Kniha lesů, vod a strání

TOVÁRNA

Trochu jsme pili, trochu debatovali
ve smutně žhavém městě pod verandou kdesi.
Tak člověk někdy čertu svíčku zapálí…
A teď se vracím tiše k dědinám a v lesy
     měsíčnou nocí.

Zčeřený luny kotouč v řece houpe se
jak s bledým usmíváním šťastný utopenec.
Sní v dřímajících domcích děti o lese.
A zvolna vrchů spících kučeravý věnec
     za mnou se svírá.

Jdu chladnou nocí k ránu, nocí měsíčnou,
van z lesů polévá mé zvadající tělo…
Však, proč ty elektrické oči práce žhnou,
proč továrna tu zdvíhá pravoúhlé čelo
     na kraji lesů?

Je nová, tvrdá, jasná, pyšně vypjatá
a tiše horoucí i ve svém polosnění,
jako když v tichu svatém vášeň nesvatá
bdí s přivřenými zraky. Soucitu však není
     s kořistí její.

Na všechny strany sune lesklá chapadla,
kypící plíce kraje šedým sněhem rosí
a v tlamu dunící, jež dolů zapadlá,
ze stráně raněné jí lana stravu nosí
     ve dne i v noci.

Och, steré hlasy tajné v šumu jako žel
a sovy pískající, řeka, která šplouchá,
si jistě vypravují: Přišel nepřítel.
Los budou metati o kraje cudná roucha
     pánové práce.

A přece divná krása, krutá, epická
z těch střech a komínů, z …