David Copperfield II

KAPITOLA PADESÁTÁ DEVÁTÁ
Návrat

V Londýně jsme přistáli za zimavého podzimního večera. Bylo tma a pršelo a za minutu jsem viděl víc mlhy a bláta, než jsem předtím viděl za celý rok. Než jsem našel drožku, došel jsem od celnice až k Požárovému sloupu; a třebaže mi už i jen ta domovní průčelí, jež shlížela na přeteklé strouhy, připadala jako staří přátelé, chtě nechtě jsem musel přiznat, že to jsou přátelé notně ošumělí.

Často jsem si všiml – jako si myslím všiml každý – že nám odjezd z nějakého známého místa připadá jako signál k provedení změn. Jak jsem tak vyhlížel z okna drožky a zpozoroval, že za mého pobytu v cizině strhli na Fishstreet Hillu starý dům, který tam stál celé století, aniž se ho dotkl natěrač, tesař nebo zedník, a že jednu sousední ulici, od nepaměti proslulou nepohodlím a nezdravostí, odvodňují a rozšiřují, málem jsem očekával, že katedrála sv. Pavla bude v mých očích vypadat starší.

Na některé změny ve svých osudech mě mí přátelé už připravili. Teta se už dávno odstěhovala zase zpátky do Doveru a Traddlesovi se hned v prvním soudním období po mém odjezdu začala advokátní praxe trochu hýbat. Teď měl kancelář s bytem v Gray’s Innu a v posledních dopisech mi psal, že není tak docela bez nadějí, pokud se týče brzkého uzavření svazku s nejmilejším děvčetem na světě.

Čekali, že přijedu domů před Vánocemi, ale neměli ani potuchy, že se vrátím tak brzy. Úmyslně jsem je uvedl v omyl, abych se nepřipravil o radost, jak je překvapím. A přesto jsem byl tak zvráceně nedůtklivý, že jsem cítil sklíčenost a zklamání, když mě nikdo nepřivítal a já se kodrcal mlhavými ulicemi sám a mlčky.

Ale staré známé krámy s veselými světly uvnitř mě přece jen trochu vzpružily, a když jsem u dveří kavárny v Gray’s Innu vystoupil, byl jsem už zase docela v náladě. Při vstupu mi kavárna vyvolala v mysli onu tak odlišnou dobu, kdy jsem se ubytoval u Zlatého kříže, a připomněla mi změny, které se od toho času udály; ale to bylo jen přirozené.

„Nevíte náhodou, kde tady v Gray’s Innu bydlí pan Traddles?“ zeptal jsem se číšníka, zatím co jsem se v kavárně hřál u krbu.

„V Holborn Courtu, pane. Číslo dvě.“

„Pan Traddles myslím začíná mít jako advokát dobrou pověst, že?“ řekl jsem.

„Nu, pane,“ odpověděl číšník, „to prosím možná má, ale já sám o tom nic nevím.“

Tento číšník, hubený muž středního věku, se uchýlil o pomoc k číšníkovi obeznalejšímu – k zavalitému, mohutnému starci s dvojitou bradou, v černých punčochách a krátkých spodcích, který se vynořil z posady, podobné vysoké kostelní lavici, kde dělal společnost pokladně, městskému adresáři, právnickému adresáři a jiným knihám a tiskovinám.

„Pan Traddles,“ řekl hubený číšník. „Číslo dvě, Holbom Court.“

Mohutný číšník ho poslal mávnutím ruky pryč a obrátil se vážně ke mně.

„Ptal jsem se,“ řekl jsem, „jestli pan Traddles v čísle dvě v Holbom Courtu nezačíná mít jako advokát dobrou pověst?“

„To jméno jsem v životě ještě neslyšel,“ pravil číšník zvučným chraplavým hlasem.

Měl jsem pocit, že bych se měl vlastně za Traddlese omluvit.

„Je to ovšem nějaký mladý muž, že?“ řekl velebný číšník a zavrtal se do mne přísným pohledem. „Jak dlouho tady v Gray’s Innu advokátuje?“

„Něco ke třem letům,“ odpověděl jsem.

Číšník, který musel v té vysoké kostelní lavici žít už dobrých čtyřicet let, jak mi připadalo, nemohl v hovoru o námětu tak nicotném pokračovat. Zeptal se mne, cože si dám k obědu?

Uvědomil jsem si, že jsem zase v Anglii, a byl jsem kvůli Traddlesovi opravdu celý sklíčený. Zřejmě mu nekynula ani nejmenší naděje. Schlíple jsem si objednal kousek ryby a hovězí řízek a zůstal jsem stát u krbu a přemítal o Traddlesově neznámosti.

Jak jsem tak očima sledoval vrchního číšníka, nemohl jsem se ubránit myšlence, že zahrada, v níž s postupem let vybujel v takový květ, je půda, která růstu zrovna nesvědčí – tak šablonovitý, zkostnatělý, předpotopní, pompézní, starožitný vzhled totiž měla. Rozhlédl jsem se po lokále, který měl svou popískovanou podlahu beze vší pochyby popískovanou navlas stejně, jako se sypávala, dokud vrchní číšník byl ještě chlapcem – byl-li vůbec kdy chlapcem, což vypadalo nepravděpodobné –, a spočinul jsem pohledem na blyštivých stolech, v jejichž nezčeřené hlubině starého mahagonu jsem spatřil vlastní odraz, na lampách, bezvadně vyčištěných a seřízených, na příjemných zelených závěsech, které visely na tyčích z čisté mosazi a útulně uzavíraly jednotlivé boxy, na dvou velkých krbech, v nichž jasně plápolalo uhlí, a na řadách karaf, nadutých jakoby vědomím, že ve sklepích leží stomázové sudy drahého starého portského – a svitlo mi, že jak Anglie, tak i práv lze věru velice nesnadno dobýt ztečí. – Odešel jsem do svého pokoje, abych se převlékl z mokrých šatů; a obrovská prostora té staré deštěné místnosti (která ležela, jak se pamatuji, nad průjezdem do dvora), důstojná nezměrnost lože s nebesy a nepřekonatelná vážnost komod jako by se byly spojily a přísně se mračily na osud Tomáše Traddlese nebo kteréhokoli takového mladého smělce. Sešel jsem zase dolů k obědu; a i zdlouhavý pořad jídla a komisní ticho v jídelně – od hostů jako vymetené, neboť hlavní soudní prázdniny ještě neskončily – výmluvně svědčily o Traddlesově troufalosti i o tom, že jeho naděje na slušné živobytí jsou pro příštích dvacet let pramalé.

Nic podobného jsem od chvíle svého odjezdu neviděl a skoro úplně to rozmetalo mé naděje, které jsem choval v úspěch svého přítele. Vrchní číšník mne měl dost. Už se u mne ani neukázal, nýbrž věnoval se starému pánovi v dlouhých kamaších, jemuž jako by ta pinta speciálního portského byla o vlastní újmě přišla sama ze sklepa naproti, poněvadž u nikoho nic neobjednal. Druhý číšník mi šeptem prozradil, že tento starý pán je realitní notář na odpočinku, který bydlí na náměstí a má peněz jako želez, a ty, jak se čeká, prý odkáže dceři své posluhovačky; rovněž se prý povídá, že má ve skříni soupravu stříbrného nádobí celou zčernalou od toho, jak leží ladem, ačkoliv víc než jednu lžíci a vidličku v jeho bytě smrte…