detektivka

„Padesát šest, padesát sedm, padesát osm…,“ počítal Maigret. / Nechtěl však počítat. Dělal to mechanicky. V hlavě měl prázdno a víčka těžká: / „Šedesát jedna, šedesát dva…“ / Letmo pohlédl ven. Spodní polovina oken Francouzské restaurace byla z matného skla. Nad ním bylo vidět jen opadané stromy na náměstí a déšť, neutuchající déšť. / „Osmdesát tři, osmdesát čtyři…“ / Stál tu s kulečníkovým tágem v ruce a viděl se ve všech zrcadlech rozvěšených po stěnách resta…

Maigret se zastavil ve své kanceláři pro klobouk. Na odchodu se ho najednou zmocnil neklid; vyčítal si, že na to nepomyslel dřív, a vrhl se k telefonu. / Aby ušetřil čas, vytáčel číslo do ulice Saint-Dominique přímo, nikoli přes domácí ústřednu. Naléhavě potřeboval slyšet Lapointův hlas a ujistit se, že se tam nic nepřihodilo. Místo zvonění uslyšel tutání, oznamující, že je obsazeno. / Neuvažoval a během několika vteřin ztratil rozvahu. / Komu má Lapointe…

Pan Jacob / „Chvilku ještě počkej, Auroro! Nebylo by správné ukazovat se lidem v tomhle stavu…“ / A silně zastřený hlas odpovídal: / „Já za to nemohu, Françoise… Ta návštěva mi připomíná jinou, tu, co přišla před týdnem… A připomíná mi taky tu cestu… Tomu ty nerozumíš…“ / „Nerozumím hlavně tomu, že máš odvahu oplakávat takového člověka, člověka, který tě připravil o čest, který ti celý život lhal a jehož jediný bohulibý čin byl, že uzavřel životní …

O dvacet minut později zastavilo Mélanovo auto před hlavním komisařstvím třetího okrsku v Perréově ulici. Nejdřív vystoupil Maigret. Když vešli do chodby, musel jít první Mélan. / „Ještě dál, druhé dveře vlevo…“ / Jeden z inspektorů četl s nohama na stole noviny a kouřil dýmku, druhý psal na rozvrzaném stroji hlášení. / Když uviděli komisaře, oba se zvedli. / „Dobrý večer, pánové… Promiňte, že vás obtěžuji… Nejsem ve službě… Doprovázím jen doktora Mé…

Lucas se vynořil z příkopu silnice, kde až dosud byl skryt v křoví a přistoupil k Maigretovi, jenž položil svůj vak na zem k nohám. Právě v okamžiku, kdy si na uvítanou tiskli ruce, ozvalo se ostré, lomozivé syčení, které stále vzrůstalo, a pojednou silně závodní auto projelo plnou rychlostí vedle obou policistů, tak těsně vedle nich, že zachytilo Maigretův ruční vak a odhodilo jej na vzdálenost asi tří metrů. / Nic jiného už nebylo vidět. Auto, řít…

Než Louise pohltila mlha, do níž se vrhal se skloněnou hlavou, řekl: / „Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul.“ / Bylo pět hodin. Tma přišla náhle, zároveň s hustou mlhou. Maigret musel projít celou saintaubinskou hlavní ulicí k nádraží, kde bude muset najít cestu vedoucí k domu Etienna Nauda. Louis mu navrhoval, že ho tam zavede, ale všechno má své meze, všechno se omrzí. Maigret už toho měl dost, nechat se vodit takřka za ruku tím nedočka…

Maigret beze spěchu stoupá po rue Pigal e, ruce v kapsách svrchníku, protože je po půlnoci a po bouřce se ochladilo, na chodnících jsou ještě mokré šmouhy. Portýři nočních podniků pod neóny kolemjdoucího brzy poznali, zákazníci postávající u baru do podkovy v kavárně na rohu rue NotreDame-de-Lorette se po sobě tázavě podívali. Nezasvěcenec by si ničeho nevšiml. A přitom z jednoho konce na druhý probíhá Montmartrem, který žije z nočních ptáků, nep…

/ kde se mluví trošku o inspektoru Boissierovi a mnohem víc o domu se zahradou a s mrížovými vraty a o tom, s kým se Maigret před těmito vraty setkal / / Bylo to asi takhle: / Maigret upil pernodu a pronesl: / „Povězte mi, milý Boissiere, co vlastně víte o Alfrédu Jussiaumovi?“ / „O Smutném Alfrédovi?“ / „Ano.“ / A inspektorovo čelo se rázem zachmuřilo, podíval se na Maigreta zespodu a zeptal se hlasem náhle změněným, zapomínaje vychutnávat svůj oblíbený aperitiv: