Maigret a zámecký pán (Georges Simenon)

VI.
Schůzka na parkové zdi

„Pořád nic?“

„Obolus.“

„A co za slovo jste to říkal předtím?“

„Přípravy. Aspoň to předpokládám. Konec tu totiž chybí. Zrovna tak by to mohl být přípravek...“

Maigret si vzdychl, pokrčil rameny a vyšel z chladného pokoje. Tam se už od rána lopotil dlouhý, hubený a zrzavý mládenec se zmuchlaným obličejem a nordickou netečností: skláněl se nad stolem a věnoval se činnosti, nad níž by došla trpělivost i mnichovi.

Jmenoval se Joseph Moers a jeho přízvuk prozrazoval vlámský původ. Byl zaměstnancem policejního archivu a na Maigretovu žádost přijel do Sancerre. Se svým nádobíčkem, k němuž patřil i směšný lihový vařič, se usadil v pokoji zavražděného a dal se do práce.

Od sedmé hodiny ranní nezvedl vůbec hlavu od práce. Výjimku tvořily jen chvíle, kdy komisař náhle vešel do pokoje anebo stanul v okně, které vedlo na kopřivovou cestu.

„Pořád nic?“

„ „Pro vás...

„Co prosím?“

„Vyluštil jsem pro vás, a ani to nevím jistě... Chybí to es.“

Po stole měl rozložená tenká sklíčka a ta postupně natíral tekutým lepidlem, rozehřívaným na lihovém vařiči.

Čas od času zašel ke krbu, jemně uchopil kousíček spáleného papíru a položil ho na skleněnou destičku. Popel byl křehký, nedržel pohromadě a hned se rozpadal. Někdy i celých pět minut každý jednotlivý kousek napařoval, aby změkl a dal se nalepit na sklíčko. Joseph Moers si přivezl celou přenosnou laboratoř. Největší kousky spáleného papíru byly až sedmicentimetrové. Nejmenší se spíš podobaly prachu.

Obolus, přípravy, pro vás...

To byl celý výsledek dvouhodinové práce, ale na rozdíl od Maigreta byl Moers trpělivost sama, a představa, že prozkoumal teprve asi setinu papírového popela v krbu, ho vůbec nevyváděla z míry. Velká fialová moucha s kovovým leskem mu dlouho bzučela kolem hlavy. Třikrát mu usedla na pokrčené čelo a Moers se ani nepokusil odehnat jí. Možná že si jí ani nevšiml.

„Co je mrzuté, že když vejdete dveřmi, tak uděláte průvan,“ řekl klidně Maigretovi. „Už jsem tím způsobem přišel o kousek popela...“

„Dobře. Budu chodit oknem.“

Maigret to nemyslel jako žert. Také to tak dělal. Pokoj, kde se vražda udála, byl totiž zároveň jeho pracovnou. A přitom nechal klidně ležet na zemi šaty zavražděného, probodnuté v místě srdce nožem.

Komisař netrpělivě čekal na výsledek expertizy, kterou si objednal, a neměl nikde stání. S hlavou sklopenou a s rukama za zády chodil asi čtvrt hodiny sem a tam alejí, kam v tuto hodinu pražilo slunce. Pak vlezl oknem do pokoje, s kůží zarudlou, do leskla spálenou, otíral si pot kapesníkem a bručel:

„Jde to nějak pomalu...!“

Moers ho snad ani neslyšel. Jeho pohyby byly stále stejné přesné a jemné jako pohyby manikýrky, staral se jen o svá sklíčka, která se pomalu pokrývala černými skvrnami nepravidelných tvarů. Maigret byl nespokojený hlavně proto, že neměl co na práci či přesněji řečeno raději nic nepodnikal, dokud se nedozví, co bylo v papírech, spálených té noci, co došlo ke zločinu. A když tak rázoval alejí, kam zatím koruny dubů vrhly trochu stínu, takže mu slunečné a temné skvrny střídavě tančily před očima, donekonečna přemílal v hlavě pár stále stejných myšlenek. Henry s Eleonorou Boursangovou mohli Galleta zabít předtím, než šli na nádraží. Anebo ho mohla zabít sama Eleonora, když její milenec odjel vlakem... Ale je tu pořád ta zeď a klíč v rezavém zámku! A nadto je tu jakýsi pan Jacob, jehož dopisy Gallet úzkostlivě ukrýval a potom zřejmě ničil... Desetkrát se vrátil k zámku v bráně, ale nic nového tu neobjevil. Když potom šel okolo místa, kde Emil Gallet zřejmě vylezl na zeď, náhle se rozhodl, sundal sako a položil špičku boty do první spáry mezi kameny.

