Kapitola třetí
Když Anson dojel na konec prašné cesty, zjistil, že obě křídla vrat vedoucích k domu Barlowových jsou otevřená a stejně tak i vrata garáže. Pochopil, oč jde, zajel autem do garáže, vystoupil, zavřel vrata garáže, pak se vrátil zpět a zavřel vjezdová vrata.
V obývacím pokoji se svítilo. Když přicházel ke vchodu, viděl, jak se na zácloně mihl stín Meg; vycházela z pokoje, aby mu otevřela.
V otevřených dveřích pak oba stáli a dívali se na sebe.
“Jste velmi přesný,” řekla. “Pojďte dál.”
Následoval ji do obývacího pokoje.
Když si ve světle stíněné lampy svlékal plášť, znovu se na sebe dívali. Měla na sobě šaty v barvě plamenů se širokou plisovanou sukní. Vypadala ještě přitažlivěji, než když se s ní setkal poprvé.
“Nejdřív se najíme, že?” navrhla. “Pak si můžeme promluvit. Nevím, jak jste na tom vy, ale já umírám hlady. Celý den jsem pracovala a od snídaně jsem nesáhla na jídlo.”
“Jistě, velmi rád,” souhlasil a uvědomil si, že k jídlu vůbec nemá chuť. “Jak vám jde psaní?”
“No… střídavě.” Mávla rukou směrem ke stolu. Odstrčila stranou psací stroj i všechny papíry a dala tam dva talíře, na nichž leželo pár kousků studeného hovězího a naložená zelenina z konzervy. Příbory byly pohozeny na jedné hromadě. Stála tam láhev whisky, led a džbán s vodou. “Je to spíš improvizace. Nejsem žádná velká kuchařka.”
Když se posadili, nalila dvě velké dávky.
“Takže vy pro mne máte námět?” zeptala se a hned začala rychle a hltavě jíst. “Jsem hrozně napjatá; skutečně bych potřebovala dobrý nápad.”
Anson usrkl ze své sklenky a se značným přemáháním se také pustil do jídla.
“Můžeme si o tom promluvit,” začal opatrně, odmlčel se a pak pokračoval: “Paní Barlowová… zajímalo by mě… jste vdaná už dlouho?”
Udiveně vzhlédla.
“Rok… koncem příštího měsíce budeme mít první výročí. Proč se ptáte?”
“Asi je to tím, že mě zajímají osudy lidí. Dnes odpoledne jsem byl ve Framleyho obchodním domě. Zdá se, že váš manžel je velmi zaměstnaný člověk.”
“Ten má pořád spoustu práce. Je to naše pilná včelička,” prohodila.
Byl v jejím hlase náznak pohrdání? přemítal Anson a zbystřil pozornost.
“Ve svém povolání se setkávám s mnoha lidmi a často mě překvapí, jak nečekaně nesourodé manželské dvojice někdy vidím. Viděl jsem vašeho manžela a nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že byste se provdala právě za něj.” Zmlkl, podíval se na ni a nebyl si jist, jestli nezašel příliš daleko. Její odpověď u něho vyvolala horký nával krve podél páteře.
“Čert ví, proč jsem si vzala toho nuzáka,” prohlásila. “Asi bych si měla dát vyšetřit mozek.”
Jedla dál, nedívala se na něj a on jen zíral. Když si uvědomila jeho soustředěný pohled, zvedla hlavu.
“Vy ale nic nejíte… není něco v pořádku?”
Odložil nůž a vidličku.
“Během víkendu mi nebylo dobře. Omlouvám se. Mám stále ještě pocit nechutenství.”
“Doufám, že se to netýká pití.”
“Ne.”
“Nechcete si sednout ke krbu? Nemusíte se dívat, jak jím. Klidně jděte… já přijdu hned.”
Zanesl si sklenku k pohovce. Posadil se a sledoval šlehající plameny.
Čert ví, proč jsem si vzala toho nuzáka.
Možná, že tím dostal zelenou, na kterou čekal.
“Šokovala jsem vás?” zeptala se zničehonic. “Vy jste se ptal, já jsem vám odpověděla. Phil prostě je nuzák. Myslí jen na svoji zahradu. Má jen jedinou ambici: zařídit se jako pěstitel s vlastním skleníkem a prodávat květiny. Nikdy to ale nedokáže, protože nikdy nevydělá dost peněz na základní kapitál. Aby se udělal pro sebe, potřeboval by nejmíň tři tisíce dolarů.”
“Řekl bych, že by potřeboval rozhodně víc,” podotkl Anson.
Meg se ušklíbla.
“Vy prostě neznáte drahouška Phila. On myslí jen v malých rozměrech. Nechce víc než skleník a akr půdy.”
“Proč jste si ho tedy brala?” otázal se Anson a díval se do ohně.
Chvíli oba mlčeli. Slyšel, jak si na talíři ukrojila kousek masa.
“Proč? Ptejte se kolikrát chcete! Myslela jsem, že má peníze. Myslela jsem, že uniknu tomu, čemu chtějí uniknout děvčata jako já. Souhlasím… pořádně jsem se spletla. Teď bych ze všeho nejradši byla vdovou…
