III.
Jak odpovídal Henry Gallet
Tu noc přespal Maigret doma, na bulváru Richarda Lenoira, ale ve středu ráno před osmou už byl v SaintFargeau. Vycházel už z nádraží, ale zase se vrátil a oslovil jediného nádražního zřízence:
„Jezdil pan Gallet často vlakem?“
„Který, starý nebo mladý?“
„Starý, tatínek.“
„Jezdil. Měsíc co měsíc odjel vždycky na tři týdny. Kupoval si lístek do Rouenu, druhou třídu.“
„A mladý?“
„Ten sem přijíždí skoro každou sobotu, ale kupuje si lístek v Paříži, zpáteční třetí třídu, a odjíždí v neděli posledním vlakem... Koho by to napadlo, že? Vidím ho před sebou jako by to bylo dnes, tenkrát první červnovou neděli, když zahajoval rybářskou sezónu...“
„Starý nebo mladý?“
„Ale starý přece! ... Podívejte se támhle mezi stromy, ta modrá pramička, ta je jeho. Tuhle pramici si bude chtít kdekdo koupit, dělal si ji sám z jádrového dubu a vyspekuloval všelijaká vylepšení... A to jeho rybářské náčiní, to jste měl vidět...“
Tento drobný rys připojil Maigret pečlivě k dosud nedokonalému obrazu zesnulého. Díval se na pramičku, pozoroval hladinu Seiny a usilovně se pokoušel představit si muže s kozí bradkou, jak hodiny sedí nehybně s udicí v ruce.
Pak se pomalu vydal k vile s názvem Sedmikráska. Všiml si, že stejnou cestou se ubírá prázdný pohřební vůz druhé třídy.
V okolí domu nebylo človíčka, jen po prašné cestě strkal nějaký děda trakař. Když uviděl pohřební vůz, smekl čepici a zastavil se: zřejmě byl zvědav na pohřební průvod. Zvon u branky omotali kusem látky. Kolem vchodu byla naaranžovaná černá draperie se stříbrnými iniciálami zesnulého. Tolik okázalé výzdoby Maigret neočekával. Vlevo v chodbě byl stříbrný podnos a na něm jediná vizitka se zahnutým rohem od saintfargeauského starosty. Salón, kde komisaře poprvé přijali, byl proměněn ve smuteční síň: téměř všechen nábytek odsud přenesli do jídelny. Na zdech byly černé závěsy a ve středu místnosti stála rakev obklopená voskovicemi.
Bůhví proč to působilo tajemně a trochu podezřele. Snad proto, že ve vší té zdobnosti nebyli žádní smuteční hosté a člověk cítil, že ani žádní nepřijdou, ačkoliv pohřební vůz stál už před domem. A ta jediná opuštěná vizitka! A všechny ty stříbrné slzy na černém sametu! Po každé straně rakve jeden truchlící pozůstalý: napravo paní Galletová v hlubokém smutku, na obličeji černý krepový závoj a v prstech růženec s matnými kuličkami. Henry Gallet vlevo rovněž celý v černém a matný. Maigret tiše vstoupil, namočil snítku zimostrázu do svěcené vody a pokropil rakev. Cítil, že ho matka i syn sledují očima, ale nikdo z nich nepronesl ani slovo. Postavil se do kouta a sledoval současně zvuky zvenčí a výraz obličeje mladého muže. Koně občas neklidně udeřili kopytem o zem. Pod oknem se na slunci polohlasně bavili funebráci. V šeré smuteční síni, osvětlené pouze voskovicemi, vypadal už tak nepravidelný obličej mladého muže ještě nepravidelnějši: všechna ta okolní čerň ještě zdůrazňovala chorobnou bledost jeho kůže. Vlasy, rozdělené pěšinkou, byly přilepené k lebce. Čelo měl vysoké a hrbolaté. Za tlustými skly želvovinových brýlí bylo nesnadné zachytit jeho těkavý pohled krátkozrakých. Čas od času si paní Galletová pod závojem decentně osušila oči smutečním kapesníkem. Henryho oči se dívaly do prázdna. Klouzaly po povrchu věcí a pečlivě se vyhýbaly pohledu na komisaře; ten s úlevou zaslechl blížící se kroky funebráků.
Za chvilku už narazily máry na zeď v chodbě. V hrdle paní Galletové zabublal malý vzlyk; její syn jí jen poklepal na rameno a díval se přitom jinam.
