Příběh dvou měst

Kapitola patnáctá
Pletení

Pilo se toho dne ve vinárně pana Defargea časněji než obvykle. Již o šesté hodině ranní bledé tváře, nahlížející zamřížovanými okny, objevily uvnitř jiné tváře, skloněné nad odměrkami vína. I za nejlepších dní prodával pan Defarge víno velmi zředěné, tentokrát však zřejmě prodával víno zředěné až neobvykle. A bylo to nadto víno kyselé či jakýsi kvas, neboť všechny, kdo je pili, uvádělo do pochmurné nálady. Z lisovaného hroznu pana Defargea nevyskakoval žádný vesele bakchantický plamen, nýbrž v jeho sedlině jen skrytě hořel doutnající oheň.

To už bylo třetí jitro po sobě, kdy se ve vinárně pana Defargea tak časně pilo. Začalo to v pondělí a teď byla středa. Spíše to bylo jakési jitřní posedávání než popíjení, neboť tu od samého otevření dveří naslouchali, šeptali a obcházeli kolem stolů mnozí, kteří by nebyli mohli ani za spasení duše položit na pult jediný peníz. Ale s těmito lidmi se tu jednalo právě tak, jako by si byli mohli objednat celé sudy vína; přesedávali tu z místa na místo, přecházeli z kouta do kouta a místo vína dychtivě hltali, o čem se hovořilo.

Přestože tu byla společnost tak neobvykle hojná, majitele vinárny nebylo vidět. Nikdo ho nepostrádal; nikdo z těch, kdo překročili práh vinárny, vinárníka nehledal, nikdo se nepodivoval, že tu vidí jen paní Defargeovou, jak sedí na svém místě a dohlíží na rozdělování vína, majíc před sebou misku s ohmatanými drobnými mincemi, jež byly právě tak znetvořeny a zbaveny původní podoby jako drobný zlomek lidstva, z jehož rozedraných kapes pocházely.

Špehové, kteří nahlíželi do této vinárny právě tak, jako nahlíželi do všech vznešených i podřadných lidských shromaždišť od královského paláce po zločinecké věznice, postřehli zde patrně napjaté očekávání a všeobecnou roztržitost. Hra v karty vázla, hráči domina zamyšleně stavěli z kostek věže, pijáci malovali z rozlitých kapek vína po stolech obrazce, paní Defargeová bodala párátkem do vzorku na svém rukávě a vyhlížela něco neviditelného i naslouchala něčemu neslyšitelnému, co bylo ještě velmi daleko.

Tak tomu bylo ve vinárně v čtvrti Saint Antoine až do poledních hodin. Bylo pravé poledne, když ulicemi této čtvrti a pod rozkymácenými lampami prošli dva zaprášení muži, z nichž jeden byl pan Defarge a druhý jakýsi cestář v modré čepici. Pokryti prachem a vyprahlí žízní vstoupili ti dva do vinárny. Jejich příchod rozzářil v nitru čtvrti Saint Antoine jakýsi oheň, jenž se rychle šířil, jak tudy procházeli, a na mnoha tvářích ve dveřích a oknech se rozhořel v plamen. Přesto však nikdo nešel za nimi, a když vešli do vinárny, nikdo na ně nepromluvil, i když se k nim obrátily všechny zraky.

„Dobrý den, pánové!“ pravil pan Defarge.

To zřejmě bylo znamení, aby se tu všeobecně rozvázaly jazyky. Vyvolalo to sborovou odpověď: „Dobrý den!“

„Je ohavné počasí, pánové,“ pravil Defarge, potřásaje hlavou.

Načež se všichni podívali jeden na druhého, sklopili oči a seděli dál mlčky. Jen jediný muž vstal a vyšel z místnosti.

„Ženo,“ pravil Defarge hlasitě k paní Defargeové, „ušel jsem hodně mil s tímto dobrým cestářem, který se jmenuje Jacques. Potkal jsem ho náhodou půl druhého dne cesty od Paříže. Je to hodný člověk, tenhle cestář jménem Jacques. Dej mu napít, ženo!“

Druhý muž vstal a vyšel. Paní Defargeová postavila víno před cestáře jménem Jacques, jenž smekl před společností svou modrou čepici a napil se. Na prsou si za kazajkou přinesl kus hrubého černého chleba; co chvíli z něho ukusoval a seděl tu žvýkaje a popíjeje poblíž pultu paní Defargeové. Třetí muž vstal a vyšel.

Defarge se občerstvil douškem vína – ale vzal si ho méně, než dostal cizinec, neboť pro něj to nebyla vzácnost – a stál tam čekaje, až venkovan dokončí snídani. Nedíval se na nikoho z přítomných a nikdo se teď už nedíval na něj; nedívala se na něj ani paní Defargeová, jež vzala pletení a dala se do práce.

„Dojedl jste, příteli?“ zeptal se v příhodnou chvíli.

„Ano, děkuji.“

„Pojďme tedy! Podíváte se na pokoj, o kterém jsem vám říkal, že v něm budete bydlit. Hodit se vám bude výborně.“

Z vinárny vyšli na ulici, z ulice vešli do dvora, ze dvora vystoupili po schodech vzhůru a ze schodiště vstoupili do podkroví – do téhož podkroví, kde seděl kdysi na nízké lavici bělovlasý muž a skláněl se nad pilnou obuvnickou prací.

Teď tu nebyl žádný bělovlasý muž, ale byli tu oni tři muži, kteří jeden po druhém vyšli z vinárny. S bělovlasým mužem, nyní tak vzdáleným, měli tolik společného, že to byli právě oni, kdo sem k němu nahlíželi štěrbinami ve zdi.

Defarge zavřel pečlivě dveře a tlumeným hlasem řekl:

„Jacquesi první, Jacquesi druhý, Jacquesi třetí! Toto je onen svědek, s kterým jsem se já, Jacques čtvrtý, podle ujednání setkal. Všechno vám poví. Mluvte tedy, Jacquesi pátý!“

Cestář, maje modrou čepici v ruce, otřel si jí osmahlé čelo a pravil: „Kde mám začít, pane?“

„Začněte na začátku,“ zněla nikoli nerozumná odpověď pana Defargea.

„Zrovna je tomu teď v létě rok, pánové,“ začal cestář, „co sem ho viděl, jak se pod markýzovým kočárem drží za řetěz. Poslechněte si, jak to bylo. Skončil jsem zrovna svou práci na silnici, poněvadž sluníčko už zapadalo, když tu vidím, jak pomalu jede do kopce markýzův kočár a on se tam drží pod ním za řetěz – takhle, podívejte se.“

Cestář znovu předvedl celý výkon, v němž nezbytně nabyl naprosté dokonalosti, neboť to po celý rok byl na oné vsi neomylný a nepostradatelný pramen zábavy.

Přerušil jej Jacques první a zeptal se, zda viděl toho muže někdy dříve.

„Nikdy,“ odpověděl cestář a vrátil se zas do kolmé polohy. Jacques třetí se tázal, jak jej tedy mohl tak určitě poznat později.

„Po jeho vytáhlé postavě,“ řekl cestář potichu a s prstem na nose. „Když mi pan markýz toho večera povídá: ‚Řekni, jak vypadal,‘ tak já mu na to: ‚Byl vytáhlý jak strašidlo.‘“

„Měl jste říci, že byl malý jak trpaslík,“ pravil na to Jacques druhý.

„Co já v té chvíli mohl vědět! Ta věc nebyla ještě hotová a taky mi o ní nic neřekl. Ale poslouchejte! Když se mnou budete takhle mluvit,…