Celá e-kniha Maigret a zámecký pán ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
VIII.
Pan Jacob
„Chvilku ještě počkej, Auroro! Nebylo by správné ukazovat se lidem v tomhle stavu...“
A silně zastřený hlas odpovídal:
„Já za to nemohu, Françoise... Ta návštěva mi připomíná jinou, tu, co přišla před týdnem... A připomíná mi taky tu cestu... Tomu ty nerozumíš...“
„Nerozumím hlavně tomu, že máš odvahu oplakávat takového člověka, člověka, který tě připravil o čest, který ti celý život lhal a jehož jediný bohulibý čin byl, že uzavřel životní pojistku...“
„Mlč, proboha!“
„A i to má háček. Nutil tě žít bezmála v chudobě, tvrdil ti, že víc jak dva tisíce měsíčně nevydělá. A přitom pojistka dokazuje, že vydělal nejmíň jednou tolik a že ti to zatajil. Kdo potom může vědět, jestli nevydělával ještě víc? Podle mého měl ten člověk dvě domácnosti, měl milenku a možná i nějaké děti...“
„Françoise, prosím tě...“
Maigret seděl sám v malém salónku v SaintFargeau; uvedla ho tam služka a zapomněla zavřít. Dva ženské hlasy sem doléhaly z jídelny, jejíž – rovněž pootevřené – dveře vedly na chodbu. Nábytek i drobné předměty zaujaly znovu své místo. Při pohledu na veliký dubový stůl nemohl však Maigret nevzpomenout, že před pár dny tvořil katafalk, pokrytý černým suknem, a že na něm spočívala rakev a voskovice.
Den byl podmračený a dusno nepřestávalo. V noci se strhla pořádná bouřka, ale stejně bylo cítit, že nebe ještě nepustilo všechnu vodu.
„Proč bych měla mlčet? Myslíš, že se mě to netýká? Jsem přece tvoje sestra. A Jacques má před sebou velikou politickou kariéru. A co když se lidé z jeho okrsku dozví, že jeho švagr byl sprostý podvodník?“
„Tak proč jsi vlastně přijela? Dvacet let ses o mne nestarala, tak proč...“
„Nepřijela jsem za tebou dřív, protože jsem se nechtěla setkat s ním! Když ses za něho chtěla vdát, svůj názor jsem ti řekla otevřeně a manžel taky! Když se někdo jmenuje Aurora Préjeanová a když má jednoho švagra, který řídí jednu z největších koželužen ve Vogézách, a druhého, který bude jednoho dne šéfem ministrova kabinetu, tak se prostě nesmí vdát za nějakého Emila Galleta... Stačí už jen to jméno... A ke všemu, když je to agent... agent!
Věru nevím, jak k tomu tatínek vůbec mohl svolit... Anebo, mezi námi, tuším, jak to doopravdy bylo... V posledních letech nemyslel otec na nic jiného než jak vydávat dál svůj časopis, stůj co stůj... Gallet nějaké peníze měl... A tak ho přemluvil, ať je investuje do Slunce... Troufni si říct, že to není pravda! Ale že ty, má sestra, která byla stejně vychovaná jako já a která je z nás nejvíc podobná mamince, sis vybrala takovou nulu...
Nedívej se tak na mne! Chci ti jen vysvětlit, že nemáš proč ho oplakávat... Byla jsi s ním aspoň šťastná? Ale upřímně!“
„Já nevím... Já už nevím...“
„Přiznej, žes mířila výš...“
„Pořád jsem doufala, že se o něco pokusí... Ponoukala jsem ho, chtěla jsem ho k tomu dostrkat...“
„To jako bys strkala do kamene... A nakonec jsi se smířila s tím, co bylo... Ani jsi nemohla vědět, jestli po jeho smrti nebudeš žít v bídě... Protože nebýt té pojistky...“
„Vidíš, myslel na mne...“ řekla pomalu paní Galletová.
„To by tak scházelo, aby nemyslel... Když tě tak poslouchám, nakonec si pomyslím, žes ho milovala...“
„Nemluv tak nahlas... Ještě nás uslyší komisař... Musím ho přijmout...“
„Co je to zač? Raději jdu s tebou, protože v tomhle stavu nemůžeš sama... Ale prosím tě, Auroro, netvař se tak zkormouceně!... Komisař si ještě pomyslí, žes v tom jela s ním a že jsi smutná a bojíš se...“
Maigret měl právě tak čas ustoupit ode dveří... Vzápětí tudy vešly obě ženy: ale musel si přiznat, že podle rozhovoru, který právě vyslechl, si je představoval jinak. Paní Galletová byla skoro stejně odměřená jako poprvé. Její sestra byla o dva tři roky mladší, odbarvená, nalíčená a dělala dojem, že má víc životního elánu a že je ctižádostivější.
„Víte něco nového, pane komisaři?“ zeptala se vdova unaveně. „Posaďte se, prosím... Představím vám svou sestru, přijela včera večer z Epinalu...“
„Kde je její manžel koželuhem, že ano?“
„Majitelem koželuž…
