V. KAPITOLA
Jakmile poznala jeho kroky na schodech, přišla mu otevřít. Měla na sobě květovaný župan a pantofle, byt byl cítit pastou na podlahu.
„Promiň, že nejsem oblečená, ale když jsi mi vzkázal, že nepřijdeš na oběd, myslela jsem, že máš nový případ, a využila jsem toho k napastování podlahy. Co je ti? Moc práce?“
„Mám nový případ, jak říkáš. Případ Maigret.“
Usmál se trochu hořce, protože mu bylo trapné zjistit na konci kariéry, jako byla jeho, že o něm nadřízení pochybují, zvlášť když jde o takového mladého nafoukaného kohouta, třesoucího se ctižádostí, jako je prefekt.
I když ranní nevolnost zmizela, přece v něm zbylo trochu hořkosti, kterou se snažil utajit před svými spolupracovníky, zvlášť před těmi dobráky Janvierem a Lucasem.
„Mohlo by se stát, že se ocitnem v Meungu na Loiře dřív, než jsme si mysleli.“
„O čem to mluvíš?“
„O historce z minulé noci. O té dívce, co telefonovala a kterou jsem šel hledat do ulice U Seiny.“
„Snad ji nenašli mrtvou !“
„Pro mě něco mnohem horšího. Vrátila se domů v osm ráno. Bydlí na Courcel ském bulváru a její strýc je vysoká politická osobnost...“
„To je zvláštní. Celý den jsem na tu dívku a na její historku myslela. Něco mě na tom zaráželo...“
„Obviňuje mě, že jsem ji oslovil v kavárně, odkud telefonovala přítelkyni, a že jsem se pokusil nalákat ji slibem, že ji nechám asistovat při zatčení. Pak jsem využil její nevinnosti a opil ji, vodil jsem ji prý od baru k baru a nakonec jsem ji, když už o sobě téměř nevěděla, zavedl do hotelového pokoje a proti její vůli i svlékl.“
„Věřil tomu někdo?“
„Zdá se, že všichni ti pánové, ministrem vnitra počínaje a policejním prefektem konče.“
„Podal jsi demisi?“
„Ještě ne !“
„Doufám, že se budeš hájit?“
„Zkouším to od jedenácté dopoledne... A tak trochu kvůli tomu tě zvu na večeři do města.“
„To se mi hodí. Mám doma jen něco studeného, nevěděla jsem, kdy se vrátíš. Jak se mám obléknout?“
„Co můžeš nejlíp.“
O několik minut později se ze všech sil snažil rozumět zpod sprchy, co mu žena říká. Museli na sebe téměř křičet.
„Vyslýchal jsi to děvče?“
„Nesmím se k ní nebo k jejímu bydlišti ani přiblížit.“
„Proč to udělala? Napadlo tě něco?“
„Ještě ne. Možná že dnes večer...“
Paní Maigretová nebyla ani trochu vyvedena z míry a první pronesla slovo demise. Ani okamžik o manželovi nezapochybovala a neztratila nic ze své dobré nálady.
„Kam jdem?“
„Do restaurace na Armádní třídě, co je v průvodci Paříží označena jako luxusní.“
Byly nejdelší dny v roce. Slunce ještě nezapadlo a celá Paříž měla otevřená okna do čerstvého večerního vzduchu. Muži pokuřovali dýmky nebo cigarety a pozorovali chodce, ženy v županech se bavily z okna do okna, na ulici doléhal zvuk nevyladěných rádií. Maigretovi sešli do metra. Kolegové si kvůli tomu dělali z komisaře legraci. Patřil k těm posledním na polici , kteří ještě neměli vlastní auto. Snad proto, že když byl ve věku, kdy se chlapci učí řídit a mají z toho radost, neměl na to prostředky.
Teď už bylo příliš pozdě. Mohlo by se stát, že se zahledí na slunce, třpytící se v listí stromů, že se otočí za chodcem nebo dívkou na ulici, nebo že najednou upadne do jednoho ze svých nenadálých snů, což se mu občas při vyšetřování stává.
