Kapitola pátá
PARTIE BRIDŽE
Když ve čtvrt na devět vyšli z domu v Clemenceauově ulici, málem couvli zpátky, tak je překvapil klid a ticho, které je náhle obklopilo.
K páté hodině odpoledne se nebe zatmělo jako při Ukřižování a po celém městě musili rozsvítit světla. Ozvalo se dvojí zarachocení hromu, krátké, ohlušující, a z mračen se vysypal ne déšť, ale kroupy, bylo vidět, jak chodci mizí jako smeteni smrští, a na dlažbě poskakovaly bílé kuličky jako pingpongové míčky.
Maigret, který byl v té chvíli v kavárně U pošty, vstal jako všichni; postavit se k oknu a díval se do ulice, jako se díváme na ohňostroj.
Ted bylo po všem a člověka mátlo, že neslyší ani déšť, ani vítr, že kráčí nehybným vzduchem, a že když zvedne hlavu, vidí mezi střechami hvězdy.
Snad kvůli tichu, které rušil jen klapot jejich kroků, kráčeli mlčky vzhůru ulicí k náměstí Viete. Přímo na rohu náměstí přešli okolo muže, který se skrýval ve stínu, bez pohnutí, s bílou páskou na kabátě a s obuškem v ruce, a sledoval je mlčky očima.
O pár kroků dál otevřel Maigret ústa, aby se přítele na něco zeptal, ten jeho otázku tušil a vysvětlil tlumeně:
„Chvilku předtím, než jsem odešel z kanceláře, telefonoval mi komisař. Pekli to už od včerejška. Dnes ráno roznesli kluci pozvánky do schránek. V šest hodin byla schůze a ustavili výbor bdělosti.“
Ustavení se samosebou nevztahovalo na kluky, ale na nepřátelské elementy ve městě. Chabot dodal:
„Nemůžeme jim v tom zabránit“
Přímo před domem Vernouxových v Rabelaisově ulici postávali na chodníku tři další muži s páskami a dívali se na ně. Nepřecházeli sem a tam, stáli na místě jako na stráži, a vypadalo to, jako by na ně čekali a chtěli jim snad zabránit ve vstupu do domu. Maigretovi se zdálo, že v tom nejmenším z těch tří poznává hubenou postavičku učitele Chaluse. Bylo to dost působivé. Chabot zaváhal, má-li přistoupit ke dveřím, patrně by byl radši šel dál. Nezavánělo to ještě vzpourou ani nepokojem, ale bylo to poprvé, co se setkali s tak hmatatelným projevem nespokojenosti lidu.
Navenek klidný, velmi důstojný, ne bez jisté vznešenosti, vyšetřující soudce nakonec vystoupil po schodech a nadzvedl klepátko na dveřích.
Za ním se neozvalo jediné zašeptání, jediný žert. Stále bez hnutí tři muži pozorovali jejich počínání. Zvuk klepátka se rozlehl uvnitř domu jako v kostele. Okamžitě, jako by byl na něj čekal, správce domu zaharašil řetězy a závorami a uvítal je tichou úklonou.
Obvykle to asi neprobíhalo tímto způsobem, protože Julien Chabot na prahu salónu zaváhal, zalitoval možná, že přišel.
V místnosti, jež měla rozměry tanečního sálu, svítil veliký kříšťálový lustr, další lampy zářily na stolech, a bylo tu dost křesel pro čtyřicet lidí, rozestavených na nejrůznějších místech a okolo krbu. Byl tu však jediný člověk, v nejvzdálenějším koutě místnosti, Hubert Vernoux, s bílými hedvábnými vlasy, který se vynořil z obrovského křesla Ludvíka XIII. a šel jim v ústrety s napřaženou rukou.
„Říkal jsem vám včera ve vlaku, že mě přijdete navštívit, pane Maigrete. Telefonoval jsem ostatně dneska našemu příteli Chabotovi, abych se ujistil, že vás přivede.“
Byl v černém a jeho oblek se podobal tak trochu smokingu, na prsou mu visel na stužce monokl.
