II. Metro v šest hodin
S rukama v kapsách u kalhot se Maigret zastavil před bambusovým věšákem, který se vyjímá na stěně chodby a uprostřed má zrcadlo do kosočtverce; vidí se v té skleněné ploše, hledí na obličej, který by mu měl být k smíchu, protože vypadá jako tvářička děcka, které by cosi chtělo, ale stydí se. Nicméně Maigret se nesměje a nakonec natáhne ruku a uchopí a posadí si na hlavu slamák se širokým okrajem, visící na jednom z háčků.
A hele! Starý Pirát měl ještě větší hlavu než komisař, a to on musí kolikrát obejít hezkou řádku kloboučnictví, než na sebe dostane klobouk. Nejde mu to na rozum. Se slamákem na hlavě se vrátí do jídelny a znovu se zadívá na fotografi Julesa Lapieho, kterou našel v jedné zásuvce. Když se jednou jistý zahraniční kriminalista vyptával šéfa kriminálky na Maigretovy metody, policejní ředitel mu odpověděl se záhadným úsměvem na rtech:
„Maigret? Co vám na to mám říct? Vklouzne do vyšetřování jako do bačkor…“
Dnes mnoho nechybí, a komisař by si obul když ne bačkory oběti, tak aspoň její dřeváky. Jsou totiž tady, napravo od prahu, na místě, kam tak očividně patří! Na místě je všechno. Nebýt toho, že tu není Felicie, mohl by Maigret věřit, že život v domě jde dál jako dřív, že on sám je Lapie, že za chviličku pomalu zamíří k nedodělanému záhonku a dotáhne ten řádek rajčat, co má přepikýrovat. Slunce se vší nádherou zapadá za světlé vilky, které je vidět ze zahrady. Ernest Lapie, bratr zesnulého, oznámil, že přenocuje v Poissy, a rodinu poslal zpátky do Fécampu. Ostatní – sousedé a těch pár orgevalských rolníků, co šli s průvodem – se nejspíš vrátili domů anebo popíjejí v hospodě U zlatého prstenu.
Lucas je tam taky, Maigret ho totiž pověřil, aby mu tam donesl kufr a aby byl neustále v telefonickém spojení s Paříží.
Pirát měl velkou hlavu, hranatý obličej, husté šedé obočí, šedivé strniště po celém obličeji, který si holil jen jednou týdně. Byl lakomý. Stačí se podívat na jeho účty. Hned je vám jasné, že každý frank dvakrát obrátil. Nepřiznal snad jeho bratr:
„Samozřejmě byl dost opatrný na krejcar.“
A když Normanďan řekne o jiném Normanďanovi, že byl „opatrný na krejcar“…
Je teplo. Nebe se výrazně barví do fialova. Z pole přicházejí svěží závany a Maigret se s dýmkou v zubech přistihne, že se přihrbil zrovna jako Lapie. Ba dokonce jak míří do sklípku, táhne za sebou levou nohu. Otočí pípou u sudu s růžákem, vypláchne skleničku, naleje si… Touhle dobou by Felicie měla být v kuchyni a vůně ragú by se měla nést až do zahrady… To je přece chvíle na skleničku. V okolních zahradách je vidět popíjející lidi. Šero zaplavuje Hornův mys, kde se za starcových časů jistě rozsvěcovalo až na poslední chvíli.
Proč jen ho zabili? Maigret chtě nechtě myslí na to, že jednou i on bude v penzi, bude mít domek na venkově, zahrádku, široký slamák…
Pro peníze patrně Piráta nezabili, podle bratra totiž kromě té své slavné renty skoro nic neměl. Našla se spořitelní knížka, dva tisíce franků na hotovosti a pár obligací města Paříže. I jeho zlaté hodinky byly tady.
No co! Musíme se poohlédnout jinde. Je třeba vžít se pořádně do kůže toho chlápka. Je to bručoun, morous, nemluva, puntičkář. A je samotář. Sebemenší vyrušení ze zaběhnutých zvyklostí ho musí rozběsnit. V životě ho nenapadlo oženit se, pořídit si děti a nikdo se nepamatuje, že by kdy měl nějakou avantýru.
Co to Felicie nadhazovala? Ale ne! Felicie lže! Lže, jako když tiskne! Anebo si spíš vytváří pravdy pro vlastní potřebu. To by bylo moc jednoduché, příliš banální, dělat u starého služku. Radši naznačí, že si ji k sobě vzal proto…
Maigret se otočí k oknu od kuchyně. Jak spolu asi vycházely ty dvě bytosti, které tu žily tak osaměle? Má dojem, je si jist, že se musely snášet jako pes a kočka. Najednou… Maigret se zachvěje. Právě vyšel ze sklípku, kde si dal druhou skleničku vína. Stojí tu v soumraku se slamákem na hlavě a chvilku si říká, jestli se mu to nezdá. V kuchyni za krajkovými záclonami se rozsvítila žárovka, na stěnách natřených em…
