(5)
Schylovalo se už skoro k poledni, když si Maigret všiml, že nebe je šedé a že zrána pravděpodobně i trochu sprchlo. Do té chvíle mu šeď lidí i věcí, zvyšující pocit šedi v jeho vlastním nitru, nedovolila rozhlédnout se po obzoru a zjistit, že poprvé od jeho příjezdu do Sables je moře zeleně kalné a tu a tam je zvrásněno skoro černými skvrnami.
Na komisařství nebylo zřejmě mužstvo z noční služby vystřídáno, páchlo to tam potem, únavou a vzrušením. Jako náhodou se dole pod schody srazil se strážníkem, kterého kolem půlnoci napadlo, že by něco mohly vědět učitelky. Jak staré byly jeho vlastní dcerky? Když Maigreta poznal, zachvěl se. Sako uniformy měl rozepnuté, vlasy rozcuchané. Spal na lavici. A tu se před ním objeví muž, který pár hodin předtím zuřivě sháněl adresu právě téhle holčičky. Nedávalo to smysl. Nic toho rána nedávalo smysl. Myslel si snad ten strážník, že Maigret je vrah?
Komisař šel pomalu do schodů. Dýmka měla divnou chuť. Umyl a oholil se v několika minutách a před hotelem vstoupil do auta, které pro něj Mansuy poslal, aby získali čas. Proč Maigret požádal řidiče, aby to vzal přes promenádu?
Asi se chtěl zdálky podívat na doktorův dům. Stál samozřejmě na svém místě. Celé první patro se zdálo tiché, žaluzie byly stažené, ale zaměstnanci pohřebního ústavu už věšeli na domovní dveře černé závěsy. Projížděli také kolem kostela, protože tudy vedla jejich cesta, a viděli, jak z ranní mše vycházejí jen samé staré babky s vysokými naškrobenými krajkovými čepci. V kanceláři inspektorů vládla horečná aktivita. Telefonovalo se na několika aparátech. Ve všech očích bylo možné číst týž úžas. Rty stažené do úšklebku nevyjadřovaly jen vyjevenost lidí, které někdo vytrhl ze spánku, ale i znechucení a němý hněv.
Většina mužů nebyla oholena. Zřejmě tu ještě nebyli dlouho. Možná že cestou našli otevřené bistro a vypili si tam rychle kávu.
Otevřely se zadní dveře. Mansuy čekal na zvuk komisařových kroků a očekával ho ve dveřích kanceláře, tak proměněný, že z toho Maigret upadl trochu do rozpaků. Kdopak ví? Možná že jeho společník měl podobné pocity. Ani komisař Mansuy se toho rána neoholil. Jeho probudili prvního. Jako první šel na místo činu. Tváře měl zarostlé hustým rusým porostem, tmavším než vlasy, což bylo neobvyklé.
Ve světle modrých očích už neměl výraz ostychu, ale opravdového neklidu. Maigret se blížil, vstoupil. Dveře se za ním zavřely. A zorničky drobného komisaře se na něj upíraly s němou otázkou.
Maigret byl příliš zaujat vlastními myšlenkami, než aby se zneklidňoval reakcí druhých lidí. Jak by Mansuy mohl nebýt vyděšen tváří v tvář robustnímu Maigretovi, který se včera večer, kdy vůbec ještě o tu dívenku nešlo, po ní tak tvrdošíjně sháněl a detailně ji popsal sotva pár hodin předtím, než byla ve své posteli uškrcena?
„Předpokládám, že se tam chcete podívat?“ vymáčkl ze sebe přiškrceným hlasem. V Sables neměl tak často příležitost k podobné podívané, deprimovalo ho to. Poznalo se to podle toho, jak řekl to tam.
„Spojil jsem se s prokurátorem z La Roche-sur-Yon. Kolem jedenácté nám pošle vyšetřovatele…
Možná i dřív, jestli ty pány včas seženou. Chtěl mermomocí uvědomit motorizované četníky z Poitiers, aby poslali dva inspektory. Neřekl jsem mu, že jste tady. Udělal jsem dobře?“
„Udělal.“
„Neujmete se vyšetřování?“
Maigret neodpověděl, jen pokrčil rameny, ale vycítil Mansuyho zklamání. Co může dělat?
