KAPITOLA PÁTÁ
Teď přišla ta těžká chvíle. Skoro při každém vyšetřování míval Maigret tohle období váhání, delší či kratší, kdy, jak hodně potichu říkali jeho spolupracovníci, vypadal, jako když přežvykuje vzduch. Během první etapy, to jest když se najednou ocitl v novém prostředí a měl před sebou lidi, o nichž nic nevěděl, bylo by se dalo říct,že bezděčně do sebe vdechuje život,který ho obklopuje, že ho nasává jako houba.
Tak to udělal včera večer 17 starého lisu, aniž si toho byl vědom, jeho paměť zaznamenávala sebemenší detaily atmosféry, pohyby a proměnlivé výrazy v obličeji všech přítomných, Kdyby se necítil unavený, byl by pak zašel do Nula klubu, kam chodili někteří členové té malé party.
Teď do sebe nasál množství dojmů, celou spoustu obrazů, pronesených vět, slov více méně důležitých, zachycených pohledů, ale nevěděl ještě, co s tím udělá. Jeho spolupracovníci věděli, že je lépe se ho neptat a nevrhat na něj tázavé pohledy, protože pak byl hned nevrlý.
Jak očekával, měl na psacím stole lístek se vzkazem, aby zavolal soudce Camuse.
„Haló..Tady Maigret.!“
Málokdy pracoval s tímhle soudcem. Neřadil ho k těm, kdo zbytečně sekýrují, ani k těm, kdo moudře ponechávají polici čas, aby dělala své řemeslo.
„Jestliže jsem vás požádal, abyste mé zavolal, pak proto, že mi telefonoval prokurátor. Chce naléhavě vědět, jak daleko je vyšetřování.“
Komisař málem zabručel:
„Nijak.“
Což byla pravda. Zločin není matematická úloha. Uvádí v podezření lidské bytosti, o nichž den předtím nikdo nevěděl a které byly pouhými chodci mezi mnoha jinými. A teď najednou každý jejich pohyb, každé jejich slovo nabývá význam a jejich život se zkoumá pod lupou.
„Vyšetřování pokračuje,“ zabručel radši místo toho. „Je možné, že za hodinu za dvě budeme mít v ruce vražednou zbraň. Potápěči ji hledají na dně Seiny.“
„Co jste udělali s manželem?“
„Je tady, ve skleníku.“
Hned se opravil, protože tomuhle výrazu mohli rozumět jen inspektoři z jeho oddělení. Když nevěděli, co udělat se svědkem, když měli podezřelého, kterého ještě neusvědčili a chtěli ho přitom mít po ruce, dávali ho do skleníku.
Zavedli ho do zasklené čekárny, odkud bylo vidět do dlouhé chodby, a řekli mu: „Počkejte tu na mě chvilku.“
Věčně tu byli lidé, kteří čekali, nervózní ženy, některé z nich plakaly a kapesníčkem si otíraly oči, pasáci snažící se udržet si sebevědomé chování a někdy poctivci, kteří trpělivě hleděli na světlezeleně vymalované zdi a v duchu se ptali, jestli se na ně nezapomnělo. Hodina nebo dvě ve skleníku často stačily udělat lidi hovornější. Svědkové pevně rozhodnutí nic neříct se stávali povolnější.
Stávalo se, že se na ně zapomnělo víc než půl dne a oni pak hleděli upřeně na dveře, napolo vstávali pokaždé, když se hlížil soudní zřízenec, protože doufali, že jsou konečně na řadě. Když viděli inspektory v poledne odcházet, dodávali si odvahy a šli se Josefa zeptat:
„Jste si jistý, že komisař o mně ví?“
„Je stále na poradě.“
Protože ho nic lepšího nenapadlo, dal Maigret Ricaina do skleníku. Vyšetřujícímu soudci to přeložil:
„Je v čekárně. Znovu ho vyslechnu, jakmile budu mít nové zprávy.“
„Máte dojem, že to byl on?“
Zase otázka, jakou by soudce nepoložil, kdyby s Maigretem pracoval déle.
„Nemám žádný dojem.“
Byla to pravda. Čekal co nejdéle, aby si utvořil názor. A vlastně si ho nikdy „netvořil“. Ponechával mysli volnost až do chvíle, kdy se mu vnutí zřejmý fakt nebo kdy vyslýchaný začne mluvit.
„Myslíte, že to bude dlouho trvat?“
„Doufám že ne.“
„Domněnku, že jde o úchylnou vraždu, jste vyloučili?“
Jako by všechny zločiny nebyly úchylné! Nemluvili stejným jazykem, obraz o pachateli, jaký měli u soudu, byl jiný než na kriminální polici .
Bylo těžké připustit, že neznámý člověk toužící po násilí přišel po desáté večer do ulice Saint Charles a že Sofie Ricainová, už v noční košili, ho bez nedůvěry vpustila do bytu. Bud1 měl vrah klíč, nebo to byl někdo, koho znala, komu důvěřovala. Zvlášť jestli v její přítomnosti otevřel zásuvku u komody a vytáhl revolver.
