3
Dálnice ústila do Santa Teresy u moře v dolní části města. Projížděli jsme kilometry chudinskou čtvrtí: rozpadající se chatrče a přístřešky, sloužící jako skladiště, špinavé stezky místo chodníků, a černé a hnědé děti, hrající si v prachu. Poblíž hlavní třídy stálo několik turistických hotelů s neonovými poutači, které připomínaly polevu na lepenkovém koláči, červeně natřené chilli houses a řady špinavých hospod, kde si dávaly schůzku podivné existence. Polovina mužů na ulicích měla krátká indiánská těla a marocké tváře. Po pobytu v Cabrillo Canyonu jsem měl pocit, jako bych sem spadl z nějaké jiné planety. Náš cadillac se vznášel těsně nad zemí jako kosmická loď.
Felix odbočil vlevo na hlavní třídu, směřující do vnitrozemí. Jak jsme stoupali, ulice se začaly měnit. Muži v barevných košilích a oblecích z lehkého indického plátna, a ženy v dlouhých kalhotách a těsných šatech, zvýrazňujících různé tvary zadečků, vcházeli a vycházeli z kalifornsko-španělských obchodů a úředních budov. Nikdo z nich nevěnoval pozornost horám, které se tyčily nad městem, ale hory tam stály, a lidé vedle nich vypadali směšně.
Taggert seděl mlčky s neúčastným výrazem na hezké tváři. „Jak se vám tu líbí?“ zeptal se mě.
„Nejsem tady kvůli tomu, aby se mi tu líbilo. A jak se tu líbí vám?“
„Na můj vkus tady chcíp pes. Lidé sem přicházejí zemřít jako sloni. Ale žijí dál – nebo tomu alespoň říkají život.“
„Měl byste to tady vidět před válkou. Ve srovnání s tím je tu teď hotový lunapark. Bývaly tu jen staré dámy, které stříhaly kupóny, škudlily halíře a snižovaly mzdu zahradnickým pomocníkům.“
„Nevěděl jsem, že to tady znáte.“
„Pracoval jsem tu na několika případech s Bertem Gravesem – ještě když dělal státního zástupce.“
Felix zaparkoval před žlutě štukovaným loubím, které vedlo do dvora kancelářské budovy. Otevřel skleněnou přepážku. „Kancelář pana Gravese je ve druhém patře. Můžete tam jet výtahem.“
„Já počkám dole,“ řekl Taggert.
Gravesova kancelář kontrastovala s pochmurnou místnůstkou, ve které kdysi připravoval své soudní případy. V předpokoji byly chladivě zelené potahy kombinované s běleným dřevem. Barevné ladění doplňovala plavá sekretářka s chladně zelenýma očima.
„Máte dojednanou schůzku, pane?“
„Stačí, když řeknete panu Gravesovi, že je tu Lew Archer.“
„Pan Graves je momentálně zaneprázdněn.“
„Já počkám.“
Posadil jsem se na příliš vycpanou židli a přemýšlel o Sampsonovi. Bílé prsty blondýny tančily na klávesnici psacího stroje. Byl jsem neklidný a stále jsem se nemohl zbavit pocitu neskutečnosti. Seděl jsem tady, najatý k tomu, abych hledal muže, kterého jsem si nedokázal dost dobře představit. Naftový magnát, který se přátelí se svatými muži a upíjí se k smrti. Vytáhl jsem jeho fotografii z kapsy a ještě jednou jsem se na ni podíval.
Dveře kanceláře se otevřely a vycouvala z nich stará dáma, s halasným vítězoslavným smíchem. Klobouk musela najít vyplavený někde na pobřeží. Na náprsence červené hedvábné halenky měla připnuté hodinky, zdobené diamanty.
Za dámou vyšel Graves. Hučela do něj, jak chytře jí pomohl, jak úžasně chytře. Graves předstíral, že poslouchá. Vstal jsem. Když mě uviděl, tak na mě přes tu hučku mrkl. Pak klobouk odkráčel a Graves se vrátil od vchodu. „Jsem rád, že tě zase vidím, Lew.“
Měl stejně pevný stisk ruky jako kdysi, ale léta ho přesto poznamenala. Vlasy mu už počínaly na spáncích ustupovat a malé šedé oči vyhlížely ze sítě drobných vrásek. Mohutné, dobře stínované čelisti po stranách ochabovaly a rýsoval se pod nimi počínající podbradek. S hrůzou jsem si uvědomil, že Graves je pouze o pět let starší než já. Ale měl za sebou těžký život a tohle byl přirozený proces stárnutí. Řekl jsem, že ho zase rád vidím. Byla to pravda.
„To už musí být šest nebo sedm let,“ řekl.
„Sečti to dohromady. Slyšel jsem, že už neděláš státního zástupce.“
„Nemohl jsem si to dovolit.“
„Oženil ses?“
„Ještě ne. Ale kvůli inflaci.“ Ušklíbl se. „Jak se daří Sue?“
„Zeptej se jejího právníka. Nelíbila se jí moje firm…
