Rudé zpěvy

R. S. F. S. R.

Podoben německému básníku,
který chtěl nejvyšší sosnu
zažehnout v sopečném jícnu
a na obloze tímto olbřímím perem
napsati žhavé vyznání:
Anežko, miluji Tě,

podoben tomuto básníku
proletariát
namáčí revoluční svou pochodeň
do jícnu největší vysoké pece
a píše nad celým světem
své nejhoroucnější vyznání lásky,
svou nejvroucnější modlitbu za zdar,
svou nejstrašlivější vyhrůžku,
písmena jediné vlasti, za kterou bojovat bude,
své heslo a směr:
R. S. F. S. R.

Opřena o záda zrádců,
proklatých histrionů panstva,
ještě jak bronzová socha
před mraky, na nichž rudě ta písmena planou,
s úporným úsilím tyčí se buržoasie,
ale co bylo kdys bronzí, je dneska jen hlína,
prohnilá, puklá, mražením posedlá hlína,
a socha se chvějící ztratila klid.
Jak rozkacená hokynářka pomlouvá, lže a spílá,
zatím co zástupové
horcí, jako když láva proudí,
studení, jako když ledy jdou,
bez rozdílů řečí a plemen, se všech stran
táhnou:

Majákem září R. S. F. S. R.,
a všichni plavci do lepší budoucnosti plují k němu,
betlémskou hvězdou svítí,
a všichni uražení a ponížení jdou za ní,
mateřskou náruč otvírá:
hle, zde jsme, Tvoje děti!

Hle, zde jsme,
miliony,
a pět let už v Tebe věříme
a pět let již Tebe milujeme,
a pět let Ty pro nás pracuje…