David Copperfield I

KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Ohlédnutí do minulosti

Má školní léta! Ten pokojný, plynulý tok mého žití – ten neviděný a necítěný přechod z dětství do jinošství! Dovolte, abych se zamyslil, jak se tak ve vzpomínkách vracím pohledem k té stružce plynoucí vody, nyní již jen vyschlému korytu zarostlému listím, nenajdu-li snad podél jejího toku nějaké mezníky, podle nichž bych si mohl její běh připamatovat!

Okamžik, a jsem na svém místě v katedrále, kam jsme každou neděli ráno chodívali společně, když jsme se napřed za tím cílem shromáždili ve škole. Zemitý pach, neslunečné ovzduší, pocit, že svět je odtamtud vyhoštěn, zvuk varhan, který se rozléhá černobíle klenutými kruchtami a loděmi chrámu, jsou křídla, jež mě odnášejí nazpět a s nichž napůl v bdění a napůl v spánku jako ve snu shlížím na zašlé chvíle.

Nejsem už ve škole poslední žák. Za pár měsíců jsem několik chlapců přeskočil. Ale primus mi dosud připadá jako vznešená osobnost, která dlí kdesi v dálce a jejíž závratná výše je pro mne naprosto nedostižná. Agnes tvrdí „není“, ale já tvrdím „je“ a říkám jí, že si asi sotva dovede představit, jaké stohy vědomostí si osvojila ta zázračná bytost, jejíž výše bych podle jejího mínění mohl časem dosáhnout i já ubohý čekatel. První žák není mým osobním přítelem ani veřejným ochráncem, jako býval Steerforth, ale chovám ho v hluboké vážnosti. Hlavně mě zajímá, čím bude, až vyjde školu doktora Stronga, a co ostatní člověčenstvo podnikne, aby v soutěži s ním obstálo.

Ale kdopak se mi to vynořuje teď? Je to slečna Shepherdová, moje láska.

Slečna Shepherdová je chovankou v penzionátě slečen Nettingallových. Zbožňuji slečnu Shepherdovou. Je to drobné děvčátko v bolerku a má kulatou tvářičku a kučeravé vlásky jako len. Mladé dámy z penzionátu slečen Nettingallových chodí do katedrály také. Nemohu se dívat do modliteb, protože se musím dívat na slečnu Shepherdovou. Když sbor na kůru zpívá, slyším slečnu Shepherdovou. Při modlení v duchu přidávám jméno slečny Shepherdové; kladu ji mezi členy královské rodiny. Doma, když jsem ve svém pokoji, mě má zamilovanost někdy přiměje, že samou horoucí láskou zvolám: „Ó, slečno Shepherdová!“

Nějakou dobu jsem o citech slečny Shepherdové v nejistotě, ale konečně se z milostivého dopuštění Osudu setkáváme v tanečních hodinách. Slečna Shepherdová je mou tanečnicí. Dotknu se rukavičky slečny Shepherdové a cítím, jak mi pravým rukávem kabátku nahoru běží mrazivý záchvěv a pod vlasy vyběhne. Neříkám slečně Shepherdové žádné něžnůstky, ale rozumíme si. Slečna Shepherdová i já žijeme jenom proto, abychom se v budoucnu spojili.

Rád bych věděl, proč potají dávám slečně Sherpherdové dárkem tucet para ořechů? Nejsou přece projevem náklonnosti, nesnadno se dají zabalit do jakéhokoli úhledného balíčku, těžko se louskají i mezi dveřmi, a když je člověk rozlouskne, chutnají olejnatě – ale přesto mám pocit, že jsou pro slečnu Shepherdovou vhodným dárkem. Obdarovávám slečnu Shepherdovou rovněž křehkými odrobenými sušenkami – a pomeranči bez počtu. Jednou v šatně slečnu Shepherdovou políbím. Ta slast! Jaká jsou nazítří moje muka i hněv, když letmo zaslechnu pověst, že slečny Nettingallovy nechaly stát slečnu Shepherdovou na hanbě za to, že obrací špičky nohou do sebe!

Je-li slečna Shepherdová jedinou vševládnou myšlenkou i vidinou mého života, jak to přijde, že se s ní vůbec někdy rozejdu? To nemohu pochopit. A přece dochází mezi slečnou Shepherdovou a mnou k ochladnutí. Donesou se mi šepty, že prý slečna Shepherdová vyslovila přání, abych na ni tolik nečučel, a neskrývaně vyznala, že se jí víc líbí mladý pan Jones – ten všední Jones, na kterém vůbec nic není! Propast mezi mnou a slečnou Shepherdovou se prohlubuje. Konečně jeden den potkávám penzionát slečen Nettingallových na procházce. Slečna Shepherdová se ušklíbne, když jde kolem mne, a zasměje se na svou družku. Je po všem. S celoživotní láskou – zdá se to celým životem, je to úplně stejné – je konec. Slečna Shepherdová vypadává z ranní modlitby a mezi členy královské rodiny už nepatří.

Postoupil jsem ve škole a nikdo už můj klid neruší. Vůbec už nejsem k mladým dámám slečen Nettingallových pozorný a nepobláznila by mě ani jediná z nich, i kdyby jich bylo dvakrát tolik a nevím oč krásnějších. Taneční hodiny pokládám za protivnou nudu a nechápu, proč děvčata nemohou tančit sama a nechat nás chlapce na pokoji. Začínám vynikat v latinských verších a zanedbávat tkaničky u bot. Doktor Strong se o mně veřejně vysloví jako o slibném mladém studentovi. Pan Dick je radostí bez sebe a teta mi obratem pošty posílá guineu.

Jako přelud Banquova poprsí v Macbethovi přede mnou vyvstává přízrak řeznického učedníka. Kdo je ten řeznický učedník? Je to postrach veškeré mládeže v Canterbury. Trousí se o něm neurčitá pověst, že mu hovězí lůj, kterým si pomáduje vlasy, dodává nadpřirozené síly, takže zmůže i dospělého muže. Je to řeznický učedník s širokým obličejem, býčí šíjí, silně rudými tvářemi, zlomyslnou povahou a utrhačným jazykem. Tohoto jazyka užívá hlavně k tomu, aby ostouzel mladé pány ze školy doktora Stronga. Veřejně prohlašuje, že jestli si o něco koledují, tak jim to nandá. Jmenuje z nich jednotlivce (mezi nimi mne), které by si troufal spořádat jednou rukou a mít přitom druhou uvázanou za zády. Přepadá ze zálohy naše menší chlapce, mlátí je po nechráněné hlavě a na veřejné ulici na mne vyzývavě pokřikuje. Z těchto dostatečných důvodů se rozhoduji, že se s tím řezníkem utkám.

Je letní podvečer. Jsem v travnatém dolíku v koutě u zdi, kde mám dojednanou schůzku s řezníkem. Mne doprovází vybraná družina spolužáků, řezníka pak dva jiní řezníci, synek z hospody a kominík. Přípravy k zápasu jsou hotovy a řezník a já si stojíme tváří v tvář. V okamžiku mi řezník vykřísne z levého obočí myriádu jisker. V dalším okamžiku nevím, kde je zeď, kde jsem já a kde je vůbec kdo. Stěží rozeznávám, co jsem já a co je řezník, jsme ustavičně v jednom chumlu a klubku a mlátíme sebou po zdupané trávě. Chvílemi zahlédnu řezníka, sice zkrvaveného, ale s…