„Buďte tak laskav a průběžně mě informujte. Nenechávejte mě dlouho beze zpráv. Na prokuratuře jsou netrpěliví.“
No to se ví! Na prokuratuře jsou vždycky netrpěliví. Ti pánové si pohodlně sedí ve svých kancelářích a na zločiny se dívají jen podle svých zákonů a statistik. Telefonické zavolání z ministrova kabinetu jim způsobí třesavku.
„Jak to, že nikdo ještě není zatčen?“
Ministra poháněly netrpělivé noviny. Dobrá aféra pro novináře je pořádný zločin, takový, jaký každý den přináší nový možný zvrat. Jestliže se zvědavý čtenář dlouho nic nového nedozví, pak na případ zapomene. Začne se zajímat o něco jiného. A krásné titulky na první straně jsou ztraceny.
„Jistě, pane soudce. Ano, pane soudce. Já vám zavolám, pane soudce.“
Mrkl na Janviera.
„Jdi se občas podívat do chodby, co děiá. Patří k tomu typu, co dostává hysterické záchvaty nebo je s to mi vylomit dveře.“
Přesto si pročetl poštu a šel k šéfovi podat hlášení. Setkal se tam s kolegy a pokojně s nimi debatoval o některých rozdělaných případech.
„Nic nového, Maigrete?“
„Nic nového, pane řediteli.“
Tady se nenaléhalo. Tady byl člověk mezi lidmi svého řemesla. Když se krátce před desátou komisař zase octí ve své kanceláři, volal ho říční oddíl.
„Našli jste zbraň?“
„Proud je naštěstí v těchto dnech dost slabý a loni na podzim v těch místech Seinu bagrovali. Moji lidé našli skoro ihned automatickou pistoli ráže 6,35 belgické výroby asi čtyřicet metrů od mostu proti proudu a asi deset metrů od levého břehu. V zásobníku je ještě pět nábojů.“
„Pošlete ji laskavě GastinneRenettovi, ano?“
A Janvierovi:
„Vezmeš si to na starost? Má už kulku.“
„Samozřejmě, šéfe.“
Maigret už málem zavolal do ulice Bassano, ale pak si řekl, že se předem ohlašovat nebude, a zamířil k hlavnímu schodišti, ale dal si pozor, aby se nepodíval do čekárny. Jeho odchod Ricainovi neušel. Uvažoval, kam komisař asi jde. Maigret cestou potkal přicházejícího Lapointa, a místo aby si vzal taxíka, jak měl v úmyslu, dal se od inspektora dovézt až k budově, kde měl Carus kancelář.
Prohlédl si měděné destičky dole v chodbě a zjistil, že skoro v každém poschodí je nějaký filmový podnik. Společnost, o kterou se zajímal, se jmenovala Carossoc a byla v mezaninu.
„Mám jít s vámi?“
„Radii ano.“
Byla to nejen jeho metoda, ale i metoda doporučená příručkou pro policejní úředníky. Hala byla dost tmavá, jediné její okno vedlo na dvůr, kde bylo vidět šoféra, jak leští rol sroyce. U telefonní ústředny seděla zrzavá písařka.
„Mohu, prosím, mluvit s panem Carusem?“
„Nevím, jestli už přišel.“
Jako by snad Carus nemusel projít kolem ní, když se chtěl dostat do své kanceláře.
„Vaše jméno, prosím.? Máte sjednanou schůzku.?“
„Komisař Maigret.“
Vstala, chtěla je zavést do předpokoje, dát je do zdejšího skleníku.
„Děkuji. Počkáme tady.“
To se jí zřejmě nelíbilo. Místo aby zatelefonovala šéfovi, vstoupila do vycpaných dveří a zůstala pryč asi tři nebo čtyři minuty.
Když se dveře zase otevřely, neobjevila se první ona, ale Carus ve světle šedém vlněném obleku, čistě oholený, a kolem sebe šířil vůni levandule.
Přišel zřejmě právě od holiče a dal si jistě udělat masáž obličeje. Byl to ten typ, co si každý den půlhodinku rád pohodlně posedí v holičském křesle.
„Jak se máte, příteli drahý.?“
Podával srdečně ruku drahému příteli, kterého včera večer v šest hodin ještě neznal.
„Jen pojďte, prosím, dál. A vy také, mladý muži. To je jistě jeden z vašich spolupracovníků, že.?“
„Inspektor Lapointe.“
„Můžete jít, slečno. Pro nikoho tu nejsem a žádný telefon neberu, leda by volali z New Yorku.“
S úsměvem vysvětloval: „Nemám rád, když mě ruší telefony.“
Přesto byly na jeho psacím stole tři aparáty. Místnost byla veliká, stěny právě tak jako křesla potažené světle hnědou kůží, hustý koberec měl jemnou kaštanovou barvu. A obrovský psací stůl z palisandrového dřeva byl zaplaven toi ka spisy, že by to stačilo zaměstnat tucet sekretářek. „Posaďte se, prosím. Co vám můžu nabídnout. ?“ Zamířil k nízké skříni, z níž se vyklubal velkorysý bar. „Na aperitiv je možná trochu brzo, ale dozvěděl jsem se, že jste milovník piva. Já taky. Mám výborné, dávám si ho posílat přímo z Mnichova.“
Byl sdílnější než včera večer, snad proto, že se nemusel ohlížet, co tomu řekne Nora.
