V. Tři ženy v jednom salónu
Než Louise pohltila mlha, do níž se vrhal se skloněnou hlavou, řekl:
„Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul.“
Bylo pět hodin. Tma přišla náhle, zároveň s hustou mlhou. Maigret musel projít celou saintaubinskou hlavní ulicí k nádraží, kde bude muset najít cestu vedoucí k domu Etienna Nauda. Louis mu navrhoval, že ho tam zavede, ale všechno má své meze, všechno se omrzí. Maigret už toho měl dost, nechat se vodit takřka za ruku tím nedočkavým, horečnatě dychtivým mladíkem. Když se s ním loučil, řekl mu chlapec vyčítavým tónem a se skoro sentimentálním zabarvením v hlasu: „Ti lidi (myslel tím pochopitelně Naudovy) se vám budou snažit zalíbit, vlichotit, a vy nakonec uvěříte všemu, co vám budou vyprávět…“
Maigret s rukama v kapsách a se zdviženým límcem kabátu kráčel opatrně k majáku, v nějž se proměňovalo světlo každé lampy vyzařující do mlhy. Intenzívní světelný prstenec, který se zatím zdál daleko, vypadal, že označuje nějaký významný cíl. A náhle Maigret skoro narazil na studené sklo výkladu Vendéského družstva, kolem něhož ten den prošel dvacetkrát: úzký zelený krámek, nedávno čerstvě nalakovaný, a ve výkladní skříni skleněné nebo fajánsové předměty sloužící jako členské prémie.
Kousek dál narazil v naprosté tmě na cosi tvrdého, ohmatával to, dlouho z toho byl zmatený, až si uvědomil, že se dostal mezi vozíky stojící se zdviženými ojemi před dílnou koláře. Najednou, přímo nad hlavou, uslyšel zvony. To šel podél kostela. Poštovní úřad s pultíkem jako pro panenky byl vpravo; naproti stál dům lékařův.
Na jedné straně kavárna U Zlatého lva, na druhé Tři muly. Připadalo mu strašně zvláštní, že všude, kde bliká nějaké světýlko, jsou lidé žijící v malinkém okruhu tepla. Jako inkrustace v ledové nesmírnosti světa.
Saint-Aubin nebyl velký. Už bylo vidět světla Mlékáren, silná jako záře nějaké továrny ve tmě. Na nádraží chrlila oheň lokomotiva bez zápřeže.
V tomto miniaturním světě tedy žil Albert Retail eau. Jeho matka v něm strávila celý svůj dosavadní život. Kromě prázdnin v Sables d'Olonne vlastně městečko neopouštěla ani Geneviéva Naudová. Když včera vlak zpomalil kousek před niortským nádražím, Maigret si všiml liduprázdných uliček v dešti, šňůry plynových lamp a jakoby osleplých domů a pomyslel si:
„Jsou lidé, kteří v téhle ulici tráví celý svůj život.“
Ted' šel podél kanálu a nohou zkoumal při každém kroku cestu, před sebou nový maják, světlo Naudova domu.
Z vlaku už mockrát viděl za studených nocí nebo v prudkém lijáku takové o samotě stojící domy, na jejichž existenci upozorňuje jen čtverec žlutého světla. Fantazi snadno něco podnítí. Vyvolá to v člověku různé představy.
Teď tedy vnikl do důvěrného světa jednoho z těchto světel. Vyšel po vnějším schodišti ke dveřím, hledal zvonek, zjistil, že dveře jsou jen přivřené. Vstoupil do chodby a schválně dupal, aby dal najevo, že přišel, ale nic z toho nepřerušilo jednotvárný monolog ozývající se ze salónu vlevo. Stáhl ze sebe promoklý kabát a klobouk, osušil si pořádně boty na rohožce a zaklepal.
„Dále… Geneviévo, otevři…“
Mezitím už otevřel sám; v salóně, kde dámy rozsvítily jen jednu z lamp, objevil paní Naudovou, která šila u krbu, velmi starou ženu sedící proti ní a dívku, která mu přicházela vstříc.