„Kolem domu je spousta lidí, přestože je tak brzy. Je to skoro až za městem, celá čtvrt malých domků v zahrádkách. Otec Duffieux pracuje jako noční hlídač v loděnicích. Přijal to místo, když mu amputovali paži. Však ho poznáte. Muselo to pro něj být hrozné. Povím vám to od začátku…“
Komisař vyprávěl s lokty na psacím stole, bradu opřenou o sevřené pěsti.
„Z práce odešel v šest ráno, jakmile nastoupila první směna. Všechno dnes ráno probíhalo jako obyčejně, rozumějte – všechno. Je to klidný muž, puntičkář. Hospodyně, které vstávají brzy ráno, si podle jeho příchodu domů můžou nařídit hodiny. Kolem šesti dvaceti vejde do domu tiše jako duch. Všechno mi to detailně popsal; jeho hlas zněl jako hlas náměsíčníka. Vchází se tam přímo do kuchyně. Vlevo stojí židle se sedadlem vyplétaným slámou, uvidíte ji. Pod židlí má nachystané trepky.
Vyzuje si boty, aby nikoho neprobudil. Škrtne zápalkou, v kamnech je všechno nachystané, noviny, třísky…
Mletá káva už je ve filtru konvice na kávu, a jakmile voda začne vřít, zalévá ji, stačí, aby si do hrnku hodil dvě kostky cukru.
Uvidíte… U kamen jsou kyvadlové hodiny s měděným kyvadlem…
Úderem půl sedmé vejde potichu s hrnkem kávy v ruce do ložnice. Už celá léta se ten ranní obřad denně opakuje…“
Přestože toho rána bylo venku chladno, otevřel Maigret okno.
„Pokračujte…“
„Paní Duffieuxová je hubená, bledá, neduživá žena. Nikdy se zdravotně nevzpamatovala ze svého posledního porodu, ale nebrání jí to pobíhat od rána do večera. Je to velice nervózní paní, žije v neustálém napětí a vzrušení, patří k ženským, co celý život očekávají katastrofy…
Zatímco si její muž svlékal těžké pracovní šatstvo, ona se oblékla. Poznamenala: ,Prší…‘ – Před chvílí totiž pršelo…“
Teprve v té chvíli se Maigret podíval na oblohu; byla zatažená.
„Zůstali spolu asi půl hodiny. Jsou to víceméně jediné jejich chvíle intimity. Potom, přesně v sedm hodin, otevřel Duffieux dveře k své dceři a šel ji vzbudit.
Ty malé domky nemají okenice. Jako celé léto, i dnes bylo okno dokořán; vede dozadu, do zahrádky.
Lucila ležela ve své posteli mrtvá, obličej zarnodralý, velké černé fleky na krku…
Zajdeme tam?“
Přesto ještě nevstával. Čekal. Pořád doufal. Zdálo se mu nemožné, že mu Maigret nemá co říct.
„Tak pojďme…“ Povzdech provázející ta slova byl jedinou Maigretovou odpovědí. Ulička na předměstí byla přesně taková, jak si ji podle komisařova popisu představoval. Zároveň přesně taková, z jaké pocházejí děvčátka jako Lucila, na rohu se zelinářstvím, kde se prodávají běžné potraviny, petrolej i bonbóny, s ženami sedícími na prahu a dětmi hrajícími si na chodnících. U dveří domků postávaly hloučky lidí. Některé ženy na sobě měly ještě noční košile, jen si přes ně přehodily kabát.
Kolem jednoho domečku, stejného jako všechny ostatní, se shluklo asi padesát osob; před dveřmi držel stráž policista. Auto zastavilo. Vystoupili z něj dva muži. Na chodníku se Maigret bez upozornění, bez zjevného důvodu prudce zastavil, jako se to někdy na ulici stává lidem s nemocným srdcem.
