Kapitola pátá
Když jsem v pondělí ráno vešel do přední kanceláře, seděla moje sekretářka Mary Oldhamová za stolem. Zvedla hlavu.
„Dobré ráno, pane Lucasi.“
„Dobré, Mary. Přišla pošta?“
„Spousta pošty. Máte ji na stole.“ Odmlčela se, pak dodala: „To je strašné, s tím šerifem Thomsonem, viďte?“
Zůstal jsem stát, jako bych vrazil do cihlové zdi.
„S Thomsonem?“ Otočil jsem se a zůstal na ni koukat. „Co se stalo?“
„Bylo to v rozhlase, pane Lucasi. Neslyšel jste to?“
„Co se stalo?“ Uvědomil jsem si pronikavý tón svého hlasu.
„Včera pozdě v noci ho někdo srazil. Šel chudák zrovna k svému vozu, když do něho někdo záměrně najel. Tři lidé tvrdí, že viděli, jak auto vjelo na chodník. Šerif neměl šanci uskočit.“
Zase jako by se do mne opřel severák.
„Je – je mrtvý?“
„Je na tom moc zle. Leží v nemocnici. Říkají, že je ve vážném stavu.“
V hlavě mi zazněl Klausův bezzvučný hlas: S šerifem si nebudem dělat starosti. Předpokládal jsem, že by se od něho daly čekat potíže. Postarám se o něho.
Takže se o něho postaral. Nehýbal jsem se z místa a cítil, jak blednu, pak jsem se vzpamatoval a zamumlal, že mě to mrzí. Šel jsem do své kanceláře a posadil se za stůl. Přihnal se Bill Dixon, takže jsem neměl ani čas o všem přemýšlet.
„Jedu do Friska,“ oznámil a mrskl mi na stůl hromadu papírů. „Tady máš další práci. Lawson chce, abychom mu vybavili kanceláře zařízením. Jako obvykle včera bylo pozdě. Podrobnosti máš tady.“ Upřel na mne pohled. „Dal nám Brannigan úvěr?“
„Ještě jsem se nedostal k tomu, abych za ním zašel,“ řekl jsem, „ale dá nám ho. Buď bez starosti.“
Zazubil se.
„Je to na tobě.“ Podíval se na hodinky. „Musím letět. To je rána, s tím Thomsonem. Měl jsem ho rád. Byl to policajt duší tělem.“
Zamrazilo mě.
„Máš něco nového? Slyšel jsem, že ho srazilo auto.“
„Hlásili to v rádiu, když jsem jel sem. Zemřel před půlhodinou. Nejde mi na rozum, že tři lidi viděli, jak ho řidič přejel, a žádný neví poznávací značku ani nemůže popsat vůz. Nějaký zatracený ožrala. Kriminalitu měl tady Thomson fakt pod kontrolou. Ten jeho zástupce Maclain není k ničemu. No, musím běžet. Měj se, Larry.“ A byl pryč.
Seděl jsem bez pohnutí a zíral do prázdna.
Postarám se o něho.
Nejdřív Marsh, teď Thomson. Dva lidé mrtví, jen aby dosáhl zlovolné pomsty. Vytanulo mi, co onehdy řekla Glenda: Je to ďábel. Rovněž mi vytanulo, že jsme oba, Glenda i já, v podobném nebezpečí.
Pak se rozřinčel telefon a od té chvíle jsem byl po zbytek dne v jednom kole.
V šest večer se zavíralo naše malé studio vzadu za domem, kde jsme měli kanceláře. Sešel jsem dolů a vstoupil do prostorné místnosti, kde jsme skladovali vybavení na opravy, prováděli pokusy a měli nové přístroje. Naši čtyři inženýři byli právě na odchodu. Hlavní inženýr Frank Dodge se na mne tázavě zadíval.
„Potřebujete něco speciálního, pane Lucasi?“ zeptal se. „Nikam nespěchám. Můžu s něčím pomoct?“
„To je v pořádku, Franku. Chci si rozpracovat jeden nápad. Jen běžte.“
Když odešli, posadil jsem se za stůl. Do půlnoci jsem pracoval na zařízení, kterým půjde nahradit přímou telefonní linku z Los Angeles do sharnvillské banky. Když jsem to dodělal, věděl jsem, že stačí, abych to zařízení napojil na telefon v Mansonově kanceláři a dokážu odemknout ty tři zámky do trezoru.
Vzal jsem to zařízení s sebou a vrátil se k sobě do bytu. To už jsem překonal šok z Thomsonovy smrti. Byl nebezpečný a měl jsem dojem, že byl proti mně zaujatý. Až do příštích voleb zaujme jeho místo zástupce šerifa Fred Maclain. S ním jsem si nemusel dělat těžkou hlavu. Byl to hromotlucký, nechutně tlustý opilec, který dokázal akorát tak řvát na řidiče, co se dopustili dopravního přestupku. Nedokázal by se s vloupáním do banky vypořádat o nic lip než šestileté dítě.
Ale výstražné světlo blikalo. Už jsem měl jistotu, že Klaus je naprosto bezohledný a nezastaví se před ničím, aby Brannigana zničil. Nepochybně by mě nechal zavraždit, pokud by se mi nepodařilo dostat jeho kumpány do trezoru. Kromě toho jsem počítal, že nyní nebude…
