Celá e-kniha Zákon džungle ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola X
Druhý den ráno jsem se vzbudil za deset minut sedm. Ležel jsem v úzké horké posteli a hleděl na skvrnu modrého nebe, kterou jsem viděl oknem.
Tak dneska jdu na to, napadlo mě a prsty jsem si pročísl vlasy. Zítra touhle dobou…
Nepokojně jsem zahýbal nohama pod prostěradlem. Zezdola sem pronikaly zvuky: cinkání hrnečků a talířků, těžké kroky a hlasy. Slyšel jsem, jak si Bicci hlasitě odkašlává.
Zítra touhle dobou…
Jestlipak budu ve své posteli, v téhle místnosti, jestlipak budu naslouchat zezdola stejným hlasům nebo budu v milánské věznici či se skrývat na švýcarských kopcích na druhé straně hranice?
Odhodil jsem prostěradlo a došlápl na zem. Žaludek jsem měl sevřený a přestože v místnůstce bylo stále tepleji, bylo mi chladno, jako kdyby otevřeným oknem proudil studený východní vítr.
Zůstal jsem sedět na posteli a hleděl na svoje bosé nohy. Za třináct hodin a chloupek, napadlo mě, budu mít na svědomí dva lidi. Připadalo mi to, jako kdybych říkal, za sto let budu po smrti, něco, co člověk říká, ale plně si to neuvědomuje.
Začal jsem přemýšlet o podrobnostech plánu, ale pak jsem se zarazil.
Nemělo smysl znovu to celé probírat. Už jsem to probral stokrát. Pomyslel jsem na všechno. Dával jsem si takový pozor - víc pečlivosti bych přípravám už ani věnovat nemohl. Teď můj úspěch záležel na štěstí. Jestli se mi má podařit uniknout, musí se mi to podařit. Jestli mě mají chytnout, stane se něco nepředvídatelného, něco, co nemůžu ovlivnit. Nic, co teď udělám, nic na co pomyslím, mi nepomůže. Všechno jsem řádně promyslel, připravil jsem se dokonale. Nemá smysl o tom dokola dumat. Teď mi nezbývá než čekat do devíti večer a potom se do toho pustit podle plánu.
Vstal jsem a úzkou chodbičkou vstoupil do koupelny. Osprchoval jsem se studenou vodou a oholil se. Ruce se mi netřásly - nepořezal jsem se. Ani jsem se neškrábl, jak jsem se obával.
Oblékl jsem se a sešel dolů.
Siňora Bicciová přede mě postavila dva osmažené pstruhy a hrnek silné kávy. Bicci již byl u pumpy. Viděl jsem ho oknem, jak tankuje benzín řidiči náklaďáku a přitom si s ním povídá.
Po snídani jsem šel k vodě a zapálil si. Jezero vypadalo v ranním slunci překrásně. Voda byla klidná a modrá, nebe plné líných bílých obláčků.
Kolem osmé hodiny jsem vstoupil do vily.
Sestra Flemingová na sobě neměla uniformu a v šedých šatech se slaměným kloboučkem na hlavě vypadala překvapivě elegantně. Už mě netrpělivě očekávala na verandě.
“Už jsem myslela, že dnes přijdete pozdě,” uvítala mě kysele.
“Já nikdy nechodím pozdě. Bicci již připravuje auto.”
Vstoupil jsem za ní do Brunovy ložnice. Už ho umyla a oholila. Hleděl na mě čilýma očima. Lehce a poněkud strnule jsem se uklonil.
“Dobré jitro, siňore,” pozdravil jsem ho. “Doufám, že se dnes ráno cítíte silnější.”
“Daří se mu pořád lépe,” odpověděla za něj sestra Flemingová a přivezla pojízdné křeslo k posteli. “Ale spal dnes neklidně.”
Zvedl jsem ho z postele do křesla a postavil se stranou, aby ho sestra mohla přikrýt. Potom jsem křeslo zavezl na verandu.
Laura čekala u zábradlí. Vrhla na mě rychlý pátravý pohled a chladným nevzrušeným hlasem mě pozdravila.
“Můžete zanést zavazadla sestry Flemingové do auta, Davide,” řekla mi.
“Ano, siňoro,” odvětil jsem.
Dnes večer, pomyslel jsem si a zahleděl se na ni, tě zabiju. Tohle jsou tvoje poslední hodiny na tomto světě. Užij si je. Buď laskavá, netvař se tak chladně a podrážděně. Za třináct hodin bude po tobě. Mohla by sis užít posledního dne, kdybys chtěla, ale místo toho budeš pokračovat ve svých intrikách a ohavných plánech a budeš myslet jen na peníze, které, jak si myslíš, dostaneš. Budeš netrpělivě čekat, až hodiny uplynou, místo aby ses snažila zastavit čas a plně využít života, který ti zbývá.
“Davide! Posloucháš mě vůbec?”
Polekal jsem se.
“Promiňte, siňoro,” omluvil jsem se a otočil se.
Viděl jsem, jak na mě sestra Flemingová znepokojeně hledí. Uvědomoval jsem si, že mě Laura pozoruje, jak kráčím po verandě. Bylo mi to jedno. Už bylo pozdě cok…
