Nebezpečné angažmá
Druhý den večer, když jsem se asi v deset rozhodoval, jestli mám jít spát nebo načít novou láhev skotské a trošku posedět, zazvonil telefon.
Řinčel ostře a naléhavě a já se mírně vyděsil, snad proto, že až dosud se chata tiše krčila v dunách jako chudí příbuzní na svatbě.
Zvedl jsem sluchátko:
„Haló?“
Kromě slabého předení linky jsem slyšel, jak na druhé straně vyhrává taneční orchestr valčík. Podle vysokých tónů trubky, nesených přes dusítko, jsem odhadoval, že jsou to Glyn Boos’s Serenaders; to by znamenalo, že mi volá někdo z Country Clubu.
„Pan Malloy?“ Ženský hlas: trochu ospalý alt. Hlas vypočítaný, aby vzrušoval muže. Mě tedy rozhodně vzrušoval.
„U telefonu.“
„Tady Serena Dedricková. Jsem v Country Clubu: Můžete sem přijet? Měla bych pro vás práci, kdybyste chtěl.“
Proč s tím nemůže počkat na ráno, vrtalo mi hlavou, ale Dedrickovi si zřejmě potrpěli na neúřední hodiny. A o tu její nabídku jsem stál.
„Samozřejmě, paní Dedricková. Přijedu. Mám vás vyhledat v recepci?“
„Budu ve voze na parkovišti. Je to černý cadillac. Jak dlouho vám to bude trvat?“
„Čtvrt hodiny.“
„Čekám čtvrt hodiny, ale ani o chvíli víc.“ Tón se zostřil.
„Okamžitě sednu…“ začal jsem, ale ona zavěsila.
Šel jsem do ložnice, abych si před zrcadlem ověřil, jak vyhlíží můj zevnějšek a usoudil jsem, že i bez velké parády jsem docela fešák. Utáhl jsem si kravatu a uvažoval, co asi chce: nejspíš nějakou přímou zprávu o únosu. Podle fotek v novinách a podle hlasu určitě nepatřila k lidem, kteří se spokojí s nějakým odvarem.
Vystrčil jsem buicka z garáže a vyrazil na Rossmore Avenue, běžící podél golfového hřiště, kde se pár nadšenců za pomoci svítících míčků pokoušelo uhrát něco i při měsíčku, zahnul jsem doleva na Glendořinu třídu a dorazil k nádhernému vchodu do Country Clubu ještě s čtyřminutovým náskokem.
Přírodní park hořel záplavou světel. Kolem bazénu se rojil chumel polonahých mužů i žen a nedaleko ve výklenku plném květů hráli pod obloukovými lampami Glyn Boos’s Serenaders.
Parkoviště bylo z druhé strany klubu. Prokličkoval jsem až tam a vecpal se na poslední volný kousíček místa. Vystoupil jsem, přelétl očima šňůry automobilů a dospěl k závěru, že snáz člověk najde jehlu v kupce sena než jeden určitý cadillac v téhle sbírce bouráků. Bylo jich nejmíň tři tisíce a z toho dobře třetina cadillacy.
Nalevo ode mne zablikala parkovací světla. Pookřál jsem a zamířil k nim. Pomrkávala dál, a když jsem byl už docela blízko, rozpoznal jsem, že patří lesklému černému vozu, který jsem předevčírem viděl v Ocean Endu.
Nahlédl jsem do okna.
Seděla za volantem a kouřila. Studený macešský svit měsíce dopadal přímo na ni a paní, čeho jsem si všiml, byla šňůra diamantů, která se jí třpytila ve vlasech jako světlušky. V tom bílém přísvitu vypadala jako vytesaná z alabastru. Úbor ze zlatého lamé, s hlubokým výstřihem a bez ramínek, jen dokresloval, co diamanty napověděly, a chladný, pyšný výraz poněkud dlouhé, ale očividně krásné tváře potvrdil, že je to čtvrtá nejbohatší žena světa.
Zatímco jsem na ni hleděl a myslel si, že má ty největší oči, jaké jsem kdy spatřil, a že ty dlouhé hedvábné řasy jsou asi pravé, podívala se na mě. Několik vteřin jsme se mlčky zvědavě odhadovali.
„Přijel jsem ještě o pár minut dřív, paní Dedricková,“ promluvil jsem. „Ale zřejmě jsem vás i tak nechal čekat. Odpusťte. Chcete si pohovořit tady, nebo někde jinde?“
„Kde je to jinde?“
„Poblíž golfového hřiště je místo, odkud je docela pěkný výhled na řeku. Přinejmenším je tam klid.“
„Dobrá. Sjedeme tam.“ Posunula se na sedadle.
„Řízení již nechám vám.“
Sedl jsem si za volant, zapjal klíček a zmáčkl startér. Když jsem couval z parkoviště na příjezdovou cestu, letmo jsem si ji změřil.
Hleděla rovnou před sebe, zamýšlená a cizí, tvář bezvýraznou a hladkou jako maska ze slonoviny.
Projel jsem bránou, zatočil doprava a pak jiskřivě osvětlenou ulicí k mostu. Tam jsem vůz stočil na pěšinku podle řeky a za chvíli jsme byli na místě. Přibrzdil jsem, n…
