David Copperfield I

KAPITOLA DEVÁTÁ
Narozeniny, na které do smrti
nezapomenu

Přejdu všechno, co se událo ve škole až do dne, kdy se v březnu přihlásily mé narozeniny. Nevzpomínám si na nic kromě na to, že si Steerforth zasloužil obdiv víc než jindy. Měl odejít koncem pololetí, ne-li dřív, a v mých očích byl ještě duchaplnější a samostatnější než předtím, a proto také – přitažlivější než předtím – jinak si však nepamatuji nic. Zdá se, že vzpomínka na velkou událost, která v mé paměti tu dobu charakterizuje jako mezník, všechny podružnější vzpomínky pohltila a zůstala jediná.

Je mi dokonce za těžko uvěřit, že mezi mým návratem do Salemského ústavu a příchodem těch narozenin uplynuly celé dva měsíce. Mohu si pouze vyvodit, že tak to bylo, neboť vím, že tak to být muselo; jinak by mě nic nezviklalo ve víře, že časová mezera mezi oběma událostmi vůbec nebyla a že následovaly v patách za sebou.

Jak dobře mám v paměti, jaký to byl den! Dodnes čichám mlhu, která se válela po kraji, vidím přízračným mlžným závojem prosvítat jinovatku, cítím lepkavý dotek zplihlých ojíněných vlasů na tváři a hledím ponurou prostorou naší třídy, kde tu a tam do mlhavého rána bliká prskavá svíčka a kde se chlapcům kouří od úst a jejich dech se v sychravém vzduchu kroutí, když si foukají na prsty a podupávají přitom špičkami na podlahu.

Bylo po snídani a poslali nás už z hřiště do třídy, když tu vešel pan Sharp a řekl:

„David Copperfield má přijít do bytu.“

Čekal jsem od Peggotky košík a příkaz mě rozveselil. Když jsem prudce vyskočil z místa, hned se několik chlapců kolem mne hlásilo, že na ně nesmím při rozdílení těch dobrot zapomenout.

„Nepospíchej, Davide,“ řekl pan Sharp. „Času dost, chlapče, nepospíchej.“

Kdybych byl tu chvíli pomyslil na cituplnost, která se v jeho hlase ozvala, byla by mě možná překvapila; ale pomyslil jsem na ni až později. Běžel jsem do bytu a tam jsem spatřil pana Creakla, jak s rákoskou a novinami před sebou sedí u snídaně, a paní Creaklovou s otevřeným dopisem v ruce. Ale košík nikde.

„Davide Copperfielde,“ řekla paní Creaklová, zavedla mě k pohovce a posadila se vedle mne, „ráda bych si s tebou promluvila o něčem velmi důležitém. Musím ti něco povědět, milé dítě.“

Pan Creakle, na něhož jsem se samozřejmě díval, potřásal hlavou, aniž se díval na mne, a velmi důkladným soustem topinky s máslem udusil vzdech.

„Jsi ještě tuze mladý, abys věděl, jak se svět každým dnem mění,“ řekla paní Creaklová, „a jak lidé odcházejí. Ale všichni to musíme poznat, Davide. Někdo to pozná hned v mládí, někdo až ve stáří a někdo to poznává celý život.“

Zadíval jsem se na ni vážně.

„Když jsi po prázdninách odjížděl z domova,“ řekla paní Creaklová po chvilce mlčení, „byli všichni zdrávi?“ A po další přestávce: „Byla tvá matka zdravá?“

Nevěděl jsem ani přesně, proč jsem se roztřásl; nepřestal jsem se na ni však vážně dívat a nepokusil jsem se ani odpovědět.

„Protože ti musím s lítostí oznámit,“ řekla, „že jsem se dnes ráno dověděla, že tvoje maminka je těžce nemocná.“

Mezera mezi paní Creaklovou a mnou se zakalila mlhou a na okamžik se mi zdálo, že se v ní její postava kymácí. Potom jsem pocítil, jak se mi po tvářích řinou horké slzy, a postava byla zase nehybná.

„Je velmi nebezpečně nemocná,“ dodala.

Věděl jsem už všechno.

„Umřela.“

Zbytečně mi to řekla. Už předtím jsem propukl v zoufalý pláč a uvědomil si, že jsem v tom širokém světě osiřel.

Paní Creaklová byla ke mně velmi hodná. Nechala si mě celý den v pokoji a chvílemi mi dopřávala samotu; a já plakal, vysílením usínal, probouzel se a plakal dál. Když jsem už nemohl plakat, začal jsem přemýšlet; a tu mě tlak na prsou tížil nejvíc a můj zármutek byl tupá bolest, od níž nebylo úlevy.

A přesto mi myšlenky těkaly; neupínaly se vší mocí na neštěstí, které mi leželo na srdci jako balvan, nýbrž jen těkavě bloudily kolem. Myslil jsem na náš dům, teď zavřený a ztichlý. Myslil jsem na děťátko, které podle řeči paní Creaklové už nějakou dobu chřadne a které, jak se soudí, umře také. Myslil jsem na otcův hrob na hřbitově u našeho domu a na to, že matka v něm bude ležet také pod stromem, který tak dobře znám. Když jsem zůstal o samotě, vylezl jsem si na židli a podíval se do zrcadla, abych viděl, jak mám červené oči a jak smutný jsem v obličeji. A když uplynulo několik hodin, začal jsem uvažovat, nemám-li pro pláč dost slz už teď, jak tomu zřejmě bylo, jaké myšlenky spjaté s mou těžkou ztrátou budou na mne asi citově působit nejvíc, až se budu blížit k domovu – neboť jsem měl jet domů na pohřeb! Pamatuji se na tehdejší svůj pocit, že jsem v očích ostatních chlapců jaksi stoupl ve vážnosti a že jsem, co člověk postižený neštěstím, důležitý.

Zdrtil-li kdy nějaké dítě upřímný zármutek, pak zdrtil mne. Ale pamatuji se, že mi tato důležitost působila jakési uspokojení, když jsem se týž den odpoledne procházel po hřišti, zatím co ostatní chlapci měli školu. Když jsem je viděl, jak se po mně cestou do třídy dívají z oken, cítil jsem se jako někdo význačný a díval jsem se ještě smutněji a šel jsem pomaleji. Když bylo po škole a chlapci vyšli ven a mluvili na mne, považoval jsem za velmi chvályhodné, že s nikým z nich nejednám spatra a že si všech všímám navlas stejně jako předtím.

Měl jsem jet domů nazítří večer, ale ne rychlou poštou, nýbrž těžkým nočním dostavníkem, který se jmenoval „Sedlák“ a kterého většinou používali venkované k cestám na kratší vzdálenosti v okolí. Ten den se večer nevyprávělo a Traddles nedal jinak, než že mi půjčí svůj polštář. Nevím, jaké dobro si myslil, že mi tím prokáže, protože jsem měl svůj. Ale polštář bylo to jediné, co mi kromě listu dopisního papíru pomalovaného kostlivci mohl chudák půjčit, a ten mi jako náplast na mou bolest a příspěvek k uklidnění mysli věnoval, když jsme se loučili.

Druhý den před večerem jsem ze Salemského ústavu odjel. Neměl jsem ani tušení, že odtamtud odjíždím nadobro. Jeli jsme velmi pomalu celou noc a nedorazili jsme do Yarmouthu dřív než kolem deváté nebo desáté dopoledne. Ohlížel jsem se po panu Ba…