Dům na křižovatce (Georges Simenon)

6. NOC LIDÍ NEPŘÍTOMNÝCH

Inspektor Lucas vzbudil Maigreta v pět hodin odpoledne a odevzdal mu telegram od policie v Antverpách:

„Isaac Goldberg byl již po několik měsíců tajně pozorován, neboť jeho obchody nebyly tak výnosné, aby odpovídaly nákladům, které si vyžadoval jeho způsob života. Byl zvláště podezírán, že obchoduje s kradenými klenoty. Ale žádné přesné důkazy proti němu. Jeho cesta do Francie časové souhlasí s krádeží klenotů v ceně dvou milionů franků, spáchanou před čtrnácti dny v Londýně. Obdrželi jsme anonymní dopis, který ujišťoval, že ukradené klenoty jsou v Antverpách. Dva mezinárodní z1oději by1i zahlédnuti, když vydávali velké peníze. Podle naší domněnky Goldberg koupil od nich klenoty a odjel potom do Francie, aby je tam výhodně prodal. Popis klenotů si vyžádejte od londýnského Scotland Yardu.“

Komisař Maigret, ještě trochu rozespalý, zmáčkl telegram a dal si jej do kapsy.

„Nic jiného?“ tázal se.

„Nic,“ odvětil Lucas. „Pokračoval jsem v pozorování křižovatky. Zahlédl jsem garážistu Oscara nedělně oblečeného a tázal jsem se ho, kam má namířeno. Jak se zdá, jest jeho zvykem, že jednou do týdne večeří se svou ženou v Paříži a po večeři jdou někam do divadla. V takových případech se domů vrací druhého dne, protože přespí v Paříži v hotelu.“

„Již odjel?“

„Ano, v této chvíli jistě už odjel.“

„Otázal ses ho, v kterém restaurantu bude večeřet?“

„Ano, otázal, je to hostinec U h1emýždě v ulici Bastily a potom půjdou do divadla Ambigu. Spát budou v hotelu Rambufeau, ulice Rivoli.“

„To je opravdu velmi přesné,“ zavrčel Maigret, pročesávaje si vlasy kapesním hřebínkem.

„Pojišťovací agent Michonnet mi vzkázal, po své ženě, že by s vámi rád mluvil, či lépe řečeno, že by si s vámi rád pohovořil, abych používal jeho vlastního výrazu.“

„To je všechno?“

Maigret vstoupil do kuchyně, kde žena hostinského již připravovala večeři. Zahlédl tam kamennou mísu s paštikou, sám si ukrojil velký krajíc chleba, pomazal paštikou a potom rozkázal:

„Sklenici bílého vína, buďte tak hodná...“

Počkáte na večeři?“

Maigret místo odpovědi pokrčil rameny a hltal svůj obrovský krajíc. Inspektor Lucas ho pozoroval a bylo na něm vidět, že hoří touhou, aby si s ním mohl důkladněji promluvit.

„Pro dnešní večer nebo noc očekáváte něco velmi důležitého, viďte?“

„Hm!“

Ale proč zapírat? Zda jeho rozhodnutí, že nevyčká večeře a raději se občerství důkladným krajícem chleba, který pojídal v stoje, samo nenasvědčovalo, že očekává velkou, snad rozhodující bitvu.

„Přemýšlel jsem o tom. Pokusil jsem se, abych si seřadil své myšlenky a dal je trochu do pořádku. Ale není to tak snadné...“ započal inspektor.

Maigret se na něho klidně díval a jenom jeho čelisti horlivě pracovaly.

„Je to především ta mladá dívka, která mne při tom nejvíce plete. Někdy se mi zdá, že všichni, kdož jsou kolem ní, ten pojišťovací agent, garážista i ten Dán, jsou viníky, zkrátka všichni, jenom ona ne. Ale již v příštím okamžiku bych přísahal pravý opak a tvrdil bych co nejrozhodněji, že pravým a jediným zločinným živlem je ona a nikdo jiný...“

Zřítelnice komisařových očí zablýskly veselím a zdálo se, že Maigret chce říci:

