Anglický kriticko-realistický spisovatel, publicista a novinář Charles Dickens se narodil roku 1812. Je nejvýznamnějším a nejpopulárnějším představitelem viktoriánského románu. Z nuzných poměrů se vypracoval na opravdovou hvězdu literárního nebe a to jen svou houževnatostí a vytrvalostí.
Prožil krušné dětství – byl často nemocný, jeho rodina se ocitla na hranici bídy. Po přestěhování z idylického venkova do Londýna dluhy začaly narůstat. Jeho otec šel nakonec do vězení pro dlužníky, kam ho později následovala celá rodina včetně dětí. Jako desetiletý chlapec musel pracovat. Potloukal se po Londýně a nasál do sebe atmosféru pochmurného velkoměsta 1. pol. 19. stol.
Na školní vzdělání nezbyly peníze, a tak dvanáctiletý Charles musel pracovat v továrně na leštidla. V té době vedl mnohem nuznější život než rodiče ve vězení.
Když se rodinné poměry zlepšily díky nenadálému dědictví, začal chodit nějaký čas do soukromé školy, kde se toho sice moc nenaučil, ale poznal další prostředí, které zvěčnil ve svém díle. Později pracoval jako písař, po večerech se naučil těsnopis a ve dvaceti letech se stal parlamentním dopisovatelem listu Morning Chronicle.
Svou literární dráhu zahájil drobnými časopiseckými črty a povídkami pod pseudonymem Boz, v nichž zachycoval londýnské prostředí a postavy i z nižších společenských vrstev. Kritiku veřejných institucí a sociálních poměrů zmírňoval láskyplným humorem. Měl sklon k senzačním a kriminálním motivům. Byl mistrem dějových zápletek, výstižných osobních charakteristik a usiloval i o citovou působivost.
Jeho časopisecké črty plné humoru si čtenáři tak oblíbili, že se rozhodl pustit do rozsáhlejšího díla. Roku 1836 začal psát humoristický román na pokračování Kronika Pickwickova klubu. Tento román měl fenomenální úspěch, především díky další Dickensově výjimečné vlastnosti – jiskrnému humoru.
Zvláštností tehdejší doby, která do jisté míry ovlivnila celou Dickensovu tvorbu, byl zvyk romány na pokračování vydávat v sešitech či novinách, a teprve podle jejich úspěchu jim dát i knižní podobu. Aby se Dickens uživil, byl nucen každý měsíc odevzdat určitý počet stran románu, o němž někdy sám nevěděl, jak skončí. Přízeň čtenářů byla vrtkavá, a tak autor musel děj obohacovat novými a novými postavami. To je důvod, proč Dickensovy romány někdy představují složitý, téměř nepochopitelný propletenec. Kritici však při rozboru jeho díla zjišťují, že své romány dokonale promýšlel, že s postavami žil, a pokud měly zemřít, trpěl spolu s nimi.
Roku 1837 začal vycházet román Oliver Twist, jehož námětem je autorovo celoživotní téma – tragický osud chudých dětí. Tento román se vyznačuje kritickým pohledem na soudobé instituce a silným sociálním soucítěním.
Od roku 1842 Dickens přednášel ve Spojených státech na téma zrušení otroctví a o mezinárodní ochraně autorských práv.
Dickense také velmi přitahovalo divadlo a uvažoval i o herecké kariéře, jeho dramatické práce však nebyly úspěšné.
Dodnes ne zcela vyjasněný je Dickensův citový život, po nenaplněné lásce k dívce ze „společensky vyšší třídy“ si vzal za ženu „sobě rovnou“. Založil s ní početnou rodinu a stal se starostlivým i náročným otcem. Silné city však postupně choval i ke dvěma mladším manželčiným sestrám: jedna z nich brzy zemřela, druhá dlouhá léta patřila k Dickensově rodině a podílela se na výchově dětí, a to i poté, co se – na konci 50. let – manželství rozpadlo, neboť spisovatel vzplanul láskou k mladé herečce.
Obraz Dickensovy osobnosti je třeba doplnit i zmínkou o bohatém společenském životě (vyhýbal se ovšem aristokracii), ale také o neshodách s nakladateli či návalech sebelítosti. Značně se Dickens angažoval ve veřejném životě – podobně jako v literárních dílech se zabýval zejména sociálními problémy a s nimi související zločinností a soudním systémem.
Charles Dickens zemřel v létě roku 1870 u Chathamu na mozkovou mrtvici, jako mimořádná a ctěná osobnost. Po jednomyslném přání národa byl slavně pochován ve Westminsterském chrámě.
Víc toužíme po tom, aby nás lidé pokládali za duchaplné než za dobré.
Každý neúspěch člověka něčemu naučí, pokud se chce nechat poučit.
Není důležité to, co můžeme udělat, ale to, co musíme udělat.
Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce.
Nikdo není zbytečný na tomto světě, kdo ulehčuje břemeno jiných.
Láska a nenávist jako noha nohu doplňuje, aby byl možný pohyb, jsouce obě poslušny jedné vůle.
Ví Bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce.
Vše, co stojí za to, aby bylo vykonáno, stojí za to, aby bylo vykonáno dobře.
Kdo z hrdosti nepřizná vlastní chyby, nemá hrdost.
Lichocením je zpravidla vyjádřeno podceňování.
Láska je dočasná nepostradatelnost jednoho po druhém.
Charles Dickens