Okázalost pohřebního vozu druhé třídy prudce kontrastovala s ubohým smutečním průvodem, sestávajícím ze dvou osob, před nimiž kráčel zmatený ceremoniář. Pořád bylo stejně horko. Muž s trakařem se pokřižoval a pustil se kolmou cestou do vrchu; v hlavní aleji, dost široké k tomu, aby tu pochodovaly pluky, šel zatím svou cestou pohřební průvod sestávající ze dvou pozůstalých.
Na návsi postával hlouček vesničanů a z povzdálí sledoval církevní obřad. Maigret mezitím zašel na radnici, ale nikoho tu nezastihl. Pro zástupce starosty, který byl zároveň učitelem, si musel dojít do školy: děti tak získaly chvíli nečekaného volna.
„Jediné, co vám mohu říct, je to, co stojí v matrice. Tady to je: Gallet, EmilYves Pierre, narozený v Nantes roku 1879, v říjnu 1902 sňatek v Paříži s Aurorou Préjeanovou atakdál... Syn Henry, narozený v Paříži roku 1906, zapsaný na radnici IX. okrsku. ..“
„Zdejší lidé je nemají rádi?“
„No... Galletovi se totiž s nikým nechtěli stýkat. V roce 1910 si tu postavili vilu na lesní parcele, ale jako by tu ani nebyli... Je to tuze pyšná rodina... Stalo se mi, že jsem byl jednou v neděli na rybách a moje loďka stála sotva deset metrů od té Galletovy pramičky... Když jsem něco potřeboval, beze všeho mi to dal, ale víc jak pět vět se mnou nepromluvil...“
„Žili si zřejmě na dost vysoké noze. Na kolik byste odhadl, že je to přišlo?“
„Přesně nemohu říct, protože nevím, jak utrácel na cestách... Ale na zdejší provoz mohli spotřebovat, řekl bych, aspoň takové dva tisíce měsíčně... Jejich vilu jste viděl, tak jste mohl zjistit, že tam nic nechybí... Všecko, co potřebují do kuchyně, si dávají posílat z Corbeil nebo z Melunu... Taky jedna věc, která...“
Otevřeným oknem Maigret uviděl, že pohřební průvod obešel kostel a směřuje na hřbitov. Panu učiteli za všechno poděkoval a spěchal ven. Ze silnice slyšel, jak na rakev dopadají první hroudy. Na hřbitově se neukázal, ale oklikou se pustil zpátky k vile. Loudal se, aby došel chvíli po Galletových. Služebná u branky na něho hleděla v rozpacích.
„Milostpaní teď nemůže...“ pokusila se ho odbýt.
„Řekněte panu Henrymu, že s ním potřebuji mluvit.“
Služka zašilhala víc než obvykle a nechala ho stát venku. Chvíli nato se v chodbě objevila postava mladého muže. Zůstal stát na prahu a oslovil Maigreta, aniž se na něho podíval:
„Nemůžete tu návštěvu odložit na jiný den? Matka toho měla za dnešek už dost...“
„Potřebuji mluvit s vámi, a to dnes. Omluvte mě, prosím, že naléhám.“
Henry udělal čelem vzad a naznačil tak, že ho má policista následovat. Váhal, do kterých dveří vejít, a rozhodl se konečně pro jídelnu, v níž byl naskládán nábytek ze salónu, takže tu téměř nebylo k hnutí.
Fotografie chlapce v biřmovacích šatech ležela na stole. Galletovu podobiznu Maigret nikde neviděl.
Henry se neposadil ani nepromluvil, jen si se znechuceným gestem sundal brýle a jal se čistit skla. Oči, náhle zbavené ochrany, začaly silně pomrkávat.
„Je vám bezpochyby známo, že jsem byl pověřen, abych vypátral vraha vašeho otce...“
„Právě proto mě udivuje, že vás vidím tady, a to v době, kdy by se slušelo, abyste respektoval náš smutek.“
Henry si znovu nasadil brýle a zastrčil povylezlou škrobenou manžetu. Na jeho ruce byly stejně narezavělé chloupky jako na hrudi mrtvoly v Sancerre.
V kostnatém, trochu koňském obličeji se zasmušilým výrazem se nehnul ani sval. Opřel se o šikmo stojící klavír, jehož zadní stěna byla potažena zeleným suknem.
„Rád bych vás požádal o několik informací týkajících se jak pana otce, tak celé rodiny.“
Henry ani nehlesl, ani se nepohnul, stál, chladný a ponurý, stále na jednom místě.
