II.
Příštího dne časně ráno zajel Kitson do města, zatímco Ginny si sedla u karavanu a hlídala. Bleck a Gypo zůstali v chatě.
Znamenalo to určité riziko, ale s Gypem byly takové potíže, že si Bleck nebyl jistý, že by ho zvládl uvnitř karavanu.
Bleck a Kitson museli Gypa přivázat k posteli a nacpat mu do úst roubík – bylo to s ním moc špatné.
Když se jim ho konečně podařilo přivázat, Bleck těžce oddychoval, v očích měl zlovolný výraz a mávl na Kitsona, aby odešel z ložnice. „O toho cvoka se teď postarám,“ prohlásil. „Přesvědčím ho, aby změnil názor. Až se vrátíš, bude už ochotný odjet s námi.“
Kitson jen nerad nechával Gypa v tomhle stavu, ale věděl, že bez Gypovy zručnosti by neměli naději, že dokáží otevřít ten kamion, a protože se zdálo, že Gypovi nějak ruplo v hlavě, byl rád, že odpovědnost za to teď ponese Bleck.
Ve městě Kitson koupil větší stan a zásobu konzerv. Mluvili o tom, jak to bude s jídlem, a dohodli se, že až budou nahoře v horách, nebylo by bezpečné jezdit do města na nákup, a že si proto musejí opatřit dost jídla, aby jim to stačilo až do doby, kdy Gypo otevře kamion.
K chatě se vrátil se zavazadlovým prostorem buicku plným potravin a dalších potřeb.
Ginny ho uviděla vystupovat z vozu a šla mu naproti.
„Stalo se něco?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou.
„Ne, ale jsem ráda, že ses už vrátil. Pořád musím myslet na toho kluka. Čím dřív odjedeme, tím líp.“
Odešli spolu do chaty.
Gypo seděl na jedné lenošce. Tvář měl bílou a oči hluboko zapadlé. Když vešli, ani nevzhlédl.
Bleck se procházel po pokoji a kouřil cigaretu.
„Zařídils všechno?“ otázal se Kitsona.
„Všechno už mám.“
Kitson se tázavě podíval na Gypa a pak na Blecka.
„Gypo už je v pořádku,“ oznámil Bleck. „Promluvil jsem si s ním a on je ochotný spolupracovat.“
„Tys mě k tomu donutil,“ řekl Gypo rozechvěle. „Z toho nevzejde nic dobrýho. Já jsem vás varoval. Teď vás varuju ještě jednou.“ Náhle se podíval na Kitsona. „Tys byl můj kamarád! Pěknej kamarád! Jdi ode mne pryč! Nechci mít s tebou nic společnýho!“
„Co se to tu sakra děje?“ zeptal se Kitson a díval se na Gypa.
„Musel jsem s ním zacházet trochu drsněji,“ odpověděl Bleck. „Bylo nutné ho přesvědčit, že když nebude spolupracovat, čeká ho spousta nepříjemností.“
„Řekl, že mi zláme obě ruce,“ ozval se Gypo slabým, roztřeseným hlasem. „Jak může člověk pak žít bez rukou?“
Kitson se chystal něco říci, ale Bleck ho gestem zarazil.
„Tak dělejte, musíme už jít,“ řekl Bleck. „Není někdo nablízku?“
Ginny a Kitson vyšli ven.
Na jezeře sice byly nějaké čluny, ale v bezprostřední blízkosti nebyl nikdo.
Kitson připojil karavan k buicku a pak s ním zajel bliž k dveřím chaty.
„Jste oba připravení?“
Bleck přišel ke dveřím společně s Gypem.
Kitson otevřel zadní dveře karavanu, Bleck a Gypo rychle nastoupili a Kitson dveře zabouchl. Trvalo to jen pár vteřin.
„Já zůstanu tady a ty běž do kanceláře zaplatit,“ pravil Kitson a podal Ginny svou náprsní tašku.
Zatímco čekal, Kitson si zapálil cigaretu a opřel se o bok karavanu. Byl dost nervózní. Teď se vydají do otevřené krajiny. Říkali si tím o malér, ale nemohli to zařídit jinak, jestliže chtěli otevřít ten kamion.
„Haló, pane!“
Kitson sebou trhl a rychle se ohlédl.
Kolem karavanu k němu přicházel malý chlapec v džínách, červenobílé kostkované košili a se slaměným kloboukem na hlavě.
„Ahoj,“ řekl Kitson.
Chlapec se na něj díval a hlavu měl trochu nakloněnou na stranu.
„Vy znáte mýho tátu,“ řekl. „Já jsem Fred Bradford mladší.“
„Skutečně?“ zeptal se Kitson a snažil se, aby to znělo co nejpřirozeněji.
Chlapec se na něj zamračil a pak svou pozornost obrátil ke karavanu…
„To je vaše?“ otázal se a mávl palcem směrem ke karavanu.
„To víš, že jo,“ přisvědčil Kitson.
Chlapec si prohlížel karavan. „Mně se ten náš líbí víc.“
Kitson neříkal nic. Horečně si přál, aby se Ginny už vrátila a aby konečně mohli vypadnout.
Chlapec se přikrčil a díval se pod karavan.
„Páni! Máte na tom spoustu železa, že jo?“ nadhodil a podíval se na Kitsona. „K čem…
