16
Když odešla, vyzval jsem Reavise, aby se ke mně otočil zády. Strach mu stáhl a otevřel ústa: „Nezastřelíte mě?“
„Když budete stát klidně, nezastřelím.“
Otočil se pomalu, neochotně, snažil se pozorovat mě přes rameno. Neměl u sebe pistoli. Pravou zadní kapsu napínal pravoúhlý balíček. Rozepjal jsem kapsu, Reavis se pohnul, vzápětí zaujal znova nehybný a napjatý postoj, vyprostil jsem balíček. Byl zabalený v hnědém papíře. Reavis bolestivě vzdychl, jako by ztrácel, jako bych mu odnímal životně důležitou část těla. Roztrhl jsem zuby jeden konec papíru a zahlédl cíp tisícidolarové bankovky.
„Nemusíte se namáhat s počítáním,“ řekl Reavis ochable. „Je to deset táců. Můžu se teď votočit?“
Ustoupil jsem, zasunul jsem si roztržený balíček do náprsní kapsy. „Otáčejte se pomalu, ruce držte nad hlavou. A řeknete mi, kdo vám zaplatil deset tisíc dolarů za to, že jste vyřídil starou bábu s nemocným srdcem.“
Obrátil se, v bledém obličeji mu škubalo, v duchu si připravoval nějakou báchorku. Prsty se bezděčně škrábal ve vlasech. „Křivdíte mi, neublížil bych ani mouše.“
„Kdyby byla dost velká, aby vám to mohla oplatit.“
„Nikdy jsem nebyl zapletenej do žádný smrti. Musela to bejt nešťastná náhoda.“
„A čirou náhodou jste byl na místě, když se to stalo.“
„Jo, čirou náhodou.“ Vděčně převzal formulaci. „Přišel jsem tam, abych se rozloučil s Káťou, myslel jsem si, že by třeba mohla jít se mnou.“
„Buďte rád, že nešla. Kromě obžaloby z vraždy byste měl na krku ještě obžalobu za svedení.“
„Obžalobu z vraždy. Přece nemůžou přišít vraždu úplně nevinnýmu člověkovi. Káťa mi potvrdí alibi. Byl jsem s ní, než jste mě sebral.“
„Kde jste s ní byl?“
„Před domem, v jednom z těch zaparkovanejch aut.“ Měl jsem dojem, že by mohl mluvit pravdu: Káťa seděla v mém voze, když jsem vyšel. „Sedávali jsme tam a povídali si,“ dodal.
„O vašich dobrodružstvích na Guadalcanalu?“
„Jděte k čertu.“
„No tak dobrá, tohle je tedy váš příběh. Utéct s vámi nechtěla, ale dala vám deset tisíc dolarů v upomínku na vaše starý přátelství.“
„Neřek jsem, že mi to dala. Jsou to mý vlastní peníze.“
„Šoféři teď na potkání vydělávají ohromný peníze. Nebo je Gretchen jenom jedním článkem v řetězu a platí vám procenta?“
Pozoroval mě zúženýma očima, zřejmě jím otřáslo, kolik toho o něm vím. „Jsou to mý vlastní peníze,“ opakoval upřímně. „Jsou to poctivě vydělaný peníze, žádná černota.“
„Možná že to byly poctivý peníze, než jste se jich dotknul. Teď jsou špinavý.“
„Peníze jsou peníze, ne? Řeknu vám, co udělám. Dám vám dva tácy. Dvacet procent, to je dobrej podíl.“
„Jste kromobyčejně velkorysý. Jenomže já je mám všechny, plných sto procent.“
„Tak dobře, pět táců. Nezapomínejte, že jsou to mý prachy, sám jsem je vydělal.“
„Řekněte mi, jak jste to udělal, a možná že vás pustím. Ale musíte mluvit rozumně.“
Chvíli o tom přemýšlel, nakonec se rozhodl. „Nebudu mluvit.“
„V tom případě ztrácíme čas. Pojďte.“
„Kam mě chcete odvízt?“
„Zpátky do Údolí nopálů. Šéf tamější policie si s vámi chce popovídat.“
„Jsme v Nevadě,“ řekl. „Musel byste žádat, aby mě vydali, a nemáte žádný důkazy.“
„Jedete do Kalifornie ze zdravotních důvodů. Dobrovolně.“ Zvedl jsem pistoli, dopřál jsem mu pohled do její hlavně.
Poděsilo ho to, ale ne natolik, aby nepromluvil. „Myslíte si, že máte vyhráno, a že si necháte mý prachy. Jediný místo, kam patříte, je za mřížema jednoho velkýho auta.“
Jeho obličej byl zpocený a bílý nenávistí. Necelý jeden den byl bohatý a volný. Shodil jsem ho zpátky do všedního života, možná do stínu plynové komory.
„Vy pojedete malým autem. A nepokoušejte se zdrhnout nebo budete kulhat do konce svýho života.“
Poradil mi, abych udělal něco neproveditelného, ale doprovodil mě klidně k vozu. „Budete řídit,“ řekl jsem. „Neměl jsem příležitost prohlédnout si krajinu.“
Řídil vztekle, ale dobře. Když jsme projeli Boulder City, minuli jsme jeho sestru. Nikdo nikomu nezamával. Okamžitě jsme ji zase ztratili z dohledu.
Když jsme přijeli zpátky do Las Vegas, oddirigoval jse…