„Rodina tu bude za okamžik. Nechápu, proč tu ještě nejsou.“
V slabém osvětlení vlaku ho Maigret špatně viděl. Tady mu připadal starší. Když procházel salónem, měla jeho chůze onu mechanickou strnulost lidí postižených artritidou, jejichž pohyby jako by řídily pružiny. Obličej měl opuchlý, takřka umělého růžového zabarvení. Pročpak se komisaři vtíralo pomyšlení na zestárlého herce, který se nutí vystupovat dál ve své roli a žije v hrůze, že si diváci všimnou, že je napůl mrtvý?
„Musím jim vzkázat, že jste tady.“
Zazvonil a řekl správci:
„Podívejte se, jestli je už paní hotova. Upozorněte také slečnu Lucile, doktora a paní...“
Něco nebylo v pořádku. Byl rozhněvaný na rodinu, že tu nejsou. Aby ho uklidnil, řekl Chabot, dívaje se na tři stolky připravené k bridži:
„Přijde Henri de Vergennes?“
„Omluvil se telefonicky. Bouře vyvrátila stromy v zámecké aleji a on nemůže vyjet s vozem.“
„Aumale?“
„Notář má od dnešního rána chřipku. V poledne se uložil do postele.“
Celkem nepřijde nikdo. A jako by se i sama rodina rozmýšlela, mají-li sejít dolů. Správce se už neobjevil. Hubert Vernoux ukázal na likéry na stolku:
„Poslužte si, buďte tak hodní. Prosím, abyste mne na okamžik omluvili.“
Šel pro ně sám, po velkém kamenném schodišti se zábradlím z tepaného železa.
„Kolik lidí se obvykle účastní těchhle bridžů?“ zeptal, se Maigret potichu.
„Ne moc. Pět nebo šest, kromě rodiny.“
„Která bývá obvykle v salóně, když přijdeš?“
Chabot přikývl zdráhavě na souhlas. Někdo tiše ve šel, byl to doktor Alain Vernoux, který se nepřevlékl a měl na sobě týž špatně vyžehlený oblek jako ráno.
„Jste sami?“
„Váš otec šel právě nahoru.“
„Potkal jsem ho na schodech. A dámy?“
„Myslím, že šel pro ně.“
„Asi už nikdo nepřijde.“
Alain pohnul hlavou k oknům, jež zahalovaly těžké závěsy.
„Viděli jste?“
Věděl, že pochopili, o čem mluví.
„Hlídají palác. Musejí hlídkovat i před dveřmi do uličky. To je moc dobře.“
„Proč?“
„Protože jestli bude spáchán další zločin, nebudou ho moci přisoudit nikomu z domu.“
„Vy předvídáte další zločin?“
„Jestliže jde o šílence, není důvodu, aby zůstalo při dosavadním počtu.“
Konečně se objevila paní Vernouxová, matka lékaře, následována manželem, jehož tváře měly sytější baru, jako kdyby se byl musil dohadovat, aby jí přiměl sejít dolů. Byla to šedesátnice s vlasy dosud hnědými, s velkými kruhy pod očima.
„Komisař Maigret z pařížské kriminální policie.“
Kývla nepatrně hlavou a šla se posadit do křesla, kde bylo zřejmě její místo. Cestou se spokojila s letmým: „Dobrý večer, Juliene,“ adresovaným soudci.
Hubert Vernoux oznámil:
„Švagrová už jde. Před chvílí jsme byli bez elektrického proudu, takže večeře se opozdila. Předpokládám, že proud nešel v celém městě.“
Mluvil, jen aby řeč nestála. Slova nemusela mít smysl. Bylo třeba zaplnit ticho v salóně.
„Doutník, komisaři?“
Už podruhé, co byl ve Fontenay, přijal Maigret doutník, protože neměl odvahu vytáhnout z kapsy dýmku.
„Tvoje žena nepřijde dolů?“
„Asi ji zdržely děti.“
Bylo už jasné, že Isabel e Vernouxová, matka, přivolila být přítomna po bůhvíjakých vyjednáváních, ale že byla rozhodnuta neúčastnit se setkání aktivně. Vzala do rukou nějaké vyšívání a neposlouchala, o čem je řeč.
„Hrajete bridž, komisaři?“
„Hrozně mě mrzí, že vás zklamu, ale nehraju ho vůbec. Ale spěchám dodat, že velmi rád hře přihlížím.“
Hubert Vernoux pohlédl na soudce.
