29 KAPITOLA
Holly zaslechla kroky na chodbě právě ve chvíli, kdy uvolnila šestý šroub. Lehké kroky. Jackson to nebyl. Kroky opatrně našlapujícího muže znějí jinak. Nějaká žena. Přede dveřmi se kroky zastavily. Na chvíli umlkly. Položila dlouhou trubku zpátky do rámu. Do zámku zajel klíč. Vrátila matraci na své místo. Přetáhla přes ni pokrývku. Další odmlka. Dveře se otevřely.
Do místnosti vstoupila žena. Vypadala jako všechny ostatní. Bílá, štíhlá, dlouhé rovné vlasy, tvrdý nehezký obličej bez nalíčení a ozdob, rudé ruce. Nesla tác přikrytý bílým látkovým ubrouskem. Beze zbraně.
„Oběd,“ oznámila.
Holly přikývla. Srdce jí prudce bušilo. Žena tam stála, v rukou tác, rozhlížela se po místnosti, probodávala pohledem nové borovicové stěny.
„Kam vám to mám položit?“ zeptala se. „Na postel?“
Holly zavrtěla hlavou.
„Na podlahu.“
Žena se sklonila a položila tác na podlahu.
„Řekla bych, že by se vám hodil stůl. A židle.“
Holly se podívala na laciné nádobí a pomyslela si: nástroje.
„Chcete, aby vám přinesli židli?“ zeptala se žena.
„Ne,“ odmítla Holly.
„Jak myslíte. Mně by se jedna, být vámi, hodila. Mám počkat, až dojíte. Abyste nám náhodou neukradla stříbro.“
Holly neurčitě přikývla a obešla ženu. Střelila pohledem po otevřených dveřích. Žena ji sledovala a usmála se.
„Nemáte kam utéct,“ řekla. „Jsme na míle daleko od jakékoliv civilizace a obklopuje nás obtížný terén. Severním směrem byste se za několik týdnu dostala do Kanady, kdybyste našla dost lesních plodů, kořínků a hmyzu k jídlu. Na západ byste musela přeplavat řeku. Na východ byste se ztratila v lese nebo by vás sežrali medvědi, a i kdybyste přežila, do Montany je to pořád měsíc cesty. Na jihu bychom vás zastřelili. Hranice je obsypaná strážemi. Neměla byste šanci.“
„Cesta je zatarasená?“ zeptala se Holly.
Žena se usmála.
„Vyhodili jsme most do vzduchu. Žádná cesta už neexistuje.“
„Kdy? Přece jsme po ní přijeli.“
„Právě teď. Copak jste to neslyšela? Za těmihle stěnami vlastně asi ne.“
„Jak se odsud tedy dostane Reacher? Má přece jet předat nějakou zprávu.“
Žena se ještě jednou usmála.
„Změnili jsme plán. Ta mise se nekoná. Nikam nepojede.“
„Proč ne?“
Žena se jí podívala přímo do očí.
„Zjistili jsme, co se stalo Peteru Bellovi.“
Holly mlčela.
„Zabil ho Reacher. Uškrtil ho. V Severní Dakotě. Právě jsme se to dozvěděli. Předpokládám ale, že vy jste o tom věděla.“
Holly na ni zírala. Projelo jí hlavou: Reacher je v obrovském maléru. Viděla ho spoutaného a někde zavřeného.
„Jak jste to zjistili?“ zeptala se tiše.
Žena pokrčila rameny.
„Máme spoustu přátel.“
Holly se na ni stále upřeně dívala. Pomyslela si: to ten špicl. Vědí, že jsme byli v Severní Dakotě. Stačí mapa a pravítko, aby jim došlo, kde se nacházíme teď. Představila si cvakání klávesnic počítačů a tucet rozzářených obrazovek s Jacksonovým jménem.
„Co se s Reacherem stane?“
„Život za život,“ poučila ji žena. „Tak to u nás chodí. A pro vašeho kamaráda Reachera to platí stejně jako pro kohokoliv jiného.“
„Co se s ním ale stane?“ zeptala se Holly ještě jednou.
Žena se zasmála.
„K tomu není zapotřebí žádné velké obrazotvornosti. Nebo možná vlastně ano. Nemyslím, že se s ním stane něco jednoduchého.“
Holly zavrtěla hlavou.
„Byla to sebeobrana. Pokusil se mě znásilnit.“
Žena si ji změřila opovržlivým pohledem.
„Jak to tedy mohla být sebeobrana? Reachera se snad znásilnit nepokusil. A nejspíš jste si o to říkala.“
„Prosím?“
„Určitě jste na něj vystrkovala kozy. Moc dobře tyhle městský děvky známe. Chudáček Peter takovým věcem nikdy nedokázal odolat.“
Holly na ni jen zírala. Potom pohlédla ke dveřím.
„Kde je Reacher nyní?“
„Nemám tušení. Řekla bych, že bude připoutaný řetězem k nějakému stromu.“
Potom se škodolibě zazubila.
„Ale vím, kde skončí. Na apelplacu. Tam se obvykle podobné věci odehrávají. A všechny nás pozvou, abychom se na tu legraci podívali.“
Holly z ní nespouštěla pohled. Potom polkla. A přikývla.
„Nepomohla byste mi s tou postelí?“ požádala. „Špatně se m…