„Půjdete dovnitř?“
Kývl hlavou, že ano. Zvědavci se rozestoupili. Mansuy diskrétně zaklepal… Otevřel jim muž. Neměl zarudlé oči, ale bylo vidět, že je v šoku, že se pohybuje jen mechanicky. Podíval se na Mansuyho, poznal ho a dál se o ně nestaral.
Toho dne to už jaksi nebyl jeho dům. Dveře do manželské ložnice byly otevřené, na posteli někdo ležel a vydával pravidelné vzlyky, podobné nářku raněného zvířete. U postele paní Duffieuxové, protože to ona tak sténala, stál lékař ze čtvrti, zatímco u plotny v kuchyni se činila stará paní s obrovským břichem, možná nějaká příbuzná.
Na stole dosud stály květované hrnky, jeden plný bílé kávy, ten, který Duffieux nesl ráno v sedm dcerušce.
Dům měl jen tři místnosti. Vpravo kuchyně, dost velká a sloužící jako obývací pokoj, měla jedno okno do zahrady a druhé do ulice. Vlevo dvoje dveře do dvou pokojů, ložnice rodičů do ulice, druhý pokoj s oknem dozadu.
Stěny a krb zdobily fotografie.
„Měli jen jedno dítě?“ zeptal se Maigret potichu.
„Mají snad ještě syna, ale ten myslím není ve městě. Přiznám se vám, že jsem neměl to srdce dlouze se jich na něco vyptávat. Co nevidět tu budou lidi z prokuratury a ti si to všechno vezmou na starost…“
Mansuy tím doznával, že on na tohle není dělaný. Po očku pozoroval Maigreta, který jako by měl strach vstoupit do druhé místnosti, jejíž dveře zůstávaly zavřené.
„Ničeho se tu nedotkli?“ zeptal se mechanicky, byla to otázka profesionála. Mansuy zavrtěl hlavou.
„Pojďme…“
Otevřel dveře a překvapila ho intenzívní vůně tabáku. Potom si hned všiml muže, jehož postava zabírala celý prostor okna a který se k nim otočil.
„Pro všechny případy jsem nechal jednoho inspektora, aby pokoj hlídal…“
„Slíbil jste mi, že mě dáte vystřídat,“ ozval se vyčítavě muž.
„Hned to bude, Larrouyi…“
V pokojíku stály dvě postele; mezi nimi bylo místo taktak na noční stolek. Byly to železné postele, jejichž příčky tvořily černý vzorec na modravých tapetách. Jedna z nich, ta u levé stěny, nebyla rozestlaná. Na druhé zakrývalo prostěradlo skrčenou postavičku. Velká skříň u stěny proti oknu, stolek pokrytý ručníkem a na něm bílé smaltované umyvadlo, hřeben, kartáč, mýdlo na podložce; a pod stolečkem džbán s vodou a modrý smaltovaný kbelík. To bylo vše. Lucilin pokoj, který podle všeho sdílela s bratrem.
„Vy znáte tu starou paní v kuchyni?“
„Ráno tady nebyla. Nebo jsem ji neviděl, protože tady bylo plno zvědavců a dalo nám práci je odtud dostat.“
„Matka nic nezaslechla?“
„Ne, nic.“
„Byl tu patolog?“
„Asi tady byl, zavolal jsem mu, než jsem šel sem. Až se vrátím do kanceláře, znovu mu zatelefonuju.“
Konečně se Maigret pohnul, jak od něj očekávali, přistoupil k hlavám lůžka, sehnul se a nadzvedl prostěradlo. Trvalo to jen pár vteřin, hned potom zamířil k oknu. Mansuy stál vedle něho. Oba a inspektor jako třetí si pozorně prohlíželi zahrádku, obehnanou ostnatým drátem napnutým mezi železnými sloupky. V jednom rohu byla králíkárna, v druhém dřevěná kůlna, kam zřejmě Duffieux ukládal nářadí a kde asi taky ve volném čase něco kutil. V písečné půdě byla nasázená zelenina, světle zelený pórek, hlávkový salát, zelí. Pět keříků rajčat přivázaných k tyčkám bylo obsypáno červenými plody.