„Jen pokračuj, je to roztomilé!“

„Jsou okamžiky, kdy ona opravdu vypadá jako mladá vznešená dívka ze šlechtické rodiny… Ale jsou zase okamžiky, kdy mi připomíná ony doby, kdy jsem ještě sloužil u mravnostní policie… Však víte, komisaři, co tím asi chci říci… Ty holky, které s nesmyslným divadelním přepínáním vám vypravují nejrůznější historky a žádná z nich jako celek se nepodobá pravdě. Ale podrobnosti v nich jsou tak určité, že si chtě nechtě musíte říci, že to ani není možné, aby ty holky si je vymyslily… A potom nalezneme pod jejich polštářem nějaký starý román a tu vidíme, že právě z toho románu si vzaly všechny podrobnosti pro svoje vypravování… Zkrátka, jsou to ženštiny, které lhou tak snadno, jak snadno dýchají, a které konečně samy uvěří svým lžím…“

„To je všechno?“

„Myslíte, komisaři, že se mýlím?“

„Pranic jsem neřekl.“

„Jak jsem řekl, komisaři, můj názor na ni se každou chvíli mění... A nejčastěji mne znepokojuje postava Karla Andersena… Jen si ho představíte, komisaři, člověka, jako je on, inteligentní, vzdělaný, znalý světa. Kdyby se postavil v čelo tlupy zločinců…“

„Uvidíme ho dnes večer!“

„Jeho? Andersena?… Vždyť přece uprchl za hranice…“

„Hm!“

„Myslíte, že…“

„Že celá tato prožluklá historie je mnohem, mnohem spletitější, než si dovedeš představit... A že nejlépe učiníme, nechceme-li se rozptylovat, budeme-li mít na zřeteli jen to, co je v ní opravdu nejdůležitější.

Podívejme se ku příkladu na pana Michonneta, který prvý přednesl stížnost a který chce, abych ho dnes večer navštívil…

Právě dnes večer, kdy garážista Oscar je v Paříži… Velmi nápadné!

Goldbergovo sportovní auto, značka Minerva zmizelo. Na to také nezapomínej, Lucasi A poněvadž aut těchto značek není ve Franci příliš mnoho, tedy jistě uznáš, že nebylo by to tak snadné, kdyby takový vůz se měl rozptýlit ve vzduchu…“

„Myslíte, že pan Oscar?…“

„Jen klid a pomalu!… Chceš-li a jestliže tě to baví, tedy se spokoj tím, že budeš trochu přemýšlet o těchto třech drobnostech…“

„Ale Elsa?…“

„Ještě mi mluvíš o ní?“

A komisař Maigret pokrčil rameny, otřel si ústa a opustil hostinec. Asi za čtvrt hodiny zazvonil u dveří vily Michonnetových, kde ho uvítaly zatrpklé tváře agentovy ženy.

„Můj choť vás očekává nahoře!“

„Váš choť je velmi laskav.“

Jak se zdálo, madame Michonnetová nezpozorovala posměšku v jeho hlase. Mlčky kráčela před ním po schodišti.

Pan Michonnet byl ve své ložnici, poblíž okna, jehož záclony byly zataženy. Seděl v hlubokém křesle a nohy měl zabaleny v pokrývce. Spatřiv komisaře, tázal se útočivým hlasem:

„Nuže, kdy mi konečně bude vrácen můj vůz?… Myslíte opravdu, že je to slušné a rozumné, vzít člověku prostředek, kterým si počestně vydělává na živobytí?… Místo toho, abyste to všechno už jednou skončil, dvoříte se takové ženštině anebo popíjíte aperitivy s obyčejným garážistou!…

Musíme uznat, že je pěkná, moc pěkná, ta naše policie! Říkám vám to docela upřímně, jak si to myslím, komisaři!… Ano, máme to pěknou polici !… Co jí na tom záleží, kdo je vrahem! Jen když může trýznit a otravovat počestné lidi… Mám svůj automobil… Je to můj vůz, ano nebo ne?… Vás se táži, komisaři… Odpovězte! Je to můj vůz? Náleží mně nebo vám?… Dobrá! Jakým tedy právem mi tedy zadržujete klíč od mé garáže?“

„Jste nemocen?“ tázal se Maigret smířlivým hlasem, pohlížeje na pokrývku, která zahalovala nohy pojišťovacího agenta.

