KAPITOLA TŘETÍ
Když Maigret vstal, Ricain se zachvěl a znepokojené na něj pohlédl, protože zřejmě pořád očekával nějakou ránu osudu nebo zradu. Komisař sel k otevřenému oknu a chvilku tam stál, jako by se chtěl osvěžit pohledem na život venku, na chodce a auta na mostě SaintMichel, na remorkér s velkým bílým trojlístkem na komíně.
„Hned se vrátím.“
Z kanceláře inspektorů zavolal Ústav soudního lékařství. „Tady Maigret. Podívejte se laskavé, jestli je doktor Delaplanque hotov s pitvou.“
Čekal dost dlouho, než na konci drátu uslyšel hlas soudního lékaře.
„Voláte zrovna včas, pane komisaři. Právě jsem vám chtěl telefonovat. Dozvěděl jste se, v kolik hodin ta mladá žena naposled jedla a z čeho se jídlo skládalo.?“ „Za vteřinu vám to řeknu. Co rána?“
„Pokud můžu soudit, výstřel vyšel ze vzdálenosti jednoho až půldruhého metru.“ „Zpředu?“
„Ze strany. Oběť stála. Udělala zřejmě jeden nebo dva kroky dozadu, než se zhroutila na koberec. Z laboratoře vám to potvrdí, zjistili na koberci skvrny od krve. A další věc. Ta žena byla těhotná, ale ve třetím nebo čtvrtém měsíci bylo těhotenství násilně přerušeno. Hodně kouřila, ale těšila se poměrně dobrému zdraví.“
„Počkejte laskavě chvilku u aparátu.“
Vrátil se do své kanceláře.
„Večeřel jste ve středu večer se svou ženou?“
„Večeřeli jsme v půl deváté U starého lisu.“
„Vzpomínáte si, co jedla?“
„Počkejte. Já neměl hlad. Dal jsem si jen studenou mísu. Sofie si objednala rybí polévku, kterou jí doporučila Róza, a potom hovězí.“ „Žádný zákusek?“
„Ne. Vypili jsme láhev beaujolais. Já si dal kávu; Sofie nechtela.“
Maigret se vrátil do vedlejší místnosti a zopakoval jídelníček Delaplanqueovi.
„Jestli večeřela v půl deváté, můžu už stanovit dobu smrti, nastala kolem jedenácté hodiny večer, protože jídlo bylo téměř dokonale strávené. Víc vám toho řeknu po chemické analýze, ale bude to pár dní trvat.“
„Udělal jste parafínový test?“
„Nezapomněl jsem na to.. Na rukou není ani stopa po střelném prachu. Mou první zprávu dostanete zítra ráno.“
Maigret se vrátil do své kanceláře a srovnal si podle velikosti těch pět nebo šest dýmek, které míval pořád na stole.
„Potřebuju vám položit ještě pár otázek, Ricaine, ale nevím, jestli to mám udělat dnes. Jste vyčerpaný a už se držíte jen s vypětím sil.“
„Radši bych to měl za sebou.“
„Jak chcete. Jestli jsem vám dobře rozuměl, neměl jste dosud žádné stálé zaměstnání ani pravidelný příjem ?“
„Desetitisíce lidí jsou na tom stejné, nemyslíte?“
„Kde jste ještě dlužen?“
„Ve všech obchodech, kde nakupujeme. Někde už nám odmítali dávat na dluh. Taky ještě dlužím pět set franků Makimu.“
„Kdo je to?“
„Jeden sochař, bydlí ve stejném domě jako já. Dělá abstrakci, ale občas se uvolí udělat nějakou tu bystu, aby vydělal trochu peněz. Jako před čtrnácti dny. Dostal čtyři nebo pět tisíc franků a pozval nás na večeři. Při zákusku jsem ho požádal, aby mi něco půjčil.“
„Komu ještě dlužíte?“
„Spoustě lidí.“
„Měl jste v úmyslu jim ty peníze vrátit?“
„Jsem přesvědčený, že jednou vydělám hodně peněz. Většina známých režisérů a spisovatelů začínala jako já.“
„Obraťme list. Byl jste žárlivý?“
„Na koho?“
„Mluvím o vaší ženě. Někteří vaši kamarádi se jí jistě dvořili, ne?“
Ricain rozpačitě mlčel a krčil rameny.
„Nemyslím, že byste to mohl pochopit. Vy jste jiná generace . Mymladí těmhle věcem nepřikládáme takový význam.“
„Chcete říct, že jste jí dovoloval důvěrné vztahy s jinými muži?“
„Na tak neomalenou otázku se těžko odpovídá.“
„Jen to zkuste.“
„Stála nahá modelem Makimu.“
„K ničemu nedošlo?“
„Já se jich. neptal.“
„A co pan Carus?“
„Caras má holek, kolik chce, všechny ty, co se chtějí dostat k filmu nebo k televizi.“
„Využívá toho?“
„Asi ano.“
„Vaše žena se nepokoušela dostat k filmu ?“
„Před třemi měsíci dostala malý štěk.“
„Takže vy jste nežárlil?“
„Ne tak, jak vy to chápete.“
„Říkal jste mi, že Carus má milenku.“
„Noru.“
„Je žárlivá?“
„To je jiná věc. Nora je inteligentní ctižádostivé děvče. Ta na film kašle. Jí jde o to stát…
