Bloudění
Zamířili jsme na konec chodby. Svítil jsem svou baterkou. Světlo za moc nestálo, ale jestli se nám cestování protáhne, bude se nám Paulina hodit později.
V půli cesty jsme narazili na další chodbu, která vedla ostře doleva. Vzpomněl jsem si, že tudy odcházel Dedrick.
„Doleva,“ řekl jsem.
„Proč ne rovně?“
„Dedrick tudy šel.“
Zabočili jsme doleva a ušli nějakých padesát metrů. Na konci chodby další chodba, tentokrát příčná, s rameny ubíhajícími napravo i nalevo, jak libo.
„Kudy teď?“
„Na to si můžem hodit pětníkem. Vím stejně co ty.“
„Pojď doprava.“
Vydali jsme se doprava. Zem byla nerovná a za chvíli jsem poznal, že sestupujeme.
„Počkej moment. Tady to klesá. Měli bychom se škrábat nahoru. Radši se vrátíme a zkusíme to tím levým, směrem.“
„Už ti to došlo?“ zeptala se podrážděně. Nikdy jsem ji neslyšel tak mluvit.
„Přesně tohle se mi stalo. Hodiny jsem tu pochodovala.“
Vrátili jsme se na místo, kde se chodby protínaly, a vydali se tentokrát na levou stranu. Šlapali jsme pět minut a najednou byli čelem na skále.
„Semizdá, že nemáš o moc lepší nápady než já,“ řekla Paula udýchaně.
„Jen klid.“ Začínal jsem se o ni bát. Měla vždycky tak chladnou hlavu a nic ji nevyvedlo z míry. Napadlo mi, že v tuto chvíli asi nemá daleko k hysterii.
„Třeba ta druhá cesta vede napřed dolů, a pak zas nahoru. Zkusíme to.“
„Byla jsem blázen. Sem se vydat sama!“ Chytila se mě za paži. „Proč jsem nezavolala Mifflina? Jsme ztraceni, Vicu. Takhle tu můžeme bloudit týdny.“
„Pojď,“ řekl jsem ostře. „Nemá cenu zabíjet čas hloupým žvastáním. Za deset minut jsme venku.“
Sebrala všechnu sílu a promluvila už klidně.
„Odpusť, Vicu, celá se třesu. Děsí mě, že jsme tak hluboko pod zemí. Připadám si tu zavřená, pochovaná.“
„Já vím. Ale teď se vzpamatuj. Jakmile nad sebou začneš brečet, je konec. Pojď, děvče.“ Vzal jsem ji pod paží a znovu jsme vykročili.
Zem se pod námi hrbolatě svažovala a začali jsme klesat do jakési černé jámy.
Pak mi došla baterka.
Paula se ke mně přimkla a zdušeně vykřikla.
„Nic, nic. Rozsviť svoji,“ řekl jsem. „Ta moje už právem dosloužila. Vůbec je zázrak, že vydržela tak dlouho.“
Nastavila ruku se svítilnou.
„Radši si pospěšme, Vicu. Nebude svítit dlouho.“
„Určitě tak dlouho, jak potřebujeme.“
Bylo mi líp, když jsem měl koho chlácholit. Ale přidali jsme do kroku, protože jsme oba věděli, jak trudný úděl by nás stihl, kdyby nám světlo vypovědělo dřív, než najdeme cestu z dolu.
Stále jsme sestupovali a čím dál, tím hůř se nám dýchalo. Aby snad potíží nebylo málo, začal se strop každým krokem snižovat.
Paula se znenadání zastavila.
„Tohle není ta cesta!“ vřískala. „Vím, že není. Pojď zpátky.“
„Musí to být ona. Dedrick zahnul v chodbě doleva. Dával jsem pozor. Pojď, podíváme se ještě kousek.“
„Vicu, já se bojím.“
Odvrátila se ode mne. Slyšel jsem, jak prudce oddychuje; a posvítil jsem jí do obličeje. Byla bílá a oči jí divoce planuly.
„Já – já už to nevydržím! Vrátím se! Nemůžu dýchat!“
Nebyl jsem na tom o nic lépe. Na prsou jsem cítil tlak a o každý doušek vzduchu jsem se musel prát.
„Ještě padesát metrů. Jestli se nikam nedostaneme, vrátíme se.“
Chytil jsem ji za ruku a táhl ji ze sebou. Po dvaceti metrech se chodbo znovu štěpila. O vzduchu už se vůbec nedalo mluvit.
„No vidíš,“ řekl jsem. „Co jsem povídal, že na něco narazíme. Půjdeme doprava a jestli tam chodba klesá, vrátíme se a zkusíme to opačným směrem.“
Poslechla.
Každá chodba, do které jsme vstoupili, byla vždycky navlas stejná jako ty předtím. Mohli jsme si pochvalovat, kdovíjak se nedostáváme kupředu, a zatím šlapat z jednoho konce chodby na druhý. Šlo se nám mizerně. Nohy jsem měl jako centy a jen s krajním vypětím jsem vůbec dokázal s nimi pohnout. Paula sotva popadala dech, musel jsem jí pomáhat.
Ale nakonec se nám země pod nohama přestala klonit. A dokonce se zvedala.
„Určitě jdeme správně,“ supěl jsem. „Stoupáme.“
Paula se na mě ztěžka pověsila.
„Ten vzduch je strašný. Já už – já už daleko nedojdu.“
Vzal jsem ji kol…
