Kapitola šestá
Barlowe stál u dveří svého pokoje a naslouchal. Byla neděle večer, krátce po půl desáté. Dole v přízemí se Meg dívala na televizi. Řekl jí, že je unavený a půjde si brzy lehnout. Lhostejně trhla rameny.
Barlowe byl rád, že ji zaujal nějaký pop-zpěvák, který mu svým hlasem i zjevem připadal jako nějaké záhrobní strašidlo; otevřel skříň, vyndal světlou koupací čepici a obě gumové vložky, pak se křivě pousmál, zvedl svou pistoli ráže 38, ověřil si, že je nabitá, a zastrčil ji do kapsy svého svrchníku.
Opatrně vyšel ze svého pokoje a zamkl dveře. Odplížil se po schodech dolů, zůstal chvíli stát za dveřmi obývacího pokoje, zjistil, že zpěvák stále ještě vřeští, a pak se vydal do teplé, tiché noci.
Bál se odjet autem, protože věděl, že Meg by ho slyšela odjíždět, a tak se rozhodl, že celou cestu až ke kopci Glyn Hill, dalšímu tichému a oblíbenému místu, kam přijížděly mladé dvojice a milovaly se tu v autech, vykoná pěšky.
K otevřené stráni, odkud byl výhled na celý Pru Town, došel chvíli po čtvrt na jedenáct. Prorážel si cestu křovím a pohyboval se jako černý, zákeřný krab.
Nahoře bylo pod stromy zaparkované jediné osamělé auto. Bylo ještě příliš brzy. Za takovou hodinu zde bude těch vozů několik. Z osamělého auta se linul slabý zvuk taneční hudby; zřejmě si pustili rádio. Zjištění, že na planince není kromě těch dvou v autě už nikdo jiný, ho uspokojilo. Barlowe sejmul klobouk a přes temeno hlavy si natáhl světlou koupací čepici. Pak si znovu nasadil klobouk. Před dásně si nacpal gumové vložky, vytáhl z kapsy pistoli a pak tiše a spěšně vykročil směrem k autu.
Srdce mu prudce bušilo, dýchal rychle, krátce a chrčivě… tentokrát už konečně nebude jen pasivně přihlížet, už se nezachová jako nemohoucí šmírák.
Když se nazítří - v pondělí ráno - Anson připravoval k odjezdu do Pru Townu, zazvonil v jeho kanceláři telefon.
Anna zvedla sluchátko a řekla: “Ano, je zde; kdo volá, prosím?” Pak se obrátila k Ansonovi: “Chce s vámi mluvit nějaká paní Thomsonová,” a stiskla tlačítko na svém přístroji.
Anson netrpělivě zvedl své sluchátko.
“Prosím. John Anson u telefonu.”
“Johne… to jsem já.”
Anson poznal hlas Meg a byl téměř v šoku. Úkosem pohlédl na Annu, která právě vsouvala papír do svého psacího stroje. Znepokojený tím, že Meg je tak neopatrná a telefonuje mu do kanceláře, ale současně vzrušený tím, že zase slyší její hlas, reagoval celkem věcně: “Ano, paní Thomsonová?”
“Musím s tebou dnes večer mluvit. Něco se stalo.”
Anson opatrně odpověděl: “Ano, to já zařídím. Děkuji, že jste zavolala,” a zavěsil.
Vzhledem k tomu, že Anna neprojevila o ten rozhovor žádný zájem, Anson se nemusel obtěžovat lhaním. Ve spěchu dokončil přípravy k odjezdu. Pak řekl Anně, že se vrátí až zítra ráno, a odešel dolů ke svému vozu.
Během dne myslel na Meg a přemítal, co se asi stalo, že se mu rozhodla zavolat. Cestou na oběd do hotelu Marlborough se zastavil v jednom dragstóru a koupil si vodu po holení. Když platil u pokladny, ozvala se žena, která vešla hned za ním: “Ahoj , Johnny… nějak dlouho ses neukázal.”
Rychle se obrátil a zjistil, že vedle něho stojí Fay Lawleyová, dívka, s kterou se pravidelně scházel a kterou nechal poté, kdy poznal Meg.
Fay byla primitivně hezká a nadšeně nemravná a to kdysi Ansona přitahovalo; když se na ni ale podíval teď, nechápal, co pozoruhodného na ní vůbec mohl vidět.
“Ahoj, Fay,” řekl chladným a nevzrušeným hlasem. “Promiň… já teď hrozně spěchám.”
“Uvidíme se večer, Johnny?” zeptala se Fay a upřela na něj tvrdý a vyzývavý pohled.
Donutil se k úsměvu.
“Obávám se, že ne… dnes večer to nepůjde. Zavolám ti, až sem přijedu příště.”
Ustoupil stranou a chtěl kolem ní projít k východu, ale chytila ho za paži.
“Už si nevzpomínáš?” Probodávala ho žulově tvrdýma očima. “Ty a já jsme se scházeli jednou týdně… pamatuješ?”
Vzepřel se a setřásl její ruku.
“Měj rozum, Fay… prostě mám spoustu práce.”
Obešel ji a kráčel ke svému vozu. Uvědomil si, že má zpocenou tvář a neblahý pocit neklidu kolem srd…
