8/ POMSTA PANÍ LE CLOAGUENOVÉ
Z hlediska veřejnosti to zdaleka nebyl Maigretův nejslavnější případ, neboť noviny, které se do případu nejdřív hrnuly, náhle ztratily o věštkyni z Caulaincourtovy ulice veškerý zájem. Na Zlatnickém nábřeží naopak zůstaly v živé paměti všechny jeho podrobnosti a dokonce i jisté výroky, vhodné i nevhodné, a dodnes se tam o nich vypráví. Tak tomu bylo například s bouřkou, která ten den, po více než měsíci vedra a sucha, propukla kolem půl páté nad Paříží.
„Takovou bouřku jsem v životě neviděl,“ tvrdí neustále inspektor Lucas. „Představte si, že jsme byli v tom salóně se zelenými záclonami, já a Janvier, ty dvě ženské a děda…“
Je to teprve dvacet minut, co Maigret odešel v patách hostinskému odnaproti, a paní Le Cloaguenovou už přechází trpělivost, vstává, jde k oknu a stojí tam, ruku na zácloně, patrně právě tak, jako když tehdy pozorovala inspektory, kteří hlídali dům. Přes Batignol ský bulvár se přehnal poryv větru, zvedl sloupy zvířeného prachu až do třetího patra, zacloumal plachtami kaváren, a pak se náhle protrhly mraky, voda pleská o zem, vytváří na chodnících tekoucí rybníky, zatímco chodci prchají na všechny strany a taxíky s vousisky vody po stranách si hrají na motorové čluny.
Jen tvář paní Le Cloaguenové těsně u okna jasně vyvstává z šera. Lucas právě uvažoval o tom, jaký chudák je muž, který si vezme takovouhle ženu, když se k němu zuřivě otočila a ukázala na ulici:
„Kam jde?“
Vskutku, Maigret právě vyšel z restaurace naproti a se zvednutým límcem běžel směrem k náměstí Clichy, patrně hledat taxíka.
A tehdy paní Le Cloaguenová pronesla výrok, který se mezi členy soudní policie stal klasickým:
„Snad na nás nezapomněl?“
To byl první incident – spíš komický – těchto pamětihodných hodin čekání. Lucas, který se chce mermomocí ve všem podobat Maigretovi, si klidně nacpává dýmku. Když si všiml, že ho děda pozoruje, vzpomněl si, že děda rád žvýká tabák, a nabídl mu.
„Já bych potřeboval na stranu…,“ zašeptal děda s bledýma očima. „Nedovedl byste mě tam?“
Beze všeho. Lucas jde s ním, dokonce mu nedovolí se zamknout.
„Nechtěl byste zajít na chvilku ke mně do pokoje?“
A tam děda vytáhne ze skříně ošlapanou botu a z ní starou fajfku s naštípnutou troubelí.
„Chápete?… Teď už nemůžou nic říkat… Půjčte mi ještě ten pytlík, buďte tak hodný.“
Dědovi záleží na tom, aby se to odehrávalo v salóně před oběma ženskými. Záměrně dlouho si nacpává fajfku, než škrtne sirkou, kterou mu Lucas podal.
Paní Le Cloaguenová už toho má dost.
„Opravdu nechápu, proč tu musíme takhle dlouho čekat…“
A přitom její trápení teprve začíná. Minuty plynou a salón se ponenáhlu prosycuje pachem staré fajfky. Venku bouchá okenice, déšť šplouchá, lidé stále přebíhají po ulicích nebo se tísní v průjezdech. Asi tak za hodinu zastavuje před domem taxík. Někdo z něho vystupuje, pak dvojí krok na schodišti a konečně zvonek. Janvier jde otevřít.
„To jste vy, pane soudce?… Pojďte dál… Ne, není tady… Šel naproti k telefonu a pak běžel někam směrem k náměstí Clichy…“
Vyšetřující soudce, jehož doprovází dlouhý, hubený písař, rozpačitě zdraví obě ženy, protože dosud nic neví, a sedá si. Maigret mu neřekl ani slovo, jen ho telefonicky požádal, aby se s písařem dostavil k Le Cloaguenovým. V salóně, už beztak temném, je nyní skoro tma, takže při každém silnějším blýsknutí všichni nadskočí. Celá společnost sedí nehybně jako ve vlaku, mlčky jako v čekárně u lékaře. Pozoruje se navzájem. Lucas nabízí tabák dědovi, který dokouřil první fajfku a nyní si s dětinskou radostí nacpává další.
Janvier se dívá na hodinky a tento pohyb, jednou soudcův, jindy písařův, bude napříště jediný porušovat všeobecnou strnulost.
Sedm hodin… Půl osmé… A náhle se ozval dosud nejistý hlas Octava Le Cloaguena… Obrací se k Lucasovi, jako by soudce byl pro něho příliš vysoká osobnost:
„Tamhle v té skříni je portské… Ale klíč má ona!…“
Pohled plný nenávisti. Beze slova vytahuje paní Le Cloaguenová z kapsy klíč a klade ho na stolek.
„Skleničku po…
