2 / „POSLYŠTE, PŘÍTELI…“
Celé to působilo trochu jako zjevení, neboť soudce nic netušil. Myslel si, že je v prázdnotě noci sám. Chvílemi ho ozařoval světelný kužel majáku a bylo možné rozeznat starý gabardénový plášť a plstěný klobouk. Maigret si dokonce všiml, že soudce měl ještě stále v ústech cigaretu, déšť ji však jistě dávno uhasil.
Byli od sebe nanejvýš čtyři metry. Komisař a Adin manžel stáli u jakési boudy. Nenapadlo je, že by se měli skrýt. Soudce je neviděl jen proto, že se jejich směrem neotočil. Měl také plné ruce práce. Břemeno, které vlekl, se zachytilo o lano napnuté asi dvacet centimetrů nad molem. Musel je přes ně přetáhnout. Potýkal se s ním. Bylo znát, že není zvyklý na namáhavou práci a že se zapotil, neboť si rukou otřel čelo.
Vtom Maigret, aniž uvážil vhodnost chvíle či svého počínání, bez rozmyslu promluvil:
„Poslyšte, příteli…“
Soudce se otočil a spatřil oba muže. Obrovského Maigreta i maličkého celníka. Byla hustá tma. Z jeho tváře nebylo možné nic vyčíst. Uplynulo několik vteřin, jež se zdály dlouhé. Pak se ozval hlas. Snad se trochu chvěl.
„Promiňte! Kdo jste?“
„Komisař Maigret…“
Byl teď k němu blíž, ale do obličeje mu stále dobře neviděl. Nohama se téměř dotýkal těla, které se zdálo být zabalené v jakýchsi pytlích. A v této chvíli se soudce s údivem i jistou úctou zeptal:
„Maigret ze soudní policie?“
Lidé v domech kolem spali. Od vody se v temnotě ozýval šelest, to starý Bariteau hledal v mořském dnu prohlubně, aby do nich nakladl vrše na úhoře.
„Možná je to tak lepší…“
Zase promluvil soudce: „Chcete zajít ke mně?“
Učinil několik kroků, jako by zapomněl na svůj náklad. Okolo nich bylo tak tíživé ticho, až měli pocit, že čas plyne pomaleji.
„Bylo by teď asi vhodnější odnést tělo zpět do domu,“ nerad navrhl soudce. A sehnul se. Maigret mu pomohl. Dveře nebyly zavřené. Celník zůstal stát na prahu a Forlacroix, který ho nepoznal, čekal, jestli se rozhodne jít dál.
„Děkuji vám, Hulote!“ řekl Maigret. „Zajdu za vámi zítra ráno. Do té doby bych raději, aby se o ničem nemluvilo… Máte telefon, pane Forlacroixi?“
„Ano, ale po deváté hodině večer už vás nespojí.“
„Okamžik, Hulote. Zavoláte na poštu. Požádáte o spojení s číslem 23 v Luçonu. Je to hotel. Budete chtít k telefonu inspektora Méjata a řeknete mu, aby za mnou co nejrychleji přijel.“
# # #
Tak! Teď už tu v chodbě stáli naproti sobě jen dva muži. Soudce otočil elektrickým vypínačem. Sňal klobouk, z něhož kapala voda, a nepromokavý plášť. Tajuplnost noci se rozplynula. Světlo odhalilo útlého mužíka s pravidelnou tváří lemovanou svatozáří dlouhých, velmi jemných, prošedivělých plavých vlasů, připomínajících paruku.
Pohlédl na své ruce, které byly špinavé, a pak na břemeno. Tehdy si Maigret všiml, že tělo bylo vsunuto do dvou pytlů na uhlí, hlava a trup do jednoho, nohy do druhého. Oba pytle byly nahrubo sešité provázkem.
„Chcete ho vidět hned?“
„Kdo je to?“ otázal se Maigret.
„Nemám tušení. Odložte si kabát a pojďte tudy, prosím.“
Osušil si ruce kapesníkem, otevřel dveře, otočil dalším vypínačem a oba muži se octli na prahu prostorné místnosti, kde vzadu v krbu praskala hořící polena.
V tu chvíli by Maigreta nic nepřekvapilo více než příjemné teplo této místnosti, její jas a harmonické uspořádání. Dubové trámy budily dojem, že strop je velmi nízko. Ostatně když vcházeli, sestoupili po dvou schodech. Na podlaze z bílých dlaždic leželo několik koberečků. Bílé stěny obklopovaly knihovny s tisíci knih.
„Posaďte se, komisaři. Jestli si dobře vzpomínám, máte rád teplo…“
Další knihy na starodávném stole. Před ohništěm dvě křesla. Kdo by si pomyslel, že za dveřmi, zašitý ve dvou pytlích na uhlí…
„Mám štěstí, že jsem padl na člověka, jako jste vy. Ostatně tomu příliš nerozumím. Myslel jsem si, že jste v Paříži a že…“
„Byl jsem jmenován do Luçonu…“
„Tím lépe pro mě. Bylo by nepochybně obtížné vysvětlovat vše řadovému policistovi. Dovolíte?“
Vytáhl z renesančního příborníku stříbrný tác, karafu a křišťálové sklenky. Předměty s…
