Kapitola dvanáctá
1.
Vlak mířící k severu dosupěl do stanice Berwick přesně podle jízdního řádu několik minut po jedenácté. Na zakouřenou střechu nádražní budovy se z chmurných černých mračen snášel déšť a kropil zástup cestujících ženoucí se k vlaku s úmyslem utrhnout místo k sezení.
Berwick byla poslední zastávka před Dunbarem a Corridon se vyklonil z okénka v kupé třetí třídy a zaujatě pátral, za kterým rohem se na velkém nástupišti schovává policista.
Na King’s Cross několik tajných objevil. Nedalo se odhadnout, jestli pátrají zrovna po něm, ale nač riskovat. Jakmile jim Effie předala jízdenky, nastoupili s Ann odděleně. Dohodli se, že půjde-li všechno hladce, sejdou se za Berwickem ve vlaku. Ann nastoupila deset minut před odjezdem, Corridon si počkal na poslední chvíli a proletěl turniketem, když už výpravčí pískal. Naskočil, když se vlak ze stanice rozjížděl. Musela by být opravdu náhoda, kdyby si ho policisté všimli a poznali ho. Pokud se tak stalo, pak hrozilo nebezpečí na stanicích Peterborough, York, Darlington, Durham, Newcastle a Berwick. Na všech zastávkách se Corridon po policistech pídil, avšak nikoho podezřelého neviděl, a když nyní probodával očima celé nádraží Berwicku, po poldech rovněž ani památky.
Oddychl si a s úlevou se věnoval mladičkému kamelotovi, který před sebou tlačil vozík s novinami a časopisy.
Corridon si několikery noviny koupil, nacpal si výtisky do kapsy a rozhodl se, že vyhledá Ann. Jak věděl, usadila se v některém předním vagónu a Corridon byl zvědavý, jestli se tam také vmáčkne. Vlak byl nacpaný. Počkal, až se usadí dva piloti, kteří se s polními vaky nemohli mezi lidmi prodrat, a když vlak začal opouštět stanici, Corridon vstal a protahoval se uličkou od vozu k vozu, až na sedadle v rohu kupé spatřil Ann. Dychtivě ho vyhlížela.
Střetli se pohledem, nedali však ani mrknutím najevo, že se znají, a Corridon pokračoval chodbičkou na spojovací plošinku mezi vagóny a tam na Ann čekal. Vytáhl noviny z kapsy, že se podívá na titulky, než se Ann objeví. Když spatřil na první straně svou fotografii, zamrazilo ho. Nad fotografií stála vytištěná otázka: “Viděli jste tohoto muže?”
Moc dobře se na fotku pamatoval. Byl na ní jako vystřižený a pořídil si ji kvůli jisté dívce, kterou chtěl potěšit, avšak ta se jí nikdy nedočkala, protože změnil názor a nechal fotografii válet nad krbem a úplně na ni zapomněl, až se jednou pozdě večer vrátil domů a všiml si, že zmizela. Zřejmě ji ukradli policajti, napadlo ho.
S textem pod fotkou už se nezdržoval a rychle nalistoval další výtisk. Opět se díval na sebe.
Takového obratu se nenadal. Teď ho ve vlaku každý pozná, upamatuje se, jak procházel chodbičkou z vagónu do vagónu, když hledal Ann. Fotografie je průšvih. Popis četla a zapamatovala si jen hrstka lidí, ale podle fotografie si ho zapamatují všichni.
S rostoucími obavami louskal další řádky. Policie žádala veřejnost o spolupráci při celostátním pátrání po Martinu Corridonovi, hledaném pro svědectví v souvislosti se zavražděním Edwina Crewa, Rity Allenové (krásné plavovlásky, jak se ráčil tisk vyjádřit) a dvou policistů, kteří byli chladnokrevně zastřeleni v hotelu Endfield. Policie doufá, naznačovaly opatrně noviny, že tento muž by mohl přispět ke zdárnému vyšetření zločinů.
Žádné servítky už si nikdo nebral tam, kde se tisk zmiňoval o Janu Szymonowiczovi. Bez kliček byl uveden fakt, že tento muž je hledán pro vraždu dvou policistů. Manželka ředitele hotelu viděla střelbu na vlastní oči. Ozbrojenému Polákovi byla policie celou noc v patách, pokud je však známo, podezřelému se podařilo obklíčením, které uzavřelo celé předměstí Londýna, proklouznout.
“Ukažte,” požádala Ann Corridona. Objevila se dřív, než stačil noviny ukrýt.
Bleskově je složil a nacpal do kapsy.
“Běžte dál,” popohnal ji úsečně. “Nesmíte se kolem mne motat. Otiskli mou fotku a co chvíli mě někdo vyhmátne.”
Okamžitě pochopila nebezpečí, avšak místo aby od něho odešla, popadla ho za zápěstí, vtáhla ho za dveře toalet…
