5/ KAPITOLA
Maigret neočekával, že by dům byl ještě cítit pohřbem, dohořelými voskovicemi a vadnoucími chryzantémami jako u prostých lidí, ba i u spořádaných měšťáků; ani že by tam zastihl vdovu se zarudlýma očima mezi příbuzenstvem v hlubokém smutku, které se sjelo zdaleka, uprostřed jídla a pití. Protože prožil dětství na venkově, zůstaly pro něho smrt a pohřeb spojené s pachem alkoholu, především matolinové kořalky.
„Vypij to, Catherino,“ říkávalo se vdově, „než půjdeme do kostela a na hřbitov. Musíš se sebrat.“
Pila a plakala. Muži pili v hostinci a po návratu pak v domě. Jestliže ráno zdobily portál čalouny se stříbrnými slzami, byly už dávno odklizené a hlavní nádvoří nabylo obvyklého vzhledu, zpola ve stínu a zpola na slunci; uniformovaný šofér tam myl dlouhé černé auto a dole pod schodištěm čekaly další tři vozy, z toho jeden velký sporťák se žlutou karoserií.
Bylo prostorné jako v Elysejském paláci a Maigret si vzpomněl, že palác de V… býval často dějištěm dobročinných bálů a bazarů.
Vystoupal nahoru, prošel pr8sklenými dveřmi a ocitl se sám ve dvoraně, obložené mramorovými deskami. Otevřené dvoukřídlové dveře po jeho levici i pravici skýtaly pohled do okázale zařízených salónů, kde byly vyložené předměty – nepochybně staré mince a tabatěrky, o nichž už slyšel – jako v muzeu.
Má zamířit k jedněm z těchto dveří a vydat se po dvouramenném schodišti, které vede do prvního patra? Váhal, když vtom se tiše vynořil, bůhví odkud, majordom, převzal jeho klobouk a zamumlal, aniž se ho zeptal na jméno:
„Tudy.“
Maigret následoval svého průvodce nejprve po schodech, v prvním patře prošli jiným salónem a pak dlouhou místností, zřejmě obrazovou galerií.
Nenechala ho čekat. Sloužící pootevřel dveře a ohlásil tlumeným hlasem:
„Komisař Maigret.“
Okna hudoáru, do něhož vešel, nevedla na hlavní nádvoří, ale do zahrady; zelené koruny stromů, plné ptáků, se bezmála dotýkaly dvou otevřených oken.
Kdosi vstal z křesla a Maigretovi chvilku trvalo, než pochopil, že to je žena, kterou přišel navštívit, kněžna Isabel a. Jeho údiv byl zřejmě patrný, protože mu vyšla v ústrety se slovy:
„Představoval jste si mě trochu jinak, že?“
Neodvážil se přisvědčit. Mlčel, protože byl zaskočen. Především tím, že ač byla oblečena v černém, nepůsobila dojmem hlubokého smutku a on by těžko dokázal říct proč. Ani oči neměla zarudlé. Nevypadala zdrceně.
Byla menší než na fotografiích, ale na rozdíl od Jaquetty, například, nebyla schýlená věkem. Neměl čas analyzovat své dojmy. Udělá to později. V této chvíli automaticky zaznamenával. Ze všeho nejvíc byl překvapen tím, že před ním stála kulaťoučká paní s hladkými plnými tvářemi, buclatých tvarů. Boky, pod princesovým šatem na fotografi v ložnici hraběte de Saint-Hilaire sotva patrné, měla široké jako selka.
Byl tento budoár místností, kde se nejčastěji zdržovala? Na stěnách byly starodávné tapety. Podlaha se jen leskla, každý kus nábytku stál na svém místě a Maigretovi to vše, aniž by uměl říct proč, připomínalo klášter, v němž kdysi navštívil jednu ze svých tet, řeholnici.
„Posaďte se, prosím.“
Ukázala na pozlacené křeslo, ale dal přednost židli, přestože měl strach, aby pod ním křehké nožky nepovolily.
„V první chvíli mě napadlo, abych tam zašla,“ svěřila mu poté, co si taky sedla, „ale pak jsem si uvědomila, že doma už jistě nebude. Patrně jste tělo odvezli do Ústavu soudního lékařství?“
Nebála se těch slov ani obrazů, které vyvolávaly. Tvář měla jasnou, téměř usměvavou; i to připomínalo klášter, onen zvláštní klid sestřiček, které jako by nikdy tak docela nežily na tomto světě.
„Určitě ho musím ještě jednou uvidět. Promluvíme si o tom později. Ze všeho nejdříve chci vědět, jestli trpěl. Odpovězte mi podle pravdy.“
„Buďte klidná, madam. Hrabě de Saint-Hilaire byl na místě mrtev.“
„Byl ve své pracovně?“
„Ano.“
„Seděl?“
„Ano. Zdá se, že pracoval na korekturách.“
Zavřela oči, jako by chtěla dopřát své představivosti čas k vykreslení té scenérie, a Maigret si musel dodat odvahy, aby…
