4 / PŘED ZRAKY REPUBLIKY
Koneckonců si Maigret neměl na co stěžovat. Vše proběhlo dobře, ba výborně a pan Bourdeil eJaminet nakonec ráčil utrousit pár vlažných slov, která měla být blahopřáním. Maigret sám dal přednost radnici, neboť četnická stanice byla opravdu ponurá, čpěla starou kůží, zelňačkou a nemytými dětmi. Sál na radnici byl prostorný a stěny natřené běloskvoucím vápnem. V rohu visela vlajka, na krbu stála bysta Republiky a na zelené podložce na stole stoh matrik. Ti pánové přijeli dvěma vozy, nejdříve prokurátor, pan Bourdeil e-Jaminet, tak vysoký, až se zdálo, že nedohlédne na zem, a jeho zástupce, potom vyšetřující soudce, jehož jméno Maigret nepostřehl, zapisovatel, soudní lékař a poručík četnictva.
Z Luçonu už přijeli další četníci a nevěděli nic lepšího než zcela uzavřít ulici, takže se lidé shlukovali, i když o ničem nevěděli.
Tělo už bylo na dvoře. Soudní lékař požádal o svolení pracovat pod širým nebem. Přinesli skládací stůl z obyčejných prken, kterého se používalo při hostinách. Nakonec přijel silně rozrušený doktor Brénéol. Prokurátor byl jeho vzdálený příbuzný. Vyměnili si několik zdvořilostních vět a mluvili o závěti jakési sestřenice.
Všichni kouřili. Za prosklenými dveřmi byla slavnostní síň, v níž ještě visely papírové řetězy z posledního plesu a ke stěnám byly přiraženy lavice pro maminky.
„Promiňte, pánové… Byl byste tak laskav, drahý kolego?…“
Na dvoře doktoři, soudní úředníci v aule, zapisovatel před stohem papírů. Starosta čekal ve dveřích, tvářil se důležitě a klábosil s poddůstojníkem četnictva. V jednu chvíli Maigret zapochyboval, zda se nakonec dostanou k případu, natolik nikoho z nich zločin nezajímal. Soudce vyprávěl o tom, jak loni v zimě na aiguil onském výběžku lovil kachny.
„Co kdybychom začali my dva?“ navrhl Maigret zapisovatéli.
Tiše, tichounce, aby ty pány nerušil, diktoval. Co bylo od rána nového? Vcelku nic, krom toho, že Tereza poznala cestujícího, který vystoupil to úterý z autobusu. Nato ho poznal i řidič autobusu, ale nemohl si vzpomenout, zda muž nastoupil v Luçonu či v Triaize.
Fotografe se rozlétly do všech stran. Rozdají se všem četníkům. Budou se ukazovat majitelům hostinců a hotelů. Zítra ráno snímek otisknou noviny. Věci šly zkrátka svým obvyklým tempem.
„A vy se nám pustíte do vyšetřování, komisaři?“ pravil soudce vlídně, jako by dával Maigretovi dobrou známku.
Lékaři se vrátili a bez známky zošklivění si umyli ruce v umývadle za starostovou kanceláří. Tupý předmět, jak se předpokládalo. Rána byla velmi prudká. Klenba lebeční proražena. Dále měla následovat pitva.
Chlapík se těšil dobrému zdraví. Mírně zbytnělá játra. Nejspíš si potrpěl na dobré jídlo.