„Jak budeme hrát? Lucile bude hrát určitě. Vy a já. Předpokládám, že Alain...“
„Ne. Se mnou nepočítejte.“
„Zbývá tvá žena. Nechtěl by ses jít podívat, jestli už bude brzy hotová?“
Stávalo se to trapným. Nikdo kromě paní domu se neodhodlal posadit. Maigret zakrýval rozpaky doutníkem. Hubert Vernoux si také zapálil a zabýval se naléváním koňaku do skleníček. Mohli si ti tři muži, kteří hlídkovali venku, představit, že uvnitř mají věci takovýto průběh?
Konečně sešla dolů Lucile, byla přesnou kopií své sestry, až na to, že byla ještě hubenější a ještě hranatější. Ani ona nevěnovala komisaři víc než krátký pohled, šla rovnou k jednomu z hracích stolků.
„Začneme?“ zeptala se.
Potom, ukazujíc neurčitě na Maigreta:
„Hraje?“
„Ne.“
„Kdo tedy hraje? Pročpak jsem musela dolů?“
„Alain šel pro svou ženu.“
„Nepřijde.“
„Pročpak?“
„Protože má zase tu svoji migrénu. S dětmi bylo celý večer k nevydržení. Vychovatelka dala výpověď a odešla. Jeanne se stará o miminko.“
Hubert Vernoux si otřel čelo.
„Alain ji přemluví.“
A obrácen k Maigretovi:
„Nevím, jestli máte děti. Ve všech velkých rodinách to je asi stejné. Každý táhne za jiný provaz. Každý má své povinnosti, své zájmy...“
Měl pravdu. Alain přivedl svou ženu, nevýraznou, spíše boubelatou, s očima zčervenalýma od pláče.
„Promiňte,“ řekla tchánovi. „Měla jsem trápení s dětmi.“
„Zdá se, že vychovatelka...“
„Promluvíme si o tom zítra.“
„Komisař Maigret“
„Těší mě.“
Podala mu ruku, ale byla to bezvládná ruka, bez tepla.
„Hrajeme?“
„Hrajeme.“
„Kdo?“
„Opravdu se nechcete, komisaři, zúčastnit partie?“
„Opravdu ne.“
Julien Chabot jako stálý host, který se tu vyzná, už seděl, míchal karty a rozkládal je doprostřed zeleného sukna.
„Jste na řadě, Lucile.“
Obrátila krále, její švagr spodka. Soudce s Alainovou ženou si vytáhli trojku a sedmičku.
„Jsme zajedno.“
Trvalo to skoro půl hodiny, ale konečně se usadili. Matka Isabel e Vernouxová ve svém koutku se na nikoho nedívala. Maigret se usadil opodál, za Hubertem Vernouxem, takže viděl do jeho karet a zároveň do karet jeho švagrové.
„Pas.“
„Kříže.“
„Pas.“
„Srdce.“
Doktor zůstal stát a vypadal, jako by nevěděl, kam se vtnout. Všichni byli pod komandem. Hubert Vernoux je sehnal dohromady takřka násilím, aby – snad kvůli komisaři – zachoval zdání, že v domě probíhá všechno normálně.
„No tak! Huberte?“
Švagrová, která byla jeho partnerkou, ho napomínala:
„Promiňte!... Dva kříže...“
„Víte určitě, že ne tři? Ohlásila jsem srdce na vaše kříže, což znamená, že mám přinejmenším dva a půl honérů...“
Od tohoto okamžiku se Maigret začal vášnivě zajímat o parti . Ne o hru samotnou, ale o to, co mu napovídala o charakteru hráčů.
Například přítel Chabot se vyznačoval pravidelností metronomu, ohlašoval přesně tak, jak měl, neriskoval, ale ani se nebál. Hrál klidně a nepronášel žádné připomínky ke své partnerce. Nejvýše, když mu mladá žena správně neodpověděla, přeběhl mu tváří stín rozmrzelosti.
