· XXXV ·
Dům Somervillových byl osvětlený, jako by se uvnitř konala slavnost. Ale kromě vzdáleného šumu aut na bulvárech nebylo slyšet nejmenší hluk.
Zmáčkl jsem tlačítko zvonku a uslyšel, jak uvnitř zvoní. Rychlé kroky se přibližovaly ke dveřím. Dveře se pootevřely na řetěz.
„To jsi ty, Bene?“ řekla Elizabeth Somervillová.
„To jsem já, Archer.“
Chvíli se nedělo nic. Potom odjistila řetěz a otevřela. „Pojďte dál. Jsem sama doma. Smith odjel do Pacific Pointu pro mého muže a švagrovou.“
„Jak se jí daří?“
„Už je toho nad její síly. Myslela jsem si, že by neměla být v noci sama. Zůstane u nás, dokud se to nějak nevyřeší.“ V osvětlené hale po mně potravě přejela modrýma očima. „Nevypadáte jako zvěstovatel dobrých zpráv.“
„Laurel jsem nenašel. Ale pokročil jsem o něco kupředu. Ukazuje se čím dál zřetelněji, že jde o komplexní případ. Není to jen prostý únos kvůli výkupnému.“
„Je to pro nás příznivé, nebo nepříznivé?“
„Obojí. Mám s tím víc práce. A taky to už moc dlouho trvá. Harold Sherry by mohl ztratit trpělivost. Vyinkasoval svých sto tisíc, ale naneštěstí on a váš bratr po sobě stříleli. Sherry je zraněný a já nevím, jak to ovlivní další průběh.“
„Myslíte, že by mohl Laurel zabít?“
„Nepovažoval bych to u něj za vyloučené.“
Zvážněla. „Co chcete, abych udělala?“
„Podívejte se na tuto fotografii a povězte mi, jestli vám něco říká.“
Vytáhl jsem obrázek Allie Russové a ukázal ho Elizabeth. Dychtivě se naň zahleděla.
„Poznáváte tu ženu?“
„Ne.“ Vrátila mi fotografii, ale nezvedla oči, a stála nehybně s hlavou skloněnou, jako by jí na ramena padla velká tíha. „Měla bych ji znát?“
„To byl jen pokus.“
„Kdo je to?“
„Matka Toma Russa. Jmenovala se Alison. Říkalo se jí Allie.“
„Já ani nevím, že měl Tom matku.“
„Většina lidí má,“ řekl jsem. „Tomova matka byla zavražděna tady v Los Angeles na jaře roku 1945. A něco mi pořád říká, že její smrt je počátkem všech nynějších strastí.“
Vzala mi obrázek z ruky a studovala ho u světla. Když mi ho tentokrát vracela, pohleděla mi do očí a rezolutně popřela, že by tu ženu znala. Avšak její pohled byl obrácen dovnitř, jako by se tam pro něj otevřel celý skrytý svět.
„Včera večer jste mi vyprávěla,“ připomněl jsem jí, „že krátce po vaší svatbě přišla sem za vámi mladá žena s chlapcem. Váš manžel byl myslím v té době na moři.“
„Ano,“ řekla jako otázku i odpověď.
„Myslel jsem si, že to třeba je ta žena.“
A znovu jsem jí podával fotografii. Ani se nepohnula, aby si ji vzala. „To není ona. To nebyla ona.“ Ale pak řekla: „A kdyby i byla – dejme tomu, že ano – jaká by v tom mohla být souvislost s Laurel?“
„To se dozvíme, až vypátráme vraha Allie Russové.“
„Doufám, že nepodezříváte mého manžela?“
„Vy ano?“
„Samozřejmě že ne. Ani jsem nevěděla, že je mrtvá.“
Ale smrt té ženy zaujala její všechny myšlenky. Obrážela se jí v ztěžklých očích. Odvedla mě do manželovy pracovny a nalila do dvou sklenic whisku. Vypila svou sklenku, já ne.
Alkohol jí zdánlivě pozvedl náladu. Tváře jí zrůžověly. Ale skrytý svět za jejíma očima jako by se měnil a temněl. Nedokázala o tom nemluvit.
„Co by mohla mít smrt Allie Russové s námi společného?“
„Její syn je ženatý s vaší neteří Laurel. To už je pojítko.“
„Je to snad zločin?“ pronesla bázlivě.
„Jistěže ne. Ale myslím si, že to ani není náhoda.“
„Mohl byste mi to vysvětlit?“
„Rád bych vám to vysvětlil. Ale zatím je to jen podezření.“
„A podíl mého muže na té věci – to je taky jen podezření?“
„To je trochu víc než to.“
Chvíli mlčela a studovala mou tvář i situaci. „Vůbec by mě nenapadlo, že by se Ben mohl k něčemu podobnému připlést. I teď ještě mi to připadá jako holá nemožnost. Co jste tím myslel, že je to trochu víc než podezření?“
„Kdybych vám to řekl, odehnala byste mě co nejrychleji od případu.“
„Jak bych to mohla udělat?“
„Ale ano, mohla byste. Když nic jiného, mohla byste mi velice ztížit práci.“
„To bych neudělala, přísahám vám, že ne.“
Vůbec jsem jí nevěřil. Prožívala reakci na včerejší noc, kdy dala průchod hněvu na manž…