„Jsem si jist, drahý prokurátore, že můj přítel Forlacroix, s nímž jsem navíc toho večera hrál bridž, není do zločinu zapleten.“
„Co kdybychom tam zašli, pánové?“
Družina se vypravila pěšky, nemělo smysl nasedat do vozů. Co se za nimi vydalo vesničanů! A nad tím vším veselé slunce…
„Až po vás, pane prokurátore.“
Dveře se otevřely, ani nemuseli zvonit. Pány uvedla stará Elza. Soudce Forlacroix stál skromně v rohu velké místnosti a příchozí zrozpačitěli – nevěděli, zda ho pozdravit, podat mu ruku…
„Dal jsem klíče do všech dveří, pánové.“
Maigret spatřil v křesle dívku, Lízu, dívala se na ně velkýma udivenýma očima a jeden pramínek jejích rusých vlasů jako by v paprsku zapadajícího slunce hořel plamenem. Hleďme! V noci si nevšiml, že je rusovlasá, ohnivě rusá.
„Byl byste tak laskav a provedl nás, komisaři?“ povzdechl prokurátor, člověk dobrých mravů, který se omlouvá, když k někomu vnikne, a snaží se věc vyřídit co nejrychleji.
„Tudy. Tohle je ložnice té dívky. Soudcův pokoj je na konci chodby. Špejchárek je zde.“
Šest mužů ve svrchnících s klobouky na hlavách se rozhlíželo kolem sebe, sklánělo se, ohmatávalo různé předměty, pokyvovalo hlavami.
„V téhle skříni je nářadí. Tady je kladivo, které mohlo posloužit vrahovi, ale nenašel jsem na něm žádné otisky.“
„Takže měl rukavice?“ ozval se prokurátor z výšin, jako by řekl něco velmi chytrého. Připomínalo to poněkud exekuční prodej v soukromém domě. Půjdou se podívat do soudcova pokoje? Maigret otevřel dvéře. Byla to středně velká místnost zařízená prostě a vkusně. I tady se snoubila téměř venkovská jednoduchost s měšťanskou honosností.
Inspektor Méjat zůstal venku. Maigret ho pověřil pozorováním zvědavců, sledováním reakcí některých lidí a odposloucháváním rozhovorů. Ada stála v první řadě a kroutila hlavou roztrpčena tím, že ji nechali s davem, ji, která to vlastně vše rozpoutala. V rohu polohlasně hovořil vyšetřující soudce s prokurátorem. Prokurátor souhlasně pokyvoval hlavou. Pak přistoupil k Maigretovi.
„Říkají mi, že si přejete, aby byl nejdéle do dvou tří dnů prozatímně propuštěn na svobodu. To je choulostivá věc, velmi choulostivá, neboť se přinejmenším prokázalo, že přechovával mrtvolu. Nicméně, vezmete-li na sebe odpovědnost… Jde o vaši pověst… Necháme vám tu zatykač. Možná i jeden nevyplněný, co říkáte?“ Spokojeně přimhouřil oči, byl to jeho způsob úsměvu.
„Nuže, pánové…“
Rozcházeli se. Byli u konce. Doktor Brénéol se omluvil a zůstal v domě s přítelem Forlacroixem. Ostatním již nezbývalo než nastoupit do vozů. Smeknutí klobouků. Stisky rukou. Maigret si hluboce oddechl.
Uf! Konečně se bude moci pustit do vyšetřování!
# # #
Stála před ním, sušinka, se sevřenými rty.
„Až se mnou budete chtít mluvit, budu vám možná mít co říct.“
„Ale jistě, paní Ado! Víte co… zajdu za vámi nejpozději dnes večer.“
Stáhla si šál přes prsa a odcházela. Tu a tam postávaly skupinky lidí. Všichni hleděli na Maigreta. Několik dětí šlo za ním a jedno napodobovalo komisařovu těžkopádnou chůzi. Uzavřel se malý svět. Je konec formalitám, soudní úředníci odjeli a vesnice znovu ožila svým životem s jedinou výjimkou, že totiž Maigret jako by tu zapustil kořeny. Nemá smysl odhánět děti!
Zvyknou si na něho!
Všiml si, že ve dveřích stojí starosta, šel ho pozdravit.