„Prosím o prominutí. Měla jsem odpovědět tři piky.“
„Na tom nezáleží. Nemohla jste vědět, co mám v ruce.“
Při třetím kole ohlásil a podařil se mu malý slam, hned se za to omluvil:
„Příliš snadné. Měl jsem ho v ruce.“
Mladá žena se rozptylovala, snažila se vzpamatovat, a když byla řada na ní, rozhlížela se kolem dokola, jako by žádala o pomoc. Obrátila se i na Maigreta s prsty na kartě, aby ho požádala o radu. Neměla bridž ráda, byla tu jen proto, že to bylo nutné, aby dělala čtvrtého. Lucile naopak dominovala svou osobností stolu. Ona po každém tahu hru komentovala a pronášela sladkokyselé poznámky.
„Když Jeanne ohlásila dvě srdce, měl byste vědět, jak na to. Určitě měla srdcovou dámu.“
Ostatně měla pravdu. Měla vždycky pravdu. Její malá černá očka jako by viděla skrze karty.
„Co je to dnes s vámi, Huberte?“
„Ale…“
„Hrajete jako začátečník. Jen tak tak že slyšíte licitaci. Mohli jsme vyhrát třemi bez trumfu a vy si řeknete o čtyři kříže, s kterými nic nepořídíte.“
„Čekal jsem, že to řeknete...“
„Já vám nemusela říkat o svých kulích. Vy jste měl...“
Hubert Vernoux se pokusil vynahradit si to. Byl jako hráči rulety, kteří když prohrávají, upínají se k naději, že štěstí se musí každou chvíli obrátit, zkoušejí všechna čísla a vidí se vztekem, že vycházejí právě ta, na která přestali sázet.
Téměř stále ohlašoval víc, než měl, spoléhaje na karty své partnerky, a když je nenašel, žmoulal nervózně konec doutníku.
„Ujišťuji vás, Lucile, že jsem by1 naprosto v právu, když jsem ohlásil dva piky pro začátek.“
„Jenže jste neměl ani pikové ani kulové eso.“
„Ale měl jsem...“
Vypočítával své karty, krev se mu vehnala do tváří, zatímco ona na něho hleděla s chladnou sveřepostí.
Aby se dostal do tempa, ohlašoval stále riskantněji, takže to už nebyl bridž, ale poker. Alain še1 na chvíli dělat společnost své matce. Když se vrátil, postával za hráči a díval se do karet bez zájmu svýma velkýma očima, zastřenýma brýlemi.
„Vyznáte se v tom trochu, komisaři?“
„Znám pravidla. Jsem schopen parti sledovat, ale ne hrát.“
„Zajímá vás to?“
„Moc.“
Zadíval se na komisaře mnohem pozorněji, zdálo se, že pochopil, že Maigretův zájem se soustřeďuje mnohem víc na chování hráčů než na karty, a pohlédl s nevolí na tetu a otce. Chabot a Alainova žena vyhráli první robr.
„Vyměníme se?“ navrhla Lucile.
„Ledaže bychom si dali revanš, tak jak jsme.“
„Já bych si radši vyměnila partnera.“
To byla z její strany chyba. Dostala za partnera Chabota, který neudělal jedinou chybičku a jemuž nebylo možno nic vytknout. Jeanne hrála špatně. Ale snad proto, že stále ohlašovala příliš málo, vyhrál Hubert Vernoux dvě kola hned po sobě.
Nebylo to tak docela. Měl kartu, to ano. Ale kdyby byl neprojevil takovou odvahu, nebyl by vyhrál, protože nic mu nedávalo naději na karty, jaké měla jeho partnerka.
„Hrajeme dál?“
„Dokončíme kolo.“
Tentokrát byl Vernoux se soudcem, obě ženy spolu. A vyhráli muži, takže Hubert Vernoux vyhrál dvě partie ze tří.
Dalo by se říci, že se mu ulevilo, jako kdyby tato partie pro něho měla velký význam. Otřel si čelo, nalil si skleničku a přinesl také Maigretovi.
