Celá e-kniha Kdo se směje naposled ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola osmá
Záclonami se procedilo slabé sluneční světlo a oživilo koberec. Varovně vypískl nějaký kos. Lednička v kuchyni chrčivě naskočila.
Zavrtěl jsem se a podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na šest. Seděl jsem v hlubokém zoufalství v obýváku, zničený poznáním, že jsem přišel příliš pozdě, abych Glendu zachránil.
Měl jsem jistotu, že když jsem odjel s Harrym, Benny ji zavraždil a pohřbil. Potvrdilo se moje podezření, že Klaus nařídil, aby ji zavraždil.
Myslel jsem na ni, na jedinou ženu, kterou jsem kdy poznal, co pro mne něco znamenala. Měl jsem ji znovu před očima: její rusé vlasy, oči, půvabné tělo.
Je pohřbená někde na téhle farmě. Musím najít její hrob! Nemohl jsem zde vysedávat a poddávat se zármutku. Zvedl jsem se a vyšel do chladného vzduchu časného rána. Slunce, které právě vycházelo nad vrcholky stromů, házelo bledé stíny.
Rozhlédl jsem se. Stodola? Přešel jsem přes trávník, vešel do stodoly a zůstal stát, jako když mě přibije.
Zapomněl jsem na tu nepravou bezpečnostní dodávku. Stála tady, uprostřed stodoly. Přistoupil jsem k ní a nakoukl okénkem u místa řidiče. Na sedadle ležely dvě uniformy. Zkontroloval jsem si, kolik je hodin. Za čtyřiadvacet hodin, pokud ne dřív, přijdou ti dva, co se budou vydávat za strážné. Tady hrozilo nebezpečí! Kdyby odjeli s dodávkou k bance, jak bylo dohodnuto, a zjistili, že se nemohou dostat do suterénu, co by udělali?
Jestli je strážný zahlédne, jak se snaží dostat do budovy, spustí poplach? Nebyl jsem schopen souvisle uvažovat, ale naléhavá potřeba najít Glendin hrob převládla. Rozhlédl jsem se po stodole a prozkoumal tvrdou hliněnou podlahu. Tady ji určitě nepohřbili. Když jsem vykročil k vratům, zaslechl jsem blížící se vůz.
Srdce se mi rozbušilo. Rukou v kapse jsem sevřel pažbu pistole a vyšel jsem ven do bledého slunečního svitu.
Blízko mého zaparkovaného vozu zastavil otlučený chrysler, z kterého vystoupili dva muži. Poznal jsem v nich ty dva, co měli vystupovat jako posádka dodávky.
Uviděli mě a zůstali stát. Když jsem na ně zamával, podívali se po sobě. Viděli mě s Harrym, a tak jsem doufal, že si budou myslet, že patřím ke gangu.
Když vykročili, šel jsem jim naproti.
Vyšší z těch dvou si mě podezíravě změřil.
„Všecko klape?“ otázal se a já si oddechl, že si myslí, že pracuji pro Klause.
„Operace se ruší,“ řekl jsem s prstem na spoušti. „Šéf mi nařídil, abych sem zajel a řekl vám to. Na všecko zapomeňte.“
Chlápek pohlédl na svého kumpána.
„Chcete říct, že s tou dodávkou nepojedeni?“
„Přesně tak. Operace se ruší.“
Ten menší se útočně zeptal: „A co prachy?“
„Ty si nechtě. To je v pořádku.“
Důkladně a dlouze si mě prostudovali, pak po sobě koukli a zazubili se.
„Kamaráde! To je dobrá zpráva! Vyřiďte šéfovi, že kdykoli nás bude potřebovat, budem připravený… okay?“
„Řeknu mu to.“
Sledoval jsem je, jak se vracejí k vozu a odjíždějí. Příští hodinu jsem strávil obcházením kolem domu, ale nenašel jsem, že by se někde kopalo. Poražený a zničený jsem se vrátil do domu. Bylo sedm.
V obýváku jsem se sesul do křesla. Několik minut jsem se poddával zármutku. Glenda je mrtvá! Truchlil jsem pro ni přes půl hodiny, vybavoval si ty vzácné okamžiky, které jsme spolu prožili, potom jsem se začal smiřovat s nevyhnutelným. Co podniknu teď, ptal jsem se sám sebe.
Pustit se na útěk s Glendou by pro mne byla vzrušující výzva, ale utíkat sám, to pomyšlení ve mně vzbuzovalo strach a osamělost.
Přinutil jsem se zahnat ji z mysli a začal jsem zvažovat vlastní situaci. Klaus a jeho tři kumpáni trčeli uvěznění v trezoru. Nekynula jim žádná možnost úniku, ale ta nijak zvlášť nekynula ani mně. Jakmile se do toho policie pustí, bude vědět, že jsem jediným možným podezřelým, který se mohl do takhle zabezpečené banky dostat.
Najednou už mi na tom nezáleželo. Být na útěku, pronásledovaný ve dne v noci, aniž by vedle mne stála Glenda, mi připadalo víc, než bych dokázal snést. Dospěl jsem k rozhodnutí, že si musím promluvit s Branniganem. Musím mu všechno vysvětlit. Je m…
