David Copperfield I

KAPITOLA DVACÁTÁ SEDMÁ
Tommy Traddles

Snad jako následek rady paní Cruppové, snad z žádného závažnějšího důvodu, než že mezi zvukem slov tradá a Traddles byla jistá podobnost, mě druhý den napadlo, abych se šel podívat za Traddlesem. Lhůta, o níž mluvil, už beztak dávno prošla a Traddles bydlil zase v blízkosti zvěrolékařské koleje v Camden Townu v uličce obývané většinou pány studenty – jak mi prozradil jeden z našich písařů, jenž v té končině bydlil –, kteří si kupují živé osly a v soukromí svých bytů konají na těchto čtvernožcích pokusy. Když jsem od téhož písaře dostal i návod, jak se do té akademické oázy dostanu, ještě ten den odpoledne jsem se vypravil na návštěvu k bývalému spolužákovi.

Zjistil jsem, že ulice nevypadá zrovna tak vábně, jak bych si byl kvůli Traddlesovi přál. Její obyvatelé jevili zřejmě sklon vyhazovat všechny drobné předměty, pro něž neměli použití, ven na ulici, takže pak byla nejenom načichlá hnilobným zápachem a blátivá, ale pro poházené kapustové lupeny také nevzhledná. Zatím co jsem hledal udané číslo domu, viděl jsem, že vyházené smetí není jenom zelenina, protože jsem na vlastní oči zahlédl i střevíc, zprohýbaný rendlík, černý ženský klobouk a deštník, všechno to harampádí v různých stupních rozkladu.

Celkové ovzduší uličky mi silně připomínalo dny, kdy jsem bydlil u pana a paní Micawberových. Nepopsatelný výraz zvetšelé vznešenosti, jenž ulpíval na domě, který jsem hledal, a jenž ho tolik odlišoval od všech ostatních domů v ulici – ačkoliv to všechno byly stavby podle jednoho a téhož jednotvárného vzoru a vypadaly jako první výkresy nějakého mladičkého packala, který se učí stavět domy a dosud nevybředl z prvních tápavých stavitelských krůčků –, mi připomínal manžele Micawberovy ještě víc. A náhoda, že jsem došel ke dveřím právě ve chvíli, když někdo otvíral odpolednímu mlékaři, mi připomněla manžele Micawberovy ještě živěji.

„Tak co,“ řekl mlékař služtičce sotva odrostlé dětským střevíčkům. „Koukl se už někdo na ten můj oučtíček?“

„Však pán říká, že se na to hnedle podívá,“ zněla odpověď.

„Poněváč,“ pokračoval mlékař v řeči, jako by byl odpověď vůbec nedostal, a jak jsem soudil podle síly hlasu, mluvil spíš pro poučení někoho uvnitř v domě než té dětské služtičky – dojem jen ještě posilovaný způsobem, jímž tak nápadně civěl do chodby –, „poněváč tenhleten můj oučtíček roste už tak dlouho, že se málem začínám bát, aby někomu nepřerost přes hlavu, a pak spánembohem! To teda, víme, trpět nebudu!“ řekl mlékař stále ještě hlasem, který duněl domem, a s pohledem upřeným do chodby.

Mimochodem, nebylo snad na světě ještě nic nepřirozenějšího, než že tenhle člověk obchodoval se zbožím tak krotkým, jako je mléko. Jeho chování by bývalo prudké i na řezníka nebo kořalkáře.

Hlas dětské služtičky zeslábl, ale jak mi podle pohybu jejích rtů připadalo, znovu šeptala ujištění, že se na to pán hnedle podívá.

„Já ti povím co,“ řekl mlékař, po prvé se na ni upřeně zadíval a vzal ji za bradu, „máš ráda mlíko?“

„No, to mám,“ odpověděla.

„Tak dobrá,“ řekl mlékař. „Tak od zejtřka nedostaneš ani kapku. Slyšíš? Od zejtřka nedostaneš mlíka ani hlt!“

Pomyslil jsem si, že služtička vypadá, jako by se jí vyhlídkou, že dostane nějaké mléko aspoň dnes, celkem ulevilo. Mlékař na ni hrozivě potřásl hlavou, pustil jí bradu a s výrazem, který vyjadřoval všechno možné, jenom ne ochotu, odklopil konev a nalil do rodinného džbánu obvyklé množství mléka. Potom s brumláním odešel a ohlásil své zboží rozkaceným zaječením zase u sousedních dveří.

„Bydlí tady pan Traddles?“ zeptal jsem se potom.

Tajemný hlas z druhého konce chodby odpověděl: „Ano.“ Vzápětí také dětská služtička odpověděla: „Ano.“

„Je doma?“ řekl jsem.

Znovu tajemný hlas přisvědčil a znovu to služtička ozvěnou opakovala. Vstoupil jsem tedy do domu a podle návodu služtičky jsem zamířil po schodech nahoru; když jsem míjel dveře pokoje do dvora, cítil jsem, že mě pozoruje tajemné oko, příslušející patrně k tomu tajemnému hlasu.

Když jsem vyšlapal všechny schody – dům měl nad přízemím jenom jedno patro – čekal na mne už Traddles venku na chodbičce. Měl radost, že mě vidí, a velmi srdečně mě uvítal a uvedl do svého pokojíku. Ten byl v průčelí do ulice a úžasně roztomilý, třebaže skrovně zařízený. Byl to jeho jediný pokoj, jak jsem viděl, protože tam stála pohovka na spaní a mezi knihami, na horní poličce za slovníkem, měl leštidlo a kartáče na boty. Stůl mu nebylo pod papíry vůbec vidět a Traddles v tom starém kabátě byl zřejmě v pilné práci. Nedíval jsem se na nic, pokud vím, ale viděl jsem všechno, když jsem se posadil, i ten obrázek kostela na porcelánovém kalamáři – což byla schopnost rovněž vypěstovaná za staré éry micawberovské. Rozličné důvtipné nápady, jež uplatnil, aby zamaskoval prádelník, uskladnil nenápadně boty, zrcadlo na holení a podobně, mě zvlášť zaujaly jakožto svědectví, že to je týž starý Traddles, který si ze sešitového papíru skládal domečky, do nichž zavíral mouchy, a který se po výprasku utěšoval pamětihodnými uměleckými výtvory, o nichž jsem se již tolikrát zmínil.

V koutě pokojíku byl nějaký předmět, úhledně přikrytý velkým bílým plátnem. Nemohl jsem přijít na to, co to je.

„Traddlesi,“ řekl jsem, když jsem se posadil a znovu si s ním potřásl rukou, „těší mě, že tě zase vidím.“

„A mne těší, že vidím tebe, Copperfielde,“ odpověděl mi. „Mám opravdu velkou radost, že tě vidím. Jen proto, že jsem tě tak ze srdce rád zase viděl, když jsme se v Elyplace setkali, i že jsem najisto věděl, jak ze srdce rád vidíš ty mne, jsem ti dal adresu sem místo adresy své kanceláře.“

„Ale! Ty máš svou kancelář?“ řekl jsem.

„No, mám čtvrtinu pokoje a chodby a čtvrtinu písaře,“ odpověděl Traddles. „Čtyři se skládáme dohromady na jednu celou kancelář – dělá to dojem – a o písaře se dělíme taky na čtvrtinu. Ten mě stojí týdně půlkorunu.“

Připadlo mi, že se na mne z úsměvu, s nímž mi toto vysvětlení podával, usmívá i jeho stará prostota a dobromyslnost a snad i něco z té jeho staré životní smůly.

„Abys r…