„Promiňte, že ruším…“
Dívka mu hleděla do tváře úzkostným pohledem, protože si ještě nebyla jistá, jestli ji nezradí. Spokojil se úklonou.
„Moje dcera, pane komisaři… Tak strašně se s vámi toužila seznámit, že ji přešla nevolnost…
Dovolte, abych vás představila své matce…“
Tak to je ta Clémentine Bréjonová, rozená La Noueová, které všichni říkají důvěrně Tine. Vstala, maličká, živá, její scvrklá tvář připomínala Voltairovy bysty, a zvláštním fistulovým hlasem se zeptala:
„Tak co, pane komisaři, už jste dost rozrušil ten náš ubohý Saint-Aubin? Desetkrát, a co to říkám, určitě víckrát jsem vás odpoledne viděla jít tam a zase zpátky a zjistila jsem, že jste získal mladého adepta… Víš, Louiso, kdo panu komisaři dělal pudlíka?“
Použila toho slova záměrně, aby zdůraznila disproporci mezi hubeným drobným Louisem a mohutnou postavou Maigretovou?
Louisa Naudová neměla ani zdaleka nervnost své matky, i její tváře byly mnohem protáhlejší a bledší; skláněla se nad šitím, potřásala hlavou a projevovala pozornost jenom bezvýraznými úsměvy.
„Fil ouův syn… Kdo jiný… Ten kluk na vás musel číhat… Napovídal vám asi pěkné věci, viďte, pane komisaři?“
„Ale kdepak… Jenom mě zavedl k lidem, které jsem chtěl vidět a které bych byl těžko hledal, protože obyvatelé městečka toho většinou moc nenamluví…“
Dívka se posadila a jako zhypnotizovaná zírala upřeně na Maigreta. Paní Naudová zase zdvihla čas od času oči od práce a pokradmu pohlédla na dceru.
Byl to týž salón jako včera večer, všechny předměty byly na svých místech, vládl tu až dusný klid, a přitom dojmem přirozené živosti tady působila jedině ta stará babička.
„Já už jsem pamětník, pane komisaři, zažila jsem tady jednou aféru podobnou té naší, jenže mnohem vážnější, málem to tenkrát Saint-Aubin vyvrátilo z kořenů. V té době tu byla továrna na dřeváky a v ní pracovalo asi padesát dělníků a dělnic. V těch dobách byly v celé Franci stávky na denním pořádku a dělníci demonstrovali pro každou maličkost.“
Paní Naudová zdvihla hlavu, aby se jí líp poslouchalo, a Maigret četl na její hubené tváři, podobné téměř každým rysem tváři soudce Bréjona, jakousi těžko potlačovanou úzkost.
„Jeden z dělníků továrny na dřeváky se jmenoval Fil ou. Nebyl to špatný člověk, ale rád si přihnul, a jak se napil, považoval se za tribuna lidu. Co se vlastně stalo? Jednou vešel ke svému šéfovi, aby mu odevzdal nějakou stížnost. Za chvíli se dveře otevřely a Fil ou, jako by ho někdo vymrštil, vyběhl pozpátku, udělal tak několik metrů a spadl do kanálu.
„Byl to otec toho mého poďobaného Louise?“
„Jeho otec, ano. Teď už je mrtvý. V té době musel být člověk pro Fil oua nebo proti Fil ouovi, pro šéfa nebo proti němu. Jedni tvrdili, že Fil ou byl opilý, choval se jak pominutý a majiteli továrny nezbylo než ho vyhodit násilím. Pro ty druhé nesl celou vinu továrník, říkal prý tenkrát hanebné věci, mezi jiným o dětech svých dělníků:
'Copak já za to můžu, že v sobotu večer, když se namažou, udělají své ženě dítě…' „
„Říkala jste, že Fil ou už zemřel?“
„Před dvěma roky. Na rakovinu žaludku.“
„V době, o které hovoříte, měl hodně stoupenců?“
„Neměl na své straně většinu, ale ty nejzuřivější, a každé ráno nacházely jisté osoby na svých dveřích psané výhrůžky…“
„Chcete naznačit, že ty dvě aféry jsou si podobné?“
„Já nechci vůbec nic naznačit. Jak víte, staří rádi omílají věci pořád dokola. Na venkově je vždycky nějaká Fil ouova nebo Retail eauova aféra, bez toho by byl život příliš jednotvárný. Taky je tam vždycky malá skupinka, která dští oheň a síru…“
„Jak potom skončila ta Fil ouova aféra?“
„Utichla, samozřejmě…“
Ach ano! utichla, opakoval si Maigret. Protože ať si malá skupinka křiklounů bouří jak chce, spiknutí ticha je silnější. A na ně dnes narážel celý den.
