Celá e-kniha Pohyblivý terč ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
22
Odvedli mě k mému autu. Troyův buick stál vedle něj. Nákladní auto bylo pryč. Také Claude a snědí muži byli pryč. Stále ještě byla tmavá noc, ale měsíc stál teď nízko nad obzorem.
Puddler vytáhl z kůlny vedle hospodářského stavení smotaný provaz.
„Dejte ruce za záda,“ řekl mi Troy.
Nechal jsem ruce podél boků.
„Dejte ruce za záda.“
„Až do této chvíle jsem dělal svoji práci,“ řekl jsem. „Jestli mě budete ještě víc sekýrovat, začnu být proti vám zaujatý.“
„Mluvíte jako velký silák,“ ušklíbl se Troy. „Uklidni ho, Puddlere.“
Otočil jsem obličej k Puddlerovi, ale ne dost rychle. Jeho pěst mě udeřila do týla. Bolest mi projela tělem jako roztříštěné sklo a znovu mě zaplavila noc. Pak jsem byl na cestě. Na silnici panoval rušný provoz. Já jsem byl odpovědný za pasažéry ve všech autech. Musel jsem o každém sestavit zprávu s uvedením věku, zaměstnání, koníčků, vyznání, stavu bankovního účtu, sexuálních sklonů, politických názorů, trestních záznamů a oblíbených restaurací. Pasažéři často střídali auta jako lidé, kteří hrají škatulata hejbejte se. Vozy měnily čísla a barvy. Vypsal jsem z pera poslední inkoust. Naložili mě na modrý náklaďák, který změnil barvu na pohřební černou. Eddie seděl za volantem a já jsem ho nechal řídit. Plánoval jsem, jak zabít nějakého muže.
Plán už byl napůl hotový, když jsem přišel k sobě. Ležel jsem na podlaze svého auta zaklíněný mezi přední a zadní sedadlo. Jak při jízdě podlaha vibrovala, bolest v mé hlavě odměřovala čas. Ruce jsem měl opět svázané za zády. Nad předním opěradlem se rýsoval obrys Puddlerových mohutných ramen, vykreslený světlem z přístrojové desky. Nemohl jsem se postavit na nohy, nemohl jsem na Puddlera dosáhnout.
Pokusil jsem se uvolnit ruce z provazu, kroutil jsem jimi a tahal za provaz, až jsem si sedřel kůži a zmáčel šaty krví. Provaz vydržel víc než já. Vzdal jsem se toho plánu a začal vymýšlet jiný.
Po temných, málo používaných cestách jsme sjeli z hor zpátky k moři. Puddler zaparkoval auto pod nepromokavou plachtu napjatou na kůlech. Jakmile motor ztichl, zaslechl jsem pod námi vlny, narážející na písek. Puddler mě zvedl za límec kabátu a postavil mě na nohy. Všiml jsem si, že klíčky od zapalování mého vozu si strčil do kapsy.
„A žádnej kravál,“ řekl, „pokud to nechceš slíznout ještě jednou.“
„Ty ale máš odvahu,“ zavrčel jsem. „To chce opravdu hodně odvahy, udeřit člověka zezadu, když na něj někdo jiný míří pistolí.“
„Drž hubu.“ Hrábl mi do tváře a přejel po ní dolů zahnutými prsty. Páchly po koňském potu.
„To chce spoustu odvahy,“ pokračoval jsem, „vrazit někomu ruku do obličeje, když má svázané ruce za zády.“
„Drž hubu!“ vykřikl, „nebo ti ji zacpu.“
„To by se panu Troyovi sotva líbilo.“
„Drž hubu. Pohni sebou.“ Položil mi ruce na ramena, otočil mě a strkal mě před sebou zpod plachtového přístřešku.
Stáli jsme na pobřežním konci dlouhého mola postaveného na kůlech nad vodou. Na obzoru za námi se rýsovaly naftové věže, ale nebyla tam žádná světla. Nikde se nic nehýbalo, jen moře a pracující naftové pumpy na konci mola. Vydali jsme se tam, já první a Puddler za mnou. Prkna lávky byla zkroucená a špatně spárovaná. V mezerách se blýskala černá voda.
Když jsme byli asi třicet metrů od pobřeží, rozeznal jsem pumpu na konci mola. Zvedala se a klesala jako mechanická houpačka. Vedle pumpy stála bouda na nářadí a za ní už nic. Jen oceán.
Puddler odemkl dveře boudy, sundal z hřebíku lucernu a zapálil ji.
„Sedni si, vole.“ Mávl lucernou směrem k masivní lavici, která stála u zdi. Na jednom konci lavice byl svěrák a kolem něj bylo poházené různé nářadí: kleště, klíče různých velikostí, rezavý pilník.
Usedl jsem na volnou část lavice. Puddler zavřel dveře a postavil lampu na barel na naftu. Jeho obličej, nasvícený zespodu žlutým plápolavým světlem, připomínal člověka jen velmi vzdáleně. Měl nízké obočí a nadměrně vystouplou spodní čelist jako neandrtálec. Jeho výraz byl těžký a bezprizorný. Nebylo fér obviňovat ho z toho, co dělá. Byl to divoch, který se náhod…