„Vidíte, ať si říká moje švagrová, co chce, nejsem tak pošetilý. To, co ona nechápe, je to, že když člověk pochopí, jak uvažuje jeho protivník, má parti napůl vyhranou, ať má karty jakékoliv. Právě tak je tomu při prodeji statku nebo pozemku. Když víte, co má kupující v hlavě, a...“
„Prosím vás, Huberte!“
„Co je?“
„Snad byste tady nemusil mluvit o obchodech?“
„Prosím za prominutí. Zapomínám, že ženy chtějí, aby člověk peníze vydělával, ale raději nechtějí vědět, jak se vydělávají.“
To byla také nerozvážnost. Jeho žena ho ze svého vzdáleného křesla napomenula:
„Pil jste?“
Maigret ho viděl vypít tři nebo čtyři koňaky. Zarazil ho způsob, jakým si Vernoux naléval, pokradmu, jakoby o překot, v naději, že ani jeho žena ani švagrová ho nezahlédnou. Vyzunkl alkohol naráz a potom, ze slušnosti, nalil sklenku komisaři.
„Vypil jsem jen dvě skleničky.“
„Stouply vám do hlavy.“
„Myslím.“ začal Chabot, vstávaje a vytahuje z kapsy hodinky, „že je na čase, abychom šli.“
„Je sotva půl jedenácté.“
„Zapomínáte, že mám moc práce. Přítel Maigret už určitě taky začíná pociťovat únavu.“
Alain vypadal zklamaně. Maigret by byl přísahal, že po celý večer kroužil doktor kolem něho v naději, že ho odtáhne někam do koutku.
Ostatní je nezdržovali. Hubert Vernoux se neodvážil naléhat. Copak se bude dít, až hráči odejdou a on zůstane sám tváří v tvář třem ženám? Protože Alain nehrál žádnou roli. To bylo vidět. Nikdo si ho ani nevšiml. Půjde asi nahoru do svého pokoje nebo do své laboratoře. Jeho žena patřila do rodiny víc než on.
Byla to zkrátka rodina žen, uvědomil si najednou Maigret. Dovolily Hubertovi hrát bridž s podmínkou, že se bude dobře chovat, a nepřestaly na něho dohlížet jako na dítě. Byl tohle důvod, proč se mimo domov držel tak zoufale představy, kterou si o sobě vytvořil, a věnoval takovou pozornost i těm nejmenším podrobnostem svého oblečení?
Kdo ví? Možná že je prve, když pro ně šel nahoru, snažně prosil, aby k němu byly hodné a nechaly ho hrát roli pána domu a neponižovaly ho svými poznámkami.
Zašilhal po karafě s koňakem.
„Poslední skleničku, komisaři, které říkají Angličani night cup?“
Maigret, který na ni neměl chuť, řekl ano, aby mu dal příležitost napít se také, a když Vernoux nesl sklenku ke rtům, zahlédl upřený pohled jeho ženy, viděl, jak ruka zaváhala a potom nerada sklenku postavila.
Když soudce a komisař došli ke dveřím, kde čekal správce domu s kabáty, zašeptal Alain:
„Říkám si, jestli bych vás neměl kousek doprovodit?“
Nezdálo se, že by ho znepokojovalo, co tomu řeknou ženy, které se zatvářily překvapeně. Jeho žena nic nenamítala. Asi jí bylo jedno, jde-li pryč nebo ne, uvážíme-li, jak malé místo zaujímal v jejím životě. Přistoupila k tchyni a kroutíc hlavou obdivovala její výšivku.
„Nebude vám to vadit, komisaři?“
„Vůbec ne.“
Noční vzduch byl svěží, byla to zcela jiná svěžest než v předešlých nocích, a člověk měl chuť nabrat si ho do plic a vyslat pozdrav hvězdám, které našel opět po tak dlouhé době na svém místě. Tři muži s páskami byli stále na chodníku a tentokrát o krok ustoupili, aby je nechali projít. Alain si nevzal svrchník. Když šel okolo věšáku, nasadil si měkký plstěný klobouk, zdeformovaný nedávnými dešti.
Tak jak byl, s tělem nakloněným kupředu, s rukama v kapsách, podobal se spíš studentovi z posledního ročníku než ženatému muži a otci rodiny.
V Rabelaisově ulici nemohli mluvit, protože hlasy se široko daleko rozléhaly a byli si vědomi přítomnosti tří hlídačů v zádech. Alain nadskočil, když zavadil o jednoho, který hlídkoval na rohu náměstí Viete a kterého neviděl.
„Myslím, že je rozestavili po celém městě,“ zašeptal.
