5 / NĚKDO CHCE JÍT DO VĚZENÍ
Bylo to opravdu kruté? Tereza ho určitě nenáviděla. Občas na něho vrhla tak zlý pohled, že se Maigret musel usmát. Ubohá služtička pak nevěděla, jestli po něm má skočit a rozškrábat mu obličej nebo se také usmát.
Už přes hodinu ji držel jako rybu na udici. Ať se pohnula kamkoli, ať vešla do kuchyně, zkoušela v koutě jíst nebo běhala k hostům, vždycky se setkala s Maigretovým klidným pohledem. Snad ji ten pohled nakonec přitahoval. Vždyť onen mohutný vyrovnaný člověk, co kouřil dýmku a díval se do prázdna, byl možná víc přítel než nepřítel.
Upadala z krajnosti do krajnosti, hned byla plná neklidu, hned nevraživá anebo zase téměř vlídná. Teprve poté co sklidila ze stolu, přišla se zeptat:
„Co si dáte?“
Přinesla calvados, ale pak rychle odběhla do chodby. Když se vrátila, měla zarudlá víčka a posmrkávala.
Několik mužů hrálo karty, a jak je obsluhovala, rozbila skleničku. V kuchyni vstala od stolu, aniž snědla jediné sousto.
Nakonec mluvila s hostinskou. Z té dálky nebylo slyšet, co si říkají, ale bylo možné usuzovat z jejich chování. Tereza vypadala jako někdo, komu není dobře, a dívala se do stropu. Hostinská krčila rameny.
„Tak jdi, holka!“
Tereza si svlékla zástěru, šla se podívat, jestli se někde něco nepovaluje, a naléhavě pohlédla na Maigreta. „Než půjdeš spát, Méjate, dojdeš se přesvědčit, že před soudcovým domem a za ním hlídkuje stále četník. A další že je na stráži u Forlacroixova syna.“
Vstal a odcházel po schodech nahoru dotýkaje se zároveň zdi i zábradlí. Celá tato část domu byla nová. Dřevo bylo ještě světlé a čerstvě nabílené stěny zanechávaly na šatech bílé šmouhy. Maigret vešel do svého pokoje a dveře nechal otevřené. Po několika minutách mu to začalo být divné, cítil se téměř dotčen, pak nahlédl do chodby a usmál se. Ti dole ještě hodinku dvě posedí. Ať si Méjat myslí co chce, uslyší-li komisařův hlas v pokoji služebné! Vešel dovnitř. Stála tam a čekala na něho. Měla rozpuštěný drdůlek, který jinak nosila, a obličej jí nyní rámovaly husté tmavé vlasy, jež dělaly její rysy jemnější, nos špičatější, ale také pohled méně upřímný.
Maigret usedl na pelest železné postele a beze spěchu si ji prohlížel. Bylo na ní, aby se ujala slova.
„Ubezpečuji vás, že Marcela tak zuřivě pronásledujete neprávem. Znám ho lépe než kdokoli jiný.“
Jako herec hledala správný tón, ale nenacházela jej.
„Tím spíš, že jsme se měli letos v létě brát.“
„Kvůli tomu dítěti?“
Nedala na sobě znát překvapení.
„Kvůli dítěti a kvůli všemu. Protože se máme rádi. Co je na tom divného?“
„Poměrně divné je to, že máte v úmyslu vzít se až teď, když jsou dítěti tři roky. Podívejte se na mě, Terezo. Mohu vás ujistit, že lhát je zbytečné. Na co se vás Marcel v telefonu ptal?“
Dlouze se na něho zadívala a pak povzdechla.
„Tak udělám hloupost, no co… Chtěl vědět, jestli u něho nenašli v kapsách nějaký papír.“
„U koho v kapsách?“
„No asi u toho mrtvého!“
„A na tohle jste odpověděla ne?“
„Myslím, že kdyby našli něco podstatného, doneslo by se mi to. To, že se mě na to Marcel zeptal, neznamená, že ho zabil. Říkám vám, že jsme se měli brát.“
„Scházel se přece téměř každou noc s Lízou Forlacroixovou u ní v ložnici.“
„Nemiloval ji!“
„Zajímavý způsob jak někoho nemilovat!“
„Víte, jací muži jsou. Bylo to něco jiného než láska. Často mi to říkal. Byla to taková jeho neřest a přísahal mi, že se z toho dostane.“
„To není pravda!“
Zachvěla se, opět nasadila ostrý a hrubý tón.
„Jak si dovolujete tvrdit, že to není pravda? Byl jste snad u toho? A není pravda ani to, že jsem ho viděla vycházet od soudce hlavním vchodem a ne oknem? A že byl k němu soudce zdvořilý? A že o všem věděl? Kdo z toho všeho vychází čistý? Já mám dítě, to je fakt. Ale nelákám chlapy do ložnice.“
„Promiňte! Kdy jste viděla Marcela mluvit se soudcem?“
„Je to snad měsíc. Počkejte.:. Bylo to těsně před vánocemi.“
„A podle vás to vypadalo, že si rozumějí? Co vám řekl Marcel, když jste žádala vysvětlení?“
Chystala se znovu zalhat. Poznalo…
