9 / „ZPÍVÁNÍ“
Nikdo ze Zlatnického nábřeží, ani takový Lucas nebo Janvier, by si Maigreta nemusel dlouho prohlížet, aby pochopil. Už sama jeho záda byla výmluvná! Hrbí se? Svěšuje ramena? Jisté je, že kdyby inspektoři viděli křivku těchto zad v dlouhé chodbě na soudní polici a kdyby Maigret beze slova vedl někoho do své kanceláře, pohlédli by významně na sebe.
„Hm!… Zase jeden svědek, který ví, už když vchází dovnitř…“
A dalo by se očekávat, že za dvě tři hodiny se objeví číšník z Pivnice Dauphine s obloženými chleby a pivem.
Tady nebyl nikdo, kdo by se díval za Maigretem a jeho společníkem kráčejícími v přítmí ulice.
„Počkejte na mě laskavě chvíli.“
Komisař vešel do malého hokynářství plného zvláštních vůní a koupil tabák Caporal a zápalky.
„Víte co, dejte mi ještě krabičku gaulloisek.“
Ve sklenici s širokým hrdlem uviděl bonbóny, celé slepené, které miloval jako dítě, ale neodvážil si je koupit. Cestou Albert Forlacroix mlčel, snažil se zjevně vypadat nenuceně. Brána a dvůr radnice, potom příjemný závan teplého vzduchu z kanceláře a ve tmě do ruda rozpálená kamna.
„Pojďte dál, Forlacroixi. Udělejte si pohodlí.“ Maigret rozsvítil, sňal klobouk, svlékl si svrchník, přiložil do kamen, několikrát přešel místnost, a v těch chvílích mu po tváři přelétl stín úzkosti. Chodil sem a tam, těkal očima, tu přemístil nějakou věc, kouřil a bručel, jako by čekal na něco, co nepřicházelo.
A to něco bylo cítit se pánem situace, jak rád říkal, aby se vyhnul slovu vnuknutí.
„Posaďte se… Můžete kouřit.“
Počkal, až Forlacroix, jako mnoho venkovanů, vytáhl cigaretu přímo z kapsy kabátu, kde měl krabičku již otevřenou, připálil mu, a než si sám sedl, vzpomněl si na okénko. Tu se podíval na okno radnice, chtěl zavřít okenici, ale nepodařilo se mu otevřít okno, a tak jen stáhl zaprášenou roletu.
„Nuže tedy!“ vydechl se zjevným uspokojením, když si sedal. „Co mi povíte, Forlacroixi?“
„Zpívání“, jak se říká na Zlatnickém nábřeží, mělo začít. Albert se měl na pozoru. Se svýma příliš dlouhýma nohama seděl na židli mírně zakloněný, sledoval komisaře a nepokoušel se skrývat svou nevraživost.
„To vy jste sem pozval mou matku?“ otázal se po chvíli mlčení.
Takže ji viděl. Buď když vystupovala z vozu, anebo když do něho nastupovala. Viděl také Holanďana Van Usschena.
„Svědectví vaší matky bylo nezbytné,“ odpověděl Maigret. „Teď je v La Roche-sur-Yon. Určitě tam pár dní zůstane. Možná se s ní budete moci setkat?“
Hleděl upřeně na mladíka a pomyslel si:
„Ty, chlapče, jak nenávidíš svého otce nebo toho, kdo se za něho vydává, tak bezhlavě zbožňuješ svou matku.“
Pak se náhle bez přechodu zeptal:
„Při vašem posledním shledání vám potvrdila, že Forlacroix není vás otec, že?“
„To už jsem věděl!“ zamručel Albert a díval se upřeně na své boty.
„Vsadím se, že už pěkně dlouho. No vida! V kolika letech jste došel k tomuto poznání? Muselo to pro vás být strašné, že?“
„Naopak!“
„Nenáviděl jste soudce Forlacroixe, ještě než jste se to dozvěděl?“
„Neměl jsem ho rád!“
Ten chlápek byl ale opatrný. Vážil slova jako sedlák na trhu, a ať byly jeho pocity jakékoli, nechtěl se nechat strhnout, snad proto, že věděl, jak je výbušný.
„Kolik vám bylo let, když…?“
„Asi šestnáct. Chodil jsem v Luçonu na gymnázium. Odvezli mě tam odtud na několik dní. Otec, chci říct Forlacroix pozval jednoho věhlasného pařížského lékaře. Nejdřív jsem si myslel, že je to kvůli sestře, ale bylo to i kvůli mně.“
„Vaše sestra byla už tehdy…?“
„Nebyla jako ostatní.“
„A vy?“
Albert se zachvěl a pohlédl mu do očí.
„Nikdo mi nikdy neřekl, že bych nebyl normální. Na gymnáziu jsem prospíval výtečně. Lékař mě vyšetřoval celé hodiny, dělal mi odběry, rozbory… Soudce stál za ním, byl neklidný a silně rozrušený, mluvil o věcech, kterým jsem nerozuměl. Tedy hlavně mluvil o krevních skupinách, skupina A, skupina B… Několik dní čekal netrpělivě na výsledky rozborů, a když mu ten papír s hlavičkou jakési pařížské laboratoře přišel, chladně na mě pohlédl, s takovým ledovým úsměvem, …
