román

II. / “Musí to vypadat jako nehoda, Jacku,” prohlásil Gollowitz. “Musí. Jakmile vyskočí nejmenší podezření, že jde o vraždu, je s námi konec. Rozsáhlé vyšetřování by nás nadobro zničilo. Jsou lidi, kteří mají sklon rozvázat, když se na ně zatlačí. Všechno musí vypadat jako nehoda.” / Maurer se za stolem hrbil a očka mu hněvivě jiskřila. Už celých deset dnů si lámal hlavu, jak k Frances proniknout, avšak…

Chita se opřela o stěnu a pásla se na zděšení, které četla v Moeově obličeji, i na strachu ve tváři bratrově. Oba muži stáli u okna a napínali zrak do tmy. Tohle je tedy ta velká hra. Když jsou vyloženy všechny karty a v rukávu nezbývá žádné eso, ukáže se, kdo je chlap a kdo utřinos. Ti dva by si ruku v ruce mohli utřít bradu. / Moe se chraptivě zeptal: “Kdo je tam… ta mrtvola?” / “Kdo myslíš?” zavrčel…

Zvenčí nevypadala restaurace U tří krabů nijak zvlášť podnětně. Měla chatrný, větrem ošlehaný zevnějšek s vybledlým dřevěným průčelím a úzkými prosklenými dveřmi, zacloněnými červeným závěsem — žádné vnadidlo pro turisty. / Otevřel jsem dveře a ocitl jsem se ve skromné předsíni s vietnamskou šatnářkou. Přivítala mě širokým úsměvem. / „Máte rezervaci, pane?“ zeptala se. / „Jsem očekáván.“ / …

Harmas se do Pru Townu vrátil až nazítří večer. Celé dopoledne strávil s Madduxem, takže věděl všechno, co potřeboval, a byl připraven jednat. / Tašku si hodil do hotelu a hned jel dál směrem k restauraci Court. / Restaurace byla blízko silnice několik kilometrů za Pru Townem. Bylo to jedno z těch okázalých, neony obložených míst – přitahovalo projíždějící auta i mladé lidi, kteří stáli o přijatelnou večeři s…

Ben Fleichman seděl ve voze zaparkovaném naproti Westonovu domu a cítil se pod psa. Obličej měl zalitý potem. Ruce položené na volantu se mu třásly. / Kristepane! Ta mrcha! Vybavil si zasvištění kulky, když mu hvízdla kolem obličeje. Stačily dva centimetry doprava a byl po smrti. Jako blbec tu holku podcenil! Páni! Z tohohle by mohl být pěkný malér! Co když zavolá policii? Setřel si z obličeje další pot a vynasnažil se…

Do svého bytu jsem se vrátil kolem poledne. Když jsem vstoupil do výtahu, obdařil mě zřízenec mnohoznačným úsměvem. “Dobré ráno, pane Thurstone.” / “Dobré ráno,” odpověděl jsem. Jakmile se výtah mezi poschodími rozjel, cítil jsem, jak se mi zvedá žaludek. / “Slyšel jste o těch dvou manících, co se včera večer zabili před Manolou?” zeptal se mě zřízenec, když jsem vycházel z výtahové klece. / “Ne.” / …

2 / „Mám dojem, že jsem vám říkal, abyste sem nelez,“ protestoval Noolen. / Fenner hodil na stůl dva listy papíru. „Podívejte se na tohle.“ / Noolen je popadl, přelétl pohledem a ztuhl. Zadíval se pronikavě na Fennera a pak zpátky na papíry. / „Radši byste je měl spálit,“ řekl Fenner. / Noolen už sahal po zápalkách. Mlčeli, dokud se černé kusy popela nesnesly na podlahu. / „Ušetřil jsem vám pár problémů, co Leadlere?“…

Řek jsem jí, žes utek z armády… / Jak jsem jel po autostrádě, která spojuje Milán se Sesto Calendem, vybavoval jsem si velmi jasně, jak to vlastně všechno začalo. / Pamatoval jsem si i přesné datum: 23. dubna 1945 – dva dny po osvobození Bologni, když americké a britské jednotky postavením předmostí přes řeku Po dostali nepřítele na kolena. / To, co zbylo z mé jednotky, bylo asi sto padesát mužů, kteří byli uprostřed…

II. / Příštího jitra krátce po sedmé přišla Ginny do obýváku a zvedla rolety, čímž probudila všechny tři muže. / Bleck zaklel, rychle se posadil a rukou sáhl po své pistoli. / Kitson, ještě v polospánku, zvedl hlavu a mžoural na Ginny, která odcházela do kuchyně. / Gypo byl celý polámaný, sténal a rukou si ohmatával podlitinu na čelisti. / Ginny zavolala: „Už se musíte jít schovat. Nějací lidé jsou už kolem jezera.“ / …

Detektiv první třídy Tom Lepski vrazil do pátracího oddělení ústředí policie v Paradise City, jako by mění tři metry. K jeho povýšení z hodnosti druhé třídy došlo o den dříve a on o ně usiloval už osmnáct měsíců. Zprávu o tom dostal včas, takže mohl připravit řádnou oslavu. Své ženě Carroll koupil orchidej, vzal ji do drahé restaurace, trochu se opil a celý večer skončil k jeho plné spokojenosti: Carroll…

III. / Policejní komisař Paul Howard seděl za svým mohutným mahagonovým psacím stolem a v silných bílých zubech drtil doutník. Na jeho tvrdém ošlehaném obličeji bylo vidět, že má starostí., Howardovi bylo jedenapadesát. Byl to ctižádostivý člověk, který se úporně šplhal po politickém žebříčku, pevně odhodlán dotáhnout to na soudce a později na senátora. Politici ho měli rádi, poněvadž byl vždycky ochoten…

Chvíli ani jeden nedokázal promluvit. Opřeni o zeď popadali dech o do silných stěn chaty zatím bubnovaly střely a údolím se převaloval rachot palby. / „Pušky,“ zasupěl Joe. „To je Barratt!“ / Mary přešla světnici. Slyšel jsem, jak otvírá skříň. Zpátky nesla dvě pušky, jednu pro Joea, druhou pro Maca. / „Jdeš s námi?“ zeptala se tak klidně, jako by ji čekalo posezení u čaje. / „Jo, když je to Barratt, jdu,“…