Ponurý dům II

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ ČTVRTÁ
Dopis a odpověď

Můj poručník mě druhý den ráno zavolal do svého pokoje a tam jsem mu dopověděla, co zůstalo nedořečeno večer předtím. Řekl mi, že se nedá dělat nic jiného než zachovávat dál tajemství a vyhýbat se dalšímu setkání, jako bylo to včerejší. Chápal mé pocity a plně je sdílel. Dokonce si vzal na starost přemluvit pana Skimpola, aby nevyužíval nabízeného pozvání na Chesneyský chlum. Ale jedné osobě, kterou mi nemusel jmenovat, nemohl teď poradit ani pomoci. Byl by to rád udělal, jenže to nešlo. Kdyby bylo oprávněné její podezření na toho advokáta, o kterém se zmínila, o čemž můj poručník sotva pochyboval, obával se vyzrazení. Znal ho trochu, jak od vidění, tak z doslechu, a byl si jistý, že je to nebezpečný člověk. Znovu a znovu mě ujišťoval s úzkostlivou laskavostí a něžností, že ať se stalo, co stalo, byla jsem v tom stejně nevinná jako on sám a stejně tak neschopná nějak to ovlivnit.

„Právě tak nevím,“ konejšil mě, „proč by se nějaké dohady měly týkat vás, má zlatá. Mohlo přece vzniknout dost podezření bez souvislosti s vámi.“

„U toho advokáta jistě,“ souhlasila jsem. „Jenže od té doby, co mi ta věc začala vrtat hlavou, mě napadlo, že snad něco tuší ještě dva další lidé.“ A pak jsem mu pověděla všechno o panu Guppym, který se možná, jak se obávám, něco nejasně domýšlel už v době, kdy jsem jeho náznakům ještě moc nerozuměla, ale řekla jsem, že od své poslední rozmluvy s ním naprosto spoléhám na jeho mlčenlivost.

„No dobrá,“ poznamenal můj poručník „jeho tedy prozatím můžeme pustit z hlavy. Kdo je ta druhá osoba?“

Připomněla jsem mu onu francouzskou komornou, která se tak horlivě nabízela do služby mně.

„Hm,“ podotkl zamyšleně, „ta vzbuzuje větší obavy než ten advokátský úředník. Ale koneckonců jenom hledala novou službu, má drahá. Chvilku předtím vás viděla s Adou, takže je přirozené, že připadla právě na vás. Nabízela se vám přece jen za komornou. Neudělala nic víc.“

„Chovala se hrozně divně,“ řekla jsem.

„Pravda, bylo divné, jak si zula střevíce a projevila takové potěšení v té studené procházce mokrou trávou, která mohla skončit pořádným nastuzením a smrtí,“ připustil můj poručník. „Jenže je zbytečné trápit a týrat se vypočítáváním všech takových náhod a možností. Z takového hlediska by se našlo jen málo docela neškodných okolností, které by se nezdály hrozivě nebezpečné. Neztrácejte naději, hospodyňko! Nemůžete být už lepší, než beztak jste; zůstaňte taková, jaká jste byla vždycky, než jste se dověděla o téhle věci. To je to nejlepší, co můžete udělat v zájmu všech. Já sám, když teď sdílím to tajemství s vámi –“

„A tolik mi tím všechno ulehčujete,“ vpadla jsem mu do řeči.

„– budu dávat pozor na všechno, co se v té rodině děje, jak to jenom bude možné takhle z dálky. A jestli někdy přijde čas, abych mohl vztáhnout ruku a prokázat sebemenší službu té, kterou radši nebudu jmenovat ani tady, udělám to s největší radostí už kvůli její milované dceři.“

Poděkovala jsem mu z celého srdce. Co jiného jsem kdy mohla dělat než mu děkovat! Když jsem vycházela ze dveří, požádal mě, abych se ještě na chvilku zdržela. Rychle jsem se obrátila a opět jsem uviděla v jeho tváři ten zvláštní výraz a najednou mi problesklo hlavou, ani nevím jak, nějaké nové a vzdálené tušení, že mu rozumím.

„Moje milá Ester,“ začal můj poručník, „už dávno mi leží na srdci něco, co bych vám rád pověděl.“

„Opravdu?“

„Připadalo mi vždycky zatěžko dotknout se toho a dosud mi to tak připadá. Rád bych to vyjádřil s plnou rozvahou, abyste i vy na to s plnou rozvahou odpověděla. Neměla byste nic proti tomu, kdybych vám to napsal?“

„Drahý poručníku, jak bych mohla mít něco proti tomu, abyste vy něco napsal mně?“

„Tak podívejte se, miláčku,“ pokračoval s veselým úsměvem, „zdám se vám teď stejně přímý a přirozený – stejně otevřený, poctivý a staromódní, jako bývám jindy?“

Odpověděla jsem se vší vážností: „Naprosto.“ A řekla jsem to úplně pravdivě, protože jeho chvilkové zaváhání (netrvalo ani okamžik) bylo totam a vrátila se mu všecka jeho jemnost, rozvážnost, srdečnost a ryzost.

„Vypadám snad, jako bych něco zatajoval, jako bych si myslel něco jiného, než říkám, jako bych si něco nechával pro sebe, ať už cokoli?“ zeptal se, upíraje na mne své jasné oči.

Ujistila jsem ho rozhodně, že ne.

„Můžete mi plně důvěřovat a úplně se spolehnout na to, co vám říkám, Ester?“

„Docela úplně,“ potvrdila jsem mu z celého srdce.

„Moje děvenko drahá, podejte mi ruku!“

Vzal mou ruku do své, zlehka mě objal a zahleděl se mi do očí se stejnou nefalšovanou svěžestí a opravdovostí – se stejným ochranitelským výrazem, který mi kdysi stvořil z jeho domu okamžitě domov – a řekl: „Pořádně jste mě změnila, hospodyňko, od toho zimního dne tenkrát v tom dostavníku. A především jste mi od té doby prokázala nesmírnou spoustu dobrého.“

„Ach, poručníku, co jste vy od té doby prokázal mně!“

„Jenže na to teď nebudeme vzpomínat,“ namítl.

„Na to není možno nikdy zapomenout.“

„Ale ano, Ester,“ trval s něžnou vážností na svém, „na to je teď třeba zapomenout, na chvíli zapomenout. Teď si musíte pamatovat jenom to, že nic nemůže způsobit, abych byl jiný, než jak mě znáte. Můžete se tím cítit docela jistá, má zlatá?“

„Můžu a jsem si tím jistá,“ potvrdila jsem.

„To znamená hodně,“ řekl. „To znamená všechno. Ale nesmím vás teď brát za slovo. Nenapíšu vám to, co mám na srdci, dokud se vy sama naprosto neubezpečíte, že mě nic nemůže změnit, abych byl jiný, než jak mě znáte. Jestli o tom jen trošičku zapochybujete, nikdy to nenapíšu. Jestli si tím budete jistá i po zralé úvaze, pošlete ke mně ode dneška za týden večer Káju – ‚pro ten dopis‘. Ale jestli si nebudete úplně jistá, neposílejte ji. Uvědomte si, že v téhle věci, stejně jako ve všem ostatním, spoléhám na vaši pravdivost. Jestli si v tomhle jednom bodě nebudete naprosto jistá, neposílejte ji vůbec!“

„Poručníku, jsem si jistá už teď. V tomhle přesvědčení se nemůžu změnit právě tak, jako se vy nezměníte vůči mně. Pošlu Káju pro ten dopis.“

Stiskl m…