„Řekl byste mi především, kde jste byl v sobotu 25. června kolem čtvrté hodiny odpoledne?“
„Napřed se na něco zeptám já vás: Jsem povinen přijímat vás a odpovídat vám v okamžiku, jako je tento?“
Pořád tentýž nevzrušený, znuděný hlas, jako by ho unavovala každá slabika.
„Můžete samozřejmě neodpovídat. Ale chtěl bych vás upozornit...“
„Kde jsem podle výsledků vašeho vyšetřování měl být?“
Maigret neřekl nic: byl, po pravdě řečeno, tím nečekaným obrácenim otázky ohromený, o to víc, že ve tváři mladého muže nebyla ani stopa po jakékoli rafinovanosti. Henry nechal uplynout pár vteřin. Bylo slyšet, jak služka dole odpovídá na zavolání shora: „Už běžím, milostpaní!“
„Nu?...“
„Když to víte, ano, byl jsem tam.“
„V Sancerre?“
Henry vůbec nereagoval.
„A na cestě ke starému zámku došlo mezi vámi a vašim otcem k hádce...“
Maigret byl nervóznější než vyslýchaný, protože měl pocit, že jeho rány dopadají do prázdna. Jeho slova neměla žádný ohlas, jeho podezření nikým neotřáslo.
Nejpodivnější bylo Henryho mlčení: nepokoušel se nic vysvětlovat, pouze čekal.
„Můžete mi říct, co jste v Sancerre dělal?“
„Byl jsem navštívit svou milenku, Eleonoru Boursangovou, tráví dovolenou v penziónu Germain, na silnici ze Sancerre do SaintThibautu.“
Neznatelně zvedl obočí; měl je stejně husté jako jeho otec Emil Gallet.
„Vy jste o přítomnosti vašeho otce v Sancerre nevěděl?“
„Kdybych byl o ní věděl, byl bych se snažil otci vyhnout.“
Stále jen ty nejstručnější odpovědi, nutící komisaře k dalším a dalším otázkám.
„Vaši rodiče o té známosti věděli?“
„Otec to tušil. A byl proti.“
„O čem jste s otcem při setkání hovořili?“
„Moment, pátráte po vrahovi, nebo po jeho oběti?“ pronesl zvolna mladý muž.
„Mohu vypátrat vraha teprve tenkrát, když budu dobře znát jeho oběť. Vyčítal vám otec něco?“
„Naopak. Já jsem mu vyčítal, že mě špehuje.“
„A dál?“
„Dál nic. Řekl, že mi chybí potřebná synovská úcta. Děkuji vám, že mi to připomínáte právě dnes.“
S úlevou uslyšel Maigret kroky na schodech. Objevila se paní Galletová, důstojná jako vždy, krk obtížený trojitou řadou černých matných korálů.
„Co se děje?“ dívala se střídavě na Maigreta a na syna. „Proč jste mě nezavolal, Henry?“
Ozvalo se zaklepání a vešla služka.
„Jsou tu od pohřební služby pro závěsy.“
„Tak na ně dohlédněte...“
„Přišel jsem požádat o několik informací, které pokládám za nezbytné k odhalení vraha,“ řekl Maigret co nejúřednějším hlasem. „Pravděpodobně na to není vhodná chvíle, jak mi naznačil váš syn. Ale každá další hodina, která uplyne od zločinu, činí vrahovo zadržení obtížnějším.“
Díval se přitom na Henryho, ale ten tvrdošíjně setrvával ve svém ponurém vzdoru.
„Madame, když jste se provdala za Emila Galleta, měla jste nějaké osobní jmění?“
Trochu se napřímila a její hlas se zachvěl pýchou:
„Jsem dcera Augusta Préjeana...“
„Promiňte mi to, ale...“
„Byl to bývalý tajemník posledního bourbonského prince... Byl ředitelem royalistického časopisu Slunce. Aby ten časopis mohl vycházet a mohl vést spravedlivý boj, vydal můj otec všechny své peníze do posledního centimu...“
„Máte ještě nějaké příbuzné?“
„Pravděpodobně mám. Od svého sňatku se s nimi nestýkám.“
„Vaše rodina vám ten sňatek nedoporučovala?“
„To, co jsem vám právě řekla, by vám mělo věc objasnit. Všichni v mé rodině jsou royalisté. Mí strýcové zastávali, a někteří dosud zastávají, význačná postavení. Měli mi za zlé, že se chci provdat za obyčejného obchodního cestujícího.“
„Po otcově smrti jste zůstala bez prostředků?“
„Otec zemřel rok po mé svatbě... Když jsme se brali, měl manžel asi třicet tisíc franků...“
„A jeho rodina?“
„Nikoho jsem neznala. Manžel se řeči o své rodině vyhýbal. Jediné, co vím, je, že měl nesnadné dětství a že prožil několik let v Indočíně...“
Na synových rtech se objevilo něco jako pohrdavý úsměv.
