Kapitola pátá
Walton Walbeck našel ve své poště první z řady dopisů, jaké byly pak během týdne doručeny i jiným bohatým členům Klubu Padesáti.
Walbeck byl vysoký, bledý a zženštilý, po svém otci zdědil značný majetek a nehledě k tomu, že hrál skvěle bridž, za celý život ani nesáhl na žádnou práci. Ve věku pětašedesáti let ho všichni známí - skutečné přátele neměl - považovali za mimořádně nudného a on se za někoho takového začal považovat sám. Teď byl vystrašený až k smrti.
Toho jitra byl nervóznější než kdy jindy. Pojídal vejce na hniličku a pročítal svou poštu. Smrt paní Dunc Browlerové jím otřásla. Tu starou ženu sice upřímně nesnášel, ale jako partnerka v bridži mu vyhovovala. Umřít takovým způsobem! Strašné! A pak ten hnusný komentátor v televizních zprávách v osm hodin. Zdá se, že policie je proti tomu bezmocná. To mu skutečně dělalo starosti. A pak vražda té ženy… nějaká Mandy, ať už se jmenovala tak či onak… byla probodnutá! A probodnutý byl i policista, který ji měl hlídat! Prý policejní ochrana! Něčemu takovému říká policie ochrana!
Jeho nervy dostaly další ránu, když uslyšel, jak jeho sluha Jackson něco upustil v kuchyni na podlahu.
Vzal do ruky další dopis a uvědomil si, že se dívá na obálku, na které byla jeho adresa napsaná rozmazaným tiskacím písmem, nad nímž se s nelibostí ušklíbl.
Po kratším váhání obálku rozřízl, vytáhl složený kus konceptního papíru a papír rozevřel.
Neumělými tiskacími písmeny tam bylo napsané sdělení, nad kterým se mu rozbušilo srdce a po zádech mu přejely ledové prsty strachu.
Chcete zůstat naživu? Bedlivě se řiďte těmito pokyny:
Vložte pět stodolarových bankovek do obálky a obálku přilepte lepicí páskou ke spodní části mincovního automatu v telefonní budce A v letištní hale dnes ve dvanáct hodin.
Pokud ovšem raději nechcete být mrtvý.
Policejní ochrana? Zeptejte se Mandy Lucasové.
Popravčí
Pro zajištění bezpečnosti do budoucna připojte k penězům tento dopis.
Walbeck dopis odhodil, jako kdyby ucítil bodnutí. V návalu paniky vyskočil ze židle a běžel přes místnost k telefonu.
Pak se zarazil. Srdce mu teď tlouklo tak prudce, že na něj šly mdloby.
“Jacksone!” křikl a klesl na židli. “Jacksone!”
Jeho sluha, který byl po deseti letech služby dost otrlý, se beze spěchu přišoural ke dveřím. Byl asi o rok mladší než Walbeck, ale snášel to hůř.
“Volal jste, pane?”
Walbeck si ho prohlédl a s nevolí si uvědomil, že Jackson mu nemůže být nijak užitečný, ba naopak se může radovat z té strašné věci, jaká se přihodila jeho pánovi. O Jacksonových pocitech vůči své osobě si nedělal žádné iluze.
“Ne… ne… jděte pryč! Nestůjte tu a neočumujte mě tak! Hleďte si své práce!”
“Ano, pane.”
Když Jackson odešel, Walbeck se donutil vstát. Šel k svému příručnímu baru a nalil si pořádnou dávku brandy. Vypil ji a čekal, až se nápoj usadí v žaludku. Zatímco čekal, jeho mozek těkal bezradně asi jako myš chycená v pasti.
Popravčí!
Vzpomněl si na McCuena, na paní Dunc Browlerovou a na tu ženu, která byla Riddleovou milenkou … a teď ještě k tomu ta holka Mandy!
Ten člověk je šílený a policie proti němu nezmůže nic!
Nejistým krokem se vrátil ke stolu se snídaní a znovu si prohlížel dopis.
Má to sdělit policii? Má zavolat svému advokátovi? Co ti by mohli dělat?
Ne… to nejlepší… to nejbezpečnější bude zaplatit. A raději to udělá teď hned! Půjde do banky, vyzvedne peníze a pak zajede na letiště. Konečně ten obnos není tak vysoký… pět set dolarů… prakticky nic!
Poke Tobolo vešel s batohem na zádech do letištní haly a vmísil se do davu čekajících pasažérů. Našel volné sedadlo blízko řady telefonních budek, posadil se a batoh si postavil k nohám. Nikdo si ho ani nevšiml - okamžitě splynul s celkovým prostředím. V menších skupinách zde stálo několik seminolských Indiánů v květovaných košilích a texaskách, kteří čekali na svá letadla. Poke otevřel noviny a začal číst sportovní zprávy.
Krátce po půl dvanácté uviděl Walbecka vcházet do haly. Mnohokrát ho předtím viděl v Klubu Padesáti a okamžitě h…
