Další oběť
Když jsem vrazil do kanceláře, Paula se na mě od stolu zastlaného papíry káravě podívala.
„Potřebuju okamžitě pět set dolarů,“ vypálil jsem bez dechu. „Už se to začíná klubat. Popadni notes a tužku a jdeme. Na cestě ti všecko povím.“
Žádné ježíšmarjá nebylo. Paula jde na všecko s klidem. Vstala, přešla k našemu sejfu, odpočítala pětadvacet dvacetidolarových bankovek, otevřela zásuvku, vyndala poznámkový blok, vzala si kabelku a takovou malou věc na tři facky; které říká klobouk, a byla připravena: všechno všudy za dvanáct vteřin.
Na odchodu ještě řekla Trixymu, aby počkal, až se panička vrátí. Trixy vyhlížel zkourmouceně, ale oba jsme to přehlédli.
Popoháněl jsem Paulu chodbou.
„Hej, Vicu!“
Do týla mi bafl rotmisťácký hlas Mamy Bendixové.
Ohlédl jsem se přes rameno.
„Nemám čas. Spěchám.“
„Hele, slyšela jsem, že ten tvůj chlapík Souki je všech vzorů futrál. U Marshlandů sloužil deset let,“ zahromovala Marta. „Kdy dostanu prachy?“
„Dostaneš,“ zahulákal jsem na ni a nacpal Paulu do výtahu.
„Ta by taky čerta sežrala, kdyby se jí dal,“ prohlásila kysele, když s námi výtah harcoval do přízemí.
„Tím pádem je sto padesát dolarů v tahu,“ řekl jsem sklíčeně. „Maloval jsem si, že nějaká špínička se na tom řidiči přece jen najde. No co, jaká pomoc. Při trošce štěstí mám tenhle případ v kapse.“
Řídil jsem vůz po Orchidském bulváru, po Beach Road a na Hawthorne Avenue a řečnil jsem a řečnil. Bylo s podivem, kolik povídání se mi nastřádalo za tu dobu, co jsem Paulu viděl naposledy.
Nakonec, když už jsme byli na Foothillském bulváru, jsem se dostal k paní Ferrisové.
„To je přece bomba,“ jásal jsem. „Dedrick podloudník s drogami. A víš co? Za pět stovek mi dá písemné prohlášení.“
„Ale jak víš, že mluví pravdu?“
„Sbalím prohlášení a pak okamžitě na policii. O peníze nepřijde, žádný strach, ale slovo od slova, co podepíše, přijde do protokolu.“
Přibrzdil jsem a zastavil před čerpací stanici. Kluk se neukázal. Vystoupil jsem z vozu, Paula za mnou.
„Barák je tamhle vzadu.“
Kráčeli jsme kolem opravárenské boudy. Zastavil jsem se, abych mrkl dovnitř. Kluk tam nebyl. Všecko se mi v prsou sevřelo, dal jsem se do běhu. Když mě Paula dohonila, bouchal jsem už na dveře. Nikdo se neozýval. Nic se nepohnulo.
„Varoval jsem ji,“ vybuchl jsem divoce, ustoupil a napřel se ramenem do dveří.
Veřej nebyla stavěná na takové zacházení, poroučela se a měli jsme otevřeno.
Stáli jsme v šeré předsíňce vedle sebe.
„Paní Ferrisová!“ volal jsem. „Paní Ferrisová!“
Ticho.
„No tak. Tyhle krysy pracujou rychle. Rozhlídnu se a ty zatím radši zůstaň tady, Paulo.“
„Nemyslíš, že si to třeba rozmyslela a utekla?“
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nepřichází v úvahu. Moc zoufale ty peníze chtěla. Kluk jim dal určitě hlášku.“
Nechal jsem Paulu v předsíni a procházel jsem místnost po místnosti. Nenašel jsem ji.
Vrátil jsem se,
„Tady není. Jestli ji neodvlekli, určitě jí nahnali tolik strachu, že sama utekla.“
V mysli mi vytanula zhroucená postavička v modré košili, oběšená na dveřích koupelny. Jestli paní Ferrisová opravdu ví tolik, kolik naznačovala, pak stojí její život hezkých pár drachem.
„Podívej se do ložnice, jestli si odnesla šaty,“ řekl jsem. „Moc toho jistě neměla.“
Když Paula zamířila do ložnice, vešel jsem do pokoje, kde jsme předtím s paní Ferrisovou hovořili. Všechno jsem prohledal, ale nenašel jsem nic, co by mi napovědělo, proč zmizela.
Paula byla za chvilku zpátky.
„Nevím, ale řekla bych, že nic neodnesla. Mezery ve skříních nejsou a zásuvky taky nejsou rozhrábany.“
„Zajímalo by mě, kde je ten kluk. Moc rád bych si s ním…“
„Vicu!“
Paula se dívala z okna. Stoupl jsem si za ní.
„Co je to támhle, u té kůlny? Snad ne –?“
V cípu zahrady stála kůlna s nářadím. Dveře měla otevřené. Spatřil jsem, že tam na zemi leží cosi bílého.
„Počkej tady. Kouknu se.“
Zamířil jsem k zadním dveřím a rychle jsem vykročil do zahrady. Když jsme měl kůlnu skoro na dosah, připravil jsem si pistoli. Rozrazil jsem dveře dokořán a pohlédl do kaln…