„Včera jste mě trochu zaskočil. Když jsem šel na večeři k svému starému příteli Bobovi chodím tam často , nečekal jsem, že se tam s vámi setkám. Dal jsem si předtím dvě nebo tři skleničky whisky, a pak to šampaňské. Ale opilý jsem nebyl. Já nikdy nejsem. Ale přesto si dnes dopoledne jen nejasně vzpomínám na některé podrobnosti z našeho rozhovoru. Žena mi vyčítá, že jsem moc mluvil a moc zaujatě. Na vaše zdraví.! Doufám, že takov dojem nemáte. ?“
„Zřejmě pokládáte Francové Ricaina za schopného chlapce, který má nejlepší vyhlídky stát se jedním z našich velkých režisérů.“
„Ano, asi jsem vám tohle řt .. Mám ve zvyku mít důvěru v mladé lidi a rád dávám najevo nadšení.“ „Teď už stejný názor nemáte?“
„Ale ano! Ale ano! Přesto mám nějaké ty výhrady. Vidím, že ten chlapec postrádá smysl pro pořádek, že má sklon k jisté anarchii. Jednou má v sebe přílišnou důvěru, podruhé mu zase schází.“
„Jestli si dobře vzpomínám na vaše slova, podle vás bylo jeho manželství velmi harmonické.“
Carus seděl zabořený v jednom křesle, nohy křížem, v jedné nice skleničku, v druhé doutník. „To že jsem říkal?“
Náhle se rozhodl vstát, položil překážející skleničku na malý stolek, zadýmal z doutníku a začal přecházet po koberci.
„Poslyšte, pane komisaři, doufal jsem, že dnes dopoledne přijdete.“
„Tak jsem to pochopil.“
„Nora je výjimečná žena. Přestože do mé kanceláře nevkročí, můžu říct, že je to má nejlepší spolupracovnice.“
„Vykládal jste mi o jejích mediálních schopnostech.“
Máchl rukou, jako by chtěl smazat slova na neviditelné černé tabuli.
„To říkám před ní, protože jí to dělá radost. Pravda je, že má bystrý spolehlivý úsudek a málokdy se ve svém názoru na lidi mýlí. Já se rychle nadchnu. Příliš snadno důvěřuju.“
„Zkrátka vám slouží jako brzda?“
„Chceteli to tak říct. Jsem rozhodnut učinit z ní svou ženu, až dosáhnu rozvodu. Takže jí už skoro je.“
Bylo vidět, že je to teď pro něj obtížnější a že hledá slova s pohledem upřeným na popel svého doutníku.
„Víte. Jak bych to jen řekl.? I když je Nora žena vysokých kvalit, nedokáže se ubránit žárlivosti. Proto jsem v její přítomnosti byl včera nucen vám zalhat.“
„S tou epizodou v ložnici ?“
„Správně. Samozřejmě že se to neodebralo tak, jak jsem vám vyprávěl. Je pravda, že Sofie se odešla do ložnice vyplakat po nějaké zlé poznámce, kterou o ní Nora pronesla, už nevím jaké, protože jsme všichni hodně pili.
Zkrátka jsem ji přišel utěšit.“
„Stala se vaší milenkou?“
„Chcete-li to tak říct. Schoulila se mi do náruče a postupně jsme začali být nerozumní, velice nerozumní.“
„Vaše žena to viděla?“
„Policejní komisař by neváhal sepsat protokol o cizoložství.“
Usmíval se s troškou samolibosti.
„Řekněte mi jednu věc, pane Carasi. Předpokládám, že vaší kanceláří denně procházejí hezká děvčata. Většina je ochotna ke všemu, aby dostala malou roli.“
„Správně.“
„Je mi známo, že toho sem tam využijete.“
„Tím se netajím.“
„Ani před Norou ne?“
„Hned vám to vysvětlím. Že sem tam využiju příležitosti s nějakým hezkým děvčetem, jak vy říkáte, to Noru příliš neznepokojuje, pod podmínkou, že to tím skončí. To už patří k tomuhle povolání. Všichni muži to tak dělají, až na to, že všichni nemají stejnou příležitost. Vy sám, pane komisaři.“
Maigret se na něj vážně bez úsměvu podíval. „Odpusťte, jestli jsem se vás dotkl. Tak kde j sem zůstal. ? Vím, že jste se vyptával několika našich přátel a že v tom budete pokračovat. Raději s vámi hraju otevřeně. Slyšel jste, jak Nora mluví o Sofi .