Ironicky se tomu usmíval, seděl vedle ženy a vagón ho stejně jako ostatní cestující natřásal zleva doprava a zepředu dozadu. Mohla by řídit paní Maigretová, mnoho mužů se nechává vozit.
„Umíš si představit, že odpovídám za tunu železa, která se řítí rychlostí sto kilometrů za hodinu?
Měla bych hrozný strach, že někomu ublížím... Zvlášť když vy policisti pořád nutíte člověka jet co nejrychleji.“
Janvier má renaulta. Lucas říkal, že si ho co nejdřív koupí. Kdyby žil komisař v Meungu na Loiře, musel by si ho taky obstarat, přinejmenším proto, aby se ženou mohli vést ten správný život venkovského páru z počátku století. Možná že si na vesnici lépe zvyknou, když se nebudou muset bát, že si spletou semafor s dětským míčem. Alespoň by nemusel jako kdysi jezdit do Paříže vlakem.
„Na co myslíš?“
„Na nic...“
Na nic a na všechno. Na život, na svou kariéru, na ranní rozhovor v prefektově kanceláři, na Manuela v jeho invalidním vozíku a na to, jaké je Alina zvláštní děvče. Restaurace s diskrétně zataženými záclonami byla téměř na konci ulice. Byla pohodlná, elegantní a poloprázdná, protože polovina stálých hostů už byla na dovolené na venkově nebo u moře. Napravo od vchodu vedly schody dolů k široké červené oponě.
„Přejete si stůl u okna?“
„Tady,“ ukázal Maigret na stůl proti schodům. Podržel ženě židli a dal se do prohlídky jídelního lístku.
„Chtěla bys kachnu na pomerančích?“
„Co mají ještě?“
„Je toho tady celá stránka...“
Nakonec si vybrali osvěžující grenadinu s citrónem a kachnu, která byla specialitou dne. Vedoucí hotelu zřejmě číšníkům zašeptal:
„To je komisař Maigret...“
Všichni si ho zvědavě prohlíželi. Byl na to zvyklý, ale přes prefektovo domnění mu to nikdy nebylo příjemné.
„Udělals dobře, žes vybral tuhle restauraci? Ještě jsme tu nebyli...“
„Já ano, ale je to dlouho, nevím už ani při jakém pátrání... Jestli se dobře pamatuju, hledal jsem mezinárodního podloudníka, který tady obvykle obědval...“
„Podnik vypadá úctyhodně.“
„Mezinárodní podvodníci jedí jedině v úctyhodných restauracích a bydlí v nejlepších hotelích...“
Bylo devět hodin. Vešla jakási mladá žena. Nevypadala na hosta, spíš na šatnářku nebo myčku nádobí...
Za deset minut přišel muž s unavenými rysy. Zjevně ani on nepatřil ke zlaté mládeži, ale k těm na druhé straně bariéry, k těm, kteří slouží.
Klub dole se asi otevíral později, zatím přicházel personál a všechno se chystalo na večer, jako se malé bary a kavárny chystají na ráno. Bylo slyšet několik tónů ztlumených oponou, potom další v nejrůznějších tóninách. Někdo zkoušel gramofon.
„Myslíš, že vaří líp než já?“
„Ne... V žádné restauraci se mi nejedlo líp než doma...“ Paní Maigretová začala mluvit o jídle. Povídali si o všem a o ničem. Občas přelétla paní Maigretová vážným pohledem tvář svého muže a pokoušela se uhodnout, nakolik je rozrušen. Objednal starý Saint Emilion, ročník devadesát osm, kterého se sotva dotkla.
Také ona si možná myslila, jestli Maigret nepije příliš a jestli to není příčina jeho únavy. Vypadal skutečně unaveně. Mluvila o tom s Pardonem šeptem mezi dveřmi. Její muž to věděl. Co jí to jen tehdy lékař odpověděl?
