Maigret a staříci (Georges Simenon)

4/ KAPITOLA

Drobná stará panna, která seděla na židli jako prkenná, poslouchala vyděšeně hlas komisaře; chvěl se tak, jak to dosud nezažila. Je pravda, že Maigret nehovořil k ní, ale ke komusi neviditelnému na druhém konci drátu.

„Ne, pane Cromieresi, nedal jsem do novin žádné komuniké a nepozval jsem ani novináře, ani fotografy, jak to s oblibou dělají páni ministři. Pokud jde o vaši druhou otázku, nemám, co nového bych vám sdělil, ani žádnou představu, jak říkáte, a pokud něco zjistím, podám o tom ihned zprávu vyšetřujícímu soudci…“

Zahlédl kradmý pohled, který Jaquetta vrhla tím směrem, kde seděl Janvier. Jako by ho brala za svědka komisařova špatně zadržovaného hněvu a na rtech jí pohrával lehký úsměv, kterým inspektorovi říkala:

„Tedy, ten váš šéf…“

Maigret zatáhl svého kolegu do chodby.

„Vyběhnu jen k notáři. Klad jí další otázky, ale mírně, moc na ni netlač, víš, jak to myslím. Třeba budeš mít větší štěstí než já a získáš si ji.“

Byla to pravda. Kdyby byl od rána tušil, že bude mít co do činění s paličatou starou pannou, byl by s sebou místo Janviera přivedl mladého Lapointa, protože s ženami určitého věku to z celé kriminálky nejlépe uměl právě Lapointe. Což mu jedna z nich neřekla, vrtíc hlavou:

„Kladu si otázku, jak může mladý muž, tak dobře vychovaný jako vy, dělat tohle povolání…“

A dodala:

„Jsem přesvědčená, že tím musíte trpět…“

Komisař se ocitl na ulici. Novináři tam nechali na stráži jen jednoho ze svého středu a odešli se občerstvit do nedalekého bistra.

„Nic nového, kamaráde, nemá smysl mě sledovat…“

Nešel daleko. Pokud jde o tento případ, nikdy se nemuselo chodit daleko. Dalo by se říct, že pro všechny, kdo byli do tohoto případu ať už přímo či nepřímo zapleteni, se Paříž omezovala na několik aristokratických ulic.

Notářův dům v ulici Vil ersexel byl postavený ve stejném období a ve stejném stylu jako dům v ulici Saint-Dominique - také měl bránu, kterou kdysi projížděly kočáry, široké schodiště pokryté červeným kobercem a výtah, jenž se jistě pohyboval zcela nehlučně. Nemusel jej použít, protože notářova kancelář byla v prvním patře. Měděné hřeby na dvojitých dveřích byly naleštěné, stejně jako tabulka vyzývající návštěvníky; aby vstoupili bez zvonění.

„Jestli i tady narazím na starce…“

Byl příjemně překvapen, když mezi kancelisty uviděl asi třicetiletou pohlednou ženu.

„K notáři Aubonnetovi, prosím.“

Ovšem, kancelář byla snad až příliš vyčalouněná a trochu moc okázalá, ale nenechali ho čekat a téměř okamžitě ho uvedli do prostorné místnosti, v níž na uvítanou vstal muž sotva pětačtyřicetiletý.

„Komisař Maigret… Přicházím v záležitosti jednoho vašeho klienta, hraběte de Saint-Hilaire…“

Muž mu odpověděl s úsměvem:

„V tom případě se to netýká mne, ale mého otce. Podívám se, je-li právě volný.“

Notář Aubonnet syn odešel do jiné místnosti a nějakou dobu tam pobyl.

„Tudy prosím, pane Maigrete…“

Jak se dalo očekávat, tentokrát se komisař ocitl ve společnosti skutečného starce, který nebyl ani v příliš dobré kondici. Aubonnet otec seděl zapadlý v křesle s vysokým opěradlem, mžoural a tvářil se zmateně jako člověk, kterého vyrušili z polední siesty.

„Mluvte, prosím, hlasitěji…,“ doporučil mu syn na odchodu. Notář Aubonnet musel být kdysi velice tělnatý. Tuto tělnatost si do jisté míry zachoval, ale tělo bylo ochablé a faldovité. Na jedné noze měl botu, na druhé, s oteklým kotníkem, plstěnou trepku.