„Kdo by z toho neonemocněl? Jsem si jist, že z toho dostanu žloutenku! A u mně to vždy padne do nohou… Už vidím, že budu mít záchvat… A to pro mne znamená, že dvě nebo dokonce tři noci budu muset sedět v tomto křesle a neusnu... Dal jsem si vás zavolat jenom proto, abych vám řekl asi toto, komisaři: Vidíte, v jakém jsem stavu! Sám musíte uznat, že nejsem schopen práce, zvláště ne bez vozu? A to mi úplně postačí… Budu se dovolávat vašeho svědectví, až před soudem budu požadovat, aby se mi dostalo náhrady škod, které jsem utrpěl… A teď se vám poroučím, pane!…“

Vychrlil to ze sebe s přepjatým chvastounstvím polovzdělaného člověka, jenž je přesvědčen, že právo je na jeho straně.

Madame Michonnetová dodala:

„Zatím co se potulujete kolem naší vily a tváříte se, jako byste nás podezíral, pravý vrah stále ještě běhá na svobodě!… A tomu se říká spravedlnost!… Útočit na malé lidi, to ano, to dovede, ale velkým se opatrně vyhne!…“

„A to je všechno, co jste mi chtěli říci?“ Pan Emile Michonnet se zlostně skrčil ve svém křesle, zamračil se a jeho pohled ztvrdl. Jeho žena kráčela ke dveřím.

Vnitřek domu byl v úplném souladu s jeho vnějškem: sériový nábytek, pěkně vyleštěný, velmi čistý, stál na svém místě jako by až dosud nikdy ho nebylo používáno.

Na chodbě se Maigret zastavil před telefonním aparátem starého druhu, zavěšeným na zdi, a v přítomnosti paní Michonnetové, nedbaje, že je pohněvána jeho opovážlivostí, zatočil klikou.

„Zde mluví kriminální policie, slečno,“ oslovil dámu v telefonní ústředně v Arpajonu. „Mohla byste mi laskavě říci, zda křižovatka Tří vdov byla dnes odpoledne někým volána?… Ano?… Pravíte, že byla volána dvě čísla, garáž a dům Michonnetův?… Dobrá… Prosím?… Garáž byla tedy volána z Paříže po prvé asi k jedné hodině odpolední a po druhé asi k páté hodině?… A to druhé číslo, dům Michonnetův?… Pouze jedno volání, pravíte… Z Paříže?… V pět hodin pět minut?… Děkuji vám, slečno…“

Odzvonil, pohlédl na madame Michonnetovou očima, v nichž se jiskřila zlomyslnost a zdvořile se uklonil.

„Přeji vám dobré noci, madame.“

Opustiv jejich vilu, kráčel ke Třem vdovám, jako obvykle otevřel si vrata parku paklíčem, obešel dům a vystoupil do prvého poschodí.

Elsa Andersenová, zřejmě velmi rozčilená, kráčela mu vstříc.

„Musím vás prosit za prominutí, že jsem vás tolik obtěžovala, komisaři. Jistě si o mně pomyslíte, že zneužívám vaší laskavostí… Ale jsem jako v horečce… Bojím se a nevím, proč se bojím a koho… Od našeho posledního rozhovoru se mi zdá, že pouze vy, jediný člověk na celém světě, můžete ode mne odvrátit velké neštěstí… Nyní znáte právě tak dobře jako já tuto neblahou, zlověstnou křižovatku, tyto tři domy, které vypadají, jako by se vzájemně vyzývaly k nepřátelství… Věříte v předtuchu, komisaři?… Já, přiznávám se, v předtuchu věřím, jako v ní věří všechny ženy… A cítím, že dnešní noc neuplyne, aniž se odehraje nějaké děsné drama…“

„A stále ode mne žádáte, abych nad vámi bděl?…“

„Přepínám, viďte, komisaři?… Ale řekněte, je to moje vina, že se tolik bojím?…“ Maigretův pohled mimoděk utkvěl na obrazu, představujícím zimní zasněženou krajinu, který na zdi visel křivě. Ale již v příštím okamžiku komisař se opět obrátil k mladé dívce, která čekala na jeho odpověď.

„Neobáváte se o svou dobrou pověst?“ otázal se.

