II.
Řidič kamionu Dave Thomas ležel na podlaze kabiny a prožíval agonii způsobenou prostřelením čelisti se stoickou důstojností někoho, kdo umírá neporažený.
Morganova kulka mu proletěla dolní částí obličeje, prorazila čelist a rozryla mu jazyk.
Bolest a utrpěný šok u něho vyvolaly ztrátu vědomí a chvíli trvalo, než přišel k sobě. Okamžitě si uvědomil, že silně krvácí. Ležel tam, jen částečně vnímal, co se děje, a divil se, že se kamion pohybuje bez toho, že by ho někdo řídil.
Věděl, že už mu nezbývá mnoho života. Nikdo nemůže přežít takovou ztrátu krve, ale smrti se nebál. Byl si jistý, že kdyby se stal zázrak a on to přežil, s jeho zraněním by se těžko dalo něco dělat. Rozhodně si nepřál chodit mezi lidmi jako nějaká zrůda a navíc by nebyl schopen mluvit.
Jeho soustředěný zájem teď platil zejména kymácivému pohybu kamionu. Nakonec došel k závěru, že ten kamion museli naložit na nějaké jiné vozidlo, a pomyslel si, že to byl nápad sice chytrý, ale ne tak docela. Jemu teď stačilo, aby stiskl knoflík rádia a vyvolal tak nepřetržitý signál, který by policii pomohl určit místo, kde se kamion právě nachází, i kdyby ho schovali co nejrafinovaněji.
Cítil, že to musí udělat právě teď, ale rádio bylo umístěno za ním, dost vysoko, a aby na ně dosáhl, musel by se otočit na bok a hodně natáhnout ruku.
Věděl, že až se bude obracet na bok, způsobí si prudkou bolest, zatímco když ležel nehybně, byla ta bolest o něco snesitelnější. Zatím zůstával ležet, měl zavřené oči a myslel na hubenou, vlčí tvář muže, který na něj vystřelil. Uvažoval, kdo to asi může být. Ta dívka v tom sportovním voze do toho byla také zapletená. Celý ten plán byl promyšlený. Nehoda toho sportovního vozu vypadala přesvědčivě a on byl rád, že si strážný Mike Dirkson zachoval chladnou hlavu a tu nehodu ohlásil agentuře, jinak by si vedení agentury mohlo myslet, že je přepadl pár nějakých otrapů. Ještě že jim agentura dala souhlas k prozkoumání té nehody, i když z toho pro ně neplynulo nic dobrého, tehdy stejně jako teď.
Jak se jen mohla taková hezká dívka, uvažoval oslabeně, zaplést do tak beznadějné záležitosti.
Trochu mu připomínala Carrii, jeho třináctiletou dceru.
Carne měla vlasy stejné barvy, ale nebyla až tak hezká jako ta dívka, i když možná ještě vyroste do krásy. To člověk nikdy neví předem, je to věc štěstí.
Jeho dcera ho vždycky obdivovala a říkala mu, že je její hrdina. Často mluvila o tom, jak je statečný, když řídí auto plné peněz.
Napadlo ho, že teď by ho asi nepovažovala za tak zatraceně statečného, kdyby ho viděla, jak tu leží a nedělá nic na záchranu toho kamionu jen proto, že se nemůže odhodlat k tomu, aby se obrátil na bok. Teď by o něm asi neměla zvlášť vysoké mínění.
Byly dvě věci, které ještě mohl udělat, aby zachránil ten kamion: za prvé zapnout rádiový signál a za druhé stisknout knoflík, kterým by zablokoval načasovaný zámek.
Knoflík pro zablokování byl vedle volantu. Aby se k němu dostal, musel by se posadit a naklonit se dopředu, ale pomyšlení, co by ty pohyby udělaly s jeho roztříštěnou čelistí, mu nahánělo husí kůži.
Carrie by od něho určitě čekala, že zachrání ten kamion. Jeho manželka Harriette nejspíš ne. Ta by to pochopila, ale Carrie měla své vlastní představy o normách chování a jestliže on nezachrání kamion, tak v jejích očích přestane být hrdinou.
Také agentura od něho očekává, že kamion zachrání. Kdyby dokázal vyvinout potřebné úsilí, tak by asi byli uznalí a zabezpečili by jeho ženu i Carrii.
Člověk si samozřejmě nemůže být jistý tím, co skutečně udělají, ale bylo jisté, že když se ti ničemové probourají do kamionu, dojde agentura k závěru, že on nesplnil svou povinnost, a to může mít vliv, až budou rozhodovat o výši vdovského důchodu pro Harnette – může v tom být velký rozdíl.
Pomyslel si: Tak do toho, buď statečný. Nejdůležitější je rádiový signál. Ten musí spustit nejdřív. Stačí, když se obrátí a sáhne nahoru. Knoflík má skoro těsně nad hlavou. Jen na něj sáhnout a za půl hodiny, nebo možná i dřív, kolem…
