Celá e-kniha Citelný zásah ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
7
Zvenčí nevypadala restaurace U tří krabů nijak zvlášť podnětně. Měla chatrný, větrem ošlehaný zevnějšek s vybledlým dřevěným průčelím a úzkými prosklenými dveřmi, zacloněnými červeným závěsem — žádné vnadidlo pro turisty.
Otevřel jsem dveře a ocitl jsem se ve skromné předsíni s vietnamskou šatnářkou. Přivítala mě širokým úsměvem.
„Máte rezervaci, pane?“ zeptala se.
„Jsem očekáván.“
„To musíte být pane Wallace, že?“ „Velmi správně.“
Stiskla tlačítko na zvonku na pultě. „Malý moment, pane.“
Objevil se malý tlustý muž v šedém alpakovém saku, bílé košili s úzkou kravatou a černých kalhotech. „Pan Wallace?“ „Přesně tak,“ řekl jsem.
„Slečna Sandra Willisová vás očekává, pane Wallace,“ usmál se zářivě, odhaluje bíle potažené zuby. „Následujte mne, prosím.“
Otevřel dveře a překvapil mě náhlý hluk mnoha hlasů, cinkání příborů a řinčení nádobí. Vešli jsme do prostorné místnosti zaplněné stoly a velkým počtem lidí. Někteří z mužů měli na sobě bílé smokingy, všechny ženy byly vyparáděné. Číšníci se pohybovali rychle a cílevědomě, měnili tácy, servírovali jídla.
„Máte tu hezký byznys,“ poznamenal jsem, když mě vedl okolo obsazeného baru ke schodišti.
Otočil se a věnoval mi další zářivý, zubatý úsměv.
„Nestěžuji si.“
Vyšli jsme nahoru po schodech ke dveřím, na něž můj průvodce lehce zaklepal a vzápětí je rychle otevřel dokořán. S úklonou mi pokynul, abych vstoupil.
„Pan Wallace, slečna Willisová.“
Seděla u prostřeného stolu, v malém, ale hezky zařízeném, klimatizovaném pokoji. Naznačila mi, abych se posadil.
Měla na sobě temně rudé šaty a její černé vlasy byly vzadu svázány šňůrou perel. Vypadala nádherně a když jsem si sedl proti ní, zachytil jsem její sexuální vibrace.
„Najíme se, Wally,“ řekla. „Umírám hlady.“
„Hned to bude, slečno Willisová,“ řekl muž v alpakovém saku a zmizel.
Hleděla na mě.
„Chci s tebou mluvit,“ řekla, „ale napřed se musím najíst. Od minulé noci jsem nic neměla. J. W. je velmi náročný.“ „J. W.? Walinski?“ „Kdo jiný?“
Ozvalo se zaklepání a dovnitř se vřítil číšník, vypadající na Mexičana. Před každého z nás postavil talíř s tuctem ústřic a la Roc-kefeller. Pak nám nalil chlazené bílé víno a s úklonou nás opustil.
Ústřice byly vynikající. Když jsem napichoval pátou, řekl jsem: „Zdá se, že jsi tu jako doma, Sandro.“
„Většinou chodím sem, to je pravda. Když je žena obvykle sama, je rozumné jíst v soukromí, a tam, kde ji znají.“
„Nepomyslel bych si, že býváš často sama.“
Pokrčila rameny.
„Moje pracovní doba je nemožná. Najím se, jenom když se J. W. rozhodne jít do kasina. „Chceš se mnou mluvit?“ „Ano, ale teď ještě ne.“
Spořádali jsme ústřice a uslyšel jsem zazvonění. Hádal jsem, že stiskla zvonek ukrytý na podlaze.
Téměř okamžitě se objevil číšník, který odnesl nádobí a za ním další, jenž před sebou tlačil servírovací stolek s ohřívačem.
„Nemáš námitky proti jídlu z moře?“ zeptala se mě.
„Nemám námitky proti žádnému jídlu.“
Číšník naservíroval před Sandru z velké mísy polovinu grilovaného humra, smažené škeble a královské garnáty, nadité krabím masem. Pak podával rýži, poprášenou červenou paprikou, přes níž přelil hustou, krémovou omáčku, zbarvenou do růžova od červeného humra.
Totéž připravil přede mě.
„To už je večeře,“ poznamenal jsem.
Když jsme snědli druhou porci, opřela se Sandra spokojeně ve své židli a zadívala se na mě.
„Kávu,“ řekla číšníkovi, sbírajícímu nádobí. „A cigaretu, prosím tě, Dirku.“
Dal jsem jí cigaretu, a zapálil jí i sobě.
„To už je lepší,“ řekla a usmála se. „Teď už si můžeme promluvit.“
Vrátil se číšník s konvičkou kávy, nalil nám a zase odešel.
Čekal jsem a prohlížel si tu ženu. Je příliš dobrá na to, aby byla skutečná, říkal jsem si. Měla vše, co by jí většina žen mohla závidět a neodolal by jí ani světec, ale její třpytivé zelené oči, tvrdé jako smaragdy, mě upozorňovaly, že bude velice nebezpečná.
„Tak o čem si budeme povídat?“ zeptal jsem se a usrkl svou kávu.
„Jsi první muž, kterého jsem v tomhle bohem opuštěném městě potkala, který má odv…