„Vyptávám se vás na to proto, madame, že jsem právě dostal zajímavou informaci: váš manžel už osmnáct let u firmy Niel nepracoval...“
Podívala se na komisaře, pak na Henryho, a ostře se ohradila: „
„Pane...“
„Mám tu zprávu osobně od pana Niela...“
„Bylo by snad vhodnější, pane, abyste...“ přistoupil mladý muž ke komisaři ve snaze zasáhnout. Ale matka ho přerušila:
„Ne, Henry! Chci dokázat, že to není pravda, že je to ohavná lež... Pojďte, komisaři... Ale ano, jen pojďte...“
Prvně za celou dobu ji viděl horečně snaživou: vyšla na chodbu a tam narazila na hromadu černého sukna, které lidé od pohřební služby svíjeli do štůčku. Nicméně dovedla komisaře do prvního patra, provedla ho ložnicí z leštěného ořechu, kde na věšáku ještě visel Galletův slamák a štruksový oblek, který pravděpodobně nosil na ryby.
Za ložnicí byl menší pokojík, zařízený jako pracovna.
„Podívejte... Tady má vzorky... A například tyhle příbory v tom ohavném moderním stylu nemohou být osmnáct let staré, že? Tady má knihu zakázek, vždycky na konci měsíce si je pořádal... A tady jsou dopisy s hlavičkou fírmy Niel, docházely mu pravidelně.. .“
Maigret se na ně podíval jen letmo. Byl přesvědčen, že se do téhle místnosti bude muset ještě vrátit, a teď ho víc zajímala celková atmosféra.
I tady se pokoušel představit si Emila Galleta, jak v otáčecím křesle sedí u psacího stolu. Na stole byl kalamář z bílého kovu a těžítko v podobě křišťálové koule. Z okna bylo vidět hlavní alej a červenou střechu neobydlené vily.
Dopisy s hlavičkou firmy Niel byly psané na stroji a měly všechny jednotný obsah: Vážený pane, obdrželi jsme Váš dopis z 15. t. m. a soupis objednávek na leden. Očekáváme, že koncem měsíce přijedete jako obvykle, neboť Vám chceme dát jisté pokyny, týkající se rozšíření Vašeho pole působnosti.
Srdečně Váš Jean Niel v r.
Několik dopisů si Maigret vložil do náprsní tašky.
„Tak co tomu říkáte?“ zeptala se paní Galletová vítězně.
„A co je tohle?“
„To nic není... Manžel si rád hrál na domácího kutila... Tady například rozebral staré hodinky... V kolně je spousta věcí, které si vyrobil vlastníma rukama, hlavně nářadí, které potřeboval na ryby... Měsíc co měsíc trávil týden doma a úřadování mu nezabralo víc jak dvě hodiny denně...“
Maigret otevíral náhodně zásuvky psacího stolu. V jedné uviděl objemný růžový fascikl nadepsaný Slunce.
„To ale není manželovo, jsou to papíry mého otce,“ vysvětlovala paní Galletová. „Ani nevím, proč to manžel nevyhodil. V téhle skříni jsou úplné ročníky časopisu, i to poslední číslo, kvůli němuž otec prodal všecky své obligace...“
„Dovolíte, abych si ten fascikl vzal s sebou?“
Obrátila se ke dveřím, jako by se chtěla poradit se synem, ale Henry s nimi nahoru nešel.
„Co z toho můžete vypátrat? Je to spíš památeční předmět... Ale jestli myslíte... Ale povězte mi teď upřímně, pane komisaři, přece není možné, aby pan Niel opravdu tvrdil... Je to zrovna jako ty pohlednice... Jedna mi došla ještě včera! A psaná jeho rukou, tím jsem si jistá... Je poslána z Rouenu, jako ta první... Schválně se podívejte, přečtěte si ji: Všechno je v pořádku, přijedu ve čtvrtek...“
V jejím hlase se opět jednou zachvělo dojetí, ale okamžitě je potlačila.
