Rudé zpěvy

Film

Miluji také film, když bláznivě letí,
pobádán biči zběsilé hudby.
Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí,
když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby
světla a stínu.

Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu
a všecko nenávidím, co nás násilně dělí.
Zpívejte kavalkády, jízdy, plavby, lety,
jste vichry života, a já jsem keřík jmelí,
s vysoké jedle zírám v divoké světy,
a vy se o prsa opíráte
mi prudkými dlaněmi.

Měňavý výtažku světa, světe kondensovaný,
světlem a stínem modelovaný,
jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš a řveš,
ač němý!
Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš!
Života stromem zatřeseš,
že větvemi všemi
padají plody
po svahu travnatém, do čiré vody,
ulice, tratě a stezky jsou jich plny,
moří a jezer je houpají vlny,
činžáky, dílnami, chrámy a paláci
valí se jejich příval,
ticho i hlomoz, páni a žebráci,
na nebi Otec sotva by asi zíval,
ctnost je tak rudá a zločin tak bílý,
instinkty kalkulují a rozum šílí,
činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy,
nad vodou chvěje se vrbový list,
láska se červená, zelená se nenávist,
země se objímá s nebesy.

Ba, miluji také film a hlavně americký,
ne román sentimentální, ale svět, jenž pádí.
Čím srdce tvého křeč, můj mravenečku lidský,
v tom veletoku úžasném, jejž mechanismus svádí
na malý čtverhran, plátna bílý kus!
Co vše jsi stvořil, zbudoval, uvedl v chod a klus,
oh, Muži!
A co jsi vztyčil, natáhl, rozvedl všemi směry!

Však vprostřed toho jak dvé rudých růží
tvé srdce kvete a srdce tvé ženy
v přízemí, větrům, bouřím krutě vystaveny.
Spojil jsi kontinenty, ostrovy a moře,
zapomněls národy a rasy spojiti,
vysušíš močály, nikoli bídy hoře,
a ve filosofech se umíš zaskvít…