VII.
Neobvyklá cesta
"Snad nám sem nevtrhnou novináři? Zamkněte dveře, buďte tak hodný. Bude lepší, když si popovídáme v klidu."
Komisař Delvigne vzhlížel k svému kolegovi s onou bezděčnou úctou, jakou na venkově, a zejména v Belgi , pociťují ke všemu, co přichází z Paříže. Navíc se styděl za hloupost, které se dopustil, a chtěl se omluvit.
"Není vůbec za co!" zarazil ho Maigret. "Chtěl jsem být stůj co stůj zatčen! Ba co víc: za chvíli mě dáte převézt do vězení a zůstanu tam tak dlouho, dokud bude zapotřebí. I vaši inspektoři si musí myslet, že jsem byl doopravdy zatčen."
Bylo to nad jeho síly! Propukl ve smích, tak směšně se tvářil Belgičan. Koukal nedůvěřivě na Maigreta a kladl si otázku, jaký postoj má zaujmout. Bylo znát, že se bojí, aby se nezesměšnil. A marně se snažil zjistit, zda si jeho společník dělá legraci nebo to myslí vážně. Maigretův smích ho nakazil.
"No tak! No tak! Vy ale máte nápady! Strčit vás za mříže…! Ha! Ha!"
"Přísahám vám, že na tom rozhodně trvám."
"Ha! Ha!"
Dlouho odolával. A když viděl, že jeho společník to myslí vážně, byl z toho celý pryč. Seděli teď naproti sobě. Mezi nimi byl stůl s hromadami spisů. Ještě teď se Maigret občas zadíval s obdivem na kolegovu pěnovku.
"Všechno pochopíte…" řekl. "Prosím vás za prominutí, že jsem vás neinformoval dříve, ale hned uvidíte, že to nebylo možné. K vraždě došlo ve středu, že ano? Dobrá! No a v pondělí jsem byl ve své kanceláři na Zlatnickém nábřeží, když mně přinesli vizitku nějakého Graphopoulose. Jako obyčejně, než jsem ho přijal, zavolal jsem na zahraniční oddělení, abych se o něm něco dověděl. Nic! Graphopoulos právě přijel do Paříže…
V mé kanceláři na mě dělal dojem člověka, kterého něco vyplašilo. Vysvětlil mi, že hodně cestuje, že má důvody domnívat se, že mu ukládají o život… A skončil tím, že se mě zeptal, kolik by ho to stálo, kdyby ho ve dne v noci hlídal některý inspektor…
To je běžné. Sdělil jsem mu sazbu. Naléhal, abych mu dal někoho skutečně na výši, ale naopak odpovídal vyhýbavě na mé otázky, jaké nebezpečí mu hrozí a kdo jsou jeho případní nepřátelé. Dal mi adresu v Grandhotelu a ještě téhož večera jsem za ním poslal žádaného inspektora. Druhý den ráno jsem se na něho informoval. Řecké velvyslanectví mi sdělilo, že je synem velkého athénského bankéře a že vede zahálčivý život velkého pána na různých místech po Evropě. Vsadil bych se, že jste ho pokládal za dobrodruha?"
"Máte pravdu. Víte určitě, že…"
"Počkejte! V úterý večer inspektor pověřený hlídáním mého Graphopoulose mi zděšeně oznámil, že náš muž trávil čas tím, že se ho pokoušel setřást. Malé úskoky, jaké zná kdekdo, jako domy se dvěma východy, měnění taxíků. A dodal, že Graphopoulos si koupil letenku do Londýna na středu ráno.
Mohu se vám přiznat: pomyšlení na výlet do Londýna, obzvlášť letadlem, se mi docela zamlouvalo a tak jsem se ujal osobně sledování.
Ve středu ráno odešel Graphopoulos z Grandhotelu. Ale místo na letiště le Bourget se dal zavézt na Severní nádraží, kde si koupil jízdenku do Berlína…
Cestovali jsme ve stejném vagónu. Nevím, jestli mě poznal. Ale neoslovil mě. V Lutychu vystoupil a já hned za ním. Najal si pokoj v hotelu Moderne a já si vzal sousední pokoj. Večeřeli jsme v jedné restauraci za Královským divadlem."
"U sluky!" vskočil mu do řeči pan Delvigne. "Tam se dobře jí!"
"Zvlášť ledvinky po lutyšsku, to je pravda! Všimněte si, že jsem měl dojem, že Graphopoulos je v Lutychu poprvé v životě. To na nádraží mu poradili hotel Moderne. V hotelu ho poslali ke Sluce. A byl to vrátný v restauraci, který mu řekl o Veselém mlýnu."
"Kam tedy zapadl čirou náhodou!" řekl zasněně komisař Delvigne.
"Přiznávám, že nevím. Vešel jsem do kabaretu krátce po něm. U jeho stolu už seděla barová tanečnice, což je dost přirozené. Po pravdě řečeno, příšerně jsem se nudil, protože nesnáším tyhle noční podniky. Nejdřív jsem si pomyslel, že sbalí tu ženskou. Když jsem viděl, že ta se chystá odejít sama, doprovodil jsem ji kousek cesty, abych se jí zeptal na …