Od té chvíle, co se usadil v salónu, se v něm ostatně odehrávalo cosi ne zrovna příjemného. Od rána do večera bloudil zasmušile, tvrdošíjně ulicemi v patách poďobanému Louisovi, který ho trochu nakazil svou urputností.
„Tahle k nim patří…“ říkal Louis.
A patřit k nim znamenalo podle něho zúčastnit se onoho spiknutí ticha, znamenalo to patřit ke skupině, která nechce žádné nepříjemnosti, která chce za každou cenu žít, jako by bylo všechno na světě v nejlepším pořádku.
V podstatě se dalo říci, že Maigret se přiklonil k malému kroužku rebelantů. Připíjel si s nimi u Tří mul. Zřekl se Naudových tím, že tvrdil, že není v jejich službách. Když o něm chlapec zapochyboval, málem mu dával záruky.
Přesto se Louis nemýlil, když se na komisaře ve chvíli loučení podezřívavě zadíval, jako by měl nejasné tušení, co se odehraje, až bude jeho společník znovu hostem nepřítele. Proto tak naléhal, že ho doprovodí až ke dveřím, aby ho posílil, aby ho zabezpečil proti jakékoli slabosti.
„Kdybyste mě potřeboval, budu celý večer u Tří mul…“
Bude čekat marně. Maigret se tady v tom tak měšťansky tichém salónu skoro styděl za to, jak běhal ve společnosti nějakého kluka po ulicích a nechal se pohrdavě odmítat všemi lidmi, u kterých si usmyslel získat informace.
Na jedné stěně visel portrét, Maigret si ho večer předtím nevšiml, portrét vyšetřujícího soudce Bréjona, který vypadal, že se na komisaře upřeně divá, jako by mu chtěl říct:
„Nezapomeňte na úkol, který jsem vám svěřil…“
Pozoroval tedy prsty Louisy Naudové, která šila, a hypnotizovala ho jejich nervozita. Její obličej zůstával skoro klidný, ale její prsty prozrazovaly skoro panickou hrůzu.
„Co si myslíte o našem doktorovi?“ ptala se stará hovorná dáma. „To je mužský, co? Vy v Paříži děláte jednu chybu, myslíte si, že na venkově nejsou zajímavé osobnosti. Kdybyste tady zůstal aspoň dva měsíce… Poslyš, Louiso, tvůj manžel se pořád ještě nevrátil?“
„Telefonoval k večeru, že se vrátí pozdě, protože ho zavolali do La Roche-sur-Yon. Prosil mě, abych ho u vás omluvila, pane komisaři…“
„Já se vám taky musím omluvit, že jsem nepřišel k obědu…“
„Geneviévo! Měla bys panu komisaři nabídnout aperitiv.“
„A pro mě je, děti, nejvyšší čas vrátit se domů.“
„Zůstaňte na večeři u nás, matinko. Etienne vás zaveze autem, až se vrátí.“
„Ne, ne, děvenko. Nepotřebuji, aby mě někdo vozil…“
Pomohli jí zavázat mašle malého, koketně posazeného černého kloboučku. Podali jí galoše a ona si je natáhla přes boty.