Nemuseli nic říkat. Tudy jistě muž přišel. Lehce překročil ostnatý drát a ještě lehčeji se vyhoupl přes okraj okna. Za zahrádkou byl nezastavěný prostor a v dálce se rýsovaly staré budovy, zřejmě bývalá továrna.
„Jestli zanechal stopy, smyl je dnešní ranní déšť. Kolega Charbonnet to tady obhlížel…“
Čekal na Maigretův souhlas, ale ten ani nemrkl. Staral se on někdy o stopy?
Přesto vešel do zahrádky, přes kuchyň, kde přibyly dvě nové osoby. Z plochých kamenů nasbíraných na nezastavěném prostoru zde udělali cestičku mezi záhony. Pozorovali ho králíci a on utrhl pár zelných listů, otevřel dvířka a zas je zavřel.
Šeď toho rána ještě podtrhovala bezútěšnou kulisu, v níž ženy jako paní Duffieuxová, hubené a nezdravé, tráví život počítajíce každý vydaný halíř.
„Kolik je hodin?“ zeptal se, nenapadlo ho vytáhnout z kapsy hodinky.
„Za pět minut devět.“
„Pohřeb je v půl jedenácté?“
Mansuy chvíli nechápal, pojem pohřbu mu splýval s tělíčkem, které právě spatřili. Pak si teprve vzpomněl na tu druhou mrtvou a pozorněji se zadíval na Maigreta.
„Vy tam půjdete?“
„Ovšem.“
„Myslíte, že existuje nějaký vztah…“
Slyšel ho vůbec Maigret? Nedal to na sobě znát. Pomalu se vrátil do kuchyně. Stará paní tam vyprávěla o tragédii příchozím, Duffieuxovu bratrovi a jeho ženě, které přivolali sousedé; mocně přitom vzdychala a neustále si cípem zástěry utírala oči. Bylo to zvláštní. Ti lidé mluvili nahlas, nezastřenými, dost přímočarými výrazy, a vůbec se neohlíželi na to, že ve vedlejším pokoji leží matka a že jsou otevřené dveře. A tak byl její nářek zvukovou clonou, provázející vyprávění stařeny.
„Řekla jsem Gérardovi: ,To musel bejt nějakej blázen…‘
Protože já to děvče znala možná líp než kdo jinej, chodila si ke mně hrát už jako maličká a dala jsem jí panenku svý zemřelý dcerušky…“
„Dovolila byste na moment?“
Maigret se dotkl jejího ramene. Najednou byla velice uctivá. Pro ni byli všichni, co je dnes v domě viděla, páni, oficiální osobnosti.
„Uvědomili o tom syna?“
„Emila?“
Obrátila pohled na jeden portrét na zdi, byl na něm sedmnácti osmnáctiletý mladík s jemnými rysy a jiskrným pohledem, pečlivě ustrojený.
„Copak vy nevíte, že Emil odjel? To je právě to strašný pro tu ubohou ženskou, pane soudce… Její syn odjel z domu minulej tejden… Dcera…“
„Je na vojně?“
Neodpovídalo to dramatu právě tohoto typu lidí?
„Kdepak, drahej pane… Na vojnu je moc mladej… Počkejte… Teď je mu devatenáct a půl… Slušně si tady vydělával… Jeho šéfi si ho vážili. A najednou toho kluka minulej tejden napadne, že odjede do Paříže… Jen tak, zničehonic… Nikomu nic neřek. Nenechal ani slůvko na rozloučenou. Ohlásil jenom, že bude celou noc pracovat. Marta mu věřila. Ta věří všemu, co se jí řekne…
Ráno, když se nevracel, se přece jen podívala do skříně a zjistila, že jeho věci zmizely. Pak přišel listonoš a přinesl dopis, kde ji Emil prosil, aby mu odpustila, a oznamoval, že jede do Paříže, že jde o jeho život, o jeho budoucnost a co já vím co ještě. Četla mně ho… Je asi v šuplíku v kredenci…“
Chtěla pro něj jít; Maigret ji zarazil pohybem ruky.
