David Copperfield II

KAPITOLA TŘICÁTÁ PÁTÁ
Skleslost

Jakmile se mi podařilo znovu nabýt duševní rovnováhy, jíž jsem při prvním omračujícím otřesu z tetiny zprávy dočista pozbyl, navrhl jsem panu Dickovi, aby se mnou zašel do hokynářského krámku a zajistil si postel, kterou před nedávnem uprázdnil pan Peggotty. Protože hokynářský krám byl na Hungerford Marketu a protože Hungerford Market byl v těch dobách docela jiný než dnes, bylo před vchodem do domu nízké dřevěné podloubí (ne nepodobné obloukům před domečky starodávných tlakoměrů, v nichž bydlívali panáček a panenka), které se panu Dickovi ohromně líbilo. Nádhera bydlení nad takovým přístavkem by mu byla myslím vynahradila mnohé nepohodlí; ale protože kromě oné směsi pachů, o níž jsem se již zmínil, a snad ještě kromě trochu nedostatečně velkého prostoru bylo v pokojíku těch nepohodlných stránek třeba snášet málo, nové ubytování pana Dicka přímo okouzlovalo. Paní Cruppová ho sice nakvašeně ujišťovala, že pokud jde o místo, čardáš se tam zrovna tancovat nedá; ale pan Dick ke mně docela správně poznamenal, když se posadil do noh postele a objal si koleno: „Jak víš, Trotwoode, já nemám na čardáš ani pomyšlení. Nikdy čardáš netancuji. Proč by mi to tedy mělo vadit?“

Snažil jsem se zjistit, má-li pan Dick nějaké ponětí o příčině této náhlé a velké změny v tetiných poměrech. Jak jsem mohl očekávat, neměl o tom ponětí vůbec. Jediné vysvětlení, které mohl k věci podat, bylo to, že dva dny předtím teta řekla: „Povídám, Dicku, jste skutečně a opravdu takový filosof, za jakého vás mám?“ Na to jí prý odpověděl, ano, to že doufá. A na to mu prý teta řekla: „Dicku, jsem na mizině.“ A on jí na to prý odpověděl: „Ale jděte, opravdu?“ A pak ho prý teta náramně chválila, což ho náramně těšilo. A potom se prý rozjeli za mnou a po cestě se živili lahvovým pivem a obloženými chleby.

Když pan Dick seděl v nohách postele, objímal si koleno a s očima navrch hlavy a s udiveným úsměvem mi tohle vypravoval, byl tak úžasně spokojený, že mě, jak s lítostí přiznávám, vydráždil k tomu, abych mu vysvětlil, že být na mizině znamená strádání, bídu a hlad; ale vzápětí mě tato neurvalost trpce vytrestala, neboť jsem viděl, jak zbledl v tváři a jak se mu po protáhlých lících řinou slzy, zatím co na mne upírá pohled tak nevýslovně žalostný, že by byl obměkčil srdce mnohem tvrdší než moje. Dalo mi nekonečně víc námahy, abych ho zase povyrazil, než kolik námahy mi dalo ho rozesmutnit; a brzy jsem pochopil (jak jsem to měl vědět hned z počátku), že jeho růžový pohled na svět vyvěral pouze z jeho víry v nejmoudřejší a nejobdivuhodnější ženu na světě a z jeho bezmezné důvěry v moje rozumové schopnosti. Tyto schopnosti považoval myslím za způsobilé čelit jakékoli katastrofě, pokud není vysloveně smrtelná.

„Co můžeme dělat, Trotwoode?“ zeptal se pan Dick. „Je tady to memorandum –“

„To je pravda, je,“ odpověděl jsem. „Ale všechno, co můžeme prozatím dělat, pane Dicku, je zachovat si veselou tvář a nedopustit, aby teta poznala, že na to myslíme.“

Se svrchovanou vážností projevil s tím názorem souhlas a velmi naléhavě mě prosil, kdybych ho snad viděl uchýlit se z pravé cesty i jen o píď, abych mu to připomněl některým z těch znamenitých prostředků, jež mám kdykoli tak pohotově po ruce. Přesto musím s politováním přiznat, že se strach, který jsem v něm vzbudil, ukázal příliš silný, aby ho přes všechno úsilí dokázal utajit. Celý večer bloudily jeho oči s výrazem nejzoufalejší úzkosti k tváři mé tety, jako by ji viděl na místě vůčihledě hubnout. Uvědomoval si to a násilím držel hlavu odvrácenou, ale to, že seděl s hlavou tak strnulou a strojově koulel očima jako nějaká hračka na péro, nijak věci neprospělo. Viděl jsem ho, jak se při večeři dívá na bochník (byl to náhodou chléb malý), jako by nás od smrti hladem nedělilo už nic jiného než ten; a když ho teta nutila, aby jedl jako obyčejně, přistihl jsem ho, jak si do kapsy strká kousky chleba a sýra – nepochybuji ani dost málo, že proto, aby nás tím naspořeným jídlem vzkřísil k životu, až dospějeme k pokročilému stupni zesláblosti.

Teta byla naproti tomu ve vyrovnaném rozpoložení mysli, což byla lekce pro nás všechny – pro mne aspoň určitě. Byla nesmírně vlídná na Peggotku kromě tehdy, když jsem jí nedopatřením řekl tím neblahým jménem; a třebaže jsem věděl, jak se v Londýně cítí vždycky nesvá, vypadala, že je u mne docela jako doma. Měla spát v mé posteli a já si měl lehnout v obývacím pokoji, abych nad ní držel stráž. Přikládala velkou důležitost tomu, že je pro případ požáru tak blízko řeky, a domnívám se, že v této okolnosti skutečně nacházela jisté uspokojení.

„Trote, můj milý,“ řekla teta, když viděla, jak se jí chystám namíchat její obvyklý večerní doušek, „nech toho!“

„Nebudete nic, teto?“

„Ne víno, chlapče milý. Pivo.“

„Ale vždyť máme víno tady, teto. A vždycky jste si to dávala namíchat z vína.“

„To schovej pro případ nemoci,“ řekla teta. „Nesmíme jím zbytečně plýtvat, Trote. Budu pivo. Žejdlíček.“

Myslil jsem, že pan Dick padne do mdlob. Poněvadž teta stála na svém, šel jsem jí pivo do hostince koupit. Byla už pokročilá hodina, a Peggotka a pan Dick proto využili té příležitosti a vydali se spolu do hokynářství. Na rohu ulice jsem se rozloučil s chudákem panem Dickem; nesl na zádech obrovského draka a byl zosobněný obraz lidské bídy.

Když jsem se vrátil, přecházela teta po pokoji a v prstech si varhanila kanýr na nočním čepci. Ohřál jsem pivo a připravil topinku podle obvyklého vyzkoušeného předpisu. Když bylo občerstvení pro ni hotovo, byla sama hotova pro ně – s nočním čepcem na hlavě a se sukní županu povykasanou ke kolenům.

„Hochu milý,“ řekla teta, když ochutnala lžičku, „je to mnohem lepší než víno. Ani zdaleka tak těžké do žaludku.“

Zatvářil jsem se patrně pochybovačně, protože dodala:

„Pš, pš, pš, dítě. Když se nám nestane nic horšího, než že budeme pít pivo, budeme na tom dobře.“

„To jistě, teto, to bych si myslel,“ řekl jsem.

„No, a proč si to tedy nemyslíš?“ namítla teta.

„Protože mezi mnou a vámi je velký …