Kapitola třináctá
1.
“Zadržte tu ženu!” vykřikl vzrušeně nějaký člověk, avšak Ann už otevřela dveře vagónu a vyskočila na travnatý násep.
Utíkala k viaduktu, který se klenul nad úzkou řekou v údolí. Když se k němu blížila, Corridon už se přehoupl přes zábradlí. Rawlins hrábl do vzduchu naprázdno a minul ho o pár centimetrů.
Ann uviděla další dva detektivy, jak se řítí z oddělení první třídy a přidávají se k Rawlinsovi, jeden si u nosu přidržoval zakrvácený kapesník.
Tři detektivové sledovali, jak se Corridon vrhl do vody. Zdálo se, že vzduchem plachtí nekonečně dlouho. Teprve pak ho voda zhltla. Ať byl Rawlins odvážný jak chtěl, takhle se potápět nehodlal.
Všichni tři muži čekali s takovým zaujetím, kdy se Corridon vynoří, že si nikdo nevšiml, jak se několik metrů od nich na zábradlí škrábe Ann.
Spousta cestujících se vykláněla z oken vlaku a jen stěží mohla uvěřit, že představení, které se jim odehrává před očima, je skutečné. Všichni křičeli a varovali.
Rawlins se otočil, hrábl rukou, avšak Ann už se odrazila a padala do řeky.
Corridon se vynořil právě ve chvíli, kdy se odrazila od zábradlí, a viděl, jak k němu malá postavička padá jako střela.
Sledoval, jak se Ann zapíchla do vody jako úhoř, a když vystrčila hlavu nad hladinu, rychle k ní plaval.
“Vy blázínku!” vykřikl, když k ní doplaval. “Mohla jste si srazit vaz.”
“Jako vy, jako vy,” opáčila a setřásala si vodu z obličeje, “ale přežili jsme, ne?”
“Vážně se vám nic nestalo?”
“Opravdu ne.” Šlapala vedle něho vodu. “Musíte přiznat, že jsem zastavila vlak v pravou chvíli. Musela jsem za vámi, třeba by tomu detektivovi došlo, že jsem zločinec, a do místní šatlavy bych zrovna moc nerada.”
“Byla to dokonalá spolupráce,” uznal Corridon, “ale proč jste proboha něco takového zkoušela? Chtěl jsem, abyste se mi obloukem vyhnula, a teď se koukněte, do jaké bryndy jste spadla.”
Zasmála se: “Radši jsem tady než tam nahoře.”
Oba zvedli pohled k mostu. Většina cestujících vystoupila z vlaku a natlačená k zábradlí je sledovala. Corridon v tlačenici poznal Rawlinse a zamával mu. Rawlins, smířený se skutečností, mu oplatil.
“Chudák Rawlins,” ušklíbl se Corridon. “Vsadím se, že kleje jak pohan. No co, jedeme dál, poplaveme kousek po proudu a pak vylezeme na břeh. Pochybuju, že tam bude nějaká cesta, ale nemá smysl hazardovat s časem. Do toho.”
Plavali a dali se unášet silným proudem. Řeka plynula rychle a vydatně jim pomáhala. Po několika minutách je tlumené zapískání vlaku přinutilo se ohlédnout. Vlak, který teď z dálky připomínal hračku, se znovu rozjel.
“Rád bych věděl, jestli Rawlins zůstal na místě, anebo se raději vypravil do nejbližšího města a vyvolá poplach,” uvažoval Corridon. “Vsadím se, že někde vyhledá telefon a zbytek práce hodí na krk někomu jinému. Jak vám to jde?
Nejste unavená?”
“Trochu,” připustila Ann. “Tíží mě šaty. Myslíte, že už můžeme na břeh?”
Prověřil pohledem hustě zalesněné břehy.
“Jasně. Zkusíme to vlevo.”
Nechali se proudem zanést k levému břehu a pracně se vyškrábali na svah. Ann sebou hodila do trávy, popadala dech.
“Fuj,” ulevila si a vymačkávala si vodu z vlasů. “Příšerně jsem vyšla z formy. Myslíte, že někdy uschneme?”
Corridon nad ní stál a bylo mu úplně lhostejné, jak z něho crčí voda. Rychlý pohled doprava a doleva mu ukázal, že se octli uprostřed opuštěné zalesněné krajiny plné příkrých travnatých strání a dlouhých pruhů hlodaše.
“To víte, že uschneme,” prohodil vesele. “Už se klube sluníčko. Jakmile si srovnáte dech, musíme vyrazit dál.”
“Víte kam?”
Ukázal ke vzdáleným kopcům.
“Půjdeme tamtudy. Na severovýchod. Je to nejkratší cesta k Dunbaru. Přes ty kopce to bude pěkná makačka, ale musíme ji zvládnout. Na kilometry není v dohledu jediná chalupa.”
“Nějaká se může objevit za kopcem.” Vyškrábala se na nohy. “Je mi příšerně… Budu muset v těchhle nacucaných šatech šlapat až do Dunbaru?”
Uchechtl se.
“Klidně si je svlékněte, mně to nevadí. Na sušení není kdy.”
“To ani omylem.” Pokoušela se vyždímat vodu ze su…
