Lecoeur byl pořád v téže kanceláři a na téže židli od večera od jedenácti a bylo to jako tehdy, když byl jako děcko v kuchyni u matky. Kolem něho se nic nehýbalo. Rozžíhala se světélka, on spojoval telefonní rozhovory. Čas plynul bez otřesů, nepozorovaně, a přesto tam venku zažila Paříž Štědrý večer, tisíce lidí byly na půlnoční; jiní hlučně povečeřeli v restauracích; opilci strávili noc na strážnici a teď se probouzeli před policejním komisařem; děti skotačily u rozzářených stromečků.
Co dělal po celý ten čas jeho bratr Olivier? Jedna stařena umřela a jeden chlapec se před ranním rozbřeskem hnal skoro bez dechu opuštěnými ulicemi a pěstí ovázanou kapesníkem rozbíjel skla na hlásičích.
Na co čekal nervózní a rozčilený Olivier v přetopených čekárnách a na větrných nástupištích Slavkovského nádraží?
Neuteklo ani deset minut. Zatím si Godin, kterému opravdu teklo z nosu, stačil uvařit další grog.
"Nechcete taky, pane komisaři?"
"Děkuju."
Saillard se rozpačitým polohlasem ptal Lecoeura: "Nechcete, abychom ho šli vyslýchat do nějaké jiné místnosti?"
Ale Lecoeur nehodlal opustit svá světélka a svou telefonní centrálu, která ho spojovala s celou Paříží. Někdo šel po schodech nahoru. Přivedli ho dva: z každé strany jeden. Ani náramky mu nenasadili.
Olivier vypadal jako špatná fotografie Andrého, vybledlá časem. Očima ihned vyhledal bratra.
"Co Frangois?"
"Ještě se neví. Hledají ho."
"Kde?"
Lecoeur mohl jenom ukázat na plán a na telefonní ústřednu.
"Všude." Oba inspektoři už odešli a komisař řekl:
"Posaďte se. To vám už řekli, že stará Fayetová je mrtvá, viďte?"
Olivier nenosil brýle, ale měl stejně bledé a nejisté oči jako jeho bratr, když si brýle sundal, takže pořád vypadal jakoby uplakaně. Podíval se zběžně a poněkud nevšímavě na komisaře.
"Nechal mi doma vzkaz…," řekl a začal se hrabat v kapsách svého starého převlečníku. "Ty tomu rozumíš?"
Konečně Lecoeurovi podal kus papíru vytrženého ze školního sešitu. Písmo nebylo moc pravidelné. Chlapec pravděpodobně nepatřil k nejlepším žákům ve třídě. Použil inkoustové tužky, kterou naslinil, takže teď musel mít na rtu fialovou skvrnu.
Strýc Gedeon přijede dnes ráno na Slavkovské nádraží. Přijd tam honem za náma. Pac a pusu. Dud
André Lecoeur podal papír beze slova komisaři, který ho chvíli obracel ve svých tlustých prstech.
"Proč Dud?"
"Tak jsem mu říkal, když jsme byli sami. Před lidmi ne, byl by se styděl. Pochází to od dudlíku, z doby, kdy jsem mu dával láhev s dudlíkem."
Mluvil bezbarvým hlasem bez přízvuku. Patrně kolem sebe neviděl nic než jakousi mlhu, ve které se pohybovaly nějaké siluety.
"Kdo je to strýc Gedeon?"
"Ten neexistuje."
Věděl vůbec, že mluví s vedoucím kriminálního oddělení, který byl pověřen vyšetřováním zločinu?
Jeho bratr to vysvětlil:
"Přesněji řečeno, on už neexistuje. Jeden bratr naší maminky, který se jmenoval Gedeon, odjel zamlada do Ameriky."
Olivier se na něho díval, jako by chtěl říct: "Nač to všecko vykládáš?"
