13. KAPITOLA
Na Harveye Barrowa jsem úplně zapomněl. Připadal mi tak sprostý a tak bezvýznamný, že jsem ho pustil z hlavy hned, jak jsem ho vyhodil ze “Tří bodů”. Vůbec mi nenapadlo, že ji opět vyhledá. Jednala s ním tak bezohledně a já jsem ho před ní tak ponižoval, až se mi zdálo nemožné, že by se někdy před ní znovu objevil. Ale byl tu, šel k ní, dělil se o ni se mnou a tím mě strhával na svou vlastní špinavou úroveň.
Když jsem otvíral dveře od svého bytu, stále ještě jsem pociťoval šok a velký smutek. Po chodbě mi šel vstříc Russell. Jediný pohled na jeho ztrápený obličej mi řekl, že mě čekají další maléry.
“Pane, čeká na vás slečna Bensingerová,” oznámil mi.
Civěl jsem na něho. “Čeká na mě?” opakoval jsem. “Jak dlouho už tady je?”
“Přišla teprve před chvílí. Tvrdí, že je to velice důležité. Chtěla na vás čekat deset minut.”
Uvažoval jsem, proč Merle Bensingerová vážila cestu ze své kanceláře až ke mně. Je to určitě naléhavé a důležité.
Hrozně nerada totiž opouštěla svůj psací stůl.
“Dobrá, Russelle,” řekl jsem a podal jsem mu klobouk. “Hned jsem u ní.”
Vešel jsem do obývacího pokoje. “Nazdar, Merle,” pozdravil jsem ji a šel blíž. “To je ale překvapení.”
Merle Bensingerová byla mohutná a robustní rusovláska. Svých čtyřicet let nesla docela dobře a v Hollywoodu nebylo schopnější obchodnice. Uvelebila se před prázdným krbem a hleděla na mne očima, které věstily bouři.
“Jestli je tohle pro tebe překvapení, pak by sis měl nalít brandy,” řekla a přehlédla ruku, kterou jsem jí podával.
“Určitě to budeš potřebovat.”
“Tak podívej, Merle,” začal jsem, “je mi líto, že to tak dopadlo s tím článkem pro “Digest”…”
“Vykašli se na, článek pro “Digest”,” vyštěkla. “I bez něho máš malérů až nad hlavu.” Zatápala v kabelce a vytáhla roztřepenou krabičku cigaret. “Nemám moc času, tak se do toho hned pustíme. Řekni mi jenom jednu věc… uhodils Franka Imgrama?”
Vjel jsem si prsty do vlasů. “A kdybych to udělal? Co je ti po tom?”
“On se ptá, co je mi po tom?” Merle pozvedla oči ke stropu. “To je k smíchu! Zabije projekt, který měl vynést v Hollywoodu ty největší prachy, zlomí Imgramovi zubní protézu a ptá se, co je mi po tom?” Podívala se na mne, její zelené oči sršely zlostí. “Poslyš, Thurstone, ty jsi ale blbec! Ty jsi takový blbec, že si nedovedu představit rodiče, kteří tě zplodili. S tím “Digestem” to bylo dost špatné, ale tohle… no tohle je přímo vražda!”
“Prosím tě,” řekl jsem netrpělivě, “je to tak zlé?”
Odhodila cigaretu a přešla k oknu. “Nemůže to být horší, Thurstone. Ty sis proti sobě poštval nejsilnějšího a nejhouževnatějšího magnáta filmového světa… Golda! Chystá se tě zničit a taky to udělá. Mezi námi, nejlíp bys udělal, kdybys spakoval svých pět švestek a vymázl odtud. Pokud jde o Hollywood… jsi vyřízený!”
Přešel jsem k sekretáři a namíchal si silnou whisky. Cítil jsem, že to opravdu potřebuju.
“Namíchej dvě dávky,” vyštěkla Merle. “Myslíš, že jsi jediný, kdo má nervy nadranc?”
Podal jsem jí whisky a posadil se. “Co bude se smlouvou mezi mnou a Goldem?” zeptal jsem se. “Přece nedopustíš, aby od ní utekl?”
Merle beznadějně zavrtěla hlavou. “Co tenhle chlap žvaní,” řekla a obrátila se na vázu s karafiáty. “Smlouva! On si myslí, že má nějakou smlouvu!” Prudce se otočila ke mně. “I dvouměsíční nemluvně bez rozumu by pochopilo, že nemůže žádnou smlouvu čekat. Že nemůže čekat vůbec nic! Jestli se Goldovi příběh nebude líbit, je po smlouvě.”
“Snad se mu líbit bude,” řekl jsem rozpačitě. “Nepovídej mi, že by byl Gold tak zabedněný, aby odmítl dobrý scénář jenom proto, že si zamanul mě zničit.”
Hleděla na mne, jako by mě litovala. “Cožpak nechápeš, že ta legrace, cos udělal v ožralství, stojí Golda nějakých sto tisíc dolarů? Ten scénář by musel být sakramentsky dobrý, aby Gold zapomněl na sto tisíc dolarů! Jestli tě to zajímá. já nevěřím tomu, že v Hollywoodu existuje spisovatel, který by napsal něco tak úžasného, aby Gold zapomněl na ty prachy.”
Dopil jsem a zapálil si cigaretu. “No tak tedy,” řekl jsem a …