Byl bych rád, kdybyste si podle těch slov nedělal představu o tom chudákovi děvčeti. Nebyla ctižádostivá, právě naopak, a zrovna tak nepatřila k těm, které spí s kdekým. Prudké vzplanutí ji zcela mladou, skoro žabku, přivedlo k Ricainovi a to jí bylo osudné, on má v sobě jakýsi magnetismus . Na ženy působí rozervaní, ctižádostiví, zatrpklí, prchliví muži.“
„Takhle byste ho popsal?“
„A vy?“
„Já ještě nevím.“
„Zkrátka si ho vzala. Věřila v něj. Poslouchala ho jako cvičený pejsek, mlčela, když si nepřál, aby mluvila, snažila se zabírat co nejmíň místa, aby ho nerušila, a smířila se s nuzným životem, jaký s ním vedla.“ „Byla nešťastná?“
„Trpěla tím, ale nedávala to najevo. Potřeboval ji, potřeboval její tichou přítomnost, ale byly i chvíle, kdy mu šla na nervy, kdy jí vyčítal, že je pro něj břemeno, že nru překáží v kariéře, a říkal jí, že je hloupá jako hovado.“ „To vám řekla?“
„Domyslel jsem si to podle některých vět, co si přede mnou řekli.“
„Stal jste se jejím důvěrníkem?“
„Chceteli to tak nazvat. Proti své vůli, o tom vás ujišťuji. Cítila se úplně ztracená v tom pro ni příliš tvrdém prostředí a neměla o koho se opřít..“
„V které době jste se stal jejím milencem?“ „Zase slovo, které nemám rád. Cítil jsem k ní především soucit, něhu. Měl jsem v úmyslu jí pomoct.“ „Ke kariéře ve filmu?“
„Překvapí vás to, ten nápad jsem měl, ale ona se ssdráhala. Nebyla žádná nápadná krasavice, nepatřila k těm ženám, za kterými se lidé na ulici otáčejí, jako například za Norou. Mám značný čich na to, co diváci chtějí. Kdybych ho neměl, nedělal bych tohle řemeslo. S tou svou dost obyčejnou tvářičkou, s tím drobným, trochu křehkým tělíčkem byla Sofie pravým obrazem mladé dívky, tak jak si ji představuje většina lidí.
Rodiče v ní mohli vidět svou dceru, mladí muži sestřenici nebo svou milou. Chápete. ?“
„Měl jste v úmyslu udělat z ní hvězdu?“
„Řekněme, že jsem o tom uvažoval.“
„Mluvil jste s ní o tom?“
„Nijak určitě. Jen jsem ji tak nenápadně oťuknul.“
„Kde jste se scházeli?“
„Ta otázka je mi taky nepříjemná, ale jsem asi povinen na ni odpovědět, že?“
„Tím spíš, že bych si na ni odpověď našel sám.“
„Tak dobrá, pronajal jsem si zařízenou garsoniéru, hezkou a pohodlnou, v novém domě v ulici Francois I. lépe řečeno, je to ta veliká budova na rohu třídy Georges V. Mám to odeud tři sta metrů.“
„Okamžik. Ta garsoniéra byla určena výhradně pro vaše schůzky se Sofií, nebo sloužila i pro jiná setkám?“
„V zásadě jsem ji pořídil pro Sofi . Tady bylo těžko najít trochu soukromí a k ní jsem také nemohl chodit.“
„Nikdy jste tam nezašel, když manžel nebyl doma?“
„Jednou nebo dvakrát.“
„Nedávno?“
„Naposled to bylo před čtrnácti dny. Nezatelefonovala mi, jak měla ve zvyku. A v ulici Francois I jsem ji také nenašel. Zavolal jsem k ní domů a řekla mi, že jí není dobře.“
„Byla nemocná?“
„Skleslá. Francis byl čím dál víc nervózní. Občas ho chytil nepříčetný vztek. Její trpělivost byla u konce, chtěla odejít, odejít kamkoli, pracovat jako prodavačka v prvním krámě, jaký se jí naskytne.“
„Vy jste jí poradil, aby s tím nic nedělala?“
„Dal jsem jí adresu jednoho svého advokáta, aby se s ním poradila o případném rozvodu. Bylo by to tak lepší pro oba.“
„Rozhodla se to udělat?“
„Váhala. Francis v ní budil soucit. Považovala jaksi za svou povinnost zůstat s ním, dokud neprorazí.“
„Řekla mu to?“
„Určitě ne.“
„Jak to, že jste si tím tak jistý?“
„Byl by udělal scénu.“
„Rád bych vám položil jednu otázku, pane Carusi. Uvažujte, než mi odpovíte, protože je to otázka důležitá, to vám netajím. Věděl jste, že asi před rokem byla Sofie v jiném stavu?“
Zrudl a rázem zamáčkl doutník v broušeném popelníku.