„A co na tom záleží, když se tolik bojím?“

„Nuže dobrá, vrátím se k vám asi za hodinu… Ještě musím dát několik rozkazů…“

„Opravdu?… Vrátíte se?… Slibujete mi to?… Jak jste mne potěšil… I když nemluvím ani o tom, že je tolik věcí, které bych vám chtěla říci a které od našeho posledního setkání se mi postupně vracely do paměti…“

„A týkají se?…“

„Týkají se mého bratra… Ale možná, ba docela jistě, nic to neznamená… Hleďte, komisaři, vzpomínám si ku příkladu, že po jeho letecké nehodě, která zavinila ztrátu jeho oka, lékař, který ho ošetřoval, řekl mému otci, že sice ručí za tělesné zdraví raněného, nikoliv však za jeho zdraví duševní… Nikdy jsem nepřemýšlela o významu těchto slov a časem jsem na ně úplně zapomněla…

A ještě jiné podrobnosti… Ta jeho podivná touha, bydlet daleko od města, žít v úplném skrytu…

Budu vám o tom všem vypravovat, až se vrátíte…“

Usmála se na něho a v jejím úsměvu byla vděčnost, spojená ještě se zbytky úzkosti.

* * *

Kráčeje podle Michonnetovy vily, komisař Maigret mechanicky pohlédl k oknu prvého poschodí, jehož žlutavý obdélník se odlišoval od večerní tmy: Na osvětlené zácloně se rýsoval stínový obraz křesla, v němž seděl pan Emile Michonnet.

Po příchodu do hostince v Avrainvil e komisař dal Lucasovi několik rozkazů, jimiž se inspektor musel spokojit, aniž obdržel podrobnější vysvětlení.

„Zavoláš asi šest policistů a rozestavíš je okolo křižovatky… Každou hodinu zatelefonuješ do restaurantu „U hlemýždě“, potom do divadla Ambigu a potom do hotelu Rambuteau, a přesvědčíš se, zda pan Oscar je stále ještě v Paříži… Dáš sledovat každého, kdo by opustil jeden z těch tří domů…“

„A kde budete vy, komisaři?“

„U Andersenových.“

„Myslíte, že…?“

„Pranic nemyslím, staroušku. Nashledanou ještě dnes v noci, nebo až zítra ráno.“

Nadešla již temná noc. Kráčeje po státní silnici, komisař si prohlédl spoušť svého automatického revolveru a potom se přesvědčil, zda v koženém váčku má ještě dost tabáku. Za oknem prvého poschodí Michonnetovy vily stále ještě bylo vidět stín křesla a profil pojišťovacího agenta s naježenými kníry.

Elsa Andersenová zaměnila svou robu z černého sametu ranním županem a komisař Maigret ji nalezl ležící na divanu, kde kouřila cigaretu, mnohem klidnější, než při jejich posledním rozhovoru, ačkoliv její čelo bylo svraštělé přemýšlením.

„Kdybyste věděl, jak je to pro mne příjemné, že jste konečně přišel komisaři!… Na světě jsou lidé, kteří již při prvém pohledu vzbuzují hlubokou důvěru… Ale jsou to lidé vzácní, jest jich tak málo!…

Pokud o mne jde, musím to doznat, komisaři, že až dosud jsem se setkala jen s málo lidmi, k nimž bych pociťovala přátelskou účast… Smíte kouřit, chcete-li.“

„Večeřela jste?…“

„Nemám hlad… Již ani nevím, jak vlastně žiji… Již celé čtyři dny, přesně řečeno od onoho hrozného nálezu mrtvoly v autu stále jenom přemýšlím, přemýšlím a přemýšlím… Snažím se, abych si vytvořila nějaký názor, abych porozuměla…“

„A tímto přemýšlením dospíváte k závěru, že je to váš bratr, kdo se provinil?“

„Ne… Nechci Karla obviňovat… Tím spíše ho nemohu obviňovat, že i v takovém případě, kdyby v přísném slova smyslu se byl opravdu provinil, nebylo by to nic jiného, než že uposlechl okamžitého záchvatu šílenství… Vybral jste si to nejhorší křeslo… Kdybyste snad chtěl ulehnout, v sousedním pokoji jest rozkládací postel…“

Byla klidná a současně jako v horečce. Byl to klid vnější, úmyslný a trapně získaný, a přes všechnu její snahu v určitých okamžicích tímto vnějším klidem pronikala horečka.

„V tomto smutném domě se již jednou odehrálo nějaké drama, viďte, komisaři?… Karel mluvil se mnou o tom jenom vyhýbavě… Bál se totiž, že bych pak zde nechtěla zůstat… Stále se mnou zachází jako s malou holčičkou.“

Svižným pohybem celého těla se naklonila, aby popel své cigarety smetla do porculánové misky, postavené na nízkém stolku. Její župan se rozevřel, právě tak jako ráno, a na jediný okamžik se ukázalo její malé a kulaté ňadro. Bylo to jako pouhý záblesk bílého těla a přece komisař Maigret měl dosti času, aby rozeznal jizvu a spatřiv ji, svraštil obočí.

