David Copperfield I

KAPITOLA DVACÁTÁ
Steerforthův domov

Když v osm hodin ráno u mého pokoje zaklepala pokojská a ohlásila, že mám přede dveřmi připravenou vodu na holení, těžce jsem nesl, že pro ni nemám upotřebení, a červenal jsem se v posteli. Podezření, že se ještě ke všemu smála, když mi to říkala, mi tížilo mysl celou dobu, co jsem se oblékal; a dodalo mi, jak jsem si uvědomoval, tichošlápsky provinilý výraz, když jsem ji pak cestou dolů k snídani na schodech míjel. Tak trapně jsem opravdu cítil své větší mládí, než jaké mi bylo právě vhod, že jsem se nemohl za daných ponižujících okolností vůbec odhodlat kolem ní přejít; a místo toho, když jsem ji slyšel dole zametat, jsem stál u okna a pokukoval na sochu krále Karla na koni, která uprostřed spleti drožek vypadala v mrholivém dešti a tmavohnědé mlze všechno jiné jen ne královsky, dokud mě číšník neupozornil, že na mne pán čeká.

Zastihl jsem Steerfortha, jak na mne čeká nikoli v kavárně, ale v útulném soukromém salónku s rudými záclonami a smyrenským kobercem, kde plápolal jasný oheň a na stole, prostřeném čistým ubrusem, nás už očekávala vybraná teplá snídaně; a radostná miniaturka pokoje, ohně, snídaně, Steerfortha i všeho ostatního svítila z malého kulatého zrcadla nad příborníkem. Z počátku jsem byl trochu zaražený, když Steerforth byl tak sebevědomý a elegantní a po všech stránkách (i co do věku) stál tolik nade mnou, ale jeho nenucené ochráncovství to brzy spravilo, takže jsem se cítil docela jako doma. Nestačil jsem se dost vynadivit změnám, které ve Zlatém kříži vyvolal, ani porovnávat tupou bezmocnou opuštěnost, jíž jsem trpěl včera, s pohodou a pohostinností dnešního rána. A číšníkova důvěrnost se rozplynula, jako by jí vůbec nikdy nebylo. Obsluhoval nás, abych tak řekl, v režném rouše a s hlavou posypanou popelem.

„A teď, Copperfielde,“ řekl Steerforth, když jsme zůstali sami, „bych rád slyšel, co děláš a kam máš namířeno a zkrátka všechno o tobě. Mám pocit, jako bych na tebe měl jaksi vlastnické právo.“

Celý rozjařený radostí z poznání, že o mne má dosud takový zájem, jsem mu vypověděl, jak mi teta navrhla tuto kratší cestu, kterou mám před sebou, a kam hodlám zajet.

„Když tedy nemáš zrovna naspěch,“ řekl Steerforth, „pojeď se mnou do Highgate a pobuď nějaký ten den u nás. Matka se ti bude líbit – je na mne sice trochu marnivá a ráda o mně povídá, ale to jí už odpustíš – a ty se budeš líbit jí.“

„Rád bych o tom měl jistotu tak velkou, jako je tvá laskavost, s níž něco takového tvrdíš,“ odpověděl jsem s úsměvem.

„Chm,“ řekl Steerforth, „každý, kdo má rád mne, si může být jist, že to matka patřičně ocení.“

„Potom myslím, že si mě zamiluje,“ řekl jsem.

„Výborně!“ řekl Steerforth. „Pojeď a dokaž to. Pojď, tak na hodinku na dvě se teď půjdeme podívat po pamětihodnostech – je věru požitek ukazovat je divákovi tak vděčnému, jako jsi ty, Copperfielde – a potom se pustíme dostavníkem do Highgate.“

Stěží jsem mohl uvěřit, že se mi to všechno jenom nezdá a že se co chvíli opět neprobudím v čísle čtyřiačtyřicet do skutečnosti a nebudu zase sám v kavárenském boxu a s dovoleným číšníkem. Když jsem napřed ještě napsal tetě a vylíčil jí šťastné shledání s obdivovaným bývalým spolužákem i to, že jsem přijal jeho pozvání, vzali jsme si fiakr a podívali se do panorámy, zhlédli různé jiné pamětihodnosti a prošli jsme muzeem, kde jsem volky nevolky došel k poznání, kolik toho o nekonečném množství rozličných věcí Steerforth ví a jak málo si zřejmě na těch vědomostech zakládá.

„Jistě složíš na univerzitě doktorát, Steerforthe,“ řekl jsem, „jestli se to už ovšem nestalo; a budou na tebe vskutku právem pyšní.“

„Já a doktorát?“ zvolal Steerforth. „Kdepak já, má zlatá Fialinko – nezlobíš se, že ti říkám Fialinka?“

„Vůbec ne!“ řekl jsem.

„To jsi hodný chlapec! Má zlatá Fialinko,“ řekl Steerforth se smíchem, „nemám ani nejmenší touhu nebo úmysl vyznamenat se v tomhle směru. Pro svou potřebu jsem toho už získal až dost. Poznávám, že už takhle jsem sám sobě nezáživným společníkem.“

„Ale ta sláva…,“ začal jsem.

„Ty má snivá Fialinko!“ řekl Steerforth a rozesmál se ještě upřímněji. „Mám se dřít jen proto, aby hromada tupých hlav měla na koho s údivem zevlovat a zvedat ruce? Ať to dělají někomu jinému. Ať si tu slávu užije, já mu ji rád dopřeju.“

Zastyděl jsem se, že jsem podlehl takovému omylu, a dychtil jsem změnit předmět hovoru. Na štěstí to nebylo nic těžkého, protože Steerforth dovedl odjakživa přelétnout od jedné věci k druhé s bezstarostností a lehkostí, která pro něho byla příznačná.

Po prohlídce památností přišla polední přesnídávka a krátký zimní den uběhl tak rychle, že se už smrákalo, když s námi dostavník zastavil před starým cihlovým domem v Highgate na samém temeni kopce. Zatím co jsme vystupovali, vyhlížela nás ze dveří postarší dáma, ačkoliv ne přespříliš pokročilá věkem, s hrdým držením těla a hezkou tváří, a když Steerfortha pozdravila jako „svého nejdražšího Jamese“, přivinula si ho do náruče. Té dámě mě představil jako své matce a ta mě také majestátně přivítala do domu.

Byl to vznešený starodávný dům, velmi tichý a spořádaný. Z oken svého pokoje jsem viděl celý Londýn ležet v dálce jako obrovský mlžný výpar, jímž tu a tam problikává nějaké světlo. Při převlékání jsem stačil jen letmo obhlédnout masivní nábytek, zarámované výšivky (zhotovené, jak jsem hádal, patrně Steerforthovou matkou v dívčích letech) a několik pastelových obrázků dam s napudrovanými účesy a vyšněrovanými živůtky, které se při praskání a prskání právě podpáleného ohně na stěnách vynořovaly a zase mizely, když vtom mě už volali k obědu.

V jídelně byla ještě jiná dáma, štíhlé menší postavy, snědá a na podívání ne zrovna příjemná, ale přece jen s jistými známkami hezkého vzhledu, která upoutala mou pozornost – snad proto, že jsem setkání s ní neočekával, snad proto, že mě u stolu posadili naproti ní, snad proto, že na ní bylo něco skutečně pozoruhodného. Měla černé vlasy a lačné černé oči a byla hubená a na rtu měla jizvu. Byla to jizva – spíš bych mě…