V. Tři ženy v jednom salónu
Než Louise pohltila mlha, do níž se vrhal se skloněnou hlavou, řekl:
„Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul.“
Bylo pět hodin. Tma přišla náhle, zároveň s hustou mlhou. Maigret musel projít celou saintaubinskou hlavní ulicí k nádraží, kde bude muset najít cestu vedoucí k domu Etienna Nauda. Louis mu navrhoval, že ho tam zavede, ale všechno má své meze, všechno se omrzí. Maigret už toho měl dost, nechat se vodit takřka za ruku tím nedočkavým, horečnatě dychtivým mladíkem. Když se s ním loučil, řekl mu chlapec vyčítavým tónem a se skoro sentimentálním zabarvením v hlasu: „Ti lidi (myslel tím pochopitelně Naudovy) se vám budou snažit zalíbit, vlichotit, a vy nakonec uvěříte všemu, co vám budou vyprávět…“
Maigret s rukama v kapsách a se zdviženým límcem kabátu kráčel opatrně k majáku, v nějž se proměňovalo světlo každé lampy vyzařující do mlhy. Intenzívní světelný prstenec, který se zatím zdál daleko, vypadal, že označuje nějaký významný cíl. A náhle Maigret skoro narazil na studené sklo výkladu Vendéského družstva, kolem něhož ten den prošel dvacetkrát: úzký zelený krámek, nedávno čerstvě nalakovaný, a ve výkladní skříni skleněné nebo fajánsové předměty sloužící jako členské prémie.
Kousek dál narazil v naprosté tmě na cosi tvrdého, ohmatával to, dlouho z toho byl zmatený, až si uvědomil, že se dostal mezi vozíky stojící se zdviženými ojemi před dílnou koláře. Najednou, přímo nad hlavou, uslyšel zvony. To šel podél kostela. Poštovní úřad s pultíkem jako pro panenky byl vpravo; naproti stál dům lékařův.
Na jedné straně kavárna U Zlatého lva, na druhé Tři muly. Připadalo mu strašně zvláštní, že všude, kde bliká nějaké světýlko, jsou lidé žijící v malinkém okruhu tepla. Jako inkrustace v ledové nesmírnosti světa.
Saint-Aubin nebyl velký. Už bylo vidět světla Mlékáren, silná jako záře nějaké továrny ve tmě. Na nádraží chrlila oheň lokomotiva bez zápřeže.
V tomto miniaturním světě tedy žil Albert Retail eau. Jeho matka v něm strávila celý svůj dosavadní život. Kromě prázdnin v Sables d'Olonne vlastně městečko neopouštěla ani Geneviéva Naudová. Když včera vlak zpomalil kousek před niortským nádražím, Maigret si všiml liduprázdných uliček v dešti, šňůry plynových lamp a jakoby osleplých domů a pomyslel si:
„Jsou lidé, kteří v téhle ulici tráví celý svůj život.“
Ted' šel podél kanálu a nohou zkoumal při každém kroku cestu, před sebou nový maják, světlo Naudova domu.
Z vlaku už mockrát viděl za studených nocí nebo v prudkém lijáku takové o samotě stojící domy, na jejichž existenci upozorňuje jen čtverec žlutého světla. Fantazi snadno něco podnítí. Vyvolá to v člověku různé představy.
Teď tedy vnikl do důvěrného světa jednoho z těchto světel. Vyšel po vnějším schodišti ke dveřím, hledal zvonek, zjistil, že dveře jsou jen přivřené. Vstoupil do chodby a schválně dupal, aby dal najevo, že přišel, ale nic z toho nepřerušilo jednotvárný monolog ozývající se ze salónu vlevo. Stáhl ze sebe promoklý kabát a klobouk, osušil si pořádně boty na rohožce a zaklepal.
„Dále… Geneviévo, otevři…“
Mezitím už otevřel sám; v salóně, kde dámy rozsvítily jen jednu z lamp, objevil paní Naudovou, která šila u krbu, velmi starou ženu sedící proti ní a dívku, která mu přicházela vstříc.
„Promiňte, že ruším…“
Dívka mu hleděla do tváře úzkostným pohledem, protože si ještě nebyla jistá, jestli ji nezradí. Spokojil se úklonou.
„Moje dcera, pane komisaři… Tak strašně se s vámi toužila seznámit, že ji přešla nevolnost…
Dovolte, abych vás představila své matce…“
Tak to je ta Clémentine Bréjonová, rozená La Noueová, které všichni říkají důvěrně Tine. Vstala, maličká, živá, její scvrklá tvář připomínala Voltairovy bysty, a zvláštním fistulovým hlasem se zeptala:
„Tak co, pane komisaři, už jste dost rozrušil ten náš ubohý Saint-Aubin? Desetkrát, a co to říkám, určitě víckrát jsem vás odpoledne viděla jít tam a zase zpátky a zjistila jsem, že jste získal mladého adepta… Víš, Louiso, kdo panu komisaři dělal pud…