„Předpokládám, že se mnou chcete mluvit o mém nebohém příteli?…“

I ústa měl měkká a slabiky, které z nich vycházely, splývaly jako kaše. Zato mu vůbec nebylo třeba klást otázky, sám spustil vodopád tlachů.

„Představte si, že Saint-Hilaire a já jsme se poznali na lyceu Stanislas… Kolik je to let?… Počkejte…

Mně je sedmdesát sedm… Takže to je šedesát let, co jsme vyšli ze střední školy… On se rozhodl pro diplomatickou dráhu, zatímco mým snem bylo dostat se do sboru jezdeckých instruktorů ve vojenské škole v Saumuru… V té době se ještě jezdilo na koních… Jezdci nebyli motorizovaní…

Dovedete si představit, že jsem vůbec nikdy v životě neměl příležitost jezdit na koni?… To proto, že jsem byl jediným synem a bylo třeba, abych převzal otcovu praxi…“

Maigret se ho nezeptal, jestli v tomto domě bydlel už jeho otec.

„Saint-Hilaire byl bonviván už jako student, ale takového bonvivána potkáte zřídka, vytříbený vkus, elegán každým coulem…“

„Předpokládám, že závěť svěřil do vašich rukou?“

„Jeho synovec, malý Mazeron, mi před chvílí položil tutéž otázku. Ujistil jsem ho…“

„Synovec dědí veškerý majetek?“

„Všechen ne. Znám tu závět nazpaměť, protože jsem ji sepisoval vlastnoručně.“

„Už je to dávno?“

„Tu poslední asi před deseti lety.“

„Předchozí závěti byly jiné?“

„Jen v maličkostech. Nemohl jsem synovci tu listinu ukázat, vzhledem k tomu, že musí být přítomné všechny osoby, jichž se týká.“

„Kdo je to?“

„Celkově je to tak, že Alain Mazeron dědí dům v ulici Saint-Dominique a v zásadě i jeho jmění, které ostatně není velké. Jaquetta Larrieuová, hospodyně, dostává doživotní rentu, která jí umožní klidné stáří. Pokud jde o nábytek, umělecké předměty, obrazy a věci osobní, Saint-Hilaire je odkazuje své dlouholeté přítelkyní…“

„Isabel e de V…“

„Vidím, že jste informován.“

„Znáte ji?“

„Dosti dobře. Znal jsem zejména jejího manžela, který patřil mezi mé klienty.“

Není ta zvláštní, že si oba tito pánové zvolili stejného notáře?

„Nebáli se, že se potkají ve vaší kanceláři?“

„Nikdy se to nestalo. Patrně je to nenapadlo a kladu si otázku, jestli by jim to bylo tolik vadilo. Podívejte, ti dva byli jako stvoření k tomu, aby byli přáteli, nebo alespoň aby si vážili jeden druhého, protože oba byli počestní muži a kromě jiného měli také vkus…“

Až po ta slova, která jako by se nořila z minulosti! Už je to opravdu velice dávno, co Maigret neslyšel výraz počestný muž.

Starý notář se ve svém křesle potichu zasmál okamžitému nápadu.

„Muži, kteří měli vkus, ano!“ opakoval. „Zlomyslník by mohl dodat, že v určitém směru měli dokonce stejný vkus… Teď, když jsou oba mrtví, myslím, že neprozradím úřední tajemství, když vám to povím, tím spíš, že i vy jste vázán diskrétností… Notář je téměř vždycky důvěrníkem… SaintHilaire byl navíc starý přítel, který mi chodil vyprávět o svých husarských kouscích… Bezmála rok měl princ a on stejnou milenku, krásnou holku s mohutným poprsím, která účinkovala v nevím už jaké revui na Bulvárech… Nevěděli o sobě… Každý měl svůj den…“

Stařec se díval na Maigreta rozpustilým okem.

