(7)
Ulice na pomezí města a venkova opět nabyla svého obvyklého vzhledu. Tu a tam seděl na židli přede dveřmi starý penzista a potahoval z dýmky. Tu a tam bylo otevřenými dveřmi slyšet křiklavý hlas volající nějaké děcko. Uprostřed ulice si hráli hoši s míčem, zatímco kus dál na nedlážděném chodníku lezl po zemí úplně malý kluk s holým zadečkem, jenom v krátké modré košilce. Dveře u Duffieuxů byly zavřené. Konečně je nechali na pokoji a právě Maigret byl nucen znovu je obtěžovat. Soudcova věta ho úplně uzemnila. Tak tedy pan doktor Bel amy sám se první zmínil o dívenčině včerejší návštěvě.
Vlastně bylo logické, že si kryje záda, když holčičku viděl komisař. Jak asi vysvětlil její přítomnost v manželčině ložnici?
Maigret zaklepal, slyšel zaskřípání židle na kuchyňských dlážkách, a dveře se otevřely; stála před ním tlustá žena z dnešního rána. Poznala ho? Mluvila už během dne s tolika lidmi, že si možná říkala – o jednoho víc nebo míň, to už je jedno.
Dala si prst na ústa a řekla:
„Psst… Usnula…“
Maigret vstoupil, smekl, podíval se na dveře do ložnice, které nechali pootevřené, aby zaslechli sebeslabší zavolání paní Duffieuxové, jíž lékař předepsal prášky na spaní. Jak to, že měl komisař pocit – jako už toho dne ráno –, že je zima, a přitom byl srpen? Možná že je to tak vždycky v těchto domcích? Bylo zde už šero, jako by se smrákalo. V kamnech bylo zatopeno a na plotně se vařila polévka, z níž vycházela vůně pórku. To snad ten oheň hučící ve sporáku s rozpálenými kolečky uprostřed vyvolával pocit, že je zima.
Duffieux s rozepnutým límečkem u košile seděl v rákosovém křesle, hlavu zvrácenou nazad a otevřená ústa. I on spal a ve spánku si zachoval výraz strnulého úžasu a zoufalství. Jak se té stařeně podařilo po všem tom pobíháni lidí všechno umýt a dát do pořádku? Dům voněl čistotou, mýdlem. Žena usedla a automaticky vzala do rukou pletení, protože ženské jako ona nezůstávají nikdy s rukama v klíně.
Maigret si přenesl židli ke sporáku. Chápal, že kamna jsou pro určité lidi svého druhu společností. Zeptal se potichu:
„Vy jste z rodiny?“
„Děti mně říkaly teto,“ odpověděla, aniž přestala počítat očka. „Ale příbuzná nejsem. Bydlím o tři domy dál. Byla jsem u toho, když Marta rodila. U mě tu malou taky nechávala, když šla na nákup. Nikdy neměla pevný zdraví.“
„Přišli na to, proč byla včera malá Lucila u doktora Bel amyho?“
„Ona byla u pana doktora…? To mi neřekli. Vy jste nebyl s těmi pány? Počkejte… Mluvili o penězích, který našli v krabici, a o lístkách z tomboly. To musí být ono… Běžte do pokoje. Mě už zlobí ty mý starý nohy… Otevřete skříň… Po jejich odchodu jsem dala věci jakžtakž na svý místo. Vpravo vzadu najdete plechovou krabici…“
Tělo dítěte už odvezli. Jako Lili Godreauovou i malou Lucilu ještě zohaví pitvou. Maigret udělal, co mu stará paní řekla. Pod šatstvem, které inspektoři asi museli prohlédnout až po poslední šev, objevil starou krabici od sušenek a přinesl si ji do kuchyně. Žena ho pozorovala, jak otvírá krabici, počítá bankovky a drobné. Způsobilo to cinkání počítaných peněz? Duffieux pootevřel víčka, a když poznal, že je tu opět cizí tvář, raději je zase zavřel a utekl se do spánku.
Krabice obsahovala dvě stě třicet pět franků. Pak tam byly v bločcích lístky do tomboly na podporu městských škol. Jeden lístek stál frank, celý bloček dvacet pět franků. Většina lístků byla prodána po jednom a na zbylých útržcích byla jména lidí z okolí. Na listu papíru vytrženém ze sešitu si malá Lucila poznamenala:
Malterre: 1 blok Jangen: 1 blok Mathis: 1 blok Bel amy: 1 blok Tři první jména byla jména obchodníků ve středu města.
Doktor Bel amy měl opět možnost vysvětlení, odzbrojujícího svou jasností. Stačilo soudci říct – ten se ostatně na nic neptal:
„Mimochodem, manželka mi řekla, že ta dívenka za ní byla včera odpoledne a prodala jí lístky do tomboly…
Maigretovi tohle vysvětlení nestačilo, protože on věděl, že paní Bel amyová děvčátko čekala. Věděl i to, že už u ní jednou bylo a že tenkrát řeklo Franc…