„Nevíte, který den to bylo?“
„Počkejte… to vám hned povím…“
Vešla do pokoje, potichu tam mluvila s Duffieuxem, který na ni chvíli koukal a nerozuměl jí, a pak se podíval na Maigreta. Nebylo mu jasné, proč se ho na to ptají, pak chvilku vzpomínal a odpověděl:
„Muselo to být v úterý. V noci z úterka na středu.“
„Nevíte, jestli od něj dostali další zprávu?“
„Předevčírem mně Marta ukázala pohlednici z Paříže…“
Komisař Mansuy se už nesnažil Maigreta pochopit. Pozoroval ho celou tu dobu s velkými rozpaky, jako by měl podezření, že je Maigret nadán démonickou mocí. Očekával skoro, že se během dne dozví, že i Duffieuxův syn je po smrti.
Když vycházeli z domu, prodíral se davem zvědavců vysoký mladík v trenčkotu.
„Žurnalista…,“ podotkl Mansuy.
Maigret raději rychle odešel. Začínala nechutná komedie, novináři, fotografové, kriminalisti a pánové z Poitiers se svými otázkami, specialisté z evidence pachatelů, kteří zaplní malé místnosti všemi svými aparáty a budou fotografovat tělíčko malé mrtvé ze všech stran.
„Čekal jste to?“ odvážil se konečně zeptat Mansuy v autě, když jeli zpátky na komisařství. A Maigret, který vypadal, že je myšlenkami úplně jinde:
„Něco jsem čekal…“
„Půjdete na moment ke mně do kanceláře?“
Komisařství začínalo mít svůj normální vzhled, bylo plné lidí, kteří potřebovali nějaké potvrzení, podpis, jakýkoli papír, plné chudých lidí sedících na lavicích a čekajících, až se pánům uráčí je zavolat. Ve všech kancelářích se dožadovali Mansuyho pomoci, on však šel nejdřív do prvního patra.
„Volalo Poitiers,“ hlásil mu inspektor. „Posílají vám Piéchauda a Boiverta. Před půl hodinou sedali do auta, takže tady budou kolem desáté. Jedou s nimi lidi z evidence pachatelů. Žádají, aby se zablokovaly východy z města a abychom zadrželi všechny podezřelé.“
Mansuy odpověděl:
„To jsme už zařídili.“
A když to říkal, podíval se na Maigreta ne právě pyšně, což mělo znamenat: „Co chcete, abych dělal? Není to k ničemu, ale je to rutina a tu musím dodržet.“
„Netelefonoval doktor Jamar?“
„Zatím ne.“
„Zavolejte mi ho. V tuhle dobu je určitě v nemocnici.“
Jednalo se o patologa, který navíc řídil jedno oddělení v městské nemocnici.
„Doktor Jamar?… Tady je Mansuy… Ano… Ano, rozumím. Lidi z prokuratury tu budou kolem jedenácté. Myslím, že je zbytečné, abyste se obtěžoval, než vás zavolám, protože panstvo může mít zpoždění. Zatelefonuju vám, vozem za nimi dojedete za pár minut… Samozřejmě… Mezi jedenáctou večer a dvěma hodinami ráno?… Děkuji vám… Ne, nevedu vyšetřování… Čekám na Poitiers… Cože…?“
Pohled na Maigreta. Zaváhání.
„Nepočítám s tím, že se toho ujme. V každém případě ne oficiálně.“
„Výborně,“ přikývl Maigret na znamení souhlasu.
Porozuměl. Přestože je neslyšel, mohl by lékařovy odpovědi opakovat slovo od slova. Zběžná prohlídka nestačila k přesnému stanovení doby smrti, zatím se to dalo odhadnout jen přibližně. Mezi jedenáctou večer a dvěma hodinami po půlnoci.
