Příběh dvou měst

Kapitola jedenáctá
Protějšek

„Sydneyi,“ pravil pan Stryver téže noci nebo jitra k svému muži pro všechno, „namíchej ještě jednu mísu punče; musím ti něco říci.“

Této noci, minulé noci, předposlední noci a mnoho nocí ještě dřívějších pracoval Sydney dvojnásob, neboť bylo třeba udělat veliký úklid v listinách pana Stryvera, než nastanou dlouhé soudní prázdniny. Úklid byl konečně hotov, Stryverovy nedodělky byly vyřízeny, všechno bylo zpracováno a nyní nezbývalo než čekat na listopad s jeho mlhami povětrnostními i mlhovinami zákonnými, aby přinesl novou vodu na mlýn.

Přestože měl tolik práce, nebyl Sydney o nic čilejší ani střízlivější. Spotřeboval mnoho mokrých ručníků navíc, aby vydržel celou noc vzhůru, samozřejmě spotřeboval i mnohem víc vína, jež předcházelo přikládání ručníků, a když teď strhl z hlavy turban a odhodil do umyvadla, kde jej po šest posledních hodin vždy v přestávkách namáčel, byl ve stavu velmi zuboženém.

„Mícháš už tu další mísu punče?“ pravil důstojný Stryver, rozhlížeje se z pohovky, kde ležel na zádech a s rukama zastrčenýma za vestu.

„Míchám.“

„Tak mě teď poslouchej! Chci ti povědět něco, co tě překvapí a po čem už si nebudeš o mně myslit, že jsem tak prohnaný, jak si obyčejně myslíš. Chci se oženit.“

„Opravdu?“

„Ano. A nikoli pro peníze. Co tomu říkáš?“

„Není mi mnoho do řeči. Kdo je to?“

„Hádej.“

„Znám ji?“

„Hádej.“

„Jak mám hádat v pět ráno, když mi v hlavě třeští. Jestli chceš, abych hádal, pozvi si mě na oběd.“

„Dobrá, řeknu ti to,“ pravil Stryver, zvolna se zvedl a usedl. „Vůbec nedoufám, Sydneyi, že mi porozumíš, poněvadž ty jsi kus necitlivého chlapa.“

„Kdežto ty,“ odpověděl Sydney, míchaje punč, „ty jsi duch tak citlivý a poetický.“

„Nesmysl!“ rozchechtal se Stryver. „Ale přestože vůbec netvrdím, že jsem romantická duše (poněvadž vím přece sám, co se vyplácí), jsem i tak jemnější člověk než ty.“

„Chceš spíše říci, že máš víc štěstí.“

„Ne, tak to nemyslím. Chci říci, že mám víc – víc –“

„Řekni, že jsi dvornější, když už o tom mluvíme,“ pravil Carton.

„Dobrá tedy! Jsem dvornější. Chci říci, že jsem člověk,“ mluvil Stryver nadutě k příteli, jenž chystal punč, „který víc dbá, aby byl příjemnější, víc se namáhá být příjemnější, který se lépe než ty vyzná v tom, jak být příjemný v ženské společnosti.“

„Pokračuj.“

„Ne. Než budu pokračovat,“ pravil Stryver, potřásaje chvástavě hlavou, „musím si s tebou ještě něco vyřídit. Byl jsi v domě doktora Manetta zrovna tak často jako já nebo možná víckrát. Styděl jsem se za tebe, jak mrzoutsky sis tam počínal! Choval ses tam s takovou mlčenlivou zarytostí a nevrlostí, že jsem se, Sydneyi, na mou duši za tebe styděl!“

„Velmi by to prospělo člověku tvého povolání, kdyby se vůbec za něco styděl,“ odpověděl na to Sydney, „měl bys mi být vlastně vděčen.“

„Ne, takhle mi neutečeš,“ pravil Stryver a postrčil ho ramenem, „ne, Sydneyi, je to má povinnost říci ti to – a říkám ti to do očí pro tvoje dobro –, že jsi po čertech nemožný člověk do takové společnosti. Jsi prostě nepříjemný chlap.“

Sydney se zhluboka napil punče, který přichystal, a zasmál se.

„Podívej se na mne!“ pravil Stryver, vypínaje se. „Já mám mnohem méně zapotřebí tvářit se příjemně než ty, poněvadž mám nezávislé postavení. Proč to tedy dělám?“

„Ještě jsem tě nikdy neviděl, že bys něco takového dělal,“ zabručel Carton.

„Dělám to, poněvadž je chytré to dělat; dělám to ze zásady. A podívej se na mne! Pronikám dopředu.“

„Ale nepronikáš dopředu s těmi manželskými záměry,“ řekl na to Carton lhostejně. „Měl by ses toho držet. Pokud jde o mne – což nikdy nepochopíš, že jsem nenapravitelný?“

Vyslovil tu otázku s jakýmsi opovržlivým úšklebkem.

„To ti nedá žádnou námahu být nenapravitelný,“ odpověděl mu přítel nikterak příliš lichotivě.

„Nic mi, pokud vím, nedá žádnou námahu,“ pravil Sydney Carton. „Kdo je ta dáma?“

„Nerad bych, Sydneyi, aby ti bylo trapně, až ti řeknu její jméno,“ prav…