4. KAPITOLA
Je pravda, že většina lidí vede dva životy - normální a utajovaný. Společnost je samozřejmě schopna posuzovat charakter člověka podle jeho normálního života. Dopustí-li se však omylu a jeho skrytý život se stane majetkem veřejnosti, pak je posuzován podle jiných měřítek, a je ze společnosti, která ho předtím uznávala, vyobcován. Je to však stále tentýž člověk, jen s tím rozdílem, že ztratil masku.
V důsledku mé naprosté upřímnosti jste mohli nyní dojít k závěru, že jsem mimořádně nepříjemná osoba. Snad si dokonce myslíte, že jsem neetický, nečestný, marnivý a bezcenný. Tyto závěry však nevyplynuly z vašeho pochopení a proniknutí do podstaty věci, ale jsou pouze výsledkem mé vlastní upřímnosti.
Kdybyste se se mnou společensky stýkali, kdybyste se stali mými přáteli, shledali byste, že jsem stejně sympatický jako kdokoli jiný z vašich přátel, protože bych dbal na to, abych se ve vaší společnosti ukazoval v tom nejlepším světle.
Nemluvil bych o tom, kdybych si nebyl jist, že se divíte, proč mě Carol milovala. Dokonce i teď na ni vzpomínám s hlubokým pohnutím. Byla to velmi upřímná žena s čistým charakterem. Nechtěl bych, abyste ji posuzovali podle toho, že mě milovala.
Carol znala pouze tu část mé povahy, kterou jsem se jí rozhodl zpřístupnit. Ke konci naší známosti došlo však k okolnostem natolik obtížným, že jsem je nestačil zvládnout, a Carol konečně moje vady objevila. Do té doby jsem jí ale sypal písek do očí stejně dovedně, jako to děláte i vy, když chcete ošálit ty, kdož vás milují.
Protože mě Carol vždycky chápala a se sympatiemi mi vycházela vstříc, jel jsem za ní do Hollywoodu dva dny poté, kdy jsem se na své chatě poprvé setkal s Evou.
V servisu v San Bernardinu mi mezitím opravili auto. Řekli mi, že se také postarali o packarda. Když jsem sjížděl po silnici z kopce od Velkého medvědího jezera, narazil jsem na skupinku lidí, kteří odstraňovali z cesty zátarasy. Odklidili už skoro všechno, ale stejně jsem měl potíže. Vedoucí party mě znal a dal položit prkna na měkká místa. Několik mužů pak vůz prakticky přeneslo.
Do Carolina bytu na Sunset Strip jsem dorazil kolem sedmé. Její služka Frances mi řekla, že se Carol právě vrátila z ateliérů a že se převléká.
“Ale pojďte dál, pane Thurstone,” řekla a usmála se. “Paní tu bude za několik minut.”
Následoval jsem její plnou postavu do Carolina obývacího pokoje. Byl to hezký pokoj, moderní a tichý, a tlumená světla v něm uklidňovala. Procházel jsem se jím, zatímco mi Frances připravovala pití. Vždycky mě obskakovala a Carol jednou se smíchem řekla, že Frances mě považuje za nejvýznamnějšího návštěvníka.
Posadil jsem se a s obdivem se rozhlížel. Pokoj byl zařízen prostě. Křeslo a široká pohovka byly potaženy světlou šedou kůží a závěsy měly vínovou barvu.
“Kdykoliv přijdu do tohoto pokoje,” řekl jsem a vzal si whisky, kterou mi Frances nabídla, “vždy se mi líbí víc a víc.
Musím požádat slečnu Raeovou, aby navrhla do mého bytu něco podobného.”
Za řeči vstoupila Carol. Měla na sobě nadýchané negližé, v pase stažené širokou rudou šerpou. Vlasy jí volně splývaly až na ramena.
Napadlo mě, že vypadá velice hezky. Carol nebyla žádná krasavice - alespoň ne hollywoodského typu. Jak vešla, připomněla mi Hepburnovou. Měla stejně dokonalou postavu. Od bílé pleti se odrážely šarlatové rty, a pokožka jako by až příliš těsně obepínala obličej, z něhož zřetelně vystupovaly lícní kosti. Nejkrásnější na ní však byly velké inteligentní a živé oči.
“Nazdar, Clive,” řekla vesele a rychle přešla pokoj. Držela cigaretu v osmnáctipalcové špičce. Dlouhá špička byla její jediná póza. Bylo to chytré, protože upozorňovala na její krásné ruce a zápěstí. “Kdes byl v posledních třech dnech?”
Pak se zarazila a tázavě se zadívala na mé pohmožděné čelo. “Cos dělal?”
Vzal jsem ji za ruce. “Krotil jsem zlou ženu,” řekl jsem a usmál se na ni.
“To jsem si mohla myslet,” řekla a podívala se mi na klouby, stále ještě odřené od rány, kterou jsem dal Barrowovi.
“Musela to být straš…
