II.
Krátce po půl dvanácté dopoledne přijeli Gypo a Kitson Gypovým otlučeným lincolnem k místu zúžení cesty tři kilometry od vjezdu do výzkumného ústavu, a protože Gypo nesnášel chůzi, Kitson zastavil přímo v zúžení, nechal Gypa vystoupit a sám jel ještě čtyři sta metrů k lesní houštině, kde mohl ukrýt vůz.
Auto nechal mimo dohled od silnice a pěšky se vrátil k zúžení.
Bylo horko a slunce mu pálilo na nechráněnou hlavu, takže se brzy začal potit.
Měl na sobě tmavomodrou košili s rozhalenkou, džíny a na nohou kecky. Šel zlehka, do kroku si mával mohutnými pěstmi, hlavu držel vzhůru a svým rozbitým nosem rychle a krátce oddychoval. Byl rád, že si chůzí může vyrovnat své dlouhé, silné nohy, a cestou zkoumal terén po obou stranách vyprahlé prašné cesty.
Je to pěkně rozervaná krajina, říkal si při chůzi. Musel kopat do prachu a občas se shrbit, přičemž s pýchou sledoval, jak se mu pod propocenou košili vlní svaly. Zato však tu bylo mnoho možností úkrytu a to zúžení bylo ideálním místem pro přepadení.
Když došel k zúžení, zastavil se a podrobně si místo prohlížel.
Cesta se na tom místě prudce zužovala, lemovaly ji zde dvě obrovské skály, které tvořily úpatí strmých kopců po obou stranách cesty. Kolem obou skal bylo husté křoví, které představovalo skvělý úkryt.
Když se rozhlédl, nikde neviděl Gypa, i když věděl, že ten tu určitě někde vězí a pozoruje ho.
Skutečnost, že dokonce i Gypo se tu může nepozorovaně ukrýt, trochu povzbudila Kitsonovu pokleslou sebedůvěru.
Celá ta záležitost mu naháněla strach. Byl si jistý, že než se Dirkson a Thomas vzdají, někdo přijde k úrazu.
Během posledních šesti měsíců, od té doby, kdy opustil ring, byl Kitson pod Morganovým vlivem. Morgan byl jediný, kdo s ním zůstal v šatně poté, kdy se nechal hanebně zmlátit od chlapa značně menšího a lehčího než on sám, jehož taktika ale byla lepší než Kitsonova.
Tehdy jeho manažer hodil dvě desetidolarové bankovky na masážní stůl a řekl Kitsonovi, že u něho končí. Z jeho života tak odešel manažer a vstoupil tam Morgan.
Morgan mu pomohl při oblékání a odvedl ho, dosud napůl oslepeného a omráčeného pod dojmem ran, které utržil, ven ze sálu a k svému vozu. Morgan ho tehdy dokonce dovezl domů.
„Tak teď konečně končíš s tím nesmyslným rozbíjením tvejch schopností na padrť,“ řekl Morgan, když Kitson nehybně ležel na zádech na posteli v nuzné místnosti, kterou považoval za svůj domov. „Takže co uděláme? Ty a já bysme mohli dělat spolu. Viděl jsem, jak umíš řídit auto. Dávám dohromady menší partu – pár kluků, kteří dovedou spolehlivě a rychle odvést práci a pomoct si k nějakejm těm penězům. Co tomu říkáš?“
V třiadvaceti letech si Kitson uvědomil, že v žebříčku svých ambic dospěl až na samé dno. Doufal, že se jednou stane mistrem světa těžké váhy, ale z téhle porážky vyplynulo naprosto jasně, že teď je to jen bláhový sen a že on sám je jedním z mnoha boxerů, kteří skončili na smetišti. V kapse měl všeho všudy dvacet dolarů, žádné přátele a jeho budoucnost vypadala neradostně. Stejně ale zaváhal.
Znal Morganovu pověst. Věděl, že Morgan si odseděl patnáct let ve vězení, že je násilnické povahy a nebezpečný. Věděl, že vstup do Morganovy bandy znamená velké riziko, ale mnohem víc se děsil představy, že si bude muset pomoci sám a postarat se o svou budoucnost, než když se poveze s Morganovou partou, takže se nakonec rozhodl připojit se k němu.
Těch pět akcí, které provedl společně s Morganovou bandou, mu vyneslo dost peněz na celkem přijatelný život. Byly to akce bez většího rizika – menší a pečlivě naplánované, a věděl přitom, že když ho dopadnou, dostane jako dosud netrestaný jen něco mezi třemi a šesti měsíci žaláře.
Byl ale dost inteligentní, aby věděl, že tyhle akce jsou jen přípravou na něco většího. Znal Morgana dost dobře, aby si uvědomil, že Morgan se nikdy nespokojí s perspektivou činnosti na tak malé úrovni. Dříve nebo později Morgan naplánuje velkou akci, za kterou bude hrozit až dvacet let vězení, a to se bude týkat i Kitsona.
V době, kd…
