Celá e-kniha Maigret a Dlouhé Bidlo ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA ČTVRTÁ
/ v níž se ukáže, že výslech není jako výslech, a v níž Evženie navzdory svým názorům učiní kategorické prohlášení /
Policejní komisařství zaujímalo přízemi radnice, ošklivé čtverhranné budovy se splihle visícím špinavým praporem, stojící uprostřed prostranství s několika neduživými stromy. Maigret by byl mohl vejít do kanceláří inspektorů přímo zvenčí; ale aby se nestřetl tváří v tvář s Vilémem Serrem, šel oklikou chodbami plnými průvanu, kde nakonec zabloudil.
I tady vládlo letní prázdninové ovzduší. Dveře a okna byly dokořán, papíry šelestily na stolech v prázdných místnostech, jinde zase si úředníci vysvlečení do košile vyprávěli historky z pláží a ojedinělí poplatníci bezradně bloudili, aby sehnali nějaké razítko nebo podpis. Konečně Maigret spatřil strážníka, který ho poznal.
„Inspektor Vanneau?“
„Druhá chodba vlevo, třetí dveře.“
„Došel byste mi pro něj? Bude ve své kanceláři asi někoho mít. Nevyslovujte nahlas moje jméno.“
Vanneau se za chvíli objevil před ním.
„Je tam?“
„Ano.“
„Jak to proběhlo?“
„Ani dobře, ani špatně. Koukal jsem, abych měl s sebou předvolání na komisařství. Zazvonil jsem. Otevřela mi služka a já jsem jí řekl, že bych chtěl hovořit s pánem. Pár minut mě nechali čekat na chodbě. Pak ten chlapík přišel dolů a já jsem mu strčil to lejstro. Přečet si ho a beze slova se na mě podíval.
,Kdybyste byl tak laskav a šel se mnou, mám vůz stát u vrat.‘
Pokrčil rameny, vzal z věšáku panama, nasadil si ho na hlavu a šel za mnou. Teď tam sedí. Pořád ještě ani nepromluvil.“
O chvíli později Maigret vešel do Vanneauovy kanceláře a zastihl tam Serra, jak kouří náramně tmavý doutník. Komisař si šel sednout na inspektorovo místo.
„Prosím za prominutí, že jsem vás sem obtěžoval, pane Serre, ale byl bych rád, kdybyste mi odpověděl na několik otázek.“
Obrovitý zubař na něm spočinul jako den předtím těžkým pohledem a v jeho tmavých očích nebyla ani stopa sympatie. Maigret si náhle uvědomil, co mu ten člověk připomíná: Turka, takového, jakého bývalo svého času vídat na obrázcích. Podobal se mu objemem, patrnou váhou a bezpochyby i silou. Neboť přes svoji tučnost budil dojem, že je velmi silný. Měl rovněž pohrdavý klid pašů zdobících obaly cigaret.
Serre nepřikývl, nepronesl žádnou zdvořilostní frázi, ba ani nevyslovil žádnou námitku, ale místo toho vytáhl z kapsy nažloutlý papír a pohlédl na něj.
„Byl jsem předvolán neuil yským policejním komisařem,“ řekl. „Čekám, že se dovím, co mi tento komisař chce.“
„Mám tomu rozumět tak, že mi odmítáte odpovídat?“
„Kategoricky.“
Maigret zaváhal. Měl už co dělat s všelijakými chlapíky, s bručouny, paličáky, umíněnci i vychytralci, ale nikdy mu nikdo neodpovídal s tak klidnou rozhodností.
„Počítám, že by bylo marné nějak vás přemlouvat?“
„Podle mého mínění ano.“
„Nebo pokoušet se vám dokázat, že vaše chování nesvědčí ve váš prospěch?“
Tentokrát Serre místo odpovědi už jenom povzdechl.
„No dobrá. Počkejte. Policejní komisař vás hned přijme.“
Maigret ho šel vyhledat; ten zprvu ani nepochopil, co od něho chce, a pak se k tomu uvolil jen velice nerad. Jeho kancelář byla ve srovnání s ostatními místnostmi pohodlnější, skoro přepychová, a na krbu tu stály mramorové hodiny.
„Pošlete dovnitř pana Serra!“ řekl ordonanci.
Nabídl mu židli se sedadlem potaženým rudým sametem. „Posaďte se, pane Serre. Jde jenom o to, něco si ověřit, a nebudu nadužívat vašeho času.“
Policejní komisař se podíval do papírku, který mu byl právě přinesen.
„Jste majitelem vozu, který má poznávací číslo RS 8822 L?“
Zubař přikývl. Maigret se šel posadit na okraj okna a díval se na něj s výrazem hluboce zamyšleným.
„Ten vůz je pořád ještě ve vašich rukou?“
Další přikývnutí.
„Kdy jste s ním jel naposled?“
„Předpokládám, že mám právo dovědět se, co je příčinou těchto otázek?“
Policejní komisař se na své židli zavrtěl. Úkol, který mu Maigret svěřil, se mu vůbec nezamlouval.
„Řekněme, že váš vůz měl co dělat s nějakou dopravní nehodou…“
„Došlo k něčemu takovému?“
„Řek…
