2.
Zdálo se mu, jak na konci postele sedí Maria Hauptmannová, štíhlé bílé ruce složené v klíně a z rozbitého obličeje jí teče krev, právě tak, jako když ji střelil a ležela mu u nohou. Zdálo se, že se mu pokouší něco říci, avšak neměla ústa; nad černou dírou ve tváři, z níž trčelo jen pár zubů, svítil pouze pár vytřeštěných očí. Věděl však určitě, že se pokouší něco říci. Nebylo to poprvé, co ho ve snu pronásledovala, a Corridon měl vždycky dojem, že mu chce něco důležitého svěřit, avšak nikdy to nedokázala. Jenom seděla na pelesti, děsila ho a nehodlala zmizet.
Probudilo ho zaklepání. Zvedl hlavu z polštáře, živě cítil, jak ho bolí čelisti, protože ve spánku zatínal zuby, a nastražil uši. Uběhla minuta a klepání se opakovalo. Corridon shodil nohy z postele a sedl si. Kočičím krokem přešel do obývacího pokoje, nerozsvítil, jen poodhrnul záclonu a podíval se do dvora. Vyloupla se z měsíčního světla ještě stále v černém svetru a šponovkách, prostovlasá, ruce v kapsách u kalhot, cigaretu mezi rty.
Chvíli ji pozoroval, pak otočil vypínačem a sešel po strmých schůdcích. Neměl nejmenší tušení, proč se za ním v tak nekřesťanskou hodinu vypravila, ale když odstrčil závoru a otevřel, pochybnosti ho opustily.
“Pojďte dál,” řekl. “Jste sama?”
“Ano,” odpověděla a protáhla se kolem něho do úzké předsíně.
“Rovnou nahoru,” nasměroval ji, když zavíral dveře, avšak až poté, co očima propíchl tmu a snažil se zjistit, jestli se někde ve stínech neskrývá Jan nebo Ranleigh. Neviděl nikoho.
Vyšlapala příkré schůdky a Corridon ji následoval s pohledem upřeným na rovná záda i houpavý pohyb, kterým se jí od schodu na schod vlnily boky.
Vešla do obývacího pokoje, ke krbu, a otočila se čelem ke Corridonovi. Stál právě mezi dveřmi.
“Co vás sem přivádí?” Přejel si rukou po tváři. “Zrovna jsem se chystal do postele. Včera v noci jsem se moc nevyspal.”
Odtrhla od něho pohled a mlčky začala obhlížet místnost. Zastavila se na každé drobnosti, nic nevynechala. Když ji sledoval, poprvé si uvědomil, jak je pokoj omšelý, koberec prošlapaný, z ušáku čouhá pružina, stůl, plný škrábanců a skvrn, se tu vyjímá stejně uboze jako Landseerova “Štvanice na jelena” nad krbem.
“Napijete se?” nabídl stroze a vytáhl z příborníku láhev ginu. “Někde musí být i kapka vermutu.” Odloudal se do kuchyně, na-vztekaný, že vlastně hledá jen důvod, aby se vymanil z její mlčenlivé popuzující blízkosti. Ve chvíli, kdy vermut našel a vrátil se, pocit se vytratil, avšak malým drápkem v něm přece jen uvízl.
Jeanne se od krbu ani nehnula, stála tam pořád jako socha, mlčenlivá, číhající. Namíchal nápoje, tiše si pohvizdoval a postavil před ni na stůl sklenici.
“Posaďte se a udělejte si pohodlí, jako doma. Ne že by tenhle kutloch byl kdovíjak útulný, avšak lepší domov si dovolit nemůžu.” Žuchl do lenošky, až pod jeho váhou zaskřípala. “Šup tam.” Napil se ginu smíchaného s vermutem a zašklebil se. “Ten gin není zrovna slavný.”
Ani se nepohnula a nápoje na stole si ani nevšimla. Zničehonic vypálila: “Vy máte zvyk něco naslibovat a pak sliby neplnit, viďte?”
Nečekal tak přímý útok a na chvíli byl vyveden z míry. Pak se zasmál.
“Věcí, kterých byste se o mně nedopídili, moc nebylo, co?” Natáhl si nohy. “Máte pravdu, všechny sliby neplním.”
“Sjednáte si práci, dáte si vysolit peníze a pak všechno zapíchnete,” pokračovala. “Opravdu snadná cesta, jak přijít k penězům.”
Corridon přikývl.
“Docela snadná. Někdy až moc,” prohodil lehce. Udivovalo ho však, že ona je tak klidná a neběsní. Čekal, že na něj vystartuje, a bylo by mu bývalo milejší, kdyby to udělala.
“A ti, kteří vám peníze dali, se nijak nemohou hojit, že?”
“Ani omylem,” prohlásil Corridon vesele. “Fušky, které mi lidé nabízejí, bohužel nesnesou vyšetřování. Samozřejmě, máte-li stvrzenku, můžete mě zažalovat,” uchechtl se.
Zamáčkla cigaretu, zvedla koktejl a upřeně Corridona přes okraj sklenky pozorovala. Byl připraven přikrčit se, protože byl přesvědčen, že se chystá chrstnout mu obsah do obličeje, ale nestalo se.…
