak si někteří namlouvali, nehodlal napadnout nepřítele neuváženě, aniž pak slevit ze své obvyklé obezřetnosti. Dokazuje to i, že touha po princezně byla pro něj jen dodatečným důvodem k srážce, a nikoli hlavním, jak se tvrdilo.
S nadcházejícím časem vánočním, na kterýž, jak víme, podle hlasů ze sakristie chystali zlí hugenoti katolíkům bartolomějskou noc, vyváděli pobožnůstkáři jako zběsilí. Fogacer, jenž s námi večeřel několik dní před Narozením Páně, nám nabídl, že pro nás zajistí tři místa v kostele svatého Gervasia, kterýžto bude na Hod boží vánoční nacpaný k prasknutí, neboť král s dvorem zde vyslechnou kázání otce Gontiera, jezuity proslulého svou výřečností a prohlašujícího o sobě, že je vyslán Svatou stolicí, by králi přinesl svatá slova.
„Tento otec Gontier,“ pravil ctihodný abbé Fogacer, kterýž podobně jako náš farář Courtil nemohl jezuity vystát, „ten dovede jen ukazovat drápy, cenit zuby a plít jed. Představuje tvrdou líc Tovaryšstva Ježíšova, kdežto otec Cotton tvář líbeznou a vlídnou. Spolehněte se, že neušetří ani krále, ani chystanou válku proti Španělsku, a jsa ducha notně bystrého, vymyslí chytrou kličku, jak jej napadnout. Načež otec Cotton půjde krále po těch tvrdých ranách utěšit, uroní slzu, prohlásí, že ho to mrzí a že s tím nesouhlasí, a neopomine králi připomenout jeho dávný příslib sta tisíce zlatých na dokončení stavby kaple jezuitské koleje v La Fleche.“
„Chcete říci, že mu je král dá?“ užasl otec. „Když se nyní snaží vyškrábnout každý penízek, který je k mání?“
„Dozajista dá. Král si pomyslí, že tím jezuity odzbrojí, a otec Cotton, kterému je jasné, že na to spoléhá, se bude smát pod vousy. Neboť on, jenž žije v útrobách netvora, ví velmi dobře, že tovaryšstvo odzbrojit nelze a že si v nejmenším nebude dělat svědomí, hryzne-li do ruky, která je živí, pokud při tom zůstanou jeho úmysly čisté. A jakýže úmysl by mohl být čistší nežli ten jejich, ani poslušni perinde ac cadaver (lat.: až k smrti) slepě slouží záměrům Svaté stolice.“
Byli jsme s otcem a La Suriem na mši u Svatého Gervasia a vrátili se notně povzneseni, než nikoli tak, jak by si to byl otec Gontier přál.
Hleděl jsem naň náramně zvědavě, když stanul před shromážděním a z výše kazatelny hned zkraje prohlásil, že jej „- ač nehodného posílají Svatý otec, preláti a církevní hodnostář…