„Byla jste někdy raněna?…“

„Co tím chcete říci?“

Zarděla se a jako pudem vedena, shrnula na prsou záhyby županu.

„Na pravém ňadru máte jizvu.“

Zdálo se, že její zmatek dosáhl vrcholu.

„Promiňte mi!“ pravila. „Ale zde, doma, když jsem stále sama, jsem si už zvykla, že se odívám jen lehce… Mám toho málo na sobě… Netušila jsem… Pokud však jde o tu jizvu… Hleďte, to jest zase jedna podrobnost, která se mi pojednou objevila v mysli… Jistě je to však pouze náhodná shoda okolností… Když jsme byli ještě malé děti, Karel a já, hrávali jsme si v parku našeho zámku a vzpomínám si, že Karel obdržel jednou k svatému Mikuláši karabinu… Tehdy, myslím, bylo mu čtrnáct let… Jistě si o tom pomyslíte, že je to směšné… Zpočátku střílel jenom do terče… Ale jednoho večera jsme byli v cirkuse a druhého dne Karel si chtěl hrát na Viléma Tela… Držela jsem v každé ruce papírovou krabici… Prvý výstřel mne zasáhl na prsou …“

Maigret povstal. Kráčel k divanu a na jeho tvářích byl výraz tak neproniknutelný, že Elsa zneklidněna se dívala, jak se k ní blíží a že oběma rukama sevřela župan. Maigret se však nedíval na ni - upřeně se díval na zeď nad divanem, k místu, kde obraz, představující zasněženou venkovskou krajinu, visel teď v poloze přesně vodorovné. Pomalým pohybem rukou nadzvedl rám a tak objevil ve zdi výklenek, nikoliv velký a také nikoliv hluboký, neboť byl to výklenek, utvořený jenom tím, že ze zdi byly vyňaty dvě cihly. V tomto výklenku byl automatický revolver, nabitý všemi šesti střelami, vedle něho krabice s náboji, klíč a lahvička s pastilkami veronálu.

Elsa ho sledovala zrakem, ale nezdálo se, že se rozčilila. Její tváře se ani trochu nezarděly. Pouze v jejích zřítelnicích lehce zablýsklo.

„Byla bych vám sama co nejdříve ukázala tuto skrýši, komisaři…“

„Opravdu?“ Při této otázce dal si revolver do kapsy, pozvedl lahvičku proti světlu a tím si zjistil, že jest v ní už jen polovina veronálových pastilek, a potom přikročil ke dveřím, kde v zámku zkoušel klíč. Hodil se znamenitě.

Mladá žena povstala s divanu. Již nedbala, aby si županem zahalila poprsí. Když mluvila, provázela svá slova trhavými pohyby rukou.

„Co jste právě odhalil a zjistil, komisaři, jenom potvrzuje, co jsem vám již řekla… Musíte se však pokusit, abyste mi porozuměl… Řekněte sám, směla jsem, mohla jsem obviňovat svého bratra?…

Kdybych vám hned při prvé návštěvě byla doznala, že ho už dlouho považuji za šílence, jistě byl byste si o mně pomyslil, že moje chování je hanebné… a přece - je to pravda…“

Její cizí, nápadný přízvuk, mnohem určitější, když mluvila rozčileně, dodával zvláštního zabarvení každé její větě.

„Tento revolver?…“

„Jak bych vám to vysvětlila?… Když jsme opustili Dánsko, byli jsme úplně na mizině… Můj bratr byl však přesvědčen, že pomocí svého vzdělání si v Paříži dobude skvělého postavení… Ale nepodařilo se mu to, jak již víte… A potom jeho duševní nálada se stále zhoršovala a čím dále tím více jsem tím byla zneklidňována… A když konečně chtěl, abychom se zde zahrabali, zde, na této opuštěné křižovatce, tu jsem ovšem již pochopila, že jeho duševní stav je vážně zachvácen… Zvláště proto, že co nejrozhodněji prohlašoval, že na každou noc mne musí zavřít v mé ložnici a to pod záminkou, že neznámí nepřátelé by na nás mohli podniknout útok?… Jen si představte mou situaci, komisaři?…

Uzavřena mezi těmito čtyřmi zdmi, nemohouc odtud odejíti, kdyby ku příkladu vypukl požár, nebo se stalo nějaké jiné neštěstí… Nemohla jsem spát!… Byla jsem zde mučena úzkostí, jako bych byla uzavřena v nějakém temném, neproniknutelném podzemním sklepení.

