KAPITOLA SEDMÁ
/ v níž vidíme v čekárně napřed jednu a pak dvě ženy a v níž jedna z nich dává Maigretovi znamení, aby se k ní neznal /
Už někdy v pět hodin Maigret na okamžik vstal a šel otevřít dveře spojující jeho kancelář s kanceláří inspektorů. Mrkl přitom na Janviera. O něco později vstal znovu, aby zavřel okno, přestože bylo vedro; nechtěl, aby sem pronikaly zvuky zvenčí.
Za deset minut šest vešel do vedlejší kanceláře se sakem v ruce.
„Teď ty!“ řekl Janvierovi.
Ten a jeho kamarádi pochopili už dlouho předtím. Už když komisař ve Fermeské ulici nařídil Serrovi, aby šel s nimi, Janvier si byl skoro jist, že ze Zlatnického nábřeží hned tak brzy neodejde. Udivovalo ho jen to, že šéf učinil to rozhodnutí tak náhle a že nepočkal, až bude mít všechny materiály v ruce.
„Je v předsíni,“ řekl polohlasem.
„Kdo?“
„Jeho matka.“
Maigret posadil za dveře Marlieuxe, mladého inspektora, který znal těsnopis.
„Tytéž otázky?“ zeptal se Janvier.
„Tytéž. A všechny, které ti projdou hlavou.“
Šlo o to, zubaře utahat. Tamti se budou střídat, zajdou si vypít šálek kávy nebo půlčík, navázat styk s životem venku, kdežto on zůstane v téže kanceláři na téže židli tak dlouho, jak bude třeba. Maigret začal tím, že navštívil překladatele, který se už rozhodl odložit sako a kravatu.
„Co vypráví?“
„Přeložil jsem čtyři poslední dopisy. Tadyhle, v tom předposledním, je místo, které vás bude možná zajímat.
,Už je to rozhodnuto, má milá Gertrudo. Pořád ještě se ptám sama sebe, jak k tomu došlo. A přece jsem dneska v noci neměla žádný sen, anebo jestli jsem měla, nepamatuji se na něj.‘“
„Píše hodně o svých snech?“
„Ano. Je o nich často řeč. A taky je vykládá.“
„Pokračujte.“
„,Často ses mě ptala, co u nás vlastně neklape, a já jsem ti odpovídala, že si vymýšlíš věci, které nejsou, a že jsem šťastná. Pravda byla ta, že jsem se o tom pokoušela přesvědčit sama sebe. Dělala jsem dva a půl roku poctivě všechno, co bylo v mých silách, abych si namluvila, že jsem v tomto domě doma a že V… je mým manželem.
No a vidíš, ve skutečnosti jsem věděla, že to není pravda, že jsem tu vždycky byla cizinkou, daleko víc cizinkou než v tom rodinném penziónu, který znáš a kde jsme strávily tak příjemné chvíle. Čím to je, že jsem se náhle odhodlala vidět věci takové, jaké jsou?
Vzpomínáš si, když jsme byly malé? S oblibou jsme všechno, co jsme viděly, lidi, ulice, zvířata, přirovnávaly k obrázkům v našich knížkách. Potom, později, když jsme začaly chodit do muzeí, vycházely jsme při srovnávání z děl malířů.
Počínala jsem si tady stejně, dělala jsem to úmyslně, aniž jsem tomu věřila, a dnes ráno jsem náhle spatřila dům takový, jaký je ve skutečnosti, pohlédla jsem na svoji tchyni, pohlédla jsem na V… náhle novýma očima, bez iluzí.
Neměla jsem je už dávno – mluvím o iluzích. Musíš mě pochopit. Neměla jsem je už, ale tvrdošíjně jsem se snažila udržet si je.
To už je odbyto. Naráz jsem se rozhodla, že odjedu. Ještě s nikým jsem o tom nemluvila. Stará paní o tom nemá tušení. Je ke mně pořád stejná, sladká a úsměvná, pod podmínkou, že dělám všechno, co si ona přeje.
,Je to nejsobečtější žena, jakou znám.‘
Tahle slova jsou podtržena,“ poznamenal překladatel. „Mám pokračovat?
,Pokud jde o V…, říkám si, jestli to pro něj nebude úleva, když mě uvidí odjíždět. Ví od počátku, že mezi námi není nic společného. Nedokázala jsem si nikdy přivyknout na jeho tělo, na jeho pach. Chápeš teď, proč jsme nespali v jedné ložnici, což tě zpočátku tak udivovalo?
Po dvou a půl letech připadá mi pořád, jako kdybych ho právě potkala na ulici nebo v metru, a pokaždé sebou škubnu, kdykoli se stane, že za mnou večer přijde. Naštěstí to nebývá často. Myslím si dokonce, mezi námi řečeno, že přichází jen proto, poněvadž si myslí, že mi to dělá potěšení, nebo to pokládá za svou povinnost.
Možná že mu to jeho matka říká? Není to vyloučené. Nesměj se. Nevím, jak tohle chodí u tvého manžela, ale pokud jde o V…, vypadá přitom tak zaraženě jako školák, který má za trest přepsat pět strán…