„Nechcete, abych dala zapřáhnout?“
„Na to bude dost času až v den mého pohřbu. Na shledanou, pane komisaři. Až půjdete příště pod mými okny, zastavte se na chvíli. Dobrou noc, Louiso. Dobrou noc, holčičko…“
A náhle, když se za ní zavřely dveře, bylo tu obrovské prázdno. Maigret teď pochopil, proč se snažily zdržet starou Tinu. Jakmile odešla, padalo na ně tíživé, úzkostné ticho a ze všech stran jako by se místností plížil strach. Prsty Louisy Naudové se při práci pohybovaly čím dál rychleji, zatímco dívka vymýšlela omluvu, aby mohla odejít z místnosti, a neměla k tomu odvahu. Nebyla to vzrušující představa, že Albert Retail eau je sice mrtev a kusy jeho těla byly nalezeny jednou ráno na železničním náspu, ale že v této místnosti a v této chvíli už žije jeho syn, i když zatím jen v podobě bytosti, která se má narodit teprve za několik měsíců?
Když se Maigret obracel k mladé dívce, nevyhýbala se mu očima. Zůstávala naopak natočená přímo k němu, nabízela mu celý svůj obličej, jako by říkala:
„Ne, nezdálo se vám to. Zašla jsem dnes v noci do vašeho pokoje, a ne proto, že bych byla náměsíčná. To, co jsem vám řekla, je pravda. Jak vidíte, ani se kvůli tomu nečervenám. Nejsem blázen. Albert byl mým milencem a čekám s ním dítě…“
Takže syn té paní Retail eauové, která tak dobře hájila svá práva po smrti svého manžela, mladý a ohnivý přítel poďobaného Louise vcházel v noci do tohoto domu a nikdo o tom nevěděl. Geneviéva ho přijímala ve svém pokoji, posledním v pravém křídle.
„Račte odpustit, mé dámy, ale rád bych se trochu prošel po dvorech a hospodářských budovách.“
„Dovolíte, abych šla s vámi?“
„Nachladíš se, Geneviévo.“
„Ale ne, maminko, vezmu si na sebe něco teplého.“
Přinesla z kuchyně již rozsvícenou lucernu, s níž se chodilo do chléva. Maigret jí v chodbě přehodil přes ramena pelerínu.
„Co byste rád viděl?“ zeptala se ho šeptem.
„Pojďme na dvůr. „
„Můžete projít tudy. Zbytečně byste obcházel dům… Pozor na schody.“
V otevřených dveřích chlévů bylo světlo, ale nic nebylo vidět v přesných obrysech, tak byla mlha hustá.
„Váš pokoj je přesně ten, co je teď nad námi, viďte?“
„Ano. Chápu, co chcete říct… On, nechodil pochopitelně dveřmi… Pojďte… Vidíte tady ten žebřík?
Ten tu tak stojí vždycky. Stačilo, aby ho posunul o tři metry…“
„Kde je ložnice vašich rodičů?“
„O tři okna dál.“
„A ta dvě okna?“
„Jedno je pokoj pro hosty, co v něm spal dnes v noci Alban. To druhé je pokoj, který už neslouží od té doby, co v něm umřela mladší sestřička, klíč od něj má u sebe jen maminka.“
Bylo jí zima; snažila se to nedat najevo, aby nevypadala, že chce hovor ukončit.
„Vaši rodiče neměli nikdy žádné podezření?“
„Ne.“
„Trval ten vztah už dlouho?“
Nemusela nad odpovědí přemýšlet.
„Tři a půl měsíce.“
„Retail eau věděl o následcích vašeho poměru?“ „
„Ano.“
„Co měl v úmyslu dělat?“
„Říct všechno rodičům a vzít si mě.“
„Proč byl ten poslední večer tak rozzuřený?“
Maigret ji upřeně pozoroval, i když v mlze přesně nerozeznával ani rysy jejího obličeje. Ticho, které následovalo, mu prozradilo dívčin úžas.
„Ptal jsem se vás…“
„Já jsem slyšela.“
„No a?“
„Nerozumím vám. Proč říkáte, že byl rozzuřený?“
Ruce se jí třásly jako její matce, jejich roztřesenost se přenášela i na lucernu.
