4/ PAN BLAISE A JEHO DVĚ ŠTIKY
Jsou dny, do nichž jako by se zhustilo celé roční období, jeden úsek života, úplná škála pocitů. Ta noc ze soboty na neděli v Morsangu a neděle po ní byly pro Maigreta kvintesencí léta u vody, dobré pohody, prosté a přirozené radosti ze života.
Jak se ke konci večeře rozsvítily lampy pod stromy, jak listí nabylo krásné temně zelené barvy jako na starých gobelínech; jak z pohyblivé hladiny Seiny stoupala bělavá pára, jak od stolků zazníval smích, zasněné hlasy milenců…
Maigretovi už byli v posteli, když někdo přinesl na terasu gramofon a pak ještě dlouho do noci bylo slyšet líbeznou lehkou hudbu a skřípění písku pod nohama tančících párů. Spal vůbec Maigret tu noc? Přístavek Tučného holuba, kde byly hostinské pokoje, připomínal trochu svými železnými vnějšími schody a pavlačí podél celého prvního patra loď. Pokoje byly maličké jako kajuty, čistě vybílené, v každém železná postel, umyvadlo a místo skříně věšák z měkkého dřeva zatažený kretonovou záclonkou… Ten večer všichni spali při oknech a dveřích dokořán do srpnové noci…
Kdepak! Postel byla pro dva příliš úzká. Sotva Maigret zamhouřil oči, už ho zas nějaký zvuk vytrhl ze spánku; nejdřív; kolem třetí hodiny, skřípění nasazovaných vesel; někdo odvazoval pramici; Maigret věděl, že to Izidor, místní děvče pro všechno, jede vybírat koše s návnadou. Později se rozplakalo miminko. Byli tu většinou mladí manželé, dva zubní lékaři, jeden pojišťovací agent, prodavačky z velkých módních salónů; a všichni veselí, přirození…
„Maigrete, kde jsi?“
V pološeru uviděla paní Maigretová svého muže, jak se opírá o zábradlí pavlače, šle spuštěné přes kalhoty, zahalen v modravém obláčku dýmkového kouře.
„To si zase budeš chtít po obědě lehnout!“
Útržky myšlenek… Slečna Jeanna jezdila často k Tučnému holubu… I ona tu tancovala… Hosté nevěděli, jaké má zaměstnání, jezdila na kanoi s paní Rialandovou, manželkou zubního lékaře…
Z druhého břehu Seiny je slyšet vlak, tiše připlouvá nějaká loďka, hubený, dlouhý Izidor v kožených kamaších a loveckém kabátě, se svislými kníry, se vrací… Nese do kuchyně nalovené ryby, musí si rozsvítit lampu.
Tu a tam se probouzejí lidé. Z pokoje v přízemí vychází rybář, nacpává si první dýmku a míří do kůlny pro náčiní…
Další rybář… Podávají si ruce… Izidor něco vytahuje zpod sedátka pramice, nějaký podlouhlý balík, a přelézá na jinou loďku, čerstvě natřenou nazeleno, a ukládá balík do truhlíku pod sedátkem…
Všechno se to děje jako podle nějakého rituálu, jako by s každou nedělí přicházeli titíž rybáři, tytéž párky, konaly se tytéž vyjížďky za svítání…
Izidor otřel z loďky rosu, došel pro pruty a šňůry a pečlivě je ukládá, a z kuchyně, kde se objevila dosud neučesaná služka, jen v zástěře na nahém těle, se line libá vůně kávy. Vida, pan Blaise spal v pokoji vedle Maigretových. Vyšel, letmo pozdravil a již sestupuje po železných schodech. Podle paní Royové je to jeden z nejvěrnějších hostů podniku. Klidný a mírný člověk středního věku, vždycky velice pěkně upravený.
V kuchyni mu přichystali koš s jídlem: půl kuřete, malou láhev burgundského, sýr, ovoce, láhev minerálky. Izidor ho doprovodil k lodi, na niž připevnil motorek. Vzduch se projasňuje. Nepozorovaně se mezi stromy na břehu usadili další rybáři, patrně z vesnice na protějším břehu. Motorek se rozběhl. Pan Blaise sedí sám na zádi, cigaretu v ústech, vzdaluje se proti proudu, rozvíjí šňůru na štiky zakončenou splávkem, splávek běží v brázdě za lodí.
