David Copperfield II

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ DRUHÁ
Mou cestu ozáří světlo

Rok pokročil, Vánoce byly přede dveřmi a já byl doma už přes dva měsíce. S Agnes jsem se vídal často. Ale ať mě hlas veřejnosti pobádal třebas sebehlasitěji a burcoval ve mně city a úsilí sebevřelejší, nejmenší slůvko chvály její jsem slyšel raději než co jiného.

Alespoň jednou za týden a někdy i častěji jsem jezdíval na koni do Canterbury a strávil u nich večer. Obyčejně jsem se v noci vracel domů, neboť onen dávný nešťastný pocit mě nyní skličoval ustavičně – smutkem nejtísnivějším, když jsem od ní odešel – a mnohem raději jsem byl vzhůru a venku, než abych v úmorné nespavosti nebo strastiplných snech bloudil minulými časy. Těmi jízdami jsem utloukl nejdelší část mnohé sžíravě smutné noci a oživoval si cestou myšlenky, které mě zaměstnávaly za mé dlouhé nepřítomnosti.

Vyjádřil bych snad pravdu lépe, kdybych spíš řekl, že jsem naslouchal pouze ozvěnám těch myšlenek. Promlouvaly ke mně nyní z velké dálky. Zapudil jsem je předtím od sebe a smířil se s místem, které mi nevyhnutelně příslušelo. Když jsem Agnes předčítal, co jsem napsal, když jsem viděl její pozornou tvář, pohnul ji tu a tam k úsměvu nebo k slzám a slyšel její srdečný hlas tak vřele rozprávět o neskutečných událostech smyšleného světa, v němž jsem žil, tu jsem si myslil, jaký mohl být můj osud – ale pouze jsem si to myslil asi tak, jako jsem si po svatbě s Dorou myslíval, jakou bych si byl přál svou ženu mít.

Moje úcta k Agnes, milující mě láskou, jíž bych jakýmkoli rušivým zásahem neskonale sobecky a hanebně ublížil a nemohl jí už nikdy dobýt zpátky, a moje vyzrálá jistota, že já, jenž jsem sám strůjcem svého dnešního osudu a dosáhl toho, nač jsem se vší náruživostí upjal srdce, nemám právo reptat a musím všechno trpělivě snášet, ty zahrnovaly všechno, co jsem cítil a čemu jsem se naučil. Ale miloval jsem ji – a nacházel jsem nyní dokonce i jakousi útěchu v tom, že jsem si daleko v budoucnosti nejasně představoval den, kdy se z toho budu smět neškodně vyznat, kdy všechno tohle bude patřit minulosti a kdy budu smět říci: „Agnes, takové to bylo, když jsem se vrátil domů; a dnes jsem starý člověk a od té doby jsem nemiloval!“

Na ní jsem ani jedinkrát nezpozoroval jakoukoli změnu. Čím mi bývala vždycky, tím mi byla doposud, stále úplně nezměněná.

Hned od toho večera, kdy jsem se vrátil z ciziny, panovalo mezi tetou a mnou v této věci jakési napětí, které mohu spíš než nucenou zdrženlivostí nebo uhýbáním tomuto námětu nazvat němým porozuměním, že oba na to myslíme, ale neoblékáme své myšlenky do slov. Když jsme se po starém zvyku večer spolu usadili před krbem, často jsme tento běh myšlenek sledovali – stejně přirozeně a se stejným povědomím, na co myslí druhý, jako bychom si to byli nepokrytě řekli. Ale zachovávali jsme nerušené mlčení. Věřil jsem, že tehdy večer teta moje myšlenky uhádla, nebo alespoň zčásti uhádla, a že plně chápe, proč je nevyslovuji zřetelněji.