„Komisaři, před chvílí mě napadlo… Jistě budete mít práci… Jestli chcete, dám vám klíč od radnice.“ Znamenitý nápad! Bělostná místnost byla sympatická a Maigret se tam okamžitě odebral, jako by si chtěl zvyknout na nové prostředí, zabydlet se. Vpravo stála kamna. Každé ráno se v nich bude muset zatopit a udržovat oheň. Sem si dá dýmku a tabák. Na dvoře za oknem rostla lípa, za ní byl plot a ulice směřující k moři.
Kdo to sem tak rychle jde? Aha! To byl jen Méjat. Vešel celý udýchaný.
„Poslyšte, šéfe… Myslím, že mám novinku. Marcel Airaud…“
„No?“
„Slyšel jsem jen, co se povídalo mezi lidmi. Zdá se, že když od vás před chvílí odešel, zamířil ke své lodi. Má motorovou. Lidé viděli, jak loď odjíždí dozadu do úžiny, směrem k Pont du Brault. Ale tam na té straně neměl co dělat. Není doba odlivu.“
Na stole ležel telefon. Maigret jej vyzkoušel. „Haló, slečno! Mají v Pont du Brault telefon? Říkáte, že je tam jediný dům? Hostinec? Mohla byste mě spojit? Ano, komisař Maigret. Jsem na radnici a budu vás obtěžovat dost často.“
Hleděl na elektrickou lampu, která dávala slabé nažloutlé světlo.
„Obstaráš stosvíčkovou žárovku, Méjate… Haló! Hostinec v Pont du Brault? Chtěl bych vás požádat o informaci… Ne, nerozvážím pivo. Viděla jste dnes odpoledne přijet motorovou loďku?… Ano, z Aiguil onu… Říkáte, že přirazila před vaším hostincem?… Kolo?… Haló! Nezavěšujte… Dal si u vás sklenku vína?… Nevíte, kam šel?… Směrem k Maransu?… Děkuji vám… Ano… Kdyby se vrátil… zavolejte pilně radnici v Aiguil onu:“
Rozeběhl se ke dveřím. V padajícím soumraku totiž zahlédl poručíka četnictva, jak se chystá zpět do Luçonu.
„Poručíku! Mohl byste na chvíli dovnitř? Vy to znáte v Pont du Brault, že? Jak to tam vypadá?“
„To je tam vzadu, uprostřed slatin. Zezadu ze zálivu vede do Maransu deset kilometrů vnitrozemím kanál. Chalupy jsou tam nejméně tři kilometry od sebe.“
„Mohl byste to tam se svými muži prohledat? Potřebuji najít jistého Marcela Airauda. Je to vysoký chlapík, metr osmdesát, takový pěkný rybář, rozhodně ho nepřehlédnete. Odjel odsud lodí a nechal ji na břehu před hostincem v Pont du Brault. Vezl si s sebou kolo.“
„Vy myslíte, že…?“
„Je příliš brzy na to něco si myslet, poručíku. Mohu se na vás spolehnout?“
Půjde za Adou před večeří nebo až po ní? Zašel tam před večeří. Mezitím se setmělo. Znovu se rozskřípěly kladky a v dálce se protínala světla obou majáků.
Po zdi se pnula vinná réva. Dveře a okenice byly natřené nazeleno.
„Pojďte dál, pane komisaři. Už jsem si myslela, že jsem vám něco provedla.“
Z proutěného křesla seskočila kočka. Hulot vstal ze svého kouta a uctivě vytáhl z úst dlouhou pěnovou dýmku.
„Sedněte si, pane komisaři. Dáte si skleničku, ne? Justýne! Přines ze skříně skleničky.“
Otřela je. Na stole ležel ubrus z voskovaného plátna a v rohu stála neobyčejně vysoká postel zavalená obrovskou červenou peřinou.
