KAPITOLA SEDMÁ
Když Maigret znovu přišel do Starého lisu, uviděl tri stoly stažené k sobě, kde všichni jedli společně. Když ho Carus zahlédl, vstal a s kostkovaným ubrouskem v ruce zamířil k němu.
„Doufám, že nám uděláte tu radost a posadíte se k nám. ?“
„Nevykládejte si to ve zlém, ale radši se najím ve svém koutku.“
„Bojíte se sednout si ke stolu s někým, koho byste musel dříve nebo později zatknout?“
Díval se mu do očí.
„Protože je přece velice pravděpodobné, že vrah chudáka Sofie sedí dnes večer mezi námi, ne. ?
No konečně, jak chcete. Ale aspoň vás požádáme, abyste si k nám přišel vypít armagnac.“
Bob ho doprovodil k jeho stolu do rohu u otáčivých dveří a Maigret si poručil hřebenatky a kachničku na pomerančích, jak inu Róza doporučila.
Viděl je v řadě za sebou po obou stranách. Na první pohled bylo zřejmé, že Carus je důležitá osobnost. Jeho chování, vystupování, pohyby, hlas, pohled patřily někomu, kdo si je vědom své ceny a svého významu.
Ricain zaujal místo proti němu jako by nerad a účastnil se hovoru jen s nechutí. Dramin měl s sebou nějakou mladou ženu, kterou Maigret ještě neznal. Byla dost bezvýrazná, málo nalíčená, střízlivě oblečená, Bob mu později řekl, že je střihačkou u filmu. Maki hodně jedl, hodně pil, hleděl střídavě na své kamarády a na jejich otázky odpovídal zabručením.
Nejčastěji producentovi odpovídal fotograf Huguet. Byl, jak se zdálo, v nejlepší formě, a neustále vrhal na břicho mírné Jocelyny pohledy spokojeného vlastníka. Zdálky nebylo možné hovor sledovat. Ale z útržků vět, z výkřiků, z výrazu tváří se Maigretovi víceméně podařilo pochopit smysl.
„Uvidíme, kdo teď přijde na řadu,“ tak nebo nějak podobně to řekl šprýmař fotograf. Jeho pohled byl v tu chvíli obrácen ke komisaři.
„Pozoruje nás. Prohlíží si nás jak pod mikroskopem. Teď když z Francise vytáhl, co se vytáhnout dalo, vezme si na paškál někoho jiného. Jestli se budeš pořád takhle otráveně tvářit, přijdeš na řadu ty, Dramine.“
Hosté sedící sami u svých stolů je zdálky pozorovali a záviděli jim jejich veselí. Carus objednal šampaňské a dvě láhve se chladily ve stříbrných kbelících. Bob sám občas přicházel k jejich stolu a naléval do pohárů.
Ricain hodně pil. Pil nejvíc a ani jednou se nezasmál fotogra fovým žertům, které byly někdy trochu nechutné. t „Tvař se přece přirozeně, Francisi. Nezapomínej, že se na tebe upírá boží oko.“ . .
To byla narážka na Maigreta. Byli snad nevázanější, když se jiný večer takhle sesedli?
Carus se všemožně snažil, aby Huguetovi pomohl uvolnit atmosféru. Nora, ta se na ostatní střídavě dívala ledovým zrakem.
Byla to večeře vcelku ponurá, všichni se chovali trochu nuceně, snad proto, že si každý byl vědom komisařovy přítomnosti.
„Vsadím se, že z toho jednou uděláš film a náš drahý přítel Carus ho vyrobí. Každé drama takhle končí.“
„Buď laskavě zticha!“
„Promiň, promiň. Nevěděl jsem, že tě to tak.“
Bylo to ještě horší, když zavládlo kolem stolu mlčení. Ve skutečnosti mezi nimi neexistovalo žádné přátelství. Nevybrali si jeden druhého. Každý měl sobecké důvody, aby tu byl. Což nezáviseli všichni na Carusovi? Nora první, tahala z něho peníze a kupovala za ně noční podniky. Neměla žádnou jistotu, že si ji jednou vezme, a tak se radši zajišťovala. Tušil to? Věřil, že je milován pro sebe sama?
To nebylo pravděpodobné. Byl realista. Potřeboval družku a zatím Nora ještě docela dobře vyhovovala. Nebylo mu nepříjemné, že byla hodně nápadná a budila všude pozornost, kam spolu šli.
„To je Carus a jeho přítelkyně. Nora. To je extra číslo.“
Proč ne? Přesto se stal Sofi ným milencem a měl v plánu udělat z ní hvězdu. To znamenalo, že se zbaví Nory. ťřed ní byly jiné. A další bude mít. Dramin žil mezi nedokončenými scénáři, kterým Carus mohl dát život. Pod podmínkou, že bude věřit v jeho talent.
Francis byl na tom stejně, s tím rozdílem, že byl méně pokorný, méně trpělivý, že rád zaujímal agresivní postoj, zvlášť když vypil pár skleniček.
Maki, ten přemílal ty své myšlenky o samotě. Jeho socha…
