· XXVI ·
Projel jsem městem do nemocnice a po delším vyptávání jsem se u okénka dozvěděl, že Jack Lennox leží v soukromém pokoji v nejvyšším patře. Na chodbě před jeho dveřmi jsem spatřil seržanta Shantze. Seděl na kovové skládací židličce, přes jejíž okraje mu přetékalo maso.
„Kde jste byl?“ zeptal se mě.
„Vracel jsem vůz pana Lennoxe a jeho rodina mě zdržela. Jak je mu?“
„Dobře. Je tam s ním jeho paní.“ Shantz ztěžka povstal a odšoupl židličku ke stěně. „Kdybyste tu pár minut počkal, šel bych si zavolat. Mám dát šerifovi zprávu, až bude Lennox schopen mluvit.“
Seržant rázně vykročil chodbou směrem k výtahům a já zatím vešel do pokoje. Bylo v něm šero, okna byla z větší části zastřena záclonou.
Marian Lennoxová stála v hlavách postele jako na stráži. Čišela z ní rozmrzelost nad mou dotěrností, jako by jí ze všeho nejvíc záleželo na tom, aby v těchto chvílích byla s manželem sama. Lennoxová tvář pod turbanem obvazů byla zažloutlá a strhaná.
„Archere?“
Chtěl se posadit na posteli. Jeho žena ho jemně vtlačila do polštářů. „Jacku, prosím tě, víš, že se nemáš zvedat.“
„Přestaň si hrát na ošetřovatelku, proboha živého.“ Schválně se jí hýbal pod rukama. „Neumíš to.“
„Ale lékař říkal, že musíš mít naprostý klid a odpočinek. Koneckonců máš střelnou ránu.“
„Kdo po mně střelil?“
„Vy si na to nevzpomínáte?“ zeptal jsem se.
„Ne. Vzpomínám si jen, že jsem otevřel dveře posedu u Sandhill Lake – a na víc se nepamatuju.“ Zasténal.
„Proč jste tam šel?“
„Musel jsem tam odevzdat peníze,“ řekl už méně přesvědčivě.
„Kdo po vás chtěl, abyste je tam odevzdal?“
„Já ho neznám.“ Podíval se na svou ženu. „Ty víš, kdo to byl?“
Zavrtěla hlavou. „Mluvila jsem s ním jen jednou, když volal poprvé. Byl to neznámý hlas.“
„To nevadí,“ řekl jsem. „Patrně to byl týž muž, který po vás střelil. A já vím, kdo to byl.“
Čekali tiše, co jim povím. Když jsem vyřkl jméno Harolda Sherryho, Jack Lennox se zmateně zahleděl do prázdna, jako by výstřel, který ho zranil, vymazal z jeho paměti všechny vzpomínky na Harolda. Avšak Marianin výraz se změnil. Vypadala jako člověk, který cítí, že se v jeho těle ohlašuje návrat staré choroby.
„Vy si nevzpomínáte na Harolda?“ zeptal jsem se ho. „Střelil jste ho do nohy.“
„Já že ho střelil? Nedělejte si blázny.“ Posadil se a hlava mu balancovala na krku jako těžké břemeno. „Vy jste ho chytil?“
„Ještě ne.“
„A co peníze? Kde je těch sto tisíc?“
„Ujel s nimi. Prozatím je má on. Budu to muset ohlásit policii.“
Lennoxe jako by to nezajímalo. Nezeptal se mě ani na dceru Laurel. Napadlo mě, že možná zapomněl i na ni. Zhluboka vzdychl a zhroutil se do polštářů.
Marian se mezi nás vložila: „Obávám se, že je Jack vyčerpaný. Nemohli bychom si promluvit venku?“
„Ale jistě.“
Upravila manželovi přikrývky, vtiskla mu ramena do polštářů a vyšla za mnou na chodbu. Zdálo se mi, že se ovládá lépe než kdy předtím. Obličej měla nervózní, ale soustředěný. Napadlo mi, že patří k onomu stále vzácnějšímu druhu žen, jež žijí ve stínu svých manželů a vystoupí z něho jen tehdy, když je ochromen manželův akční rádius.
Když za ní zapadly dveře, řekla:
„Pane Archere, vy jste se ani slovem nezmínil o Laurel.“
„Vůbec se o ní nemluvilo.“
„Vy tedy nevíte, kde je?“
„Nevím. Cesta k ní vede přes Harolda Sherryho.“
„Peníze dostal. Co ještě chce?“
„To nevím. Snad nějakou záruku osobní bezpečnosti. Peníze mu nebudou nic platné, nezůstane-li naživu, aby je mohl utratit.“
Zahleděla se do prázdna pohledem tak skleslým a bezútěšným, jako by zírala do ledových plání budoucnosti.
„Jack po něm neměl střílet.“
„To neměl. Dostal se tím do nevýhodné pozice. Ale možná že Harold vystřelil první.“
Překvapeně stáhla obočí. „Proč by to dělal?“
„Budu se ho na to muset zeptat.“
„Máte nějakou naději, že Harolda Sherryho najdete?“
„Doufám. Zjistil jsem jméno lékaře, ke kterému dříve chodíval. S postřelenou nohou bude jistě nucen vyhledat lékařskou pomoc.“
„Znám snad toho lékaře?“
„Pochybuji. Má praxi v Long Beachi.“
„My známe hodně lidí z Lon…