„Dej to křeslo komisaři… No ovšem! V tom zmatku mi vyhasla kamna… Můžete si nechat klobouk…“ Mluvila, jen aby mluvila, ale bylo znát, že myslí na něco jiného, že velmi dobře ví, kam míří. Už si nesedla. Nevěděla co s rukama, bez přestání jimi rozkládala. A protože jí to Maigret neulehčoval, nezbylo jí, než se zeptat rovnou: „Našel jste to dítě?“
Cože? Tak v tomhle případu bylo nějaké dítě?
„To jsem si mohla myslet, že vám o tom neřeknou. Místní lidé toho moc nenamluví, zvláště ne s cizími. Neřeknu za nějaký čas, až si na vás zvyknou… Já, jak jsem říkala Hulotovi, jsem na vaší straně… Dobře jsem si všimla, že jste vyslýchal Terezu.“
Jak to mohla vědět? Špehovala snad Maigreta za záclonou? Byla by toho schopná! Ona i její manžel museli Maigreta stopovat a zpravovat se navzájem o každém jeho kroku.
„Staří lidé jako my nemají co na práci a zbývá jim čas přemýšlet, rozumíte? Ještě skleničku… Ale jo!
To ještě nikomu neublížilo. Ty ne, Justýne. Víš dobře, že to nesneseš.“
A odtáhla láhev od svého muže.
„Kolik byste Tereze hádal? Vypadá sice docela mlaďounce, ale určitě jí táhne na třiadvacet. Nedivila bych se, kdyby jí bylo čtyřiadvacet. Tak tedy, od šestnácti běhá za Marcelem. Ano, s tím jste také mluvil, všimla jsem si. Takový urostlý hoch a ne chudý, patří mu dva domy, sádky a vůbec, nemá o dívky nouzi. Na Tereze není zhola nic. Její matka chodí v létě prodávat přes vodu po vilách slávky a ústřice.
A stejně ho má! Všichni si tehdy, před třemi roky, všimli, že je těhotná. Tihle lidé mají ale svou hrdost. Odjela do města, prý za prací. Když se po několika měsících vrátila, povídám vám, že zhubla!
Já vím, kam jezdí, když si bere každý měsíc dva dny dovolené. Ježdí do Luçonu, dala tam své dítě na kojení jedné železničářce u přejezdu.
Co vy na to?“
On na to věru zatím nic. Tereza a Marcel… Budiž! Tereza ho držela v šachu…
„Nezapomeňte, že tohle se stalo před třemi lety! Právě od té doby začal Marcel trávit noci v soudcově domě. To jste asi zjistil. Před ním tam chodili jiní. Možná i po něm. Řeknu vám jen, co si myslím. S ním to nebylo totéž. Ostatní toho využívali. Chápete? Muži už jsou takoví…“
Pohlédla významně úkosem na svého celníka, který ještě více zašilhal a zatvářil se nevinně.
„Jsem si jistá, že Marcel byl zamilovaný, a vsadím se, že kdyby mohl, oženil by se s ní, přestože nebyla jako ostatní.
Teď si vezměte, že by si Tereza přivedla z Luçonu nějakého svého známého, muže schopného ji pomstít. V soudcově domě se dveře netrhnou. Podívejte se tamhle. Je tma, ale tu bílou terasu rozpoznáte. Tam vyleze kdokoli. Překročí kamennou zídku a dostane se na špejchárek, kde je skoro vždycky pootevřené okno. Marně svou dceru zamyká, to je, jako kdybych chtěla udržet v dlani vodu.“
Maigret si náhle uvědomil, kam se ubírají jeho vlastní myšlenky, a otřásl se. Vždyť zatímco naslouchal hlasu stařeny trochu jako monotónnímu hučení, nechával se zvolna unášet vyvoláváním nečekaných, samozřejmě ještě rozmazaných obrazů, které však, kdyby si nedal pozor, mohly nabýt reálné podoby.
„V soudcově domě se dveře…“
Znovu si vybavil starou Adu ve své kanceláři v Luçonu a slyšel její zvučný hlas, tu téměř ohromující přesnost, s níž vylíčila zločin, u kterého přece vůbec nebyla!
