Ponurý dům II

KAPITOLA ŠEDESÁTÁ PÁTÁ
Nový život

Soudní období započalo a můj poručník našel doma oznámení od pana Kenge, že proces přijde na řadu za dva dny. Poněvadž jsem skládala dost naděje do oné poslední vůle, takže mě ta zpráva vzrušila, domluvili jsme se s Allanem, že to ráno půjdeme k soudu. Richard byl krajně rozčilený a tak zesláblý a skleslý, ačkoli jeho nemoc stále postihovala spíš jeho ducha, že moje děvečka drahá bohužel opravdu potřebovala naši oporu. Ale hleděla stále s nadějí vstříc budoucnosti – už jen maličko zbývalo, aby se dočkala vytoužené pomoci, a nikdy neklesala na mysli.

Proces tentokrát měl přijít na řadu ve Westminsteru. Přišel tam na řadu aspoň stokrát předtím, ale já se pořád nemohla rozloučit s představou, že tentokrát by mohl vést k nějakému výsledku. Vyšli jsme z domova hned po snídani, abychom byli ve Westminsterské soudní síni včas, a procházeli jsme živými ulicemi spolu – tak blažené a tak zvláštní mi to připadalo!

Když jsme tak šli a plánovali, co bychom měli podniknout pro Richarda s Adou, uslyšela jsem najednou, jak někdo volá: „Ester! Má drahá Ester! Ester!“ A byla to Karla Jellybyová a vykláněla se z okna malého kočáru, který si najala, aby mohla objíždět své žáky a žačky (měla jich teď tolik), vykláněla se tak, jako by mě chtěla obejmout na dálku sta kroků. Napsala jsem jí předtím psaníčko o všem, co můj poručník udělal, ale neměla jsem zatím ani chviličku, abych ji navštívila. Samozřejmě jsme se vrátili a ta oddaná děvečka tak překypovala nadšením a s takovou radostí vzpomínala na onen večer, kdy mi přinesla tu kytičku od kavalíra, a byla tak odhodlaná sevřít mi obličej (i s kloboukem a se vším všudy) mezi oběma dlaněmi a vůbec si vedla tak bouřlivě, zahrnovala mě všemožnými lichotkami a pořád Allanovi vykládala, že jsem pro ni udělala bůhvíco, až jsem prostě musela nasednout do jejího vozítka a uklidnit ji tím, že jsem ji nechala vypovídat se a dělat všechno, co se jí zlíbilo. Allan stál u okna kočáru a měl stejnou radost jako Karla; a já byla právě tak ráda jako oni oba; a divím se spíš tomu, že jsem se od ní dostala vůbec, než tomu, že jsem z jejího povozu vystoupila rozesmátá, zčervenalá, pocuchaná a pomačkaná, zkrátka všechno jiné než upravená, a v tom stavu jsem se pak dívala za Karlou, která se po nás ohlížela z okna kočáru tak dlouho, dokud jsme jí nezmizeli z očí.

Tím jsme se o dobrou čtvrthodinu zdrželi, takže když jsme přišli do Westminsterské soudní síně, shledali jsme, že jednání už začalo. A co hůř, síň kancléřského soudu naplňoval takový nezvyklý dav, že se tísnil až ke dveřím, a my nemohli vidět ani slyšet, co se děje uvnitř. Zdálo se, že je to něco komického, poněvadž jsme občas zaslechli smích a volání: „Ticho!“ A taky něco zajímavého, poněvadž se všichni tlačili a snažili se proniknout blíž. A taky šlo zřejmě o cosi, co pány od právnické profese náramně rozveselovalo, poněvadž stranou davu stál hlouček mladých právních zástupců v parukách a s licousy, a když jeden z nich o tom něco vykládal ostatním, strčili ruce do kapes, prohýbali se smíchy a podupávali po dlaždičkách dvorany.

Zeptali jsme se jednoho pána vedle nás, jestli ví, co se tam právě projednává. Řekl nám, že proces Jarndyce a Jarndyce. Zeptali jsme se ho, jestli ví, oč tam zrovna jde. Odpověděl, že opravdu neví, to že neví nikdo, ale pokud může soudit, že už to skončilo. Pro dnešek skončilo? zeptali jsme se. Ne, odpověděl, nadobro.

Nadobro to skončilo!

Když jsme slyšeli tuhle nevysvětlitelnou odpověď, podívali jsme se jeden na druhého ustrnulí úžasem. Je snad možné, že ta poslední vůle dala konečně všechno do pořádku a že Richard s Adou zbohatnou? Zdálo se to příliš krásné, než aby to byla pravda. Bohužel, až příliš krásné to bylo!

Naše napjaté očekávání trvalo jen krátce; dav se brzy zavlnil a lidé se začali proudem hrnout ven, zardělí a rozpálení, a strhávali s sebou závan zkaženého vzduchu. Pořád byli všichni náramně pobavení a vypadali spíš, jako by odcházeli z nějaké frašky nebo kejklířského představení než od soudu, kde šlo o spravedlnost. Stáli jsme stranou a vyhlíželi jsme nějakou známou tvář a najednou ze soudní síně začali vynášet veliké balíky listin – balíky v brašnách, balíky příliš rozměrné, než aby se do nějakých brašen vešly, ohromné spousty papírů v haldách všech tvarů i bez tvaru, pod nimiž nosiči vrávorali a které házeli na jednu hromadu, aspoň prozatím, na dlaždice dvorany, a hned se zase vraceli pro další. I tihle zřízenci se smáli. Podívali jsme se na ty papíry, a když jsme všude viděli označení Jarndyce a Jarndyce, zeptali jsme se jednoho úředně vyhlížejícího člověka, který stál mezi nimi, jestli proces skončil. „Ano,“ přisvědčil, „konečně je po všem!“ a rozesmál se taky.

V tom okamžiku jsme zahlédli pana Kenge, který s vlídnou důstojností vycházel ze soudní síně a naslouchal panu Vholesovi, jenž se tvářil uctivě a nesl svou vlastní brašnu. Pan Vholes nás uviděl první. „Tady je slečna Summersonová, pane,“ upozornil svého společníka. „A doktor Woodcourt.“

„Ach, skutečně! Ano. Opravdu!“ poznamenal pan Kenge a pozdvihl mně na pozdrav klobouk s uhlazenou zdvořilostí. „Jak se máte? Těší mě, že vás vidím. Pan Jarndyce tu není?“

„Ne. Ten sem přece nikdy nechodí,“ připomněla jsem mu.

„Pravda,“ přisvědčil pan Kenge, „ale je vlastně dobře, že tady není dneska, poněvadž jeho – jestli se tak smím vyjádřit v nepřítomnosti svého váženého přítele –, jeho nezkrotně podivínský názor by se možná ještě utvrdil, sice bez rozumného důvodu, ale mohl by se ještě utvrdit.“

„Co se tam dnes, prosím vás, stalo?“ zeptal se Allan.

„Jak prosím?“ opáčil pan Kenge přehnaně úlisným tónem.

„Co se tam dnes vlastně stalo?“

„Co se tam dnes vlastně stalo?“ opakoval pan Kenge. „Jistě. Ovšem. Inu, tak mnoho se vlastně nestalo; mnoho ne. Byli jsme zastaveni – náhle jsme byli přivedeni, řekl bych, na sám – mám to tak označit? – na sám práh.“

„Byla ta poslední vůle uznána za platný dokument?“ zeptal se Allan. „Řekl byste nám tohleto?“

„S největší radostí, kdybych mohl,“ od…