VII. Noc s humrem
Půl sedmé večer. Přibližně v tuhle dobu Maigret před Hornovým mysem nasedne na kolo, otočí se a křikne na Felici , která stojí ve dveřích vilky:
„Já vás zbožňuju…“
V Béziers začne zvonit telefon na policejním komisařství, jehož okno je otevřené dokořán. Kancelář je prázdná. Arsene Vadibert, komisařův tajemník, který jen tak v košili přihlíží parti koulené ve stínu platanů, se otočí k zamřížovanému oknu, kde telefon stále zlomyslně vyzvání.
„No jo! Nejsem hluchý!“ křikne nerad. A s jeho přízvukem to zní takhle:
„Nejsu hluché… Haló!… To je Paříž?… Cože?… Jak?… Tady Béziers… Béziers, jo, tak jak to říkám…
Kriminální policie?… Dostali jsme vašu zprávu… Vašu zprávu povídám… Copak vy v Paříži nerozumíte francouzsky?… Vašu zprávu ohledně jisté Adély… Takže možná máme neco pro vás…“
Trochu se vykloní, aby viděl na Poďobancovu bílou košili, protože ten se právě teď chystá k parádnímu karambolu.
„Stalo se to minulý týden, ve čtvrtek, v hambinci (řekne samozřejmě v hambinco)… Co prosím?… V jakém babinco?… Panenko skákavá, v hambinco přece!… Tady se jmenuje Paradou… Jistá Adéla, malá brunetka… Cože?… Prsatá?… Nemám tuchy, vašnosti… Já ta její prsiska neviděl… A ostatně už tu není… Kdybyste mě poslouchal, už byste to věděl… Já mám na práci jiné věci… Povídám, že nějaká Adéla chtěla odtud pryč a dožadovala se výplaty. Bordelmamá zavolala šéfa. Pré že nemá právo sbalit se takhle zničehonic, že musí dotáhnout měsíc, zkrátka šéf jí odmítl dát ty peníze, co po něm chtěla, a ona rozmlátila nějaké láhve, potrhala polštáře, strhl se tam pekelné kravál, nakonec protože neměla ani vindru, půjčila si od kamarádky a přece jenom vypadla… Jela do Paříže… Cože?… Jak to mám vědět?… Chtěli jste Adélu a já vám ju sehnal… Má úcta, kolego…“
Šest třicet pět. U zlatého prstenu v Orgevalu. Uprostřed šedivě bílého průčelí otevřené dveře. Z každé strany dveří lavice. Vedle každé lavice vavřín v půlce sudu. Lavice a sudy jsou natřeny na tmavozeleno. Hranice mezi stínem a sluncem je přesně uprostřed chodníku. Zastavuje tu dodávka. Z ní vystoupí řezník v modře kostičkovaném plášti.
V lokále, kde panuje svěží stín, hraje hospodský karty s Forrentinem, Lepapem a taxíkářem, který přivezl Maigreta. Lucas se dívá a pokuřuje z dýmky s poklidem okopírovaným od komisaře. Hostinská myje sklenice. Řezník křikne:
„Dobrej den vespolek! Pro mě žejdlík, paní Jeanne… Poslyšte, neudělal by vám radost takový pěkný humr? Zrovna jsem ve městě dva dostal a u nás to jím jenom já, stará tvrdí, že po tom má kopřivku.“
Jde do své dodávky pro živého humra, nese ho za jednu nohu. Naproti se otevře okno, zatřepetá se ruka, ozve se hlas:
„Pane Lucasi, telefon…“
„Řekněte mi, než půjdete: Máte rád humra, pane Lucasi?“
Jestli rád humra!
„Germaino! Udělej rychle vývar, dáme do něj dělat humra.“
„Haló!… Lucas, ano… Šéf je tady se mnou… Cože? Z Béziers?… Adéla?… Ve čtvrtek?“
Maigret sesedá z kola přesně v okamžiku, kdy se řezník vzdaluje v dodávce. Sleduje parti karet, zatímco Lucas stále telefonuje. Humr se nemotorně točí po dlaždicích u výčepu.
„Poslechněte, paní hostinská, ten humr je váš? Záleží vám na něm hodně?“
„Zrovna jsem se ho chystala dát vařit pro vašeho strážmistra a pro šoféra.“
„Dají si něco jiného. Vezmu si ho s sebou, jestli vám to nevadí.“
Lucas přejde přes ulici.
„Našli jednu Adélu, šéfe. V Béziers. Ve čtvrtek se najednou sebrala a odjela do Paříže…“
Hráči čas od času mrknou směrem k nim.
Za deset minut sedm. Inspektor Rondonnet a komisař Piaulet spolu hovoří v jedné kanceláři na kriminálce, jejíž vysoká okna vedou na Seinu, kde se může uhoukat jakýsi remorkér.
„Haló!… To je Orgeval?… Byla byste tak moc laskavá, slečno, a zavolala mi do kabiny komisaře Maigreta?“
V okně se znova zatřepetá ruka. Lucas vystartuje. Maigret už už nasedal zase na kolo, humra v ruce.
„To je pro vás, šéfe.“
„Haló… Piaulet?… Něco nového?“
„Rondonnet si myslí, že na něco přišel. Podle poslíčka od Sancha, který je přímo proti Pelikánovi, šel majitel toh…
