detektivka

Román Ve stínu kaktusu sice není postaven na magii, zato v občanstvu republiky Hodoquasské poznáváme sami sebe. Jaroslav Žák pod záminkou popisu dějin vzdálené země úspornými, ale patologicky přesnými tahy štětce své obrazotvornosti popisuje peripetie české společnosti od osmnáctého roku až do roku 1948. Fiktivní jihoamerická republika, španělsky znějící jména a fantaskní reálie ovšem nezabraňují v tom, aby čtenář poznal řadu postav naší kultury …

Více
  • 13. 5. 2023

Amalia Rygsecková se obává, že je v ohrožení života. / – Úvahy komisaře Palmua se ubírají podivnými cestami. – Batler leští lopatky na dort a komisař Palmu popírá, že by potřeboval uhlíře. – Otázky bez odpovědí a pouzdro na cigarety slečny Vanneové. – Komisař Palmu jde do sauny a mne odsoudí k nuceným pracím. – Seznam podezřelých, který není nejhloupější. / – Ranní zábavky komisaře Palmua. / Amalia Rygsecková seděla v salonu sama a upírala na nás svoje vy…

Více
  • 13. 5. 2023

Bylo to na mně, protože to byl můj případ a Wolfe mi pouze pomáhal, ale on mě také mnohokrát požádal o můj názor a nic se nestane, když mu to oplatím. Tak jsem vkročil do dveří kanceláře a řekl: „Cramer a Judy Bramová. Mám -“ / „Judy!“ vykřikla Mira. „Ona je tady?“ Vynechal jsem ji. / „Mám se slečnou Holtovou odsvištět a nechat je vám?“ Zavřel oči. Za tři vteřiny je opět otevřel. / „Řekl bych, že ne. Rozhodnutí je na vás.“ / „Pak zůstaneme. Stejně chci s Jud…

Více
  • 13. 5. 2023

Bylo to ve čtvrtém poschodí starého domu bez výtahu kolem Západní devadesáté ulice blízko Amsterdam Avenue. Nevím, jak to tam vypadalo, co se týče kuchyně a ložnice – nebo ložnic -, protože jediná místnost, kterou jsem viděl, byla ta, v níž jsme seděli. Byla průměrně veliká a gauč, židle a koberce vypadaly útulně – byl to ten druh útulnosti, kterou nábytek získá tím, že jej padesát nebo šedesát let používá spousta různých lidí. U židle, na které …

Více
  • 13. 5. 2023

V 10:39 ve středu dopoledne, když jsme stáli na chodníku Leonardovy ulice a čekali na prázdný taxík, jsem řekl právníku Nathanielu Parkerovi: „To je ale ošklivá urážka. Říkal jste pět set?“ Přikývl. / „To je ťafka, co? Ale jako váš zástupce bych mohl stěží navrhovat vyšší částku. A cena by byla samozřejmě mnohem – tady jeden jede.“ Sestoupil do vozovky a zvedl ruku, aby zastavil blížící se taxík. To, že mi stanovili kauci na mizerných pět stovek, co…

Více
  • 13. 5. 2023

Někdy se rád procházím v dešti, třebaže dávám přednost dnům plným slunce, kdy nefouká vítr a nezvedá prach. Oné středy jsem však měl k procházce v dešti zvláštní pohnutku: přál jsem si, aby ten jeho plášť do deště byl opravdu kvalitní a v okamžiku, až mu ho budu předávat, aby byl mokrý. / Přehodil jsem si ho tedy přes ramena, na hlavu jsem si narazil plstěný klobouk, vyšel jsem z našeho domu a namířil si to do Arbor Street, asi tak dvě míle jižněji …

Více
  • 13. 5. 2023

Se zástupcem obvodního státního žalobce Irvingem Mandelbaumem jsem se setkal nejednou už dřív, ale nikdy jsem ho neviděl vystupovat v soudní síni. A tak když jsem ho tenkrát dopoledne pozoroval, jak se snaží přesvědčit porotu, aby odsoudila Leonarda Ashe za vraždu Marie Williové, měl jsem pocit, že si vede velice dobře a že by možná zapůsobil ještě výrazněji jen v tom případě, kdyby se o něco víc rozohnil. Jeho trochu buclatá, pomenší postava, pl…

Více
  • 13. 5. 2023

Ve starém domě z hnědého pískovce na Západní Pětatřicáté ulici poblíž řeky Hudson, který sloužil Nero Wolfovi jako sídlo a zároveň kancelář, pronikl beznadějný smutek do každého koutu každé místnosti, takže z něj nebylo úniku. Fritz Brenner ležel v posteli s chřipkou. Kdyby se jednalo o Theodora Horstmanna, který v nejvyšším patře pečoval o tři tisíce orchidejí, byla by to pouhá nepříjemnost. Kdybych to byl já, Archie Goodwin, tajemník, osobní st…

