5
Čekal jsem, že najdu Billa u jeho stolu, ale nebyl tam, takže jsem zavolal Sollymu Lewisovi, právníkovi slečny Angusové. Zdvihl sluchátko hned po prvním zazvonění a zněl jako člověk, který nadějně očekává nějakého bohatého klienta.
„Solly Lewis, právní zástupce,“ ohlásil se pevným, rozhodným hlasem.
„Kdo jiný,“ řekl jsem. „Tady je Wallace. ACME.“ „Ach.“ Zklamané očekávání, a pak hlas o dva tóny nižší: „Ano, pane Wallace?“ „Máte čas?“
„Zrovna teď ano. Co se děje?“
„Uvolněte se, pane Lewisi, a poslouchejte.“ Podal jsem mu stručný popis toho odpoledního představení v bance. Mlčky naslouchal celou dobu, dokud jsem to neuzavřel: „Vypadá to, pane Lewisi, že peníze slečny Angusové přitahují mouchy.“
„Nerozumím tomu,“ řekl, „slečna Thorsenová toho muže identifikovala jako svého bratra.“
„Neztrácejte čas. Řekl jsem vám fakta. Viděl jste někdy Terryho Thorsena?“
„Ne, nikdy.“
„Řekl jsem Acklandovi, že ty peníze nepustíte, dokud si nebudete naprosto jistý, že ten žadatel o ně je Terry Thorsen. Správně?“
„Ty peníze byly odkázány Terrymu Zeiglerovi, pane Wallace.“
Podle mých informací,“ řekl jsem trpělivě, „jsou Thorsen a Zeigler jeden a tentýž člověk.“
„Nevím. Vše, co vím, je, že ty peníze patří muži jménem Terry Zeigler.“ Po krátké přestávce pokračoval: „Jaké máte informace o tom, že Thorsen a Zeigler jsou jedna osoba?“
Trpělivě jsem mu vysvětlil, že když Terry odešel z domova, dostal práci jako pianista v klubu Dead End a změnil si jméno na Zeigler.
„Dobrá, pane Wallace,“ řekl Lewis. „Pak tedy mohu uznat, že Thorsen a Zeigler jsou jeden člověk.“
„To jistě ano. A teď mi řekněte: kdyby byl Zeigler mrtev nebo nebyl nikdy nalezen, komu ty peníze připadnou?“
„Slečna Angusová odkázala ty peníze jemu. Nikdo je nedostane, dokud nebude bez pochybností prokázáno, že Zeigler byl Thorsen, a pak je dostane Thorsenův nejbližší příbuzný.“
„Byla by to jeho matka nebo jeho sestra?“
„Matka.“
„OK, pane Lewisi. Zůstaneme v kontaktu. Možná by bylo dobré, kdybyste zavolal Acklandovi a řekl mu, že peníze zůstanou v bance, dokud si nebudete naprosto jist totožností žadatele. Souhlasíte?“
„Udělám to hned teď.“
„Fajn. Ještě si spolu promluvíme, pane Lewisi,“ a zavěsil jsem. Bylo už čtvrt na pět. Bylo mi divné, kam mohl Bill jít. Chtěl jsem s ním prodiskutovat další vývoj případu. Přitáhl jsem si psací stroj a začal vyťukávat hlášení.
Právě když jsem skončil, vešel Bill.
Vysouvaje poslední papír z válců psacího stroje, zeptal jsem se ho: „Kdes byl? Myslel jsem, že si z toho někde omdlel.“
„To se stane, když se okamžitě nenapiju,“ řekl, jakmile dopadl do svého křesla. „Kde jsem byl? Makal jsem na tom!“
Vytáhl jsem „pracovní“ láhev a podíval se na hodinky. Bylo 18.40. Nalil jsem dva drinky, našel led a podal sklenici Billovi.
„No a?“
„Když ten chlápek, co se vydával za Terryho, vylít z Acklandovy kanceláře, byl totálně šílenej. Šel jsem za ním na ulici. Měl tam takovou tu velkou vyfešákovanou motorku, Hondu, a okamžitě vystartoval. Mířil k nábřeží, a tak jsem hádal, že jede do Černý Kazety, ale nejel tam. Jel kolem dál a pak zahnul do Oyster Alley. Jsou tam takový tři bloky nižších baráků, kde bydlí rybáři z nábřeží. Dovnitř jsem nezajel. Slyšel jsem, jak ta Honda zhasla. Zaparkoval jsem auto a šel tam pěšky. Ten chlápek už tam nebyl, ale Honda stála před takovým ošuntělým barákem. S číslem tý Hondy jsem zajel na registraci. Žádnej problém. Ten člověk se jmenuje Lu Gerando a bydlí v bytě číslo 10, Oyster Alley 3.”
Bill udělal přestávku, aby se mohl dlouze napít svojí skotské. „Takže jsem zašel na místní policejní stanici a pokecal si s Joe Beiglerem. Chtěl vědět, co mě na Gerandovi zajímá. Řekl jsem že o něm chci jen informace, jestli o něm něco bližšího ví. Řekl, že ho zná, ale že, pokud policie ví, je čistej. Navíc tamní policajti ho sledujou trochu víc. Jeho otec totiž dělal pro mafii. Asi nějak překročil své pravomoce, protože ho odpráskli, když bylo Luovi 15 let. Staral se o svou matku, dokud neumřela, dělal obyčejnou práci…
