VII / Maigretova neděle
Paní Maigretová byla překvapena, když jí v sobotu ve tři hodiny manžel zatelefonoval a zeptal se jí, zda už začala vařit večeři.
„Ještě ne. Proč?. .. Co říkáš? Já chci, samozřejmě. Pokud si jsi jistý, že budeš volný. Jistě jistý? Platí. Obléknu se. Budu tam. U hodin. Ano. Ne, já nechci zelí, ale dám si ráda potée lorraine. Cože?
Nedéláš si legraci? Mluvíš vážně, Maigrete? Kam chci? Je to příliš krásné, než aby to mohla být pravda, a hádám, že mne zavoláš asi po hodině, abys mi oznámil, že nepřijdeš ani k večeři, ani se vyspat. No, přesto se připravím!“
Tak se stalo, že v tu sobotu místo pachu kuchyně voněl byt v ulici Richarda Lenoira koupelí a kolínskou a také trochu sladkým parfémem, který si paní Maigretová schovávala jen pro výjimečné příležitosti.
Maigret přišel na schůzku do alsaské restaurace v ulici Enghine skoro přesně, opozdil se jenom o pět minut. Byla to restaurace, kam chodili občas na večeři, a jako by Maigret myslel na stejné věci jako jiní muži, dal si oblíbené kyselé zelí.
„Vybrala jsi film?“
Protože to bylo to, čemu paní Maigretová při telefonickém hovoru příliš nevěřila. Pozval ji strávit večer v kině, které si sama vybere.
Šli do Paramountu na Italském bulváru a Maigret vystál bez bručení frontu na lístky, když předtím vyklepal svou dýmku do obrovského plivátka. Slyšeli elektrofonické varhany a viděli, jak se odspodu vynořuje orchestr, zatímco opona se proměňovala v jakýsi syntetický západ slunce. Teprve po několika animovaných kresbách to paní Maigretová pochopila. Promítali ukázky z příštího filmu, potom krátkou reklamu na sladké snídaně a nábytek na úvěr. Policejní prefektura nám oznamuje…
To bylo poprvé, co viděla tuto výzvu na plátně. Hned potom promítali antropometrickou fotografi Mosse zepředu, pak z profilu, se všemi falešnými jmény.
Prosíme všechny osoby, které potkaly tohoto muže během dvou posledních měsíců, aby zatelefonovaly naléhavě na…
„To bylo kvůli tomuhle?“ řekla, když už byli na ulici a ušli kus cesty domů pěšky, aby se nadýchali čerstvého vzduchu.
„Nejenom proto. Ostatně to není můj nápad. Prefektovi to navrhovali už dávno, ale nebyla dosud příležitost to realizovat. Moers si všiml, že fotografie v novinách jsou více či méně zkreslené kvůli rastru štočku a nanesení barvy. V kině naopak zvětšení i těch nejmenších charakteristických rysů vzbudí pozornost.“
„Konečně ať to bylo pro to či něco jiného, vydělala jsem na tom. Jak dlouho jsme již nebyli spolu v kině?“
„Tři týdny?“ zeptal se upřímně.
„Přesně dva a půl měsíce!“
Trochu se hašteřili, ale jenom pro zábavu. A ráno, kvůli slunci, které bylo opět zářivé a jarní, si Maigret v koupelně zpíval. Šel celou cestu pěšky skoro prázdnými ulicemi až na Zlatnické nábřeží a byla radost vidět široké chodby soudní policie s otevřenými dveřmi do prázdných kanceláří. Lucas přišel před chvílí. Přišel už i Torrence a Janvier; ani nebohý Lapointe se neopozdil, ale protože to bylo v neděli, pracovali tak trochu amatérsky. Nechali otevřené dveře mezi kancelářemi a čas od času místo hudby zaslechli hlas zvonů z celé čtvrti.
Lapointe jediný přinesl novou zprávu. Včera před odchodem ho Maigret požádal:
„Kde vlastně bydlí ten žurnalista, co se dvoří tvé sestře?“
„Už se nedvoří. Mluvíte o Antoinu Bizardovi?“
„Pohádali se?“
„Nevím. Možná, že mají ze mne strach.“
„Chtěl bych jeho adresu.“
„Nemám ji. Vím, kde obvykle jí, ale pochybuji, že by moje sestra věděla více. Zeptám se v redakci.“
Když přicházel, podal Maigretovi kus papíru. Byla to požadovaná adresa. V ulici Provence, ve stejném domě jako bydlel Philippe Liotard.
„To je dobře, maličký. Děkuji,“ řekl komisař bez jakéhokoliv komentáře. Kdyby bylo trochu tepleji, sundal by si sako a byl by jenom v košili jako lidé, kteří v neděli doma kutí, protože právě na kutění měl chuť.
Všechny jeho dýmky byly seřazeny na stole a on vytáhl z kapsy svůj velký černý notes, který stále plnil poznámkami, na které se později skoro nikdy nedíval.
Dvakrát nebo třikrát zaho…
