9. LIDÉ, SEŘAZENÍ U ZDI
Uplynulo několik vteřin, doba pouze tak dlouhá, než ve vzduchu dozněla poslední ozvěna výstřelu. Zdálo se, že všichni čekají na výstřel druhý.
Karel Andersen namáhavě kráčel dále a byl už na stezce, pokryté pískem. Pojednou jeden z policistů, kteří byli na stráži v parku, se rozběhl k zelinářské zahradě, v jejímž středu se tyčila obruba studně a nad ní stříška s kladkou. Sotva však se naklonil nad obrubou, ihned zase uskočil vzad a pronikavě zahvízdl na policejní píšťalku.
„Odveďte ho, buďto po dobrém nebo po zlém!“ vzkřikl Maigret k Lucasovi, ukazuje na Dána, jenž se už potácel.
A to všechno se sběhlo téměř současně, v úplném zmatku za matného ranního světla. Inspektor Lucas pokynul jednomu ze svých lidí. Oba pak přistoupili k raněnému, okamžik s ním vyjednávali a když Karel nechtěl nic slyšet, převrátili ho a odnášeli, nedbajíce, že se zmítá a křičí. Maigret běžel k studni, ale policista ho zastavil, volaje:
„Pozor!…“
A opravdu, pojednou kulka zasyčela vzduchem a podzemní výbuch se prodlužoval roztříštěnými vlnami ozvěny.
„Kdo je to?…“
„Ta mladá žena… A nějaký muž… Rvou se tam dole…“
Komisař opatrně přistoupil k studni. Téměř nic však neviděl.
„Podej mi svou lampu!“
Měl však jenom tolik času, aby si utvořil jakousi představu, co tam dole se děje, neboť nový výstřel téměř roztříštil jeho elektrickou svítilnu.
Ten muž, to byl Emile Michonnet.
Studna nebyla hluboká, zato však byla široká a nebylo v ní vody. A oba byli tam dole a zuřivě zápasili! Pokud se aspoň mohlo soudit, pojišťovací agent svíral Elsino hrdlo, jako by ji chtěl zardousit. Elsa měla v pravici revolver, ale Michonnet ji držel za ruku a tak sám po své vůli řídil její výstřely.
„Co máme dělat?“ tázal se inspektor Grandjean.
Byl dokonale zmaten. Ze studně se stále ozývalo chrčení. Byla to Elsa, která se dusila a která se zoufale bránila.
„Vzdejte se, Michonnete?“ zvolal Maigret, ale jenom proto, aby učinil zadost své povinnosti. Pojišťovací agent neodpovídal. Znovu vystřelil do vzduchu. Komisař už neváhal. Studna byla hluboká asi tři metry. Maigret pojednou přeskočil obrubu a doslova dopadl Michonnetovi na záda. A teď nastal hrozný zmatek. Ještě jeden výstřel a kulka se odrazila od zdi studny a ztratila se někde v oblacích.
Komisař Maigret jako šílený bušil oběma pěstmi do Michonnetovy lebky. Při čtvrté ráně pojišťovací agent vrhl na něho pohled jako raněné zvíře, zapotácel se a s vytřeštěnýma očima, rozevřenými ústy se svalil k zemi.
Elsa, oběma rukama se držíc za hrdlo, zoufale se snažila, aby si mohla oddychnout. Bylo to současně tragické i směšné, tato bitva na dně studny, v jejím pološeru a zápachu po bahnu. A ještě směšnější byla dohra: Michonnet, kterého vyvlekli provazem ze studny, celý zmáčený a zablácený a sténající; Elsa, kterou Maigret vyzvedl rukama nahoru a která byla pošpiněna a jejíž šat z černého sametu byl pokryt zeleným mechem.
Ale ani Elsa, ani její nepřítel úplně nepozbyli vědomí. Byli však jako rozbití, rozedráni jako šaškové v cirku, kteří předvádějí směšný rohovnický zápas a kteří i pak, když jsou rozděleni, pro obveseleni obecenstva rozdávají rány do vzduchu.
Maigret zvedl na dně studny revolver. Byl to revolver Elsin, onen revolver, který chyběl v tajném úkrytě v jejím pokoji. Zůstala v něm ještě jedna střela.
Inspektor Lucas přiběhl z domu se starostlivým čelem a povzdychl si, vida tento výjev.
„Musel jsem ho přivázat na postel…“ Jeden policista omýval navlhčeným kapesníkem Elsino čelo. Inspektor se vyptával:
„Odkud ti dva přišli?“
Ale ještě ani nedořekl tato slova a již Michonnet, ač neměl tolik síly, aby stál vzpřímen, přece jen se vrhl na Elsu. Jeho obličej se zkřivil zuřivostí.
Ale nedoběhl k ní. Komisař Maigret ho odkopl aspoň na dva metry a zahřměl:
„Už je konec s tou komedií!…“
A dal se do smíchu, do šílené,ho smíchu, mak směšný byl vzhled pojišťovacího agenta. Připomínal rozzuřeného kluka, kterého jeho otec odnáší pod ramenem a který stále sebou zmítá, křičí a pláče, chce …