„Ti lidé uměli žít… Už několik let se nezabývám praxí, tu převzal můj nejstarší syn… Ale přesto zajdu každý den do pracovny a dál pomáhám svým starým klientům…“

„Měl Saint-Hilaire přátele?“

„S jeho přáteli to bylo jako s mými klienty, o nichž hovořím. V našem věku člověk kouká, jak lidé jeden po druhém umírají. Mám dojem, že jsem byl vlastně poslední, koho navštívil. Nohy mu pořád dobře sloužily, chodil ještě každý den na procházku. Stávalo se, že ke mně zašel a sedl si tam, co teď sedíte vy…“

„O čem jste mluvívali?“

„O starých časech, přirozeně, a hlavně o lidech, které jsme znali z lycea. Mohl bych vám většinu jmen ještě odříkat. Člověk žasne, kolik z nich udělalo velkou kariéru. Jeden náš kamarád, a nebyl to ten nejinteligentnější, se stal nevím kolikrát za sebou předsedou vlády a zemřel teprve vloni. Další se jako voják stal členem Akademie…“

„Udělal si Saint-Hilaire nepřátele?“

„Jak by mohl? Na diplomatickém poli nikoho nevyštípal, jak se to dnes často stává. Na své jmenování do funkce vždycky trpělivě čekal, až na něho přijde řada. A ve svých pamětech se nepustil do vyřizování účtů, což také vysvětluje, proč je četlo tak málo lidí…“

„A pokud jde o rodinu de V…?“

Notář se po něm překvapeně podíval.

„O knížeti jsem vám už říkal. Všechno věděl, přirozeně, a věděl také, že Saint-Hilaire dodrží své slovo. Kdyby se nebylo třeba ohlížet na společnost, jsem přesvědčen, že by byl Armand v ulici de Varenne přijímán a možná by tam bylo pro něho prostřeno.“

„Syn je také informovaný?“

„Zajisté.“

„Jaký je to člověk?“

„Nemyslím, že je to muž otcova formátu. Je pravda, že ho tolik neznám. Zdá se mi uzavřenější, což se vysvětluje tím, jak nesnadné je v dnešní době nosit jméno, které váží tolik jako to jeho. O společenský život se nezajímá. V Paříži je ho vidět zřídkakdy. Většinu roku tráví v Normandii, se svou ženou a dětmi, a věnuje se svým statkům a koním…“

„Viděl jste ho v poslední době?“

„Uvidím ho zítra, stejně tak jako jeho matku, při otevření závěti. Není vyloučeno, že se budu muset v jednom dni zabývat dvojím dědictvím.“

„Kněžna vám dnes odpoledne nevolala?“

„Dosud ne. Jestli čte noviny nebo jí někdo o té události řekne, jistě se se mnou spojí. Pořád nemohu pochopit, proč byl můj starý přítel zavražděn. Kdyby k tomu bylo došlo jinde než v jeho bytě, myslel bych si dokonce, že si ho vrah s někým spletl.“

„Předpokládám, že Jaquetta Larrieuová byla jeho milenkou?“

„To není to správné slovo. Upozorňuji, že Saint-Hilaire o ní se mnou nikdy nemluvil. Ale já ho znal. Jaquettu jsem znal také, zamlada to bylo moc hezké děvče. A Armand zřídka nechal hezkou holku jít kolem a nezkusil štěstí. Dělal to tak trochu z důvodů estetických, jestli mi rozumíte. Každá šance stojí za pokus, naskytne-li se příležitost…“

„Jaquetta nemá příbuzné?“

„O nikom nevím. Pokud měla bratry a sestry, je velice pravděpodobné, že už dávno zemřeli.“

„Děkuji vám…“

„Předpokládám, že spěcháte? V každém případě vězte, že jsem vám k dispozici. Vypadáte taky na počestného muže a velice doufám, že dopadnete toho mizeru, který to udělal.“

Stále ten pocit, že se noří do završené minulosti, do světa dávno vyhynulého. Byl celý popletený z toho, že se opět ocitl na ulici, kolem živoucí Paříž a ženy, chodící po nákupech v přiléhavých kalhotech, bary s poniklovanými stolky a židlemi, auta natřásající se před červenou na semaforu. Zamířil do Jacobovy ulice; ale šel tam zbytečně, protože na dveřích krámu se staženými roletami našel ceduli v černém rámečku, oznamující:

Zavřeno za příčinou úmrtí v rodině.

