Výslech a policejní teorie
Seděli jsme spolu v knihovně před studeným krbem a ode dveří, i když to tak nevypadalo, nás kamenným pohledem hlídal strážník.
Vypověděli jsme už své osudy vyšetřujícímu seržantovi MacGrawovi a bylo nám čekat na Brandona. Jakmile se MacGraw dovědět, kdo je Dedrick, prohlásil, že policejní kapitán nás bude chtít vidět. Tak jsme čekali.
Ve vedlejším pokoji šrotili kluci z mordparty, cukrovali všechno práškem na otisky, fotografovali místnost i mrtvého a slídili jako psi po něčem, co by znamenalo stopu.
Telefon byl neustále v provozu a auta se venku střídala sem a tam. Brzy jsem zaslechl štěkavý hlas a šťouchl jsem do Kermana.
„Brandon.“
„To bude rodeo, až nás tu najde,“ uchechtl se Kerman.
Strážník se na něj zakabonil a neklidně přešlápl. Podvědomě si stáhl blůzu a kritickým zrakem přejel knoflíky. Kapitán Brandon byl ras a všichni strážníci se před ním třásli.
Jako vrstva prachu na nás znovu padlo ticho. Odbelhalo se dalších třicet minut. Ručičky na hodinkách mi ukazovaly čtvrt hodiny po půlnoci. Kerman tloukl špačky. Já měl strašnou chuť něčeho se napít.
Pak se rozletěly dveře a vstoupil Brandon s poručíkem Mifflinem z oddělení vražd.
Nabral jsem Kermana loktem a on otevřel oči právě ve chvíli, kdy si nás Brandon měřil asi tak, jak by si velkovévoda pohlížel párek blátivých šlápot na své posteli, kdyby je tam měl.
Brandon byl malý pořízek. Obličej měl kulatý, nadoudaný, zdravý jak ředkev, chocholi vlasů bílých jako mléko a studené, číhavé oči. Byl ctižádostivý a ve službě se mu dařilo, i když na to neměl hlavu, protože používal hlavy poručíka Mifflina a nikdo mu to neprokouk. Byl policejním kapitánem deset let. Patřil mu cadillac a dům o sedmi ložnicích, jeho žena měla norkový kožich a syn s dcerou byli na universitě. Ne že by si tohle všechno mohl dovolit z platu. Kolovaly obvyklé pověsti, že se dá koupit, ale co já vím, nikdo se je nikdy nepokusil prokázat. Vědělo se o něm, že s důkazy nakládá tvůrčím způsobem a své podřízené nabádá, aby byli nemilosrdní a s nikým se nemazlili. Muž neobyčejné síly, nebezpečný muž.
„Tak vy dva jste si do toho museli namočit čumáky, co?“ zaskřehotal na nás hrozivě. „V životě jsem neviděl takové dva…“
Ani jsme nepípli. Stačí půlslovem Brandonovi odpovědět a druhý den se koukáš na svět přes mříže.
Změřil si strážníka, který tam stál jako vyřezaný ze dřeva.
„Ven!“
Strážník po špičkách odťapal a dveře zavřel, jako by byly z vaječné skořápky.
Žádnou paniku, mrkl na mě Mifflin z úkrytu za Brandonovou hlavou.
Brandon se posadil, natáhl krátké válečkovité nohy, postrčil si nízkou buřinku do týla a začal lovit nezbytný doutník.
„Tak si to sjedem ještě jednou,“ pravil. „Potřebuju si ověřit jeden nebo dva body. Můžeš spustit, Malloyi. Vykládej tak, jak jsi to říkal Mac Grawovi. Já tě zarazím, až toho budu mít dost.“
„Byli jsme s Kermanem na chatě,“ začal jsem úsečně. „Ve čtvrt na jedenáct zvonil telefon a muž, který se prohlásil jako Lee Dedrick, mě žádal, abych sem okamžitě přijel. Na vysvětlenou mi řekl, že ho kdosi telefonicky varoval – dnes večer se ho prý pokusí unést.“
„Určitě tohle řekl?“ přeptal se Brandon a nablýskaným nehtem palce seškraboval celofánový obal z doutníku.
„Toseví.“
„Dnes večer nebyl do tohoto domu spojen jediný hovor. Co vy na to?“
„Třeba mu někdo volal do hotelu.“
„Nevolal. Už jsme si rovněž ověřili.“
„A co odsud, šel nějaký další hovor ven kromě toho se mnou?“
Brandon si poválel doutník v tlustých prstech.
„Jo, jeden na číslo telefonní budky. Co z toho?“
Mifflin se vmísil do řeči svým klidným, rozšafným tónem: „Třeba mu někdo během dne řekl, aby na to číslo večer zavolal, o při tom hovoru pak dostal výstrahu.“
Brandon se ohlédl, jako by do této chvíle neměl oni ponětí, že je tu Mifflin s námi. Přestože se na Mifflinovu chytrost spoléhal, choval se k němu tak, jako by se divil, co vlastně Mifflin u policie pohledává.
„Možná.“ prohlásil, „anebo Malloy lže.“ Zavrtal do mě očka a ukázal drobné, rovné zuby. „Nelže?“
…