„Dáš si sýr? Láká mě tady ten brijský.“
„Kousek si vezmu...“
„Poslyšte, pane řediteli... Ten klub dole...“
„Ano, pane... Klub Sta klíčů.“
„Proč sta?“
„To nevím. Starám se o restauraci, ne o klub.“
„Může tam jít kdokoliv?“
„Ne. Je to přísně soukromé. Musíte být členem.“
„A jak se jím stanu?“
„Skutečně o to máte zájem?“
Zdál se překvapen, díval se střídavě na komisaře a na paní Maigretovou, která se pod jeho pátravým pohledem červenala.
„Je vám to divné?“
„Ne... Ano... Je to spíš pro mladé, přicházejí si sem zatančit. Přijdou každou chvíli. Chcete, abych zavolal duši podniku ?“
Sešel po schodech a po chvíli se vynořil ve společnosti mladého muže ve smokingu, který Maigretovi připadal známý.
„To je pan Landry, podá vám všechny informace...“
Mladý muž napřáhl ruku.
„Dobrý večer, pane komisaři...“
Uklonil se paní Maigretové.
„Velice mě těší, madame... Málo lidí v Paříži se může chlubit, že vás zná. Manžel vás nerad ukazuje na veřejnosti. Dovolíte?“
Přitáhl si židli, sedl si a vytáhl z kapsy stříbrné pouzdro na cigarety.
„Doufám, že vám kouř nevadí?“
Bylo mu kolem pětatřiceti. Měl bezvadně střižený smoking. Nosil ho s lehkostí těch, kteří si ho oblékají každý večer. Hezký hoch, i když by se mu snad dala vytknout přílišná sebejistota, a něco vychytralého, ne-li arogantního v pohledu. Měl kouzelný, dokonce okouzlující úsměv, ale člověk cítil, že při sebemenší příležitosti ukáže drápy.
„Říkali mi, že se zajímáte o náš klub.“
„Jsem v pokušení se tam zapsat. Jestli ovšem neexistuje věková hranice.“
„Nejdřív jsme o tom uvažovali. Mluvilo se o třiceti letech, ale to bychom přišli o několik vynikajících členů... Slyšel jste už něco o Stu klíčů, pane komisaři?“
„Něco málo, ale jsem trochu překvapen, že tady vidím vás. Řekli mi, že jste duší klubu.“
„Sekretář, duše, určitým způsobem člověk pro všechno... Slovo duše je v módě...“
Maigret Landryho znal, když mu ještě nebylo víc než osmnáct. Přišel z venkova, jeho otec byl ředitelem pošty v Angers nebo Tours či v nějakém jiném větším městě v povodí Loiry. Landry chtěl co nejdřív zapadnout mezi pařížské světáky, psal zprávičky pro noviny, uměl se šikovně vetřít do davu na recepcích a koktejlech, kde se mohl přiblížit ke slavným lidem. Jednou přišel velmi sebejistě za Maigretem na Zlatnické nábřeží. V ruce držel novinářský průkaz týdeníku specializujícího se na senzační zprávy. Nepochyboval o ničem, tím méně o sobě.
„Chápete, pane komisaři, naše čtenáře nezajímá organizace kriminální policie, o které často píší deníky, ale zákulisí domu, kam padá, jestli to tak mohu říct, všechno pařížské špinavé prádlo... Doufám, že vás ten výraz nešokuje... Nechceme samozřejmě uvádět jména... A chtěl bych upozornit, že můj časopis se nebude zdráhat slušně zaplatit.“
Tehdy byl Landry příliš mladý na to, aby se Maigret rozzlobil, a tak vyhodil mladíka dost mile. O dva až tři roky později ho slyšel v rádiu číst všelijaké komentáře. Potom se po něm slehla zem. Byl jeden z těch, jež po určitou dobu denně potkáváme a komu si zvykneme podávat ruku, aniž přesně víme, kdo to je, a kdo náhle bez zjevného důvodu zmizí a objevuje se znovu v jiné podobě.
