Ponurý dům II

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ TŘETÍ
Ocel a železo

Georgeova střelnice je k pronajmutí, její inventář je rozprodán a George sám je na Chesneyském chlumu, kde doprovází sira Leicestera při jeho vyjížďkách a drží se velice blízko u jeho uzdy, protože ruka, která řídí baronetova koně, je značně nejistá. Ale dneska se tím George nezaměstnává. Dnes cestuje do železářského kraje dál na severu, aby se tam porozhlédl.

Když do toho železářského kraje dál na severu přijíždí, ony svěže zelené lesy, jaké jsou na Chesneyském chlumu, zůstávají za ním, a význačnými rysy scenérie se stávají uhelné doly a popel, vysoké komíny a červené cihly, zničená zeleň, sežehující ohně a těžká mračna dýmu, která se nikdy nerozptylují. Mezi takovými věcmi projíždí kavalerista, když se rozhlíží kolem sebe po něčem, co sem přijel najít.

Konečně na černém mostě přes kanál v jednom pilně zaměstnaném městě, kde řinčí železo a kde je víc výhní a dýmu, než viděl doposud, kavalerista, umouněný prachem uhelných cest, zastavuje svého koně a ptá se nějakého dělníka, jestli tady kolem zná jméno Rouncewell.

„Inu, šéfe,“ odpovídá dělník, „to máte, jako byste se ptal, jestli znám svoje vlastní jméno.“

„To jméno je tady tak známý, soudruhu?“ podiví se kavalerista.

„Rouncewellovic? No bodejť!“

„A kde to teďka může bejt?“ ptá se kavalerista a rozhlédne se před sebou.

„Myslíte šachtu, fabriku, nebo dům?“ chce vědět dělník.

„Hm, Rouncewellovic podnik je zřejmě tak velikej,“ mumlá si kavalerista a hladí si bradu, „že mám sto chutí vrátit se zpátky. Já vlastně nevím, co z toho chci. Co myslíte, našel bych pana Rouncewella ve fabrice?“

„To se dá těžko říct, kde byste ho našel – touhle dobou ho můžete najít nejspíš tam, jeho nebo jeho syna, jestli jsou ve městě; jenomže jeho smlouvy ho často vodvádějí pryč.“

A která je to fabrika? Inu, vidí snad tamhlety komíny – ty nejvyšší! Jo, ty vidí. Dobrá! Tak ať ty komíny má pořád před vočima a jede k nim, jak jen může přímo, a za chvíli kolem nich uvidí nalevo vysokou cihlovou zeď, která tvoří jednu stranu ulice. To je Rouncewellovic fabrika.

Kavalerista mu poděkuje a jede pomalu dál, rozhlížeje se kolem. Nevrací se zpátky, nýbrž zavádí svého koně do stáje v jedné hospodě (a má sto chutí dát se tam taky do pořádku), kam chodívají obědvat Rouncewellovi dělníci, jak mu říká podomek. Někteří z těch Rouncewellových dělníků mají právě přestávku na oběd a zdá se, jako by zaplavovali celé město. Jsou velice svalnatí a silní, tihle Rouncewellovi dělníci – a taky trochu učouzení.

Kavalerista přichází k bráně v cihlové zdi, nahlíží dovnitř a vidí tam všude ležet velikou zmatenou spoustu železa v nejrůznějším stavu a ve všech možných tvarech; leží tam sochory, klíny a plechy; nádrže, kotle, nápravy, kola, zubatá kola, kliky i kolejnice; všechno zkroucené a zkřivené do výstředních a zvrácených podob jako jednotlivé součásti nějakých strojů; jsou tam celé hory železných zlomků, zrezavělé stářím; vzdálené pece, ve kterých to železo žhne a bublá ve svém mládí; zářivé ohňostroje železa sršící kolem pod údery parního kladiva; do červena žířící železo, do běla rozžhavené železo, do černá vychladlé železo; železná příchuť, železný pach a učiněný bábel železných zvuků.

„Tady by člověka taky mohla pořádně rozbolet hlava!“ říká si kavalerista, když se kolem sebe rozhlíží, kde je kancelář. „Kdopak to jde tamhle? Vypadá hodně jako já, než jsem se dal naverbovat. Moh by to bejt můj synovec, jestli se v rodinách udržuje podoba. Váš služebník, pane.“

„Váš, pane. Hledáte někoho?“

„Promiňte, nejste náhodou mladej pan Rouncewell?“

„To jsem.“

„Hledám vašeho otce, pane. Rád bych si s ním promluvil.“

Mladý muž mu říká, že to si tedy vybral šťastnou chvíli, poněvadž otec je zrovna tady, a vede ho do kanceláře, kde otce najde. „Moc vypadá jako já, než jsem se dal naverbovat – zatraceně moc!“ myslí si kavalerista, když jde za ním. Přicházejí k nějaké budově ve dvoře, s kanceláří v prvním patře. Při pohledu na pána v kanceláři pan George náramně zrudne.

„Jaké jméno mám otci ohlásit?“ ptá se mladý muž.

George, který má plnou hlavu železa, vyhrkne zoufale: „Vocel!“ A pod tím jménem je také představen. Je ponechán o samotě s tím pánem v kanceláři, který sedí u stolu a má před sebou účetní knihy a pár listů papíru, počmáraných spoustou číslic a náčrtky důmyslných tvarů. Je to holá kancelář s holými okny, jimiž je vidět na ten železný výhled dole. Na stole se povaluje pár kusů železa, zúmyslně zlomených, aby se podrobily zkoušce v různých obdobích své služby k různým účelům. Na všem leží železný prach; a okny je vidět dým, který se těžce valí z vysokých komínů, aby se smísil s kouřem z dýmajícího babylónu jiných komínů.

„Jsem vám k službám, pane Vocele,“ říká pán, když si návštěvník sedl na rzivou židli.

„Inu, pane Rouncewelle,“ odpovídá George, který se naklání dopředu s levicí opřenou o koleno a s kloboukem v ruce a náramně opatrně se vyhýbá setkání s bratrovým pohledem, „nejspíš můžu čekat, že vám tahle moje návštěva bude připadat spíš opovážlivá než vítaná. Sloužil jsem svýho času jako dragoun a jeden můj kamarád, kterýho jsem míval zvlášť rád, byl, jestli se nepletu, váš bratr. Měl jste myslím bratra, kterej způsobil svý rodině nějaký trápení, utek z domova a neudělal nikdy nic dobrýho, nežli že zůstával pryč?“

„Víte určitě,“ ozve se majitel hutí docela jiným hlasem, „že se opravdu jmenujete Vocel?“

Kavalerista se na něj zaraženě podívá. Jeho bratr vyskočí, osloví ho jeho pravým jménem a stiskne mu obě ruce.

„Jsi na mě moc hrr!“ vykřikne kavalerista a z očí mu vyhrknou slzy. „Jak se ti vede, ty můj kluku starej? Nikdy bych si byl nemyslel, že mě uvidíš jen z polovice takhle rád. Jak se ti vede, ty můj kluku starej, jak se pořád máš?“

Tisknou si ruce a objímají se, znovu a znovu, a kavalerista stále střídá to svoje: „Ty můj kluku starej!“ s prohlašováním, že by si byl nikdy nemyslel, že ho bratr uvidí jen z polovice takhle rád!

„Tak dalece jsem si to nemyslel,“ říká konečně, když plně vylíčí, co předcházelo jeho p…