30
Když jsem v Buenavistě zpomalil, soumrak už změkčoval tvary ošklivých budov a podél hlavních ulic se rozsvěcela světla. Všiml jsem si neonového chrta na stanici autobusu, ale nezastavil jsem. Několik kilometrů za městem se dálnice opět sbíhala s pobřežím; vlnila se podél útesů nad pustými plážemi. Poslední šedé útržky světla se zachycovaly na mořské hladině a voda je pomalu pohlcovala.
„Tady to je,“ řekla Betty. Byla tak tichá, že jsem téměř zapomněl, že sedí na sedadle vedle mě.
Zastavil jsem na asfaltové krajnici dálnice, kousek za křižovatkou. U oceánu se cesta svažovala na pláž. Na rohu nějaký oprýskaný nápis inzeroval rozkvétající plážový ruch, ale na dohled nebyly žádné domy. Rozeznával jsem jen starý plážový klub, bezbarvou hmotu nízkých, dlouhých budov, která se odrážela proti jiskřící bělosti příboje.
„Dolů se nedá jet. Cesta je podemletá,“ poznamenala Betty.
„Myslel jsem, že jste tady ještě nebyla.“
„Nebyla jsem tady už týden. Předtím jsem si to byla prohlédnout s Eddiem, když to tady objevil. Sampson je v jedné z těch malých místností v pánské části šaten.“
„Bylo by dobře, kdyby tam byl.“
Vzal jsem si klíček od zapalování a nechal jsem ji v autě. Jak jsem šel dolů, cesta se zúžila na hrbolatou jílovou stezku s hlubokými příkopy po obou stranách. Dřevěná plošina před první budovou byla pokroucená. Pod nohama jsem cítil, že ze škvír vyrůstají trsy trávy. Okna byla až vysoko pod okapem. Byla temná.
Posvítil jsem si baterkou a uviděl ručně psané nápisy: „Páni“ na jedněch dveřích a „Dámy“, na druhých. Dveře napravo, ty pro „Pány“, byly pootevřené, otevřel jsem je dokořán, ale příliš naděje ve mně už nezbývalo. Celá budova se zdála být prázdná a mrtvá. Kromě neustálého pohybu moře tu nebylo ani stopy po nějaké známce života.
Ani stopy po Sampsonovi, ani stopy po Gravesovi. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly tři čtvrtě na sedm. Od doby, kdy jsem Gravesovi telefonoval, uplynula víc než hodina. Měl spoustu času na to, aby se sem dostal z Cabrillo Canyonu, vzdáleného padesát kilometrů. Přemýšlel jsem, co se mu a šerifovi mohlo přihodit.
Přejel jsem kuželem světla baterky po podlaze, která byla pokrytá navátým pískem. Naproti mně se v sololitové přepážce nacházela řada zavřených dveří. Vykročil jsem k nim. Pohyb za mnou byl tak rychlý, že jsem ani neměl čas otočit se. Poslední slovo, které mi proletělo vědomím, bylo „léčka“.
„Hlupáku“, bylo první slovo, které se mi ve vědomí vynořilo, když jsem přišel k sobě. Z výšky na mě shlíželo kyklopské oko elektrické svítilny. První mojí reakcí bylo vstát a bojovat. Hluboký hlas Alberta Gravese však toto přání potlačil:
„Co se ti stalo?“
„Dej to světlo stranou.“ Paprsky svítilny mi pronikaly do očních důlků jako dýky a narážely na zadní klenbu mé lebky.
Postavil svítilnu na zem a poklekl vedle mě. „Můžeš vstát, Lew?“
„Mohu vstát.“ Ale zůstal jsem ležet na podlaze. „Jdeš pozdě.“
„Měl jsem potíže to tady v té tmě najít.“
„Kde je šerif? Toho jsi také nemohl najít?“
„Byl na výjezdu, odvážel do špitálu nějakého paranoika. Nechal jsem mu vzkaz, aby přijel za mnou a přivezl s sebou doktora. Nechtěl jsem ztrácet čas.“
„Zdá se mi, že jsi ztratil spoustu času.“
„Myslel jsem, že to místo tady znám, ale nějak jsem ho minul. Jel jsem skoro až do Buenavisty, než jsem si to uvědomil. Pak jsem se vrátil zpátky a nemohl jsem to najít.“
„Copak jsi neviděl mé auto?“
„Kde?“
Posadil jsem se. V hlavě se mi pohybovala bolest jako kyvadlo sem a tam. „Na rohu křižovatky nad námi.“
„Právě tam parkuji. Tvé auto jsem tam neviděl.“
Sáhl jsem po klíčcích od zapalování. Byly stále v mé kapse. „Jsi si tím jistý? Klíčky mi nevzali.“
„Tvé auto tam není, Lew. Kdo je to – oni?“
„Betty Fraleyová a ten člověk, který mě omráčil. Gang musel mít ještě čtvrtého člena, který hlídal Sampsona.“ Popsal jsem Gravesovi, jak jsem se do klubu dostal.
„Nebylo příliš chytré nechávat ji v autě,“ řekl.
„Tři omráčení ve dvou dnech udělaly z Honzy hlupáka.“
Postavil jsem se na nohy. Cítil jse…