Jakými tajnými profesemi se asi Landry během těch let zabýval? Porušil-li zákon, nedostalo se to až k uším policie. Byl sekretářem a ochráncem jakési populární zpěvačky. Když ji po pár letech opustil, napsal paměti, které prozrazovaly ty nejintimnější detaily jejího soukromého života, a zpěvačka ho žalovala. Maigret nevěděl, jestli Landry proces vyhrál nebo ne, teď ho však měl před sebou, usměvavého a současně nervózního, kdysi mladíka, teď staršího o šestnáct až sedmnáct let, ale stále podivuhodně svěžího.
„Klub Sto klíčů se od jiných klubů, které se každý den v Paříži otevírají, liší tím, že je to klub v pravém slova smyslu. Člověk může projít červenou oponou dole jedině tehdy, je-li opravdu členem. Pokud jde o tu stovku, je to kvůli omezení počtu členů, kterých je ostatně dnes jen osmdesát pět či osmdesát šest.“
„Předpokládám, že jsou to hoši a dívky z bohatých rodin?“
„Abychom si mohli vybrat, stanovili jsme zápisné na 600 franků. Ceny jídel a nápojů jsou naopak jen o málo vyšší než v obchodě. Tančíte?“
Maigret byl tak překvapen, že smysl otázky hned nepochopil.
„Prosím?“
„Ptám se, jestli tančíte, myslím moderní tance, jistě nečekáte, že se tady tancuje valčík nebo polka. Vy taky tančíte, paní Maigretová?“
Nevěděla, co má odpovědět, podívala se bezradně na manžela, jako by ho prosila o pomoc.
„Oba tančíme, jistěže ano... Překvapuje vás to?“
„Trochu. Nikdy jsem vás neviděl na parketu a pověst, které se těšíte...“
„Tlustý nekňuba s fajfkou a vzhledem mrzouta...“
„To jsem neřekl. Chcete se vážně zapsat?“
„Vážně.“
„Znáte nějaké dva členy klubu, kteří by se za vás zaručili? To je další důkaz, že jde o skutečný klub. Každý kandidát musí být představen dvěma členy a výbor o dvanácti lidech rozhoduje většinovým systémem o jeho přijetí...“
„Kdybych si mohl prohlédnout seznam členů, určitě bych tam našel víc než dva známé, kteří by podpořili mou kandidaturu...“
Landry se nepohnul. Oba věděli, že hrají komedi . Landry na komisaře pronikavě, spíš zvědavě než neklidně pohlédl, znovu se usmál a zamířil ke schodišti. Když se vrátil, držel v ruce knihu vázanou v červené kůži.
„Tenhle sešit je členům stále k dispozici. Jak uvidíte, neobsahuje jen jména a adresy členů, ale taky jména a adresy jejich ručitelů... Byl bych překvapen, kdybyste tam našel vaše klienty... Pod písmenem A: Abouchére, syn senátora Abouchéra... Vicomte ďArceau, u nás titul nepoužívá. Jeho otec je členem Jockey-klubu a on jím jistě jednou taky bude, jako jím byl jeho dědeček a otec jeho dědečka... Bril ard, olejář Bril ard... Slečna B., příští měsíc si bere Erika Cornala, sušenky Cornal, poznali se tady. Tahle kniha by mohla sloužit jako seznam mladých hvězd z nejpřednějších rodin. Někteří studují a teď se objevují řidčeji, protože je zkouškové období. Jiní pracují... Máme tu také manželské páry...“
Všechny adresy byly z těch, které jsou pokládány za „dobré“ a které určitým způsobem člověka zařazují.
Maigret jezdil prstem po stránce a pohyboval při tom rty. Jeho ukazováček se zastavil na jednom ze jmen. François Mélan, osmatřicet let, zubní lékař, ulice Pod akáty číslo třicet dva.
