14
Přisedl jsem si k Mirandě na pohovku v rohu pokoje. „Určitě si myslíte, jaké jsme zrůdy,“ hlesla. „Takhle se hádat před cizími lidmi.“
„Zdá se, že k tomu máte důvod.“
„Abych pravdu řekla, nevím. Elaine dokáže být někdy úžasně roztomilá, ale spíš si myslím, že mě vždycky nenáviděla. Jejím miláčkem byl Bob, můj bratr.“
„Padl ve válce?“
„Ano. Měl všechny vlastnosti, které mi chybí. Byl silný, dokázal se ovládat a byl úspěšný ve všem, do čeho se pustil. Posmrtně mu udělili Námořní kříž. Elaine zbožňovala i zem, po které chodil. Docela ráda bych věděla, jestli do něj byla zamilovaná… my všichni jsme ho samozřejmě milovali. Od té doby co zemřel a co jsme se přestěhovali sem, je v naší rodině všechno jinak. Otec se úplně rozložil, Elaine vyrukovala s tou falešnou paralýzou a já mám zmatené představy o životě. Ale příliš mluvím, že?“ Půvabným pohybem ke mně otočila napůl odvrácenou hlavu. Její ústa byla měkká a rozechvělá, její velké oči byly zahleděné někam do jejího vnitřního světa.
„Mně to nevadí.“
„Děkuji.“ Usmála se. „Nemám se komu svěřit, jak vidíte. Myslela jsem, kdovíjak nejsem šťastná, se všemi těmi otcovými penězi. Chovala jsem se jako arogantní čubka – a možná jsem taková pořád. Ale poznala jsem, že peníze mohou člověka odříznout od lidí. V Santa Terese žije mezinárodní hollywoodská společnost a my jsme do ní nezapadli. Nemáme tu žádné přátele. Asi bych z toho neměla obviňovat Elaine, ale to ona naléhala, abychom se sem za války přestěhovali. Moje chyba byla, že jsem odešla ze školy.“
„Kam jste chodila?“
„Na Radcliff. Moc jsem tam nezapadla, ale měla jsem aspoň v Bostonu přátele. Ze školy mě vyhodili v posledním roce pro porušování kázně. Měla jsem se tam vrátit. Oni by mě přijali nazpět, ale já jsem byla příliš hrdá na to, než abych se omlouvala. Příliš arogantní. Myslela jsem si, že budu žít s otcem. Snažil se být na mě laskavý, ale nefungovalo to. S Elaine si nerozumí už celá léta, v domě je pořád nějaké napětí. A teď se otci něco přihodilo.“
„Dostaneme ho z toho,“ řekl jsem. Ale cítil jsem, že bych se tomu tématu měl raději vyhnout. „Ostatně, máte jiné přátele. Například Alana a Berta.“
„Alan o mě ve skutečnosti nestojí. Kdysi jsem myslela, – ne, nechci o něm mluvit. A Bert Graves není můj přítel. Chce si mě vzít. To je něco úplně jiného. Nemůžete se cítit uvolněně s mužem, který si vás chce vzít.“
„Ale jak se zdá, tak vás miluje.“
„Ano, já vím.“ Zvedla svoji okrouhlou, hrdou bradu. „Proto se s ním nemohu cítit uvolněně. A proto mě také nudí.“
„Chcete toho sakra moc, Mirando.“ I já jsem se sakra rozpovídal. „Věci nikdy nevyjdou dokonale, ať se člověk snaží sebevíc. Jste romantická a zaměřená na sebe. Jednoho dne dopadnete na zem tak tvrdě, že vám to pravděpodobně zlomí vaz. Nebo to pochroumá vaše ego.“
„Říkala jsem vám, že jsem arogantní čubka,“ pronesla příliš lehkovážně a blahovolně. „Je to snad trestný čin?“
„Nebuďte zase sprostá. Jednou to už stačilo.“
Otevřela oči dokořán v předstíraném údivu. „Myslíte ten včerejší polibek?“
„Nechci tvrdit, že se mi to nelíbilo. Ale naštvalo mě to. Nesnáším, když mě lidé zneužívají pro své vlastní záměry.“
„Ne temné. Byl to takový studentský kousek. Mohla byste přijít na nějaký lepší způsob, jak Taggerta okouzlit.“
„Alana z toho vynechte.“ Řekla to ostrým tónem, ale potom její hlas změkl. „Naštvalo vás to hodně?“
„Takhle.“
Přitáhl jsem si ji za ramena k sobě. Ústa měla pootevřená a horká. Její tělo od prsou ke kolenům bylo studené a ztuhlé. Nevzpírala se, ale ani nereagovala.
„Poskytlo vám to nějaké uspokojení?“ zeptala se, když jsem ji pustil.
Podíval jsem se jí do velkých zelených očí. Byly mírné a klidné, ale skrývaly v sobě temné hlubiny. Rád bych byl věděl, co se v těch mořských hlubinách děje a jak dlouho to už trvá.
„Byl to balzám na moje ego.“
Zasmála se. „Přinejmenším to byl balzám na vaše rty. Máte na nich rtěnku.“
Otřel jsem si ústa kapesníkem. „Kolik je vám let?“
„Dvacet. Jsem už dost stará na vaše temné záměry. Máte pocit, že se c…
