6 / DVĚ ANGLIČANKY VE VERSAILLES
Kolem jedné hodiny začal být četník hlídkující před soudcovým domem neklidný a pokaždé, když procházel okolo oken, přiblížil se víc ke zdi a pokoušel se nahlédnout dovnitř. V půl druhé přitiskl obličej na sklo a teprve po chvíli uviděl, jak se z oblak dýmu vynořují hlavy obou mužů sedících v křeslech po stranách krbu.
Přibližně v tu dobu se z vedlejší místnosti ozvalo cinkání příborů a ženské hlasy a Maigret usoudil, že Líza Forlacroixová obědvá.
Občas si přehodil nohu přes nohu. Za chvíli nohy zase narovnal a klepl hlavičkou dýmky o podpatek. Na dlaždicích již ležela spousta popele. Copak to nyní 6ylo důležité? Soudce ze zvyku zamačkával nedopalky do zeleného porcelánového popelníku a všechny ty hnědobílé zbytky cigaret byly výmluvné.
Hlasy se zvyšovaly, zůstávaly však pokojné. Maigret pokládal otázky, vznášel námitky. Forlacroix odpovídal hlasem stejně zřetelným a tak říkajíc stejně pečlivým, jako bylo jeho písmo. Zazvonění telefonu ve čtvrt na tři jimi trhlo, jako by oba zapomněli na vnější svět. Forlacroix pohlédl tázavě na Maigreta. Smí zvednout sluchátko? Maigret přikývl.
„Haló!… Ano… Předám vám ho… To je pro vás, pane komisaři.“
„Haló, šéfe… Nezlobte se… Možná volám nevhod, ale začínám si dělat starosti… Všechno v pořádku, doufám?“
Soudce si šel sednout, díval se do ohně a mnul si dlaně.
„Sežeň mi auto… Ano, hned… Ať tu je do půl hodiny… Ne! Nic zvláštního…“
A také si sedl.
Když přede dveřmi zastavilo taxi a Méjat zazvonil, byl Maigret ve velké místnosti sám a za chůze hltal obložený chléb s paštikou. Na .stole stála poloprázdná láhev uleželého burgundského vína. Bylo tu tak zakouřeno, že se téměř nedalo dýchat.
Méjat hleděl na šéfa docela zpitoměle.
„Zatknete ho? Je konec? Mám jet s vámi?“
„Zůstaneš tady.“
„Co mám dělat?“
„Vezmi si kus papíru… Piš si… Tereza, služebná z hotelu… Hulotovi, Ada a ten její celník… Albert Forlacroix… Ať konečně najdou stůj co stůj Marcela Airauda…“
„Ty ostatní, co jste mi nadiktoval, mám sledovat?“
Kroky na schodišti.
„Můžeš jít.“
Méjat se s nelibostí vzdálil. Objevil se soudce ve svrchníku a s kloboukem na hlavě, bezvadně upraven s puntičkářskou pečlivostí člověka z měšťanských vrstev. „Dovolíte, abych zatelefonoval doktorovi Brénéolovi kvůli léčebnému ústavu?“
V pokoji nad nimi přecházela Líza Forlacroixová s oběma služebnými.
„To jste vy, Brénéole?… Ne, nic vážného… Jen bych rád, abyste mi řekl, jestli je v okolí La RochesurYon nějaké dobré sanatorium… Ano… Vila Albert L?… Těsně předtím, než vjedeme do města?…
Děkuji… Na shledanou.“
První sešla dolů stará Elza a nesla do vozu dva kufry. Potom její dcera s menšími zavazadly. Nakonec Líza téměř se ztrácející za zvednutým límcem měkkého kožichu. Vše proběhlo velmi rychle. Líza s otcem se usadili vzadu. Maigret si sedl vedle řidiče. Z nároží je pozorovala Ada. Lidé se zastavovali. Bylo nutné projet celou hlavní ulicí, kolem hotelu, kolem pošty a radnice. Za okny se pohybovaly záclony. Několik dětí se rozeběhlo za vozem. Maigret viděl Lízu a jejího otce ve zpětném zrcátku a zdálo se mu, že se celou cestu drželi za ruce. Když se blížili k La Roche-sur-Yon, už se smrákalo. Několikrát se museli ptát na cestu k vile Albert I. Pak počkali na ředitele a prohlédli si pokoje.
Všechno bylo bílé, bělostné jako pláště zdravotních sester a lékaře.
„Sedmička. Výborně.“
Vešlo jich pět: Líza, jedna sestra, Maigret, soudce a ředitel.
Na chodbu se vrátili tři. Líza se sestrou zůstala za dveřmi. Neplakala. Otec s dcerou se nepolíbili.
„Za hodinu přijede inspektor bude hlídat tady na chodbě.“
O tři kilometry dál bylo město, brána věznice, vězeňská kniha, několik formalit. Nepochybně to byla náhoda, že se soudce a Maigret neměli čas rozloučit. Pivnice. Tlustá pokladní. Vlakový jízdní řád. Orosené pivo.
„Dejte mí něco na psaní a obložený chléb se šunkou. A ještě jedno pivo!“
Napsal neoficiální zprávu prokurátorovi, několik dalších telegramů a jen tak tak chytil vlak. Od půlnoci do dvou hodin …