„Není to ten zubař, co bydlí v soukromé vile?“
„Přiznávám se, že jsem u něho nikdy nebyl. Chodí sem často, i když vůbec netancuje. Zdá se, že je to člověk velice inteligentní.“
Ukazováček klouzal dále, až se znovu zastavil. Maigret se přitom velice snažil, aby neprozradil svůj zájem. Nicola Prieurová, sedmnáct let, Courcel ský bulvár číslo čtyřicet dva. Ale to nejzajímavější bylo dále, ve sloupečku pro ručitele. U Nicoly to nebyl nikdo jiný než doktor François Mélan a Martina Bouetová.
„Není slečna Bouetová taková vysoká blondýna?“
„Vidím, že ji znáte. Je to jedna z nejlepších tanečnic klubu.
Jsou se slečnou Prieurovou velké přítelkyně...“
„Slečna Prieurová sem chodí často?“
Landryho prsty fukaly na stůl. Možná že si nemohl nic vyčítat, ale v tak nejisté kariéře, kterou si vybral, a s jeho ambicemi není moudré si na sebe poštvat polici . Do Armádní třídy ještě prefektovy instrukce nedošly. Paní Maigretová zvědavě pozorovala manžela při práci. Bylo to poprvé, co k tomu měla příležitost, a snažila se uhodnout, co se skrývá pod zdánlivě banálními replikami, které si oba muži vyměňovali.
„Slečna Prieurová je jedna z našich nejvěrnějších. Chodí sem nejméně dvakrát či třikrát týdně.“
„Sama ?“
„Buď sama, nebo s partou...“
„Zůstává tu až do konce?“
„Dost často...“
„V kolik zavíráte?“
„To záleží na situaci. Občas přivedou členové nějakou divadelní či filmovou hvězdu, zpěváka, zpěvačku, prostě někoho slavného. Taky se nám stalo, že jsme zhasínali v šest ráno, ale většinou tu tak ve dvě ve tři už nikdo není...“
„Už tu byla někdy slečna Prieurová ve společnosti svého strýce ?“
„Jednou, na začátku. Pro většinu dívek je to téměř tradice. První večer se všichni rodiče chtějí přesvědčit osobně. Pan Prieur nás všechny překvapil. Čekali jsme slavnou osobnost. Znáte ho?“
„Ne.“
„Je šéfem odboru pro stížnosti ve Státní radě a říká se, že je to jeden z našich nejlepších právníků. Představte si tedy padesáti až pětapadesátiletého muže se širokými rameny, s pevně řezanou tváří, jako mívají venkované, s krátkým a hustým plnovousem, který mu zakrývá obličej až k hustému obočí... Poručil si dvojitou whisky... Ani ne za čtvrt hodiny byl na parketu a tancoval s neteří. Zůstal tu dvě hodiny, a když odcházel, gratuloval mi a dodal, že kdyby neměl ve zvyku velice brzy vstávat, zdržel by se ještě déle...“
„Člověk si někdy dělá o druhých falešné představy. Přišel ještě někdy?“
„Ne.“
„Včera v noci také ne?“
„Určitě ne.“
„S kým tu byla slečna Prieurová včera v noci?“
„Včera v noci? Počkejte... Musím si představit plán stolů... Včera v noci jsem ji neviděl.“
„Ani její kamarádku?“
„To myslíte slečnu Bouetovou? Ne. Nevybavuje se mi...“
„Děkuji vám.“
„Pořád se ještě chcete stát členem klubu? Našel jste v seznamu někoho, kdo by se za vás eventuálně zaručil?“
„Mám tu několik známých. Budu o tom přemýšlet... Ostatně vaši členové začínají přicházet...“
„Skutečně, už je čas, abych šel . . . „
„A propos, znáte Manuela?“
„Toho herce?“
„Manuela Palmariho.“
„Co dělá?“
„Nic.“
„Nemyslím... ne. Měl bych ho snad znát?“
„Raději asi ne... Ještě jednou díky, pane Landry...“
„Nechcete se přijít podívat dolů? Vy také ne, madame? V tom případě mi dovolte...“
