David Copperfield I

KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ
Jsem jiný hoch ve víc než jednom smyslu

Druhého dne po snídani jsem znovu vstoupil do školního světa. V doprovodu pana Wickfielda jsem se odebral do ústavu, v němž jsem se měl napříště učit – do vážné budovy uprostřed nádvoří, obestřené nimbem učenosti, který mi připadal v znamenitém souladu s toulavými vránami a kavkami, jež slétaly z věží katedrály a velebně si vykračovaly po trávníku – a pan Wickfield mě uvedl k mému novému učiteli, doktoru Strongovi.

Jak se zdálo mně, vypadal doktor Strong skoro stejně omšelý jako vysoká železná zábradlí a vrata v průčelí budovy a skoro stejně toporný a tíživý jako veliké kamenné kalichy, které stály po stranách vchodu a tyčily se v pravidelných vzdálenostech kolem dokola celého nádvoří na hřebenu červené cihlové zdi jako ovětralé kuželky, aby si měl čas s čím hrát. Byl ve své pracovně (myslím tím doktora Stronga), v šatech ne zrovna zvlášť pečlivě vykartáčovaných a s vlasy ne zrovna zvlášť pečlivě učesanými; krátké nohavice neměl pod koleny podvázané, vysoké černé kamaše měl nedopjaté a střevíce měl stát na krbové předložce, kde zely jako dvě kaverny. Upřel na mne matné oči, jež mi připomněly dávno zapomenutého starého slepého koně, který se kdysi na blunderstonském hřbitově pásal na trávě a klopýtal přes hroby, řekl mi, že mě rád poznává, a potom mi podal ruku; nevěděl jsem však, co s ní dělat, protože byla nehybná jako dřevo.

Ale nedaleko doktora Stronga seděla u práce velice hezká mladá dáma – jíž říkal Anny a již jsem považoval za jeho dceru –, která mě vysvobodila z rozpaků tím, že si klekla, aby doktoru Strongovi obula střevíce a zapjala mu kamaše, což učinila velmi úsměvně a hbitě. Když tuto práci skončila a my dva odcházeli do učebny, velmi mě překvapilo, když jsem slyšel, že ji pan Wickfield při loučení oslovil jako paní Strongovou; a přemítal jsem, je-li snad snachou doktora Stronga, nebo je-li manželkou doktora Stronga, když mi vtom nevědomky poskytl vysvětlení sám doktor Strong.

„Mimochodem, Wickfielde,“ řekl na chodbě s rukou na mém rameni a zastavil se, „ještě jste nenašel žádné vhodné zaopatření pro bratrance mé ženy?“

„Ne,“ řekl pan Wickfield. „Ne, ještě ne.“

„Rád bych to měl vyřízeno, jak nejdřív se to vyřídit dá, Wickfielde,“ řekl doktor Strong, „protože Jack Maldon má nouzi a zahálí a z toho dvojího zla mnohdy pojde zlo ještě horší. Jak říká doktor Watts,“ dodal s pohledem na mne a pokyvoval do rytmu citátu hlavou, „pro ruce zahálčivé Satan vždycky neplechu najde.“

„Na mou věru, doktore,“ odpověděl mu pan Wickfield, „kdyby byl doktor Watts znal lidstvo, mohl stejně pravdivě napsat: ‚Pro ruce zaměstnané Satan vždycky neplechu najde.‘ Lidé zaměstnaní mají na neplechách ve světě svůj plný podíl, na to můžete vzít jed. Copak natropili za poslední jedno nebo dvě století lidé, kteří měli se sháněním peněz a s honbou po moci napilno nejvíc? Žádnou neplechu?“

„Myslím, že Jack Maldon nebude mít se sháněním jednoho ani druhého tuze na pilno nikdy,“ řekl doktor Strong a mnul si zamyšleně bradu.

„Možná, že ne,“ pravil pan Wickfield. „Tím mě přivádíte zpátky ke své otázce a omlouvám se, že jsem odbočil. Ne, ještě se mi nepodařilo věc pana Jacka Maldona vyřídit. Myslím,“ dodal trochu váhavě, „že správně vidím vaši pohnutku, a to celou záležitost značně ztěžuje.“

„Moje pohnutka je,“ odpověděl na to doktor Strong, „najít nějaké vhodné zaopatření pro bratrance a bývalého druha dětských her své ženy Anny.“

„Ano, vím,“ řekl pan Wickfield, „doma nebo v cizině.“

„Ba právě!“ přisvědčil doktor zřejmě s podivem, proč pan Wickfield klade na ta slova takový důraz. „Doma nebo v cizině.“

„Vaše vlastní slova, to snad víte,“ řekl pan Wickfield. „Nebo v cizině.“

„Zajisté,“ odpověděl doktor. „Zajisté. Tam nebo tam.“

„Tam nebo tam? Není vám něco milejší?“ zeptal se pan Wickfield.

„Ne,“ odpověděl doktor.

„Ne?“ řekl překvapeně pan Wickfield.

„Vůbec ne.“

„Nemáte žádnou pohnutku,“ řekl pan Wickfield, „proč byste měl na mysli raději cizinu než domov?“

„Ne,“ odpověděl doktor.

„Musím vám věřit a ovšemže vám také věřím,“ pravil pan Wickfield. „Kdybych to byl věděl dříve, bylo by to můj úkol značně usnadnilo. Ale přiznávám, že jsem měl dojem jiný.“

Doktor Strong se na něho podíval rozpačitým a nechápavým pohledem, jenž se skoro vzápětí rozplynul do úsměvu, který mě silně povzbudil; neboť to byl úsměv naveskrz vlídný a přívětivý a z něho i z celého doktorova chování vůbec, když na něm nyní mrazivý povlak učenecké zahloubanosti roztál, zírala prostota srdce, pro takového nezralého studentíka, jako jsem byl já, úžasně vábná a slibná. Za stálého opakování „ne“, „vůbec ne“ a jiných krátkých ujištění téhož významu se doktor Strong před námi šoural podivným nepravidelným krokem a my jsme ho následovali, přičemž si pan Wickfield, jak jsem pozoroval, se starostlivým výrazem v tváři pro sebe vrtěl hlavou, aniž věděl, že to vidím.

Učebna byla hezký prostorný sál v nejtišší části budovy, vystavený povznesenému pohledu asi půl tuctu velkých kamenných kalichů, a její okna nahlížela do staré zahrady, soukromého to zátiší doktorova, kde na slunné jižní zdi právě zrály broskve. Na pažitě před okny stály dva truhlíky s velkými aloemi; a široké tvrdé listy této rostliny (které vypadají jako vystříhané z lakovaného plechu) mi jsou od těch dob spojením představ jakýmsi symbolem ticha a ústraní. Když jsme vešli, učilo se ve třídě pilně z knih asi pětadvacet hochů, ale všichni na pozdrav doktorovi vstali, a když spatřili pana Wickfielda a mne, zůstali stát.

„Nový student, mladí pánové,“ řekl doktor Strong. „Trotwood Copperfield.“

Jakýsi Adams, primus na škole, potom vystoupil z lavice a přivítal mne. V bílém nákrčníku vypadal jako mladý duchovní, ale byl velmi přátelský a veselý, ukázal mi moje místo a představil mě učitelům způsobem tak uhlazeným, že mohlo-li mě vůbec něco vyvést z rozpaků, bylo by to bývalo jeho jednání.

Připadalo mi to však už tak dávno, co jsem byl mezi takovými chlapci nebo jakýmikoli druhy stejného věku se mnou kromě M…