Ty její dokonalé úsudky! Její pečlivé výpočty přílivu a odlivu. Odvedla práci, na kterou by mohl být hrdý profesionální policista. A jak oba hlídali dům, jeden zadní část, druhý průčelí. A ten námořnický dalekohled!
I to bylo neuvěřitelné. Takové myšlenky musel zahnat, prohlížel si proto pokoj chudých vesničanů, postel, peřinu, skleničky z tlustého skla na ubrusu z voskovaného plátna, Adin bílý čepec…
„Takže vy jste soudce do té doby, než se sem přistěhoval, neznala?“
Prásk. Byl si jist, že trefil do černého. Jeho otázka způsobila sotva vnímatelný šok, jemné chvění svalů těsně pod kůží.
„Přijde na to, co tím myslíte. Znala jsem ho, když jsem byla docela malá. Narodila, jsem se v domě naproti radnici.
Soudce jezdil na prázdniny ke svému bratranci. Když bratranec zemřel, zdědil po něm dům.“
„Jezdil sem i poté, co se oženil?“
„Ne každý rok!“ odpověděla náhle úsečně.
„Znala jste jeho manželku?“
„Viděla jsem ji, jako všichni. Byla to krásná žena!“
„Jestli se nemýlím, jste s Forlacroixem přibližně stejně staří?“
„Jsem myslím o rok mladší.“
„Vy jste se s mužem odstěhovala do Concarneau a on se usadil ve Versail es. Když jste se vrátila do Aiguil onu, žil v tomto domě a byl již vdovec.“
„Není vdovec,“ usekla.
Maigret se náhle vymrštil z proutěného křesla, až zapraskalo.
„Jeho žena ho opustila, ale vdovec není.“
„Jste si tím jistá?“
„Jsem si jistá, že ještě před měsícem vdovec nebyl, vzhledem k tomu, že jsem ji viděla na vlastní oči, jako vidím vás. Vystoupila z auta a zazvonila u jeho dveří. Postáli chvíli v chodbě a pak zase odjela.“
Skoro čekal, že mu odříká číslo auta. To by bylo nádherné!
„Vaše chyba, že to všechno dávno nevíte. Běhal jste po všech čertech, za mnou jste nezašel, mého muže jste se nezeptal… Teď už vám to mohu říct… Pěkně ho to otrávilo. Viď, Justýne? Můžeš to komisaři říct. On pozná, kdo mluví otevřeně, a ví, že ti, co mají čisté svědomí, si nedávají zámek na pusu. Dopijte, komisaři. Co byste chtěl ještě vědět? Ne že bych už neměla co říct. Mohla bych vám takhle povídat do rána. Jen se musím pomalounku rozpomínat.“
Bylo toho dost! Dokonce víc než dost! Ta stařenka byla ďábelsky bystrá.
„Jako s tím doktorem. Nevím, jestli vás to zajímá, ale je to nejlepší soudcův přítel. Viděl jste jeho ženu? Vysoká, silně nalíčená bruneta, vždy výstředně oblečená. Má dceru, říká se, že z prvního manželství. Však ji uvidíte. Žádná krasavice… Ale doktor Brénéol je do ní blázen a vozí ji pořád autem, bez manželky. Jezdí co nejdále. Přesto je někdo, jeho jméno bych vám mohla říct, viděl vycházet z nějakého hotelu v La Rochel e.“
Maigret stál vyčerpaný jako po dlouhém pochodu.
„Určitě za vámi ještě zajdu. Děkuji.“
Myslela si asi, že od nynějška jsou tak trochu spojenci, neboť mu podala ruku a naznačila muži, aby udělal totéž.
