V. Zákazník č. 13
Maigret měl toho rána svatou trpělivost. A přece! Nedokázal Felici zabránit, aby si navlékla svůj smuteční ústroj s tím směšným placatým kloboučkem a smutečním závojem, s nímž zacházela jako s antickou drapérií. Čím si to napatlala obličej? Že by proto, aby zakryla modřiny? Tak jisté to nebylo, její smysl pro tyátr byl totiž neobyčejný. Ať tak či tak, byla sinalá, namazaná krémem a pomoučená jako klaun. Ve vlaku, který je vezl do Paříže, seděla bez hnutí, majestátně, pohled bolestně se ztrácející v nedohlednu, bylo cítit, že chce, aby si lidé kolem mysleli:
„Bože můj! Jak ta trpí… A jak se ovládá! Učiněná socha bolesti, hotová Matka sedmibolestná…“
Maigret se nicméně ani jedinkrát neusmál. Když chtěla v rue du Faubourg-Saint-Honoré vejít do obchodu s delikatesami, mírně se ozval:
„Nezdá se mi, že bude moci cokoli pozřít, děvenko!“
Copak to nechápe? Ale ano, chápal to, a tak ji nechal, nedala si totiž říct, chtěla koupit nejkrásnější španělské hrozny, pomeranče, láhev šampaňského. Za každou cenu musela nakoupit spoustu květin, obrovskou kytici bílého šeříku, a všechno to nesla sama, aniž ztratila cokoli ze svého tragického a nepřítomného vzezření.
Maigret rezignovaně šlapal za ní jako hodný shovívavý tatínek. Ulevilo se mu, když zjistil, že v beaujonské nemocnici není návštěvní den, protože tak, jak byla, by Felicie způsobila senzaci. Podařilo se mu nicméně získat od lékaře, který měl službu, povolení, aby nakoukla do pokoje, v němž ležel na izolaci Jacques Pétil on, na samém konci dlouhé chodby s emailovým nátěrem, plné mdlých pachů, s otevřenými dveřmi, za nimiž bylo vidět postele, zasmušilé tváře, a všude bílo, až příliš, bílá se tu stávala barvou nemoci.
Dost dlouho je nechali čekat a ona se všemi svými balíčky zůstala stát; konečně se dostavila sestra, maličko sebou škubla.
"Dejte mi to všechno. Dáme to nějakému děcku. Pst… Hlavně nemluvte. Buďte potichu…“
Pootevřela na prst jedny dveře, Felici dovolila jenom nahlédnout do místnůstky tonoucí v příšeří, v níž Pétil on ležel bez hnutí jako mrtvý.
Sotva se dveře zavřely, Felicie považovala za nutné říci:
„Zachráníte ho, viďte? Proboha vás prosím, udělejte všechno pro jeho záchranu.“
„Ale slečno…“
„Nehleďte na peníze. Tumáte…“
Maigret se nezasmál ani neusmál při pohledu na to, jak vytahuje z kabelky tisícovku složenou do malého čtverečku a podává ji ošetřovatelce.
„Budou-li zapotřebí nějaké peníze, jakýkoli obnos…“
Teď už z ní Maigret legraci neměl, a přitom ještě nikdy nebyla tak k smíchu. Ba co víc: Jak znovu procházeli chodbou, jíž okázale vlál Felici n černý závoj, vstoupilo jí do cesty děcko, ona se sklonila, chtěla malého pacienta políbit a vydechla:
„Chuděrka malá!“
Není snad člověk citlivější vůči veškeré bolesti, když sám trpí? Pár kroků odtud stála mladá sestřička s platinovým přelivem, strašlivě utažená v přiléhavém plášti. Při pohledu na ten obrázek div nevyprskla, zavolala na kolegyni, která byla v jedné z místností, ať se jde kouknout.
„Jste husa, slečno!“ řekl jí Maigret.
A dál doprovázel Felici tak vážně, jako kdyby patřil k rodině. Slyšela jeho napomenutí. Byla mu za ně vděčná. Na chodníku, v ulici ozářené sluncem, bylo cítit, že je méně napjatá, připadalo jí přirozené, že jde vedle něho, a on toho využil a tlumeně jí řekl:
„Vy znáte celou pravdu, viďte?“
Nepopřela to. Místo přiznání se zadívala jinam.
„Pojďte…“
Bylo chvilku před polednem. Maigret se rozhodl zabočit doprava směrem k zářivému a hlučnému hemžení na place des Ternes a ona na příliš vysokých podpatcích cupitala za ním.
„Stejně vám nic neřeknu,“ hlesla po několika krocích.
„Já vím.“
Věděl toho teď hodně. Ještě neznal vraha starého Lapieho, nevěděl, jak se jmenuje ten, co předešlé noci postřelil saxofonistu, ale to všechno se časem doví. Především věděl, že Felicie… Jak to vyjádřit? Například ve vlaku těm pár cestujícím, kteří ji viděli strnulou teatrální bolestí, připadala směšná; v nemocnici se ta příliš koketní sestřička neubránila vyprsknutí; …