„Určitě. Budou se střídat.“
Už jen málokterá okna byla osvětlená. Lidé chodili brzy spát. V dálce, v dlouhé přímce ulice Republiky bylo vidět světla kavárny U pošty, ještě otevřené, a dva tři osamělé chodce, kteří se vytratili jeden po druhém.
Než došli k soudcovu domu, neměli čas říci si ani dešet vět. Chabot zamumlal s politováním:
„Půjdete k nám?“ Maigret odmítl.
„Zbytečně bychom vzbudili tvoji matku: `
„Ta nespí. Nejde si nikdy lehnout, dokud se nevrá“ tím. „Uvidíme se zítra ráno.“ „Tady?“
„Zastavím se v Paláci.“
„Musím ještě vyřídit pár telefonických rozhovorů, než si půjdu lehnout. Třeba je něco nového?“
„Dobrou noc, Chabote: `
„Dobrou noc, Maigrete, dobrou noc, Alaine.“
Podali si ruce. Klíč se otočil v zámku, za okamžik se dveře zavřely.
„Doprovodím vás k hotelu.“
Na ulici už nebylo kromě nich živé duše. Maigretovi bleskla hlavou představa doktora, jak vytahuje z kapsy ruku a zasazuje mu do lebky ránu tvrdým předmětem, kusem olověné trubky nebo francouzským klíčem. Odpověděl:
„Budu rád.“
Šli. Alain se neodhodlal hned promluvit. Když tak učinil, bylo to, aby se zeptal:
„Co si o tom myslíte?“
„O čem?“
„O mém otci?“
Co mohl Maigret odpovědět? Zajímavý byl fakt, že otázka byla položena a že mladý lékař šel s ním, jen aby mu ji položil.
„Nemyslím, že měl snadný život,“ zamumlal přesto komisař nepříliš přesvědčivě.
„Existují lidé, kteří mají snadný život?“
„Alespoň po nějakou dobu. Vy jste nešťastný, pane Vernouxi?“
„Na mně nesejde.“
„Přesto se snažíte urvat si svůj kousek radosti.“
Velké oči se na něho upřeně zadívaly.
„Co tím chcete říci?“
„Nic. Nebo je-li vám to tak milejší, že neexistují absolutně nešťastní lidé. Každý se k něčemu upíná, buduje si nějaké to štěstíčko.“
„Uvědomujete si, co to znamená?“
A protože Maigret neodpovídal:
„Víte, že v důsledku hledání toho, co bych nazval kompenzacemi, tohoto hledání štěstí navzdory všemu, vznikají mánie a často nepříčetnost? Muži, kteří v této chvíli popíjejí a hrají karty v kavárně U pošty, se pokoušejí přesvědčit sami sebe, že jim to způsobuje potěšení.“
„A vy?“
„Nerozumím, nač se ptáte?“
„Vy nehledáte kompenzace?“
Tentokrát Alain zneklidněl, pojal podezření, že Maigret toho ví víc, ale nechtěl se vyptávat.
„Vy byste měl odvahu jít dnes večer do kasárenské čtvrti?“
Komisař se na to zeptal spíš ze soucitu, aby ho zbavil pochyb.
„Vy víte?“
„Ano.“
„Mluvil jste s ní?“
„Dlouze.“
„Co vám řekla?“
„VŠechno.“
„Dělám chybu?“
„Já vás neodsuzuji. To vy jste se zmínil o instinktivním hledání kompenzací. Jaké kompenzace má váš otec?“
Ztlumili hlas, protože došli k otevřeným dveřím hotelu, v jehož hale svítila už jen jedna jediná lampa.
„Pročpak neodpovídáte?“
„Protože odpověď neznám.“
„Nemá žádná dobrodružství?“
„Určitě ne ve Fontenay. Je příliš známý a vědělo by se o tom.“
„A co vy? Ví se o tom?“
„Ne. V mém případě je to něco jiného. Myslím, že si dopřeje povyražení, když jede do Paříže nebo do Bordeaux.“
Zašeptal pro sebe:
„Chudák táta!“
Maigret na něho překvapeně pohlédl.
