Výměna informací
Po kamenných schodech jsem se vydrápal do Mifflinova kamrlíku ve třetím patře policejního velitelství.
Mifflin civěl z okna, klobouk vražený do čela, na spodním rtu přilípnutý zbytek cigarety. Zarudlý obličej měl zasmušilý, jednu chmuru, a jen oči mu jiskřily, jak čile uvažoval.
„Hele, Vic,“ uvítal mě zadumaně, když jsem strčil do dveří a vhrnul se do kamrlíku. „To je prima, zrovna jsem na tebe myslil. Pojď dál a uveleb se. Cigára mi došly. S kouřením jsem plonk, takže ti nemohu nabídnout.“
Přitáhl jsem si těžkou židli s rovným opěradlem, rozkročmo se usadil a ruce složil na opěradle.
„Jak vám odsypává ten únos?“
„Skvěle,“ vzdychl. „Člověk se nemá čeho chytit a Brandon obchází jako lev řvoucí. Vzal si do palice, že když chytne únosce, udělají z něho náčelníka policie.“
Zašmátral jsem v kapse kabátu, vylovil balíček cigaret a nabídl Mifflinovi.
Zapálili jsme si a zírali na sebe jako dvě Pýtie.
„Víš něco o jemnostpaní Jeromové?“
Mifflin vzdychl.
„Přišel jsi ze mě tahat rozumy?“
„Co tě vede, ani zdání. Přišel jsem si vyměnit informace.“
Mifflin se rozzáří! a bleskově si mě přeměřil.
„Máš něco?“
„Moc toho není. Jen tak mezi námi, včera večer mi telefonovala paní Dedricková. Uhádneš asi, co mi chtěla.“
„Žádají na ní výkupné a ty máš ten balík doručit, co?“
Přikývl jsem.
„A nepřeje si, aby se o tom dověděla policie.“
„Nedozví se,“ ušklíbl se Mifflin. „Jenže se od nás čeká, že jí přihrajeme zpátky manžela. Kdy?“
„Zítra večer. Budou jí volat a dostane konečné směrnice.“
„Brandon by to měl vědět.“
Pokrčil jsem rameny.
„Jak myslíš. Kromě toho, že tam vletí a lízne chlapa, který si přijde pro peníze, dokáže pendrek. A když to udělá, zabije Dedricka, jako by ho vlastnoručně zastřelil.“
„Dám krk, že Dedrick je už po smrti.“
„Snad, ale určitě to nevíme.“
„Nojo, budu mu to muset říct.“
„Pokud paní Dedrickové nevyslepičí, že jsem tu byl já. Jak to provedeš – napíchneš jí telefon?“
„To by šlo,“ souhlasil Mifflin, zavřel oči a svraštil čelo. „Jestli nás ta ženská chce držet od těla, Brandon nejspíš nic nepodnikne. Třese se, aby se jí neznelíbil. Jakmile bude výkupné zaplaceno, máme po starostech. Točit se budou na federálním úřadě.“
„Ještě k té Mary Jeromové. Máš něco, nebo nemáš?“
„Brandon ji nechal plavat, ale já tu mám záznam o jejím voze. Jeden strážník ji viděl, když vystřelila z Ocean Endu, a všiml si čísla. Takový poděs, co si zapamatuje i číslo koloběžky. Jak uslyšel o únosu, poslal hlášení. Vypůjčila si vůz v garážích Na vršku. Snad to tam znáš. Šéfem je nějaký Lute Ferris. Měli jsme na něj už párkrát políčeno kvůli čachrům s kouřením – drogy, víš – ale nikdy jsme se mu nedostali na kobylku. Když jsem volal skrz tu Jeromovou, byl v Los Angeles, ale mluvil jsem s jeho ženou. Pamatuje se na ni. Objevila se u nich předminulý večer – co došlo k tomu únosu – někdy kolem osmé a žádala Luta o vůz. Vysázela padesátku zálohy a prohlásila, že auťák potřebuje na několik dnů. Jako místo pobytu udala hotel Orchid.“
„To ji ten Ferris sakra důvěřoval, když jí půjčil brko jen tak na pozdrav pámbů, co?“
„Čeho by se bál. Vůz je pojištěný. Ať je jak je, takhle nám to naservírovali a nezbývá než to spolknout.“
„Ověřili jste si na letišti a na nádraží, jestli přijela z venku?“
„Jo, jenže kde nic, tu nic.“
„A tím jste zatím skončili?“
„Tím jsme skončili nadobro,“ pravil Mifflin a dal si čouda. „Únos je to nejhorší svinstvo, co můžeš vyfasovat. Když oběť odkrouhnou a peníze nejsou označené, můžeš se jít klouzat. Zbývá jedině naděje, že někdo z těch lumpů se nespokojí s podílem a shodí celou partu. A když teď okolo toho Brandon chodí jak kočka kolem horké kaše, bude to desetkrát těžší. Jeromová je naše jediná stopa, a já po ní nemůžu jít.“
„Možná že ti zvedne náladu další vražda,“ řekl jsem hořce. „Celkem bych se moc nedivil, kdyby mě zítra večer poslali k předkům.“
Mifflin na mě zamyšleně pohlédl.
„To je jediná dobrá zpráva, kterou jsem tenhle týden dostal,“ zašklebil se. „Stačí chvilku přemýšle…
