Kapitola IV.
I.
Sean O’Brien řídil svůj obrovský cadillac podél opuštěného úseku nábřeží. Neštěrkovaná vozovka byla samý výmol a prach. Od dob, kdy přestala pracovat stará konzervárna, nejelo tudy žádné auto. Několik opuštěných kůlen a rozbitá hráz se výborně hodily k tomu, aby zde mohl nepozorovaně zaparkovat svůj vůz a nastoupit do motorového člunu, který ho dopravil na Tuxův křižník.
Zajel přímo do vratkého přístavku staré kůlny, vypnul motor a vystoupil. O několik kroků dál čekal u zbytků přístavní hráze motorový člun.
O’Brien do něj nastoupil, kývl na míšence sedícího na zádi a pohodlně usedl do polštářovaného sedadla. Míšenec odstrčil člun od hráze, nastartoval a řídil jej bahnitým ústím řeky k Willow Pointu.
Willow Point byl menší starodávný rezavý křižník a kotvil půl míle od nánosu v ústí řeky. Tux ho okázale používal k rybolovu. Ve skutečnosti sloužil jako nenápadný a naprosto bezpečný úkryt pro jeho přátele, kteří právě potřebovali zmizet.
Když motorový člun přistál u křižníku, uviděl je Tux, podsaditý, snědý a neobyčejně silný chlapík. Jeho modré vybledlé oči neustále roztržitě bloudily sem tam. Tvrdý, brutální obličej byl masitý a bylo vidět, že se ho dlouho nedotkla ruka s holicím strojkem. Tux měl na sobě černou rozhalenku a špinavé bílé kalhoty. Námořnickou čepici se štítkem si frajersky narazil přes pravé oko. Byl jediný, kdo přežil O’Brienovo období obchodování s omamnými jedy. Byl nebezpečný s nožem nebo střelnou zbarní, a pro O’Briena byl pravým pokladem. Nikdy se nestalo, aby Tux nedokázal splnit úkol, ať byl sebevíc obtížný nebo nebezpečný. Proto mu také dobře platil.
Tux nedbale zasalutoval, když O’Brien vstoupil na palubu.
“Kde je?” zeptal se O’Brien.
“Dole,” odpověděl Tux a ukázal palcem na schodiště palubního průlezu. Na prázdné bedně seděl obrovitý černoch bez košile, který hlídal vchod. Usmál se připitomněle na O’Briena a pak mu uvolnil cestu.
“Co se stalo?”
“Zlobil. Musel jsem ho trošku ťuknout, ale dostali jsme se odtamtud a nikdo nás neviděl. Když jsme ho sem vezli, byl zase bojovnej, a proto ho Solly musel taky krapet klepnout.” Tux odpovídal lhostejně, poněvadž celý svůj život se pohyboval v podobných situacích.
“Je raněnej?” zeptal se O’Brien.
“Jen klepnutej,” Tux pokrčil rameny. Klepnout lidi byla jeho specialita a věděl přesně, jak silně smí svou oběť praštit.
“Nic zvláštního. Chceš s ním mluvit, šéfe?”
“Jo.”
Tux šel napřed do podpalubí a úzkou chodbou ho zavedl do kabiny. Vzal z kapsy klíč, odemkl a jediným trhnutím otevřel dveře dokořán. O’Brien vstoupil za ním.
Johnny Dorman ležel na lodním lůžku a jedna noha mu visela přes pelest. Otevřel oči a díval se na O’Briena, který k němu přistoupil a prohlížel si ho s bezvýraznou tváří.
Johnny měl v sobě něco zvláštního, jako jeho sestra, ale chyběla mu její síla osobnosti. Měl stejný úzký nos a zelené oči a také jeho hustá hříva měla stejný odstín jako Gildiny vlasy.
Hezký slaboch, říkal si O’Brien. Je to smůla, že Gilda má takového načesaného frajera za bratra.
“Ahoj Johnny,” řekl.
Johnny se nepohnul. Civěl na O’Briena s bdělým výrazem v zelených očích a zavrčel: “Co tě to napadlo, Seane? Gilda bude celá bez sebe radostí, až jí všechno povím.”
O’Brien si přitáhl židli s dřevěným opěradlem a posadil se. Pokynul Tuxovi, který opustil kabinu a zavřel za sebou dveře. Pak vytáhl z kapsy zlaté pouzdro na cigarety a nabídl Johnnymu.
Po krátkém zaváhání si Johnny vzal cigaretu a O’Brien mu ji zapálil.
“Nebudem se zatím bavit o Gildě. Promluvíme si trochu o tobě.
Jakpak se ti daří, Johnny?”
“Než mě ta černá tlama knokautovala, dařilo se mi fajn,” vrčel Johnny. “Snad si nemyslíš, že ti tohle projde?”
“Mně projde skoro všechno,” odpověděl O’Brien. “Slyšel jsem, že doktoři říkají, že jsi úplně v pořádku.”
“A co má bejt? Byli by to napsali už dávno, jenomže chtěli na mně vytřískat co nejvíc prachů. Jsou všichni stejný. Na nic jinýho nemyslej, než jak ze mě tahat prachy.”
“Měl Jsem dojem, že účty platí tvá sestra,” n…