Paní Maigretová čekala, až manžel zaplatí a budou venku sami, a pak se zeptala: „Dověděl ses, cos chtěl?“
„Dověděl jsem se toho mnoho, ale ještě nevím, co z toho je důležité. Když už jsme tady, pojďme ulicí Pod akáty...“
Cestou si povzdechl: „Kéž by tak Nicola Prieurová neměla dnes večer chuť jít tancovat do klubu!“
„Myslíš, že jí to řekne?“
„Určitě ji upozorní, že jsem se na ni důkladně vyptával. A jestli to ona zopakuje strýčkovi, můžeme zítra začít balit...“
Řekl to tak lehce, že mu silněji stiskla ruku a zeptala se:
„Jsi smutný? Snažíš se to přede mnou utajit?“
„Ne. Zatím si jen nejsem jistý, jestli toho chci nechat, nebo budu raději pokračovat.“
„Ten ranní šok byl příliš tvrdý?“
„Dost... Poprvé v životě jsem se ocitl na druhé straně barikády... Nevím určitě, jestli budu mít na to žaludek, účastnit se jistých výslechů...“
„Proč ses nebránil?“
„Protože by to stejně nevedlo k ničemu a jen bych riskoval, že se rozčilím...“
„Myslíš, že to děvče...“
„O tu nejde. To je jen nastrčená figurka... všechno je příliš dobře zkombinované, včetně času a dvou možných svědectví... Jednak Martiny Bouetové... Telefonní známka... Jediná... jednak Désirého... Určitě před ním nevrávorala a nedělala opilou... Se mnou mluvila polohlasně a on ji nemohl slyšet... Bary, ve kterých jsem ji údajně opíjel...
Popis, který udala, se může hodit na padesát barů a sklípků na Saint-Germain des Prés a v nejméně dvanácti je tolik lidí, že jsme mohli projít nepozorováni.
Konečně hotel, kam jsem ji skutečně odvedl, vyšel s ní do druhého poschodí a kde mě skutečně šikovně zdržela v pokoji víc než deset minut...“
„Napadlo tě něco?“
„Mám mnoho nápadů... mnoho začátků nápadů... Naneštěstí jen jeden z nich vede k pravdě a je moc důležité správně si vybrat...“
Ulice Pod akáty byla téměř pustá, v oknech, včetně zubařových, se svítilo. Maigret šel blíž k vizitce, kterou předtím od Manuela viděl jen zdálky. Dr. François Mélan, stomatolog. Návštěvy od 10 – 12 a podle dohody.
„Proč si píše stomatolog?“
„Je to vznešenější než zubař.“
Zvedl oči k Manuelovým oknům a uviděl Alinu, která se opírala o lokty a kouřila. Když komisař se ženou popošli o několik metrů dále, nějaký muž v koutě zamumlal: „Dobrou noc, pane komisaři...“ Byl to Jaquemin, jeden z jeho inspektorů, který stráví noc na ulici.
„Dobrou, kamaráde...“
Sedli si na metro v Ternes. Deprimující den končil díky paní Maigretové relativní pohodou. Na Lenoirově bulváru je pozoroval baculatý růžový měsíc, jak jdou ruku v ruce domů. Dopravní nehoda zavinila zpoždění autobusu, a tak přišel na Zlatnické nábřeží až deset minut po deváté.
„Nikdo mě nesháněl?“
„Ne, pane komisaři... Jen inspektor Lourtie.“
„Po hlášení se u něho stavím.“
Vzal ze stolu papíry a namířil k ředitelově kanceláři, kde už byli shromážděni ostatní šéfové oddělení.
„Promiňte, pane řediteli.“
„Co jste říkal, Bernarde!“
Velitel policie pokračoval monotónním hlasem v hlášení. „Dobrá... A vy, Maigrete?... Zase to klenotnictví včera...“
Maigret čekal trapné setkání, letmé vyčítavé pohledy, ale zdálo se, že nic z toho, co se včera dálo u prefekta, sem nepronikalo. Každodenní rutina. Otevřenými okny je slyšet zpívat ptáky. Na břehu Seiny si jakýsi tulák pečlivě pere prádlo.