Několikrát stiskl zvonek a když nikdo neotvíral, přešel na druhý chodník a podíval se do oken v prvním patře. Byla otevřená, ale nedoléhaly tam odtud žádné zvuky. Ze stínu obrazové galerie se vynořila žena s měděnými vlasy a velkým ochablým poprsím.

„Jestli hledáte pana Mazerona, není doma. Viděla jsem ho dnes před polednem, když stahoval rolety a odcházel.“

Nevěděla, kam šel.

„On toho moc nenamluví…“

Maigret navštíví Isabel u de V…, to je jistá věc, ale tato návštěva v něm vyvolává jisté pocity a proto ji odkládá na pozdější dobu a snaží se na ni napřed lépe připravit…

Zřídkakdy se mu stávalo, že by ho lidské bytosti takto vyváděly z míry. Dokázal by psychiatr, učitel či spisovatel, podle nomenklatury Lancetu, lépe než on porozumět osobnostem pocházejícím z minulého století?

Jisté bylo jen jedno: hrabě Armand de Saint-Hilaire, mírný neškodný stařec a počestný muž, abychom citovali notáře, byl zavražděn ve svém bytě někým, ke komu měl naprostou důvěru. Je vyloučeno, že by šlo o sprostý zločin nebo o zločin náhodný, anonymní a hloupý, především proto, že se nic neztratilo, a dále proto, že bývalý velvyslanec seděl pokojně u psacího stolu, když ho zasáhla do tváře první kulka, vystřelená zblízka.

Buď šel svému návštěvníkovi otevřít sám, nebo měl host vlastní klíč od bytu, přestože Jaquetta tvrdí, že existují pouze dva klíče, ten, který měl hrabě a ten její. Maigret, jemuž se v hlavě honily dosti neuspořádané myšlenky, vstoupil do baru, objednal si sklenici piva a zavřel se v telefonní kabině.

„To jste vy, Moersi?… Máte po ruce soupis?… Podívejte se tedy, jestli je tam zmínka o klíči… O klíči ode dveří, ano… Cože?… Ano?… Kde se našel?… V kapse kalhot?… Děkuji vám… Něco nového?…

Ne… Vrátím se na nábřeží mnohem později… Kdybyste pro mě měl cokoliv, zavolejte Janvierovi, zůstal v ulici Saint-Dominique…“

V kapse mrtvého našli jeden ze dvou klíčů: Jaquetta má svůj, protože když s ní ráno Maigret a muž z ministerstva zahraničí přišli do přízemí, otevírala jím dveře. Nikdo nezabíjí bez příčiny. Co zbývá, když je vyloučena krádež? Zločin z lásky – mezi starci? Vražda pro peníze? Jaquetta Larrieuová dostala více než dostačující doživotní rentu, notář to potvrdil. Synovec zase dědí dům a většinu majetku.

Pokud jde o Isabel u, těžko si představit, že by jí, sotva její manžel zavřel oči, přišlo na mysl…

Ne! Žádné vysvětlení neobstálo a na nábřeží d’Orsay zase kategoricky vylučovali politické důvody.

„Ulice de la Pompe!“ zavolal na mladého taxikáře.

„Jasně, pane komisaři.“

Už dávno se necítil polichocen, když byl takto poznán na ulici. Domovnice ho poslala do pátého patra, kde drobná, docela hezká hnědovláska dveře nejprve pootevřela a pak teprve vpustila Maigreta do bytu zaplaveného sluncem.

„Omluvte ten nepořádek… Šiju dcerce šaty…“

Měla na sobě přiléhavé kalhoty z černého hedvábí, které těsně obepínaly kyprý zadeček.

„Tuším, že přicházíte kvůli tomu zločinu a kladu si otázku, co ode mne očekáváte.“

„Máte tu děti?“

„Starší je v Angli , aby se naučila jazyk. Žije tam v jedné rodině, pomáhá v domácnosti za byt a stravu. Ta mladší je zaměstnaná. To pro ni jsem…“

Ukázala na stůl, na lehkou barevnou látku, z níž stříhala na šaty.

