Kapitola VI
Řek jsem jí, žes utek z armády…
Jak jsem jel po autostrádě, která spojuje Milán se Sesto Calendem, vybavoval jsem si velmi jasně, jak to vlastně všechno začalo.
Pamatoval jsem si i přesné datum: 23. dubna 1945 - dva dny po osvobození Bologni, když americké a britské jednotky postavením předmostí přes řeku Po dostali nepřítele na kolena.
To, co zbylo z mé jednotky, bylo asi sto padesát mužů, kteří byli uprostřed válečné vřavy. V období klidu, které pak následovalo, jsme se stáhli z linie, abychom se znovu zformovali. Poslali nás do malé vesničky na březích Rena, asi dvacet kilometrů od Praduro e Sasso.
Teď už měla většina z nás představu, že za pár dní bude po boji. Válčení se stávalo úmorným, a tak nás nijak nemrzelo, že to můžeme začít brát na lehkou váhu. Toho jistého dne jsem se se dvěma dalšími seržanty zrovna koupal v řece, když se na břehu objevil poručík Rawlins a zamával na mě.
Rawlinse jsme měli rádi. Byl to velkej tvrdej chlap, kterej měl smysl pro humor. Válčil spolu s námi posledního půl roku, bojoval s námi bok po boku a společně jsme usilovali o rozdrcení Itálie. Staral se o nás, vedl nás do těžkých bitek, vždycky tři kroky před námi, a nikdy se neohlížel, jestli jdeme za ním, jen postupoval dál, jakoby s jistotou věděl, že jsme za ním, a taky jsme většinou byli. Byl to dobrý důstojník a príma chlap.
Připlaval jsem k němu a postavil se do pozoru. Voda mi sahala do pasu.
“Promiňte, že vás ruším, seržante,” oslovil mě a zazubil se na mě, “ale potřebuju s váma mluvit. Ve vodě musí bejt příjemně.”
“To je, poručíku,” řekl jsem a začal se škrábat na břeh.
Natáhl ruku a potřásl mi pravicí. Tenhle Rawlins nebyl vůbec nafoukaný.
Měl vzácnou vlastnost zacházet se svým mužstvem jako se sobě rovnými a přitom neztrácel autoritu.
“Oblečte se, seržante,” řekl a posadil se na trávu. “Půjdeme na štáb.”
Utíral jsem se a on si mezitím zapálil a oči si zaclonil čepicí.
“Mluvíte italsky, viďte?” zeptal se.
“Ano, pane.”
“Dobře.”
“Jsem bilinguální, poručíku. Jako dítě jsem žil deset let ve Florencii.”
“Jak to?” divil se a pohlédl mi do tváře.
“Narodil jsem se ve Florencii. Otec byl malířem, nijak významným, ale maloval s nadšením. Když mi bylo deset, umřel mu bratr a nechal mu nějaké peníze a dům v Carmelu v Kalifornii. Odjeli jsme z Florencie a usadili se v Carmelu, ale italštinu jsem už nezapomněl.”
Přikývl.
“Znáte Florencii dobře?”
“Strávil jsem tam dva roky od třicátýho čtvrtýho. Studoval jsem architekturu se specializací na období renesance.
Ano, znám ji dost dobře.”
“A co Řím a Benátky?”
“I tam se vyznám. O co jde, poručíku?”
Hodil cigaretu do řeky.
“Umíte řídit?”
“Ano, už léta řídím.”
“Myslíte, že by z vás byl dobrý průvodce? Musel byste dokázat odpovědět na každou otázku. Znát správnou odpověď na dotazy týkající se historie i umění.”
“Myslím, že bych to zvládl,” řekl jsem a pořád mi nebylo jasné, kam směřuje. “Mám někde Guide Bleu. Myslím, že bych to zvládl docela dobře.”
“No, nikdo jiný stejně nepřichází v úvahu,” konstatoval Rawlins a postavil se, “tak to budete muset být vy.”
“Co budu dělat, poručíku?”
“Budete mít za úkol vzít generála Costaina na prohlídku pamětihodností.
Pojedete do Florencie, do Říma a do Benátek. Vyjíždíte zítra.”
Zůstal jsem na něho koukat.
“Copak se v tyhle válce nezajímá o válčení, poručíku?”
Rawlins skryl úsměv.
“Bude mít zdravotní dovolenou, seržante. Bude lepší, když před ním takhle mluvit nebudete. Je to známý pruďas.
Kdyby bylo na mně, nikam bych vás ani nikoho z mých mužů neposílal, ale na štábu mají o vás záznamy a generál si vás vyžádal.”
“Co je to za člověka?”
“Jak jsem řekl: známý pruďas. Budete se muset mít na pozoru. Má velmi jasné představy o tom, jak by měl voják vypadat a jak by se měl chovat. Vybavím vás, ale budete se muset chovat bezvadně, a když říkám bezvadně, znamená to neudělat sebemenší chybičku. Bude vás dokonce kontrolovat, jestli máte vyčištěné podrážky a jestli ne-Bůh s vámi!”
Podrbal jsem se na zátylku a protáhl …
