David Copperfield II

Charles Dickens

89 

Elektronická kniha: Charles Dickens – David Copperfield II (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dickens14 Kategorie: Štítek:

Popis

Charles Dickens: David Copperfield II

Anotace

Charles Dickens – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

2

Jazyk

Název originálu

David Copperfield II

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „David Copperfield II“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ
Jsem svědkem výbuchu

Když do vypršení lhůty, panem Micawberem tak tajemně stanovené, chybělo už jen čtyřiadvacet hodin, měl jsem s tetou poradu o tom, jak si máme v té věci počínat, protože teta se silně vzpírala myšlence, že by nechala Doru doma samotnou. Ach, jak snadno jsem teď nosil Doru po schodech nahoru i dolů!

Přes výslovnou žádost pana Micawbera, aby se schůzky zúčastnila i teta, klonili jsme se k názoru, že má zůstat doma a dát se zastupovat panem Dickem a mnou. Zkrátka, k tomuto postupu jsme se nakonec také rozhodli, když tu nám Dora znovu spletla rozpočet prohlášením, že by nikdy neodpustila sobě a nikdy že by neodpustila ani svému darebovi, kdyby teta pod jakoukoli záminkou zůstala doma.

„Nebudu s vámi mluvit,“ řekla Dora a hrozila tetě kudrlinkami. „Budu protivná! Budu Cika celý den navádět, aby na vás štěkal. Jestli nepojedete, nebudu už vůbec pochybovat, že jste opravdu mrzutá, hádavá bábinka!“

„Pš, pš, pš, Kytinko!“ rozesmála se teta. „Však ty víš, že se beze mne neobejdeš!“

„Ale ano, obejdu,“ řekla Dora. „Nejste mi přece vůbec nic platná. Celý boží den nevyběhnete kvůli mně po schodech nahoru a dolů. Nikdy si u mne nesednete a nevyprávíte mi o tom, jak Doudy měl boty nadranc a byl od hlavy až k patě samý prach – ach, chudinka jeden, takový drobeček! Nikdy mi neuděláte nic pro radost, viďte, teti drahá?“ Dora si honem pospíšila a políbila tetu a řekla: „Ó ano, ano! To já jen žertem!“ – aby se snad teta nedomnívala, že to myslí doopravdy.

„Ale, teti,“ řekla Dora mazlivě, „teď poslouchejte! Musíte jet. Budu vás tak dlouho trápit, až v té věci prosadím svou. Jestli vás ten můj dareba nepřiměje, abyste jela, tak mu osladím život, že bude koukat. Budu ukrutně protivná – a Cik taky! Jestli nepojedete, budete nadosmrti litovat, že jste nebyla raději hodná a neposlechla mě a nejela. Ostatně,“ řekla Dora, odhrnula si vlasy nazad a podívala se tázavě na tetu i na mne, „proč vlastně nechcete jet oba? Tak nemocná přece nejsem. Nebo ano?“

„Jdi, to je otázka!“ zvolala teta.

„To je nápad!“ řekl jsem.

„Ano! Já vím, že jsem hloupý blázínek!“ řekla Dora, pomalu svezla pohled z jednoho z nás na druhého a potom se na pohovce nadzdvihla a nastrčila nám svou roztomilou hubičku k políbení. „Tak dobrá, musíte tedy jet oba, jinak vám nebudu věřit; a potom budu plakat!“

Z tetina obličeje jsem poznal, že začíná povolovat, a když to zpozorovala i Dora, opět se rozveselila.

