Celá e-kniha Maigret na dovolené ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
(9)
Znovu se tedy usadili v knihovně; Bel amy seděl na svém obvyklém místě u psacího stolu, Maigret v koženém křesle, a nemluvili. V jejich mlčení však nebylo nic trapného ani nepřátelského, což přinášelo jistou úlevu.
A tehdy, právě když si zapálil dýmku, zpozoroval komisař, že u jeho společníka došlo ke změně – po včerejšku, nebo před pár minutami? Působil teď dojmem člověka nesmírně znaveného, který se však snaží ze všech sil, aby vydržel až do konce. Měl hluboké tmavé kruhy pod očima a ve tváři byl ták bledý, že se na tom bílém podkladě zdály jeho rty nalíčené. Byl si vědom toho, že si jej Maigret nechtě prohlíží, ale nedbal na to, a když se konečně opanoval, natáhl ruku ke zvonku. Poprvé se zdálo, že pohledem žádá o svolení. Nedalo se mluvit o úsměvu. Přesto jako by se jeho obličej vyjasnil; byl v tom velice vágní, hořký náznak svého druhu ironie vůči komisaři a kapka něhy vůči sobě.
Pomyslel si, když tiskl zvonek, že je to možná naposledy, co jedná jako svobodný bohatý muž v prostředí, které si vytvořil s takovou láskou?
Jako by to dnes u něj byl nějaký tik, přejížděl si rukou po čele; jen před příchodem sluhy to udělal dvakrát.
„Pro mě whisky…,“ pronesl. „A pro vás, pane Maigrete?“
„Přestože je na to brzy, napil bych se něčeho tvrdého, koňaku nebo armagnaku.“
Když už byl podnos na stole a skleničky plné, doktor, se zapálenou cigaretou v prstech, zasněně řekl:
„Nabízí se několik možností…“
Jako by se jednalo o problém, který mají společně vyřešit.
„Vždycky existuje jen jedna správná,“ vzdychl si Maigret jako ozvěna. A komisař se těžce zvedl, přistoupil k telefonu na psacím stole.
„Dovolíte?… Haló! Slečno, dejte mi 118 v La Roche-sur-Yon, prosím… Co říkáte? Že nemusím čekat?… Haló! Potřeboval bych mluvit s vyšetřujícím soudcem Alainem de Fol etier. Volá doktor Bel amy… Bel amy, ano… Haló! Pan de Fol etier?… Tady Maigret… Jakže?… Ale ne… Jsem u něj v pracovně a hned vám ho předám. Myslím, že má v úmyslu poprosit vás, abyste za námi co nejdřív přijel…“
Jako by se na tom byli předem domluvili, předal sluchátko lékaři, který se ho rezignovaně chopil. Na okamžik se jejich pohledy setkaly. Porozuměli si.
„To jsem já, Alaine… Opravdu bych rád, abys ke mně přijel, co nejdřív můžeš… Prosím? Jak tě znám, usedáš právě ke stolu a strávíš tam půlku odpoledne. Nemohl by ses toho projednou vzdát, spokojit se se sendvičem a skočit do vozu?… Že v něm manželka odjela do Fontenay…? V tom případě si vezmi taxík… Ano… Budeme na tebe čekat. Je to dost důležité.“
Zavěsil a znovu zavládlo v místnosti ticho, přerušené po chvíli zazvoněním telefonu. Bel amy pohledem požádal o svolení telefon vzít a Maigret zamrkal, že ano.
„Haló… Ano, maminko… Ne… Mám tu ještě nějakou práci… Ale ne… Naobědvej se sama… Nepřijdu dolů…“
Zavěsil a řekl:
„Uznejte, že nemáte nejmenší důkaz.“
„To je pravda.“
V postoji Filipa Bel amyho nebylo nic arogantního. Nebyl vůči svému společníkovi vyzývavý. Prostě to konstatoval, a nijak vítězně. Byli zde jako dva muži, kteří v klidu probírají všechny okolnosti určitého problému.
„Nevím, jak budete, postupovat, až tu bude Alain, ale pochybuji, že ve stavu, v jakém je momentálně vyšetřování, od něj získáte zatykač. Nejen proto, že je to můj přítel. Před takovou odpovědností by zaváhal kterýkoli vyšetřující soudce.“
„Přesto si já tu odpovědnost na sebe vzít musím. Nemyslíte, pane doktore, že už takhle je dost obětí?“
Bel amy sklonil hlavu, možná si prohlížel své ruce.
„Ano,“ připustil nakonec… „Myslel jsem na to, než jste přišel. Už dva dny sleduji abych tak řekl hodinu za hodinou směr vašich myšlenek; jdou uhodnout podle toho, co děláte. Dnes ráno jsem ještě před vámi pochopil Olžinu roli v té věci, pak jsem vás viděl na promenádě, jak chodíte od dveří ke dveřím, a věděl jsem, že skončíte u ní. Měl jsem před vámi náskok. Zatímco jste se vyptával lidí, mohl jsem zazvonit u malých zadních dveří…“
„Myslíte, že by to bylo stačilo?“
„Uvědomte si, že ani s Olžiným svědectvím proti mně nemáte jediný důkaz.…