Vážil svůj dobrý metrák. Přesto mu nebylo vůbec zatěžko chytit se převislých větví a jakmile se jich jednou držel, nebylo vůbec obtížné dostat se na hřeben zdi.

Zeď byla stavěná z nepravidelných lomových kvádrů, obílených vápnem. Hřeben pak tvořily cihly, položené naplocho. Byly zarostlé mechem a zakořenila tu i tráva, dosti bujného vzrůstu. Z tohoto místa měl Maigret dokonalý výhled do pokoje i na Moerse, jak něco luští pod lupou.

„Něco nového?“ volal na něho netrpělivě. „Jedno s a jedna čárka.“

Nad komisařovou hlavou už nebyly duby, ale koruna ohromného buku, jehož peň už stál za zdí, v panském parku.

Klekl si, protože zeď nebyla široká a Maigret si nebyl jist, že udrží rovnováhu, prohlížel si mech na hřebenu zdi vlevo i vpravo a mručel si pro sebe:

„Zvláštní, zvláštní...“

To, co objevil, nijak senzační nebylo. Pouze si všiml, že na jednom určitém místě byl mech podupaný a dokonce vytrhaný: přesně nad stopami ve spárách kamenů, ale jinak už nikde. Podle toho, jak si to sám vyzkoušel, byl mech velice křehký, a to mu dávalo jistotu, že se Emil Gallet po zdi neprocházel, že dokonce neušel ani metr nalevo ani napravo.

„Zbývá zjistit, jestli slezl se zdi dovnitř parku, nebo jestli zůstal venku.“

Tenhle kout už parkem v pravém slova smyslu nebyl. Protože tu byly stromy zvlášť husté a nebylo sem vidět, udělali si tu něco jako skládku nepotřebných věcí.

Asi deset metrů od místa, kde stál Maigret, se kupily prázdné sudy, buď proražené, nebo zbavené obručí. Byla tu také spousta starých lahví, některé od sirupů a jiných lékárnických specialit, pár beden, vyřazená sekačka, různé zrezivělé nářadí a provázkem převázané ročníky jakéhosi zábavného časopisu, zmáčeného deštěm, odbarveného sluncem, zamazaného hlínou a i jinak znehodnoceného.

Než Maigret slezl se zdi, ujistil se, že pod ním, to znamená tam, kde stál i Gallet, nebyly na straně parku žádné stopy. Aby zeď nepoškrábal, rozhodl se seskočit a dopadl na nohy i na ruce zároveň. Z vily Tiburce de SaintHilaire, z takzvaného Zámečku, bylo listovím vidět jen pár světlejších skvrn. Nedaleko vrčel nějaký motor. Maigret od dnešního rána věděl, že pumpuje vodu ze studně do nádrží v domě.

V tomhle koutě, snad kvůli tomu smetí, bylo hodně much. Komisař je musel neustále odhánět a to mu na náladě nepřidalo. „Napřed ta zeď...“

Prozkoumat ji nebylo nesnadné. Zeď byla zvnitřku i zvenčí zjara natřená vápnem. Ale na straně parku, aspoň v místě, kde se na zeď vyšplhal Gallet, nebyla žádná podezřelá skvrna ani škrábnutí. A v okruhu deseti metrů nebylo vidět stopy lidských nohou.

Zato v blízkosti sudů a lahví komisař postřehl něco zvláštního: jeden z větších sudů byl odtažen takové dva tři metry ze svého původního místa a postaven ke zdi. Maigret na sud pracně vyšplhal a zjistil, že mu hlava přesahuje přes zeď. Stál teď přesně deset a půl metru od místa, kde na zeď vylezl Gallet.

Jak tak postával na sudu a opíral se o zeď, viděl do okna na Moerse, jak v tom vedru bez přestání pracuje, ani si neotře pot z čela.

„Pořád nic?“ zavolal na něj přes zeď.

„Clignancourt... Mám ale dojem, že jsem právě teď chytil ten nejlepší kousek...“

Mech na zdi nad sudem nebyl vytrhán, ale jen pomačkán, jako by se o něj někdo opíral lokty. Maigret to vyzkoušel kousek dál, opřel se o neporušený porost a výsledek byl tentýž. Vypadá to tak, že Emil Gallet vyšplhal na zeď, ale nepřelezl ji, do parku nevstoupil... Na druhé straně ale přišel někdo od Zámečku, vydrápal se na sud, ale ani on zeď nepřelezl a nevyšel ven z parku, aspoň ne touto cestou...

Kdyby ti chodci byli mládenec a děvče, dalo by se to snad pochopit... Ale ani to není tak jasné... Proč by si ten, co zůstal uvnitř, nepřikulil sud blíž k tomu druhému?

Jenže o milostnou schůzku tu vůbec nemohlo jít, to je nesmysl! Jedna z těch dvou osob byl bezesporu pan Gallet. Pan Gallet si na to cvičení, tak dokonale se nehodící k jeho povaze, zřejmě sundal sako.

