III.
Pejsek cílevědomě prošel celým pokojem a zastavil se před dveřmi do kuchyně. Kňučel a úporně škrábal hned na lakované dveře, hned na jejich rám.
Gilda divoce zaječela: “Vyhoďte ho ven! Vyžeňte ho pryč!”
“Gildo!” zvolal O’Brien, překvapený její hrůzou. “Co se děje?”
Adams vyskočil ze židle, dvěma velkými kroky byl u dveří, stiskl kliku a otevřel je.
Pes hbitě vběhl do kuchyně a tam ťapkal k Sweetingovi, který ležel obličejem dolů na podlaze. Kolem něho bylo tratoliště krve a z masitých zad mu trčel sekáček na led.
Pejsek očenichal tvář svého mrtvého pána, potom zalezl pod kuchyňský stůl a žalostně vyl.
Adams se rychle podíval na Kena a pak na dveře do předsíně.
Byla to srozumitelná výzva. Ken se ihned zvedl, přešel ke dveřím a opřel se o ně zády. Pozoroval Gildu, která klesla na židli s popelavě šedou tváří.
“Snad byste se měl podívat?” vyzval Adams O’Briena.
O’Brien vešel do kuchyně, nohou obrátil Sweetinga naznak a zíral do jeho mrtvé tváře. “Kdo to je?” zeptal se a Adams viděl, že je otřesen.
“Raphael Sweeting, starý vyděrač,” představil ho. Nespustil přitom oči z pekingského pinče, který znenadání opustil svůj úkryt pod kuchyňským stolem a vzrušeně ocmuchával lednici. Postavil se na zadní nohy, rozčileně kňučel a škrábal na dveře lednice.
“Nemůže to přece být tak jednoduché,” mumlal Adams, “nemůže přece být tady taky schovanej.”
“Co si to tam brebentíte?” podrážděně vyjekl O’Brien.
Adams uchopil kliku od lednice a otevřel dveře.
O’Brien sykl překvapením, když v ní uviděl zkroucené tělo mrtvého Maurice Yarda. “Prokristapana!” zvolal. “Kdo je zas tohle?”
“Její choť - Maurice Yard. Lámal jsem si hlavu, kam ho asi schovala,” vysvětloval Adams.
O’Brien se s námahou poněkud ovládl a vrátil se do obývacího pokoje.
Gilda se na něho dívala s vytřeštěnýma očima.
“Já jsem to neudělala, Seane. Musíš mi věřit!” Vzlykala. “Našla jsem ho tam. Přísahám!”
Jemně se dotkl jejího ramene. “Jen klid, holčičko. Jsem na tvé straně.” Pak šlehl očima po Adamsovi, který se opíral o rám kuchyňských dveří. “Chtěl bych, abyste nám konečně všechno vysvětlil, poručíku.”
“Obviňuji slečnu Dormanovou z vraždy Fay Carsonové, Maurice Yarda a Raphaela Sweetinga,” řekl Adams. “Ostatní vyjasníme na komisařství.”
“Vyjasněme si to hned tady!” žádal O’Brien. “Slečna Dormanová popírá vaše obvinění. Nemáte nejmenší důkazy, že jsou pravdivá.”
“Mám dost důkazů, abych ji usvědčil z vraždy Carsonové,” tvrdil Adams.
“A jaké to jsou důkazy?”
“Šlo mi především o motiv. Mnoho nechybělo a byl by mi unikl důvod vraždy Carsonové. Zpočátku jsem podezříval Dormana. Byl nevyrovnaný, už jednou vyhrožoval, že ji zabije. Ale pak jsem zjistil, že tu vraždu, spáchat nemohl. Viděli ho před Modrou růží, když Carsonová s Hollandem odtamtud odcházeli. Nevěděl, kde Carsonová bydlí. Nemohl tedy dvojici předběhnout a schovat se v jejím bytě. Proto jsem ho přestal podezřívat. Pak jsem se dověděl, že se Maurice Yarde s Carsonovou pohádal. Řekl jsem si, že to možná udělal on. Šel jsem do jeho hotelu. Nebyl tam, ale jeho pokoj někdo prohledával. Podle toho, jak ta osoba v pokoji řádila, jsem usoudil, že hledala nějaké písemnosti. Vtom mě to trklo; jsem totiž dobrý policajt, a tak mívám občas okamžiky, kdy mě to trkne.
Napadlo mě: neprohledávala tento pokoj žena a nehledala náhodou oddací list? Bylo to jen takové blesknutí, ale pro všechny případy jsem si zavolal Los Angeles a dal jsem si posvítit na Yarda. Ohlásili mi, že se před třinácti měsíci oženil se slečnou Dormanovou.”
Adams se odrazil od rámu dveří. Začal pomalu přecházet místností, obě ruce v kapsách. O’Brien ho číhavě pozoroval.
“Věděl jsem už, že se slečna Dormanová má za vás provdat. Pro ni jste velmi dobrá partie. A tak jsem si pomyslel, jestli se třeba Fay Carsonová nedověděla od Yarda, že je s Dormanovou ženat.
Carsonová měla se slečnou Dormanovou nevyrovnané účty. Kdyby věděla, že Dormanová je Yardovou manželkou, mohla by ji vydírat.
Jen jsem si pohrával s takovými myšlenkami, víte? Ale z …
