Vánoční koleda

III.
Druhý ze tří duchů

Skruž se probudil z neobyčejně hlubokého spánku a rázem se na posteli posadil, aby soustředil roztěkané myšlenky. Už věděl, že zas, co nejdřív, bude na věži odbíjet jedna. Probudil se právě včas, aby se mohl připravit na návštěvu druhého ducha, kterého k němu vyslal Jakub Marley.

Až se zachvěl zimou, když si vzpomněl, že mu duch zas rozhrne závěsy u postele, a tak je odhrnul raději sám. Nato opět ulehl, pozorně se díval kolem sebe a umínil si, že se pustí bez pardonu do ducha, jakmile se objeví. Tentokrát ho už nic nepřekvapí. Počítal se k lidem, které jen tak něco nezastraší, zkrátka, Skruž nebyl žádný strašpytel.

Myslel si tedy, že je připraven na všechno, ale vmžiku se ukázalo, že to není pravda. Když odbila jedna a žádný duch nepřicházel, začal se třást jako list ve větru. Minula jedna minuta, dvě, tři, ale kde nic tu nic. Náhle ho ozářil proud rudého světla, které v ložnici vzplanulo. A to Skruže naplňovalo větším strachem než dvanáct duchů dohromady. Zprvu nic nechápal a myslel si, že začalo hořet, že uvnitř bytu vzplál požár. Konečně uviděl, že to světlo vychází z vedlejšího pokoje. Tiše vstal, vklouzl do pantoflí a šoural se ke dveřím. Jakmile sáhl na kliku, ozval se neznámý hlas:

„Skruži, vstup! Jen pojď dál, ať se spolu seznámíme!“

Skruž ani na okamžik nepochyboval, že je to jeho vlastní pokoj, ale stala se s ním neobyčejná proměna. Ze stěn a stropů visely zelené větvičky, takže to tam vypadalo jako v háji. Lesklé listy cesmíny s červenými bobulemi, lístky jmelí a břečťanu se odrážely od světla jako malá zrcátka a na krbu plápolal takový oheň, jaký Skruž ani jeho společník Marley v životě neviděli. Na zemi byly vyrovnány hromady krocanů, pečených hus, zvěřiny, drůbeže a ohromných kýt. Byla tam pečená selata, celé věnce klobás, paštiky, vánoční švestkové pudinky, soudky ústřic, pečené kaštany, červená jablíčka, šťavnaté pomeranče, žluté hrušky, veliké koláče a kouřilo se z horkého punče, který naplňoval celou místnost neobyčejnou vůní.

Nahoře, jako na trůně, se rozvaloval překrásný obr a držel v ruce pochodeň, která se podobala rohu hojnosti. Vyzdvihl ji vysoko, aby světlo sálalo přímo na Skruže.

„Jen pojď dál, člověče!“ volal vlídně duch, „jen přistup, abys mě lépe poznal!“

Skruž šel bázlivě blíž, nebyl to už ten zatvrzelec jako nedávno. I když oči ducha byly jasné a vlídné, bál se jich.

„Jen se na mě dobře podívej! Jsem duch letošních Vánoc,“ představil se obr. Skruž konečně zvedl zrak. Zjevení mělo na sobě jednoduché zelené roucho, olemované bílou kožešinou. Lehce splývalo, ale široká obrova prsa zůstala nahá. Byl bos, na hlavě měl věnec z cesmíny a v něm se třpytilo několik ledových rampouchů. Dlouhé vlnité vlasy mu volně padaly kolem přívětivé tváře. Oči mu jen zářily, a když promluvil, jeho hlas zněl příjemně a vyzařovala z něj radost a veselí. Kolem pasu měl zrezavělou pochvu, ve které však meč chyběl.

„Viděl jsi už v životě někoho, jako jsem já?“ zeptal se duch.

„Ne, nikdy,“ odp…