9
Budova mela růžovou omítku, byla velká, nová a ošklivá. Nad postranním vchodem svítil červený neónový nápis: Tančírna. Zeď byla slepá, byly v ní jen dveře a několik skrytých kulatých ventilátorů. Už na ulici jsem slyšel zvuky zábavy, kapela hrála beat, a množství nohou trsalo po podlaze. Když jsem otevřel těžké dveře, zalehly mi uši hlukem.
Většina kraválu se linula z pódia, které bylo umístěné na zadním konci místnosti, skupina mladíků v bílých flanelkách tam týrala piano, kytaru, trombón, trumpetu, bubny. Piano brnkalo a dunělo, trombón hýkal, trumpeta vřískala a skuhrala. Kytara trhala chromatickou stupnici, nerozžvýkanou ji bleskově chrlila do publika. Bubeník tloukl do všeho, co bylo po ruce, do bubnů, do pouzdra, do cymbálů, dupal do podlahy, mlátil do opěradla židle, třískal do chromového podstavce mikrofonu. Na největším bubnu měl nápis Zuřivá Pětka.
Ostatní hluk pramenil z boxů podél stěn a z tanečního parketu, kde se v neprodyšném čoudu zmítalo asi dvacet nebo třicet párů. Pronikavý smích obletovaných opilých žen, zvířecí skřeky opilých, chtivých mužů. Babylón s doprovodem divokého džezu.
Poblíž dveří, u pojízdného baru, míchala nápoje urostlá, na zrzavo obarvená žena v blůze z měňavého hedvábí. Její torzo se natřásalo jako obrovitá vejce naměkko, vyloupnutá ze skořápky. Číšnice přicházely a odcházely v mravenčím zástupu, všechny whisky pocházely z téže láhve. Zařadil jsem se do mezery mezi číšnicemi a postoupil jsem k baru. Urostlá žena pohodila prázdnou láhev pod pult, zadýchaná se napřímila.
„Já jsem Helena,“ řekla s exportním nylonovým úsměvem. „Jestli se chcete napít, najděte si místo a já k vám pošlu číšnici.“
„Děkuju, hledám Pata.“
„Koho?“
„Mladý muž, velký, s tmavými kudrnatými vlasy.“
„Mám dost svejch starostí, příteli. Ale nezoufejte. Jestli chcete, zkuste štěstí u číšnic.“ Když domluvila, nadechla se zhluboka, vejce se jí vzedmula až k bradě.
„Dvě whisky, dvě piva,“ řekla číšnice za mými zády.
Zeptal jsem se jí: „Je tu Gretchen?“
„Myslíte Gretchen Hecková?“ Číšnice ukázala tupým palcem na vysokou dívku na parketu. „V těch modrejch šatech.“
Počkal jsem, až přestane hudba, pak jsem přešel k prázdnému boxu. Některé dvojice zůstaly stát uprostřed místnosti, paže propletené, pohled z očí do očí. Proti vysoké blondýně stál mladý Mexičan v modrých džínech a bílé košili. Jak byl hoch tmavý, tak byla Gretchen světlá, s bílou pletí a vysokým účesem, kterým chlapce převyšovala. Nevydrželi stát klidně. Boky se k sobě tiskly, vlnily se v krouživém pohybu, hudba začala znovu hrát, pohyb se zrychlil. Ona se otáčela na místě, on kolem ní kroužil, vypínal se jako krocan, mával pažemi jako kohout křídly, poskakoval, dupal. Zakláněl hlavu a krk do vodorovné polohy, balinéská móda, tancoval v dřepu jako kozák, vynalezl zvláštní kroužení boků, při kterém sebou tělo a nohy mrskaly v rozdílném rytmu. Ona uprostřed kruhu opakovala v náznaku jeho pohyby, on kruh kolem ní neustále zmenšoval. Znova se spojili, zmítalo a otřásalo jimi nemožné šimi. Tiskla se k jeho mohutnému hrudníku, klesly jí paže. Držel ji v objetí, hudba pokračovala bez nich.
Za mými zády se začala nějaká žena dovolávat lidovou španělštinou Matky boží, prosila, aby jí dopomohla k spravedlivé pomstě. Vymrštila se se židle, vychrtlá mladá Mexičanka, s dehtově černými vlasy. Ze sevřené pravé pěsti vyskočila čepel nože, dlouhá dobré čtyři palce. Uhnul jsem, přidržel jsem se jednou rukou židle a roztočil jsem se. Špičkou levé nohy jsem zachytil její nárt, složila se tvrdě, obličejem na podlahu. Nůž dopadl na zem a odfištěl z jejího dosahu. Když blondýna a černovlasý mládenec zahlédli nůž, odskočili od sebe tak prudce, že se blondýna na vysokých podpatcích zapotácela. Mládenec zíral na nůž a na ženu, která se drápala na kolena. Oči mu zvlhly a bronzový obličej zezelenal.
Se sklopenou hlavou, sklíčený, aniž se jedinkrát ohlédl, došel k ženě a nemotorně jí pomáhal na nohy. Plivala po něm španělská slova, znělo to jako praskání laciných prskavek. …