„Věděl jsem to, ano, věděl.,“ zašeptal a posadil se. „Ale hned vám říkám, přísahám vám na to, co je mi na světě nejdražší, že to dítě nebylo moje.. .V té době mezi námi ještě nic nebylo. Dodávám, že při té příležitosti se mi začala svěřovat. Všiml jsem si, že je nervózní, ustaraná. Vyzpovídal jsem ji. Přiznala se mi, že čeká dítě a že Francis bude zuřit.“
„Proč?“
„Protože by to byla další přítěž, překážka v jeho kariéře. Takhle třel bídu. A s dítětem. Zkrátka byla přesvědčená, že jí to neodpustí, a chtěla na mně adresu porodní asistentky nebo ochotného lékaře.“
„Opatřil jste jí tu adresu?“
,.Musím přiznat, že jsem se dopustil porušení zákona.“
„Těžko se dá tvrdit něco jiného.“
„Prokázal jsem jí tu službu.“
„Francis se o tom nedozvěděl?“
„Ne. Byl příliš zaujatý sám sebou a nezajímal se o to, co se kolem něj děje, i když se to týkalo jeho ženy.“
Vstal a váhavě, bezpochyby proto, aby zakryl rozpaky, šel do baru pro vychlazené láhve piva. Říkalo se mu pan Gaston, s uctivou důvěrností, neboť to byl solidní a vážný člověk, vědomý si odpovědnosti, jaká spočívá na bedrech správce velkého hotelu. Když uviděl Maigreta vstupovat do otáčivých dveří, svraštil obočí a v duchu se mu rychle za sebou vynořovaly obličeje hostů, kterým by mohl vděčit za návštěvu policie.
„Počkej na mě chviličku, Lapointe.“
Počkal i on, až se nějaká stará dáma přeptá, kdy přiletí letadlo z Buenos Aires, a pak nenápadně stiskl ruku panu Gastonovi.
„Buďte bez obav. Nebude to nic nepříjemného.“
„Když vás vidím přicházet, vždycky se ptám.“
„Jestli se nemýlím, pan Carus má u vás apartmá ve čtvrtém poschodí?“
„Ano. On a paní Carusová.“
„Je zapsána pod tímto jménem?“
„Totiž my jí tak říkáme.“
Pan Gaston se nepatrně usmál, a tak dal najevo, co má na mysli.
„Je nahoře?“
Pohlédl na desku s klíči.
„Nevím, proč se vůbec dívám. To už je zvyk. V tuhle dobu jistě snídá.“
„Pan Carus byl někdy tenhle týden pryč, viďte?“
„Ve středu a ve čtvrtek.
Šofér ho odvezl k páté hodině na Orly. Letěl zřejmě do Frankfurtu.“
„Kdy se vrátil?“
„Včera odpoledne přiletěl z Londýna.“
„I když tu v noci nejste, máte možnost zjistit, jestli šla paní Carusová ve středu večer pryč a kdy se vrátila?“
„To je snadné.“
Zalistoval ve velké knize s černými deskami.
„Když se hosté večer vracejí, mají ve zvyku se tu zastavit a kolegovi, co má noční službu, říct, kdy si přejí vzbudit a co budou chtít k snídani.
Paní Carusová na to nikdy nezapomene. Hodina příchodu se nezaznamenává, ale podle toho, na jakém místě na stránce jméno je, dá se doba přibližně určit. Podívejte. Ve středu je tady před jejím jménem jen asi deset jmen. Miss Trevorová. Ta chodí brzy spát, je to stará slečna, vrací se vždycky před desátou. Maxwel ovi. Od oka bych vám řekl, že se vrátili před půlnocí, řekněme mezi desátou a půlnocí. Rozhodně před koncem divadelních představení. Večer si to ověřím u kolegy, co má noční službu.“
„Děkuju vám. Buďte tak laskav a ohlaste mě.“
„Chcete ji navštívit.? Vy ji znáte.?“
„Včera večer jsem s ní pil kávu a s jejím manželem. Dejme tomu, že je to zdvořilostní návštěva.“
„Dejte mi, prosím, číslo 403. Haló. To jste vy, paní Carusová . ? Tady správce. pan komisař Maigret se ptá, zda vás může navštívit. Ano. Samozřejmě. Řeknu mu to.“
A k Maigretovi:
„Žádá. vás, abyste deset minut počkal.“
Má čekat kvůli tomu, aby dokončila to příšerné složité líčení, nebo aby zavolala do ulice Bassano?
Komisař se vrátil k Lapointovi a oba dva mlčky přecházeli od jedné výkladní skříně ke druhé, obdivovali šperky předních pařížských klenotníků, jinde kožichy a prádlo.
„Nechceš se něčeho napít?“
„Ne, děkuju.“
Měli nepříjemný pocit, že je lidé sledují očima, a bylo proto pro ně ulehčením, když viděli, že deset minut uplynulo a mohli vstoupit do výtaliu.