O čtvrt hodiny později vklouzl do Maigretovy kanceláře Barnacle, jako obvykle v černém.
„Mám to,“ oznámil a podával komisaři zvětšené fotografie, „ale nevím, která je správná.“
Chtěl říct správná dívka, tedy Nicola Prieurová. První, buclatá osůbka s naivníma očima, ji nepřipomínala vůbec ničím. Druhé bylo stěží šestnáct, což potvrzovalo, že chudák Barnacle má o mladých dívkách znalosti jen elementární. Třetí byla skutečně Nicola ve světlých šatech, s bílou kabelkou v ruce.
„Ještě mám jednu fotku.“
Inspektor ji jako eskamotér vytáhl z kapsy svého plandavého saka. Snímek byl pořízen před mříží Monceauského parku. Dívka držela na řemínku jezevčíka, vykonávajícího právě svou potřebu.
„Je to ono?“
„Výborně, Barnacle.“
„Chcete víc exemplářů?“
„Asi tři nebo čtyři, kdybyste mohl.“
Teď už to nebylo tak důležité. Bez Oskara, Lucasova bratrance, by byly měly tyhle fotografie obrovský význam. Zřejmě ho ještě budou mít, i když komisař věřil, že chytil věc za správný konec.
„Chcete, abych je vyvolal hned?“
Maigret tak trochu zapomněl, že inspektor svou rolí pouličního fotografa riskoval své postavení.
„Bylo to těžké?“
„Ne příliš. Vždyť víte, že jsem na ulici zcela nenápadný. Zapadám do krajiny... Na nábřeží v parcích se vždycky najdou dva nebo tři lidé jako já a žádný si jich už nevšímá...“
Jeho slova nezněla ani hořce, ani ironicky.
„Nic nezpozorovala. Byla úplně zaujatá svým psem, který odmítal přejít ulici, takže ho musela přenést v náručí. Vzal jsem ji při tom taky, ale snímek není dost ostrý, tak jsem ho nevyvolával.“
„Díky, Barnacle. Jste výborný chlap.“
„To vy jste se ke mně vždycky výborně choval.“
Když Barnacle odešel, byla řada na Janvierovi.
„To je ta dívka?“
„Hm. Chtěl bych, abys šel do ulice U Fontány.“
„Ke Zlatému klíči?“
„Ano. Ukaž fotku číšníkům. Zkus zjistit, jestli ji někdy v restauraci viděli. Můžeš se taky trochu poohlédnout po okolí.“
„Vy nejdete nikam?“
„Půjdu se podívat Pod akáty.“
„Nepotřebujete tam dovézt?“
„Raději už jdi, abys byl na Montmartru před největší špičkou. Řekni Lucasovi, ať na mě dole počká s autem.“
Vzduch byl plný modravého oparu, jaký bývá nad mořem. Elysejská pole se chvěla ve zlatavém světle.
„Díky za bratrance, kamaráde,“ pozdravil se s Lucasem.
„Za málo. Stálo mě to těžkou kocovinu. Byl tak hrdý, že vás poznal, že šla jedna anýzovka za druhou. Teďka bude mluvit o svém příteli Maigretovi, jako by s vámi chodil do školy. Kde vám mám zastavit? U Manuela?“
Bylo to už zcela samozřejmé.
„Bud tak hodný. Jdu do té vily naproti.“
„Mám na vás čekat?“
„Ano, snad budu za chviličku hotov.“
Zazvonil. Dveře otevřela žena jižního typu a nepřívětivě se zeptala: „Co si přejete?“
„Jdu za doktorem.“
„Jste ohlášen?“
„Ano.“
„Tak pojďte dál. První dveře vpravo.“
Sledovala ho očima, jak stoupal po starých dubových schodech, zčásti pokrytých zelenavým, nepříliš čistým plyšem. Paní Maigretová by poznamenala, že dům je špatně vedený.
