Kapitola II
Kolem půl čtvrté odpoledne jsem měl za sebou prohlídku Dómu se dvěma postaršími Američany. Byli velmi milí a upřímně mi poděkovali. Dali mi tři tisíce lir, což bylo myslím za čas, který jsem jim věnoval, víc než dost.
Když v autě odjeli, vystoupil Torrchi ze stínu chrámu a šťouchl do mě loktem.
“Jsem rád, že vám jdou obchody, siňore Davide,” poznamenal a spokojeně se usmíval. “Poslední dva dny jste měl velké štěstí.”
“Já vím,” souhlasil jsem a podával mu pětistovku. “Díky za půjčku.
Přinesla mi štěstí.”
“Už jste si to s tou sponou rozmyslel?” zeptal se a bankovku vstrčil do kapsy. “Můžu tady mít peníze do hodiny.”
“Neprodám ji. Není moje. Vrátím ji.”
Torrchi sešpulil rty.
“Víte, že vás mám rád jako vlastního bratra, siňore Davide,” řekl, “proto mi doufám prominete, když vám řeknu, že neznám na světě ženskou, která by stála za tolik peněz. Je mi fuk, kdo to je, ale dvě stě třicet tisíc lir - to je moc, to jste přepísk.”
“Nevím, proč bys měl mluvit jedním dechem o ženách a o sponě.”
“Promiňte, ale myslím, že to k sobě docela pasuje. Viděl jsem, co se stalo mezi siňorou a vámi, zrovna když jste si mysleli, že jste v Dómu sami. Bylo to přirozené a pochopitelné. Ta žena je krásná a je stvořena pro lásku. Ale jestliže mi tu sponu prodáte, můžete ty peníze využít mnohem lépe. Jestli jí tu sponu vrátíte, získáte jen její vděčnost a možná ještě něco navíc, ale ztráta peněz ve srovnání s tím, co vám může nabídnout, je nenahraditelná. Mějte rozum, siňore Davide.”
“Jdi pryč,” smál jsem se mu. “Já ti tu sponu neprodám.”
“No tak,” žadonil Torrchi dychtivě, “nemusíme to uspěchat. Uděláme to takhle. Já vám dám dvě stě padesát tisíc a ještě si můžete vzít Simonu. Ta se v lásce vyzná. Je velmi zkušená. Je, pravda, někdy trochu náladová, ale jestli chcete vášeň, musíte počítat s ohněm. Musíte ji pravidelně mlátit a ona pak udělá, co vám na očích uvidí. No nenabízím vám skvělý obchod?”
“Je to fantastická nabídka, ale já tu sponu zkrátka neprodám. Kdyby mi patřila, neváhal bych ani minutu, moje ale není, a tím to pro mě končí.”
Torrchi na mě pohlédl se soucitem.
“Obávám se, že siňora na vás udělala moc velkej dojem. To je zlý. Muž by si neměl nechat takovýhle věci přerůst přes hlavu.”
“Tím to pro mě končí, Torrchi.”
“Myslím, že budete svýho rozhodnutí litovat,” řekl a pokrčil tlustými rameny. “Muž, který dává přednost ženě před penězi, si koleduje o malér. Budu se za vás modlit.”
“Táhni k čertu!” ztratil jsem trpělivost. Najednou mě to rozzlobilo, protože vyslovil přesně to, co mi od chvíle, co jsem s ní telefonoval, namlouval vlastní rozum.
“A řeknu Simoně, aby se za vás modlila taky,” dodal Torrchi s tichou důstojností a kráčel pryč přes Piazzu, s hlavou skloněnou a vtaženou mezi rameny.
Na stůl před oknem jsem postavil nádobu s begóniemi barvy mědi.
Botticelliho reprodukce skončila pod postelí.
Od Filippa jsem si vypůjčil veselý červenomodrý ubrus, od Umberta modrý hedvábný přehoz přes postel a od Giuseppa velmi zachovalý perský koberec.
Skoro jsem svůj pokoj nepoznával. Musel jsem připustit, že tapety na kráse nezískaly, ale pokoj už nevypadal tak uboze. Už jsem se za něj nemusel stydět.
Koupil jsem dvě láhve sasselly a přesvědčil jsem Piera, aby mi udělal dvanáct sendvičů s nějakou lepší náplní.
Dodal k tomu s pečlivostí sobě vlastní také dvě skleničky a dva talířky a na poslední chvíli mne přesvědčoval, že mi musí dát ještě půl láhve koňaku, který bude po jídle tou správnou tečkou.
Nechal jsem si vyžehlit a vyčistit oblek a za zastavené hodinky jsem si koupil onošené boty. Nedalo se dělat nic jiného než čekat. Vyhlédl jsem z okna, div jsem si nevykroutil krk, abych viděl na hodiny na věži kostela na rohu ulice.
Bylo za pět minut sedm.
Zapálil jsem si cigaretu a po šesté jsem přerovnal láhve na stole a uhladil záhyby na přehozu.
Měl jsem vyschlo v ústech, srdce mi prudce bušilo a nedostávalo se mi dechu. Už tři dny jsem na ni myslel a teď, když byla na dosah, div jsem se nezadusil city.
Přinu…
