Příběh dvou měst

Charles Dickens

79 

Elektronická kniha: Charles Dickens – Příběh dvou měst (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dickens21 Kategorie: Štítek:

Popis

Charles Dickens: Příběh dvou měst

Anotace

Charles Dickens – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Jazyk

Název originálu

A Tale of Two Cities

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Příběh dvou měst“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Kapitola čtrnáctá
Počestný obchodník

Když tak seděl pan Jeremiah Cruncher na své stolici na Fleet Streetu, maje vedle sebe svého hrozně ježatého kluka, viděl den co den před sebou nesmírný počet nejrůznějších věcí. Kdo by také byl mohl sedět na čemkoli na Fleet Streetu za nejživějších hodin dne a nebýt oslněn i ohlušen obrovskými průvody, z nichž jeden směřoval se sluncem k západu, druhý od slunce k východu, ale oba vždy mířily k rovinám za rudě červeným obzorem, kde slunce zapadá.

Se slámou v ústech seděl tu pan Cruncher a pozoroval ty dva proudy jako onen pohanský venkovan, jenž měl po několik století za povinnost bdít nad řekou – a rozdíl byl jen v tom, že Jerry nikterak neočekával, že jeho proudy vyschnou. Nebylo by to bývalo také očekávání, v němž by byl mohl spatřovat nějaký prospěch, neboť určitá menší část jeho příjmu pocházela z toho, že doprovázel bázlivé ženy (většinou tělnaté a překročivší již prostřední léta) z té strany proudu, na které stála Tellsonova banka, na protější břeh. Třebaže v každém tom případě pobyli spolu velmi krátce, vždy byl pan Cruncher dámou tak zaujat, že nezapomněl vyjádřit velikou touhu vypít skleničku dámě na zdraví. A právě dary, jež mu bývaly uštědřeny, aby mohl vykonat tento blahovolný skutek, doplňovaly, jak už jsme řekli, jeho jmění.

Byly doby, kdy básník seděl na stolici na veřejném místě a hloubal před zraky lidí. Sedě na stolici na veřejném místě, nejsa však básník, hloubal pan Cruncher co možno nejméně a rozhlížel se kolem sebe.

Stalo se, že se takto zaměstnával ve chvíli, kdy davy prořidly, kdy už tu bylo málo opozdivších se žen a kdy se mu vůbec vedlo tak nevýnosně, až začal silně podezřívat paní Cruncherovou, že sebou jistě zas hodila o zem a modlí se víc než jindy, když tu upoutal jeho pozornost jakýsi neobvyklý dav lidí, valící se po Fleet Streetu na západ. Pohlédnuv tím směrem, zjistil pan Cruncher, že tam přichází jakýsi pohřeb a že proti tomu pohřbu lidé něco namítají, což právě způsobilo to pozdvižení.

„Mladý Jerry,“ obrátil se pan Cruncher na svého potomka. „Někoho pohřbívají.“

„Hurá, táto!“ zvolal mladý Jerry.

Mladý muž vydal ze sebe ten výkřik s jakýmsi tajuplným přízvukem. Staršího muže však výkřik tak pohněval, že vyčkal, až bude vhodná příležitost, a vlepil mladému muži jednu za ucho.

„Co tím myslíš? Co tady křičíš hurá? Co tím chceš svému otci povědět, ty skrčku? Mám už toho kluka zrovna dost!“ pravil pan Cruncher, pohlížeje na něho. „Toho kluka i těch jeho hurá! Ať už tě neslyším nebo mě ucítíš. Slyšíš mě?“

„Já tím nic zlého nemyslil,“ odporoval mladý Jerry a třel si tvář.

