Kapitola VIII
Stál jsem na nástupišti a čekal na vlak z Paříže. Cítil jsem se mizerně.
Tu noc jsem spal snad jen hodinu. Rozhovor, který jsem včera večer vyslechl, mi nedal spát.
Když jsem přišel ráno do vily, abych Bruna zvedl, byl jsem překvapen, jak se změnil. Vypadal tak špatně, že jsem chtěl poslat pro doktora Perelliho, ale Laura, která mě s ním nenechala ani na okamžik o samotě, o tom nechtěla ani slyšet.
“Vyvádí tak kvůli Valérii,” řekla netrpělivě. “Nepleťte se do věcí, které se vás netýkají, Davide. Až Valérie přijede, Bruno bude v pořádku.”
“Ale je mu zle, vždyť to vidím!”
“Nedělejte zbytečný rozruch,” okřikla mě. “Doktor Perelli přijde na oběd.
Tak se na něj podívá potom.”
Podle toho, jak se na mě Bruno díval, když jsem ho zvedal, jsem pochopil, že uvěřil tomu, co mu Laura o mně navykládala, a tak jsem byl jen rád, když jsem z jeho pokoje mohl vypadnout.
Musel prožít děsivou noc, když věděl, že Lauru od jejího sadistického vražedného plánu nic nezastaví. Je s podivem, že se z toho ten chudák nepomátl na rozumu.
Jak jsem přecházel po nástupišti, říkal jsem si, jaké jsem měl štěstí, že jsem její plán vyslechl. Nyní jsem věděl dopředu, co má za lubem, a mohl jsem se na to připravit. Unikl jsem o vlásek a teď, když vím, co má v úmyslu, můžu jí v jejím plánu zabránit.
Aby vše vyšlo, jak si předsevzala, musel bych ten večer zůstat ve vile.
Dám si tedy dobrý pozor, abych byl v pátek večer pryč. Když tam nebudu, neodváží se svůj plán uskutečnit. Někdy ve čtvrtek večer, až již bude příliš pozdě, aby svoje plány změnila, ale ještě včas, aby varovala Belliniho, že její představy nevyšly, jí oznámím, že v pátek večer musím do Milána.
Děj se co děj, byl jsem rozhodnut odjet v pátek ráno z vily. Jestliže mi bude vyhrožovat, že mě udá na policii, pohrozím jí Perellim. Ta představa mě uklidnila, protože jsem věřil, že i ona si bude muset uvědomit krátkozrakost takového vydírání.
Myšlenky přerušila stužka bílého dýmu, stoupající k nebi. Ze zatáčky se vynořil vlak. Našel jsem si na nástupišti co nejvýhodnější místo, abych měl dobrý výhled na cestující, kteří budou vystupovat z vlaku.
Neměl jsem představu, jak Valérie Fancinová vypadá, a zoufale jsem se ji snažil vybrat v davu cestujících, který se vyvalil na nástupiště.
“Nejste David?”
Otočil jsem se.
Přede mnou stálo děvče a dívalo se na mě.
Byla mladá, tmavovlasá a měla rovná ramena. V drobném hezkém obličeji jí zářily velké hnědé oči. Jak se na mě tak usmívala, vypadala neodolatelně.
“Jistě,” přitakal jsem. “Jak to víte?”
Zasmála se.
“Ale, Maria mi všechno vyříkala. Prý jste vysoký, snědý a hezký a prý jste Američan. Jak se daří Brunovi?”
“Už se na vás moc těší,” řekl jsem opatrně.
“Neměla jsem ho opouštět. No, už jsem zaplaťpámbů zpátky a už ho neopustím.”
Nemohl jsem z ní spustit oči. Překypovala energií, byla tak mladá a svěží a její nevinné a přirozené chování mě fascinovalo.
“Mám snad na nose saze nebo co?” zeptala se a zasmála se. “Díváte se na mě, jako kdybych patřila do zoo.”
Cítil jsem, že jsem zrudl.
“Promiňte, siňorino. Máte hodně zavazadel?”
“Obávám se, že spoustu.” Zamávala na dva upocené nosiče, kteří zápasili s hromadou zavazadel. “Ti se o ně postarají.”
“Nechtě to na mě,” nabídl jsem se. “Počkejte támhle v taxíku. Hned budu hotov.”
Dohlížel jsem na nakládání zavazadel do druhého taxíku a stále mi nešel z hlavy rozhovor, který jsem včera vyslechl. Tak tuhle dívku chtěla Laura tak chladnokrevně zavraždit. Až do teďka byla pro mě pouhým jménem. Ani když jsem stál ve stínu na verandě a naslouchal Lauřinu nemilosrdnému plánu, jsem si ji nijak nepředstavoval. Tehdy jsem byl v šoku z toho, co jsem slyšel, ale ne proto, že Laura měla v úmyslu zavraždit toto děvče, ale protože do svého plánu chtěla zaplést mě.
Přijížděli jsme do přístavu, oba obklopeni zavazadly. Ona v jednom taxíku a já ve druhém. Uvědomil jsem si, že takové děvče nemůžu přece nechat napospas Lauře a Bellinimu. Až do teďka jsem myslel jenom na sebe. Nyní jsem si uvě…