„Nestalo se ten večer mezi vámi nic zvláštního?“
„Ne, nic.“
„Albert odešel oknem jako jindy?“
„Ano… Byl úplněk… Viděla jsem ho, jak odchází dvorem dozadu, kde chtěl přelézt nízkou zídku a dostat se na cestu.“
„Kolik bylo hodin?“
„Asi půl jedné.“
„Zůstával vždycky jen tak krátce?“
„Co tím chcete říct?“
Snažila se získat čas. Za oknem pár kroků od nich chodila po kuchyni stará kuchařka.
„Přišel kolem půlnoci. Předpokládám, že obvykle neodcházel tak rychle. Nepohádali jste se?“
„Proč bychom se hádali?“
„To nevím… Ptám se vás…“
„Ne…“
„Kdy chtěl promluvit s vašimi rodiči?“
„Teď někdy… Čekali jsme jen na nějakou příležitost.“
„Vzpomeňte si dobře… Jste si naprosto jistá, že té noci jste v domě neviděla žádné světlo?
Neslyšela jste žádný hluk? Nebyl na dvoře někdo schován?“
„Nic jsem neviděla… Přísahám vám, pane komisaři, že nic nevím. Možná že mně nevěříte, ale je to pravda. Nikdy, slyšíte, nikdy se nepřiznám otci k tomu, k čemu jsem se přiznala dnes v noci vám. Odjedu. Ještě nevím, co udělám…“
„Proč jste mi to přišla říct?“
„Nevím… Měla jsem strach… Představovala jsem si, že všechno objevíte a řeknete všechno rodičům…“
„Pojďme zpátky, ano? Chvějete se zimou.“
„Nebudete o tom mluvit?“
Nevěděl, co odpovědět. Nechtěl se vázat slibem. Zašeptal:
„Můžete mi důvěřovat.“
Patřil taky „k nim“, jak by to vyjádřil Louis? Teď ano, teď už rozuměl perfektně jeho výrazu. Albert Retail eau je mrtev. Pohřben. A v Saint-Aubinu je určitý počet osob, totiž většina, která se domnívá, že mladého muže už nikdo nevzkřísí, a že je proto nejmoudřejší o celé věci přestat mluvit.
Patřit k nim znamenalo být členem jejich klanu. Sama Retail eauova matka k němu patřila, proto se tvářila, že nerozumí, proč se zahajuje nějaké vyšetřování.
A ti, kdo k nim nepatřili hned od prvního dne, se připojovali jeden po druhém. Désiré už nechtěl vědět o tom, že našel čepici. Jakou čepici? Peněz měl, že mohl pít, co hrdlo ráčilo, a měl dost i na to, aby poslal pět set franků svému vykutálenému synovi.
Jozafat, listonoš, už si nevzpomínal na tisícovky v polévkové míse. Etienne Naud přijal dost rozpačitě nápad svého švagra poslat mu muže, jako byl Maigret, který si předsevzal, že objeví pravdu.
Jakou pravdu? A komu, čemu tato pravda poslouží?
Jen ta malá skupinka od Tří mul, truhlář, vozka a Louis Fil ou, kluk, jehož otec už se projevil jako tvrdá palice, vyprávěli jakési historky.
„Nemáte hlad, pane komisaři?“ zeptala se paní Naudová, když Maigret vcházel do salónu. „Kde je Geneviéva?“
„Právě jsme se rozešli v chodbě. Předpokládám, že si zašla na chvilku do svého pokoje.“
A tu nastala opravdu tragická čtvrthodinka. Zůstali už jen sami dva tady v tom staromódním, přetopeném salóně, kde se jen v krbu čas od času sesulo poloohořelé poleno a létaly z něj jiskry. Jediná rozsvícená lampa měla růžové stínítko, jehož odlesky zmírňovaly všechny barvy. Nebylo slyšet sebemenší hluk kromě občasných domáckých zvuků z kuchyně, přikládání do kamen, posunování kastrolu nebo cinknutí fajánsového talíře o stůl.
Louisa Naudová by byla ráda promluvila. Vyzařovalo to z jejího postoje. Jako by se jí zmocnil démon a nutil ji vyslovit… Vyslovit co? Trýznila se. Chvílemi otvírala ústa, jako by se už rozhodla, a Maigret se bál slov, která jí sejdou ze rtů.
