Nadějné vyhlídky

KAPITOLA TŘICÁTÁ ČTVRTÁ

Jak jsem si postupně zvykal na své vyhlídky, neznatelně jsem začal pozorovat i jejich účinek na mne a na lidi kolem. Jejich vliv na můj osobní charakter jsem před svým poznáním zastíral, jak jsem mohl nejvíc, ale věděl jsem velmi dobře, že není ve všem jenom prospěšný. žil jsem ve stavu trvalé stísněnosti kvůli svému chování k Joeovi. Neměl jsem rozhodně nijak klidné svědomí, ani pokud se týče Biddy. když jsem se v noci probudil - jako Kamila, se sklíčeným pocitem v duši jsem si myslíval, že bych býval šťastnější a bylo by mi líp, kdybych nikdy nespatřil tvář slečny Havishamové a dospěl k mužnému věku spokojen s prací v počestné staré kovárně jako Joeův společník. Mnoho a mnohokrát, když jsem večer seděl sám a hleděl do ohně, jsem si pomyslil, že koneckonců není lepšího ohně nad oheň kovářský a kuchyňský oheň u nás doma.

Nicméně Estella byla od všeho mého neklidu a duševní rozháranosti tak neodlučitelná, že jsem tápal v opravdové nejistotě, do jaké míry jsem sám příčinou svého rozpoložení. To jest, nemohl jsem sám sobě uspokojivě zodpovědět, zda by se mi vedlo o mnoho lépe, kdybych žádné vyhlídky neměl, ale přesto měl Estellu jako bytost, na kterou myslit. Ale pokud šlo o vliv mého postavení na ostatní lidi, tu jsem žádné takové potíže neměl, a tak jsem si uvědomoval - ačkoli snad dost nejasně - že není blahodárný pro nikoho, a především že není blahodárný pro Herberta. Moje marnotratné zvyky sváděly jeho přístupnou povahu k výdajům, které si nemohl dovolit, kazily prostotu jeho života a podrývaly jeho klid úzkostmi a výčitkami svědomí. Ani v nejmenším jsem nelitoval, že jsem bezděčně vydráždil ostatní ratolesti pocketovského rodu k nízkým praktikám, v nichž si libovaly, poněvadž k takovým malichernostem měly vrozený sklon a byl by je k životu probudil kdokoli jiný, i kdybych já je v nich nechal dřímat. Ale Herbertův případ byl něco docela jiného a často mě bodlo u srdce při pomyšlení, jak špatnou službu jsem mu prokázal, když jsem jeho spoře zařízené pokoje přecpal nevhodným čalouněným nábytkem a dal mu k službám kanárkově vymóděného Mstitele.

A tak jsem nyní, použiv neklamného prostředku, jak udělat z těžkého srdce lehké, začal dělat spousty dluhů. Stěží jsem mohl cokoli začít, aby to Herbert nemusel začít také, a proto brzy následoval mého příkladu. Na Startopův návrh jsme si podali přihlášku do klubu, který se jmenoval Pěnkaví Háj; jaký byl účel této instituce, to jsem jaktěživo neuhádl, ledaže snad spočíval v tom, že členové měli jednou za čtrnáct dní spolu nákladně obědvat, po obědě se mezi sebou co možná nejvíc pohádat a postarat se, aby na schodech zůstalo ležel šest zpitých číšníků. Pokud vím, těchto potěšitelných společenských cílů se dosahovalo tak pravidelně, že Herbert i já jsme usuzovali shodně, že jedině k tomu a k ničemu jinému se vztahují slova prvního obligátního přípitku společnosti, který zněl: "Pánové, kéž mezi Pěnkavami z Háje povždy vládne především nynější umocněná dobrá pohoda!"

Pěnkavy zpozdile utrácely (hotel, kde jsme obědvali, byl na Covent Garden) a první Pěnkava, kterou jsem spatřil, když se mi dostalo cti přijetí do Háje, byl Bentley Drummle; v té době se klackoval po městě ve vlastním kočárku a tropil notnou škodu na kandelábrech na nárožích ulic. Občas se sám vyhodil ze své ekvipáže tak, že střemhlav přeletěl přes napjatou přikrývku nohou, a jednou jsem ho náhodou zahlédl, jak se tímto nedobrovolným stylem složil u dveří háje - jako pytel uhlí. Tu však poněkud předbíhám, protože jsem Pěnkavou ještě nebyl, a podle posvátného řádu společnosti jí ani nemohl být, dokud jsem nebyl plnoletý.

Tolik jsem důvěřoval ve svůj zdroj příjmů, že bych Herbertovy výdaje ochotně vzal na sebe; ale Herbert byl hrdý a já mu nemohl nic takového navrhnout. Tak zabředl do nesnází na všech stranách a nepřestával se rozhlížet. Když jsme si ponenáhlu navykli vysedávat v pozdních společnostech do pozdních hodin, pozoroval jsem, že u snídaně se Herbert rozhlíží malomyslným pohledem; že kolem poledne se začíná rozhlížet poněkud nadějněji; že se k večeři vrací domů vždycky schlíplý; že po večeři zjevně rozeznává v dálce kapitál celkem jasně; že k půlnoci ten kapitál již málem realizuje; a že kolem druhé hodiny ranní propadá zase zoufalství tak hlubokému, až mluví o koupi pušky a odjezdu do Ameriky s hlavním cílem přinutit bizony, aby mu dopomohli k bohatství.

Obyčejně jsem býval asi půl týdne v Hammersmithu, a když jsem bydlil v Hammersmithu, byl jsem věčně v Richmondu; ale o tom časem zvlášť. Herbert přicházel často do Hammersmithu, když jsem tam byl, a v těch chvílích, myslím, jeho otci občas blesklo hlavou pochopení, že příležitost, na kterou Herbert čeká, se ještě nenaskytla. Ale při tom všeobecném rodinném klopýtání a kutálení bylo jeho odkutálení ven do života věcí, která se prostě provede nějak sama. Mezitím pan Pocket stále víc šedivěl a stále častěji se pokoušel vytáhnout se za vlasy ze svých svízelů. A paní Pocketová zatím nechávala celou rodinu klopýtat přes podnožku, četla si ve svém šlechtickém almanachu, ztrácela kapesník, vyprávěla nám o svém dědečkovi a učila dítky názorně tajům honu tím, že je honila do postele, kdykoli upoutaly její pozornost.

Jelikož nyní shrnuji jedno období svého života s úmyslem připravit si volnou cestu k dalšímu vyprávění, mohu tak učinit sotva líp, než když bez prodlení dokončím popis našich běžných úkonů a zvyklostí v Barnardově dvoře.

Utráceli jsme tolik peněz, kolik jsme mohli, a dostávali jsme za ně tak málo, kolik si jen lidé mohli usmyslit, že nám za ně dají. Pořád jsme byli více nebo méně nešťastní a většina našich známých byla v stejném rozpoložení. Vládla mezi námi veselá iluze, že se ustavičně skvěle bavíme, a holá pravda byla pravý opak. Pokud mohu s dobrým svědomím povědět, byl náš případ po této posledně zmíněné stránce celkem všední.

Každé ráno, s věčně novým elánem, odcházel Herbert do City se rozhlížet. Často jsem ho navštěvoval v tom tmavém zadním kumbále, kde obcoval s kalamářem, věšák…