Bohyně, světice, ženy

Mechtilda z Magdeburku

I

Řekněte mu, sestry, až ho potkáte,
že má postel byla pro něj připravena,
a po jeho zdraví až se poptáte,
řekněte mu, že jsem láskou chorá žena.

Čekala jsem dlouho. Nešel. Nepřišel.
U vás jsem se zřekla světských marnivostí.
Že však srdci vezmeš lásky slast i žel,
myslí si jen blázen ve své bláhovosti.

Srdce nepřestává volat po bohu.
Strast a lásku nesu v sladkou rosu ranní.
Miluji. Miluji. Jinak nemohu.
Láskou jsem se dala zajmout do skonání.

Řekněte mu, sestry, až ho potkáte,
že jest postel moje dosud připravena
v měkké zkvetlé louce slasti přesvaté,
kde květ zasnoubení utrhne si žena.

II

Sladké čekání dlí, Pane, mezi námi,
čekám o hladu a čekám s velkou žízní,
čekám s váháním, až lásky zahradami
půjdeš, Miláčku, a ulevíš mé trýzni.

Nejvyšší strom zahrad skloníš pro mne k zemi,
dáš mi rudé plody, jež se v zeleň hrouží;
jasné slunce božství sladce zasvitne mi,
jehož nezná panna, která teprv touží!

Láskou celá divá přináším ti, Pane,
klenot hory vyšší, hlubší nežli moře,
hvězdy třpytivější záře z něho kane,
a je také těžší nežli země hoře.

A ten klenot, toť touha srdce mého,
světu jsem ji vzala, z lidského ji snímám,
břemene však nelze nést mi obrovského,
proto rci mi, Pane, kam ji složiti mám.

Na tvé božské srdce, v lidskou náruč tvoji!
Kam se také jinam položiti může?
Co zranilo srdce, to je také zhojí,
jako na rány když vložíš lístky z růže.

Dlouhou cudností mé hrdlo ochraptělo,
ale líbeznost tvá hlas mi vrací sladký,
Puknout, lázní tvou být srdce mé by chtělo,
když tě k sobě vedu růžovými vrátky.

Eja, Pane, nyní jsem tě položila
na ustlanou postel svého lásky bolu!
O lásce teď řeč nám zbytečna by byla,
kdyžtě v objetí si ležíme již spolu!

Eja, Milý, eja, mám tě ve svém klínu,
nešetři mne, vezmi vše, co srdce ráčí.
V této lásce, dokud láskou nezahynu,
nic mne neukojí, nic mi nepostačí.

III

Nejsem k ničemu již, ani k službě boží,
takou bytost, sestry, navštěvuje žal.
Žalem zmírala jsem v opuštěném loži,
když se včera spánek víček vzdaloval.

Ale milost boží odměňuje stále
dobrou vůli, byť i vůli chudáka.
Nejbídnější murku noční nenadále
k světlu nebeskému prudce přiláká.

Smysly pozemské mne, slyšte, opustily,
boží zázrak v krásný zavedl mne chrám,
prázdný však, až slzy z očí mých se lily,
že jsem přišla pozdě a že vi…