Kapitola desátá
I.
Na široké šestiproudové silnici byl hustý provoz a některé vozy měly přivěšené karavany.
Každou chvíli se nad silnicí snesl vrtulník a sledoval trasu, jako by kontroloval pohyb vozů, a Kitsona to pokaždé vystrašilo.
Dopravní policisté čas od času zastavovali větší nákladní auta přikrytá plachtou, ale zdálo se, že úřady došly k závěru, že žádný karavan nemůže být tak pevný, aby uvezl pancéřový kamion, takže policie karavany nezastavovala.
Stejně to ale byla nervózní situace a Kitson se musel namáhat, aby udržel vůz v rychlosti pod padesát kilometrů za hodinu.
Jeli tak šest dlouhých hodin.
Ginny, která seděla vedle Kitsona, toho moc nenamluvila a Kitson také neměl chuť si povídat. Pokaždé, když je předjížděl policejní vůz nebo když viděli policistu na motorce, rozbušila se jim srdce. Rozhodně to nebyly podmínky pro nějakou konverzaci.
K cestě, která vedla do hor, dorazili v sedm hodin večer.
Když Kitson dojel s buickem k prvním úzkým serpentinám, slunce už zapadlo za vrcholky hor a rychle se stmívalo.
Byla to riskantní jízda. Kitson věděl, že kdyby špatně odhadl některou zatáčku a karavan by sklouzl z vozovky, nebyla by naděje, že by ho mohli dostat zpátky na cestu.
Cítil, že buick táhne s obtížemi a jen slabě reaguje na sešlapávání plynového pedálu. Kitsonovi to dělalo starosti, protože věděl, že po dalších asi třiceti kilometrech je čeká strmější a hůř udržovaná cesta.
Často pohlížel na teploměr chladicí kapaliny a viděl, že ručička se pomalu přesouvá od normálu směrem k přehřátí.
„Za chvíli se to tam začne vařit,“ sdělil Ginny. „To dělá ta zátěž. Máme před sebou ještě třicet kilometrů takovéhle cesty a pak nás čekají potíže.“
„Horší než tohle?“ zeptala se Ginny, když Kitson zatočil volantem a pomalu vedl buick po strmé a ostré zatáčce.
„Tohle není nic. Tam nahoře před několika týdny smetla bouřka kus vozovky. Nikdo to zatím neopravil. Tudy prakticky nikdo nejezdí. Většina aut to bere hned za Dukasem do tunelu pod tou horou.“
O pět nebo šest kilometrů dál došla ručička ukazatele k bodu varu. Kitson zpomalil a zastavil.
„Necháme to pár minut ochladit,“ řekl, vystoupil, zvedl pár větších kamenů a položil je za zadní kola vozu. Ginny otevřela zadní dveře karavanu.
Kitson obešel karavan a nahlédl dovnitř. Byla příliš hustá tma, než aby mohl vidět Blecka nebo Bleck jeho.
Bleck se zeptal: „Co se děje?“
„Vaříme,“ odpověděl Kitson. „Nechám to chvíli ochladit.“
Bleck toporně vylezl z karavanu, zašel na kraj cesty a zhluboka se nadechl chladného horského vzduchu.
„To jsme toho už dost ujeli. Kolik nám toho zbývá až nahoru.
„Asi pětadvacet kilometrů. To nejhorší ještě přijde.“
„Myslíš, že to zvládneme?“
Kitson zavrtěl hlavou.
„Nemyslím. Na ten vůz je to moc velká zátěž. S tím samotným karavanem bych tam dojel, ale s kamionem uvnitř určitě ne.“
Ginny k nim přistoupila.
„Tak vyndáme kamion a dojedeme tam s ním samostatně,“ navrhla. „Jsme tu úplně sami a všude kolem je tma.“
Bleck váhal.
„To je jediná možnost, jak s tím vším dojet nahoru,“ souhlasil Kitson. „I tak to bude mizerná jízda.“
„Tak dobře, ale když nás někdo uvidí, tak je s náma konec.“
Gypo, který stál u karavanu a poslouchal, se zeptal: „Kam to vlastně jedeme? Je to ještě daleko?“
„Tam nahoře je jezero a kolem les,“ řekl Kitson. „Jestli se tam dostaneme, tak to bude pro nás ideální místo.“
„Jestli chceme řídit ten kamion, tak musíme opravit kabel vedoucí k baterii,“ prohlásil Bleck. „Tak dělej, Gypo, pusť se do práce a neokouněj tam jako nějaké strašidlo.“
Než opravili kabel baterie – a dokázali to teprve, když vylomili páčidlem přední kapotu – motor buicku už vychladl.
„Nemohli bychom s tím ještě kus cesty ujet?“ zeptal se Bleck, kterému se nezamlouvala myšlenka, že s tím kamionem vyjedou z karavanu.
„Radši ne,“ varoval Kitson. „Ta cesta bude pořád strmější. Zase nám to začne vařit a budeme ztrácet čas dlouhým čekáním.“ Bleck pokrčil rameny. Vlezl do kamionu, nastartoval a vycouval z karavanu.
„Ty jeď napřed,…