"A tak jsme si v rodině zvykli žertem říkat, že jednoho krásného dne budeme po strýci Gedeonovi dědit."
"Byl bohatý?"
"To nevíme. Nikdy nepsal. Jenom jednou poslal pohlednici k Novému roku. Byl tam jen podpis: Gedeon."
"Umřel?"
"Když byly Dudovi čtyři roky."
"Myslíš, že to má nějaký smysl, André?"
"Pokoušíme se tomu přijít na kloub. Nech mě mluvit. Můj bratr pokračoval v rodinné tradici a vyprávěl svému synovi o strýčkovi Gedeonovi. Stala se z něho legendární postava. Každý večer před spaním chtěl chlapec slyšet nějakou příhodu strýčka Gedeona, kterému se připisovala spousta dobrodružství. Byl samozřejmě pohádkově bohatý, a až se vrátí…"
"Myslím, že to chápu. Jak zemřel?"
"V nemocnici. V Clevelandu, kde myl nádobí v nějaké restauraci. Chlapci se to nikdy neřeklo. A pokračovalo se v tom vyprávění."
"Věřil tomu?"
Otec se bláhově vmísil do rozhovoru; div že se nepřihlásil jako ve škole.
"Bratr tvrdí, že nevěřil, že to uhodl a že už to pro něho byla jenom jakási hra. Ale já jsem si naopak skoro jistý, že tomu pořád ještě věřil. Když mu kamarádi řekli, že Ježíšek neexistuje, přel se s nimi ještě dva roky…"
Když mluvil o svém synovi, celý se proměňoval a ožíval. "Nemůžu pochopit, proč mi ten vzkaz napsal. Ptal jsem se domovnice, jestli nepřišel nějaký telegram. Chvilku jsem si dokonce myslel, že nám André vyvedl nějaký kousek. Proč jenom Francois odešel v šest ráno z bytu a napsal mi, abych za ním přišel na Slavkovské nádraží? Utíkal jsem tam jako blázen. Všechno jsem prohledal. Pořád jsem čekal, že ho uvidím. Řekni, André, víš jistě, že ... "
Podíval se na nástěnný plán, na telefonní ústřednu. Věděl, že všechny pařížské katastrofy a nehody nutně končí tady.
"Nenašli ho," řekl Lecoeur. "Pořád hledají. Kolem osmé byl někde v okolí Etoile."
"Jak to víš? Někdo ho viděl?"
"Jak ti to mám vysvětlit? Celou cestu od vás až k Vítěznému oblouku někdo rozbíjel skla policejních hlásičů. U posledního ležel na zemi modře kostkovaný dětský kapesník."
"On měl modře kostkované kapesníky."
"A od osmi už nic."
"Tak se musím okamžitě vrátit na nádraží. Určitě tam půjde, protože si tam se mnou dal schůzku."
Udivilo ho ticho, které se kolem něho náhle rozhostilo. Podíval se napřed na jednoho, pak na druhého, zprvu překvapeně, pak neklidně.
"Cože…?"
Jeho bratr sklopil oči, zatímco komisař si odkašlal a konečně váhavě řekl:
"Byl jste dnes v noci na návštěvě u své tchyně?" Možná, že opravdu neměl úplně normální inteligenci, jak už to naznačil jeho bratr. Trvalo dlouho, než mu ta slova pronikla až do mozku. A pomalý pochod jeho myšlenek se mu zračil na tváři.
Přestal se dívat na komisaře, zrudl, oči mu zahořely a zakřičel na bratra:
"André! Ty ses opovážil…?"
Pak jeho vzrušení bez přechodu opadlo, naklonil se na židli dopředu, zabořil obličej do dlaní a chraptivě se rozvzlykal.