„Odcházíte?“
„Jdu na pohřeb.“
„Pokusím se tam na chvíli zastavit, buď v domě smutku, nebo v kostele, ale nevím, jestli mi k tomu dopřejí čas. Omluvte mě u Bel amyho.“ Stále ten úzkostný pohled na Maigreta, hlavně při posledním slově, komisař kriminální policie byl však neproniknutelný.
„Na shledanou později…“
„A jestli se ti páni po vás budou ptát!?“
„Řekněte jim, že jsem tady na dovolené.“
Na návštěvu v domě smutku bylo moc brzy, on však, měl chuť zamířit nejdřív k nábřeží. Ne kvůli pití. Jistě, zastavil se v jednom z bister, kam chodíval, a vypil si skleničku tvrdého, ale chtěl mluvit s Popinou. V obchodě bylo plno lidí. Francisova družka s vykasanými rukávy nořila ruce do košíků s rybami a korýši, vážila a markovala cenu, takže pokladna stále řinčela.
„Co ty si dáš, děvenko?“
Všem zákaznicím tykala, oči měla jasné, pleť v tom kalném ránu svěží, nebylo divu, že všechno kolem ní působilo příjemným dojmem.
„Holka, co mně budeš povídat!… Tomu sviňákovi, co to udělal, bych vypíchla oči a urvala však víš co…“
Všimla si Maigreta, skončila s vážením, utřela si ruce o zástěru, zavolala na služku:
„Vezmi to na chvilku za mě, Melánie. Pojďte tudy, pane Maigrete…“
A sotva vešli do malé jídelny, už plné kuchyňských vůní:
„Myslíte, že ji zabil on? Koho by to bývalo napadlo včera večer, že, když jsme si tady ve třech tak pěkně povídali. Kdybyste mi býval řekl, že jde o Martinu dceru… Chodily jsme spolu do školy. Ne moc dlouho…“
„Znáte komornou paní Bel amyové?“
„Jeanne? To bych řekla, že znám, i když ona už mě nezná. Zažila jsem ji, když courala po ulicích bosá. Její matka pracuje v sardinkárně. Ona tam dělala taky, pak teprve šla sloužit k pánům. Od tý doby, co dělá komornou paní Bel amyový, s nikým nemluví. Zeptejte se Francise…“
„Nevíte, kde bych si s ní mohl promluvit?“
„Jinde než v doktorově domě to nebude lehký. Co se její máma znovu vdala, Jeanne k ní nechodí. Nechodí ani tancovat. Bláznivě zbožňuje svou paní. Opečovává ji, hýčká ji, kdyby jí to dovolili, spala by na zemi u její postele. Francisovi odpovídá jen na půl huby. Co vy na to? Zatknete doktora?“
„O to vůbec nejde. Děkuji vám.“
„Přijdete na kus řeči, viďte? Teď na to není kdy. Jestli se vám bude chtít, zajděte večer na skleničku. Tak ráda bych věděla, co bude dál…“
Jinak však byla citlivá a měla dobré srdce, a dostat se jí vrah do rukou, udělala by s ním přesně to, co ohlásila ve svém krámě.
Lidé na pláži zatím ještě nic nevěděli, takže pláž skýtala obvyklý obrázek maminek a děcek v plavkách, slunečníků, červených nebo modrých míčů a plavců vrhajících se do pěny vln. Na promenádě bylo naopak vidět lidi v černém, kteří se ubírali k doktorovu domu. To byli obyvatelé Sables d’Olonne. Na chodníku si podávali ruce, tvořili malé skupinky, dívali se na hodinky a pak procházeli s patřičně smutečním výrazem černě orámovanými dveřmi dovnitř. Maigret zahlédl pány Lourceaua, Peretta a další stálé hosty z kavárny Na hrázi, kteří už rodině kondolovali a teď čekali a tiše se bavili. Komisař taky vešel do domu. Nebylo zapotřebí postavit katafalk do některého ze salónů, protože v přízemí byla velká hala. Nebylo vidět ani schodiště, ani dveře pokojů, jen černou látkou potažené stěny a svíce kolem bohatě zdobené rakve obložené záplavou bílých květů.