„Skoro ho čekám, věříte?... Čtvrtek je zítra...“
Přece jenom se rozplakala, ale trvalo to jen okamžik, neuvěřitelně krátce. Dvakrát třikrát škytla, černě lemovaný kapesník si přitiskla ke rtům a řekla přidušeným hlasem:
„Pojďme odsud...“
Znovu museli projít ložnicí, sice naprosto tuctovou, ale dobré jakosti: trojdílná skříň se zrcadlem, dva noční stolky, plyšové koberečky s perským vzorem...
Na chodbě v přízemí stál Henry a nepřítomným okem pozoroval zřízence pohřební služby, jak na dodávkové auto nakládají závěsy. Když jeho matka s Maigretem scházeli po navoskovaných, vrzajících schodech, ani se po nich neohlédl.
V domě vládla atmosféra chaosu.
Služka s lahví červeného a se dvěma sklenkami vešla do salónu, kde se dva muži v pracovních pláštích hmoždili s pianem.
„Přijde to docela vhod,“ řekl nějaký lhostejný mužský hlas.
Maigret měl podivný neodbytný dojem, jaký dosud nikdy nepoznal, a který ho zbavoval jistoty. Zdálo se mu totiž, že všechna pravda o případu je roztroušená tady kolem něho, jen ji umět postihnout. Nic z toho, co tu vidí, není bez významu.
Ale musel by se dívat lépe a nemít před očima to zamžení, které všechno zkresluje. Ten dojem obecného zamžení vycházel především z té ženy, která se křečovitě bránila dojetí a smutku, ale i z Henryho, jehož dlouhý koňský obličej byl uzavřený jako nedobytná pokladna, i z těch odvážených černých závěsů, hlavně však z vlastního pocitu tísně a z rozpaků, že jeho přítomnost v tomto domě je naprosto nevhodná.
Styděl se za to, že si odnáší růžový fascikl, jehož užitečnost by těžko mohl vysvětlit, připadal si jako zloděj. Byl by rád zůstal dlouho a o samotě v nebožtíkově pracovně, a rád by bloumal v té kolně, kde Emil Gallet vyráběl své zajímavé, zdokonalené rybářské nářadí. Okamžik ještě váhal. Všichni stáli na chodbě, byl čas k obědu, a Galletovi zřejmě netrpělivě čekali, až policista odejde.
Z kuchyně byl cítit pach smažené cibulky Ani služka nevěděla, co má dělat. Z rozpaků všichni pozorovali zaměstnance pohřební služby, jak nábytek ze salónu dávají na místo. Jeden z nich našel pod podnosem na likéry Galletův portrét.
„Dovolíte, abych si ho odnesl?“ obrátil se Maigret k vdově. „Budu tu podobiznu potřebovat.“
Cítil, že Henry na něho upírá oči s nejvyšším pohrdáním.
„Jestli je to opravdu nutné... Mám jeho fotografií jen málo...“
„Určitě vám ji vrátím, spolehněte se...“
A pořád ještě se neměl k odchodu. Když zřízenci neopatrně přenášeli velikánskou vázu napodobující sevreský porcelán, vrhla se paní Galletová ozdobnému předmětu na pomoc.
„Pozor! Málem jste ji rozbili o dveře!“
Pořád táž směs bolesti a směšnosti, dramatu a malichernosti. Na Maigreta to prostředí doléhalo těžce: představoval si, jak v tom smutném domě tiše bloudí Emil Gallet s očima temně podkrouženýma jaterní chorobou, s propadlým hrudníkem a ve špatně střiženém žaketu. Byl by ho rád poznal za živa...
Jeho podobiznu vložil do růžového fasciklu. Ještě pořád váhal.
„Ještě jednou vás prosím za prominutí, madame...Už půjdu... Ale byl bych rád, kdyby mě pan syn mohl kousek doprovodit...“
Paní Galletová se na syna podívala se špatně zastřenou úzkostí. Přes své důstojné vystupování, uměřená gesta a trojitou řadu černých korálů musela i ona cítit, že tu něco nehraje... Ale mladý muž jen lhostejně sňal z věšáku klobouk se smuteční krepovou stuhou. Maigretův odchod se podobal útěku. Fascikl byl těžký. Byly to jen lepenkové desky a papíry by snadno vyklouzly.