„Patrně jste mluvil s mým manželem?“

„Ano.“

„Jak se tvářil?“

„Už je to dávno, co jste ho viděla naposled?“

„Skoro tři roky.“

„A hraběte de Saint-Hilaire?“

„Naposledy tady byl krátce před vánocemi. Přinesl děvčatům dárky. Nikdy nezapomněl. Dokonce i když byl na úřadě v zahraničí a děvčata byla ještě malá; na vánoce nikdy nezapomněl a poslal jim nějakou maličkost. Mají panenky z celého světa. Našel byste je ještě v jejich pokoji.“

Nebylo jí víc než čtyřicet a byla velice přitažlivá.

„Je to pravda, co se píše v novinách? Někdo ho zavraždil?“

„Řekněte mi něco o vašem manželovi.“

Z její tváře se okamžitě ztratil výraz.

„Co vám mám o něm říct?“

„Vdávala jste se z lásky? Jestli se nemýlím, je o hodně starší než vy.“

„Jen o deset let. Nikdy nevypadal mladě.“

„Milovala jste ho?“

„Nevím, žila jsem sama s otcem a ten byl zatrpklý. Považoval se za velkého zneuznaného malíře a trpěl tím, že si na živobytí musel vydělávat restaurováním obrazů. Já jsem pracovala v jednom obchodě na Velkých bulvárech. Potkala jsem Alaina. Nemáte žízeň?“

„Děkuji. Před chvílí jsem vypil sklenici piva. Povídejte dál…“

„Možná že mě přitahoval právě ten jeho tajuplný zjev. Nebyl jako ti ostatní, mluvil málo, a to, co říkal, bylo vždycky zajímavé. Vzali jsme se a hned se nám narodila holčička…“

„Bydleli jste v Jacobově ulici?“

„Ano. Měla jsem tu ulici ráda a také náš malý byt v prvním patře. V té době byl hrabě de SaintHilaire ještě velvyslancem, tehdy zrovna ve Washingtonu, jestli se nepletu. Jednou, když přijel na dovolenou, nás přišel navštívit a pak nás pozval do ulice Saint-Dominique. Udělal na mě velký dojem.“

„Jaký měl vztah k vašemu manželovi?“

„Nevím, jak to říct. Byl to člověk, který se choval mile ke každému. Zdálo se, že je překvapen tím, že jsem ženou jeho synovce.“

„Proč?“

„Pochopila jsem to teprve mnohem později a to si ještě nejsem jistá. Zřejmě znal Alaina lépe než jsem si myslela, v každém případě lépe, než jsem ho tehdy znala já…“

Odmlčela se, jako by ji znepokojovalo to, co právě řekla.

„Nechtěla bych, abyste si myslel, že ze mne mluví zloba, protože teď žijeme odděleně. Ostatně, odešla jsem já.“

„Nepokusil se vás zadržet?“

Tady byl moderní nábytek, světlé stěny a bylo odtud vidět do bílé kuchyně, kde panoval dokonalý pořádek, Z ulice sem doléhaly důvěrně známé zvuky a nedaleko odtud se zelenal Bouloňský lesík.

„Doufám, že Alaina nepodezíráte?“

„Upřímně řečeno, zatím nepodezírám nikoho, ale předem nezavrhuji žádnou hypotézu.“

„Pustil byste se po falešné stopě, o tom jsem přesvědčená. Podle mého mínění je Alain nešťastný člověk, který se nikdy nedokázal přizpůsobit a nikdy se to nenaučí. Není to zvláštní, že jsem odešla od otce, protože byl zatrpklý, a provdala jsem se za člověka ještě zatrpklejšího? Uvědomila jsem si to teprve po nějakém čase. Zkrátka, nikdy jsem ho neviděla spokojeného a dnes se ptám sama sebe, jestli se někdy usmál.

