21. KAPITOLA
Příběh, který nikdy nekončí.
Hodíte kámen do rybníka a v několika vteřinách zmizí. Ale tím to nekončí. Tam, kde kámen dopadl, se začnou tvořit kruhy. Tyto kruhy se postupně šíří, až je celý povrch rybníka v mírném pohybu. Trvá dlouho, než se hladina opět utiší.
Sedím u psacího stroje ve svém ošumělém pokojíku a z okna se dívám na pobřežní čtvrť malého města na břehu Tichého oceánu. Russell trpělivě čeká, až začne naše každodenní práce.
Máme člun a v minulém roce jsme dopravili stovky turistů k řetězu ostrůvků, které lemují zdejší pobřeží. Řídím, Russell sedí na přídi a vypráví turistům historky o pašerácích zbraní a o čínských pirátech, kteří využívali těchto ostrůvků před mnoha lety. Turisté mají Russella rádi a on je také. Já osobně ty jejich připitomělé obličeje nenávidím, ale protože během plavby setrvávám na můstku, nepřicházím s nimi do styku.
Nevyděláváme mnoho peněz, ale vycházíme slušně. Russell umí šetřit a už máme dost velkou rezervu, která nám pomůže přežít mrtvou sezónu.
V tomhle městě mě nikdo nezná. Moje jméno neznamená pro turisty naprosto nic. Snad ho ale uvidím opět vytištěné, jestliže vyjde tato kniha. Ze začátku mi trochu vadilo, že jsem pan Nikdo, ale jak míjel čas, uvědomil jsem si, že už se nemusím trápit kvůli napsání nového románu nebo nové hry. Nebudu muset platit žádné účty, nebudu muset udržovat nákladnou domácnost a dělat sto a jednu z věcí, které svazují každého, kdo je slavný. Teď jsem se od toho všeho oprostil a byl jsem šťastnější, než kdokoliv jiný.
Nevím, co bych si bez Russella počal. Jemu vděčím za všechno. Russell mě našel, když jsem ležel polomrtvý a pološílený ve škarpě před Eviným domem. Cítil jsem se úplně ztracený, a kdyby nepřišel v tomto kritickém okamžiku, asi bych si byl vzal život.
Byl to Russell, kdo koupil člun. Je to hezké plavidlo, dlouhé třicet stop a vybavené silným motorem. Koupil je za svoje úspory. Ani trochu se mi to nelíbilo, ale uvědomil jsem si, že nechci-li zemřít hladem, nemám na vybranou.
V té době mi bylo úplně jedno, co se se mnou stane. Řekl jsem mu, že investuje peníze do beznadějného podniku.
Ale on jenom nadzvedl obočí, čímž chtěl naznačit. “Počkej a uvidíš.”
Zájem ve mně vzbudil, až když jsme sestoupili do přístavu, a já si člun prohlédl. Ačkoliv za něj Russell zaplatil ze své vlastní kapsy, choval se tak, jako bych měl na něm stejný podíl. Stal jsem se kapitánem a on lodním důstojníkem.
Avšak než jsme se ujali svých nových rolí, prožili jsme ještě jednu horkou chvíli, došlo k ní, když jsme se rozhodovali, jak se bude člun jmenovat. Chtěl jsem, aby se jmenoval “EVA”. Tvrdil jsem, že turisté si toto jméno snadno zapamatují, protože má poněkud provokativní příchuť.
Ale Russell o tom nechtěl ani slyšet. Netušil jsem, jak dovede být paličatý. Nějakou dobu jsem se ho snažil přesvědčit, a když se mi to nepodařilo, rozčílil jsem se. Řekl jsem, ať si ho pojmenuje, jak chce.
Když jsem přišel druhý den ráno do přístavu, zjistil jsem, že písmomalíř umístil na příď člunu červenými dvoupalcovými písmeny Carolino jméno. Stál jsem tam, několik vteřin jsem se díval a pak jsem šel na konec opuštěné přístavní hráze. Sedl jsem si zády k přístavní čtvrti a díval se na oceán.
Skoro za hodinu ke mně přišel Russell. Řekl jsem mu, že udělal dobře, když pojmenoval člun po Carol. Neodpověděl, ale od té chvíle si báječně rozumíme.
Tak takhle to se mnou vypadá. Nevím, jak dlouho to potrvá. Nevím, zda bude mít tato kniha úspěch. Kdyby ano, možná, že bych se do Hollywoodu vrátil. Vím však, že bez Carol to bude jen nehostinné místo, a nejsem si jist, zda tomu dokážu čelit. Carolina smrt mě zasáhla podivným způsobem. Teprve nyní si uvědomuji, kolik pro mne skutečně znamenala. Často se stává, že náležitě oceníte věc teprve, až když ji ztratíte. Ztrátou Carol jsem se konečně našel a mám pocit, že mohu hledět do budoucnosti s důvěrou. Vím, že bude neustále se mnou.
Ačkoliv už uplynuly dva roky od doby, kdy jsem Evu viděl naposledy, stále na ni myslím. Ne…