Více
  • 13. 5. 2023

Trvalo to půl hodiny a čekání nebylo nepříjemné, naopak. Komisař Mansuy mu řekl: / „Musím se na chvíli zastavit na komisařství. Mám tam podepsat pár věcí a pravděpodobně tam na mě čeká jeden nešťastník.“ / Mansuy byl malý zrzek, na první pohled slušný, ba ostýchavý, tvářil se vždycky, jako by všem kolem sebe říkal: / „Promiňte, ale ujišťuji vás, že dělám, co můžu.“ / Jako klučina patřil asi k hochům s velkou hlavou, kteří se o hlavní přestávce posadí a sní n…

Více
  • 13. 5. 2023

O dvacet minut později zastavilo Mélanovo auto před hlavním komisařstvím třetího okrsku v Perréově ulici. Nejdřív vystoupil Maigret. Když vešli do chodby, musel jít první Mélan. / „Ještě dál, druhé dveře vlevo…“ / Jeden z inspektorů četl s nohama na stole noviny a kouřil dýmku, druhý psal na rozvrzaném stroji hlášení. / Když uviděli komisaře, oba se zvedli. / „Dobrý večer, pánové… Promiňte, že vás obtěžuji… Nejsem ve službě… Doprovázím jen doktora Mé…

Více
  • 13. 5. 2023

MUŽ NA SKÁLE / Když strážník Bornier, který byl, ve službě nováčkem, uviděl šéfa, jak kolem něho beze slova běží a nechává dveře vily za sebou otevřené, byl z toho celý vyjevený, nevěděl, co se děje. Dvakrát za ním zavolal: / „Komisaři! Komisaři!“ / Maigret se ani neohlédl. Teprve za hodnou chvíli, když doběhl do Etretatské ulice, kde se trousilo už několik chodců, zvolnil krok, zahnul doprava, probrouzdal se kalužinami bláta, dostihl nábřeží a tam opět z…

Více
  • 13. 5. 2023

Zůstali ještě hodinu v pokoji, který se pomalu plnil dýmem z lulky a cigaret, jako kdysi kancelář na Zlatnickém nábřeží. / „Omlouvám se,“ začal Little John, „omlouvám se za způsob, jakým jsme se já a můj syn pokoušeli vás zbavit.“ / Byl také unavený, ale bylo v něm cítit velké uvolnění, velkou úlevu, téměř fyzickou. Poprvé ho Maigret viděl jinak než napjatého, uzavřeného do sebe, držícího s bolestnou energií chuť vyskočit. / „Šest měsíců jsem jim vzdorova…

Více
  • 13. 5. 2023

Cedil slova mezi zuby, obrácen k Maigretovi zády, s obličejem skoro přitisknutým na okenní tabulku. / „Když jsem ji tu dneska ráno zahlédl, ptal jsem se v duchu, proč ji sem přivedli. Cestou do Javelu mi strážmistr Lucas tu histori pověděl. A sotva jsem se vrátil do kanceláře, tak se dovídám, že je mrtvá.“ / Maigret se posadil a řekl pomalu: / „Neuvědomil jsem si, že se jmenuješ Albert.“ / „Pan Lucas ji neměl pouštět jen tak samotnou a bez dohledu po tom, co…

Více
  • 13. 5. 2023

DŮM POHYBUJÍCÍCH SE PŘEDMĚTŮ / Bylo půl osmé. V šéfově kanceláři vyndal Maigret mechanicky hodinky z kapsičky u vesty s úlevným a zároveň unaveným povzdechem tělnatého člověka na sklonku horkého červencového dne. Potom natáhl ruku a posbíral spisy po mahagonovém stole. Vyčalouněné dveře se za ním zavřely a prošel předpokojem. Nikdo neseděl v červených křeslech. Starý kancelářský zřízenec trůnil ve své zasklené kukani. Dlouhatánská šedivá a zároveň s…

Více
  • 13. 5. 2023

Richard lhal / Deset minut před devátou paní Maigretová, vonící svěžestí a toaletním mýdlem, s úsměvem roztáhla záclony pokoje a vpustila do něho jásavé sluneční světlo. Nebyla vdaná moc dlouho a ještě nezvykla pohledu na spícího muže s chvějícími se nazrzlými konečky knírů, s čelem vraštícím se, když na něj sedne moucha, s hustými zježenými vlasy. Dala se do smíchu. Smála se pokaždé, když k němu ráno přistoupila se šálkem kávy v ruce a když na ni p…

Více
  • 13. 5. 2023