Lecoeur byl pořád v téže kanceláři a na téže židli od večera od jedenácti a bylo to jako tehdy, když byl jako děcko v kuchyni u matky. Kolem něho se nic nehýbalo. Rozžíhala se světélka, on spojoval telefonní rozhovory. Čas plynul bez otřesů, nepozorovaně, a přesto tam venku zažila Paříž Štědrý večer, tisíce lidí byly na půlnoční; jiní hlučně povečeřeli v restauracích; opilci strávili noc na strážnici a teď se probouzeli před policejním komisařem; děti skotačily u rozzářených stromečků.
Co dělal po celý ten čas jeho bratr Olivier? Jedna stařena umřela a jeden chlapec se před ranním rozbřeskem hnal skoro bez dechu opuštěnými ulicemi a pěstí ovázanou kapesníkem rozbíjel skla na hlásičích.
Na co čekal nervózní a rozčilený Olivier v přetopených čekárnách a na větrných nástupištích Slavkovského nádraží?
Neuteklo ani deset minut. Zatím si Godin, kterému opravdu teklo z nosu, stačil uvařit další grog.
"Nechcete taky, pane komisaři?"
"Děkuju."
Saillard se rozpačitým polohlasem ptal Lecoeura: "Nechcete, abychom ho šli vyslýchat do nějaké jiné místnosti?"
Ale Lecoeur nehodlal opustit svá světélka a svou telefonní centrálu, která ho spojovala s celou Paříží. Někdo šel po schodech nahoru. Přivedli ho dva: z každé strany jeden. Ani náramky mu nenasadili.
Olivier vypadal jako špatná fotografie Andrého, vybledlá časem. Očima ihned vyhledal bratra.
"Co Frangois?"
"Ještě se neví. Hledají ho."
"Kde?"
Lecoeur mohl jenom ukázat na plán a na telefonní ústřednu.
"Všude." Oba inspektoři už odešli a komisař řekl:
"Posaďte se. To vám už řekli, že stará Fayetová je mrtvá, viďte?"
Olivier nenosil brýle, ale měl stejně bledé a nejisté oči jako jeho bratr, když si brýle sundal, takže pořád vypadal jakoby uplakaně. Podíval se zběžně a poněkud nevšímavě na komisaře.
"Nechal mi doma vzkaz…," řekl a začal se hrabat v kapsách svého starého převlečníku. "Ty tomu rozumíš?"
Konečně Lecoeurovi podal kus papíru vytrženého ze školního sešitu. Písmo nebylo moc pravidelné. Chlapec pravděpodobně nepatřil k nejlepším žákům ve třídě. Použil inkoustové tužky, kterou naslinil, takže teď musel mít na rtu fialovou skvrnu.
Strýc Gedeon přijede dnes ráno na Slavkovské nádraží. Přijd tam honem za náma. Pac a pusu. Dud
André Lecoeur podal papír beze slova komisaři, který ho chvíli obracel ve svých tlustých prstech.
"Proč Dud?"
"Tak jsem mu říkal, když jsme byli sami. Před lidmi ne, byl by se styděl. Pochází to od dudlíku, z doby, kdy jsem mu dával láhev s dudlíkem."
Mluvil bezbarvým hlasem bez přízvuku. Patrně kolem sebe neviděl nic než jakousi mlhu, ve které se pohybovaly nějaké siluety.
"Kdo je to strýc Gedeon?"
"Ten neexistuje."
Věděl vůbec, že mluví s vedoucím kriminálního oddělení, který byl pověřen vyšetřováním zločinu?
Jeho bratr to vysvětlil:
"Přesněji řečeno, on už neexistuje. Jeden bratr naší maminky, který se jmenoval Gedeon, odjel zamlada do Ameriky."
Olivier se na něho díval, jako by chtěl říct: "Nač to všecko vykládáš?"
"A tak jsme si v rodině zvykli žertem říkat, že jednoho krásného dne budeme po strýci Gedeonovi dědit."
"Byl bohatý?"
"To nevíme. Nikdy nepsal. Jenom jednou poslal pohlednici k Novému roku. Byl tam jen podpis: Gedeon."
"Umřel?"
"Když byly Dudovi čtyři roky."
"Myslíš, že to má nějaký smysl, André?"
"Pokoušíme se tomu přijít na kloub. Nech mě mluvit. Můj bratr pokračoval v rodinné tradici a vyprávěl svému synovi o strýčkovi Gedeonovi. Stala se z něho legendární postava. Každý večer před spaním chtěl chlapec slyšet nějakou příhodu strýčka Gedeona, kterému se připisovala spousta dobrodružství. Byl samozřejmě pohádkově bohatý, a až se vrátí…"
"Myslím, že to chápu. Jak zemřel?"
"V nemocnici. V Clevelandu, kde myl nádobí v nějaké restauraci. Chlapci se to nikdy neřeklo. A pokračovalo se v tom vyprávění."
"Věřil tomu?"
Otec se bláhově vmísil do rozhovoru; div že se nepřihlásil jako ve škole.
"Bratr tvrdí, že nevěřil, že to uhodl a že už to pro něho byla jenom jakási hra. Ale já jsem si naopak skoro jistý, že to…