„Vy svého otce milujete?“
Alain odpověděl stydlivě:
„Každopádně ho lituji.“
„Vždycky tomu bylo tak?“
„Bývalo to ještě horší. Matka i teta se už trochu uklidnily.“
„Co mu vyčítají?“
„Že je plebejec, syn obchodníka s dobytkem, který se opíjel po vesnických krčmách. Courçonové mu nikdy neodpustí to, že ho potřebovali, chápete? A za času starého Courçona byla situace ještě krutější, protože Courçon byl ještě o moc jízlivější než jeho dcery a syn Robert. Až do otcovy smrti všichni Courçonové, co jich jen země nosí, mu budou mít za zlé, že jsou živi jen a jen z jeho peněz.“
„Jak se chovají k vám?“
„Jako k Vernouxovi. A moje žena, jejíž otec byl vikomtem z Cadeuil, táhne za jeden provaz s mou matkou a tetou.“
„Měl jste v úmyslu říci mi dnes večer tohle všechno?“
„Nevím.“
„Chtěl jste se mnou mluvit o otci?“
„Chtěl jsem vědět, co si o něm myslíte.“
„Nechtěl jste především zjistit, jestli jsem objevil existenci Louisy Sabatiové?“
„Jak jste se o ní dověděl?“
„Z anonymního dopisu!“
„Soudce o tom ví? Policie?“
„Nestarají se o to.“
„Ale budou?“
„Nebudou, jestli bude vrah objeven v dost krátké lhůtě. Mám ten dopis v kapse. Neřekl jsem Chabotovi o svém setkání s Louisou.“
„Proč?“
„Protože si nemyslím, že za daného stavu vyšetřování by to bylo užitečné.“
„Ona s tím nemá nic společného.“
„Povězte mi, pane Vernouxi...“
„Ano.“
„Kolik je vám let?“
„Třicet šest.“
„V kolika letech jste dokončil studia?“
„Lékařskou fakultu jsem dokončil v pětadvaceti a potom jsem byl dva roky na praxi v Sainte-Anne.“
„Nikdy vás nelákalo postavit se na vlastní nohy?“
Vypadal náhle sklíčeně.
„Nepovíte mi?“
„Nemám co říci. Nepochopil byste to.“
„Nedostatek odvahy?“
„Já věděl, že tomu budete říkat takhle.“
„Nevrátil jste se přece do Fontenay-le-Comte jen proto, abyste ochraňoval otce?“
„Víte, ono je to jak mnohem prostší, tak zároveň mnohem složitější. Vrátil jsem se jednou na pár týdnů dovolené.“
„A už jste zůstal?“
„Ano.“
„Z nedostatku vůle?“
„Chcete-li. I když ani to není přesně. ono.“
„Měl jste dojem, že nemůžete udělat nic jiného?“
Alain změnil téma rozhovoru.
„Jak se má Louise?“
„Jako obvykle, myslím.“
„Nedělá si starosti?“
„Už jste ji dlouho neviděl?“
„Dva dny. Včera večer jsem šel za ní. Potom jsem se už neodvážil. Dneska taky ne. Dnes večer je to ještě horší, s těmi hlídkami na ulicích. Chápete, proč už po první vraždě se začaly trousit řeči o nás?“
„To je úkaz, který jsem často konstatoval.“
„Proč si vybrali právě nás?“
„Koho myslíte, že podezřívají? Vašeho otce, nebo vás?“
„To je jim jedno, jen když je to někdo z rodiny. Moje matka nebo teta by se jim hodily taky.“
Museli se odmlčet, protože se přibližovaly kroky. Byli to dva muži s páskami a s obušky, kteří si je prohlíželi, když je míjeli. Jeden z nich si na ně posvítil baterkou, a jak se vzdaloval, utrousil hodně nahlas ke svému druhovi:
„To je Maigret“
„Ten druhý je Vernoux mladší.“
„Já ho poznal.“
Komisař poradil svému průvodci:
„Udělal byste nejlíp, kdybyste šel domů.“
„Ano.“
„A nepouštěl se s nimi do řeči.“
„Děkuji vám.“
„Za co?“
„Za nic.“
Nepodal ruku. Vzdaloval se, nachýlen kupředu, s kloboukem nakřivo, směrem k mostu, a hlídka, která se zastavila, ho tiše sledovala pohledem.
Maigret pokrčil rameny, vešel do hotelu a počkal, než mu podali klíč. Byly tu pro něho další dva dopisy, bezpochyby anonymy, ale nebyl to už stejný papír ani písmo.