„Jak jste se vyspal?“
„Dobře, a vy?“
Rytmus se zrychluje. Lidé přecházejí sem a tam v pyžamu nebo v županu a obě služebné, nyní už oblečené, roznášejí do pokojů podnosy se snídaní.
„Jsi tam, Maigrete? Co tam děláš?“
Nic… Slečna Jeanna… Je to zvláštní, že jí paní Royová ty líny přinesla pár minut po vraždě… A není ještě daleko zvláštnější, že starý Le Cloaguen sedí v kuchyni za zamčenými dveřmi. od nichž se ztratil klíč, a tvrdí, že nic neví?
„Nepůjdeš na ryby?“
Ne. Maigret lenoší. Teprve po deváté se odhodlal, že se oholí a ustrojí. K snídani si dal salám a čtvrtku bílého vína. Až kam oko dohlédne, brázdí Seinu loďky, maňásky, miniaturní plachetnice a každých padesát metrů sedí nehybný rybář.
Hodiny plynou stejně líně jako voda v řece. Začíná se prostírat k obědu, přijíždí několik aut z Paříže, už se ani nevejdou na dvůr hostince. Paní Maigretová, která nevydrží nic nedělat, si s sebou přinesla vyšívání. Ze zásady, protože je na venkově, se usadila do trávy, ačkoli kolem ní stojí zahradní křesla.
Jedna za druhou se vracejí kanoe a několik rybářů, ale ti náruživější, jako pan Blaise, si vzali oběd s sebou. Pan Blaise si zajel hodně vysoko do propustě, někam k Seine-Port, protože celé dopoledne nebylo jeho loďku nikde vidět. Je pravda, že hned za ohybem řeky je protější břeh zarostlý širokým pruhem rákosí, takže působí dojmem exotické krajiny, jakési vodní džungle, do níž se s oblibou ztrácejí milenci na kanoích.
Izidor zařídil všechno potřebné: stočil víno, zajel s vozem do Corbeil pro maso, opravil loďku, do které teklo. Tři hodiny. Paní Maigretová se občas protektorsky podívá po manželovi, který klímá v křesle, a nejraději by zakázala lidem okolo mluvit.
Maigret nespí tak tvrdě, protože slyšel, jak zazvonil telefon. Podíval se na hodinky, vstal a došel k domu přesně v okamžiku, kdy služebná ve dveřích pronesla: „Pan Maigret k telefonu…“
Volá Lucas. Maigret ho pověřil, aby hlídal na Batignol ském bulváru a aby mu ke třetí hodině zatelefonoval.
„Haló, šéfe…“
Ale ale, inspektorův hlas zní nějak zkroušeně!
„Stala se mi velice nepříjemná věc, ale na mou duši, já jsem si dával takový pozor… Hned ráno jsem zpozoroval, jak se na jednom okně pohybuje záclona. Ale nemohli mě poznat, maskoval jsem se jako vagabund…“
„Pitomče!“
„Cože?… Nerozumím.“
Je všeobecně známo, že Maigret nesnáší přestrojení. Ale jak zabránit Lucasovi, aby si na něco nezahrál, když je to jeho největší radost?
„Zkrátka, šéfe, kolem jedenácté…“
„Kdo vyšel?“
„Ta paní… Ani se kolem sebe nepodívala… Šla rovnou na náměstí Clichy a sedla na metro… Skočil jsem tam za ní a na mou duši…“
„Kde ti foukla?“
„Jak to víte?… Vystoupila ve Svatém Jakubu, však to znáte… Bulvár je tam úplně pustý… U vchodu do metra jediný taxík… Samozřejmě, ona hned do něho, a už jeli… Marně jsem celých dvacet minut hledal dalšího taxíka…“
„To bych řek.“
„Poznamenal jsem si číslo tamtoho… A představte si, šéfe, ono je to falešné číslo, takové číslo vůbec neexistuje… Tak jsem se zase převlékl a vrátil jsem se na Batignol ský bulvár.“
„A teď jsi, doufám, zase Lucas?“
„Jo… Domovnice říká, že se paní Le Cloaguenová ještě nevrátila. Starý je asi zamčený v pokoji, protože ten z domu nevyšel. A slečna taky ne…“
Prázdná Paříž, jejíž třídy a ulice vypadají širší, světlejší… A vybrala si bulvár svatého Jakuba, jeden z nejodlehlejších… Maigret zvážněl.
