02 KAPITOLA
Tisíc sedm set dvě míle po silnici od Chicaga se stavěl nový byt pro hosty. Sestával z jedné jediné místnosti. Ta místnost se stavěla podle neobvyklého plánu vypracovaného důkladným mužem, který jej pečlivě promyslel. Návrh vyžadoval neobvyklé provedení.
Byt byl navržen pro zvláštní účel a pro zvláštního hosta. Podstata toho účelu a totožnost onoho hosta diktovaly ono neobvyklé provedení. Přestavba probíhala v prvním patře již existující budovy. Byla zvolena rohová místnost. Na dvou vnějších stěnách měla řadu oken. Směřovaly na jih a na východ. Sklo bylo vytlučeno a nahrazeno silnou překližkou. Zvnějšku byla překližka natřena na bílo, aby splývala se zdmi budovy. Zevnitř zůstala neopracována.
Strop rohové místnosti byl stržen. Byla to stará budova a strop byl ze silné vrstvy omítky. Zaplnila místnost dusivým oblakem prachu. Zůstaly jen trámy. Strženy byly i vnitřní zdi. Stěny byly původně obloženy starou borovicí, vyhlazenou věkem i leštěnkou. To všechno zmizelo. Rám budovy a silná stará dehtová lepenka za vnitřními stěnami stály odhaleny. Z podlahy byla vytrhána prkna. Pod silnými podlahovými nosníky prosvítal zaprášený strop spodní místnosti. Z místnosti zbyla jen vnější slupka.
Stará omítka ze stropu a prkna ze zdí i z podlahy byly vyházeny z oken, než je zabednili překližkou. Dva muži, kteří demoliční práce prováděli, navršili všechnu tu suť lopatami na velkou hromadu a potom přistavili k hromadě náklaďák, aby ji odvezli pryč. Snažili se nezanechat po sobě žádný nepořádek. Bylo to poprvé, co pro onoho zvláštního zaměstnavatele pracovali, a padly narážky na další zakázky. A když se rozhlédli, viděli, že je potřeba udělat ještě spoustu práce. Vzato kolem a kolem, optimistické vyhlídky. Sehnat nové zakázky nebylo lehké a tenhle zaměstnavatel nesmlouval o ceně. Ti dva muži měli pocit, že udělat dobrý dojem je v jejich dlouhodobém zájmu. Pilně nakládali na náklaďák poslední úlomky omítky, když se u nich zastavil sám zaměstnavatel.
„Hotovo?“ zeptal se.
Zaměstnavatel byl obrovský chlap, mimořádně odulý, mluvil vysokým hlasem a na bledých tvářích mu planuly dvě rudé skvrny velikosti nikláku. Pohyboval se lehce a tiše, jako muž o tři čtvrtiny menší. Výsledný efekt byl člověk, před kterým lidé uhýbali pohledem a odpovídali rychle.
„Právě uklízíme,“ odpověděl první řemeslník. „Kam to máme složit?“
„Ukážu vám,“ řekl zaměstnavatel. „Musíte jet dvakrát. Tamta prkna odvezete zvlášť.“
Druhý řemeslník přikývl. Prkna z podlahy byla osmnáct palců široká, z lesů, kde si dřevorubci mohli vybrat jakýkoliv strom, který chtěli. Na korbu by se se zbytky suti v žádném případě nevešla. Naložili poslední úlomky a zaměstnavatel se k nim vmáčkl do náklaďáku. Byl tak velký, že se tam jen stěží vešel. Ukázal za starou budovu.
„Jeďte asi míli na sever,“ přikázal.
Cesta je vyvedla z města a potom se v ostrých zatáčkách kroutila nahoru do kopce. Objevila se další budova. Zaměstnavatel na ni ukázal.
„Tady. Odnoste to dozadu.“
Tiše odkráčel pryč a oba řemeslníci vyložili náklaďák. Odjeli zpět na jih a natahali na korbu stará borovicová prkna. Znovu se vydrápali strmými zatáčkami a složili náklad. Odnosili prkna do budovy a úhledně je vyrovnali do temného prostoru vzadu. Potom se ze stínu vynořil zaměstnavatel. Čekal na ně. Něco držel v ruce.
„Hotovo,“ oznámil první řemeslník.
Zaměstnavatel přikývl.
Zvedl ruce. Držel v nich zbraň. Matně černý automat. Prvního řemeslníka zasáhl do hlavy. Třeskot kulky byl ohlušující. Krev, kosti a mozek se rozstříkly na všechny strany. Druhý řemeslník strnul hrůzou. Potom se rozběhl. Zoufale kličkoval ze strany na stranu, aby se kryl. Zaměstnavatel se usmál. Líbilo se mu, když utíkali. Sklonil svou obrovskou paži. Vystřelil a zasáhl druhého řemeslníka zezadu do kolene. Znovu se usmál. Teď je to ještě lepší. Líbilo se mu, když utíkali, ale ještě víc se mu líbilo, když se svíjeli na zemi. Chvíli stál a naslouchal, jak zraněný naříká. Potom k němu tiše došel a pečlivě namířil. Prostřelil mu d…
