III / Hotel v ulici Lepic
Byla stále slunné dny, ale mráz hnal od úst páru a konečky prstů zábly. Maigret přesto zůstal na plošině autobusu a při čtení ranních novin chvilkami bručel a chvilkami se mimoděk usmíval. Přicházel brzy. Jeho hodinky ještě neukazovaly ani půl deváté, když vstoupil do kanceláře inspektorů. Právě ve chvíli, kdy Janvier, který dosud seděl na stole, se pokoušel seskočit a schovat noviny, které ostatním nahlas předčítal. Bylo tam asi pět nebo šest inspektorů, vesměs mladých. Čekali až jim Lucas přidělí denní úkoly. Vyhýbali se pohledu na komisaře a ti, kteří se na něj kradmo podívali stěží zachovávali vážnou tvář.
Nemohli vědět, že článek ho pobavil stejně jako je, ale že musel udržet svůj bručounský výraz, protože se to od něj čekalo.
Na první stránce novin byl nad třemi sloupci nadpis:
Nehoda paní Maigretové Příhoda, která se udála včera na Anverském náměstí ženě komisaře, tu byla vyprávěna do nejmenších podrobností a chyběla jenom fotografie paní Maigretové s chlapečkem, který jí byl tak velkomyslně svěřen.
Otevřel dveře Lucasovi, který ten článek četl také, ale z určitých důvodů bral celou věc vážněji.
„Doufám, že jste si nemyslel, že to vyšlo ode mne? Byl jsem ráno velmi překvapen, když jsem se podíval na noviny. Nemluvil jsem se žádným reportérem. Včera, chvíli po naší rozmluvě, jsem telefonoval Lambal ovi na 9. obvod a vyprávěl jsem mu celou příhodu, ale když jsem ho pověřoval hledáním taxíku, jméno vaší ženy jsem neuvedl. Ostatně mi právě telefonoval, že měl štěstí a šoféra již našel. Posílá vám ho. Ten muž tu bude za několik minut.“
„Byl někdo v tvé kanceláři, když jsi volal Lambal a?“
„Pravděpodobně. Pořád tu někdo je. A dveře do kanceláře inspektorů byly asi otevřené, Ale kdo?
Mám hrůzu z pomyšleni, že někdo odtud vynáší informace.“
„Už jsem to tušil včera. To se přihodilo již 21. února, když jsi šel do ulice Turenne provést úřední prohlídku. Kdosi uvědomil Philippa Liotarda.“
„Kdo?“
„Nevím. Ale musí to být někdo odtud.“
„Proto také před mým příchodem zmizelo to zavazadlo!“
„Je to pravděpodobné.“
„Proč tedy v tom případě neodstranili také oblek se skvrnami od krve?“
„Možná na to nepomysleli, nebo se domnívali, že se nepřijde na původ těch skvrn. Možná na to už neměli čas.“
„Chcete, šéfe, abych vyslechl inspektory?“
„Vezmu si to na starost sám.“
Lucas ještě neskončil prohlídku hromady dopisů na dlouhém stole, ze kterého si udělal stůl pracovní.
„Něco zajímavého?“
„Ještě nevím. Je třeba to prověřit. Jsou tu nějaké hlášky o zavazadle. V jednom z dopisů se říká, že kufr ještě neopustil ulici Turenne a že musíme být slepí, když jsme ho dosud nenašli. Jiný dopis tvrdí, že jádro případu je v Concarneau. Pětistránkový dopis napsaný hustým písmem zase vysvětluje, že celou věc zosnovala vláda, aby odvedla pozornost od stoupajících životních nákladů.“
Maigret odešel do své kanceláře, sundal si klobouk a plášť, a přes to, že bylo mírné počasí, nacpal do kamen uhlí. Do jediných kamen na Zlatnickém nábřeží; zachránil je, když zřizovali v budově ústřední topení.
Otevřel dveře do kanceláře inspektorů a zavolal malého Lapointa, který právě přišel.
„Posaď se.“
Zavřel pečlivě dveře, zopakoval mladému muži, aby se posadil a obešel ho asi dvakrát nebo třikrát a zvědavě se po něm díval.
„Jsi ambiciózní?“
„Ano, pane komisaři. Chtěl bych udělat kariéru jako vy. Snad to není velká domýšlivost.“
„Tví rodiče jsou bohatí?“
„Ne. Můj otec je bankovním úředníkem v Meulanu a musel se hodně uskrovnit, aby mohl sestře a mně dát potřebnou výchovu.“
„Jsi zamilovaný?“
Nezačervenal se, ani nepřišel do rozpaků.
„Ne, ještě ne. Mám ještě čas. Je mi dvacet čtyři let a chci se ženit, až budu mít zajištěné postavení.“
„Žiješ sám?“
„Naštěstí ne. Má mladší sestra Germaine je také v Paříži. Pracuje v nakladatelství na Levém břehu. Žijeme společně a ona vaří večeře. Tak šetříme.“
„Má nějakého milence?“
„Je jí teprve osmnáct let.“
„Když jsi šel poprvé do ulice Turenne, vrátil ses hned sem?“
Náhle …
