24
Vratný ve studiu byl urostlý policajt na odpočinku v exportním celofánovém balení. Naklonil se k otvoru ve skleněné tabuli: „Koho jste si přál vidět?“
„Mildred Flemingovou. Je sekretářka některého producenta nebo režiséra.“
„Ano, vím. Slečna Flemingová. Okamžik, prosím.“ Mluvil do telefonu u svého lokte, vzhlédl s tázavě povytaženým obočím. „Slečna Flemingová chce vědět, kdo s ní chce mluvit.“
„Lewis Archer. Řekněte, že mě poslala Maud Slocumová.“
„Kdo vás poslal?“
„Maud Slocumová.“ Jméno našlo překvapivou odezvu v mém nitru.
Mluvil znova do telefonu, pak vzhlédl s úsměvem. „Slečna Flemingová tu bude za chviličku. Posaďte se, pane Armature.“
Usedl jsem na chromovanou židli na vzdáleném konci prostorné dvorany. Na této straně skleněné stěny jsem byl jediná živá bytost, jinak visely všude po zdech jen obrovské fotografie. Hvězdy a charakterní herci na mě shlíželi ze vznešeného, neskutečného světa, kde byli všichni mladí a nadmíru veselí. Jeden světlovlasý zajíček mi připomněl Mavis; jeden tmavovlasý mladý chlapák by mohl být Pat Ryan, napucovaný a opatřený porcelánovým chrupem. Jenomže Pat byl zahrabaný někde v nějaké jámě. Mavis se v justičním paláci dohadovala se svými advokáty o kauci. Své happy endy a své největší pomeranče si Kalifornie šetřila pro export.
Malá žena v jasně rudé blůze prošla skleněnými dveřmi, které se samočinně otevřely a zavřely. Její krátce zastřižené vlasy byly modročerné, seděly na malé hlavě jako laková čínská čepice. Oči měla tmavohnědé, zkušené, obtížené mírnými váčky.
Vstal jsem a šel jsem jí naproti, její sešněrované tělo ke mně spěchalo s rychlou, nervózní energií. „Slečna Flemingová? Já jsem Archer.“
„Vítám vás.“ Podala mi pevnou, chladnou ruku. „Al myslím říkal, že se jmenujete Armature.“
„To říkal.“
„Jsem ráda, že se tak nejmenujete. Kdysi tady byl asistent režie, který se jmenoval Organic, nikdo ho nebral vážně. Změnil si jméno a polepšil si.“ Rychlost její řeči byla sto slov za minutu, odpovídala psacímu stroji v jejím mozku. „Al taky říkal, že vás poslala Maud, je to zase jeden z jeho nesmrtelných výmyslů?“
„Řekl to, ale není to tak úplně pravda.“
Úsměv jí zmizel z očí, přeměřila mě tvrdě od hlavy až k patě. Byl jsem rád, že jsem se cestou z justičního paláce převlékl. Za pět nebo za deset let si bude ještě pořád pamatovat vzorek mé kravaty, bude schopna najít mou podobu v albu zločinců.
„Tak podívejte se,“ řekla nepřátelsky, „řekněte mi, co prodáváte, a já vám řeknu, kolik toho nechci, ať je to cokoliv. Mám totiž moc práce, příteli, tohle jste si mohl odpustit.“
„Prodávám své služby.“
„Ale proboha, to snad ne!“ Byla rozený šašek.
„Jsem soukromý detektiv. Pracoval jsem pro paní Slocumovou až do minulé noci.“
„Co jste dělal?“
„Pátral. V jisté záležitosti.“
„Je zvláštní, že mi nic neřekla.“ Probudil se v ní znova zájem. „Předevčírem jsem s ní obědvala. Co se stalo včera v noci, vyhodila vás?“
„Ne. Vzdala se.“
„Nerozumím vám.“ Ale vytušila z mého přízvuku konec. Oči jí ztemněly pohnutím.
„Spáchala včera v noci sebevraždu,“ řekl jsem.
Náhle se posadila, seděla strnule na okraji zelené plastikové pohovky. „Kecáte.“
„Je doopravdy mrtvá.“
„Proč, proboha?“ Slzy jí vytryskly z očí, stékaly po tvářích, smývaly silnou vrstvu líčidla. Setřela je schumlaným papírovým kapesníkem. „Promiňte. Měla jsem ji moc ráda. Už od školních let.“
„Měl jsem ji taky rád. Proto s vámi chci mluvit.“
Nesla se jako kolibřík k hlavním dveřím. „Pojďte naproti. Koupím vám kafe.“
Smíšený obchod na protějším nároží měl na skladě všechno, co podobný obchod má mít, chyběla jenom léčiva. Noviny a časopisy, promítací přístroje a lízátka, brýle proti slunci a kosmetika a plavky, a dvacet zkrachovaných existencí, které vyhlížely ve dveřích známou tvář. Vzadu byla malá jídelna, podél jedné stěny měla boxy, v mrtvé odpolední době byly většinou prázdné.
Mildred Flemingová do jednoho vklouzla, číšnici za pultem ukázala dva zdvižené prsty. Číšnice přiběhla s dvěma objemnými konvicemi, obskakovala…
