David Copperfield I

KAPITOLA DRUHÁ
Pozoruji svět

První představy, které mi zřetelně vyvstávají před očima, když se ohlížím daleko do minulosti, do prázdnoty nejútlejšího dětství, jsou matka se svými hezkými vlasy a sličnou mladistvou postavou a Peggotka s postavou docela neforemnou a s očima tak tmavýma, že člověku připadalo, jako by ztemňovaly celou okolní tvář, s líčky a pažemi tak tuhými a červenými, že jsem se divíval, proč ptáci nezobají raději do nich než do jablek.

Mám dojem, že si pamatuji ty dvě ženy na malou vzdálenost od sebe, jak se mým očím jeví zmenšené, protože se shýbají nebo klečí na podlaze, a jak já nejistým krokem škobrtám od jedné ke druhé. V mysli mi utkvívá představa, kterou nedovedu rozlišit od skutečné vzpomínky, představa Peggotčina ukazováčku, jak ho vždycky proti mně natahovala, až se mne dotkla, a jak ho měla od šití zdrsnělý jako struhátko na muškátový oříšek.

Možná, že to je pouhá domněnka, ačkoliv myslím, že se paměť většiny z nás dovede vrátit do dětských let dál, než namnoze máme za to; stejně jako věřím, že pozorovací schopnost mnoha malých dětí je co do zevrubnosti a přesnosti přímo úžasná. Jsem vskutku toho názoru, že se o většině dospělých, kteří po této stránce vynikají, dá případněji říci, že tuto schopnost neztratili, než že si ji osvojili; a to tím spíš, jak u takových lidí zpravidla pozoruji, že se vyznačují jistou svěžestí, jemností a schopností se radovat, jež jsou rovněž dědictvím, které si zachovali z dětství.

Mohl bych snad být na pochybách, zda jsem se „nezatoulal“, když jsem se u této úvahy pozdržel, kdyby mě nepřiváděla k poznamenání, že hořejší závěry zakládám dílem i na zkušenostech s vlastní osobou; a kdyby snad cokoli, co v tomto vyprávění ještě uvedu, ukazovalo na to, že jako dítě jsem dovedl bystře pozorovat, nebo že jako muž se velmi jasně pamatuji na dětství, pak se k oběma těmto schopnostem jednoznačně hlásím.

Když se ohlížím, jak jsem už řekl, do prázdnoty nejútlejšího dětství, tu první představy, které si dovedu v mysli vybavit jakožto samostatně vyhraněné ze změti dojmů, jsou matka a Peggotka. Nač si dovedu vzpomenout ještě? Podívejme se!

Z mlhy se vynořuje náš dům – v té nejranější vzpomínce pro mne nikterak nový, nýbrž mně docela známý. V přízemí je Peggotčina kuchyň s dveřmi na dvorek vzadu, kde se na kůlu uprostřed tyčí holubník, ale bez holubů, a v koutě je velká psí bouda, ale bez psa. Hejno slepic, které výhružně a bojovně ťapou po dvoře a připadají mým očím obludně velké. Jeden kohout, který si vždycky vylétne na kůlek, kokrhá tam a zřejmě má spadeno zvlášť na mne, jak se na něj dívám kuchyňským oknem; nahání mi hrůzu, je to ukrutný rváč. V noci se mi zdává o husách za postranní brankou, které po mně natahují dlouhý krk a kolébavě se za mnou ženou, když tam zajdu; stejně asi, jako se člověku obklopenému dravou zvěří zdává o lvech.

Pak vidím dlouhou chodbu – jaká je to pro mne ohromná dálka! – která vede z Peggotčiny kuchyně k hlavním dveřím. Na chodbě jsou dveře do tmavé komory a to je místo, kolem kterého se musí večer rychle proběhnout – protože nevím, co všechno může být mezi těmi škopky, kamennými hrnci a starými bedýnkami od čaje, když si tam zrovna někdo nesvítí blikavým plamínkem a nevypouští otevřenými dveřmi na chodbu zatuchlý vzduch, s nímž člověk na jeden dech nabere pach mýdla, naložených okurek, pepře, svíček a kávy. Potom tam jsou dva pokoje: pokoj, kde matka, já a Peggotka sedáváme každý večer – neboť Peggotka, když má po práci a jinak jsme sami, je nám znamenitou společnicí –, a parádní pokoj, kde sedáváme v neděli, sice ve vší vznešenosti, ale ne tak pohodlně. Pro mne má ten pokoj do sebe cosi truchlivého, protože Peggotka mi vyprávěla – nevím už kdy, ale jistě strašně dávno – o otcově pohřbu a jak tam celá společnost tehdy seděla v černých pláštích. Jednou v neděli večer mně a Peggotce matka v tom pokoji předčítá o Lazarově vzkříšení z mrtvých. A jsem z toho tak vyděšený, že mě pak musejí vytáhnout z postele a z okna ložnice mi ukázat tichý hřbitov, kde všichni mrtví odpočívají ve velebném svitu měsíce klidně v hrobech.

Nikde neznám ani z poloviny tak svěží zeleň, jakou má tráva na tom hřbitově; nic ani z poloviny tak stinného jako stromy na něm a nic ani z poloviny tak pokojného jako jeho rovy. Kdykoli si časně zrána ve své postýlce ve výklenku v matčině ložnici kleknu, abych se podíval na hřbitov, popásají se tam ovce; a vidím zarudlou zář dopadat na sluneční hodiny a v duchu si myslím: „Rád bych věděl, jestli ty sluneční hodiny mají radost, že zas mohou ukazovat čas?“

A tady je naše lavice v kostele! Má ta ale vysoké opěradlo! Je blízko okna, jímž je vidět na náš dům a jímž se na něj také při ranní pobožnosti mnohokrát podívá Peggotka, která se s oblibou přesvědčuje tak často, jak jen může, že k nám nevnikli lupiči nebo že střecha nestojí v plamenech. Ale třebaže Peggotka těká pohledem sem a tam, velmi se mrzí, těkám-li pohledem já, a mračením mi naznačuje, jak stojím na sedadle, že se mám dívat na faráře. Ale já se přece na něho nemohu dívat pořád – znám ho bez toho bílého, co má na sobě, a bojím se, aby mu nebylo divné, proč na něho tak civím, a aby třebas nepřerušil pobožnost a nezeptal se mne na to – a co mám tedy dělat? Zevlovat na lidi je hrozný nezpůsob, ale něco dělat musím. Podívám se na matku, ale ta se staví, že mě nevidí. Podívám se na chlapce v uličce mezi lavicemi, a ten se na mne zašklebí. Podívám se, jak otevřenými dveřmi do předsíně vniká slunce, a tam vidím zbloudilou ovci – nemyslím hříšníka, ale skopce –, jak se málem chystá vkročit do kostela. Cítím, že budu-li se na ni dívat dál, sotva asi odolám pokušení a něco nahlas řeknu; a co by se mnou bylo potom? Dívám se tedy na pamětní desky nahoře ve zdi a snažím se myslit na nebožtíka pana Bodgerse z naší farnosti, a jak asi muselo být paní Bodgersové, když tak dlouho bylo „snášet útrapy neblahé její duši předrahé“ a lékařská pomoc nebyla panu Bodgersovi nic platná. Přemýšlím, jestli k němu zavolali také pana Chillipa a&nbs…