2
Ve tři čtvrtě na deset následujícího odpoledne jsem vešel, poněkud nemotorně, do vestibulu Pacifické a Národní banky, kde mě svým studeným pohledem uvítala slečna Kertchová.
„Budu informovat pana Acklanda,“ řekla. „Jste pan Wallace?“
Už mě ta stará krabice začínala nudit.
„To bude od vás vhodné, slečno Kertchová. Jste slečna Kertchová, že?“
Se sevřenými rty švihla do přepínače telefonu. „Je tu pan Wallace, pane Acklande.“
Horace Ackland, vypadající tentokrát jako biskup, který se právě dobře nasnídal, vyšel ze své kanceláře a potřásl mi rukou.
„Kdybyste se posadil támhle, pane Wallace, řekl jsem slečně Kertchové, aby vás upozornila, až přijde slečna Thorsenová.“
Udělal jsem, co mi řekl a velice rád jsem spočinul v pohodlném křesle asi deset stop od recepčního pultu.
Stále jsem bojoval proti bolesti hlavy v životní velikosti, která mě přes všemožnou Suzynu péči a pět aspirinů, které jsem si vzal ráno, pořád ještě trápila.
Přemýšlel jsem o včerejším večeru.
Když přijela Suzy, aby mě vyzvedla, našla mě na podlaze mezi hlavními dveřmi, které zůstaly otevřené, pod novým graffiti na naší zdi.
Suzy je jedna z těch vzácných, ovládajících se dívek, které zvládnou jakoukoli mezní situaci. Pomohla mi dostat se na pohovku, a když uviděla tu bouli velikosti vejcete za mým pravým uchem, beze slova skočila do kuchyně, vyrobila sáček s ledem a přidržela mi ho něžně u otoku. Po deseti minutách její léčby se mi v hlavě začalo vyjasňovat a zvládl jsem i křivý úšklebek.
„Mrzí mě to, miláčku,“ řekl jsem. „Měl jsem nečekanou návštěvu.“
„Jen si odpočiň, lásko. Nemluv. Musíš do postele.“
To se mi zdálo jako dobrý nápad. S její pomocí jsem se svlékl, vzal si pyžamo a zalezl do postele.
„Myslím, že teď by se hodila dvojitá skotská s ledem,“ poznamenal jsem, když jsem položil svou bolavou hlavu na polštář.
„Žádný alkohol,“ řekla pevně Suzy. „Mohl bys mít otřes mozku. Zavolám doktora.“
Sevřel jsem jí ruku.
„Je to OK. Žádného doktora. Právě mi někdo profesionálně proklepal lebku. Zítra budu v pořádku. Jen mi dones ten drink.“
Vzdychla a odešla do kuchyně, odkud jsem ji slyšel míchat požadovaný nápoj. Když se vrátila, cítil jsem se už lépe. Byl jsem rád, že si přinesla skotskou také pro sebe. Sedla si na kraj mé postele a s obavami si mě prohlížela.
„Je to dobré, miláčku,“ řekl jsem. „Nedívej se tak tragicky.“
Pořádně se napila a otřásla se.
„Tys mě vyděsil. Ach, Dirku, co se stalo?“
„Nic, s čím by sis musela lámat svou hezkou hlavičku. Dělám na novém případu. Zdá se, že mám protivníka.“
„Aha,“ přikývla Suzy. Věděla, že nikdy nemluvím o své práci. Natloukl jsem jí do hlavy, že žádný detektiv z agentury ACME nesmí o svém případu mluvit. „Můžu se zeptat, kdo je to Angie?“
„Nesmíš… a konec.“
„Dobře. Dám ti tři prášky na spaní a nechám tě spát.“ Šla do koupelny, našla ty pilulky a vrátila se. „Teď už buď hodný, Dirku. Potřebuješ se pořádně vyspat.“
„Možná, kdybys šla ke mě do postele …”
„V žádném případě. Vezmi si to.“
Jelikož mě bolela hlava, jako kdyby v ní zela puklina, nebylo to nehorší řešení, takže jsem si ty prášky vzal.
„Zítra ti ten můj přítel malíř dá tu zeď do pořádku. Jak se sem ti lidé dostali?“
„Myslím, že měli paklíč.“
„Fajn. Pozvu také zámečníka, aby ti ty dveře opravil. Nové klíče ti hodím do schránky.“ Předklonila se a políbila mě. „A teď spi,“ řekla ještě a opustila mě.
Vyspal jsem se, a přestože mě stále krutě bolela hlava, přijel jsem na místo schůzky s Billem, k jeho bytu, přesně v 9.15. Každý ve svém autě jsme dorazili před banku, a protože byl ještě čas, přesedl jsem k němu a ve stručnosti jsem ho seznámil s událostmi minulého večera. Vyslechl mě, přičemž občas přikývl.
„To vypadá jako potíže, Dirku,“ řekl potom.
„Taky se mi zdá. Ale potíže jsou náš byznys.“
„Rychlá práce, co? Někdo musel ty hochy informovat, že chceš vyšetřovat Angii. Dali se do toho pěkně rychle. Kdo jim to řekl?“
„To musíme právě zjistit.“
Už bylo skoro 9.45. Vystoupil jsem z Billova auta.
„Dám ti znamení,“ řekl jsem …
