Vánoční koleda

V.
Konec

A byla to pelest jeho postele, a byl to i jeho vlastní pokoj. A nádherné a ze všeho nejlepší bylo, že i čas, do kterého se probudil, patřil jen jemu. „Chci žít minulostí, přítomností a budoucností,“ opakoval si Skruž, když vylézal z postele.

„A budu žít lépe než dřív, abych mohl napravit, co jsem pokazil. V tom mně ti tři duchové opravdu pomohli. Ach, Jakube Marley, dík, a vánoční doba budiž pochválena.“ Skruž byl tak rozechvělý a naplněný dobrými úmysly, až mu selhával hlas.

Podíval se na závěsy u postele a radostně volal:

„Vždyť jsou na svém místě! Jsou tady se vším všudy a všechno je, jak má být! Však já ty stíny, které jsem v noci viděl, rozeženu! Však já je zaplaším, vím to už jistě!“

Jak byl rozrušený, oblékal si šaty naruby, zas je svlékal, aby si je oblékl znovu obráceně.

„Vlastně ani nevím, kde mám začít, já nevím, co mám udělat,“ smál se šťastný Skruž. „Jsem lehoučký jako pírko, jsem blažený jako anděl a jsem veselý jako školáček. Hlava se mi točí, jako kdybych přebral. Veselé Vánoce všem a každému zvlášť! Šťastný nový rok celému světu! Hola, hej!“ křičel a vběhl do obývacího pokoje.

„To je přece můj talíř s ovesnou kaší! A to jsou ty dveře, kterými ke mně vešel duch Jakuba Marleye! To je ten kout, kde seděl duch letošních Vánoc, a to je okno, ve kterém se zjevili všichni tři duchové. Všechno je pravda, všechno se to stalo. Cha, cha cha,“ smál se Skruž, který se už málem zapomněl smát.

„Vždyť ani nevím, co je dneska za den, ani nevím, jak dlouho jsem byl mezi těmi duchy! Jsem jako dítě a docela rád bych byl zas jednou dítětem,“ radoval se Skruž.

Do jeho jásání se vmísil zvuk kostelních zvonů radostným hlaholem: Bim, ding, bim, ding. Jak krásně ty zvony znějí! Pádil k oknu, otevřel je a vystrčil hlavu. Žádná mlha, jen jasná a třpytivá zima, ta, co člověku v žilách rozproudí krev. Nebeská obloho, křišťálový vzduchu, veselé zvony, jak je to překrásné!

„Copak je dnes za den, chlapče?“ zavolal Skruž dolů.

„Přece Hod boží vánoční, copak nevíte, že jsou Vánoce?“ divil se kluk.

Tak jsem je přece nezmeškal. Duchové to všechno stihli za jedinou noc, zamyslel se muž a znovu zavolal na chlapce.

„Haló! A nevíš, jestli za rohem už prodali toho největšího krocana?“

„Toho, co je tak velký jako já? Ten tam ještě visí, strejdo,“ odpověděl kluk.

„Tak tam doběhni a kup ho, prosím tě!“

„Až naprší a uschne. Aha, a co peníze?“ křikl kluk nahoru do okna.

„Já to myslím vážně. Dám ti od cesty. Jen běž, kup krocana a řekni, aby ho sem přinesli, a já ti potom povím, kam ho máš donést. Přijď sem nahoru i s prodavačem a dostaneš pět šilinků.“ Na to kluk vyběhl, jako když střelí.

„Krocana pošlu Škrábkům,“ šeptal Skruž. „Nebudou mít ani tušení, kdo jim ho posílá. Bude se jim líbit, vždyť je skoro dvakrát větší, než byl Timíček. Už vidím, jak se Bob bude překvapeně tvářit,“ smál se Skruž.

Napsal adresu, sešel po schodech dolů, aby otevřel dveře a prodavač nemusel dlouho čekat. Když tam tak stál, zadíval se na klepátko a pak je pohla…