Ona však mlčela. Hruď jí svírala nervová křeč, na vteřinu se jí rozechvěla ramena, ale šila dál perličkovým stehem, drcena příkrovem nehybnosti a ticha, jež je oba izolovalo od okolního světa. Věděla, že její dcera a Retail eau…?
„Smím si u vás zakouřit, madame?“
Trhla sebou. Možná že se obávala jiných slov, a tak zakoktala:
„Sa-samozřejmě… Chovejte se tu jako doma…“
Potom se narovnala, zaposlouchala do ticha.
„Bože…“
Bože co? Čekala na mužův návrat, na příchod kohokoli, kdo by ukončil toto mučivé sezení ve dvou. Maigreta se zmocnily výčitky. Co mu bránilo vstát a říct:
„Myslím, že váš bratr do celé věci neviděl, když mě sem posílal. Nemám tady co pohledávat. Celá ta záležitost se mě absolutně netýká, takže jestli dovolíte, nasednu do prvního vlaku směrem na Paříž a poděkuji vám za vlídné přijetí.“
V duchu měl před očima bledý obličej Louisův, jeho dychtivé oči, jeho sardonicky stažená ústa. Hlavně však měl před očima Kostovu postavu, jeho aktovku pod paží, postavu Kosty, jemuž náhoda po tolika letech dala konečně příležitost získat vrch nad bývalým šéfem, kterého nenávidí. Poněvadž Kosta ho opravdu nenávidí. Nenávidí všechny, to jistě, ale Maigreta především, protože ho považuje za své druhé já, za úspěšné vydání své osoby.
Co všechno už asi po straně podnikl od včerejšího večera, kdy společně vystoupili z vlaku a Naud málem považoval takřečeného Kostru za komisaře Maigreta?
Kde jsou ty hodiny, co tu tikají? Maigret se po nich ohlížel. Zmocnila se ho skutečná nevolnost. Říkal si: „Ještě pět minut a ta ubohá ženská se zhroutí… Vykřičí mi celou pravdu do tváře… Už nemůže dál… Je u konce sil…“
Stačilo by jí položit jedinou přesnou otázku. Stačilo by i míň! Postavil by se před ni. Tázavě by se na ni podíval. Byla by schopná tomu pohledu odolat?
Místo toho mlčel, dokonce z diskrétnosti vzal do rukou jakousi brožuru, co ležela na nízkém stolku, aby paní Naudové pomohl překonat rozpaky. Byl to ženský časopis s předlohami a návody k vyšívání.
Jako v čekárně u zubaře, kde člověk čte věci, které by jinde nikdy nečetl, Maigret obracel stránky a pozorně si prohlížel růžové a modré ilustrace, ale neviditelné pouto vážící ho k jeho hostitelce se ani na okamžik neuvolnilo.
Zachránila je služebná. Byla to mladá venkovská holka dost hrubého vzhledu, a v černých šatech a bílé zástěrce nevyrovnanost a obhroublost jejích rysů ještě víc vynikala.
„Pardon, promiňte… nevěděla jsem, že tu někdo je…“
„Co se děje, Marto?“
„Chtěla jsem jen vědět, jestli mám prostírat, nebo jestli se bude čekat na pána…“
„Jenom klidně prostřete!“
„Přijde k večeři pan Alban?“
„To nevím. Ale prostřete i pro něj…“
Jaká úleva, vyslovovat ta všední slova, mluvit o prostých, uklidňujících věcech! Paní Naudová se chytila Albanova jména.
„Poobědval s námi… To on bral telefon, když jste volal… Vede tak samotářský život! My už jsme si ho zvykli považovat za člena rodiny.“
Využila toho k tomu, aby vyklouzla ze salónu, když jí snad sama Prozřetelnost konečně poskytla příležitost.