Vánoce byly tedy už přede dveřmi, a protože se mi Agnes ještě stále s ničím novým nesvěřila, začala mě silně tížit nejistota, která mi už dřív několikrát vyvstala v mysli – zda totiž snad nemá tak správnou potuchu o pravém stavu mého srdce, že ji tísní obava, aby mi nezpůsobila bolest. Je-li tomu tak, pak je moje oběť marná – svou nejzákladnější povinnost vůči ní neplním – a každou hodinu se dopouštím kdekteré špatnosti, jíž jsem se tak hrozil. Předsevzal jsem si proto, že v této věci zjednám úplné jasno – a stojí-li mezi námi taková přehrada, že ji rozhodnou rukou bez meškání strhnu.

Byl mrazivý, nevlídný zimní den – ach, jak nepomíjivou mám příčinu se na něj pamatovat! Před několika hodinami padal sníh a ten nyní pokrýval zemi, ne sice vysoko, ale na led umrzlý. Venku na moři, za mým zavřeným oknem, dul drsný severák. Představoval jsem si ho, jak se honí po oněch horských sněžných pustinách ve Švýcarech, tou dobou kterékoli lidské noze nepřístupných, a uvažoval jsem, co je osamělejší – ty pusté oblasti, nebo opuštěný oceán.

„Jedeš dnes ven, Trote?“ zeptala se teta, která vtom strčila hlavu do dveří.

„Ano,“ odpověděl jsem, „zajedu si do Canterbury. Je na projížďku pěkný den.“

„Doufám, že si to tvůj kůň bude myslet taky,“ řekla teta, „ale jak tam stojí u vrat, věší prozatím hlavu i uši, jako by si myslel, že v maštali to je lepší.“

Snad abych tu poznamenal, že mému koni teta přístup na zakázanou půdu sice dovolovala, ale v nesmiřitelnosti k oslům nepolevila ani o vlas.

„Však on se co nevidět vzpruží!“ řekl jsem.

„Jeho pánovi udělá projížďka rozhodně dobře,“ poznamenala teta a podívala se po papírech na mém stole. „Ach, dítě, prosedíš ty tady ale hodin! Dokud jsem čítávala knihy, jaktěživo mě nenapadlo, co to dá práce je napsat.“

„Někdy dá dost práce jenom je přečíst,“ odpověděl jsem jí. „A co se týče jejich psaní, to má svoje půvaby, teto.“

„Hm! Chápu!“ řekla teta. „Ctižádost, touhu po chvále, porozumění a nevímco ještě, viď? No, už ať jsi raději venku!“

„Nevíte něco víc,“ řekl jsem a postavil se klidně před tetou – popleskala mě totiž po rameně a sedla si na mou židli, „o té Agnesině lásce?“

Zdvihla ke mně oči a dívala se mi chviličku do obličeje, než odpověděla:

„Myslím, že vím, Trote.“

„Ten váš dojem se tedy potvrdil?“ zeptal jsem se.

„Myslím, že ano, Trote.“

Dívala se na mne tak upřeně – s láskou zabarvenou jaksi nedůvěřivě nebo soucitně nebo úzkostlivě –, že jsem se ještě pevněji rozhodl ukazovat před ní naprosto veselou tvář.

„A co víc, Trote,“ řekla teta.

„Copak?“

„Myslím, že se Agnes bude vdávat.“

„Bůh jí žehnej!“ řekl jsem vesele.

„Bůh žehnej jí,“ řekla teta, „i jejímu manželu!“

Opakoval jsem to po tetě, rozloučil jsem se s ní, seběhl čile ze schodů, vyšvihl se na koně a vyrazil na cestu. Měl jsem nyní ještě vážnější důvod než předtím, abych vykonal, co jsem si vykonat umínil.

Jak dobře se na tu zimní jízdu pamatuji! Na zmrzlé krupičky ledu, jež vítr strhoval ze stébel trávy a metal mi je do obličeje; na dunivý dusot koňských kopyt, jež rytmicky tepala půdu; na zmrzlé brázdy…