Příběh dvou měst

Kapitola dvanáctá
Tma

Sydney Carton se na ulici zastavil, nerozhodnut, kam má jít. „V devět hodin v Tellsonově bance,“ pravil se zamyšlenou tváří. „Bude dobře, abych se tady mezitím ukazoval? Myslím, že ano. Bude dobře, aby lidé věděli, že je tu nějaký takový člověk jako já; to je docela rozumné opatření a možná, že je to příprava zcela nezbytná. Ale opatrnost, opatrnost! Musím si to pořádně rozmyslit!“

Zaraziv kroky, směřující již k jednomu cíli, přešel několikrát sem a tam stmívající se ulicí a uvažoval přitom, jaké důsledky by jeho nápad mohl mít. A prvotní dojem z něho byl potvrzen. „Bude dobře,“ pravil rozhodnut s konečnou platností, „aby lidé věděli, že je tu nějaký takový člověk jako já.“ A obrátil se směrem k čtvrti Saint Antoine.

Defarge toho dne o sobě pověděl, že je vinárníkem v čtvrti Saint Antoine. Pro člověka, jenž město dobře znal, nebylo nesnadno najít jeho vinárnu, aniž se musel kohokoli ptát. Když zjistil, kde vinárna je, vyšel Carton zase z těch úzkých ulic, povečeřel v hostinci a po jídle tvrdě usnul. Po prvé po mnoha letech nic silného nevypil. Od včerejšího večera nevypil nic než trochu lehkého zředěného vína a včera večer vylil zvolna pálenku do krbu pana Lorryho jako člověk, jenž s tím skoncoval.

Bylo již sedm hodin, když se osvěžen probudil a vyšel opět do ulic. Když mířil do čtvrti Saint Antoine, zastavil se u výkladní skříně, kde bylo zrcadlo, a poněkud dal do pořádku svou uvolněnou vázanku, límec kabátu i pocuchané vlasy. Když se upravil, zamířil přímo k Defargeově vinárně a vstoupil.

Ve vinárně nebyl náhodou žádný jiný zákazník, jen Jacques třetí, ten s nepokojnými prsty a skřehotavým hlasem. Tento muž, kterého viděl v porotě, popíjel u pultu a hovořil s manžely Defargeovými. Mstitelka se účastnila rozhovoru jako pravidelná návštěvnice podniku.

Když Carton vešel, posadil se a požádal (francouzštinou velmi špatnou) o nevelkou odměrku vína, vrhla na něho paní Defargeová bezstarostný pohled, pak si ho prohlédla zkoumavěji a pak ještě zkoumavěji, přistoupila posléze sama k němu a zeptala se ho, co že si to objednal.

Opakoval, co již byl řekl.

„Angličan?“ pravila paní Defargeová, pozvedajíc tázavě temná obočí.

Když na ni pohlédl, jako by mu dlouho trvalo porozumět i jen jedinému francouzskému slovu, odpověděl s tím dřívějším silným cizím přízvukem: „Ano, paní. Jsem Angličan!“ Paní Defargeová se vrátila k pultu nalít mu víno, a když pak vzal jakobínské noviny a předstíral, že se namáhavě snaží jim porozumět, zaslechl ji, jak říká: „Na mou duši, úplný Evrémonde!“

Defarge mu přinesl víno a popřál mu dobrý večer.

„Prosím?“

„Dobrý večer.“

„Och! Dobrý večer, občane,“ pravil, nalévaje si do sklenice. „Ach, dobré víno. Připíjím Republice.“

Defarge se vrátil k pultu a pravil: „Opravdu, trochu je mu podoben.“ Paní na to příkře řekla: „Já ti zas povídám, že je mu pořádně podoben.“ Jacques třetí poznamenal na usmířenou: „To je tím, paní, že na něj pořád tak myslíte.“ Milá Mstitelka dodala se smíchem: „Tak už to je! A tolik už se těšíš, že ho zítra ještě jednou uvidíš!“

Carton pomalu sledoval řádky a slova novin ukazováčkem a tvářil se soustředěně i zaujatě. Všichni se blízko u sebe podpírali rukama o pult a mluvili tiše. Když po několik okamžiků mlčeli a všichni na něj hleděli, aniž ho vyrušili z pozorné četby článku jakobínského redaktora, jali se opět hovořit.

