Vánoční koleda

IV.
Poslední ze tří duchů

Duch se blížil pomalu, vážně a beze slov. Když byl už blízko, mužovo srdce sevřela tajemná a ponurá tíseň. Ducha halilo černé roucho a nebylo vidět nic, jen jednu vztaženou ruku. Bylo těžké rozeznat jeho postavu od noci a temnoty, splývala s ní. Skruž cítil, že duch je vysoký a statný, a když k němu přistoupil, naplňovala muže jeho přítomnost posvátnou hrůzou. Duch se nehýbal ani nepromluvil, a tak se Skruž sám odvážil prolomit hrobové ticho.

„Jsi snad duch mých příštích Vánoc?“

Duch neodpověděl, jen ukázal rukou někam dopředu.

„Chceš mně snad odhalit věci a události, které se ještě nestaly a teprve se stanou? Řekni, duchu, jestli mluvím pravdu?“ ptal se bázlivě Skruž.

Vrchní část černého roucha se na okamžik shrnula a nakrčila, snad jak duch přikývl. To byla jediná odpověď, kterou Skruž dostal.

I když si časem téměř zvykl na rozhovory a cestování s duchy, mlčenlivého zjevu se tak zděsil, až pod ním podklesla kolena a nohy mu zdřevěněly, když si pomyslel, že by se měl vydat za duchem. Na okamžik se zastavil, aby si odpočinul, ale bylo mu spíš hůř. Zpozoroval totiž, že v černé tmě na něj zírají dvě veliké oči. Zableskly se a zas zmizely a byla tu jen ta strašidelná ruka.

„Duchu budoucnosti!“ vykřikl a hned pokračoval: „Bojím se tě víc než strašné příšery, víc než všech duchů, které jsem dosud uviděl. Vím ale, že mně chceš prospět, a také já mám v úmyslu stát se jiným člověkem, než jsem býval, a proto tě budu vděčně provázet. Nechceš mi něco říct?“

Duch neodpověděl, ale vztaženou rukou ukazoval stále před sebe.

„Veď mě!“ poprosil Skruž. „Noc plyne rychle a mně už mnoho času nezbývá, to vím. Veď mě, duchu!“

Duch se vzdaloval, jako se dřív blížil. Stín jeho roucha Skruže rázem vyzvedl a nesl ho s sebou stále dál a výš. Zdálo se mu, že ani do města nevstoupili, ale že město náhle samo vstalo a domy a ulice je obklíčily. Ocitli se v samém jeho středu, na burze, mezi obchodníky a makléři. Všichni pobíhali sem a tam, vzrušeně rozmlouvali, pohrávali si nervózně s přívěsky u hodinek, v kapsách jim cinkaly peníze. Však to tady Skruž dobře znal. Duch se zastavil u malé skupiny obchodníků a jeho ruka na ně ukázala. Skruž přišel blíž, aby si poslechl, o čem mluví.

„Ne, žádné podrobnosti o tom nevím,“ vyprávěl tlustý muž s tučným podbradkem. „Vím jen, že je bezpochyby mrtvý.“

„A kdypak zemřel?“ tázal se druhý

„Slyšel jsem, že minulou noc.“

„Copak se mu stalo?“ ptal se třetí, otevřel tabatěrku a vzal si pořádný šňupec.

„Myslel jsem si, že snad ani nikdy neumře,“ řekl první muž a mohutně zívl.

„Kampak asi dal své peníze?“ ptal se zas pán s rudými tvářemi a s bradavicí na špičce nosu.

„Třeba je odkázal svému pomocníkovi,“ řekl a tomu dobrému vtipu se všichni od srdce zasmáli.

„Bude mít určitě laciný pohřeb, šetřil na všem a na všech,“ pravil jiný, „a skutečně si neumím představit, kdo by na jeho pohřeb šel.“

„A co kdybychom se domluvili a sami mu tu službu prokázali!“

„Proč ne, ale když tam nebude žádné pohošt…