„Tak dobře,“ zavrčel. „A co mám dělat?“
„Počkáš… Zavolej mě, až se vrátí… Jo, a poslouchej… Pořádně se jí podívej na boty… Zajímalo by mě, jestli je bude mít zaprášené…“
„Rozumím, šéfe…“
Omyl. Lucas tomu vůbec nerozumí. Myšlenka, která Maigretovi proběhla hlavou, je tak mlhavá…
Maigret vyšel z telefonní kabiny, prošel hostincem, opětoval úsměv paní Royové. Ale její úsměv byl melancholický.
„Když si vzpomenu na tu ubohou slečnu, pane komisaři…“
„Znala se nějak blíž s některým z vašich hostí?“
„Ne… Nemyslím… Ona se držela dost stranou… Tadyto byl její stůl… Mně je do pláče, kdykoli se sem podívám… Měla hrozně ráda děti, proto byla tak často pohromadě s paní Rialandovou, ženou toho zubaře, ona má dvě, Moniku a Jean-Clauda…“
Maigret stojí na prahu. Už nemá tak docela bezstarostný nedělní výraz. Jedna maličkost ho trápí, nedá mu pokoj. Ten osamělý taxík u stanice metra. To nebylo samo sebou! Ten, kdo Lucasovi tenhle kousek provedl, není malé dítě ani začátečník!
Snad ta drobná, energická paní Le Cloaguenová nezmizela nadobro? Maigret je přesvědčen, že ne. Proč tedy najednou potřebovala dostat se na několik hodin z dohledu? Aby se mohla s někým setkat? Aby mohla uložit nějaké dokumenty do bezpečí? Aby…
Vida! Maigret zaslechl v dálce naléhavý bzukot. Motorek na loďce pana Blaise. Po chvilce už je vidět v prachu sluneční záře zvednutou příď, nehybnou siluetu rybáře. Teď opisuje s člunem ladnou křivku, přistává, vypíná motor.
Jako pokaždé, když se vrací některý rybář, se jde několik lidí podívat na břeh. Izidor přiskočí, samá ochota.
„Tak jaký byl lov, pane Blaise…?“
A Blaise, téměř lhostejně, jako někdo, kdo je na to zvyklý, utrousí:
„Dvě štiky… Docela slušné…“
Blaise otevřel truhlík. Leží v něm dvě štiky obalené trávou, aby zůstaly čerstvé. Setkal se s Maigretovým pohledem a jako ráno letmo pozdravil. Když jsou lidé spolu v jednom hostinci na venkově… Pan Blaise vystoupil z loďky a pomalu zamířil k svému pokoji. Maigret se mu neopomenul podívat na střevíce. Není na nich ani stopa prachu.
„To chytil na udici?“
Izidor zvedl hlavu.
„To sotva… Dal jsem mu do lodě živé rybičky… Pan Blaise vi, kde nejlíp berou, a když nic nechytne na šňůru, chytá na rybičku… A málokdy se vrátí s prázdnou.“
„Dovolíte?“
Maigret stoupl do loďky a málem se s ní převrhl. Naklonil se a vzal do ruky jednu štiku.
„Skutečně pěkný kus…“
„Průměrný… tak šest sedm liber…“
Vtom se Izidor na Maigreta pozorněji podíval a štiku mu vzal.
„Promiňte… Musím mu je zabalit, protože si je jistě vezme s sebou do Paříže…“
Izidor odchází do kuchyně.
„Co děláš, Maigrete?“ táže se nic netušící paní Maigretová.
Nic… Maigret nedělá nic… Na něco čeká… Předstírá velký zájem o plachetnici, která se marně pokouší plout proti proudu a nemá přitom vůbec žádný vítr v plachtách. Už je to tu!… Lehké škubnutí v prsou… Vítězný záblesk v očích… Protože, marná sláva, člověk z toho má radost… Maigret věděl, že to přijde… Že to musí přijít… I když se to zakládalo na intuici, na nepatrných detailech.