„Tady paní má pravdu,“ pravil Jacques třetí. „Proč přestávat? Je v tom veliká síla. Proč přestávat?“

„Dobrá,“ namítal Defarge, „ale skončit to někde musí. Je konec konců jen otázka, kde to má skončit.“

„Až budou vyhlazeni,“ pravila paní.

„Skvělé!“ zaskřehotal Jacques třetí. I Mstitelka si to velmi pochvalovala.

„Vyhlazení, to je dobrá nauka, ženo,“ pravil Defarge trochu rozpačitě, „celkem proti ní nic nemám. Ale ten doktor velmi trpěl; viděli jste ho dnes; viděli jste jeho tvář, když byly čteny zápisky.“

„Pozorovala jsem jeho tvář!“ řekla paní pohrdavě a hněvivě. „Ano. Pozorovala jsem jeho tvář. Pozorovala jsem, že jeho tvář není tváří opravdového přítele Republiky. Ať si dá na svou tvář pozor!“

„A viděla jsi také, ženo,“ pravil Defarge hlasem už jaksi prosebným, „viděla jsi bolest jeho dcery, která je jistě strašnou bolestí i pro něj!“

„Viděla jsem jeho dceru,“ pravila paní, „ano, viděla jsem jeho dceru a všimla jsem si jí víc než jednou. Viděla jsem ji dnes a viděla jsem ji i jindy. Viděla jsem ji dnes v soudní síni a viděla jsem ji na ulici před vězením. Zvednu jen prst –!“ Zřejmě jej zvedla (oči naslouchajícího zůstávaly ponořeny do novin) a spustila pak s úderem na okraj pultu před sebou, jako by to byla dopadla sekyra.

„Občanka je jedinečná!“ zaskřehotal porotce.

„Je to anděl!“ pravila Mstitelka a objala ji.

„A pokud jde o tebe,“ pokračovala paní nesmiřitelně, oslovujíc manžela, „kdyby to záleželo na tobě – a na štěstí to na tobě nezáleží – i teď bys toho člověka ještě zachránil.“

„Ne!“ prohlásil Defarge. „Ne, i kdyby na jeho záchranu stačilo zvednout tady tu sklenici! Ale tím bych to skončil. Říkám vám, tady to skončeme.“

„Tak tedy poslouchejte, Jacquesi,“ pravila paní Defargeová zlostně, „a poslouchej taky ty, milá Mstitelko, oba poslouchejte! Ještě pro jiné zločiny než pro tyranství a útisk mám ten rod už dlouho na svém seznamu jako určený zkáze a vyhlazení. Zeptejte se mého manžela, jestli to tak je.“

„Je to tak,“ souhlasil Defarge, aniž byl tázán.

„Na počátku těch velikých dní, když padla Bastila, našel ty dnešní zápisky, přinesl je domů a o půlnoci, když už tu nikdo nebyl a když bylo zavřeno, četli jsme to tady ve světle téhle lampy. Zeptejte se ho, jestli je to pravda.“

„Je to tak,“ přisvědčil Defarge.

„Té noci, když jsme ty zápisky dočetli, když lampa dohořela, když den už nahlížel mezi okenicemi a mezi mřížemi, té noci jsem řekla, že mu musím prozradit jedno tajemství. Zeptejte se ho, jestli to tak je.“

„Je to tak,“ přisvědčil opět Defarge.

„A pověděla jsem mu to tajemství. Těmato rukama jsem se udeřila do prsou, jak to dělám i teď, a řekla jsem mu: ‚Defargei, …