A co ten druhý? Byl to Tiburce de SaintHilaire?

Ti dva muži se sešli napřed ráno a potom ještě odpoledne a vůbec se přitom nesnažili jakkoliv schovávat. Je tedy zcela nepravděpodobné, že by vymýšleli něco tak složitého, aby se sešli potřetí, v noci!

A k tomu aby stáli deset metrů od sebe. Vždyť by se sotva slyšeli... Museli by na sebe pořádně křičet a ne šeptat...

Ledaže přišli každý jindy, napřed jeden a po něm druhý... Ale kdo z nich se na zeď vysoukal první?

A setkali se vůbec?

Od sudu bylo do Galletova pokoje asi sedm metrů, a ze sedmi metrů bylo právě na Galleta vystřeleno.

Když se Maigret ohlédl, uviděl zahradníka, jak se na něho dívá se směsí okouzlení a pokory.

„Aha, to jsi ty...“ řekl komisař. „Pán je doma?“

„Ne, je na rybách...“

„Koukej, ty víš, že jsem od policie, viď? Chtěl bych se odsud dostat tak, abych nemusel přelézat zeď... Otevřel bys mi bránu na konci kopřivové cesty?...“

„To není nic těžkého,“ poznamenal zahradník a hned odešel k bráně.

„Ty u sebe máš klíč?“

„Ne. Ale však uvidíte...“

Když došel k bráně, bez váhání sáhl do spáry mezi dvěma kameny a podivil se.

„No tohle!“

„Copak je?“

„Už tam není... A přitom jsem ho tam sám dával, vloni, když tudy odváželi ty tři poražené duby...“

„Pán o tom klíči věděl?“

„To se ví, že věděl.“

„Nevzpomínáš si, že bys ho tu býval viděl procházet se?“

„Od loňska tu nebyl...“

Docela mimovolně se začala v komisařově hlavě skládat nová možná verze skutku: Tiburce de SaintHilaire stojí na sudu a střílí na Galleta, potom vyběhne branou ven, skočí do pokoje své oběti...

Ne, bylo to příliš nepravděpodobné! I kdybychom předpokládali, že zrezivělý zámek nekladl vůbec žádný odpor, aspoň tři minuty by trvalo, než by slezl se sudu, našel klíč, odemkl atakdál... A během těch tří minut by Gallet nekřičel, neupadl by, jen by vytáhl z kapsy nůž a čekal by na případného útočníka...

Ne, to zní úplně falešně. Skřípe to, jako musela skřípat ta brána. A přitom je to to jediné, co se dá předpokládat, co logicky vyplývá z indicií!

Ať tak či onak, někdo tu za zdi stál.

To byl nezvratný fakt. Ale nic nedokazuje, že ten člověk byl zrovna SaintHilaire, jedině snad ten ztracený klíč a skutečnost, že dotyčný stál na vnitřní straně zdi!

A na druhé straně dvě osoby, Emilu Galletovi blízké, a které případně mohly mít na jeho smrti zájem, byly v té kritické době v Sancerre, nemají žádné skutečné alibi a ničím nemohou prokázat, že se nevyskytovaly právě na kopřivové cestě: jde ovšem o Henryho Galleta a o Eleonoru. Maigret ucítil na tváři ováda, plácnutím ho zabil, a pozoroval Moerse, jak se vyklání z okna:

„Pane komisaři!“

„Je něco nového?“

Ale Vlám mezitím už zase zmizel v místnosti.

Než se Maigret rozhodl jít oklikou přes nábřeží, zkusil zacloumat klikou a brána proti všemu očekávání povolila.

„A to se podívejme, ono nebylo zamčeno,“ divil se zahradník a prohlížel si zámek. „To je zvláštní, že?“

Už už mu Maigret chtěl doporučit, aby SaintHilairovi o jeho návštěvě nic neříkal, ale když si ho lépe prohlédl, zjistil, že je opravdu příliš hloupý, a rozhodl se věci zbytečně nekomplikovat.

„Pročpak jste na mne volal, co jste chtěl?“ ptal se Moerse, když se vrátil do hotelu.

„Znáte nějakého pana Jacoba?“ zeptal se policejní technik a s hlavou zálibně nakloněnou pozoroval vykonanou práci.

„No a jestli! Co s ním je?“

„Nic s ním není. Ale jeden z těch spálených dopisů byl podepsán M. Jacob.“

„A jinak nic?“

„Dál už toho moc nevím. Jen že dopis byl napsán na čtverečkovaném papíře, vytrženém buď z notýsku, nebo z nějakého kalendáře. Na stejné kvalitě papíru jsem našel jen pár slov: jedno je bezpodmínečně, ale to jen tak předpokládám, protože několik písmen chybí, a pak pondělí... S obočím podmračeným a se zuby zaťatými do troubele dýmky čekal Maigret na pokračování.

