Příběh dvou měst

Kapitola druhá
Brus

Sídlem Tellsonovy banky v pařížské čtvrti Saint Germain bylo křídlo velikého domu, kam se přicházelo přes nádvoří, oddělené od ulice vysokou zdí a pevnými vraty. Dům patřil velkomožnému šlechtici, jenž v něm bydlil až do chvíle, kdy uprchl před nepokoji v šatech svého kuchaře a utekl za hranice. Nyní už pouhá štvaná zvěř, unikající před lovci, přece jen to nebyl ve svém převtělení nikdo jiný než onen milostivý pán, pro jehož rty chystali čokoládu tři statní muži vedle řečeného již kuchaře.

Když milostivý pán odešel a když si oni tři statní muži sami dali rozhřešení z hříchu, že brali od něho vysoké platy, a to na základě toho, že byli víc než připraveni a ochotni proříznout mu hrdlo ve jménu rodící se jednotné a nedělitelné Republiky volnosti, rovnosti, bratrství nebo smrti, dům milostivého pána byl nejprve dán pod vnucenou správu a pak zabaven. Neboť věci pokračovaly tak rychle, dekret stíhal dekret s takovou překotností, že nyní, třetího večera podzimního měsíce září, vládli nad domem milostivého pána vlastenečtí pověřenci zákona, označili jej trikolorou a popíjeli pálenku v jeho slavnostních pokojích.

Kdyby byla měla Tellsonova banka v Londýně podobné sídlo jako v Paříži, bylo by to ředitele brzy zbavilo rozumu a podnik by se byl octl v seznamu bankrotářů. Neboť co by byla usedlá britská odpovědnost a počestnost řekla oranžovníkům v bednách na nádvoří před bankou nebo dokonce Amorkovi nad výplatní přepážkou? A přece tu takové věci byly. Pánové z banky dali sice Amorka zabílit, ale přece jen ho tam na stropě bylo vidět v nejlehčím prádle, na jaké jen lze pomyslit, jak míří (což vskutku dělá velmi často) od rána do večera na peníze. Na bankéřském Lombard Streetu v Londýně byl by tento mladý pohan nevyhnutelně přivodil úpadek a byl by jej přivodil i onen záclonou zastřený přístěnek za tím nesmrtelným chlapcem nebo i ono zrcadlo, zasazené do zdi, či konečně úředníci, naprosto ne staří, kteří na nejmenší podnět veřejně tančili. A přece se francouzské Tellsonově bance vedlo se všemi těmi věcmi neobyčejně dobře, a pokud byly klidné časy, nikdo se jich nezděsil a nezačal vybírat peníze.

Kolik peněz bude napříště vybráno z Tellsonovy banky a kolik jich tam zůstane ztracených a zapomenutých, kolik příborů a skvostů bude zbaveno lesku v úkrytech Tellsonovy banky, zatím co ti, kteří je tam uložili, budou rezivět ve vězení a hynout tam násilnou smrtí, kolik účtů u Tellsonovy banky nebude na tomto světě už nikdy vyrovnáno a kolik jich tedy bude nutno převést na onen svět, to by byl toho večera nikdo nemohl říci, jako to nemohl říci ani pan Jarvis Lorry, přestože o těchto otázkách velmi zahloubaně přemýšlel. Seděl u krbu, v němž hořelo dříví právě zapálené (rok, stižený zkázou a bezúrodností, byl i předčasně chladný), a na jeho poctivé a statečné tváři byl stín hlubší, než jaký mohla vrhat zavěšená lampa, než jaký mohl na ni tak soumračně odrazit kterýkoli předmět v pokoji – a byl to stín zděšení.

Ve své věrnosti bance, s níž srostl, až byl její částí jako zakořeněný břečťan, ubytoval se v jejím domě. Poněvadž vlastenci již obsadili hlavní budovu, byl ten dům náhodou do jisté míry bezpečný, ale poctivý starý pán na nic takového ani nepomyslil. Jakmile konal povinnost, byly mu všechny takové okolnosti lhostejny. Při protějším okraji nádvoří bylo pod sloupovím rozsáhlé stanoviště povozů – a dosud tam stálo několik kočárů milostivého pána. K dvěma sloupům byly připevněny dvě velké planoucí pochodně a v jejich světle tam pod širým nebem stál veliký brus, přístroj hrubě sestrojený, jenž, jak se zdálo, byl sem patrně ve spěchu přinesen z nějaké blízké kovárny nebo jiné dílny. Když pan Lorry vstal a podíval se oknem na tyto neškodné věci, zachvěl se a vrátil se na svoje místo u krbu. Otevřel nejen okno, nýbrž i mřížovou okenici za ním, obojí pak zas zavřel a chvěl se po celém těle.

Z ulic za vysokou zdí a pevnou branou doléhal sem obvyklý večerní hluk města, v němž tu a tam zazněl nepopsatelný příšerný a strašný zvuk, jako by nějaký hlas v hrůze stoupal vzhůru a zkoumal dálku nebes.

„Díky Bohu,“ pravil pan Lorry, sepjav ruce, „že dnes večer není v tomhle děsivém městě nikdo z těch, kdo jsou mi blízcí a milí. Bůh kéž je milostiv ke všem, kteří jsou v nebezpečí!“

Brzy nato zazněl zvonek u velkých vrat, pan Lorry si pomyslil: „Jsou tu zas!“ a naslouchaje, zůstal sedět. Nenastal však žádný hlučný vpád do nádvoří, jak očekával, nýbrž uslyšel jen, jak vrata opět zaklapla, a pak bylo zas ticho.

Když v něm takto procitl znepokojivý úlek, dolehly na něj i jakési mlhavé obavy o banku, jež by byla odůvodnila nějaká veliká událost. Banka byla střežena, a tak vstal, aby se šel podívat mezi ty spolehlivé lidi, kteří ji hlídali, když tu se náhle dveře pokoje otevřely a spěšně vešly dvě postavy, při jejichž spatření úžasem uskočil zpět.

Lucie a její otec! Lucie s rukama k němu napřaženýma a s oním dávným výrazem vážnosti, tak soustředěným a prohloubeným, že se zdálo, jako by byl býval vtisknut její tváři výslovně proto, aby v této těžké hodině jejího života vyjadřovala tato tvář moc a sílu.

„Co to má znamenat?“ zvolal pan Lorry bez dechu a zmaten. „Co se děje? Lucie! Manette! Co se stalo? Co vás sem přivedlo? Co to znamená?“

Všecka bledá a zbavena rozvahy, se zraky na něj upřenými vydechla prosebně v jeho náručí: „Ach, drahý příteli! Můj manžel!“

„Váš manžel, Lucie?“

„Charles.“

„Co je s Charlesem?“

„Je tady.“

„Tady v Paříži?“

„Už je tu několik dní – tři nebo čtyři – nevím kolik – nemohu se soustředit. Vydal se sem za velkomyslným posláním; u městské brány ho zadrželi a vsadili do vězení.“

Starý pán vydal ze sebe nepotlačitelný výkřik. Takřka v témže okamžiku zazvonil opět zvonek na hlavní bráně a do nádvoří se vehnal hluk kroků a hlasů.

„Co je to za hluk?“ pravil doktor, obraceje se k oknu.

„Nedívejte se tam!“ zvolal pan Lorry. „Nedívejte se ven! Jestli je vám život milý, Manette, neotvírejte okenici!“

S rukou na klice okna se doktor obrátil a pravil s klidným, nepolekaný…