36 KAPITOLA
Reacher se probudil přesně dvě minuty před desátou. Udělal to svým normálním způsobem, což znamenalo rychle, bezhlučně, beze změny rytmu dechu. Nepatrně pootevřel oči. Na druhém konci kárného baráku se Joseph Ray stále opíral o dveře. Glock měl položený vedle sebe. Díval se na hodinky.
Reacher odpočítal v duchu devadesát vteřin. Ray klouzal pohledem mezi stropem a hodinkami. Potom se podíval na Reachera. Reacher se jediným plynulým pohybem posadil. Přitiskl si dlaně na uši, jako by naslouchal tajnému rozhovoru. Ray vykulil oči. Reacher kývl a postavil se. „V pořádku,“ řekl. „Otevřete, Joe, dveře.“ Ray vytáhl z kapsy klíč. Odemkl dveře. Dveře se otevřely.
„Chcete si s sebou vzít glock?“ zeptal se.
Natáhl pistoli k Reacherovi, pažbou napřed. V očích se mu zračila úzkost. Reacher se pousmál. Nic jiného nečekal. Ray byl hloupý, ale zase ne tak hrozně. Měl dvě a půl hodiny na rozmyšlenou. Toto byla závěrečná zkouška. Když si od něj vezme zbraň, potvrdí, že si vymýšlel. Nepochyboval o tom, že zbraň není nabitá a zásobník má Ray v kapse.
„Nepotřebuji ji,“ odmítl Reacher. „Máme celé území pokryté. Mám k dispozici zbraně mnohem účinnější než devítimilimetr, Joe.“
Ray přikývl a napřímil se.
„Nezapomeňte na ty laserové paprsky,“ upozornil ho Reacher. „Když vyjdete s baráku, jste na místě mrtvý. S tím nemohu nic udělat. Vouz comprenez, mon ami?“
Ray znovu přikývl. Reacher vyklouzl do temnoty. Ray za ním zavřel dveře. Reacher tiše obešel barák a schoval se za roh. Klekl si a našel kamínek. Potěžkal ho v ruce a čekal, jestli Ray nepůjde za ním.
Nevyšel. Reacher čekal osm minut. Dlouholetá zkušenost ho naučila: když nepřijdou do šesti minut, nepřijdou vůbec. Lidé myslí v pětiminutových intervalech, protože tak jsou nastaveny jejich vnitřní hodiny. Říkají si: počkám pět minut. Potom z opatrnosti přidají ještě minutu. Považují to za chytré. Reacher čekal prvních pět minut, potom další jednu a pro jistotu přidal ještě dvě. Ray nevyšel. Což znamenalo, že to již neudělá.
Mýtině se Reacher vyhnul. Držel se mezi stromy. Postupoval lesem. Vyšlapané stezky si ani nevšiml. Psů se nebál. Nebyli venku. Fowler mluvil o pumách, které se potulují po okolí. Nikdo nenechá psy venku, když jsou pumy na lovu. Do rána by z nich nic nezbylo.
Obešel Baštu v kruhu, v úkrytu stromů. Nesvítila žádná světla a celé místo bylo nehybné a tiché. Čekal v lese za jídelnou. Kuchyně byla čtvercový přístavek neuměle připojený k hlavní budově. Ani v ní nesvítila žádná světla, dveře však byly otevřené a žena, která mu přinesla snídani, čekala v přítmí. Pozoroval ji z lesa. Čekal pět minut. Potom šest. Nikde ani pohyb. Hodil kamínek na cestičku vlevo od ní. Trhla sebou. Tiše zavolal. Vyloupla se z přítmí. Sama. Přešla k lesu. Vzal ji za rameno a vtáhl ji do tmy.
„Jak jste se dostal ven?“ zašeptala.
Nedokázal odhadnout, kolik jí je. Možná třicet pět, možná také čtyřicet pět. Byla to hezká žena, štíhlá, dlouhé rovné vlasy, ale ustaraná a vyděšená. Přesto z ní vyzařovala odvaha a houževnatost. Hodila by se do vozů prvních pionýrů před sto lety v Oregonu.
„Jak jste se dostal ven?“ zopakovala šeptem.
„Dveřmi,“ zašeptal Reacher v odpověď.
Žena se na něj jen zaraženě podívala.
„Musíte nám pomoct,“ zašeptala.
Potom se zarazila, sevřela ruce a s hrůzou se podívala kolem sebe.
„Jak vám mám pomoct? A proč?“
„Jsou to šílenci. Musíte nám pomoct.“
„Jak?“ zeptal se znovu.
Jen stáhla obličej a rozhodila rukama, jako by to bylo jasné nebo jako by nevěděla, kde začít.
„Povězte mi to od začátku,“ vyzval ji.
Dvakrát přikývla, polkla a sebrala se.
„Lidé mizí,“ řekla.
„Jací lidé? Jak mizí?“
„Prostě mizí. Vězí za tím Borken. Převzal moc. To je dlouhá historie. Většina z nás tady už dlouho žila, nikým nerušena, s rodinami. Já jsem patřila k Severozápadním svobodným občanům. Potom kolem začal obcházet Borken a mluvil o jednotě. Snažil se nás přesvědčit. Ostatní velitelé s jeho názory nesouhlasili. A potom se prostě začali ztrácet. Zmizeli. Borken nám řekl…