„Až se vrátíte, budete mít tolik co vypravovat, že vám potrvá aspoň týden, než mi to vysvětlíte tak, abych to pochopila!“ řekla Dora. „Protože já vím, že to nebudu chápat strašně dlouho, jestli v tom jde o něco ouředního. A něco ouředního v tom zaručeně je! A jestli v tom ještě ke všemu bude nějaké sčítání, tak nevím, kdy si to vůbec srovnám v hlavě, a můj dareba se bude celou dobu tvářit ukrutně nešťastně. No vidíte! Tak pojedete, že? Vždyť budete pryč jenom jednu noc, a zatím co budete pryč, stačí mě ohlídat Cik. Než odjedete, Doudy mě odnese nahoru, a dokud se nevrátíte, tak sem dolů nesejdu; a dám vám s sebou pro Agnes psaní a ukrutně jí v něm vyhubuji, že se na nás ještě jaktěživa nepřijela podívat!“

Bez jakéhokoli dalšího radění jsme se shodli na tom, že pojedeme oba a že Dora je malá podvodnice, která dělá, že jí je moc špatně, protože má ráda, když se s ní každý mazlí. Měla velkou radost a byla velmi veselá; a my čtyři, to jest teta, pan Dick, Traddles a já, jsme téhož dne večer odjeli doverským poštovním dostavníkem do Canterbury.

V hostinci, kde jsme měli pana Micawbera na jeho žádost očekávat a kam jsme se s jistými potížemi dostali až o půlnoci, na mne čekal dopis, v němž nám pan Micawber oznamoval, že se zítra ráno dostaví přesně o půl desáté. V tu nekřesťanskou hodinu a chladem celí roztřesení jsme se potom rozličnými dusnými chodbami, které čpěly, jako by je po celá staletí máčeli v láku z polévky a stájového pachu, odebrali každý do svého pokoje.

Časně ráno jsem se šel potoulat po známých milých ulicích, prosycených klidem, a zase jednou jsem se nořil do stínů ctihodných portálů a kostelů. Kolem věží katedrály kroužily vrány a ty věže, které přehlížely mnohou a mnohou nezměněnou míli žírného kraje i jeho líbezných toků, prořezávaly jasný ranní vzduch, jako by na zemi něco takového, jako je změna, vůbec neexistovalo. Když se však rozezněly zvony, vyprávěly mi tesklivě, že se mění všechno. Vyprávěly mi o svém stáří a o mládí mé sličné Dory; a o těch mnoha, kteří nikdy nezestárli, kteří žili, milovali a umírali, zatím co ohlas zvonů dunivě rozechvíval zrezivělé brnění Černého prince, jež visí uvnitř, a kteří se, jako nepatrná zrníčka prachu na hlubině Času, rozplynuli ve vzduchu jako kruhy na vodě.

Od rohu ulice jsem se díval na starý známý dům, ale nešel jsem k němu blíž, neboť jsem se bál, abych snad tím, že by mě někdo zpozoroval, nevědomky nějak nepoškodil plán, který jsem sem přišel podpořit. Časné slunce dopadalo ze strany na jeho štíty a mřížkovaná okna a zalévalo je zlatem; a několik paprsků jeho bývalého poklidu jako by mi bylo proniklo až k srdci.

Vyšel jsem si za město, a když jsem se asi hodinku toulal po kraji, zase jsem se vrátil hlavní třídou, která se zatím probrala ze spánku uplynulé noci. Mezi těmi, kdo se měli v krámech k světu, jsem spatřil i svého dávného nepřítele řezníka, který se zatím zmohl na holínky a nemluvně a také na vlastní živnost. Choval právě děcko a vypadal na docela dobráckého člena lidské společnosti.

Jakmile jsme se posadili k snídani, všichni jsme propadli silné nedočkavosti a netrpělivosti. Čím víc se ručička na hodinách blížila k půl desáté, tím víc náš neklid z čekání na pana Micawbera sílil. Nakonec jsme už ani nepředstírali, že věnujeme pozornost jídlu, které bylo pro všechny mimo pana Dicka hned od začátku beztak jen pouhou formalitou, a teta přecházela po pokoji sem a tam, Traddles seděl na pohovce a s očima upřenýma na strop se tvářil, že čte noviny, kdežto já vyhlížel z okna, abych příchod pana Micawbera včas ohlásil. A&…