Ponurý dům II

KAPITOLA PADESÁTÁ OSMÁ
Zimavý den a noc

Dedlockovský městský dům stále netečně, jak se patří na jeho postavení, shlíží jako obvykle do té ulice zasmušilé vznešenosti. Napudrované hlavy tu a tam vyhlížejí z malých okének v hale na nezdaněný pudr venku, který celý den padá z oblohy; a v témž skleníku se broskvové květy odvracejí od štiplavého počasí za okny a stáčejí se exoticky k velikému ohni v hale. Rozhlásilo se, že milostivá lady si zajela do Lincolnshiru, ale že se brzy čeká její návrat.

Ale fáma, zaměstnaná přesčas, se do Lincolnshiru vypravit nechce. Vytrvale poletuje a švitoří po městě. Ví, že ten chudák nešťastný sir Leicester byl ošklivě oklamán. Slyší, mé drahé dítě, šokující zvěsti všeho druhu. Náramně rozveseluje ten svět v okruhu pěti mil. Kdo neví, že u Dedlockových něco neklape, se sám usvědčuje jako nevědomec. Jedna z těch broskvových krasavic s kostlivčími hrdly je už napřed obeznámená se všemi hlavními okolnostmi, které vyjdou najevo v panské sněmovně, až sir Leicester podá žádost o rozvod.

U klenotnické firmy Brilliant a Diamond a v obchodě s látkami Satin a Aksamit to je a na pár hodin bude senzace našeho věku, největší událost století. Urozeným zákaznicím těchto závodů, třebaže jsou tak vznešeně nevyzpytatelné, poněvadž jsou tam stejně elegantně váženy a měřeny jako každé jiné zboží na skladě, dokonale rozumí podle téhle nové módy i ten nejtupější příručí za pultem. „Naši zákazníci, pane Jonesi,“ řekli pánové Brilliant a Diamond dotyčnému příručímu, když ho přijímali, „naši zákazníci, pane, jsou jako ovce – pouhé ovce. Kam se vrtnou dvě nebo tři nejvýznamnější, tam se hrnou všechny ostatní. Mějte ty dvě či tři pořádně na očích, pane Jonesi, a máte celé stádo.“ Právě tak poučují pánové Satin a Aksamit svého Jonese, jak získat módní zákaznictvo a jak uvést do módy, co se zlíbí jim, pánům Satinovi a Aksamitovi. Podle podobných neomylných zásad pan Foliant, knihkupec a skutečně velký pěstitel těch nádherných ovcí, připouští téhož dne: „Inu ovšem, pane, jistěže se mezi mými vznešenými konexemi právě hodně mluví o lady Dedlockové. To víte, pane, moje vznešené konexe musí o něčem mluvit; a jde jenom o to, dostat nějaké téma do módy prostřednictvím jedné či dvou dam, které bych vám mohl jmenovat, a za chvíli o tom mluví všechny. Právě to, co bych udělal s těmihle dámami, kdybyste nechal na mně, abych uvedl do oběhu nějakou novinku, udělaly v dnešním případě ony samy, poněvadž znají lady Dedlockovou a možná taky na ni trochu nevinně žárlí, pane. Uvidíte, pane, že tohle téma bude mezi mými vznešenými konexemi velice populární. Kdyby přitom šlo o nějakou spekulaci, pane, vyneslo by to pěkné peníze. A když to říkám já, můžete mi věřit, že mám pravdu, pane, poněvadž je to moje povolání, studovat svoje vznešené konexe, abych je mohl natahovat jako hodiny, pane.“

Tak se má fáma k světu v hlavním městě a nechce se jí ven do Lincolnshiru. O půl šesté odpoledne podle hodin na kasárnách jízdních gardistů dokonce přiměla ctihodného pana Masthalla k nové poznámce, která má šanci zastínit jeho dřívější výrok, na němž dlouho spočívala jeho konverzační reputace. Tahle jiskřivá poznámka říká asi tolik, že ačkoliv lady Dedlockovou vždycky pokládal za nejlépe vyhřebelcovanou ženu v celé stáji, neměl dosud ani ponětí, že se tahle kobylka taky plaší. Což je přijato s nesmírným nadšením v dostihových kruzích.

Právě tak je lady Dedlocková stále hlavním tématem konverzace na hostinách a slavnostech, na oblohách, které často zdobila, i mezi souhvězdími, která překonávala svou září. Co to je? Kdo to je? Kdy to bylo? Kde to bylo? Jak to bylo? Její drahé přítelkyně ji přetřásají tou nejnóblejší hantýrkou, která je právě v kursu, nejmódnějšími výrazy, s tou nejmódnější manýrou a nejmódnějším protahováním slov a s dokonale zdvořilou lhostejností. Nejpozoruhodnější rys tohoto inspirujícího tématu je, že se o něm dávají do řeči i lidé, kteří to ještě nikdy neudělali – a že dokonce něco opravdu řeknou! William Buffy přináší jeden takový vtipný šleh z místa, kde obědval, až do parlamentu, kde vedoucí jeho strany jej nabízí kolem zároveň se šňupcem z tabatěrky, aby udržel pohromadě poslance, kteří by chtěli zmizet, a to s takovým účinkem, že předseda sněmovny (jenž si ten vtip dal soukromě pošeptat do ucha pod cípem své paruky) volá třikrát: „Pořádek tam v lavicích!“ a na nikoho tím neudělá žádný dojem.

A nikoli nejmenší z těch udivujících okolností, spojených s tím, že se o lady Dedlockové pořád mluví v nóbl světě, je to, že i lidé poletující na okrajích sídel vznešených konexí pana Folianta, lidé, kteří o ní pranic nevědí a nikdy pranic nevěděli, najednou považují za nezbytné pro svou reputaci tvářit se, že lady Dedlocková je tématem i jejich rozhovorů, a prodávat to dál z druhé ruky, včetně nejmódnějších výrazů, nejmódnější manýry, nejmódnějšího protahování slov, nejmódnější zdvořilé lhostejnosti a všeho toho ostatního, všechno z druhé ruky, ale pokládané: za zcela zánovní v nižších kruzích a mezi matnějšími hvězdami. Jestli je mezi těmihle překupníčky nějaký literát nebo muž od umění či vědy, jak je od něho ušlechtilé, že podpírá slabší sestry takovýmihle majestátními berlami!

Tak probíhá zimavý den vně dedlockovského paláce. Jak uvnitř?

Sir Leicester leží v posteli a může trochu mluvit, třebaže s obtíží a nezřetelně. Má přísně nakázáno mlčet a odpočívat a dali mu nějaký opiát, aby utišili jeho bolest, neboť ho opět silně sužuje jeho dávná nepřítelkyně pakostnice. Nikdy však nespí, ačkoli občas upadá v jakousi tupou bdělou dřímotu. Dal si přenést svou postel blíž k oknu, když uslyšel, jaké je venku nevlídné počasí, a podepřít hlavu polštáři tak, aby viděl sněhovou metelici a plískanici. Pozoruje pak, jak to venku padá po celý zimavý den.

Při nejmenším šustnutí v domě, který jinak je udržován v naprostém tichu, sahá po tužce. Stará hospodyně sedící vedle něho ví, co se chystá napsat, a šeptá mu: „Ne, ještě se nevrátil, sire Leicestere. Bylo už pozdě, když včera v noci odjel. Je pryč …