„Jen přijďte. A hlavně mi věřte, že vám neříkám nic než pravdu.“
U soudce se svítilo v jednom okně, v Lízině pokoji. Ležela už? Obešel dům kolem dokola. V tuto hodinu byly posluhovačky pryč. Jen dvě bytosti obývaly tyto zdi…
Když vešel do již důvěrně známé jídelny Hotelu u přístavu, zasáhl ho pohled, který na něho vrhla Tereza. Vypadala ztrápeně, jen co je pravda! Zřejmě se snažila vyčíst z jeho obličeje, zda je něco nového.
Méjat popíjel u baru s hostinským aperitiv.
„Poslyšte, Terezo, věděla jste, že Marcel má jet do Maransu?“
„Do Maransu?“ opakovala jako někdo, kdo se má na pozoru a nechce se prozradit.
„Jste spolu zadobře, a tak jsem si myslel, že vám o tom třeba říkal.“
„Nemá důvod mi skládat účty.“
„Co je k večeři?“
„Polévka, platejsi, a jestli chcete, vepřová kotleta se zelím.“
„Méjate, ke stolu!“
Méjat měl nové zprávy. Oběť, jejíž fotografi ukázali majitelům všech hotelů v Luçonu, v tomto městě nespala. Museli čekat. Především na noviny…
„Vy nejste ospalý, šéfe?“
„Půjdu si lehnout, hned jak se navečeřím, a nevstanu dřív než v osm ráno.“
Měl hlad. Pozoroval pobíhající Terezu a dařilo se mu příliš nemyslet. Byla poměrně tuctová, nepřekypovala zdravím. Hotelová služebná v černých šatech, černých punčochách a černé zástěře, jaké si člověk obvykle nevšimne. Jídelna byla prázdná. Muži byli doma na polévce a do hostince se na hodinku vrátí až po večeři.
Zadrnčel telefon. Aparát byl pod schody. Tereza zvedla sluchátko.
„Haló! Ano… Co děláš…?“
„To je pro mě?“ zeptal se Maigret.
Naslouchala.
„Ano… Ano… Nevím… O tom se nemluvilo…“
„Kdo je to?“ vyzvídal z kuchyně hostinský.
Kvapně zavěsila:
„Nikdo. To bylo pro mě.“
To už byl u telefonu Maigret. Zvedl sluchátko.
„Haló! Komisař Maigret. Slečno, můžete mi říct, odkud byl ten hovor, který jste právě spojila?…
Cože?… Z Maransu?… Zeptejte se na přesné číslo, ano… Zavolejte mi zpátky.“
Vrátil se ke stolu. Tereza ho celá bledá beze slova obsloužila. Chvíli nato se ozvalo zazvonění.
„Z hostince?… Hostinec U Artura?… Spojte mě s četnickou stanicí v Maransu, slečno… Haló! To je velitel?… Komisař Maigret. Běžte rychle do hostince U Artura… Že to tam znáte?… Tím lépe. Právě odtud telefonoval jeden muž. Jistý Marcel Airaud. Předveďte ho na četnickou stanici a dejte mi ihned vědět.“
Rozhostilo se tíživé ticho. Kotlety. Zelí. Tereza, která pobíhala sem a tam, ale Maigretovi se do očí nepodívala.
Uplynulo půl hodiny. Telefon.
„Haló!… Ano?… Aha!… Ne… Čekejte na další pokyny… Přesně tak…“
Uběhla chvíle. Tereza se k Maigretovi, jehož mohutná záda se rýsovala pod schody, stále neodvažovala otočit. Komisař napřáhl ruku, jako by chtěl ukončit hovor, ale mluvil dál:
„Je zraněný?… Přesto ho odvezte do věznice v Luçonu… Děkuji… Dobrou noc, veliteli.“
Vrátil se těžkopádně na své místo, vzdychl, rozmýšlel se, jestli si má dát sýr, mrkl na Méjata, využil toho, že je Tereza v kuchyni, a pošeptal mu:
„Ten chlápek zmizel okamžitě po tom, co zavolal. Co jí tak jen mohl říct…“