Rodinu zastupoval jen Bel amy, stál tam nehnutě, každý se mu přišel poklonit, když předtím smočil snítku zimostrázu ve svěcené vodě. Takto, v černém, kde bíle svítila jen náprsenka, límec a manžety, působil ještě impozantněji. Jeho rysy byly jemnější, jako vytesané. Přijímal všechny kondolence se stejnou úklonou hlavy a krku, pak se narovnal a podíval se zpříma na dalšího návštěvníka.
Maigret k němu přistoupil jako ostatní, i on se uklonil a setkal se s týmž upřeným pohledem. Neobjevil v něm nejmenší stopu vnitřního zmatku. Nic nenaznačovalo, že je pro Bel amyho někým jiným než jedním z mnoha kondolujících.
Podprefekt přijel autem, které nechal stát o pár domů dál; byl zde i starosta se svým zástupcem a všichni, kdo ve městě něco znamenali; bezpochyby hovořili o mrtvé holčičce. Přijel pohřební vůz. Trvalo nějakou chvíli, než se utvořil průvod, a ten se pomalu ubíral ke kostelu s černými závěsy na portiku.
Muži zaujali místa po pravé straně; i zde byl doktor Bel amy v první řadě sám. Ve druhé, mezi přáteli, poznal Maigret muže pokročilejšího věku, který den předtím doprovázel paní Godreauovou.
Ta seděla ve velkém smutku se závoji po levé straně chrámové lodi. Neustále si otírala slzy jemným kapesníčkem, jehož parfém pronikal vůní kadidla až ke komisaři. Přijel varhaník z La Roche-sur-Yon. Zpíval dětský sbor a sóla barytonista. Kostel se postupně naplnil, takže průvod při oratoriu trval skoro čtvrt hodiny.
Katafalk bránil Maigretovi dobře si prohlédnout paní Bel amyovou matku, sedící vedle paní Godreauové; slyšel jen, jak chvMemi zaskřípala její hůl o dlaždice. Odetta Bel amyová v kostele nebyla. Francis prošel kolem katafalku s kuchařkou. U paní domu asi držela službu komorná Jeanne.
Když vyšli z kostela, prodralo se slunce z mraků a ulice vypadala tak normálně, že si museli účastníci obřadu nějakou chvíli znovu zvykat na náladu vládnoucí venku. Pak kráčeli pomalu ke hřbitovu, kde Maigret zahlédl zdálky na chvíli zpoceného a stále ještě neoholeného kolegu Mansuyho. S velkým úsilím se mu podařilo ukázat se aspoň na chvíli na pohřbu.
Několik důvěrných přátel doprovodilo Bel amyho až k bráně. Nastoupil do auta doktora Bourgeoise, který ho zřejmě zavezl domů.
Sešla se potom u nich rodina? Byla paní Godreauová a její společník přijati v bílém domě na promenádě?
Maigret nenašel Mansuyho a musel do středu města dojít pěšky. Když pohlédl na hodinky, ukazovaly deset minut po dvanácté. Vzpomněl si, že na něco zapomněl, že nedodržel každodenní rituál. Nenapadlo ho, že to opomenutí způsobilo opravdové malé drama. Paní Maigretové totiž na klinice poprvé dovolili vstát z postele. Ještě nechodila, ale posadili ji na hodinu – na víc ne, zdůraznil lékař – do pojízdného křesla. Poprvé tedy projížděla chodbami, nahlédla do jiných sálů a do tváře žen, jejichž hlasy nebo sténání v uplynulých dnech zaslechla. Uzavřely se sestrou Marií, šeptem, aby se nedotkly slečny Rinquetové, upjatější než kdy jindy, spikleneckou dohodu. Chtěly překvapit Maigreta, který telefonoval s naprostou pravidelností v jedenáct hodin. Vzadu v chodbě byl telefon v hovorně s širokými okny, které se říkalo solárium. Uvědomily sestru Auréli. Až zavolá pán ze šestky, nebude s ním mluvit, ale přepojí hovor do solária. Bude překvapen, až uslyší v aparátě hlas své ženy.