„Nechcete nějaké noviny, abyste si to zabalil?“ ptala se paní Galletová. Ale Maigret už byl venku. Služka spěchala do jídelny s ubrusem a s příbory. Henry šel po Maigretově boku k nádraží mlčenlivý, vytáhlý, s nezachytitelným pohledem. Když ušli asi tři sta metrů, uslyšeli, jak pohřební zřízenci startují dodávku. Maigret konečně promluvil:
„Chci se vás zeptat pouze na dvě věci: na adresu Eleonory Boursangové v Paříži... a na adresu vaši a na firmu, u které jste zaměstnán.“
Vylovil z kapsy tužku a na růžové desky, které si přehodil do levé ruky, načmáral: Eleonora Boursangová, ulice Turenne 27. Banka Sovrinos, bulvár Beaumarchais 117. Henry Gallet: hotel Bel evue, ulice Roquette 19.
„To je vše?“ úsečně se zeptal mladý muž.
„Ano, děkuji.“
„V tom případě doufám, že teď už skutečně začnete pátrat po vrahovi...“
Ani se nesnažil zjistit, jak jeho slova na Maigreta zapůsobila. Letmo se dotkl okraje klobouku a vydal se zpátky vzhůru hlavní alejí mezi nezastavěnými parcelami. Dodávka Maigreta předjela kousek před nádražím.
Poslední informaci toho dne získal čistě náhodou. Na nádraží se ocitl celou hodinu před odjezdem vlaku. V pusté čekárně seděl docela sám, jen s hejnem neodbytných much. Tu přijel na kole listonoš s mrtvičnatě fialovým krkem a odložil brašnu na stolek na zavazadla.
„To vy nosíte poštu tamhle nahoru, do vily Sedmikráska?“ zeptal se Maigret a listonoš sebou trhl, protože si komisaře předtím nevšiml.
Otočil se k němu a zeptal se nedůvěřivě:
„Co mi chcete?“
„Jsem od policie. A chtěl bych se od vás dozvědět pár informací. Nosil jste panu Galletovi hodně pošty?“
„Hodně, to se říct nedá. Dopisy od firmy, kde ten chudák pán byl zaměstnaný, chodily vždycky k určitému datu. A noviny...“
„Které noviny?“
„Různé okresní noviny, hlavně z Berry a z Cher... A taky časopisy Život na venkově, Rybaření a lov, Život na zámku...“
Komisař se všiml, že listonoš nápadně uhýbá pohledem.
„Je možné dát si do SaintFargeau posílat poste restante?“
„Jak to myslíte?“
„Nedostával pan Gallet taky jiné dopisy?“
Listonoš vypadal znejistěle.
„Když to teda víte a když je pán už po smrti...“ breptal listonoš. „A vlastně jsem neudělal vůbec nic, co by bylo proti předpisům... Jenom mi řekl, abych některé dopisy neházel k nim do schránky, ale schoval mu je jen na poště, až se vrátí z cesty...“
„Které dopisy?“
„Moc jich nebylo... Tak jeden za dva až tři měsíce... Modré laciné obálky... Adresa byla vždycky napsaná na stroji...“
„Zpáteční adresa na nich nebyla?“
„Ne, adresa ne. Ale splést jsem se nemohl, protože na rubu vždycky stálo odesílá M. Jacob, taky strojem. Provedl jsem něco, co jsem neměl?“
„Odkud byly ty dopisy?“
„Z Paříže.“
„Z kterého okrsku nevíte?“
„Ne že bych se nepodíval. Ale okrsek byl pokaždé jiný.“
„Kdy došel poslední dopis?“
„Počkejte... Dneska máme devětadvacátého, že? A je středa... Takže ve čtvrtek večer... Jenže já jsem pana Galleta uviděl až v pátek ráno, když šel na ryby...“
„Dal jste mu dopis a on potom pokračoval dál k řece?“
„Ne. Vrátil se domů. Ale napřed mi dal pět franků jako obvykle... Řeknu vám, když jsem se dozvěděl, co se mu stalo, tak do mne nic nebylo... Myslíte, že to má něco společného s tím dopisem?“
„A odjel ještě tentýž den?“
„Ano... Pozor... Čekáte na vlak od Melunu? Zrovna zvonil na přejezdu... Musíte o tom někde povídat, co jsem vám teď řekl?“
Maigret měl právě tak čas vyběhnout na nástupiště a naskočit do jediného vagónu první třídy.
