3
Sollyho Lewise jsem nalezl v nejvyšším poschodí špinavého činžáku v pokojíku, který předstíral, že je kanceláří: otlučený stůl, ještě trochu ubožejší kartotéka a psací stroj, stojící na malém stolečku, což prozrazovalo, že si psal sám a neměl sekretářku. Seděl u stolu, před sebou tenký fascikl. Chladně mě přeměřil a vstal. Byl středně vysoký a mohlo mu být tak 35 let. Měl husté černé vlasy a plnovous, který mu zakrýval téměř celou tvář. Ještě, že měl šaty, protože jinak musel být tak hubený, jako kdyby měl jen jedno vydatné jídlo týdně.
„Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se a podal mi ruku.
Potřásl jsem mu s ní, vytáhl peněženku a věnoval mu svou navštívenku. Nabídl mi jedinou zbývající židli. Vypadala tak uboze, že jsem si na ni sedal s obavou, aby se pod mojí váhou nerozpadla.
Posadil se a studoval mou navštívenku, pak pohlédl znovu na mě a v jeho černých očích se objevily živé jiskřičky.
„Tak, pane Wallace, jsem rád, že vás poznávám,“ řekl. „Samozřejmě, že vaši agenturu dobře znám. Co pro vás mohu udělat?“
„Dozvěděl jsem se, že jednáte za zesnulou slečnu Angusovou.“ Všiml jsem si, jak ztuhl.
„Ano, to je pravda. Jsem vykonavatelem její závěti.“
„Říkají vám něco jména Terrance Thorsen nebo Terry Zeigler?“
Přikývl.
„Ano, Terry Zeigler, samozřejmě, že ano.“
„Pokouším se ho najít. Byl přítelem slečny Angusové, takže jsem doufal, že mi řekne, kde by mohl být, ale zdá se, že naneštěstí zemřela, takže mě napadlo, že byste si mohl vzpomenout, jestli se vám o něm nezmínila.“
Lewis si během mého monologu tahal prsty za plnovous.
„Proč ho chcete najít?“
„Agentura ACME dostala zakázku v tom smyslu. Nebylo mi řečeno, kdo je zákazník, jen ho mám najít.“
„Pak ovšem vy i já máme zřejmě stejný problém,“ řekl Lewis a opřel se pohodlně ve svém křesle. „Slečna Angusová totiž Zeiglerovi odkázala všechny peníze a movitý majetek. Nemohu tedy její závěť vyřídit, dokud ho nenajdu, a dosud jsem, bohužel, neměl úspěch.“
„Ale jak jsem viděl, žila slečna Angusová poněkud žalostně. Vždyť Zeiglerovi uklízela. Jak je možné, že měla něco, co mu mohla odkázat?“
„Její majetek činí po zdanění asi sto tisíc dolarů,“ řekl Lewis, neskrývaje toužebný tón v hlase. „Slečna Angusová byla výstřední. Nikdy své peníze neutrácela. Hromadila je. Nakonec se mi podařilo přesvědčit ji, aby své peníze neskrývala doma v obálkách a dala je do banky. Oddechl jsem si, když mě poslechla.“
„Musela být skutečně charakterní. Jste si jist, že ty peníze do banky vážně dala?“
„Ach, ano. Ověřil jsem si to. Odnesla je do Pacifické a Národní banky čtyři dny předtím, než byla zavražděna. Jsem ve styku s panem Acklandem, generálním ředitelem. Teď se už jedná jen o nalezení Zeiglera.“
„Co jste pro to udělal?“
Unaveně se usmál.
„Obvyklé věci: inzeráty, policie, Úřad pohřešovaných osob. Udělal jsem, co jsem mohl, ale až do teď — a je to už dva měsíce — jsem po Zeiglerovi nenašel ani stopu.“ Naklonil se dopředu a nadějně se na mě zahleděl. „Ale teď ho hledáte i vy, to mi dává naději. Jestli ho nenajdete, tak už nikdo jiný.“
„Řekněme, že by zemřel. Co se s těmi penězi stane?“
„Připadly by jeho nejbližšímu příbuznému. Ale musel bych mít jistotu, že je mrtev.“
Další slepá ulička.
Vrátil jsem se taxíkem do své kanceláře. Vděčný klimatizaci, sedl jsem hned ke stroji a napsal hlášení. Právě jsem ho dokončil, když vešel Bill, otíraje si zpocenou tvář.
„Zatraceně,“ nadával, když dopadl do křesla. „Venku je příšerně.“
„Co pro mě máš?“
„Měl’s správný tušení. Vyšel odtud velkej černej frajer, nasedl do bílýho cadillacu a vystartoval. Sledoval jsem ho až k Černý Kazetě. Vystoupil a šel dovnitř, pak vylezl nějakej mladej černoch a odvezl mu cadillac pryč.“
„Řekni mi o tom velkým něco bližšího.“ Bil se zašklebil.
„Dost drsnej, a v tom se nemýlím. Vysokej tak šest stop šest palců, malá hlava, ramena široký snad yard. Na sobě měl tričko, takže bylo vidět, jak se mu vlní svaly. Vypadaly jako pomeranče. Pohyboval se jak tanečník, nebezpečnej jako kobra. Ruce měl jak lopaty. …