„Do čtvrtého.“
Nora jim přišla otevřít. Světle zelený saténový župan jí barvou ladil s očními stíny a vlasy vypadaly ještě víc odbarvené než včera večer, byly skoro bílé.
Salón byl prostorný, světlo sem pronikalo dvěma velkými okny, z nichž jedno vedlo na balkón.
„Nečekala jsem vaši návštěvu, takže jste mě zastihli, zrovna když jsem vstávala.“
„Doufám, že jsme vás nevyrušili od snídaně?“
Podnos nebyl v salóně, ale patrně ve vedlejším pokoji.
„Chcete mluvit s mým manželem.? Už je to dost dlouho, co odešel do kanceláře.“
„Rád bych zatím položil pár otázek vám. Samozřejmě nemusíte mi na ně odpovědět. Především je to otázka, kterou automaticky kladu všem, kdo znali Sofi Ricainovou. Nehledejte v tom nic zlého. Kde jste byla ve středu večer?“
Nehnula ani brvou, posadila se do bílého křesla a zeptala se:
„V kolik hodin?“
„Kde jste večeřela?“
„Okamžik. Ve středu.? Včera jste byl s námi. Ve čtvrtek jsem večeřela sama u Fouqueta, ne v sále v prvním poschodí, jako když je se mnou Carus, ale u malého stolku v přízemí. Ve středu. Ve středu jsem prostě nevečeřela.
Musím vám říct, že kromě lehké snídaně jím obvykle jen jednou za den. Když obědvám, tak nevečeřím. A když večeřím, tak jsem samozřejmě neobědvala. Ve středu jsme obědvali s přáteli u Berkleye.
Odpoledne jsem šla na zkoušku, to je odtud pár kroků. Pak jsem vypila skleničku u Jeana v ulici Marbeuf. Muselo být kolem deváté, když jsem se vrátila.“
„Šla jste rovnou do svého apartmá?“
„Správně. Četla jsem až do jedné hodiny ráno, protože brzo večer nemohu usnout. Předtím jsem se dívala na televizi.“
Televize stála v rohu salónu.
„Neptejte se mě, co dávali. Vím jen, že jsem viděla mladé zpěváky a zpěvačky. Stačí.? Nebo chcete, abych zavolala číšníka z poschodí? Není to ovšem ten, co měl službu ve středu. Ale dnes večer se můžete zeptat nočního číšníka.“
„Objednala jste si u něj něco?“
„Čtvrtku šampaňského.“
„V kolik hodin?“
„Nevím. Krátce předtím, než jsem se vykoupala. Snad mě nepodezříváte, že jsem šla do ulice SaintCharles a zastřelila chudáka Sofi ?“
„Nepodezřívám nikoho. Dělám svou práci a snažím se být co nejmíň na obtíž. Včera večer jste mluvila o Sofi Ricainové slovy, z nichž vysvítá, že jste se moc rády neměly.“
„Nesnažila jsem se to skrývat.“
„Mluvilo se o večírku tady, našla jste ji tenkrát v náručí svého manžela.“
„Neměla jsem o tom mluvit. Chtěla jsem vám jen ukázat, že se chytala každého mužského, že to nebyla žádná naivní írasička a že Francise zas tak strašně nemilovala, jak vám to asi někteří vylíčili.“
„Koho myslíte?“
„Nevím. Muži mají sklon nechat se chytit na tyhle komedie. Většina těch, s nimiž se stýkáme, mě jistě pokládá za chladnou, ctižádostivou, vypočítavou ženskou. Jen to přiznejte.!“
„Nikdo o vás se mnou takhle nemluvil.“
„Jsem jistá, že si to myslí. I takový Bob, který by měl mít víc zkušeností. Malá Sofie, něžná a s osudem smířená, je naopak nepochopenou milující ženou. Myslete si o tom, co chcete. Řekla jsem vám pravdu.“
„Carus byl jejím milencem?“
„Kdo to říká?“
„Řekla jste mi, že jste je přistihla.“
„Řekla jsem vám,že se mu schoulila do náruče, že pofňukávala, aby ji litoval, ale netvrdila jsem, že je Carus jejím milencem.“
„Ale ostatní jimi byli, že? Tak tomu mám rozumět?“
„Zeptejte se jich. Uvidíme, jestli budou mít odvahu to popřít.“
„A co Ricain?“
„To mě dostáváte do obtížného postavení. Nepřísluší mi, abych vynášela konečné soudy o lidech, s kterými se stýkáme a kteří nejsou přímo přáteli. Řekla jsem vám, že to Francis věděl.? To je možné. Nevzpomínám si. Mám ve zvyku mluvit otevřeně, jak si to zrovna myslím. Carus se do toho chlapce zbláznil, předvídal mu fantastickou budoucnost. Já si myslím, že je to mazaný chlapík a že si na umělce hraje. Vyberte si, co chcete.“
Maigret vstal a vytáhl z kapsy dýmku.
