Tou dobou seděl už jeho bratr tady u své ústředny. "Ocitl jsem se na bulvárech, blízko Lyonské úvěrové banky, se všemi balíčky v ruce. Vtom se rozezněly zvony. Lidé na ulici se začali objímat."
Proč mu Saillard asi položil tu nechutnou a krutou otázku?
"Vás neobjal nikdo?"
"Ne."
"Věděl jste, kam půjdete?"
"Ano. Na rohu Italského bulváru existuje kino s celonočním provozem."
"Už jste tam někdy byl?"
Olivier odpověděl rozpačitě, vyhýbaje se bratrovu pohledu:
"Dvakrát nebo třikrát. Nepřijde to o nic dráž než dát si v baru kávu a můžete tam zůstat jak dlouho chcete. Je tam teplo. Spousta lidí se tam chodí vyspat."
"Kdy jste se rozhodl, že zbytek noci strávíte v kině?"
"Hned jak jsem dostal ty peníze."
A druhý Lecoeur, ten klidný a puntičkářský telefonista, měl chuť komisaři vysvětlit:
Vidíte, oni ti chudáci nejsou tak nešťastní, jak si myslíme. Jinak by to nevydrželi. Mají taky svůj vesmír a v různých zákoutích toho vesmíru i všelijaké malé radosti.
Ano, to byl celý jeho bratr: vypůjčil si pár bankovek – jak by je proboha vrátil? – a hned zapomněl na svoje trápení. Myslel jenom na to, jak šťastný bude jeho syn, až se ráno probudí, ale pak si přece jenom udělal malou radost.
Šel do kina, docela sám, zatímco nesčetné rodiny seděly u bohatě prostřených stolů, davy lidí tančily v nočních podnicích a jiní zas povznášeli své duše v přítmí kostela, kde tančily jen plameny svíček.
Udělal si zkrátka také vánoce, vánoce šité na vlastní míru.
"V kolik hodin ste z toho kina odešel?"
"Před šestou. Šel jsem na metro.
"Jaký film jste viděl?"
"Horoucí srdce. Dávali taky dokumentární film ze života Eskymáků."
"Byl jste jenom na jednom promítání?"
"Na dvou. Jen týdeník jsem viděl jednou. Podruhé ho začínali promítat, zrovna když jsem odcházel."
André Lecoeur věděl, že to bude ověřovat, i kdyby jenom kvůli rutině. A nebylo to nutné. Jeho bratr se hrabal v kapsách a za chvíli vytáhl jakýsi potrhaný papírek, lístek z kina, a hned nato ještě jednu béžovou kartičku.
"Tady je taky můj lístek z metra."
Byla na něm hodina a razítko stanice Opera, kde byl zakoupen.
Olivier nelhal. Nemohl být mezi pátou a půl sedmou ráno v pokoji u staré Fayetky.
V očích se mu teď objevil posměšný a trochu opovržlivý plamínek, jako by jim všem i svému bratrovi říkal: Jsem chudák, a proto jste mě podezřívali. To se obyčejně dělá. Nemám vám to za zlé.
Bylo to zvláštní, ale najednou měli všichni pocit, že se ochladilo v té velké místnosti, kde jeden ze zaměstnanců telefonicky diskutoval s předměstským komisařstvím o jakémsi ukradeném autě.
Bylo to patrně tím,. že jakmile měli jasno o otci, soustředily se všechny myšlenky opět na dítě, takže oči všech se instinktivně obrátily k plánu Paříže, na němž se už hodnou chvíli nerozsvítilo žádné světélko.
Byla to mrtvá doba. V jiný den by bylo občas došlo k nějaké dopravní nehodě: touhle dobou to bývaly hlavně stařenky poražené autem na rušných křižovatkách na Montmartru a v přelidněných čtvrtích.
Dnes však byly ulice skoro liduprázdné jako v srpnu, kdy je většina Pařížanů na venkově nebo u moře.
Bylo půl dvanácté. Už přes tři hodiny se o chlapci nevědělo nic, už přes tři hodiny se nehlásil.
"Haló! ano… Poslouchám, Janviere… Říkáš, že tam v bytě není žádná krabice s jídlem?… Dobrá… Tys prohledával její šaty, že?… Před tebou už to udělal Gonesse?… Nevíš určitě, jestli neměla pod sukní starou peněženku? Už ti o tom říkali?… Že domovnice viděla někoho jít nahoru kolem půl desáté večer?… Vím, kdo to byl… A později? Lidi chodili sem a tam celou noc… No samozřejmě… Nešel by ses podívat do toho domu?… Ano, tam vzadu… Rád bych věděl, jestli tam v noci nebyl nějaký hluk, hlavně ve třetím patře… A zavolej mi, ano…"
Obrátil se k otci, který seděl nehybně a pokorně jako v čekárně u lékaře.
"Chápete, proč se na to ptám?… Má váš syn ve zvyku se v noci budit?"
"Někdy je náměsíčný."
"Vstane a začne chodit po bytě?"
"Ne. Posadí se na posteli a křičí. Projevuje se to vždycky stejně. Myslí, že hoří dům. Má otev…
