KAPITOLA DESÁTÁ
Bassompierrův kočár mne vysadil o jedenácté u našeho domu na Rozkvetlém lánu - kterýžto lán však existoval už pouze podle jména, v němž zazníval i lehký stesk, neb tomu bylo hezky dávno, co byl zastavěn zdmi a co květy nahradilo dláždění.
Ačkoli se blížil čas oběda a z kuchyní se linuly libé vůně, ani otec, ani La Surie zde ještě nebyli. Marietta, zastupující svého muže Caboche, upoutaného na lůžko, se točila kolem kastrolů, a jedva jsem ji spatřil, hned jsem jí vyčinil za její neposednou vyřídilku, vyčetl jsem jí důrazně, že prozradila vévodkyni z Guise mé pravidelné pondělní, středeční a páteční odjezdy v nájemním kočáře.
„Aj, pane!“ pravila hrubě rozrušena s dmoucím poprsím, „to jináč nešlo! Znáte Její výšošt! Pršká jako olej na pánvi a vzkypí vždycky jako mléčná polévka. Považte ši, že váš podezírala, že še šchováváte někde po domě, abyšte ji nemušet vidět! A nařídila Francovi, ať jí otevře jedny dveře po druhých, šakumprásk všecky! Zhurta odmítl! To by tak šcházelo, aby padla na chudinku Margot v druhém pošchodí, hned nad ložnicí pana markýže! To by byl teprva rámuš! Jen by pokličky na hrncích nadškakovaly!“
„Marietto! Takhle mluvit o Její Výsosti!“
„Promiňte mi, pane, než já to zle nemyšlím. Tak še to u náš na vši říká, když še děvče rozpálí. Zkrátka abych žabránila nejhoršímu, řekla jšem ši, lepší zkazit omáčku a žachránit tak pečeni, a všechno jí vypověděla bez oštychu, jak víte.“
„A mně jsi pěkně navařila…“
„To ne, pane. To já ne, já nic nepřipálila, to až Tonka! Kdo ši myšlíte, že mluvil o učitelce kdoví čeho všeho? Já šnad, anebo ta namyšlená holčice? Kdyby tu daremnici chtěl radši šám ďábel odnéšt a škvařit ji na malém ohýnku! To bych jí od šrdce přála!“
Necháme-li stranou škvaření, na její řeči jsem shledal kus pravdy a řekl si, že Tonka to má u mne schované. Než ta klevetnice nebyla nikde k vidění, byl bych ji musel hledat nahoře v patrech, leč já toužil po jediném: usednout ke stolu a nacpat si břich, žaludek mělť jsem každou minutou prázdnější, jak jsem vdechoval libé vůně krmí, jichž se mi v Louvru hrubě nedostávalo. Nato se vrátili otec s La Suriem a člověk by si myslel, že jsme se neviděli aspoň měsíc, kolik bylo výkřiků, objímání, polibků a jásotu. Usedli jsme se zraky rozradostněnými a notným apetitem. Naštěstí nás u stolu obsluhovala Gréta, jelikož Marietta si vyvrtla kotník. Ta dobrotivá Alsasanka byla jako hrob: mohl jsem se vypovídat do sytosti, či spíše nasytit své spolustolovníky odpověď mi na jejich nenasytné dotazy, jimiž se chtěli ujistit, že jsem nic podstatného ve svém vyprávění neopomněl.
Když jsme skončili, zotaven z hubené stravy z Louvru, zašel jsem s vypjatou hrudí a čilým krokem do svého pokoje na každodenní siestu, v duchu k Tonce shovívavější nežli včerejšího dne, neb otec rovněž vše vévodkyni „vysvětlil“, a tak z jejích klevet žádné zlo nevzešlo.
Tonka se neukázala. Čekal jsem na ni hodnou chvíli. Váhal jsem. Má samolibost mi nařizovala, abych se ani nehnul, ostatně po nevalné noci v Louvru bych se byl docela rád prospal i sám, než bez svěží vůně ohlávky Tončiných nahých paží jsem nemohl, a tak jsem vstal, vypil kalich ponížení do dna, zašel za Francem a požádal ho, ať ji zavolá.
Konečně se dostavila. Řekli byste vévodkyně sama, tak byla povýšená. Kdyžtě se dveře za ní zavřely, nepřistoupila ke mně, nýbrž zůstala stát na místě, s pohledem chladným, čelem povýšeným a výrazem odměřeným.
„Copak, Tonko,“ pravil jsem a snažil se tvářit podmračeně, ač srdcem jsem tak necítil, „skrýváš se přede mnou ze strachu z důtky?“
„Ne, pane,“ odvětila navýsost ledově. „Ničeho takového se neobávám.“
„Domníváš se tedy,“ řekl jsem poněkud načepýřeně, „že ses ke mně zachovala správně, když jsi před Její výsostí hovořila o mé učitelce, která má být učitelkou kdoví čeho všeho?“
„Nikoli, pane,“ pravila pevně, leč bez špetky lítosti. „Vskutku, jednala jsem tuze zle.“
„A přesto se neobáváš, že bych tě pokáral?“
„Nikoli, pane:“
„A jakpak to, prosím tě?“
„Je mi líto, pa…