Bojí se všeho, bojí se o své zdraví i o své obchody, trápí ho, co si o něm lidé myslí, jak se na něho dívají sousedi a zákazníci…

Myslí si, že všichni proti němu něco mají…

Těžko se to vysvětluje. Nesmějte se tomu, co vám povím. Dokud jsem s ním žila, měla jsem pocit, že slyším; jak od rána do večera přemýšlí a ty úvahy mě znervózňovaly jako tikající budík. Beze slova chodil sem a tam a najednou se na mě zahleděl tak, že jsem cítila, jak noří zrak do nitra, kam mi nikdy nedovolil nahlédnout. Je pořád tak bledý?“

„Ano, je bledý.“

„Byl bledý už když jsem ho poznala a zůstal bledý i na venkově, u moře. Taková nepřirozená bledost…

A navenek nic. Nebylo možné navázat s ním kontakt… Celá ta léta jsme spali v jedné posteli a někdy, když jsem se probudila, mi připadalo, že je to cizí člověk. Byl krutý…“

Pokusila se to slovo vzít zpátky.

„Asi přeháním. Považoval se za spravedlivého, chtěl být za každou cenu spravedlivý. Byla to posedlost. Ve své spravedlnosti byl puntičkářský a právě proto jsem použila to slovo krutost. Všimla jsem si toho hlavně, když se nám narodily děti. Díval se na ně stejně tak jako na mne a jako na ostatní, se studenou jasnozřivostí. Když udělaly nějakou hloupost, snažila jsem se je hájit.

,V jejich věku, Alaine…‘

,Není nejmenší důvod, aby si zvykly švindlovat.‘

Švindlovat! To bylo jedno z jeho nejoblíbenějších slov. ,Ty malé podvodnice! Ti zbabělečkové!‘

Přenášel tuto nesmlouvavost i na maličkosti, z nichž sestává každodenní život.

,Proč jsi koupila rybu?‘

Pokusila jsem se vysvětlit mu, že…

,Řekl jsem telecí.‘

,Když jsem šla nakoupit…‘

Umíněně opakoval:

,Jednou jsem řekl telecí, tak jsi neměla co kupovat rybu. ‘“

Znovu se odmlčela.

„Nemluvím příliš? Neříkám hlouposti?“

„Jen mluvte dál.“

„To je všechno. Myslím, že po letech jsem pochopila, co tím Američani míní, když mluví o mentální krutosti, a proč je tam považovaná za důvod k rozvodu. Existují učitelky nebo učitelé, kteří nemusí ani zvýšit hlas a nastolí ve třídě vládu teroru.

Vedle Alaina jsme se dusily, děvčata i já, a bylo nám odepřeno i potěšení vidět ho, jak odchází do zaměstnání. Byl dole, pod našima nohama, od rána do večera, a desetkrát za den vyšel nahoru a ledovým zrakem zkoumal naše chování a jednání.

Musela jsem mu vyúčtovat každý frank. A když jsem odcházela z domu, vyžadoval, abych mu přesně řekla, kam jdu a po návratu se mě vyptával na lidi, s nimiž jsem mluvila, co jsem říkala já a co mi odpověděli…“

„Byla jste mu nevěrná?“

Otázka ji nepohoršila. Maigretovi se dokonce zdálo, že byla v pokušení usmát se s jistým zadostiučiněním, dokonce snad labužnicky, ale ovládla se.

„Proč se mě na to ptáte? Slyšel jste o mně něco?“

„Ne.“

„Dokud jsem s ním žila, neudělala jsem nic, co by mi mohl mít za zlé.“

„Co vás vedlo k odchodu?“

„Byla jsem na konci sil. Už jsem vám řekla, dusila jsem se a chtěla jsem, aby mé dcery vyrůstaly v dýchatelnějším ovzduší.“

„Nevedl vás ke znovuzískání svobody nějaký osobnější důvod?“

„Možná.“

„Vaše dcery to věděly?“

„Netajila jsem se před nimi, že mám přítele, a ony mi dávaly za pravdu.“

„Žije s vámi?“

„Chodím k němu. Je to vdovec mého věku, který nebyl se svou ženou o nic šťastnější než já se svým mužem, a tak teď, abych tak řekla, slepujeme střípky.“

„Bydlí v téhle čtvrti?“

„Přímo v domě, o dvě patra níž. Je to lékař, má na dveřích tabulku. Jestli Alain někdy přistoupí na rozvod, chceme se vzít, ale pochybuji, že k tomu dojde. Je velký katolík, spíš z tradice než z přesvědčení.“