Čirým zázrakem se stalo, že pokoje pod střechou byly přehřáté; čirým zázrakem podlehl Maigret kouzlu té srpnové noci a se spuštěnými šlemi se díval, jak se rozednívá. Izidorovy pohyby v ranním šeru… Maigret si dobře všiml, jak vzal něco ze své loďky, nějaký podlouhlý balík, a jak jej uložil do truhlíku v lodi pana Blaise. Ale nebyly to živé rybičky na návnadu. Ty byly v plechové nádobě s dírkovaným víkem. Tehdy tomu Maigret nevěnoval pozornost…
Začalo to Lucasovým telefonem.
Pak ty dvě štiky… Maigret si je dobře prohlédl… Kdysi sám také rybařil, a i když toho moc nechytil, technická stránka mu byla jasná…
Nic není totiž těžšího než vytáhnout udici štice, protože je to nejhltavější říční ryba, a někdy se jí při tom musí i vykuchat žaludek.
Na těch dvou štikách pana Blaise nebyla ani ranka, ani škrábnutí. A Izidor velkou část noci chytal do čeřenu…
To, co nastalo teď, je logický následek pohledu, který Izidor vrhl na Maigreta. A Izidor kuchyní jen prošel, obešel dům odzadu a právě vystoupil po schodech přístavku a skoro úkradkem vklouzl do pokoje pana Blaise.
Aby ho varoval!
Chudák paní Maigretová si myslí, že se její muž nudí, a říká:
„Měl sis s sebou vzít knížku… Když už konečně jednou odpočíváš –“
To tak!… Tam shora ho pozorují… Izidor se vrací dolů, chůzi má jako kočka nebo jako pytlák.
„Nebolí tě nohy, když tak pořád stojíš?“
Pan Blaise má otevřené okno. Je vidět, že už se převlékl do městských šatů.
„Poslyšte, paní Royová…“
„Prosím, pane komisaři…“
Několik naoko lhostejných otázek.
Ano, pan Blaise přijíždí v sobotu večerním vlakem a v neděli zase v šest hodin odjíždí. Už by se měl pomalu dát převézt přes vodu nad jezem.
Ne, vozem tu nikdy nebyl.
Ženské? Co vás to napadá! Kdepak, toho ženské nezajímají. Ještě nikdy sem nepřijel s nějakou společnicí. V protějších vilách?… Tohle ji nikdy nenapadlo… To asi sotva, vždyť celý den chytá ryby… Ostatně v těch vilách, co jsou vidět, bydlí samé spořádané rodiny z Paříže… Třeba Mal etovi, co mají kancelář pro říční dopravu na Voltairově nábřeží… A Durroyovi, to jsou už staří lidé a…
„Ticho!… Už jde…“
Pan Blaise, asi v Maigretově věku, vypadá daleko mladší. Je vidět, že si na sobě dává záležet, že vede poklidný život. „Tak co, paní Royová?“
„Tak co, pane Blaise… Prý jste měl dneska štěstí…“
„Ušlo to…“
Paní Royová dodává škádlivě, tak trochu familiárně:
„A hezky jste se vyspal?… Přiznejte se, že nechytáte ryby od rána do večera a že když zajedete někam do rákosí…“
„Já ve dne nikdy nespím!“ odtušil pan Blaise náhle suše.
„Copak ono by na tom nebylo nic špatného, právě před chvílí tady pan Maigret…“
Rychlý, příliš rychlý a nelíčený pohled pana Blaise. Copak nevěděl, kdo Maigret je?
Zazvonil telefon. Maigret zvedl sluchátko. Nepřekvapilo ho, když se mu ozval Lucas.
„Už je doma, šéfe… Ne, nepřijela taxíkem… Přišla pěšky od Amsterodamské ulice…“
„A co boty?“
„Právě… Za chvilku potom, co se vrátila, vyšel děda… Kliďánko… Na svou obvyklou procházku. Požádal jsem jednoho strážníka, aby mi ho ohlídal, zatímco vám volám… Co mám dělat teď?“
Tradiční Lucasova otázka. Maigret mu dává podrobné instrukce.
