Celá e-kniha Maigret se brání ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
III. KAPITOLA
„Zapomínáte, že policie, to jsem já!“
Maigret stál u otevřeného okna s rukama v kapsách a v zubech drtil troubel dýmky. Nemohl nalézt odvahu znovu přečíst výpověď Nicoly Prieurové. Zabořil se do křesla. Dlouho zůstal sedět skleslý, zhnusený, bez nejmenšího projevu energie. Roztržitě naslouchal hlasům inspektorů, přecházejících vedle v kanceláři. Celou tu dobu si ve své vlastní kanceláři připadal jako cizinec. Do penze mi zbývají tři roky. I doktor Pardon to nadhodil. Proč? Zdál jsem se mu unavený? Nebo při prohlídce zjistil, že něco neklape, a nechce mi to říct?
Doporučil mi méně pít, nejlíp přestat úplně, maximálně tak trochu vína po jídle. Brzy mi nařídí dietu a budu nucen každou hodinu polykat prášky! Asi jsem už na nejlepší cestě do světa starců, jimž tělo pozvolna vypovídá službu, takže připomínají stará auta, kterým je třeba neustále měnit součástky. Jenomže lidské náhradní díly nejsou tak snadno k sehnání. Neuvědomoval si, že čas nestojí. Slunce kreslilo stíny po zdech a blednoucích plyšových potazích kanceláře; nic z toho nevnímal.
Nepociťoval ani špetku energie, neměl sebemenší vůli se bránit. Přijímal porážku. Dokonce jednu chvíli pociťoval jakési uspokojení. Už žádnou odpovědnost! Žádné večery a úmorné noci strávené horečným výslechem člověka, jehož přiznání udělá tečku za případem.
„Zapomínáte, že policie, to jsem já!“
Snad právě tato věta ho vytrhla z letargie. Cítil se již téměř v Meunge na Loiře, kde pro sebe a svou ženu koupil domek, o který hodlá láskyplně pečovat právě tak jako sousedé. Domek se zahrádkou, s květinami a zeleninou, kterou bude mírumilovně při východu a západu slunce zalévat, s kolnou a vyrovnanými rybářskými pruty...
„Zapomínáte, že policie...“
Tato věta se tak příčila jeho povaze, zněla tak falešně, že mu tvář roztála v úsměvu, a pak přišel okamžik, kdy se Maigret pomalu narovnal. Vstal a podíval se na chlebíčky, kterými dříve pohrdl. Jeden si vzal, spolkl první sousto a otevřel láhev piva. Jedl vstoje u otevřeného okna a skrz nehybné listy stromů na nábřeží pozoroval Seinu.
Konečně navázal opět kontakt s okolím, se spěchajícími chodci, s mladou objímající se dvojicí, která šla pomalu po mostě svatého Michala a uprostřed se zastavila, aby se podívala na konvoj lodí, na plynoucí vodu či bůhví na co. Pro ně přece měla smysl jedině jejich radost ze života, jejich objetí a polibky.
Odvedle bylo slyšet psací stroje. Inspektoři asi občas pohlédnou na dveře svého šéfa a vymění si tázavé pohledy. Vrátil se ke stolu, aby si znovu přečetl poslední věty výpovědi Nicoly Prieurové. Docela dole byla totiž ještě jedna věta.
„Nezneužil mě, předpokládám, že v posledním okamžiku dostal strach...“
Maigret si nacpal dýmku a již soustředěnější, s malou jiskérkou v očích, se vrátil k oknu. Povzdechl si a konečně otevřel dveře do vedlejší kanceláře. Lucas tam nebyl. Skoro všichni ostatní byli také kdesi v Paříži. Mladý Lapointe měl dovolenou, Janvier psal na stroji zprávu. Všichni cítili, že je pozoruje, ale neodvažovali se zvednout hlavu. Věděli, že když se šéf takhle u sebe zavře, muselo se stát něco vážného. Hodiny ukazovaly tři.
„Janviere, mohl bys ke mně přijít s blokem?“
Janvier, vedle Lapointa nejlepší stenograf skupiny, okamžitě vstal, vešel do kanceláře a zavřel za sebou. V očích měl otázku, kterou se neodvažoval pronést.
„Posaď se, budu diktovat...“
Bylo to kratší, než si myslel. Před hodinou by byl kombinoval, tvořil hypotézy. Ted se spokojil s fakty a vyloučil vše, co by mohlo být pokládáno za komentář. Tím dále pokračoval, tím byl inspektor Janvier vážnější, vytahoval obočí, vrhal neklidné pohledy na svého šéfa. Stačilo dvacet minut.
„Přepíšeš to s dvěma kopiemi.“
„Ano.“
Maigret několik vteřin váhal. Prefekt si ho vlastně zavolal zpátky jen proto, aby mu nařídil, že se nesmí o této záležitosti nikomu zmínit.
„Čti !“
Přistrčil mu dívčinu výpověď. Po dvaceti řádcích Janvier zčervenal, jako Maigret ráno na prefektuře.
„Kdo jen mohl...“
Dobrák Janvier! On a Luca…
