Kapitola čtvrtá
Zprávu, že ve městě známějším svými zahálčivými boháči víc než Monte Carlo nerušené řádí zabiják, roznesl palcovými titulky tisk celého světa. Zahraniční dopisovatelé, televizní štáby a jim podobní se do Paradise City slétli jako hejno supů. Obsadili všechny hotely i motely a byli dokonce ochotní ubytovat se třeba i ve stanech, když už nikde nebyly volné pokoje.
Mužem, po němž slídili, byl vrátný Jack Anders, jediný, kdo letmo zahlédl Popravčího, ale dřív, než ho mohli vypátrat, on prostě zmizel ze scény. Po krátké poradě se starostovi Hedleymu podařilo přesvědčit ředitele hotelu Plaza Beach, že Anders se bude cítit mnohem bezpečněji u svého bratra, který žije v Dallasu. A Anders byl dost chytrý na to, aby s tím souhlasil. Ti starouškové, zazobanci a lenoši by na něj nebyli zrovna laskaví, kdyby se stal hlavní postavou televizního zpravodajství. V záři reflektorů se přece mají pohybovat oni a ne nějaký hotelový vrátný.
Než Anderse propašovali ven z města, vyslechl ho Beigler za přítomnosti Terrella a Hedleyho.
Beigler věděl, že mluví se starým vojákem, mužem s bystrým úsudkem, na jehož svědectví je možné se spolehnout.
Věděl také, že Anders nebude přehánět, aby zdůraznil vlastní důležitost, jak by to udělali mnozí jiní na jeho místě. Byl si jistý, že to, co mu Anders sdělil, jsou spolehlivá fakta.
“Nemusíme to uspěchat, Jacku,” řekl mu Beigler. “Proberme si to ještě jednou.” Podíval se do poznámek, které si zapsal. “Paní Browlerová vždycky vycházela z hotelu v 9.45… je to tak?”
Anders přikývl.
“Bylo to tedy určité pravidlo?”
Anders znovu přikývl.
“To pravidlo… jak dlouho to už fungovalo?”
“Od té doby, co u nás bydlela… asi tak pět let.”
“Paní Browlerová byla známá a výrazná osobnost. Řekl byste o ní, že byla výstřední?”
“To rozhodně byla.”
“Takže hodně lidí vědělo, že odchází z hotelu právě v tu hodinu.”
“Ano.”
“Dobře, Jacku. To je teď jasné. Pojďme se vrátit k té střelbě. Vy jste s ní právě mluvil a tehdy se to stalo. Zopakoval byste mi to ještě jednou?”
“Jak jsem řekl: podle střelné rány na hlavě a podle toho, jak upadla, jsem usoudil, že byla zastřelená puškou o velké palební síle,” pravil Anders. “Pak jsem se rozhlédl. Střelec se mohl ukrývat jen na jednom nebo na dvou místech, ale nejvhodnější místo bylo na střeše Peloty. Podíval jsem se tam a toho zabijáka jsem zahlédl.”
“Teď si to proberme pomalu,” pokračoval Beigler. “Už jste mi řekl, že jste letmo zahlédl toho zabijáka. Pokusme se to rozvinout. Tentokrát od vás nechci žádná fakta. Teď se vás zeptám na váš dojem. Rozumíte mi? Nestarejte se o to, jestli ten dojem bude správný nebo chybný. Prostě mi jen sdělte váš dojem.”
Anders chvíli přemýšlel.
“Viděl jsem nějaký pohyb. Toho muže jsem neviděl… byl to jen pohyb. Z toho pohybu jsem poznal, že tam nahoře je nějaký muž. Podle toho, jak se kryl z dohledu, jsem poznal, že je to ten střelec… tak jsem se pustil za ním.”
“Já jsem se vás ptal na něco jiného,” vysvětloval Beigler trpělivě. “Tohle jste mi už řekl. Viděl jste pohyb a usoudil jste, že tam nahoře je nějaký muž. Dobře, ale teď se vás ptám na váš dojem z toho muže.”
Anders se nespokojeně podíval na Terrella a Hedleyho, pak pohlédl na Beiglera.
“To, co vám říkám, jsou fakta,” namítl.
“Já ta vaše fakta mám tady,” poklepal Beigler na svůj zápisník. “Teď chci, abyste se od nich uvolnil. Vy jste letmo zahlédl muže, který se kryl za zídkou na střeše. Byl to běloch nebo barevný? Nepřemýšlejte o tom… jen mi sdělte svůj dojem. Nestarejte se o to, jestli je to pravda nebo ne. Byl bílý nebo barevný?”
“Barevný.” Anders potřásl hlavou, jako by se náhle vzpamatoval. “Nevím, proč jsem to vlastně řekl. Nevím. Viděl jsem jen nějaký pohyb. Řekl jsem vám, že jsem toho muže neviděl.”
“Máte ale dojem, že byl barevný?”
“Nevím. Ano… možná. Ale mohl být jen snědý od slunce. Nemohl bych to odpřisáhnout. Jen mě napadlo, že byl tmavý.”
“Jak byl oblečený?”
Anders se zatvářil ustaraně.
“Jak to můžu vědět? Řekl jsem vám…”
“Měl na sobě černou ko…
