2/ KAPITOLA
„Na co myslíte, šéfe?“
Janvier byl překvapený, jak na Maigreta zapůsobila tato otázka, kterou ostatně položil jen proto, aby přerušil dost dlouhé ticho. Jako by se tato slova vůbec neprodychtila do jeho mozku, jako by to byly pouhé zvuky, které bylo třeba napřed uspořádat, než bude možno rozplést jejich smysl. Komisař hleděl na svého společníka velkýma nepřítomnýma očima a byl rozpačitý, jako by si byl právě nechal vyrvat jedno ze svých tajemství.
„Ale tam na ty lidi,“ zamumlal.
Zřejmě neměl na mysli ty, kteří obědvali stejně jako oni v restauraci v ulici de Bourgogne, ale ty druhé, o jejichž existenci večer předtím ještě nevěděl, a tajemství jejichž života měl dnes za úkol odhalit.
Pokaždé, když si Maigret koupil nový oblek, svrchník nebo boty, nosil je nejdřív večer, když šel se ženou do kina nebo na procházku v jejich čtvrti.
„Musím si na ně zvyknout,“ říkával paní Maigretové, která si z něho láskyplně dělala legraci. A když se zabíral do nového případu, bylo to stejné. Ostatní si toho nevšimli, oklamáni jeho robustní postavou a pokojnou tváří, kterou brali jako projev sebedůvěry. Ve skutečnosti procházel více či méně dlouhým obdobím váhání, neklidu, ba dokonce jisté nesmělosti. Musel si zvykat na cizí prostředí, na dům, na způsob života, na lidi, kteří mají zase své zvyklosti, svůj způsob myšlení a vyjadřování.
S určitou kategorií lidí to bylo poměrně snadné, například s více méně pravidelnou klientelou nebo s těmi, kdo se jí podobají.
Pokud šlo o ostatní, bylo třeba učit se pokaždé znovu, zvláště když choval nedůvěru k všeplatným pravidlům a myšlenkám.
V tomto případě doplácel nádavkem ještě na další nevýhodu. Toho dopoledne se dostal do styku s prostředím, k němuž měl, vzhledem ke svému dětství, zcela osobitý vztah. Byl si vědom toho, že po celou dobu, kterou strávil v ulici Saint-Dominique, se nedostavila jeho obvyklá nenucenost, byl neobratný, otázky, které kladl, byly nepřesné, nešikovné. Všiml si toho Janvier?
Pokud ano, pak ho určitě nenapadlo, že je to dáno Maigretovou dávnou minulostí, léty, která prožil ve stínu zámku, jehož byl Maigretův otec správcem, a kde byli hraběnka a hrabě de SaintFiacre po celá léta v chlapcových očích bytosti už svou podstatou naprosto neobyčejné. Maigret a Janvier se rozhodli poobědvat v této restauraci v ulici de Bourgogne, protože se dalo jíst na terase. Brzy si všimli, že do tohoto podniku chodí úředníci z okolních ministerstev, patrně zejména z předsednictva vlády, a několik důstojníků v civilu, kteří patřili k ministerstvu války. Nebyli to ledajací úředníci. Všichni měli titul přinejmenším přednosta kanceláře a Maigret žasl nad tím, jak jsou mladí. Překvapovala ho rovněž jejich sebedůvěra. Ze způsobu mluvy a chování bylo patrné, jak velice jsou sebejistí. Někteří Maigreta poznali a potichu se o něm bavili a jeho popouzela jejich ironie i to, jak zasvěceně se tvářili.
Jestlipak lidé ze Zlatnického nábřeží, kteří jsou také státními úředníky, budí rovněž dojem, že znají odpověď na všechny otázky?
A právě na tohle myslel, když ho Janvier vytrhl ze snění. Na to dopoledne v ulici Saint-Dominique. Na smrt onoho hraběte Armanda de Saint-Hilaire, který působil tak dlouho jako velvyslanec a nakonec byl v sedmasedmdesáti letech zavražděn. Na podivnou Jaquettu Larrieuovou a její malá nehybná očka, jimiž se provrtávala do hloubi jeho nitra, a přitom ho poslouchala s nachýlenou hlavou a pozorně sledovala pohyb jeho rtů. A konečně na Alaina Mazerona, bledého a bezvýrazného, osamělého ve svém obchůdku v Jacobově ulici mezi šavlemi a pancíři, které Maigret nedokázal zařadit do žádné kategorie.
Jak že to napsal ten anglický lékař v článku pro Lancet? Nemohl si ty pojmy vybavit. Zhruba šlo o to, že výjimečný učitel, spisovatel či policista mají lepší předpoklady proniknout do nitra člověka, než lékař nebo psychiatr.
Proč je policista na posledním místě, za učitelem a hlavně až za spisovatelem?
Trochu se ho to dotklo. Pospíchal, jako by chtěl usvědčit autora článku …
