· XVI ·
Ralph Mungan obýval krásný dům ve španělském slohu postavený před válkou. Trávník před domem byl zelený a hladký. Brkoslavové se pásli na keřích pyracenthy a připomínali žluté a béžové ozdoby upevněné mezi červenými bobulkami, které zobali.
Zaklepal jsem na přední dveře a čekal. Zatím jsem si prohlížel radniční věž, jež se mohutně tyčila proti obloze.
Mungan přišel ke dveřím s manželkou v patách. Jeho hezká černovlasá hlava začínala šedivět. Byl malé postavy, silný – tak silný, že vyžadovalo nemálo fantazie představit si ho v obleku utonulého muže.
Obličej paní Munganové byl jako vyřezaný ze slonové kosti, jemný a tvrdý, a uzel černých vlasů nebyl pravděpodobně vlastní. I půvaby této dámy pod růžovým ranním županem byly zčásti umělé. A přesto, či právě proto, vypadala o několik let starší než její manžel.
Ale oči měla bystré jako ostříž. Zavedla nás do obývacího pokoje a usadila na nepohodlné židle, rozestavěné v pravidelné vzdálenosti kolem stolu.
Napětí v místnosti rostlo každou vteřinou. Ačkoliv Mungan seděl nehybně, vypadal jako natažený na skřipci.
„Nuže,“ oslovila mě paní Munganová, „oč vlastně jde?“
Pověděl jsem jim o utopenci.
Naklonila se ke mně, až se jí obnažilo břicho. „To je vaše teorie, že měl na sobě Ralphův oblek?“
„To nebyl můj oblek,“ řekl Mungan. „To musí být nějaký omyl. Nikdy jsem podobný oblek neměl. A žádného takového člověka neznám.“
Obličej mu naběhl a zbrunátněl jako zrající švestka. Jeho žena ho pozorovala s úsměvem trochu pokřiveným a pravila se strojenou škádlivostí: „Jaké hluboké a temné tajemství přede mnou skrýváš, drahoušku?“
Mungan hned neodpověděl. Jeho pohled se upřel do vlastního nitra, do šera uplynulých let. S úsilím se vzpamatoval a usmál se na ni stejně pokřiveně.
„Co se dá dělat? Já se tedy přiznám. Zabil jsem ho vlastní rukou. Jsi spokojená?“
„A pročpak jsi to udělal, drahoušku?“
„Ze žárlivosti,“ odpověděl. „Vyhrožoval, že mi tě odvede, tak jsem ho zatáhl k moři a podržel pod vodou.“
Paní Munganová předvedla výbuch smíchu, ale manželova odpověď ji neuspokojila. Mrskla po něm dotčeným pohledem, jako kdyby dal průchod přání, aby ji někdo odvedl nebo utopil v oceánu. Pravila:
„To abychom radši ani nejeli do Palm Springs, když ti tohle visí nad hlavou, viď, Ralphe?“
„Nic mi nevisí nad hlavou, já jenom žertoval.“ Roztáhl ústa slabošským a neradostným úsměvem. „Já chci jet do Palm Springs. Mám tam zamluvený golf a taky tam mám obchodní jednání.“
„Jaképak obchodní jednání, drahoušku?“
„Máme přece zájemce na náš dům v Palm Springs, nezapomnělas?“
„Já jsem se rozhodla, že ho neprodám. A do Palm Springs nepojedu. Jeď si sám.“
„A to zas ne,“ řekl. „Co bych si tam bez tebe počal?“
„Já bych jela, být tebou. Někdy si myslím, že jsme spolu moc často.“
Polekal se, jako by mu znenadání navrhla rozvod. „No dobře, tak tedy nepojedeme nikam. Odvolám golf, a co se týče toho domu, bude stejně stoupat v ceně.“
„Ale proč bys nejel do Palm Springs? Jen klidně jeď. Neber na mě žádný ohled.“
„Už se mi tam vůbec nechce. Bylo by mi tam smutno. Chyběla bys mi.“
Pohlédl na ni posmutněle a týž výraz tkvěl ještě v jeho tváři, když se obrátil ke mně. Nevztahoval se ale k nikomu z nás.
Začínal jsem ztrácet trpělivost. „Neměl jste realitní kancelář v Santa Monice?“
„Nepatřila mi. Byl jsem tam jen v nájmu.“
„A ve vedlejším domě měl krejčovství Joseph Sperling, viďte?“
„Ano, vzpomínám si na Joa.“ Na obličeji se mu zračily vzpomínkové dojmy, oči se rozevřely a rozjasnily předstíranou radostí. „Teď si vzpomínám, že mi opravdu kdysi šil oblek, ale to bylo někdy v padesátých letech.“
„Šedý tvídový?“
„Ano, zrovna takový.“
„Kam přišel ten oblek?“
„O tom bohužel nic nevím. Asi jsem ho věnoval Armádě spásy.“
„Kdy?“
„Loni, než jsem se oženil. Ztloustl jsem od té doby, co jsem ho nosíval, a uvědomil jsem si, že se do toho obleku už nikdy nevejdu. A tak jsem ho věnoval Armádě spásy.“
Nevěřil jsem mu. Ani jeho manželka mu neuvěřila. Řekla zvesela:
„Víš určitě, že jsi toho pána př…
