detektivka

Román Ve stínu kaktusu sice není postaven na magii, zato v občanstvu republiky Hodoquasské poznáváme sami sebe. Jaroslav Žák pod záminkou popisu dějin vzdálené země úspornými, ale patologicky přesnými tahy štětce své obrazotvornosti popisuje peripetie české společnosti od osmnáctého roku až do roku 1948. Fiktivní jihoamerická republika, španělsky znějící jména a fantaskní reálie ovšem nezabraňují v tom, aby čtenář poznal řadu postav naší kultury …

Více
  • 13. 5. 2023

Amalia Rygsecková se obává, že je v ohrožení života. / – Úvahy komisaře Palmua se ubírají podivnými cestami. – Batler leští lopatky na dort a komisař Palmu popírá, že by potřeboval uhlíře. – Otázky bez odpovědí a pouzdro na cigarety slečny Vanneové. – Komisař Palmu jde do sauny a mne odsoudí k nuceným pracím. – Seznam podezřelých, který není nejhloupější. / – Ranní zábavky komisaře Palmua. / Amalia Rygsecková seděla v salonu sama a upírala na nás svoje vy…

Více
  • 13. 5. 2023

Bylo to na mně, protože to byl můj případ a Wolfe mi pouze pomáhal, ale on mě také mnohokrát požádal o můj názor a nic se nestane, když mu to oplatím. Tak jsem vkročil do dveří kanceláře a řekl: „Cramer a Judy Bramová. Mám -“ / „Judy!“ vykřikla Mira. „Ona je tady?“ Vynechal jsem ji. / „Mám se slečnou Holtovou odsvištět a nechat je vám?“ Zavřel oči. Za tři vteřiny je opět otevřel. / „Řekl bych, že ne. Rozhodnutí je na vás.“ / „Pak zůstaneme. Stejně chci s Jud…

Více
  • 13. 5. 2023

Bylo to ve čtvrtém poschodí starého domu bez výtahu kolem Západní devadesáté ulice blízko Amsterdam Avenue. Nevím, jak to tam vypadalo, co se týče kuchyně a ložnice – nebo ložnic -, protože jediná místnost, kterou jsem viděl, byla ta, v níž jsme seděli. Byla průměrně veliká a gauč, židle a koberce vypadaly útulně – byl to ten druh útulnosti, kterou nábytek získá tím, že jej padesát nebo šedesát let používá spousta různých lidí. U židle, na které …

Více
  • 13. 5. 2023

V 10:39 ve středu dopoledne, když jsme stáli na chodníku Leonardovy ulice a čekali na prázdný taxík, jsem řekl právníku Nathanielu Parkerovi: „To je ale ošklivá urážka. Říkal jste pět set?“ Přikývl. / „To je ťafka, co? Ale jako váš zástupce bych mohl stěží navrhovat vyšší částku. A cena by byla samozřejmě mnohem – tady jeden jede.“ Sestoupil do vozovky a zvedl ruku, aby zastavil blížící se taxík. To, že mi stanovili kauci na mizerných pět stovek, co…

Více
  • 13. 5. 2023

Se zástupcem obvodního státního žalobce Irvingem Mandelbaumem jsem se setkal nejednou už dřív, ale nikdy jsem ho neviděl vystupovat v soudní síni. A tak když jsem ho tenkrát dopoledne pozoroval, jak se snaží přesvědčit porotu, aby odsoudila Leonarda Ashe za vraždu Marie Williové, měl jsem pocit, že si vede velice dobře a že by možná zapůsobil ještě výrazněji jen v tom případě, kdyby se o něco víc rozohnil. Jeho trochu buclatá, pomenší postava, pl…

Více
  • 13. 5. 2023

Ve starém domě z hnědého pískovce na Západní Pětatřicáté ulici poblíž řeky Hudson, který sloužil Nero Wolfovi jako sídlo a zároveň kancelář, pronikl beznadějný smutek do každého koutu každé místnosti, takže z něj nebylo úniku. Fritz Brenner ležel v posteli s chřipkou. Kdyby se jednalo o Theodora Horstmanna, který v nejvyšším patře pečoval o tři tisíce orchidejí, byla by to pouhá nepříjemnost. Kdybych to byl já, Archie Goodwin, tajemník, osobní st…

Více
  • 13. 5. 2023

Někdy se rád procházím v dešti, třebaže dávám přednost dnům plným slunce, kdy nefouká vítr a nezvedá prach. Oné středy jsem však měl k procházce v dešti zvláštní pohnutku: přál jsem si, aby ten jeho plášť do deště byl opravdu kvalitní a v okamžiku, až mu ho budu předávat, aby byl mokrý. / Přehodil jsem si ho tedy přes ramena, na hlavu jsem si narazil plstěný klobouk, vyšel jsem z našeho domu a namířil si to do Arbor Street, asi tak dvě míle jižněji …