Jednoho dne, když Karel byl v Paříži, dala jsem si zavolat zámečníka, který mi zhotovil klíč k mému pokoji… Musela jsem se ovšem spustit oknem, poněvadž Karel mne před odjezdem zavřel…

Teď konečně jsem si zajistila svobodu aspoň potud, že jsem mohla ze svého pokoje. A z domu… Ale to mi ještě nepostačilo a postačit nemohlo!… Karel míval dny jakéhosi polovičního šílenství a často mluvil o tom, že raději nás oba zahubí, než aby strpěl naši úplnou hmotnou zkázu…

Když jednoho dne zase odjel do Paříže, koupila jsem si v Arpajonu revolver… A poněvadž mám špatný spánek, koupila jsem si také lahvičku veronálu…

Jak vidíte, to všechno je docela prosté!… Karel je nedůvěřivý. Není na světě člověka nedůvěřivějšího než člověk, jehož duch je pomatený, při tom však přece dost jasný, aby si to sám uvědomoval… Jednou v noci jsem si zřídila tento úkryt ve zdi…“

„To je všechno?“

Byla překvapena jeho drsným, ba surovým hlasem.

„Nevěříte mi?“

Neodpovídal. Přikročil k oknu, otevřel je, odsunul žaluzie a hned byl zaplaven svěžím nočním vzduchem.

Státní silnice se podobala černému pruhu, na němž chvílemi se zaleskla světla automobilů. Bylo je vidět již zdálky, snad asi na deset kilometrů. Potom pojednou jakýsi cyklon, vzduch se rozvířil, syčivý zvuk a pak již jen malé zadní světlo, které se rychle vzdalovalo. Pumpy s benzinem u garáže byly osvětleny. Ve vile pojišťovacího agenta Michonneta bylo jediné okno osvětleno, okno v prvém poschodí, a na režné zácloně stále jako v čínské stínohře bylo vidět stín křesla a v něm pojišťovacího agenta.

„Zavřete okno, komisaři.“

Obrátil se. Elsa stála před ním, chvěla se zimou a zahalovala se do svého županu.

„Chápete nyní, proč jsem tolik znepokojena?… Přiměl jste mne, abych vám všechno řekla… A přec za nic na světě bych nechtěla, aby Karlovi se stalo něco zlého!… Často mi opakoval, že zemřeme spolu…“

„Prosím, abyste teď mlčela!“

Slídivě naslouchal všechny noční zvuky. Aby to mohl učinit pohodlněji, přitáhl si křeslo až k oknu.

„Když vám ale říkám, že je mi zima…“

„Tedy si na sebe něco přehoďte!“

„Nevěříte mi, komisaři? …“

„Ticho, u všech čertů!“

Rozškrtl sirku a zapálil si lulku. Zdálky se ozýval nejasný hluk na selském statku, bučící kráva, štěkot psa. V Oscarově garáži bouchání kladivem. Pojednou se ozvalo vrčení elektrického motoru, naplňujícího pneumatiky vzduchem.

„Já jsem vám tolik důvěřovala! … A teď…“

„Budete mlčet, ano nebo ne?“

Vytušil za stromem na silnici nedaleko domu stín a snad to byl stín jednoho z policistů, které inspektor Lucas na jeho rozkaz přivolal.

„Mám hlad…“

Hněvivě se k ní obrátil a viděl před sebou mladou ženu, která se poděšeně krčila.

„Tedy si jděte pro něco k jídlu!…“

„Neodvážím se dolů… Bojím se…“

Pokrčil rameny, ještě se přesvědčil, že venku je úplný klid a potom se náhle rozhodl, že sám půjde do přízemí. Již věděl, kde je kuchyně. Nedaleko plotny byly na stole zbytky studeného masa, chléb a načatá láhev piva.

Sebral to všechno, odnesl nahoru a postavil na Elsin stolek vedle porculánové misky.

„Jste ke mně zlý, komisaři…“

Tentokráte opravdu vypadala jako postrašená holčička a zdálo se, že každým okamžikem vypukne v pláč.

