KAPITOLA DEVÁTÁ
Spal skoro až do deseti, ale nemohl se nasnídat u otevřeného okna, jak se těšil, protože se spustil drobný studený déšť. Než vešel do koupelny, kde směrem do dvora nebylo žádné matové ani nematové okénko, zavolal do nemocnice a musel vynaložit veškerou námahu, aby se spojil s lékařem ve službě.
„Ricain,..? Co je to.? Naléhavý případ.? Minulou noc jsme měli osm naléhavých případů, a kdybych si měl pamatovat jména. Dobrá. Transfúze. Pokus o sebevraždu. Hm.! Kdyby byla tepna přeříznutá, nebyl by tady anebo bychom ho dali do suterénu do chladu. Ano, daří se mu dobře. Nepromluvil. Ne. Ani slovo. Před jeho dveřmi stojí policajt. To jistě víte.“
V jedenáct hodin byl Maigret ve své kanceláři. Nohy ho znovu bolely, protože se rozhodl vzít si zase nové boty, musel je trochu roztáhnout.
Seděl proti Lapointovi a Janvierovi, rovnal si bezděčně dýmky podle velikosti, pak si jednu, tu nejdelší, vy ral a pečlivě ji nacpával.
„Jak jsem včera večer říkal tomu fotografovi.“
Oba inspektoři se na sebe tázavě podívali, o jakého fotografa jde.
„Jak jsem tedy říkal, je příliš inteligentní. To je někdy zrovna tak nebezpečné jako být příliš hloupý. Je to inteligence, která se neopírá o sílu charakteru. Na tom nesejde! Cítím, co chci říct, i když nenacházím slova, abych to vyjádřil.
Není to ostatně moje starost. Tím se budou zabývat lékaři a psychiatři. Jsem si taky skoro jistý, že to byl idealista, idealista neschopný žít na úrovni svého ideálu. Chápete?“
Moc asi ne. Maigret byl málokdy tak rozvláčný a přitom tak zmatený.
„Byl by chtěl ve všem vyniknout. Dosáhnout rychle úspěchu, protože hořel netrpělivostí, ale zůstat přitom čistý.“
Ztrácel chuť mluvit dál, jeho slova zůstávala daleko za tím, co měl na mysli.
„Bylo v něm to nejlepší i to nejhorší. Caruse musel nenávidět, protože ho potřeboval. Přesto přijímal večeře, na které ho producent zval, a neváhal si od něj půjčovat peníze. Styděl se za to. í ěl na sebe pro to zlost.
Nebyl tak naivní, aby si neuvědomoval, že Sofie není žena, jakou v ní chtěl vidět. Ale potřeboval ji taky. Vlastně využíval dokonce jejího poměru s Carusem.
Odmítne to připustit. Nemůže to připustit.
A právě proto vystřelil na svou ženu Už když ve středu večer přišli na dvůr, tak se hádali. Nezáleží na tom, kvůli čemu. Byla zřejmě dopálená jeho dvojakým jednáním a bezpochyby mu vmetla pravdu do tváře.
Nepřekvapilo by mě, kdyby mu řekla, že je pasák. Zásuvka byla možná pootevřená. Ať tak či onak, tuhle pravdu nesnesl.
Vystřelil. Pak tam zůstal zděšený tím, co udělal, a zděšený následky svého činu. V tu chvíli, jak jsem přesvědčen, se rozhodl, že se nenechá odsoudit, a zatímco bloudil po ulicích, začal sestavovat složitý plán.
Skutečně tak složitý, že se málem zdařil.
Vrací se do Starého lisu. Ptá se po Carusovi. Potřebuje okamžitě dva tisíce franků a ví, že tenhle obnos mu Bob nepůjčí.
Zbraň hodil do Seiny, aby nebylo možné zjistit otisky prstů. Několikrát se ukáže v Nula klubu. Carus ještě nepřišel? Pije, chodí do nekonečna po ulicích a neustále vylepšuje svůj plán.
Je pravda, že nemá dost peněz, aby utekl do ciziny, ale i kdyby je měl, nebylo by mu to nic platné, protože dříve nebo později by ho cizina vydala.
Musí se tedy vrátit do ulice SaintCharles, předstírat, že objevil mrtvolu, a ohlásit to polici . A teď začne uvažovat o mně.
Sehraje mi komedii, jaká by normálního člověka nenapadla. Detaily zapadají do sebe. Jeho chození po ulicích je mu k tomu dobré.
Od časného rána na mě číhá před mým domem. Jestli nepojedu autobusem, bude mít jistě jiné řešení.
Ukradne mi náprsní tašku. Zavolá mě telefonem a sehraje mi komedi , která by ho zbavila všeho podezření.
A tady to prostě přežene! Vyjmenuje mi, z čeho se skládala Sofi na domnělá večeře U starého lisu. Chybí mu vyváženost, prostý zdravý rozum. Dokáže si vymyslet neobyčejný příběh a udělat jej pravděpodobný, ale nemyslí na ty nej ednodušší a nejvšednější podrobnosti.“
„Myslíte si, že půjde před porotu, šéfe?“ zeptal se Lapointe.
…