Komisař Saillard se rozpačitě podíval po Andrém Lecoeurovi, užasl, že je tak klidný, a snad mu měl i trochu za zlé to, co bezpochyby považoval za jakousi lhostejnost. Ale Saillard možná neměl žádného bratra. Lecoeur byl na svého bratra zvyklý od nejútlejšího dětství. Takové záchvaty dostával už jako klučina a v daném případě byl André skoro rád, protože by to bylo mohlo dopadnout daleko hůř: místo slz, malátné rezignace a otupělosti mohli mít na krku Oliviera rozhořčeného a mnohomluvného, který by každému vykřikoval pravdu do očí.
Právě takhle přišel totiž o většinu svých zaměstnání. Týdny a měsíce hrbil hřbet, polykal ponížení a ukolébával se vlastní hořkostí, a pak náhle vybuchl, když to člověk čekal nejméně, skoro vždycky z nějakého malicherného důvodu, pro pouhé slovíčko, úsměv či zcela bezvýznamný rozpor.
Co mám dělat? ptal se komisař očima
A oči Andrého Lecoeura odpovídaly: Čekat… Netrvalo to dlouho. Plakal jako dítě: jeho vzlyky pozbývaly na síle, ustávaly téměř, pak na chvíli znovu propukly s větší prudkostí. Potom Olivier popotáhl, odvážil se porozhlédnout kolem sebe, a jako by trucoval, skryl ještě jednou obličej v dlaních.
Konečně zvedl hlavu hořce a odevzdaně a ne bez jisté hrdosti prohlásil:
"Ptejte se, budu odpovídat."
"V kolik hodin jste včera večer šel ke staré Fayetce? Okamžik… Řekněte mi nejdřív, v kolik hodin jste odešel z domova?"
"V osm hodin, jako obvykle. Předtím jsem chlapce uložil do postele."
"Nestalo se nic neobvyklého?"
"Ne. Povečeřeli jsme spolu a pak mi pomohl umýt nádobí."
"Mluvili jste o vánoční nadílce?"
"Ano. Naznačil jsem mu; že ho čeká překvapení, až se probudí."
"Čekal, že dostane to rádio?"
"Přál si je už dávno. Nehraje si na ulici, nemá žádné přátele a všechen volný čas tráví doma."
"Nenapadlo vám nikdy, že váš syn možná ví, že jste přišel o místo? Nikdy vám tam nevolal?"
"Nikdy. Když jsem v práci, spí."
"Nemohl mu to někdo říct?"
"V naší čtvrti to nikdo neví."
"Je všímavý?"
"Neunikne mu nic, co se kolem nás stane."
"Tak vy jste ho uložil ke spaní a odešel jste. Nenosil jste s sebou jídlo?"
Komisaři to napadlo, když viděl, jak Godin vybaluje obložený chlebíček. Vtom si Olivier Lecoeur uvědomil, že má prázdné ruce, a zamumlal;
"Má krabice!"
"Krabice, ve které jste si obvykle nosil jídlo z domova?"
"Ano. Vím určitě, že jsem ji včera večer měl. Mohl jsem ji nechat na jediném místě…"
"U staré Fayetky?"
"Ano."
"Okamžik… Lecoeure, spojte mě s Javelem… Haló!… Kdo je u telefonu?… Je tam Janvier?… Prosím vás, dejte mi ho… To jsi ty, Janviere?… Prohlédl jsi byt té babky? Všiml sis tam nějaké plechové krabice s jídlem?… Nic takového?… Víš to určitě?… Byl bych radši, ano… Zavolej mi, až si to ověříš… Je to důležité."
A obrátil se k Olivierovi:
"Spal váš syn, když jste odcházel?"
"Zrovna usínal. Dali jsme si pusu. Napřed jsem se potloukal po čtvrti. Došel jsem až k Seině, sedl jsem si na zábradlí a čekal jsem."
"Na co?"
"Až chlapec tvrdě usne. Od nás je totiž vidět do oken paní Fayetové."
"Byl jste pevně rozhodnutý, že ji navštívíte?"
"Byla to jediná možnost. Už jsem neměl ani na metro."