„To je všechno, co jsem se vás chtěl zeptat. Ach, ještě jednu malou otázku. Sofie asi před rokem otěhotněla.“
„Já vím.“
„Pověděla vám o tom?“
„Byla ve třetím nebo čtvrtém měsíci, už jsem na to skoro zapomněla. Francis dítě nechtěl, kvůli kariéře. A tak se mě zeptala, jestli bych jí nedala nějakou adresu. Radili jí Švýcarsko, ale váhala podniknout takovou cestu.“
„Pomohla jste jí?“
„Řekla jsem jí, že nikoho neznám. Nestála jsem o to, abychom s Carusem byli zapleteni do takovéhle věci.“
„Jak to skončilo?“
„Z jejího hlediska pravděpodobně dobře, protože o tom už nemluvila a dítě neměla.“
„Děkuju vám.“
„Stavil jste se u Caruse v kanceláři?“
Maigret na tu otázku odpověděl jinou:
„On vám nevolal?“
Byl si takhle jist, že mladá žena, jakmile bude sama, zavolá do ulice Bassano.
„Děkuju, Gastone.,“ řekl, když šel kolem správce.
Na chodníku zhluboka vydechl.
„Jestli to skončí konfrontací všech zúčastněných, tak to bude zřejmě bouřlivé.“
A jako by si chtěl vypláchnout ústa, šel se do prvního baru napít bílého vína. Měl na něj chuť už od rána, kdy byl na ostrově SaintLouis, a Carusovo pivo mu tu chuť nezahnalo.
„Na nábřeží, milý Lapointe. Jsem zvědavý, v jakém stavu najdeme Francise.“
Ricain už nebyl ve skleněné kleci, kde bylo vidět jen nějakou starou ženu spolu s mladým mužem s přeraženým nosem. Ve své kanceláři našel Janviera a ten ukázal na židli se zuřícím Ricainem.
„Museí jsem ho vzít sem, šéfe. Dělal na chodbě hrozný rámus, chtěl, aby ho sluha okamžitě zavedl k řediteli, vyhrožoval, že to dá do novin.“
„To je moje právo.!“ řval mladý muž. „Mám už toho dost, aby se se mnou zacházelo jako s idiotem nebo zločincem. Moje žena je zabitá a mě tu hlídají, jako bych chtěl utéct. Nenechají mě minutu na pokoji a.“ „Přejete si advokáta?“
Francis mu s nenávistí v očích váhavě pohlédl do tváře. „Vy.vy.“
Vztek mu bránil najít slova.
„Tváříte se otcovsky. Jistě se obdivujete sám sobě,jakjste hodný, trpělivý, plný pochopení. Já tomu taky věřil. Ale teď vidím, že všechno, co se o vás vypráví, je humbuk.“
Rozpálil se, slova se z něj hrnula, chrlil je ze sebe čím dál rychleji:
„Kolik těm novinářům platíte, aby vás vynášeli do nebe. Jaký jsem to byl ubohý hlupák. Když jsem našel v náprsní tašce vaše jméno, myslel jsem si, že jsem zachráněn, že konečně najdu někoho, kdo mě pochopí.
Zavolal jsem vás. Protože bez mého zavolání byste mě nenašel. S vašimi penězi jsem mohl. Když si pomyslím, že jsem si z nich nevzal ani tolik, abych si koupil něco k jídlu. A výsledek je, že mě zavřete do ubohého hotelového pokoje. A dole na chodníku postavíte inspektora. Pak mě zas zavřete do té pasti na myši a vaši lidé mě čas od času chodí pozorovat skrz sklo. Napočítal jsem jich nejmíň tucet, co se na mě přišli kouknout jako na nějakou atrakci. A to všechno proto, že za mé nepřítomnosti byla moje žena zabita a že policie není schopna chránit občany. Protože pak, místo aby hledala pravého viníka, svalí vinu na prvního podezřelého, který se jí hodí, na manžela, co má tu smůlu, že je vyděšený .“
Maigret, tváří v tvář rozzuřenému Francisovi, pomalu bafal z dýmky; ten stál uprostřed místnosti a mával rukama se zaťatými pěstmi.
„Už jste skončil?“
Maigret položil tu otázku klidným hlasem, bez netrpělivosti a ironie.
„Ještě si přejete zavolat advokáta?“
„Jsem schopný bránit se sám. Přijde chvíle, kdy budete muset uznat svoji chybu a propustit mě.“
„Jste volný.“
„Co tím chcete říct?“
Jeho horečné vzrušení náhle opadlo a teď tu stál se svěšenými pažemi a díval se s nevěřícím výrazem na komisaře.
„Byl jste stále volný, to dobře víte. Jestli jsem vám včera večer opatřil přístřeší, bylo to proto, že jste byl bez peněz a že jste si, jak se domnívám, nepřál spát v bytě v ulici SaintCharíes.“
Maigret vytáhl z kapsy náprsní tašku, tu tašku, co mu Francis ukradl na plošině autobusu. Vzal z ní dvě desetifrankové bankovky.