„Váš manžel vydělává dost peněz?“

„Jak kdy. Když jsem od něho odcházela, slíbil, že mi bude skromnou částkou přispívat na děti. Několik měsíců držel slovo. Pak se peníze opožďovaly. A nakonec přestal platit vůbec, pod záminkou, že jsou už dost velké, aby si vydělávaly na živobytí. Ale to z něho přece nedělá vraha, že?“

„Věděla jste o poměru jeho strýce?“

„Mluvíte o Isabel e?“

„Doneslo se k vám, že kníže de V… v neděli ráno zemřel a že měl dnes pohřeb?“

„Četla jsem to v novinách.“

„Myslíte si, že kdyby byl Saint-Hilaire zůstal naživu, byl by se s kněžnou oženil?“

„Je to pravděpodobné. Celý život doufal, že jednoho dne budou žít spolu. Dojímalo mě, když o ní mluvil jako o výjimečné bytosti, o stvoření div ne nadpřirozeném, třebaže on sám uměl vychutnávat život, někdy snad až příliš…“

Tentokrát netajila úsměv.

„Jednou, už je to dávno, když jsem ho přišla navštívit, už ani nevím proč, jsem měla co dělat, abych se dostala z jeho sevření. Neměl žádné zábrany. Jemu to připadalo naprosto přirozené.“

„Váš muž se o tom dozvěděl?“

Pokrčila rameny.

„Samozřejmě že ne.“

„Byl žárlivý?“

„Svým způsobem. Mezi námi toho moc nebylo, jestli mi rozumíte, a vždycky to bylo studené, téměř mechanické. Neodsoudil by to, že mě přitahuje jiný muž, ale to, že se dopouštím chyby, hříchu, zrady, něčeho, co on považuje za nepřístojné. Promiňte mi, jestli jsem moc mluvila a budila dojem, že mu chci přitížit, není to tak. Jistě jste si všiml, že se nedělám lepší než jsem. Čas, kdy se ještě cítím ženou, rychle ubíhá, proto jej využívám…“

Měla krásně vykrojené rty a jiskrné oči. Už pár minut křížila a zase narovnávala nohy.

„Opravdu se nechcete něčeho napít?“

„Děkuji vám. Je načase, abych šel.“

„Doufám, že to všechno zůstane mezi námi.“

Usmál se na ni a zamířil ke dveřím, kde mu podala baculatou teplou ruku.

„Pustím se zase do těch šatů pro dcerku,“ zamumlala jako by ke své lítosti. Tak se mu přece jen podařilo vymanit se na chvíli z okruhu starců. Když vyšel z bytu v ulici de la Pompe, nepřekvapilo ho, že se opět ocitl na chodníku s uličními zvuky a pachy. Hned chytil taxík a dal se zavést do ulice Saint-Dominique. Než vstoupil do domu, zašel si přece jen na sklenici piva, kterou odmítl u paní Mazeronové, a u barového pultu se zaklínil mezi řidiče z ministerstev a velkých podniků.

Reportér setrval na svém místě.

„Jak vidíte, nepokoušel jsem se sledovat vás. Neřeknete mi, u koho jste byl?“

„U notáře.“

„Dozvěděl jste se něco nového?“

„Nic.“

„Pořád žádná stopa?“

„Žádná.“

„Jste přesvědčený, že se nejedná o politickou aféru?“

„Zdá se.“

Strážník tu byl také. Maigret zazvonil u dveří vedle výtahu. Přišel mu otevřít Janvier bez saka a Jaquetta v pracovně nebyla. „Co jsi s ní udělal? Nechal jsi ji odejít?“

„Ne, zkusila to, po jednom telefonátu, pod záminkou, že v domě není nic k jídlu.“

„Kde je?“

„Ve svém pokoji. Šla si odpočinout.“

„O jakém telefonátu mluvíš?“

„Půl hodiny po vašem odchodu zvonil telefon, bral jsem to já. Ozval se poměrně tichý ženský hlas.

,Kdo je u aparátu?‘ zeptala se. Neodpověděl jsem, místo toho jsem položil otázku sám:

,Kdo volá?‘

,Chci mluvit se slečnou Larrieuovou.‘

,Kdo volá?‘

Chvíli bylo ticho, pak řekla:

,Kněžna de V…‘

Celou tu dobu se na mě Jaquetta dívala jako člověk, který ví, o co jde.