„Vida!… Pan Blaise už je pryč,“ poznamenal Maigret, když vyšel z kabiny. „Poslyšte, paní Royová, jak to, že se nedal převézt přes řeku?“
„Pan Blaise?… Jo tak!… Zrovna jak vás zavolali k telefonu, odjížděli tady nějací hosté autem…“
„Jeho známí?“
„Ne… Taky se jim omlouval… Poprosil je, jestli by ho nevzali do Corbeil, protože se bojí, aby nezmeškal vlak.“
„A štiky měl s sebou?“
„Ale ovšem… Měl pod paží balík.“
„Číslo vozu jste si samozřejmě nepoznamenala?“
To se paní Royové dotklo.
„Co vás to napadlo, pane komisaři?… Pan Blaise je takový slušný člověk… Vždycky se s ním radím, jak si mám uložit peníze… On se moc dobře vyzná na burze.“
„Znáte jeho pařížskou adresu?“
„Bude v knize hostů… Počkejte… Ale já nevím… Opravdu mi nejde do hlavy, proč si myslíte…“
„Já si nic nemyslím, paní Royová… Počkat…, Blaise…, B…, Blochet…, Bardamont…, Blaise…, rentiér…, ulice Notre-Dame-de-Lorette, číslo dvacet pět…“
Pani Royová se trochu nervózně zasmála.
„Já nechápu, že vy… vy… Zkrátka, ono se říká, že pro polici je každý už napřed podezřelý…“
„Dovolíte, abych si ještě jednou zatelefonoval?“
Corbeil. Přednosta stanice. Ne, pařížský vlak ještě nepřijel. Za pár minut. Popis?… Dobře… Zavolá znovu. Paříž. Soudní policie.
„Ulice Notre-Dame-de-Lorette, číslo dvacet pět… Kdo má službu?… Dupré?… Tak ať tam jde Dupré, ale ať se snaží vypadat přirozeně!“
Paní Royová přechází po kuchyni. Je dotčená.
„Mohl bych dostat malý calvados?“
Maigret čeká na telefon. Nepřekvapilo ho, když se dověděl, že žádná osoba odpovídající Blaisovu popisu nenastoupila v Corbeil do pařížského vlaku.
Za dvě hodiny nato, zatímco se u Tučného holuba zasedá k večeři a auta se počínají rozjíždět, telefonuje Dupré. Pan Blaise se ještě nevrátil domů.
„To tady budeme ještě jednu noc?“ táže se paní Maigretová. „Ty zdejší postele jsou tak úzké…
Neříkám to kvůli sobě, ale ty ses minulou noc vůbec nevyspal…“
Co na tom? V okamžiku, kdy Izidor uvazuje loďky hostů, Maigret se jde podívat na břeh. Tváří se jakoby nic a najednou prohodí:
„To je legrace!“
„Co je legrace?“
„Ta rybářská vášeň… Myslíte, že jsem to neprokoukl?… To se ví, nechce vypadat jako začátečník…
Aby si nezadal… A tak vy mu…“
Izidor zaváhal a nakonec na Maigreta mrkl.
„To víte, co by člověk neudělal pro dobrého zákazníka…“ Gramofon. Ve stínu velkých stromů na terase tančí už jen tři páry.
Telefon. Konečně Dupré! Je jedenáct hodin.
„Pan Blaise se právě vrátil… Cože?… Co?… Štiky?… Ne, žádné štiky s sebou neměl… Co to povídáte, šéfe?… Mám tu zůstat?… Tak dobře… Jo… Rozumím.“
Desetitisíce Pařížanů se vracejí s příchutí venkova na rtech a s vozy plnými polního a lesního kvítí.
„Haló, šéfe…“
Tentokrát je to Lucas.
„Nic… Děda se vrátil v sedm hodin… Nikdo nevyšel z domu… Už asi spí, protože je všude zhasnuto…
Mám to předat Janvierovi?… Tak dobrou noc, šéfe… Děkuju.“
Jako za starých časů, když ponocný vyvolával: „Občané, spěte v míru…“
Poslední telefonuje inspektor, který hlídkuje v Caulaincourtově ulici.
„Nic se neděje…“
A přece se v tu krásnou neděli něco odehrálo. Ale byl to jen vzdálený záchvěv pod povrchem, jako když bubliny na hladině prozradí pohyb ryby v bahnitém dně.
„Co kdybych si najala. jiný pokoj, abys měl celou postel pro sebe a mohl se pořádně,vyspat?“
Vyšel měsíc. Gramofon utichl a písek dosud skřípe pod nohama posledního páru.
