(3)
Doufat Maigret, že doktora zaskočí překvapivou odpovědí? V tom případě se zklamal. Zprvu se zdálo, že doktor Bel amy ani jeho větu neslyšel, že se rozplynula v hluku přicházejícím z pláže a v šumění moře. Až po několika krocích ho zasáhla ozvěna posledních komisařových slov spíše než jeho hlas.
Tehdy se mu na tváři objevilo lehké překvapení. Mrkl po svém společníkovi, jako by pátral, kde se bere ta dvojsmyslnost odpovědi. Maigret, ten byl zase tváří v tvář partnerovi svého kalibru ve stavu takové vnímavosti, že se mu zdálo, že zachytí sebemenší nuanci myšlení toho druhého, a že vycítil doktorovo blíže neurčené zklamání, nevyjádřenou výčitku. Po několika vteřinách to přešlo; Bel amy už na to nemyslel; kráčeli vyrovnaným krokem po promenádě, pozorujíce oba mimoděk harmonickou křivku pláže, v níž bylo cosi ženského, skoro rozkošnického. Nastávala chvíle, kdy moře začíná trochu ztrácet barvu, trochu se zachvívá chladem, než je rozžehne západ slunce.
„Vy jste se narodil na venkově, viďte?“
Dalo by se říci, že jejich myšlenky zrovna jako jejich chůze dosáhly znovu svého druhu souladu, že jako staří milenci už nepotřebují dlouhé věty, ale jen jakousi algebru řeči.
„Ano, narodil jsem se na venkově.“
„Já se narodil ve starém domě, který patří mé rodině, pár kilometrů odtud v bažinách.“
Neřekl v zámku, ale komisař věděl, že Bel amyové mají rodinný zámeček někde v okolí.
„Z kterého kraje pocházíte?“
Někdo jiný by řekl z kterého départementu, ale Maigret přivítal to slovo kraj, měl je rád.
„Z Bourbonnais.“
Bylo cítit, že nejde o zbytečnou zvědavost. V otázkách nebylo ani stopy po banalitě.
„Vaši rodiče byli zemědělci?“
„Otec byl zámeckým správcem a řídil asi dvacet nájemných statků.“
Někdo mu kladl přesně ty otázky, které by kladl sám; neuráželo ho to, naopak. Dál šli mlčky. Mlčky také přešli ulici pár kroků za kasinem. Doktor Bel amy sáhl mechanicky do kapsy pro klíč. Na prahu se na moment zastavil, jako by zaváhal, pak otevřel bíle nalakované křídlo dveří. Maigret vstoupil bez rozpaků a bez údivu. Pod nohama ucítil tlustý koberec vestibulu a hned po prvních krocích se cítil obklopen pohodlím a útulností.
Bylo by nesnadné zařídit si klidnější a harmoničtější interiér, nezatížený zdůrazňováním bohatství, nic v něm totiž na sebe nepřitahovalo zvláštní pozornost; i samo světlo zde mělo svou kvalitu – jako dobré víno, jako některá jarní jiskřivá rána. Velká okna salónů byla otevřená a křesla v salónech vypadala, jako by v nich před pár okamžiky někdo seděl. Do poschodí vedlo pohodlné schodiště s kovaným zábradlím. K němu doktor zamířil.
„Pojďte za mnou, prosím, do mé pracovny…“
Nesnažil se skrývat určité uspokojení. V očích mu zářila ledva postižitelná pýcha. Stoupali beze spěchu po schodech a v tu chvíli došlo k malému incidentu. Otevřely se nad nimi nějaké dveře. Pro Maigreta to byly jakékoli dveře, neznal polohu pokojů, ale doktor už poznal podle zvuku, o které jde a že jde právě o ty určité. Svraštil obočí. Bylo slyšet kroky na křídle schodiště, na něž nebylo vidět. Kroky to byly lehké a váhavé, kroky někoho, kdo právě tak jako Maigret zřejmě dům dobře neznal.
Ten, kdo sestupoval, je asi slyšel a nahnul se přes zábradlí. Zdvihli hlavu a objevili malou dívčí hlavičku. Dívali se na sebe jen okamžik a v očích malé návštěvnice byl zmatek, váhala, jako by chtěla utéct směrem nahoru.
Místo toho najednou zrychlila a zjevila se jim celá; byla to vytáhlá hubená čtrnáctiletá dívenka s tenkýma nožkama v bavlněných, už trochu sepraných šatech. Proč Maigreta upoutala malá pompadurka pošitá barevnými korálky, kterou nervózně svírala v rukou?
Vypadala, jako by si chtěla vypočítat rozběh, jako by měřila pohledem prostor, kudy může proklouznout, a najednou se vrhla kupředu, opatrně se k nim točíc zády, běžela těsně při zdi, minula je, utíkala ze schodů čím dál rychleji, až skoro narazila na domovní dveře, horečně zatápala rukou po klice, jako ve snu, když nás někdo pronásleduje, když jsme v nebezpečí a narazíme na zeď.
Do…
