7/ KAPITOLA
Maigret se zastavil ve své kanceláři pro klobouk. Na odchodu se ho najednou zmocnil neklid; vyčítal si, že na to nepomyslel dřív, a vrhl se k telefonu.
Aby ušetřil čas, vytáčel číslo do ulice Saint-Dominique přímo, nikoli přes domácí ústřednu. Naléhavě potřeboval slyšet Lapointův hlas a ujistit se, že se tam nic nepřihodilo. Místo zvonění uslyšel tutání, oznamující, že je obsazeno.
Neuvažoval a během několika vteřin ztratil rozvahu.
Komu má Lapointe důvod telefonovat? Moers odtamtud odešel před chvílí. Lapointe věděl, že se hned spojí s komisařem a podá mu zprávu.
Jestliže se inspektor, jehož ponechal v bytě hraběte de Saint-Hilaire, zaměstnává telefonováním, znamená to, že se něco přihodilo a on volá na kriminálku nebo možná lékaře. Maigret to zkusil ještě jednou, pak otevřel dveře do sousední kanceláře a uviděl tam Janviera, jak si zapaluje cigaretu.
„Běž dolů a počkej na mě na dvoře, rovnou za volantem.“
Udělal poslední pokus, ale odpovědí bylo pořád stejné tutání. Později byl vidět, jak pádí ze schodů, vrhá se do malého černého vozu a přiráží za sebou dvířka.
„Do ulice Saint-Dominique. Plnou rychlostí. Pust sirénu.“
Janvier, který nevěděl, k jakému vývoji v jejich případu došlo, se po něm překvapeně podíval, protože komisař měl ze sirény hrůzu a užíval ji velice zřídka. Vůz se řítil k mostu Saint-Michel a zabočil doprava na nábřeží; auta jim uhýbala z cesty a chodci se zastavovali a sledovali je očima.
Maigretova reakce byla možná směšná, ale nemohl se zbavit představy mrtvé Jaquetty a Lapointa vedle ní, zavěšeného na telefonu. Ta představa byla tak živá, že začal přemýšlet, jakým způsobem si vzala život. Z okna skočit nemohla, protože byt je v přízemí. Neměla žádnou zbraň, leda kuchyňské nože…
Vůz zastavil. Městský strážník, který tu v plném slunci stál na svém místě před vraty, byl sirénou překvapen. Okno ložnice bylo pootevřené.
Maigret se hrnul do klenutého průjezdu, vyběhl po kamenném schodišti, stiskl elektrický zvonek a vzápětí se octl tváří v tvář Lapointovi, klidnému a zároveň žasnoucímu.
„Co se děje, šéfe?“
„Kde je?“
„Ve svém pokoji.“
„Už je to dlouho, co jsi ji slyšel přecházet?“
„Ještě před chviličkou.“
„Komu jsi volal?“
„Pokoušel jsem se dostat vás na drát.“
„Proč?“
„Obléká se, jako by chtěla jít ven, tak jsem vás chtěl požádat o pokyny.“
Maigret si připadal směšný před mladým Lapointem i před Janvierem, který se k nim mezitím připojil. V kontrastu s rozčilením několika posledních minut připadal teď Maigretovi byt klidnější než kdykoli předtím: psací stůl byl zalitý sluncem, dveře do zahrady otevřené a lípa ožila ptačím zpěvem.
Vstoupil do kuchyně, kde byl vzorný pořádek a z pokoje staré služebné doléhal lehký šramot.
„Mohu s vámi mluvit, slečno Larrieuová?“
Jednou ji oslovil paní a ona se ohradila:
„Slečna, když budete tak laskav.“
„Kdo je tam?“
„Komisař Maigret.“
„Hned přijdu.“
Lapointe potichu pokračoval:
„Vykoupala se v pánově koupelně.“
Maigret býval zřídkakdy tak nespokojen sám se sebou a vzpomněl si na svůj sen, na starce, kteří ho shovívavě pozorovali a potřásali hlavou, protože měl na sobě krátké kalhoty a v jejich očích byl pouhý kluk.
Dveře pokojíku se otevřely a k němu dolehla vůně parfému, parfému, který už dávno vyšel z módy, ale Maigret jej poznal, protože ho používala jeho matka každou neděli, když se vypravovala na velkou mši.
Ostatně Jaquetta se oblékla skutečně jako na velkou mši. Měla na sobě černé hedvábné šaty, krajkové fiží, které jí obepínalo krk, černý klobouk zdobený bílým hedvábím a rukavice bez jediné poskvrnky. Chybělo jen, aby v ruce držela modlitební knížku.
„Jsem nucen,“ zamumlal, „vzít vás s sebou na Zlatnické nábřeží.“
Byl připraven vytáhnout příkaz k předvedení, podepsaný soudcem, ale proti jeho očekávání nebyla ani překvapena, ani rozhořčena. Beze slova prošla kuchyní, přesvědčila se, že je zavřený plyn, zašla do pracovny zavřít dveře a přitáhla obě okenní křídla.
Položila jen jedinou otázku:
„Zůstane tu někdo?“
A pr…
