Satanova sláva mezi námi

Žebrák duší

Ohnivé slunce lilo se ke mně zlatem
a já se mu oddával jako milenka oddává se.
A tu náhle neslyšně a mlčky přišel ke mně.
Fialové roucho věčného odříkání
krylo mu pohlaví a zlaté vlasy,
pro polibky kurtisán stvořené zlaté vlasy
kol bledé tváře splývaly jemu mrtvě.
S očima vyčítavýma přišel ke mně.
Poznal jsem jej po jizvách hluboko v dlaních
a hluboko v nohách, přišel bosý.
Ihned zachytil trochu ironický můj pohled
a rozzářily se ty jeho veliké naivní oči.
Eh, to se pyšnil, pyšnil těmi ranami,
jimž dobrovolně dal zohavit na Golgatě tenkrát
zlatovlasého muže krásné tělo.

Zůstal mlčky na prahu nesměle státi,
a myslím, že soucitně díval se na mne.
Mlčel jsem také zvědavě, a konečně,
když juž hloupým se mně to zdálo
a jeho pohled mě dráždil, ten věčně pasivní,
prudce jsem přistoupil k žebráku:
Co chceš ode mne, malomocný?
Čeho hledáš v doupěti vlčím, beránku?
Vra…