„A dál?“

„Je tam slovo vězení, dvakrát podtržené. Nemohu ovšem vyloučit, že to je slovo vězeň, protože ten konec je úplně nejasný. Dále jsem objevil něco jako otovos, což by nejspíš mohla být hotovost nebo v hotovosti spíš než pohotovost, protože dál se uvádí číslo 20 000...“

„Adresa žádná?“

„Už jsem vám říkal před chvílí, že tu stojí Clignancourt... Bohužel není způsob jak zjistit, v jakém pořadí ta slova byla, co stálo napřed a co pak...“

„Písmo?“

„Písmo žádné. Dopis je napsaný na stroji...“

Stalo se zvykem, že pan Tardivon obsluhoval Maigreta osobně a činil tak s na odiv stavěnou diskrétností a se spikleneckou familiárností.

„Telegram, pane komisaři,“ volal už na chodbě, ještě než zaklepal. Velice toužil proniknout dovnitř do pokoje, protože tajemná Moersova práce velice dráždila jeho zvědavost. Když viděl, že komisař zase zavírá dveře a nezve ho dovnitř, zeptal se bodře:

„Něco dobrého vám donesu. Co by to mělo být?“

„Nic!“ odmítl ho Maigret a rozlepil pásku na telegramu.

Telegram pocházel od pařížské soudní policie a byla to odpověď na řadu komisařových dotazů. Stálo v něm:

Emil Gallet žádnou závěť nezanechal. Dědictví obnáší dům v SaintFargeau, oceněný i se zařízením na sto tisíc, a tři tisíce pět set franků deponovaných v bance. Aurora Galletová obdrží životní pojistku tří set tisíc franků, uzavřenou manželem v roce 1925 u společnosti Včela.

Henry Gallet nastoupil ve čtvrtek znovu do práce u banky Sovrinos. Eleonora Boursangová v Paříži nepřítomná. Je na dovolené někde na Loiře.

„No tohle!“ podivil se Maigret a zadíval se do prázdna. Pak se obrátil na Moerse:

„Poslechněte, nevyznáte se náhodou taky v otázkách pojišťovnictví?“

„Přijde na to v kterých,“ odpověděl skromně policejní technik. Měl na nose cvikr tak silně zaštípnutý, že tím celý obličej vypadal jako zmáčknutý ke středu.

„Jde o tohle: v roce 1925 bylo Galletovi něco přes pětačtyřicet... A byl nemocný s játry... Kolik myslíte, že musel platit ročně, aby s ním uzavřeli životní pojistku na tři sta tisíc?“

Moersovy rty se daly do bezhlesného pohybu. Netrvalo to ani dvě minuty.

„Přibližně dvacet tisíc franků ročně!“ prohlásil nakonec. „A i tak asi nebylo snadné pojišťovnu přesvědčit, aby na sebe vzala tak velké riziko.“

Maigret se vztekle podíval na Galletovu podobiznu, stojící na krbu ve stejném úhlu, jako stávala na pianu v SaintFargeau.

„Dvacet tisíc!... A sám neutratil víc jak dva tisíce měsíčně...To znamená, že na pojištění platil přibližně polovinu toho, co obtížně vymámil na stoupencích Bourbonů!...“

Z fotografie sjel pohledem na černé kalhoty, natažené na zemi; ztratily docela tvar, byly oblýskané a vytlačené na kolenou.

Představil si paní Galletovou ve slézových hedvábných šatech, její bižuteri a ostrý hlas. Byl skoro v pokušení obořit se na Galletovu podobiznu se slovy:

„Tos ji opravdu tolik miloval?“

Ale pokrčil jen rameny a zahleděl se na zeď svítící ve slunci, na niž právě před týdnem, jen tak v košili a ve vestě, z níž vylézala škrobená náprsenka, šplhal Gallet.

„Ještě nějaký popel tu je...“ řekl unaveným hlasem Moersovi. „Snažte se najít ještě něco o tom Jacobovi... Který pitomec mi tuhle povídal, že jiného Jákoba než toho biblického nezná?“

Náhle k oknu přiběhl pihovatý kluk, opřel se zvenčí o parapet a usmíval se od ucha k uchu. Z kavárenské terasy ho líně, nepřesvědčivě pokáral mužský hlas:

„Necháš ty pány na pokoji, Emile!...“

„Hleďme, zas jeden Emil,“ zabručel si pro sebe Maigret. „Ale tenhle je aspoň živý a bez problémů. Kdežto tamten...“

Ale ovládl se, na fotografi se už nepodíval a vyšel ven.