KAPITOLA PÁTÁ
/ kde se Maigret namísto Janviera dovídá o podivném mínění, které měla Maria Serrová, rozená Van Aertsová, o svém choti, a kde je také řeč o formalitách, které z toho vyplynou /
Zbytek dne proběhl asi takto: Maigret napřed vypil dvě malá piva ve společnosti řidiče taxíku, který se sám spokojil pouze jedním vinným střikem. Byla to doba, kdy vzduch už začínal být svěžejší, a ve chvíli, kdy nasedal do vozu, napadlo ho, aby se dal zavést do hotelu, kde Maria van Aertsová bydlela po dobu jednoho roku.
Neměl tam nic závažného na práci. Podvoloval se spíš jen své mánii jít očichat prostředí, v kterém lidé žijí, aby jim líp rozuměl.
Stěny byly smetanově bílé. Všechno bylo smetanově bílé, nasládlé jako cukrářské pečivo, a majitelka penziónu s napudrovaným obličejem vypadala spíš jako příliš pocukrovaný moučník.
„Byla to taková vzácná osoba, pane Maigrete! A jakou báječnou družku v ní musel najít její manžel!
Tolik po manželství toužila.“
„Chcete říct, že byla chtivá vdavek?“
„Cožpak nesní všechny dívky o nějakém manželovi?“
„Jestli se nemýlím, tak v době, kdy u vás bydlila, jí bylo nějakých osmačtyřicet let?“
„Zůstala povahou tak mladistvá! Každá maličkost ji pobavila. Představte si, pořád ji bavilo provádět ostatním dámám v penziónu všelijaké šprýmy! Poblíž chrámu svaté Magdalény existuje nějaký krám, kterého jsem si nikdy nepovšimla, dokud mě s ním neseznámila ona, a tam prodávají atrapy všeho druhu, umělé myšky, lžičky, které se v kávě rozpustí, přístroje, které se vsunou pod ubrus a kterými můžete potají nadzvednout talíř svého souseda, skleničky, z kterých se nedá pít, a co já vím! No, a ona byla jednou z nejlepších zákaznic.
A přitom osoba velmi kultivovaná, která znala všechna evropská muzea a trávila celé dny v Louvru.“
„Představila vám svého nastávajícího manžela?“
„Ne. Potrpěla si na tajnůstkářství. Možná že se také obávala přivést ho sem, protože by jí ho tu některé kolegyně bezpochyby záviděly. Je prý to člověk úžasně impozantní postavy, který vypadá jako nějaký diplomat.“
„Ale!“
„Je zubní lékař, jak mi řekla, ale přijímá jen ojedinělé pacienty, podle úmluvy. Pochází z velmi bohaté rodiny.“
„A slečna Van Aertsová?“
„Její otec jí zanechal pěkný majetek.“
„Povězte mi, byla lakomá?“
„On se vám někdo o tom zmínil? Byla rozhodně velmi šetrná. Když měla například jet do města, čekala, až tam pojede taky některá jiná dáma, aby cenu taxíku hradily napůl. Každý týden měla ke svému účtu nějaké připomínky.“
„Víte, jak se s panem Serrem seznámila?“
„No, myslím, že prostřednictvím inzerátu to asi nebylo.“
„Ona dávala inzeráty do novin?“
„Nebrala to doopravdy. Nevěřila tomu. Bylo to spíš jen tak pro zasmání. Na přesné znění si nevzpomínám, ale říkala tam, že distingovaná bohatá dáma, cizinka, hledá pána v rovnocenném postavení za účelem sňatku. Dostala stovky dopisů. S muži, kteří jí dopsali, si dávala schůzky v Louvru, hned v jednom, hned ve druhém sále, a měli mít v ruce určitou knihu nebo nějakou květinu v knoflíkové dírce.“
Ve vyplétaných křeslech v hale, kde bylo slyšet medový bzukot elektrických ventilátorů, seděly jiné jí podobné, které přijely z Anglie, ze Švédska nebo Ameriky.
„Doufám, že se jí nepřihodilo nic zlého?“
Bylo asi sedm hodin, když Maigret vystoupil z taxíku na Zlatnickém nábřeží. Ve stínu na chodníku spatřil Janviera, jak přichází s balíčkem pod paží a s ustaraným výrazem, a počkal na něj, aby šli do schodů společně.
„Všechno klape, kamaráde?“
„Všechno klape, šéfe.“
„Co si to neseš?“
„Večeři.“
Janvier si nestěžoval, ale tvářil se jako mučedník.
„Proč nejdeš domů?“
„Kvůli té zatracené Gertrudě.“
Kanceláře byly skoro prázdné a místnostmi to protahovalo, neboť začal foukat lehký větřík a všechna okna v budově zůstala dokořán.
„Podařilo se mi vyšťárat v Amsterodamu Gertrudu Oostingovou. Přesněji řečeno měl jsem na drátě její služku. Musel jsem splašit tlumočníka, uvolil se k tomu z ochoty jeden chlapík, který čekal v oddělení pro cizince na legitimaci, a zavolat j…
