III.
Muž se širokými rameny
Právě vstala a vedle vařiče stála plechovka kondenzovaného mléka.
"Tvůj přítel není s tebou?" vyptávala se.
Chabot se rázem zamračil a mrzutě odvětil: "Proč by měl být se mnou?" Nevšimla si ničeho, otevřela skříň, z které vyndala hedvábnou lososově růžovou košili.
"Je to pravda, že jeho otec je velký průmyslník?"
Jean se neposadil, ani si nesundal klobouk. Díval se na ni, jak přechází sem a tam, a zmocňoval se ho zmatený pocit, v němž byla špetka melancholie, špetka touhy, instinktivní úcta k ženě i zoufalství.
Nebyla krásná, zvlášť ne v sešlapaných pantoflíčcích a pomačkaném župánku. Ale možná že pro něho právě touto nenucenou intimitou měla o to větší půvab.
Bylo jí pětadvacet nebo třicet let? Každopádně toho hodně prožila. Často hovořila o Paříži, Berlíně, Ostende. Uváděla jména proslulých nočních podniků.
Ale bez vzrušení, bez pýchy, bez pózy. Naopak! Význačným rysem její povahy byla jakási únava, která vyzařovala z jejích zelených očí, z nenuceného způsobu, jakým držela v ústech cigaretu, z pohybů a úsměvů.
Úsměvná únava.
"Co vyrábí?"
"Velocipédy…"
"To je švanda! V Saint-Etienne jsem znala taky jednoho konstruktéra kol. Kolik mu je?"
"Otci?"
"Ne, Renému…"
Kvůli tomuto křestnímu jménu na těchto rtech se zakabonil ještě víc.
"Osmnáct…"
"Vsadila bych se, že je pěkně zkažený!" Důvěrnost byla naprostá. Jednala s Jeanem Chabotem jako rovný s rovným. Naopak když mluvila o Reném Delfossovi, ozýval se v jejím hlase jakýsi nádech úcty.
Vytušila, že Chabot není bohatý, že pochází z přibližně stejné rodiny jako ona?
"Posaď se…! Nevadí ti, že se oblékám? Podej mi přece cigarety!" Hledal je okolo sebe.
"Na nočním stolku! To je ono…"
A Jean, celý bledý, se sotva odvážil dotknout pouzdra, které včera viděl v rukou cizince. Pohlédl na svou partnerku, která si natahovala punčochy s rozhaleným županem na nahém těle. Pocítil ještě větší zmatek než v první chvíli. Zrudl, možná kvůli pouzdru na cigarety, možná kvůli této nahotě, ale s největší pravděpodobností z obou důvodů současně. Adéla nebyla jen žena. Byla to žena, která byla zapletena do dramatu, žena, která bezpochyby měla nějaké tajemství.
"Copak?"
Podal jí pouzdro.
"Máš oheň…?"
Ruka se mu chvěla, když jí podával rozžatou zápalku. Tu se dala do smíchu.
"Poslyš! Tys asi ještě neviděl ve svém životě moc ženských…?"
"Měl jsem milenky…"
Smích zesílil. Dívala se mu zpříma do tváře, přivírajíc oči.
"Ty jsi dobrý… Divný ptáček… podej mi pás…"
"Vrátila jste se dnes v noci pozdě?"
Pozorovala ho se špetkou vážnosti.
"Že bys byl zamilovaný? A ještě ke všemu žárlivý? Teď už chápu, proč ses tak tvářil, když jsem s tebou mluvila o Reném… No tak! Otoč se ke zdi…"
"Nečetla jste noviny?"
"Přelítla jsem jen fejeton."
"Ten chlapík ze včerejška byl zabit."
"Vážně?"
Nijak zvlášť se jí to nedotklo. Byla jen zvědavá.
"Kdo ho zabil?"
"To se neví. Našli jeho mrtvolu v proutěném koši."
Župan byl odhozen na postel. Jean se obrátil ve chvíli, kdy si spustila košili a hledala ve skříni šaty.
"Zase historie, z které budu mít jen mrzutosti"
"Odešla jste z Veselého mlýna s ním?"
"Ne! Odešla jsem sama…"
"Aha!"
"Člověk by řekl, že mi nevěříš… Nemyslíš si snad náhodou, že si sem vodím všechny hosty podniku?
… Jsem tanečnice, chlapečku… Jako taková mám nutit k útratě… Ale jakmile se zavřou dveře, šmytec!"
"Přesto s Reném…"
Uvědomil si, že to byla hloupost.
"No tak, copak…"
"Nic… Řekl mi…"
"Ten pitomeček! Já ti povídám, že mě tak akorát políbil… Dej mi ještě cigaretu…" Nasadila si klobouk a: "Hybaj! Musím jít nakoupit… Pojď!… Zavři dveře…" Sešli za sebou po temném schodišti.
"Kterým směrem jdeš?"
"Jdu zpátky do kanceláře."
"Přijdeš dnes večer?"
Po chodníku se valily davy. Rozešli se a pár vteřin nato už Jean seděl u svého stolu, před hromádkou obálek k ofrankování.
Aniž vlastně věděl proč, převažoval teď spíš smutek než strach. Rozhlížel se znechuceně po kanceláři ověšené notářskými vyhláškami.
"Máte stvrzenky?" zeptal se ho prvn…