,Předávám.‘

Podal jsem ji sluchátko a Jaquetta řekla:

,To jsem já, paní kněžno… Ano… Chtěla jsem tam zajít, ale ti pánové mi nedovolili vyjít z domu…

Byl jich plný byt a měli všelijaké přístroje… Celé hodiny mi kladli otázky, i teď mě poslouchá jeden inspektor…‘“

Janvier dodal:

„Bylo jasné, že si přede mnou dává pozor. Potom hlavně poslouchala.

,Ano… ano, paní kněžno… Ano… Rozumím… To nevím… Ne… Ano… Pokusím se… Také bych ráda…

Děkuji, paní kněžno.‘“

„A co ti řekla potom?“

„Nic. Zase si sedla na židli. Po čtvrt hodině ticha zamumlala lítostivě:

,Počítám, že ven mě nepustíte? Přesto, že v domě není nic k jídlu a já budu muset zůstat bez večeře?‘

,Za chvíli se o to postaráme.‘

,V tom případě nevím, proč bychom tady měli proti sobě sedět, tak si raději půjdu odpočinout. To smím?‘

Od té doby je ve svém pokoji, zamkla se tam.“

„Nikdo tu nebyl?“

„Ne. Zvonil telefon, byla to americká tisková agentura a taky provinční noviny…“

„Z Jaquetty jsi nic nevytáhl?“

„Kladl jsem jí ty nejnevinnější otázky v naději, že si získám její důvěru. Omezila se na uštěpačné prohlášení:

,Mladý muži, kuře nebude učit starou slepici hrabat. Jestli si váš šéf představuje, že se vám budu svěřovat…‘“

„Z Nábřeží nevolali?“

„Ne. Jenom vyšetřující soudce.“

„Chce se mnou mluvit?“

„Požádal, abyste ho zavolal, je-li něco nového. Navštívil ho Alain Mazeron.“

„Proč jsi to neřekl hned?“

„Nechával jsem si to na konec. Synovec se za ním vydal se stížností, že jste bez jeho svolení četl soukromou korespondenci jeho strýce. Jako vykonavatel závěti požaduje, aby byl byt až do jejího otevření zapečetěn.“

„Co mu na to řekl vyšetřující soudce?“

„Aby se obrátil na vás.“

„A Mazeron se tu neobjevil?“

„Ne. Možná že je na cestě, dostal jsem tu zprávu teprve před nedávnem. Myslíte, že přijde?“

Maigret váhal a nakonec si přitáhl telefonní seznam, našel tam, co hledal, a potom vestoje a s vážnou tváří vytočil číslo.

„Haló! Palác de V…? Rád bych mluvil s kněžnou de V… Tady je komisař Maigret od kriminální policie… Ano, počkám…“

V místnosti jako by nastalo kvalitativně úplně jiné ticho a Janvier sledoval svého šéfa se zatajeným dechem. Uběhlo pár minut.

„Ano, čekám… ne… děkuji… Haló, tady je komisař Maigret, ano, madam…“

Nemluvil svým hlasem pro všední den a pociťoval jisté vzrušení, stejné jako když měl v dětských letech oslovit hraběnku de Saint-Fiacre.

„Myslel jsem, že by vám možná bylo milé, kdybych s vámi vstoupil ve styk – kdyby pro nic jiného, tak abych vám sdělil některé podrobnosti… Ano… ano… Kdy budete chtít… Ohlásím se tedy v ulici de Varenne za hodinu…“

Oba muži na sebe hleděli mlčky. Potom Maigret vzdychl.

„Bude lepší, když tu zůstaneš,“ řekl konečně. „Zavolej Lucasovi, at ti sem někoho pošle, nejlépe Lapointa. Až bude chtít stařena jít ven, tak ji nechte, ale jeden ji musí sledovat.“

Měl před sebou hodinu: Aby zkrotil svou netrpělivost, vytáhl z knihovny se zelenou záclonkou balíček dopisů.

Včera jsem vás zahlédla v Longchamp, v žaketu, a vy víte, jak se mi v něm líbíte. Vedl jste si hezkou rusovlásku, která…