Pojízdné křeslo bylo na místě čtvrt hodiny před jedenáctou. V půl dvanácté sestra Marie naléhala, aby se pacientka vrátila do pokoje.
V poledne zaujala zklamaná paní Maigretová opět své místo v posteli a řádová sestra se ji marně snažila rozveselit, zatímco na propadlých tvářích slečny Rinquetové pohrával vítězný úsměv.
# # #
„Čekají na vás dva pánové. Prý jsou to vaši přátelé. Spěchají, tak se už dali do jídla. Požádali mě o pokoje, jenže já nemám nic volného.“
A pan Léonard skoro prosil.
„Přece si se mnou dáte aperitiv?“
Muži, kteří jedli u Maigretova stolu, byli inspektoři četnictva Piéchaud a Boivert a oba s komisařem před časem pracovali. Oba zároveň vstali, ubrousek v ruce.
„Promiňte, šéfe… Máme taktak čas něco malýho slupnout, než se přiřítí vyšetřovatelé z prokuratury.“
„Měl jsem dojem, že tu mají být v jedenáct?“
„Už by tu byli, kdyby včas sehnali vyšetřujícího soudce, jenže ten byl právě na venkově… Lidi, co u nich obědval, nemají telefon, muselo se volat na radnici a odtud pro něj poslali hajnýho… Zkrátka tu všichni budou v jednu… Vy jste se do toho pustil?“
Někdo – možná Mansuy? – jim zřejmě něco řekl o Maigretově postoji, protože se na sebe spiklenecky podívali.
„Do čeho?“
„No jistě, máte dovolenou. Však to známe, že, Boiverte?“
Jednomu bylo třicet, druhému třicet pět. Oba byli od fochu, jak se říká na Zlatnickém nábřeží, svou práci perfektně ovládali. Ten starší, Piéchaud, málem přišel o krk při zatýkání jednoho Poláka, na pravé tváři měl jizvu po střelné ráně.
Maigret si sedl a roztržitě rozkládal ubrousek. Nabíral si předkrm a jen tak napůl poslouchal, co mu říkají.
„Už víte, že tu malou neznásilnili? Na první pohled se to mohlo zdát.. . Zločin sadisty. Tak nám to aspoň prezentovali v Poitiers. Místní policie zatkla asi tucet vandráků… To je hrůza, kolik se jich tady v okolí potuluje… Jenomže kdyby to bylo tak jednoduchý, tak byste vy po tom nešel už den předtím, nemám pravdu?“
Snažili se z něj něco vytáhnout.
„My bysme byli rádi, kdybychom s váma mohli spolupracovat. Ani Boivert, ani já vůbec město neznáme. No prostě… Zkrátka…“
Maigretovo mlčení ho však neodradilo od další marné snahy.
„Záleží jen na vás, že!… Ale panstvo z prokuratury ví, že jste tady. Moc bych se divil, kdyby se s vámi nechtěli za každou cenu setkat…“
„Mám dovolenou,“ opakoval Maigret a naléval si pití.
„Pochopitelně.. .“
„Jestli něco zjistím, dám vám vědět…“
„Vy jste byl vždycky férovej…“
Málem se tomu usmál. Bleskový popud. Žádné skutečné rozjasnění. Hned nato se jeho čelo znovu zachmuřilo. Neměl hlad. Nebyl ve své kůži, jako když na člověka leze nachlazení.
„V každým případě, kdybyste potřeboval někoho sledovat nebo cokoli jinýho…“
„Díky.“
„My už musíme jít, máme nejvyšší čas.“
V chodbě jim pan Léonard poradil malý hotel, kde by možná měli šanci dostat pokoje; pak se na sebe znovu podívali a u východu z hotelu prohodil Piéchaud, ten starší:
„Není s ním žádná sranda, co?“