„Tak toho nech,“ pravil pan Cruncher; „nic už nechci slyšet. Vylez si tady na stolici a dívej se na ty davy.“

Syn poslechl a dav se zatím přiblížil; lidé křičeli a pískali kolem špinavého pohřebního vozu a kolem špinavého smutečního kočáru, v kterém seděl jen jediný truchlící, oblečený v omšelém slavnostním oděvu, jak bylo při takové příležitosti nezbytné pro jeho důstojnost. Ale zřejmě se tomu člověku v kočáře nelíbilo, když ho teď obklopoval dav čím dál početnější, když se mu lidé posmívali, dělali na něj pošklebky a ustavičně řvali a křičeli: „Cha, cha! Fízlové! Fuj, fuj, fízlové!“ přidávajíce k tomu jména příliš početná a šťavnatá, aby je bylo možno opakovat.

Pohřby vždy pana Crunchera přitahovaly; vždy ho to duševně probudilo a všecek se vzrušil, kdykoli nějaký pohřeb míjel Tellsonovu banku. A tak ho přirozeně vzrušil i tento pohřeb s doprovodem tak neobvyklým a zeptal se hned prvního člověka, jenž do něho strčil:

„Co se to děje, člověče? Koho to vezou?“

„Nevím,“ pravil muž. „Fízlové! Cha, cha! Fuj, fízlové!“ Zeptal se jiného. „Kdo je to?“

„Nevím,“ odpověděl muž, přesto však přiložil ruce k ústům a začal vydávat ze sebe s podivuhodnou horlivostí a zaníceností výkřiky: „Fízlové! Cha, cha, fízlové! Fuj, fuj!“

Konečně do něho vrazil jakýsi člověk lépe poučený o podrobnostech toho případu a od něho se dověděl, že to je pohřeb jakéhosi Rogera Clye.

„Byl to fízl?“ tázal se pan Cruncher.

„Fízl z Old Bailey,“ odpověděl informátor. „Cha, cha! Fuj! Cha, cha, fízlové z Old Bailey!“

„Ale ovšem!“ vykřikl Jerry, rozpomenuv se na přelíčení, jemuž byl přítomen. „Vždyť já ho viděl. Tak je tedy mrtev?“

„Dočista mrtev,“ odpověděl muž, „a nemůže ani být dost mrtev. Ven s nimi! Fízlové to jsou! Vytáhněte je ven, ty fízly!“

Poněvadž tu většinou v nikom žádné myšlenky nebylo, byla to myšlenka do té míry přijatelná, že se jí dav okamžitě horlivě chopil, a zatím co hlasitě opakoval návrh ‚ven s nimi‘ a ‚vytáhněte je‘, sevřel oba povozy tak těsně, že se zastavily. Jakmile dav otevřel dvířka kočáru, jediný truchlící sám hned odtamtud vyskočil a octl se jim na okamžik v rukou; ale byl tak mrštný a tak uměl využít příležitosti, že v dalším okamžiku již proběhl poboční ulicí, zanechav za sebou plášť, klobouk, smuteční stuhu, bílý kapesník a další symboly truchlení.

Lidé je roztrhali na kusy a k veliké své radosti je široko daleko rozprášili, zatím co obchodníci spěšně zavírali krámy, neboť v těch dobách se dav nezastavoval před ničím a byla to nestvůra, z níž byl strach. Již se chystali otevřít pohřební vůz a vytáhnout odtamtud rakev, když tu jakási bystřejší hlava navrhla, aby ji raději za všeobecného jásotu doprovodili, kam patří. Poněvadž tu praktických návrhů byl nedostatek, přijali i tento návrh jednohlasně a kočár se okamžitě naplnil osmi lidmi uvnitř a tuctem venku, zatím co právě tolik lidí vylezlo na střechu pohřebního vozu a drželi se tam, jak jen je to při jejich důmyslu napadlo. Mezi prvními z těchto dobrovolníků byl sám Jerry Cruncher, jenž skromně skryl svou ježatou hlavu do kouta pohřebního kočáru, aby ho z Tellsonovy banky nebylo vidět.

Pohřebníci, kteří tu měli službu, vznášeli námitky proti těmto změnám v obřadu, ale poněvadž řeka byla nebezpečně blízko a poněvadž několik hlasů prohodilo, jak snadno lze studenou lázní přivést vzdorující lidi tohoto povolání k rozumu, byly to námitky slabé a ozvalo se jich málo. Znovu se utvořivší pr…