Ponurý dům II

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ PRVNÍ
Objev

Ty dny, kdy jsem navštěvovala onen ubohý kout, který moje děvečka drahá rozjasňovala, mi nikdy nevymizí z paměti. Teď už jej nikdy nevídám a nikdy nechci vidět; byla jsem tam od té doby jenom jednou, ale ve vzpomínkách mi na tom místě září smuteční záře, která mi tam bude zářit vždycky.

Tenkrát ovšem neuplynul ani den, abych tam nešla. Zpočátku jsem tam při dvou či třech příležitostech zastihla pana Skimpola, který lenivě hrál na pianino a klábosil svým obvyklým živým tónem. Kromě toho, že se mi nezdálo pravděpodobné, aby jeho návštěva ještě nepřispěla k Richardově chudobě, měla jsem pocit, že v jeho bezstarostné veselosti je něco příliš nesouladného s tím, co jsem věděla o nejhlubší podstatě Adina života. Jasně jsem taky postřehla, že Ada ten můj pocit sdílí. Rozhodla jsem se proto, po důkladném rozmýšlení, že pana Skimpola soukromě navštívím a pokusím se mu svůj názor taktně vysvětlit. Starost o mou děvečku drahou mě k tomu osmělila.

Vydala jsem se tedy jednou ráno v doprovodu Káji do Somers Townu. Když jsem se blížila k domu, měla jsem velikou chuť vrátit se, protože jsem cítila, jak zoufalý je pokus udělat na pana Skimpola dojem a jak mě s největší pravděpodobností důrazně odbude. Řekla jsem si však, že když jsem už došla tak daleko, dojdu až do konce. Zaklepala jsem třesoucí se rukou na páně Skimpolovy dveře – doslova rukou, poněvadž klepadlo bylo pryč – a po dlouhém vyjednávání jsem dosáhla vpuštění od nějaké Irčanky, která na dvorku pod úrovní ulice štípala pohrabáčem víko od sudu na dešťovou vodu, aby jím rozdělala oheň.

Pan Skimpole, který ve svém pokoji ležel na pohovce a hrál trochu na flétnu, byl okouzlen tím, že mě vidí. Kdo mě má přivítat, zeptal se. Komu bych dávala přednost jako své ceremoniální hostitelce? Snad jeho dceři Komedii, nebo jeho dceři Kráse, či jeho dceři Citlivce? Nebo bych snad radši viděla všechny tři najednou, jako dokonalou voničku?

Odpověděla jsem, už napůl poražená, že bych ráda mluvila jenom s ním, jestli dovolí.

„Má drahá slečno Summersonová, s největší radostí! Samozřejmě,“ řekl, přinesl si židli blíž ke mně a rozzářil se svým okouzlujícím úsměvem, „samozřejmě, když nejde o nic obchodního. Pak mi to bude příjemným požitkem!“

Řekla jsem, že jsem rozhodně nepřišla kvůli něčemu obchodnímu, ale že taky nepůjde o nic příjemného.

„V tom případě, drahá slečno Summersonová,“ odpověděl mi s nejupřímnější veselostí, „o tom radši nemluvte! Proč byste měla mluvit o něčem, co není příjemné? Já to nikdy nedělám. A vy jste přece v každém ohledu příjemnější stvoření nežli já. Vy jste dokonale příjemná, já jsem nedokonale příjemný; takže když nikdy nemluvím o nepříjemných věcech já, oč méně byste o nich měla mluvit vy! Tím jsme to tedy vyřídili a obrátíme se radši k něčemu jinému.“

Třebaže jsem byla na rozpacích, sebrala jsem kuráž, abych mu dala najevo, že přece jen hodlám mluvit o tom, proč jsem přišla.

„Musel bych si myslet, že děláte chybu,“ zasmál se nenuceně pan Skimpole, „kdybych slečnu Summersonovou pokládal za schopnou nějaké chyby. Ale já ji za takovou nepokládám!“

„Pane Skimpole,“ vzhlédla jsem k němu, „slýchala jsem vás tak často říkat, že se nevyznáte ve všedních životních záležitostech –“

„Máte snad na mysli naše tři bankovní přátele, Libru, Šilink, a jak jen se jmenuje ten nejmladší společník? Penny?“ zasmál se pan Skimpole. „O nich nemám ani ponětí!“

„Takže mi snad právě proto prominete moji opovážlivost,“ pokračovala jsem. „Myslím si totiž, že byste měl co nejvážněji vzít na vědomí, že Richard je chudší, než býval.“

„Propánakrále!“ zvolal pan Skimpole. „Zrovna jako já, jak mi říkají.“

„A žije v hodně stísněných poměrech.“

„Přesně paralelní případ!“ prohlásil pan Skimpole s potěšeným výrazem.

„To teď přirozeně dělá Adě spoustu starostí, se kterými se tají; a mně se zdá, že má těch starostí míň, když si na ni nedělají návštěvy žádné nároky. A poněvadž Richarda pořád tíží jedna veliká starost, napadlo mě, že si dovolím povědět vám, že – kdybyste k nim třeba – už –“

Dostávala jsem se k jádru věci s velkou potíží, ale vtom mě vzal za obě ruce a s rozzářenou tváří a s největší živostí mě předešel.

„Už dál nechodil? Ale ovšemže, má drahá slečno Summersonová, samozřejmě! Proč bych tam taky měl chodit? Když někam chodím, chodím tam pro potěšení. Nikam nejdu pro bolest, protože jsem stvořený pro potěšení. Bolest chodí za mnou, když mě chce dostat. Víte, z našeho drahého Richarda jsem v poslední době užil moc málo potěšení a vaše praktická moudrost mi ukazuje proč. Naši mladí přátelé ztrácejí svou mladistvou poezii, která na nich bývala tak přitažlivá, a začínají si myslet: ‚Tenhle člověk potřebuje peníze.‘ A mají pravdu; já pořád potřebuju peníze, ne pro sebe, ale protože je ode mne pořád potřebují dodavatelé. Potom si naši mladí přátelé, do kterých vjede vypočítavost, začnou myslet: Tenhle člověk měl peníze, vypůjčoval si je.‘ A zase mají pravdu; pořád si vypůjčuju peníze. A tak naši mladí přátelé poklesnou až k próze (což je velice k politování) a ztratí svou schopnost působit mi potěšení. Proč bych k nim tedy měl chodit? Absurdní!“

Jeho zářivým úsměvem, se kterým se při těchhle úvahách na mne díval, prokmitl teď výraz nezištné blahovůle, nad nímž jsem přímo užasla.

„Ostatně,“ pokračoval ve své argumentaci tónem bezstarostného přesvědčení, „jestliže nikam nechodím pro bolest – což by byla zvrácenost proti celému smyslu mé bytosti, a tedy věc úplně nestvůrná –, proč bych měl někam chodit, abych tam bolest působil? Kdybych naše mladé přátele navštěvoval v jejich dnešním rozháraném duševním stavu, dělal bych jim bolest. Představy spojené se mnou by jim byly nepříjemné. Mohli by si myslet: ‚Tenhle člověk měl peníze a nemůže ty peníze splatit,‘ což ovšem nemůžu; nic takového nepřichází vůbec v úvahu. Takže laskavost vyžaduje, abych se k nim nepřibližoval – a taky se k nim nepřiblížím.“

Skončil tím, že mi společensky políbil ruku a poděkoval mi. Nic jiného než jemný takt slečny Summersonové, řekl, mu ne…