Celá e-kniha Maigret se brání ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
IV. KAPITOLA
Otevřenými dveřmi salónu bylo vidět, jak Alina přechází na jehlových podpatcích jistými rychlými kroky sem a tam. Na sobě měla vlněný oranžový kostým a byla pečlivě učesaná. V jedné ruce držela kabelku, černou jako její vlasy, a v druhé dva papírové sáčky se značkami prodejny prádla v Lidu a obchodu v Marbeufově ulici.
Maigreta uviděla už zdálky, ale nehnula ani brvou a nedala najevo, že ho poznává. Když vešla do místnosti, kde seděli oba muži, přešla kolem něho, jako by byl vzduch, naklonila se nad Manuelem a políbila ho na čelo.
„Tak von je tady eště, táto?“
Bylo jí dvaadvacet let, Palmarimu táhlo na šedesát.
Ovšem to táto neznělo vůbec jako od dcery. V Alininých ústech to bylo jen mazlivé slovíčko, a úsměv majitele Zlatého klíče jako by říkal: „To je ale ženská, co?“
Je nutno přiznat, že dívka, která v šestnácti začínala na chodníku Sebastianova bulváru, teď vypadala na ulici jako elegantní mladá žena lékaře, inženýra nebo advokáta.
„To už si moh rovnou přinýst pyžamo, pantofle a taky kartáček na zuby a holení...“
Mluvila pronikavým hlasem se silným předměstským přízvukem, aniž věnovala komisaři jediný pohled. Pro své potěšení to přeháněla, stejně jako Manuel, když předváděl své obligátní výstupy. Vypadali jako dva herci, kteří si házejí naučené repliky, a oba uměli svou roli do nejmenších podrobností.
Podivné děvče. Ačkoliv byla snědá brunetka s oříškovýma očima, nepocházela z jihu, ale z malé vesničky Morbihanu, odkud přišla jako ta nejspořádanější dívka do Paříže. Šest měsíců pracovala ve velmi bohaté rodině v Neuil y, která jí neváhala svěřit tříletou holčičku a nemluvně, dokonce i když už začala shánět příležitostná dobrodružství na chodníku v Gravil iers a v Lapově ulici.
Hodila oba papírové sáčky na pohovku a pokračovala, přičemž si stále dávala záležet na svém svérázném přízvuku.
„Co zasejc chce?“
„Nebuď na něj zlá, Alino. Víš dobře, že komisař je můj přítel.“
„Tvůj možná, ale já ho nemůžu ani cejtit. A nesnáším ty jeho špinavý fajfky.“
Maigreta to v nejmenším nevyvedlo z míry, klidně bafal z dýmky dál a pozoroval ji. Tenhle pohodlný měšťácký byt si stejně přála ona. Manuelovi vždycky stačil tmavý mezzanin nad jeho restaurací. Zřejmě toužila, aby si jí lidé vážili.
„Znáš někoho, kdo dělá ve Státní radě?“ zeptal se jí Manuel.
„Jestli to zajímá jeho, tak mu řekni, že nemám ani šajna, co to je... Koukej, jak začíná šilhat po mejch balíčkách... Uvidíš, že se mě za chvíli zeptá, co v nich je. Možná že je ke všemu ňákej úchylnej a vzrušuje ho pohled na dámský prádlo...“
Zazvonil telefon. Muž v křesle zamrkal, podíval se na aparát a potom na komisaře.
„Haló... Cože?... Ano, je tady... To je pro vás, pane Maigrete...“
„Neříkala jsem ti to? Nakonec si k nám nechá eště posílat poštu.“
Byl to Janvier, který telefonoval z malé kavárničky na rohu ulice.
„Zkusil jsem štěstí, šéfe... Lourtie je se mnou... Setřásla ho... Když vyšla z domu, šla přímo ke stanici metra v Ternes... Koupila si lístek první třídy a sešla na nástupiště linky, která vede k Vítěznému oblouku... Lourtie ji sledoval... Když nastoupila do vagónu, vklouzl tam druhými dveřmi... Přesně ve chvíli, když se dveře zavíraly, seskočila znovu na nástupiště a Lourtie se nestačil vzpamatovat včas... Vrátil se sem a ona právě přijížděla zpátky taxíkem...“
„Děkuji.“
„Jde to tam dobře?“
„Ne.“
Alina se posadila na pohovku vedle balíčků, dala si nohu přes nohu a ignorujíc hosta, jako by se zařekla, že si ho nebude všímat, řekla Manuelovi: „Asi ten polda, co mě sledoval... Měli by ho vyměnit, už je znám jako svý boty. Ten dnešní je tak tlustej, že vypadá jako vopuchlej. Co nejdřív ho to klepne...“
„Řekni mi, zlatíčko...“
„Copak jsme spolu pásli husy? Tys mu dovolil, táto, aby mi tykal?“
„Mám vám říkat slečno?“
„Neměl von by mi říkat paní?“
Dělala si z něho legraci, a Manuel, hrdý na dívku jako na své dílo, se na ní díval se shovívavou něhou.
„Ujišťuju tě, Alino, že nám nechce ublížit...“
„Proč jste utekla inspektorovi, který …