Více
  • 13. 5. 2023

Cedil slova mezi zuby, obrácen k Maigretovi zády, s obličejem skoro přitisknutým na okenní tabulku. / „Když jsem ji tu dneska ráno zahlédl, ptal jsem se v duchu, proč ji sem přivedli. Cestou do Javelu mi strážmistr Lucas tu histori pověděl. A sotva jsem se vrátil do kanceláře, tak se dovídám, že je mrtvá.“ / Maigret se posadil a řekl pomalu: / „Neuvědomil jsem si, že se jmenuješ Albert.“ / „Pan Lucas ji neměl pouštět jen tak samotnou a bez dohledu po tom, co…

Více
  • 13. 5. 2023

DŮM POHYBUJÍCÍCH SE PŘEDMĚTŮ / Bylo půl osmé. V šéfově kanceláři vyndal Maigret mechanicky hodinky z kapsičky u vesty s úlevným a zároveň unaveným povzdechem tělnatého člověka na sklonku horkého červencového dne. Potom natáhl ruku a posbíral spisy po mahagonovém stole. Vyčalouněné dveře se za ním zavřely a prošel předpokojem. Nikdo neseděl v červených křeslech. Starý kancelářský zřízenec trůnil ve své zasklené kukani. Dlouhatánská šedivá a zároveň s…

Více
  • 13. 5. 2023

Richard lhal / Deset minut před devátou paní Maigretová, vonící svěžestí a toaletním mýdlem, s úsměvem roztáhla záclony pokoje a vpustila do něho jásavé sluneční světlo. Nebyla vdaná moc dlouho a ještě nezvykla pohledu na spícího muže s chvějícími se nazrzlými konečky knírů, s čelem vraštícím se, když na něj sedne moucha, s hustými zježenými vlasy. Dala se do smíchu. Smála se pokaždé, když k němu ráno přistoupila se šálkem kávy v ruce a když na ni p…

Více
  • 13. 5. 2023

Hora pokrývek se vzdula jako mořská vlna, zpod ní se vynořila paže, na polštáři se objevil červený, potem se lesknoucí obličej a nevrlý hlas zabručel: „Podej mi teploměr.“ A paní Maigretová, která šila u okna, na němž rozhrnula krajkové záclony, aby v soumraku líp viděla, s povzdechem vstala a otočila vypínačem. / „Myslela jsem, že spíš. Není to ani půl hodiny, co sis měřil teplotu.“ / Odevzdaně, poučena zkušeností, že tomu hromotluckému manželovi nemá…

Více
  • 13. 5. 2023

Angličané mají v sobě něco dobrého. Francouzský kolega by asi neodolal a na místě pana Pyka by zaznamenal ránu. Maigret nebyl zvlášť rýpavý, ale cožpak necítil právě před chvílí potřebu udělat narážku na splachovač, který inspektor Scotland Yardu spouštěl v noci tak často? / Možná, že včera popíjeli více než oba chtěli. Každopádně to bylo dost neočekávané. Byli stále tři: Maigret, Pyke a Žožo. Maigret dopíjel svou kávu. Pan Pyke se v plavkách postav…

Více
  • 13. 5. 2023

„Máte telefon?“ / Otázka byla směšná, Maigret ji vyslovil bezmyšlenkovitě, neboť aparát viděl na zemi uprostřed místnosti asi metr od mrtvého těla. / „Proboha vás prosím.,“ zašeptal jeho společník, opírající se o dveře. Bylo vidět, že je na konci sil. Komisař se také nezlobil, že odchází z této místnosti, kde pach smrti byl nesnesitelný. / Vystrčil mladého muže z bytu, zavřel za sebou dveře a chviličku mu to trvalo, než si znovu uvědomil skutečný svět. / Dět…

Více
  • 13. 5. 2023

Bylo uklidňující opustit kanceláře, jejichž dveře bez ustání bouchaly za pobíhajícími inspektory, kde bez ustání vyzváněly všechny telefony najednou; Maigret stoupal po prázdném schodišti k vrcholu Justičního paláce, kde sídlily laboratoře a trestní rejstřík. / Byla už skoro tma a na špatně osvětleném schodišti, které se podobalo schodišti v tajemném hradu, předcházel Maigreta jeho obrovský stín. / V rohu podkrovní místnosti Moers se zeleným štítkem na…

Více
  • 13. 5. 2023