"A váš bratr?"
Oba Lecoeurové se na sebe podívali.
"Za tu dobu jsem si od něho vypůjčil tolik peněz, že už jich nemůže mít nazbyt."
"Zazvonil jste tedy dole u domu? Kolik bylo hodin?"
"Něco po deváté. Domovnice mě viděla jít do domu. Já jsem s tím nechtěl dělat žádné tajnosti, jen před svým synem…"
"Vaše tchyně ještě neležela?"
"Ne. Otevřela mi a řekla: ,Co tu chceš, ty mizero?'"
"A vy jste věděl, že vám přesto dá peníze."
"Byl jsem si tím skoro jistý."
"Z jakého důvodu?"
"Stačilo jí slíbit, že na tom hodně vydělá. Tomu nemohla odolat. Podepsal jsem jí úpis na dvojnásobný obnos."
"Kdy měl být splatný?"
"Za čtrnáct dní."
"A jak byste to byl zaplatil?"
"To nevím. Byl bych to nějak zařídil. Chtěl jsem, aby můj syn měl vánoce."
André Lecoeur měl chuť bratra přerušit a říct udivenému komisaři:
On byl vždycky takový…
"Dostal jste snadno to, co jste chtěl?" "Ne. Dlouho jsme se dohadovali."
"Jak dlouho asi?"
"Půl hodiny. Vyčtla mi, že jsem budižkničemu, že jsem její dceři působil jenom samé trápení a že umřela mou vinou. Neřekl jsem na to nic. Chtěl jsem peníze."
"Nehrozil jste jí?"
Zrudl, sklopil hlavu a začal koktat:
"Řekl jsem jí, že když ty peníze nedostanu, tak se zabiju."
"Byl byste to udělal?"
"Asi ne. Nevím. Byl jsem hrozně unavený a zoufalý."
"A když jste ty peníze měl?"
"Šel jsem pěšky na stanici Charles Michels, kde jsem nastoupil do metra. Vystoupil jsem u královského paláce a šel jsem do obchodního domu Louvre. Byly tam spousty lidí, takže se u pultů stálo ve frontě."
"Kolik bylo hodin?"
"Tak asi jedenáct. Nepospíchal jsem. Věděl jsem, že ten obchodní dům v noci nezavírá. Bylo tam teplo. A pouštěli tam elektrický vláček."
Jeho bratr se usmál na komisaře.
"To jste si nevšiml, že jste někde ztratil krabici s jídlem?"
"Myslel jsem jenom na Dudovy vánoce."
"Byl jste zkrátka celý pryč z toho, že máte v kapse peníze, že?"
Komisař to dost dobře chápal. Nemusel ani znát Oliviera od dětství. Stejně jako dokázal být sklíčený a ušlápnutý a plížit se se svěšenými rameny podle domů, když měl kapsy prázdné, tak nabýval sebedůvěry a začínal být dokonce bezstarostný, jakmile ucítil, že má pár bankovek.
"Říkal jste, že jste své tchyni podepsal nějaký úpis. Co s ním udělala?"
"Strčila ho do staré peněženky, kterou pořád nosila v takovém kapsáři, pověšeném na pase pod sukní."
"Vy tu peněženku znáte?"
"Ano. Tu zná každý."
Komisař se obrátil k Andrému Lecoeurovi. "Ta peněženka se nenašla."
Pak se znovu věnoval Olivierovi.
"Koupil jste tedy rádio a potom kuře a dort. Kde?"
"Na Montmartreské ulici, v jednom známém obchodě vedle obchodu s obuví."
"Co jste dělal celou noc? Kolik bylo vůbec hodin, když jste odešel z toho obchodu na Montmartreské?"
"Něco před půlnocí. Davy lidí se zrovna hrnuly z divadel a biografů a pospíchaly do restaurací. Všelijaké rozjařené bandy a hromada dvojic…" .