„Dovolíte na okamžik? To víte, paní domu má vždycky na co dohlížet v kuchyni… Požádám dceru, aby vám přišla dělat společnost.“
„Tím se vůbec nezatěžujte…
„Ostatně… (Zaposlouchala se). Ano, manžel se právě vrací: `
Těsně u venkovních schodů vedoucích k domovním dveřím se zastavilo auto, motor šel dál a bylo slyšet hlasy, takže si Maigret položil otázku, jestli jeho hostitel někoho přiváží s sebou, ale Naud jen dával příkazy čeledínovi, který přispěchal k vozu.
Naud otevřel dveře salónu, ani si nesundal kožený kabát, a v pohledu, který vrhl na ty dvě osoby sedící proti sobě v salónu, bylo možno číst úzkost.
„Aha! Vy jste…“
„Právě jsem říkala panu komisaři, Etienne, že ho na chvíli budu muset opustit a podívat se do kuchyně…“
„Promiňte, pane komisaři, jsem členem Zemědělské komise při Krajské radě a ráno jsem úplně zapomněl, že dnes máme důležitou schůzi…“
Trochu se protáhl, nalil si portské a hledal, čeho se zachytit, aby zjistil, co se asi mohlo stát v jeho nepřítomnosti.
„Tak co, udělal jste kus práce? Do telefonu mi řekli, že jste neměl ani, čas vrátit se v poledne k obědu…“
On taky měl strach zůstat s Maigretem sám. Pokukoval po křeslech v salónu, jako by jim vyčítal, že v nich nikdo nesedí.
„Alban nepřišel?“ vyptával se s falešnou bodrostí, obrácen směrem k jídelně, do níž zůstaly dveře otevřené.
Hlas jeho ženy se ozýval z kuchyně:
„Poobědval s námi. Neříkal, jestli přijde večer.“
„A Geneviéva?“
„Je ve svém pokoji.“
Neodvažoval se posadit, zůstat bez pohybu. Maigret chápal jeho úzkostné pocity, začínal je s ním skoro sdílet. Aby se cítili silní, nebo prostě jen aby se nechvěli, potřebovali být pohromadě, semknutí, tvořit uzavřený rodinný kruh.
Pak bylo možné vytvořit pro komisaře obvyklé domácí ovzduší. Jeden pomáhal druhému. Pronášeli banální větičky, které do sebe pěkně zapadaly a vytváře1y jakousi uklidňující monotónnost.
„Sklenku portského?“
„Právě jsem dopil.“
„Tak si přece dáte ještě jednu… No udělejte mi tu radost… A povídejte, co všechno jste dnes dělal, nebo spíš… Abyste si nemyslel, že jsem nediskrétní…“
„Čepice zmizela,“ řekl Maigret a upřeně se přitom díval na koberec.
„Ale, ale… opravdu? Ta slavná čepice, co měla dokázat… A kdepak vlastně byla? Víte, já si vždycky kladl otázku, jestli nějaká čepice vůbec existovala…“
„Jistý Louis Fil ou tvrdí, že ji měl doma v zásuvce komody…“
„Že by u poďobaného Louise? A vy říkáte, že mu ji dnes ráno ukradli? Nezdá se vám to zvláštní?“
Směje se. Stojí tam velký, mohutný, s narůžovělými tvářemi a pevnými svaly. To on je majitelem tohoto domu, on je hlavou rodiny a právě se vrací z La Roche-sur-Yon, kde se zúčastnil důležitého úředního jednání. Je Etienne Naud, velký pan Naud, jak by řekli lidé z okolí, syn starého Sébastiena, kterého už znali a respektovali v celém départementu.
A přesto, zatímco bere do ruky sklenku portského a pohledem marně hledá posilu rodiny, na niž je zvyklý, zaznívá v jeho smíchu strach; chtěl by je tu mít všechny kolem sebe, manželku, dceru i Albana, který si dovolí nepřijít zrovna dnes, v takový den.
„Doutník…? Ne, opravdu ne?“
Chodí po salónu pořád dokola, jako by se obával, že usednout znamená padnout do pasti, vydat se napospas tomu strašnému komisaři, kterého mu jeho idiotský švagr poslal, aby ho do toho ještě víc uvrtal.