„Tady máte, abyste si mohl koupit něco k jídlu a vrátit se do Grenel e. Někdo z vašich přátel vám snad půjčí trochu peněz, abyste si opatřil to nejnutnější. Oznamuju vám, že jsem dal poslat telegram rodičům vaší ženy do Concarneau a že otec přijede dnes večer. Není mi známo, jestli se s vámi spojí. Sám jsem s ním telefonicky nemluvil, ale zdá se, že bude chtít odvézt mrtvé tělo své dcery do Bretaně.“
Ricain už nemluvil o tom, že chce odejít. Snažil se pochopit, co mu Maigret říká.
„Samozřejmě vy jste manžel a rozhodnutí je na vás.“
„Co mi radíte, abych udělal?“
„Pohřeb je drahý. Nemyslím, že budete mít čas chodit často na hřbitov. Jestli si to tedy rodina přeje.“ „Budu si to muset rozmyslet.“
Maigret otevřel skříň, kde míval vždycky láhev koňaku a skleničky tohle opatření se často ukázalo užitečné.
Nalil jen jednu skleničku a podal ji mladému muži.
„Vypijte to.“
„A co vy?“
„Děkuju, já si nevezmu.“
Francis vypil koňak jedním douškem.
„Proč mi dáváte alkohol. ?“
„Abych vás postavil na nohy.“
„Předpokládám, že budu sledován?“
„Vůbec ne. Pod podmínkou, že mi řeknete, kde vás můžu zastihnout. Máte v úmyslu vrátit se do ulice SaintCharles?“
„Kam bych šel?“
„Je tam jeden můj inspektor. Mimochodem včera v bytě dvakrát zvonil telefon a nikdo se neozval, ani poprvé, ani podruhé.“
„Já jsem to být nemohl, poněvadž.“
„Neptám se vás, jestli jste to byl vy. Někdo volal do vašeho bytu. Asi někdo, kdo nečetl noviny. Já bych jen rád věděl, jestli ta žena nebo muž čekal váš hlas, nebo hlas vaší ženy.“
„To nevím.“
„Nikdy se vám nestalo, že jste zvedl sluchátko a slyšel jste jen, jak někdo dýchá?“
„Vy máte nějaké podezření?“
„Co když si ten někdo myslel, že nejste doma, a chtěl mluvit se Sofií?“
„Už zase? Copak vám napovídali všichni ti přítelíčkové, co jste je včera večer a dnes ráno vyslýchal?
Jaké špinavé klepy se pokoušíte.“
„Odpovězte mi na jednu otázku, Francisi.“
Mladý muž, překvapen tímto oslovením, se zachvěl.
„Co jste udělal před rokem, když jste se dozvěděl, že Sofie je v jiném stavu?“
„Nikdy v jiném stavu nebyla.“
„Došla už lékařská zpráva, Janviere?“
„Tady je, šéfe. Právě ji Delaplanque poslal.“
Maigret ji přelétl očima.
„Tu máte! Uvidíte, žetto nejsou žádné domněnky, opírám se o lékařské zjištěni.“
Ricain na něj už zase hleděl plný vzteku.
„Ale co má proboha celá tahle historie znamenat? Jako byste si umanul, abych se z toho všeho zbláznil. Hned mě obviňujete, že jsem zabil svou ženu, hned.“
„Nikdy jsem vás neobvinil.“
„Ale jako byste to udělal. Naznačujete. A pak, abyste mé uklidnil.“
Popadl sklenku od koňaku a mrštil jí prudce o podlahu.
„Měl bych lip znát vaše triky.! No ano, z toho by byl krásný film. Ale policie by ho zakázala. Tak tedy Sofie byla před rokem v jiném stavu. ? A to se ví, protože nemáme děti, tak jsme se asi obrátili na andělíčkářku, ne.? Je to tak.? Tak jste si na mě našli nové obvinění, když jiné neobstojí.?“
„Netvrdil jsem, že jste o tom věděl. Ptal jsem se jen, jestli vám o tom vaše žena řekla. Ve skutečnosti se obrátila na někoho jiného.“
„Protože se to týkalo jiného než mě, jejího manžela?“
„Chtěla vás ušetřit starostí, možná duševního zápasu. Myslela si, že dítě v téhle chvíli by bylo překážkou pro vaši kariéru.“
„Co tedy udělala?“
„Svěřila se jednomu z vašich přátel.“
„Ale komu, ksakru?“
„Carusovi.“
„Cože? Chcete mi namluvit, že zrovna Garusovi.“
„Dnes dopoledne mi to pověděl.. Za půl hodiny nato mi to potvrdila Nora. Podle ní Sofie nebyla sama, kdjLŽ.o tom mluvila. Byl jste s ní.“
„To lhala.“
„To je možné.“
„Vy jí věříte?“
„Zatím nevěřím nikomu.“
„Mně taky ne?“
„Vám taky ne, Francisi. Presto jste volný.“
A Maigret si zapálil dýmku, posadil se za psací stůl a začal listovat v nějakém spise.
