10 / ADINA VAŘÍ
Během následujících minut Maigret jako by na svého společníka zapomněl. Nejdříve vytáhl z kapsy hodinky. Přepečlivě je natáhl, odepnul je z řetízku a položil na stůl, jako by od této chvíle měl být běh času důležitý.
Pak vyčkal. Albert Forlacroix se nepohnul, nepovzdechl si. Muselo se mu na malé židli sedět nepohodlně. Určitě měl chuť si poposednout, třeba se poškrábat na tváři nebo na nose, přehodit si nohu přes nohu nebo je narovnat. Ale právě proto, že Maigret stál zcela nehnutě, zarputile se snažil ho napodobit.
Komisaře, který předstíral, že je zahleděn do kamen, nemohl ze svého místa vidět. Jinak by ho patrně přistihl, jak se zlehka, téměř uličnicky usmál.
Pcha! Tohle všechno nebylo nikdy nic víc než řemeslo, drobné fígle, které měly podobné výlupky rozložit!
Venku se ozvaly kroky. Maigret šel pomalu otevřít dveře. Před ním stál Marcel Airaud s pouty na rukou, inspektor Méjat, důležitostí bez sebe, a za nimi ve tmě stál četník. Marcel zamrkal oslněn světlem, ale jinak nevypadal rozrušeně. Zůstal stát, zatímco Forlacroix dál seděl.
„Tohohle, prosím tě, odveď vedle.“ obrátil se Maigret k inspektorovi a ukázal na Alberta. Vedle byla bíle vymalovaná slavnostní síň s papírovými řetězy na stropě a lavicemi pro matky podél stěn. Obě místnosti oddělovaly prosklené dveře.
„Posaďte se, Airaude. Hned jsem u vás.“
Mladík však zůstal raději stát. Maigret rozdal pokyny, k Forlacroixovi poslal četníka a Méjata si poslal pro obložené chleby a láhvové pivo.
To vše se odehrávalo jakoby zpomaleně. Forlacroix a Airaud pozorovali nejspíš komisařovo jednání s údivem. A přece už to bylo dost dlouho, co byli do tohoto soukolí oba vtaženi.
# # #
Měl Marcel Airaud smysl pro humor? Člověk by tomu věřil. Nevypadal v nejmenším na to, že by ho bohorovný klid komisařův vyváděl z míry. Zůstal stát, díval se za ním, kamkoli se pohnul, a na rtech mu hrál lehký neurčitý úsměv.
Z druhé strany prosklených dveří usedl Forlacroix na lavičku, opřel se o zeď, natáhl si nohy a četník, který bral svůj úkol vážně, si sedl naproti němu a nespouštěl z něho oči.
„Skrýváte se už dlouho u svého přítele Alberta?“ otázal se Maigret znenadání a díval se přitom na opačnou stranu. Už když slyšel svůj vlastní hlas, měl pocit, že je to zbytečné. Okamžik počkal a pak se otočil k svému vězni.
Ten pohlédl na pouta a otázal se:
„Jsem zatčen?“
„Tady je zatykač podepsaný vyšetřujícím soudcem.“
„V tom případě budu odpovídat jen soudci za přítomnosti svého advokáta.“
Maigret si ho nevzrušeně prohlížel od hlavy k patě. „Pojď dál!“ zakřičel na Méjata, který klepal, ruce plné balíčků.
Rozložil na stůl zásoby – paštiku, šunku, chléb, láhve piva. Méjat mu chtěl něco pošeptat do ucha.
„Mluv pořádně!“ zabručel.
„Říkám, že na dvoře je Tereza. Určitě něco tuší. Zeptala se mě okamžitě, jestli je zatčen.“
Maigret pokrčil rameny, udělal si obložený chléb, nalil pivo a znovu si prohlédl Airauda odshora dolů. Nemělo smysl naléhat, tím si byl jist.
„Odved ho vedle, Méjate. Řekni četníkovi, ať jim nedovolí, aby spolu mluvili. A ty se vrať.“
Chodil sem a tam. Jedl. Brumlal. Hrbil se. Pokaždé, když šel okolo dveří, mohl vidět, jak oba sedí ve velkém bílém sále na lavici a četník je zamračeně sleduje.
„Jde to, šéfe?“ zeptal se Méjat, když vešel do místnosti.
Jediný komisařův pohled stačil, aby zmlkl. Nebyl ještě vycvičený. Nevěděl, jak si počínat. A Maigret pokračoval v jídle, nacpal si do úst obrovské sousto, šel se postavit ke dveřím, odkud, stále žvýkaje, pozoroval obě šelmy přes sklo.
Náhle se otočil.
„Dojdi mi pro Adu.“
„Nemusím chodit daleko. Když jsem šel sem, hlídkovala deset metrů odsud.“
„Přiveď ji.“
„A co s Terezou?“
„Říkal jsem snad něco o Tereze?“
Stařenka nemeškala a vešla do slavnostní síně, zastavila se u obou mužů a se zadostiučiněním si je prohlížela, nadšená především pouty, která se leskla na zápěstí Marcela Airauda.
„Pojďte dál, Ado. Potřebuji vás.“
„Přece jen jste ho vytáhli, ptáčka!“
„Posaďte se, Ado. Pivo vám nabízet ne…
