II.
Příprava karavanu pro úkol, který měl plnit, trvala necelé dva týdny.
Během těch jedenácti dnů se Bleck nastěhoval ke Gypovi a přespával na palandě v jeho nuzné barabizně. Dělal to záměrně, protože si uvědomoval, že přišel o kus Morganovy důvěry, a chtěl Morganovi předvést, že to teď bere vážně.
Sdílet jednu místnost s Gypem, to bylo utrpení. Gypo byl prostý italský venkovan. Jeho návyky šly Bleckovi na nervy a Gypova povznesená lhostejnost vůči špíně a nepohodlí, to bylo něco, co Bleck absolutně nechápal.
Každé ráno kolem osmé hodiny do dílny přicházel Kitson a odcházel až kolem půlnoci. Všichni tři zápolili s karavanem a upravovali ho tak, aby unesl tíhu pancéřového kamionu.
Právě během této doby byli Bleck i Kitson nuceni uvědomit si Gypovy přednosti jako technika. Bez jeho fortelu a vynalézavosti by asi byli v koncích.
Bleck, který vždy Gypem pohrdal, s ohromením zjistil, že ten člověk ho daleko předčí ve všem, co se týká technické praxe. Dráždilo ho vědomí, že bez jeho odborné zdatnosti by na úkol, na který se chystali, prostě nestačili.
Kitson, který měl naopak Gypa docela rád, začal skutečně obdivovat Italovu zručnost a každý den se na tu práci těšil s vědomím, že se tu poprvé v životě naučí něco užitečného.
Svou práci dokončili v úterý odpoledne a na večer pak Morgan svolal schůzku do Gypovy dílny.
Během těch jedenácti dnů nikdo z nich neviděl Ginny. Dala Morganovi nějaké telefonní číslo, na kterém bude dosažitelná v případě změny plánu, ale Morgan ani zbývající tři neměli tušení, kde Ginny bydli nebo co během té doby dělá.
Když Kitson pomáhal při práci na tom karavanu, neustále na ni myslel. Byl teď zcela proti své vůli do ní zamilovaný a přitom cítil, že z toho nic nebude, stejně jako byl přesvědčený, že z celé té věci, kterou plánovali, nemůže vyjít nic jiného než nějaká pohroma.
Jeho pocity vůči Ginny byly však příliš silné, než aby proti nim mohl bojovat. Ta dívka vězela v jeho krvi jako nějaký virus a to byl fakt, který musel přijmout.
Zatímco ostatní pracovali na karavanu, Morgan trávil hodně času na trase mezi agenturou pancéřových kamionů a Střediskem pro výzkum raket. Prohlížel všechny vedlejší cesty a hledal nejvýhodnější únikovou cestu, prověřoval časové možnosti, znovu a znovu kontroloval a kreslil si mapy.
Morgan nechtěl nic přenechat náhodě. Věděl, že až se zmocní toho kamionu, bude všechno záviset na rychlém úniku. Nejdůležitější bude ujet co nejdelší vzdálenost od místa přepadení dřív, než začne být horko.
To vyžadovalo co nejpečlivější plánování a podrobné seznámení se s celou oblastí.
Když pak kolem osmé večer jel na schůzku do Gypovy dílny, měl optimistickou náladu.
Poprvé během měsíce přišel déšť, který teď důkladně skrápěl vyprahlou zemi, šířil vlhkou vůni, a ta Morganovi vyhovovala.
Z pečlivě zakrytých oken dílny nepronikalo ven žádné světlo a celá velká kůlna působila opuštěným dojmem.
Když vystoupil z buicku a než stačil vypnout přední světla, zaslechl, že se k němu blíží nějaké rychlé, lehké kroky. Pátravě se podíval do tmy a rukou mimoděk sevřel pažbu své osmatřicítky.
Ze tmy do záře reflektorů vozu vyšla Ginny. Měla na sobě modrý nepromokavý plášť, který se v dešti leskl. Své měděně rusé vlasy měla přikryté igelitovou kapucí.
„To je po celých týdnech první vlhkej večer,“ promluvil Morgan. „Kdybych věděl, kde bydlíš, byl bych se pro tebe stavil.“
„Na tom nezáleží,“ odpověděla suše.
Morgan se postavil mezi ni a dílnu a shrbil ramena, aby se chránil před deštěm.
„Kde vlastně bydlíš, Ginny?“
Zastavila se, déšť do ní bušil, a podívala se na něj.
„To je moje věc.“
Chytil ji rukou za paži a přitáhl si ji k sobě.
„Takhle se mnou nesmíš mluvit, děvenko,“ řekl. „Hraješ to s náma nějak moc tajemně. Nevím, kdo jsi, odkud jsi přišla, jak jsi celou tu věc vymyslela a ani kde bydlíš. Jestli náhodou něco nevyjde, tak ty můžeš zničehonic zmizet a bude to, jako bys nikdy neexistovala.“
Uvolnila si paži.
„A byl by to špatnej nápad?“ řekla, rychle ho obešla, zamířila ke …