„Při svém povolání si nemohu sám vybírat, zda chci být k někomu zlý nebo hodný… A teď jezte…“

„Vy nemáte hlad? … Zlobíte se na mne, že jsem vám řekla pravdu?“

Ale Maigret se k ní obrátil zády a vyhlížel oknem.

V prvém poschodí vily za osvětlenou záclonou paní Michonnetová se nakláněla k svému manželovi, kterému pravděpodobně dávala nějaký lék, neboť měla v ruce lžíci a pozvedala ji k jeho ústům. Elsa špičky prstů uchopila kus studeného telecího masa a bez chuti je pojídala. Potom si nalila sklenici piva.

„Není to dobré,“ ujišťovala nespokojeně. ,,Proč ale konečně nezavřete to okno? … Bojím se… Což se mnou nemáte ani trochu soucitu?…“

Náhle zavřel okno, obrátil se do pokoje a změřil si Elsu od hlavy až k patám, jako člověk, který se už doopravdy zlobí.

Pojednou viděl, že zbledla, její modré zřítelnice se zatemněly. Pozvedla ruku, aby se něčeho zachytila, nebo se o něco opřela.

Zbýval mu již jen malý zlomek vteřiny a uchopil ji v pasu kolem těla, již bezvládně klesajícího. Pomalu, opatrně ji nechal sklouznout na podlahu. Potom nadzvedl oční víčka a zadíval se jí do očí. Pak vzal se stolku sklenici s pivem a přičichl k ní. Vystupovala z ní vůně hořkých mandlí. Na stolku ležela kávová lžička. Použil její rukojeti, aby jí rozevřel Elsiny zaťaté zuby, a potom neváhaje, vsunul lžičku druhou její stranou hluboko do Elsiných úst a pevně tiskl na ústí hltanu a na patro.

Elsiny tváře se několikráte zkřivily. Ňadra se ji dmula křečovitými pohyby Ležela natažena na koberci. Zpod víček jí tekly slzy. Pojednou její hlava se naklonila stranou a celé tělo mladé ženy sebou trhlo prudkým škytnutím.

Podrážděním, způsobeným lžičkou, žaludek se konečně vyprázdnil. Trochu žlutavé tekutiny poskvrnilo koberec a několik kapek zabarvilo rudý župan.

Maigret vzal s toaletního stolu láhev s vodou a navlhčil Else celý obličej. Přitom se stále netrpělivě ohlížel k oknu. A Elsa stále byla jako bez života. Za dlouhou chvíli slabě zasténala. Konečně pozvedla hlavu.

„Co se to…?“

Povstala. Dívala se kolem sebe jako v omámení, ještě se potácejíc, a povšimla si poskvrněného koberce, kávové lžičky, sklenice s pivem.

Teď zavzlykala a hlavu skryla v dlaních.

„Vidíte,“ zvolala, „měla jsem pravdu, když jsem se bála!… Chtěli mne otrávit… A vy, vy jste mi nechtěl uvěřiti… Vy…“

Pojednou sebou trhla, vyskočila s divanu a Maigret současně povstal ze svého křesla u okna, kam se vrátil, jakmile Elsa se zvedla se země.

Oba dlouhý okamžik stáli, ani se nehýbali a pozorně, napjatě naslouchali. Neboť třeskl výstřel, někde docela blízko domu, patrně, ba jistě v parku, a po něm se ozval chraptivý výkřik.

A směrem od silnice pronikavý, protáhlý, hlas píšťalky. Lidé se sbíhali jak se zdálo se všech stran. Někdo lomcoval mřížovými vraty parku.

Maigret, vykloněn z okna, rozeznával elektrické svítilny policistů, jejichž ostré paprsky polétávaly všemi směry a prohledávaly noční tmu.

Ve vzdálenosti snad asi jednoho sta metrů bylo Michonnetovo okno a za ním madame Michonnetová, urovnávající podušku za hlavou svého nemocného manžela . .. Komisař otevřel dveře, neboť zaslechl hluk v přízemí.

Byl to inspektor Lucas a volal na něho zdola od schodů:

„Komisaři!“

„Kdo to byl?“

„Karel Andersen… Ne, není mrtev… Nechtěl byste přijít dolů?“

Maigret se obrátil od dveří. Elsa seděla na okraji divanu, lokty se opírala o kolena, bradu měla v dlaních a upřeně se dívala před sebe. Zuby měla zaťaty a celé její tělo se zmítalo křečovitým chvěním.