31 KAPITOLA
Holly se zastavila v chodbě. Usmála se. 2ena nechala svou zbraň opřenou o zeď přede dveřmi. To byl ten okamžik ticha. Odemkla klíčem, položila podnos na podlahu, shodila zbraň, opřela ji o zeď, sebrala tác a teprve potom otevřela dveře.
Odložila kovovou tyč a vzala si zbraň. Takovou ještě nikdy předtím nepoužila. A ani by ji použít nechtěla. Byl to malý samopal. Ingram MAC 10. Pro vojenské účely úplná vykopávka. Dávno překonaná. Hollyini spolužáci v Quanticu by se potrhali smíchy. Říkali jí telefonní budka. Byla tak nepřesná, že jste museli stát se svým člověkem v telefonní budce, abyste ho trefili. V dané chvíli pochmurný vtip. A střílela příliš rychle. Tisíc výstřelů za minutu. Jedno zmáčknutí spouště a zásobník byl prázdný.
Pořád to ale byla lepší zbraň než kus starého kovového rámu od postele. Zkontrolovala zásobník. Byl plný, třicet nábojů. Komora čistá. Cvakla spouští a dívala se, jak se mechanizmus pohnul. Lépe už fungovat nemohla. Zasunula zásobník zpátky. Utáhla popruh a přehodila si samopal těsně přes rameno. Natáhla kohoutek a pevně stiskla pažbu. Sevřela hůl a přešla ke schodům.
Zastavila se a čekala. Pečlivě naslouchala. Žádný zvuk. Sešla ze schodů, schod za schodem, ingram připravený před sebou. Pod schodištěm se opět zastavila a naslouchala. Žádný zvuk. Prošla chodbou a dostala se ke dveřím. Otevřela je a vyhlédla ven.
Ulice zela prázdnotou. Byla ale široká. Připadala jí jako obrovský městský bulvár. Dostat se do bezpečí na druhou stranu jí potrvá minuty. Minuty na otevřeném prostranství vystaveném okolním svahům. Odhadla vzdálenost. Zhluboka vydechla a sevřela hůl. Vystrčila Ingram. Ještě jednou vydechla a kulhavě se rozběhla. Zabodávala hůl do země, přeskakovala na zdravou nohu, rozháněla se zbraní doprava a doleva, aby kryla oba přístupové směry.
Vrhla se za val před zbořeným okresním úřadem. Proklopýtala kolem jeho zadní strany a škrábala se dlouhými šlahouny podrostu na sever. Vstoupila do lesa, třicet yardů od hlavní stezky. Opřela se o strom, zlomila se v pase a prudce oddechovala vyčerpáním a strachem.
Tohle byla opravdová akce. Situace, do které celý svůj život směřovala. V hlavě jí zněly válečné příběhy jejího otce. Džungle ve Vietnamu. Bezdechý strach, že vás v zeleném podrostu pronásledují. Vítězoslavný pocit z každého dalšího kroku, z každého dalšího překonaného yardu. Viděla před sebou obličeje tichých tvrdých mužů, které jako dítě potkávala na základně. Instruktorů v Quanticu. Cítila zklamání, že ji poslali do bezpečí kanceláře v Chicagu. Veškerý výcvik nanic, jen proto, kým byla. Nyní se všechno změnilo. Zhluboka se nadechla. Potom znovu. V krvi jí vřely geny předků. Dříve je vnímala jako nevítané vetřelce. Nyní ji rozehřívaly a těšily. Dcera svého otce. Táhněte s tím k čertu.
* * *
Reacher byl připoutaný k obrovskému kmeni borovice. Odvlekli ho úzkou stezkou na Baštu. Spaloval ho vztek. Jedna rána a jeden kopanec bylo víc, než kolik utržil od raného dětství. Vztek pohlcoval bolest. A zatemňoval mu mozek. Život za život, prohlásil ten tlustý parchant. Reacher se kroutil na podlaze a ta slova mu byla úplně jedno.
Teď mu však už jedno nebyla. U stromu si na ně vzpomněl. Nahrnuli se k němu muži a ženy a usmívali se. Byly to úsměvy, které již před dávnou dobou viděl. Úsměvy znuděných dětí žijících v izolaci vojenské základny, jež se právě dozvěděly, že do jejich městečka přijede cirkus.
* * *
Usilovně přemýšlela. Musí přijít na to, kam ho odvedli. A musí odhadnout, kde najde apelplac. Potom se musí dostat mezi tato dvě neznámá místa a nastražit léčku. Věděla, že mýtina s baráky je na strmém kopci. Pamatovala se, jak ji vedli ze svahu ke správní budově. Apelplac bude patrně velké ploché prostranství. Proto se musí rozkládat výš na kopci na severozápadě, kde se terén vyrovnává do horského dolíku. Kus za baráky. Vydala se lesem nahoru do svahu.
Snažila se neztratit hlavní stezku. Každých pár yardů se zastavila, podívala se na jih, otočila se doprava a dole…
