7
Zaplatil jsem další dvě whisky, Reavisovi se vrátilo sebevědomí a rozvázal jazyk Vykládal mi, jak byl povýšený v bitvě o Guadalcanal a stal se nejmladším kapitánem v Pacifiku. Jak se OSS doslechla o jeho udatnosti a mlčky ho určila, aby stíhal špióny a sabotéry. Jak mu Saturday Evening Post nabídl několik tisíc dolarů za článek o jeho osobních zkušenostech, ale on byl vázaný tajemstvím a kromě toho měl jiné zdroje příjmů. Vykládal mi, že obejde domovní blok po rukách, často se tak prochází. Když probíral nekonečný seznam žen, které svedl a obšťastnil, přistoupil ke mně někdo odzadu a poklepal mi na rameno.
Špinavě šedivý klobouk, špinavě šedé oči, dlouhý čmuchavý nos zakončený mírnou bambulí, žádné rty, ústa jako jizva po sečné ráně. V odrazu barového zrcadla byl jeho obličej, sešikmený, zůstal sešikmený, i když jsem se ohlédl. Koutky úst měl zažloutlé od tabáku.
„Lewis Archer?“
„Ano.“
„Objevil jsem váš vůz dole v ulici a spočítal jsem si, že asi budete v jednom ze zdejších podniků. Jsem detektiv seržant Franks.“
„Dopravní přestupek? Neviděl jsem žádnou značku.“
Jizva po sečné ráně se otevřela, odhalila několik žlutých zubů. Seržant Franks tak patrně dával najevo, že se baví. „Smrt, pane Archere. Šéf volal, abych vás předvedl.“
„Paní Slocumová,“ řekl jsem a uvědomil si, že jsem ji měl rád. Bohužel, právě ti, kteří byli lidští, nejčastěji někomu překáželi..
„Jak víte, že to byla stará paní –“
„Tedy ne mladá paní Slocumová – manželka Jamese Slocuma?“
„Ale ne, stará paní Slocumová,“ řekl s jistotou.
„Co se jí stalo?“
„Vy to nevíte? Myslel jsem, že to třeba budete vědět. Šéf říká, že jste poslední člověk, který ji viděl živou.“ Zdráhavě odvrátil hlavu a plivl na zem.
Prudce jsem vstal. Franksova ruka se posunula k pravému boku a spočinula tam. „Co se jí stalo?“ řekl jsem.
„Utopila se, chudák stará. Před chvílí ji našli v bazénu. Buď tam skočila pro legraci, nebo ji tam někdo strčil. Většinou člověk nechodí v noci v šatech plavat. Když neudělá jediný tempo a navíc má nemocný srdce. Šéf říká, že to vypadá na vraždu.“
Podíval jsem se po Reavisovi a zjistil, že jeho stolička je prázdná. Lítačky označené Muži, se pohupovaly v závěsech. Rozeběhl jsem se k nim a rozrazil je. Na vzdáleném konci chodby se v otevřených dveřích pohyboval stín velkého muže, zmizel z dohledu. Současně za mými zády spustila pistole, a něco bouchlo pod mou rukou do dveří. Použitý náboj mi v záplavě třísek padl k nohám. Sebral jsem ho, protože byl horký, přehazoval jsem ho z ruky do ruky. Obrátil jsem se a spatřil Frankse. Blížil se s rychlostí raka, služební pětačtyřicítku třímal pevně v ruce.
„Půjdete po dobrém, nebo chcete, abych vás zmrzačil?“ Hosté se seskupili za jeho zády, vzniklo obrovité vzdouvající se dvacetihlavé tělo. Antonio, klidný a přezíravý, pozoroval výjev od barového pultu.
„Rád střílíte, seržante? Kdopak vám půjčil bouchačku s ostrými náboji?“
„Ruce vzhůru a dávejte si pozor na pusu.“
Hodil jsem mu kousek olova a položil jsem si ruce na hlavu. Neměl jsem už tak husté vlasy jako dřív. Zachytil náboj levou rukou, spustil ho do kapsy svítivě modré uniformy. „Jděte.“
Obezřele mě držel v šachu, dav nám uvolňoval cestu. Když jsem otvíral dveře, zasvištěl mi malý lesklý, předmět kolem hlavy a zazvonil o chodník. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, co to bylo: padesáticentová mince, kterou jsem Antoniovi nechal na baru jako spropitné. Začínal jsem se zlobit.
Když Franks odepjal od pasu náramky, chtěl jsem si to s ním rozdat. Postřehl to a nenaléhal. Nacpal mě na přední sedadlo policejního vozu, vedle uniformovaného řidiče, a sám si sedl dozadu, aby mě měl na mušce.
„Spusť sirénu, Kenny,“ řekl. „Šéf ho tam chce mít co nejdřív.“
Blázen v uniformě, který má na hraní pistole a autíčka, nadělá vždycky plno zmatku. Zatímco jsme stoupali do kopce, siréna vrčela, hučela, houkala, vyla jako lev. Nepromluvil jsem slovo. Seržant Franks by mi nebyl schopný podat vysvětlení, ani kdyby ho bilo přímo do očí a říkalo mu bratře.
Jeh…
