David Copperfield II

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ
Dořiny tety

Konečně přišla od těch dvou starých dam odpověď. Vzkázaly panu Copperfieldovi poručení a oznámily mu, že jeho dopis podrobily nejbedlivější úvaze, „se zřetelem na blaho obou zúčastněných stran“ – což jsem považoval za slovní obrat značně znepokojivý nejenom proto, že ho už použily také v souvislosti s dříve zmíněnou rodinnou roztržkou, ale i proto, že jsem poznal již tenkrát (a poznával potom v životě napořád), že konvenční fráze jsou jakýsi druh rachejtlí, který lze snadno vypustit a který je náchylný vytvářet nejrůznější tvary a barvy zcela jiné, než jejich původní podoba napovídá. Slečny Spenlowovy dodaly, že prosí o dovolení, aby nemusily svůj názor na věc obsaženou v páně Copperfieldově listě „formulovat cestou písemnou“, ale jestliže jim pan Copperfield prokáže tu laskavost a ten a ten den je navštíví (třebas v doprovodu důvěrného přítele, uzná-li tak za vhodné), že si s ním o dotyčné věci s největší radostí pohovoří.

Pan Copperfield odpověděl na tento dopis obratem a s uctivým poručením se vyjádřil, že té cti využije a slečnám Spenlowovým v určenou dobu návštěvu vykoná – a to v souhlase s jejich laskavým dovolením v doprovodu svého přítele, pana Tomáše Traddlese z Inner Templu. Po odeslání této noty upadl pan Copperfield do stavu silného nervového rozrušení a v něm také setrval, dokud stanovený den nenadešel.

Můj tísnivý neklid ještě značně zveličovala okolnost, že jsem se v tomto památném kritickém okamžiku musil obejít bez neocenitelných služeb slečny Millsové. Ale pan Mills, který ustavičně dělal hned to a hned zas ono mně naschvál – nebo jsem alespoň pociťoval, jako by si tak počínal, což bylo vlastně totéž –, nasadil svému jednání korunu tím, že si zamanul odjet do Indie. Proč by jinak jezdil do Indie, ne-li proto, aby mě potýral? Je sice pravda, že s žádnou jinou končinou celého světa neměl co dělat, kdežto s touhle měl co dělat hodně, poněvadž se zabýval výhradně indickým obchodem, ať už se tím rozumělo, co chtělo (osobně jsem vždycky míval matnou představu zlatých přehozů a sloních klů), a strávil mládí v Kalkatě a nyní se tam zamýšlel vydat znovu, tentokrát v postavení společníka firmy se stálým pobytem na místě – ale pro mne to nic neznamenalo. Buď jak buď, pro něho to však znamenalo tolik, že do Indie musela Julie s ním; a Julie odjela zatím na venkov, aby se rozloučila s příbuzenstvem, a dům přímo povlékli vývěskami s oznámením, že je k pronajmutí nebo na prodej a že se nábytek (i mandl a všechno všudy vůbec) rozprodá za odhadní cenu. To tedy bylo nové zemětřesení, jehož jsem se stal obětí, ještě než jsem se vzpamatoval z otřesu předešlého!

Byl jsem na vahách, co si mám v ten důležitý den vzít na sebe, neboť jsem se zmítal mezi touhou ukázat se ve světle co nejlepším a mezi obavou, abych se neoblékl do něčeho, co by v očích slečen Spenlowových mohlo vyvolat nepříznivý dojem, že nejsem člověk dost stroze praktický. Snažil jsem se mezi oběma těmi krajnostmi najít zlatou střední cestu, teta výsledek schválila, a když jsem s Traddlesem scházel ze schodů, hodil za námi pan Dick pro štěstí jeden ze svých střevíců.

Ať už jsem věděl sebelépe, jak znamenitý chlapík je Traddles, a ať už jsem k němu choval náklonnost sebevřelejší, nemohl jsem se v té ožehavé chvíli ubránit zbožnému přání, aby si nikdy nebyl zvykl česat vlasy tak strašně ježatě. Dodávaly mu vyjevený výraz – nemám-li přímo říci skoro výraz kominické štětky –, který, jak mi obavy našeptávaly, by nám mohl být osudný.

Zatím co jsme kráčeli do Putney, odvážil jsem se o tom zmínit Traddlesovi a řekl jsem mu, že kdyby si ty vlasy trochu uhladil…

„Můj drahý Copperfielde,“ namítl Traddles, sundal si klobouk a všemi směry si dřel vlasy dolů, „nic by mi nemohlo udělat větší radost. Ale nejde to.“

„Nedají se uhladit?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ odpověděl Traddles. „Nic je k tomu nedostane. Kdybych na nich celou cestu až do Putney nesl váhu padesáti liber, jakmile bych tu tíhu sundal, hned by mi zase stály. Nedovedeš si vůbec představit, Copperfielde, jak tvrdošíjné ty moje vlasy jsou. Jsem docela jako naježený dikobraz.“

Musím přiznat, že jsem cítil trochu zklamání, ale jeho dobrosrdečnost mě naproti tomu úplně okouzlila. Řekl jsem mu, jak si jeho dobrosrdečnosti vážím, a dodal jsem, že se mu patrně všechna umíněnost jeho povahy stáhla do vlasů, protože on sám jinak žádnou nejeví.

„Ach jé!“ odpověděl Traddles se smíchem. „Ujišťuji tě, že ty mé nešťastné vlasy jsou hodně stará bolest. Už strýcova žena je nemohla vystát. Říkala, že jí prý jdou na nervy. A taky mi strašně moc vadily z počátku, když jsem se zamiloval do Sofi. Strašně moc mi vadily!“

„Měla proti nim něco?“

„Ona ne,“ odpověděl Traddles, „ale její nejstarší sestra – to je ta rodinná kráska, víš – si z nich dělala ukrutnou legraci, pokud vím. Ostatně se jim smějí všechny sestry.“

„Příjemné!“ řekl jsem.

„Ano,“ odpověděl Traddles úplně bezelstně, „máme z nich všichni legraci. Žertují, že Sofi má ve stolku mou kadeř a musí ji zavírat do památníku se zámečkem, aby vydržela ležet. Všichni se tomu smějeme.“

„Abych nezapomněl, můj drahý Traddlesi,“ řekl jsem, „tvá zkušenost by mi snad mohla v něčem poradit. Když jsi se s tou mladou dámou, co jsi o ní právě mluvil, tenkrát zasnoubil, požádal jsi o její ruku obřadně celou rodinu? Událo se něco takového jako – jako na příklad něco podobného, co nás čeká dnes?“ dodal jsem rozčileně.

„Hmm,“ odpověděl Traddles, na jehož pozornou tvář se vkradl zádumčivý stín, „v mém případě, Copperfielde, to bylo jednání dost trapné. Víš, když je Sofi celé rodině tak užitečná, nikomu z nich se nechtěla líbit představa, že by se někdy mohla vdát. Po pravdě si už vlastně mezi sebou rozhodli, že se nikdy vdávat nebude, a říkali jí ‚naše stará panna‘. Proto když jsem se o tom s největší šetrností zmínil paní Crewlerové…“

„To jest mamince?“ řekl jsem.

„To jest mamince,“ potvrdil Traddles – „otec je důstojný pán Crewler – když jsem se o tom tedy s největší možnou šetrností zmínil paní Crewlero…