Celá e-kniha Maigret a zámecký pán ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VII.
Ucho Josepha Moerse
A vedra ne a ne polevit. Každé ráno psaly noviny o tom, jaké škody natropily bouřky v různých krajích Francie, ale v Sancerre a okolí nepadla už třetí týden ani kapka vody V odpoledních hodinách pralo do bývalého Galletova pokoje naplno slunce, takže tu bylo horko k zadušení.
Ale Moers tu sobotu stáhl přes otevřené okno roletu z režného plátna a necelou hodinu po obědě se už zase skláněl nad svými sklíčky a nad zčernalými kousíčky papíru: pracoval pravidelně jako metronom.
Maigret kolem něho chvíli obcházel, tu se něčeho dotkl, tam něco přemístil, a vláčel za sebou nohy jako někdo, kdo neví, co si má počít. Konečně se ozval:
„Poslyšte, kamaráde, já už jsem vyřízený. Hluboce se vám obdivuju, ale vy zkrátka nemáte metrák živé váhy jako já... Musím se na chvilku odklidit někam do chládku...“
Ale kam se odklidit v tomhle vedru? Na kavárenské terase bylo sice svěžeji, ale také tu byli letní hosté a jejich fakani. Uvnitř v kavárně by možná bylo snesitelně, ale zase si tam co chvíli někdo přišel zahrát kulečník a byl tu neustále slyšet znervózňující třesk koulí. Maigret zašel do dvora, jehož polovina byla ve stínu, a povolal mladou servírku, která šla zrovna kolem.
„Můžete mi sem postavit skládací lehátko?“
„Opravdu chcete sedět tady?... Bude vás tu ale rušit hluk z kuchyně...“
Raději se smířil s hlukem z kuchyně i se slepičím kvokáním než poslouchat hloupé hovory na terase. Dotáhl si lehátko ke studni, před obličej si na ochranu před mouchami rozprostřel noviny. Netrvalo to dlouho a začala ho obestírat rozkošná dřímota.
Třesk umývaných talířů se postupně vzdaloval a Maigret unikal neodbytnému naléhání svého nebožtíka.
Ve kterém okamžiku to bylo, že jako by uslyšel zvuk dvou výstřelů? Ze spánku ho úplně nevytrhly, protože jeho spící duch si kolem nich okamžitě zbudoval sen, a ten ty nevčasné zvuky přijatelně vysvětlil.
... Seděl na terase hotelu. Kolem šel Tiburce de SaintHilaire v lahvově zeleném obleku a za ním běželo asi tucet psů s dlouhýma ušima...
„Tuhle jste se mě ptal, jestli je tady v kraji hodně pernaté zvěře...“ oslovil komisaře.
... Potom zalícil pušku, vystřelil jen tak nazdařbůh a začaly padat spousty koroptví, které plachtily a točily se jako suché spadlé listy...
„Pane komisaři!... Rychle!...“
S trhnutím se probral a uviděl, jak před ním stojí jedna ze servírek.
„Někdo střílí... Nejspíš tam v pokoji...“
Komisaři bylo hanba, že je tak těžkopádný. Lidé z hotelu tam už utíkali a nebyl zdaleka první, kdo doběhl do Galletova pokoje. Uviděl tu Moerse, jak stojí u stolu a oběma rukama si kryje obličej.
„Všichni ať jdou ven,“ nařídil Maigret.
„Mám zavolat doktora?“ ptal se pan Tardivon. „Podívejte, je tu plno krve!...“
„Ano... Běžte pro něho...“
Sotva zavřel dveře, přistoupil k policejnímu technikovi. Měl vůči němu výčitky svědomí.
„Copak se stalo, chlapečku?“
Viděl sám, co je všude krve! Na Moersových rukách, na jeho ramenou, na jeho sklíčkách i na zemi!
„Nic vážného to nebude, pane komisaři... Ucho... Podívejte se...“
Na okamžik pustil levý ušní lalůček a okamžitě vytryskla krev. Moers byl na smrt bledý. Přesto se pokusil usmát a hlavně zastavit křečovitý pohyb čelistí.
Roleta zůstala stažená a jak se do ní opíralo slunce, rozlévalo se po pokoji tlumeně oranžové světlo.
„Není to nic nebezpečného... že ne? Nic tolik nekrvácí jako ucho...“
„Jen klid!... Dýchejte pěkně zhluboka...“
Vlámovi totiž tolik cvakaly zuby, že sotva mohl promluvit. „Neměl bych si to tak brát, já vím, ale když já nejsem zvyklý... Zrovna jsem vstával, že si vezmu nové destičky...“
Na poraněné ucho si tiskl krvavý kapesník a druhou rukou se opíral o stůl.
„Podívejte! Stál jsem zrovna na tomhle místě... Uslyšel jsem výstřel... Cítil jsem, to mohu přísahat, jak kolem mne hvízdla kulka, tak blizounko u mých očí, že mi málem ustřelila cvikr... Uskočil jsem zpátky... A v té chvíli, vlastně okamžitě po té první ráně, přišla druhá. Myslel jsem, že je po mně... V hlavě jsem měl takový rámus, jako by…
