II.
Detektiv Dave Duncan si přilepil cigaretu na spodní ret. škrtl zápalkou a oběma rukama chránil plamen před zhasnutím, dokud cigareta nehořela.
Díval se přes stůl na seržanta Donovana, který právě dojídal chlebíček se šunkou, a jehož obrovské čelisti pomalu drtily každé sousto.
Tvář měl ztemnělou soustředěným přemýšlením.
Duncan už dlouho měl hodnost detektiva třetího stupně. Už se prakticky vzdal všech nadějí na povýšení, ale když ho nyní přidělili Donovanovi, začínal znovu doufat. Neměl sice o Donovanovi valné mínění, ale když jde o vraždu, může se uplatnit každý chlapík, který trošku přemýšlí.
“Ten starej prďola přísahá, že prý měl seznam, kam zapsal všechna, vozidla, co tam včera v noci parkovala,” oznámil Duncan.
“Ale zápisník je pryč.
Donovan tiše říhl, sáhl po šálku s kávou a druhou rukou nahmatal cigaretu.
“Takovej sešit se přece nemůže vypařit,” řekl. “Někde přece musí být.”
“Možná že ho vzal ten chlap v šedivým vobleku,” uvažoval Duncan. “Byl v noci v hlídací boudě, chvílí s dědulou mluvil. Mohl sešit docela dobře sbalit, když věděl, že je tam zapsaný jeho vůz.”
Donovan přikývl. “Jasně. Když ho odnes, tak ho už určitě zničil.
Ten chlápek v šedivém obleku vypadá jako náš hoch.” Vytáhl ze zadní kapsy kalhot notýsek a začal v něm listovat. “Tak se mrkněme na to, co jsme zjistili. Včera večer asi deset minut před devátou odstaví tenhle hoch zelenýho lincolna neznámé poznávací značky na parkovišti; hlídači řekne, že možná zůstane celou noc, když bude doma osoba, kterou chce navštívit. V půl jedenácté jede se zavražděnou taxíkem od jejího domu až k Modré růži. Taxikář bezpečně identifikoval jeho i Carsonovou. Darcy a vrátný v Modré růži ho podle našeho popisu taky identifikujou. Darcy ho nikdy předtím neviděl. Nepovažuje ho za obyčejnýho frajírka. Carsonová nikdy nevodila své zákazníky do Modré růže. Náš hoch musí tedy bejt něco zvláštního. Dobrá. Tak asi v půl jedné jede s Carsonovou zase taxíkem do jejího bytu. Taxikář si je úplně jistej, že je to náš hoch.
Podle doktora nastala smrt té holky asi v půl druhé. Potom našeho ptáčka vidí ta Christieová, jak odchází z domu. Zřejmě má hrozně naspěch. Pak se objeví na parkovišti. Hlídač se před lijákem schoval ve své boudě. Náš ptáček tam jde za ním a baví ho o dešti a bouřce, a když odchází, hlídač najednou marně hledá sešitek se seznamem parkujících aut. Požádá ho, aby mu řekl číslo svýho vozu a ten chlap mu dá číslo packarda, který tam stál už několik dnů a stojí tam ještě dnes. Proč mu dal falešný číslo, když neměl žádnej malér?” Donovan zaklap svůj notýsek a nehtem od palce si protřel zrzavý knír. “Tak si myslím, Duncane, že jsme dneska udělali docela pěknej kus práce. Až toho chlapa najdeme, máme toho na něho tolik, že ho můžeme klidně zarýglovat.”
“Nejdřív ho ale musíme najít,” povzdychl Duncan, dopil svou kávu a vstal. “Mám nápad, seržante. Myslím si, že Darcy nám něco zamlčuje. Řekl bych, že dobře ví, kdo ten chlapík je.”
Donovan pokrčil rameny. “Nevím. Byl trochu nejistý, ale možná že má sám něco na svědomí. Z chlapa jako je Darcy nic nedostaneš, když nespolupracuje dobrovolně. Moc rád bych věděl,, jestli ten chlapík byl stálý zákazník Carsonové anebo jen náhodný host.
Z toho, že si ho vzala do Modré růže, bych řekl, že byl stálý zákazník. Musíme zjisvit, jací lidé za ní chodili. Měla jistě hromadu chlapů, ale mezi nimi muselo být několik, s kterými se znala dobře.”
Duncan odhodil nedopalek na zem a zašlápl ho. “A jak to uděláme? Darcy tvrdí, že nezná její přátele. Koho jiného se na to můžeme zeptat?”
“Chtěl bych se ještě jednou podívat na toho tlustýho štráfka z banky. Toho uhlazenýho, co mi předved to představení, že prej volal svou milou ženušku. Vždyť z toho automatu se vedl jenom jedinej hovor. Bylo to kolem desáté a sice do bytu té Carsonové. A ten tlustej fanfula mi chtěl namluvit, že z toho automatu prý telefonovalo děvče a postarší pán a potom on. Docela sprostě lhal. Teď se k němu vypravíme a trošku s ním promluvíme.”
“Banka je z…
