David Copperfield II

KAPITOLA TŘICÁTÁ TŘETÍ
Blažená

Celou tu dobu jsem vytrvale miloval Doru, stále víc a víc. Její představa mi byla v mém zklamání a zármutku útočištěm a do jisté míry je mírnila, ba mírnila i žal nad ztrátou přítele. Čím víc jsem litoval sám sebe nebo čím víc jsem litoval druhé, tím víc jsem hledal útěchu v přeludném obraze Dořině. Čím výš se hromadila šalebnost a trudnost světa, tím jasněji a čistěji zářila nad světem hvězda Dořina. Nemyslím, že jsem měl nějakou určitou představu, odkud Dora vlastně pochází či do jaké míry je příbuzná s bytostmi vyššího řádu, ale jsem si zcela jist tím, že bych byl s hněvem a opovržením odmítl domněnku, že je stejně prostý lidský tvor jako každá jiná dívka.

Smím-li se tak vyjádřit, Dora mi přímo kolotala celým tělem. Byl jsem do ní nejenom až po uši zamilovaný, ale byl jsem jí prostě naveskrz prosáklý. Obrazně řečeno, bylo by se ze mne dalo vyždímat tolik lásky, že se v ní mohl kdokoli utopit, a přece by jí bylo v mém srdci i v celé mé bytosti zůstalo ještě dost, aby prostoupila celý můj život.

První, co jsem po návratu do Londýna v té věci o své újmě udělal, bylo to, že jsem se vydal na noční procházku do Norwoodu a tam jsem co subjekt jedné pythické věštby svého útlého dětství „obcházel kolem domu, aniž jsem o něj zavadil“ a myslil při tom na Doru. Domnívám se, že prapůvod této nepochopitelné šarády byl měsíc. Ať to už bylo, co bylo, já, náměsíčný otrok Dořin, jsem se dvě hodiny ploužil kolem dokola domu a zahrady, nahlížel škvírami v plaňkovém plotě dovnitř, s nesmírnou námahou jsem natahoval bradu nad rezavé hřeby na vršku, posílal polibky světlům v oknech a co chvíli blouznivě vzýval noc, aby mou Doru chránila – nevím už přesně před čím, ale předpokládám, že před ohněm. Možná že před myšmi, k nimž Dora cítila silný odpor.

Moje láska mi tak tížila srdce a svěřit se Peggotce mi připadalo tak přirozené, že jsem jí jednou večer, když jsem ji zastihl, jak s obvyklou výbavou rukodělného náčiní sedí zase vedle mne a horlivě se probírá mým šatníkem, celé to úžasné tajemství s patřičně rozvláčným okolkováním prozradil. Peggotka projevila o věc velký zájem, ale za nic jsem ji nedokázal přimět, aby se na případ dívala mýma očima. Byla nehorázně předpojatá v můj prospěch a vůbec nemohla pochopit, proč bych měl kvůli tomu mít nějaké obavy nebo být malomyslný. „Ta mladá slečna se může považovat za šťastnou,“ poznamenala, „že má takového kavalíra. A co se týče jejího tatínka,“ řekl, „pro pět ran, co vlastně čeká ten?“

Ale všiml jsem si, že páně Spenlowův proktorský talár a tuhý nákrčník srazil Peggotce trochu hřebínek a vnukl jí zbožnější úctu k muži, který se v mých očích den ze dne vznášel stále výš a výš a z něhož, jak mi připadalo, když seděl v soudní síni prkenně zpříma mezi listinami, vyzařoval odraz třpytného jasu jako z nějakého majáčku uprostřed moře papíru. Abych nezapomněl, vzpomínám si ještě, jak jsem s neobyčejně podivnými pocity nejednou uvažoval o tom – také když jsem seděl v soudní síni –, že by všichni ti ponuří staří soudcové a doktoři o Doru nijak nestáli, i kdyby ji znali – že by se jistě nepomátli na rozumu nadšením, kdyby jim někdo navrhl, aby se s Dorou oženili –, že by Dora mohla zpívat a na tu svou slavnou kytaru hrát, až by mne přivedla na pokraj šílenství, a přesto by jediného z těch ospalých peciválů nevylákala ani o krůček z vyjeté dráhy!

Ošklivili se mi, od prvního do posledního. Ti vyšeptalí staří zahradníci na květnici srdce mě všichni do jednoho osobně uráželi. Celý tribunál pro mne nebyl nic jiného než jeden jediný tupohlavý, necitelný popleta. Obhájcovský pult neměl do sebe o nic víc půvabu ani poezie než výčepní pult v hospodě.

S nemalou pýchou jsem se vlastnoručně ujal vyřízení Peggotčiných záležitostí; dal jsem ověřit pravost závěti, výhodně jsem věc projednal s pozůstalostní berní kanceláří, zavedl jsem Peggotku do banky a brzy jsem všechno uvedl do spořádaných kolejí. Suchopárný ráz tohoto právního jednání jsme si zpestřili tím, že jsme se šli podívat na nějaké opocené voskové figuríny ve Fleet Streetu (za těch dvacet let už roztálé, doufám), navštívili výstavu slečny Linwoodové, kterou si pamatuji jako honosnou hrobku vyšívaných ručních prací, vhodnou ke zpytování svědomí a pokání, prohlédli si londýnský hrad a vylezli do svatopavelské kopule. Všechny ty divy poskytly Peggotce tolik potěšení, kolik ho byla za daných okolností s to vychutnat – všechny, myslím, s výjimkou chrámu sv. Pavla, který se pro její dlouholetou lásku ke kazetě s šitím stal soupeřem obrázku na víku a jejž to umělecké dílko podle Peggotčina názoru v leckterých podrobnostech předstihovalo.

Když jsme vyřídili Peggotčinu věc, která byla toho druhu, jemuž jsme ve Dvorech říkali „běžná rutina“ (a každá běžná rutina byla věru velmi snadná a výnosná), vzal jsem ji jednou ráno s sebou do kanceláře, aby tam vyrovnala účet. Starý Tiffey mi řekl, že pan Spenlow odešel, aby jednomu pánovi zařídil přísežné prohlášení k sňatkovému povolení, ale poněvadž jsem věděl, že biskupská dispensní kancelář i úřad generálního vikáře jsou velmi blízko naší kanceláře a pan Spenlow se jistě brzy vrátí, řekl jsem Peggotce, aby počkala.

Po stránce pozůstalostního řízení jsme byli ve Dvorech tak trochu jako pohřební ústav, neboť jsme povětšině dodržovali pravidlo vypadat při jednání s klienty ve smutku více méně zdrceně. Z podobné ohleduplnosti jsme při jednání s klienty v záležitostech sňatkových bývali zase radostní a spokojení. Upozornil jsem proto Peggotku, že patrně uvidí pana Spenlowa již značně zotaveného z otřesu, který mu způsobilo páně Barkisovo úmrtí; a opravdu se přihnal jako ženich.

Ale ani Peggotka, ani já jsme neměli oči pro něho, když jsme v jeho společnosti spatřili pana Murdstona. Změnil se jen pramálo. Jeho vlasy vypadaly stejně husté a byly dozajista stejně černé jako kdy předtím; a jeho pohled budil stejně málo důvěry jako kdysi.

„Ale, Copperfield!“ řekl pan Spenlow. „Tohoto pána znáte, nemýlím se?“

Zdrženlivě jsem se „tomuto pánovi“ uklonil a…