Celá e-kniha Chytrému napověz ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Dějou se to věci
Když jsem projížděl po široké cestě mezi dunami k chatě, osvítily mi reflektory obrovskou paroloď, zaparkovanou u hlavních dveří.
Přibrzdil jsem, vyhodil rychlost, přepnul na neutrál a zapíchl se.
Vystoupil jsem a zamířil k cizímu vozu. Svit z palubní desky ozařoval bledou, nehybnou tvář Sereny Dedrickové. Otočila hlavu a otevřeným okénkem jsme na sebe pohlédli.
„Doufám, že nečekáte dlouho,“ vymáčkl jsem ze sebe. Co tu proboha u mé chaty dělá? zděsil jsem se.
„To nic. Chci s vámi mluvit.“
„Pojďte dál.“
Otevřel jsem jí dvířka.
Vyplula, karmínový hedvábný šál upjatý k tělu. V měsíčním světle tak půvabný a krásný zjev, že oči přecházely.
Mlčky jsme šlapali po cestičce k verandě.
Otevřel jsem vchod: rozsvítil světlo a pustil ji napřed. Hlavou mi táhlo, co mi může chtít.
Vešla do pokoje. Vstoupil jsem za ní, zavřel dveře a rozsvítil stojací lampu vedle pohovky.
„Dáte si kávu nebo něco ostřejšího?“
„Nic,“ usekla odpověď a posadila se. Šál se rozhalil. Panečku, ta věděla, co si obléknout. V bílých saténových šatech se sukní hustě protkanou zlatem mohla jít rovnou cestou na bál do Bílého domu. Na krku se jí třpytily démanty. Levé zápěstí svíral na čtyři prsty široký briliantový náramek. Rozhodla se zřejmě, že by se mi nemělo vykouřit z hlavy, kdo je ta čtvrtá nejbohatší žena na světě.
Nalil jsem si čistou whisky, odnesl si skleničku ke svému oblíbenému křeslu a pohodlně se do něho zabořil. Byl jsem utahaný a mrzutý. Celou cestu od Myřina domku až sem si lámu hlavu, z kterého konce tenhle případ rozlousknout, ale jako když tluču hlavou do zdi.
Pak se ozval můj vrozený sklon k podezíravosti. Myšlenka se napřed vplížila do mozku, ale sotva jsem si ji uvědomil naplno, usoudil jsem, že není tak marná, pročež jsem znovu vstal, přešel pokoj a cvrnkl do vypínače na zdi. Teprve pak jsem se vrátil a opět uvelebil v křesle.
Serena mě sledovala zpod přimhouřených řas.
„Mám v ložnici telefonní přípojku. Nebyla přepnutá,“ vysvětlil jsem. A pokračoval: „Prosím, paní Dedricková, čím mohu sloužit?“
„Chci, abyste se do toho případu s únosem přestal míchat,“ pravila.
Ulízl jsem si whisky a snažil se předstírat, že na ni koukám překvapeně, i když jsem měl k překvapení daleko.
„To myslíte vážně?“
Stiskla rty.
„Samozřejmě. Začínáte být vlezlý. Strkáte nos do věcí, do kterých vám nic není. Policie už svého muže zatkla. Jsem přesvědčena, že je to právě ten, kdo unesl mého manžela. Nevidím důvod, proč byste měl vyvolávat další zmatky.“
Zapálil jsem si, sirku jsem hodit do krbu a ke stropu jsem poslal malý obláček kouře.
„Muž, kterého policie zatkla, tenhle kousek neprovedl. Je to náhodou můj přítel. Budu v tomhle případu vrtat tak dlouho, dokud ho nedostanu na svobodu.“
Zbledla jako stěna a oči jí zajiskřily. Ruce se ji v klíně změnily v párek pěstí.
„Jsem ochotna zaplatit vám, když přestanete otravovat,“ řekla přiškrceným, tvrdým hlasem.
„To je hrůza, kolikrát už se mě krásné ženy, oplývající víc penězi než morálkou, pokoušely podplatit, abych nějaký ten případ nechal plavat,“ pravil jsem. „Lituju, nemám zájem.“
„Můžete si určit sumu,“ řekla a hlas se jí vztekle třásl.
„Jojo, nepochybuju; ale přesto nemám zájem. Jestli mi nechcete nic dalšího, já končím. Mám toho pro dnešek dost.“
„Padesát tisíc dolarů,“ nabídla mi a číhala.
Usmál jsem se.
„Handrkujeme se tu o život člověka, paní Dedricková. Když nechám ten případ plavat, Perelli půjde do plynu. Má vaše snaha opravdu tenhle cíl?“
„Nic o něm nevím. Perelli mě nezajímá. Bude-li souzen a shledán vinným, pak je vinen. Dám vám padesát tisíc dolarů, vyjeďte si tak na měsíc někam pryč.“
„Nemohu na měsíc odjet, paní Dedricková. Jsem zaneprázdněn. Musím objevit, kdo unesl vašeho manžela.“
„Pětasedmdesát tisíc!“ řekla.
„Co se Dedrickovi přihodilo? Klepl ho někdo víc, než bylo zdrávo? Přišla jste na to, že ten černý vzadu je váš otec, a chcete mu vykoupit život? Nebo jste dala do hry jen čistě osobní pohnutky a chcete zabránit, aby se široká americká veřejnos…
