Nadějné vyhlídky

KAPITOLA ČTYŘICÁTÁ PRVNÍ

Marně bych se pokoušel vylíčit Herbertův údiv a nepokoj, když jsme se on a já a Provis sesedli ke krbu a já mu vyprávěl celé tajemství. Stačí, že jsem v Herbertově tváři viděl zrcadlový odraz svých vlastních pocitů a jako nikoli nejslabší mezi nimi i svůj odpor k člověku, který pro mne tolik učinil.

Nebýt ani žádných jiných okolností, které by nás dělily, bylo by mezi tím člověkem a námi stačilo vykopat příkop již samo to, s jakou vítězoslávou poslouchal mé vyprávění. Kromě protivného vědomí, že v jednom případě byl po svém návratu "sprostý" - o čemž začal Herbertovi vykládat, sotva jsem dopověděl své tajemství - vůbec netušil, že bych mohl na svém šťastném osudu vidět nějaký kaz. Jeho chlouba, že ze mne udělal pána a že se přijel dívat, jak budu z jeho vydatných peněžních prostředků tu úlohu hrát, platila stejnou měrou mně jako jemu. A že to je chlouba nejvýš příjemná nám oběma a že musíme na ni oba být velice hrdí, to byl závěr pevně zakotvený v jeho mysli.

"Třeba, heleďte podívejte, Pipovo kamaráde," řekl Herbertovi, když už nějakou chvíli rozprávěl, "moc dobře vím, že co jsem přijel, jednou - tak na půl minutky - jsem byl sprostej. Taky jsem to Pipovi řek, že to vím, že jsem byl sprostej. Ale nic se kvůli tomu nemrzte. Já z Pipa neudělal pána a Pip neudělá pána z vás, abych nevěděl, co vám oboum přináleží. Hochu drahá a Pipovo kamaráde, oba můžete najisto počítat, že si vždycky budu na hubě držet slušnej servítek. Držel jsem si ho celou dobu od tej půlminutky, co jsem se dal svíst k tý sprostotě, držím si ho tuhle chvíli a budu si ho odteďka držet napořád."

Herbert utrousil: "Ovšemže," ale ve tváři měl výraz, jako by v tom neviděl žádnou obzvláštní útěchu, a zůstával znepokojený a zaražený. Nemohli jsme se dočkat chvíle, až Provis odejde do svého bytu a nechá nás spolu samotné, ale zřejmě se ze žárlivosti zdráhal nás opustit a seděl dlouho do noci. Byla již půlnoc, když jsem ho odváděl do domu v Essex Street a doprovodil ho v bezpečí až do temných dveří jeho bytu. Když se za ním zavřely, zakusil jsem první okamžik úlevy, jaký jsem poznal od noci, kdy se objevil.

Nikdy jsem se docela neoprostil od znepokojivé vzpomínky na muže schouleného na schodišti, a proto jsem se vždycky kolem sebe rozhlížel, když jsem po setmění vyváděl svého hosta na vzduch nebo se s ním vracel domů - a rozhlížel jsem se tak i nyní. Ačkoli je ve velkém městě velmi těžké ubránit se podezření, že člověka někdo sleduje, je-li si mysl vědoma takového nebezpečí, přesto jsem si nemohl namlouvat, že se kdokoli z lidí v dohledu nějak zajímá o mé počínání. Z toho mála chodců, kteří byli venku, šel každý svou cestou, a když jsem zatáčel zpátky do Templu, byla ulice liduprázdná. Nikdo nevyšel z brány současně s námi, nikdo nevešel branou dovnitř současně se mnou. Cestou přes dvůr kolem kašny jsem viděl Provisova zadní okna, osvětlená vypadala vesele a klidně, a když jsem dřív, než jsem vykročil po schodišti budovy, kde jsem bydlil, chviličku postál v domovních dveřích, byl Zahradní dvůr stejně tichý a mrtvý jako schody, po nichž jsem potom stoupal.

Herbert mě přivítal s otevřenou náručí a nikdy předtím jsem ještě nepocítil tak silně, co to znamená, mít přítele. Jen pronesl několik rozumných slov, aby mi vyjádřil své porozumění a povzbudil mě, hned jsme se usadili, abychom uvážili otázku co dělat.

Protože křeslo, v němž předtím seděl Provis, dosud zůstalo tam, kde stávalo dříve - měl totiž jakýsi kasárenský zvyk trčet na stále stejném místě, se stále stejnou neusazeností, a opakovat stále stejný cyklus přesně prováděných úkonů se svou dýmkou, papuánem, zavírákem, balíčkem karet a nevímčím vším, jako by celou tu rutinu měl před sebou vypsanou na tabulce - jak říkám, protože jeho křeslo dosud zůstalo tam, kde stávalo dříve, Herbert se do něho mimoděk posadil, ale vzápětí z něho vyskočil, odstrčil je a přitáhl si jiné. Po tomto výjevu mi už nemusel říkat, že k mému příznivci pojal odpor, ani já se mu nemusil přiznávat ke svému. Svěřili jsme se s tím pocitem jeden druhému, aniž jsme spolu vyměnili slůvko.

"Co myslíte," zeptal jsem se Herberta, když už šťastně seděl v jiném křesle, " co mám dělat?"

"Můj ubohý milý Haendle," odpověděl s hlavou v dlaních, "jsem tuze omráčený, abych mohl vůbec myslet."

"To já byl taky, Herberte, když to na mě spadlo. Ale buď jak buď, něco se udělat musí. Má v hlavě rozličné nové utrácení - koně a kočáry a všelijaké jiné marnotratné opičky. to se mu musí nějak zarazit."

"Chcete říci, že nemůžete přijmout -"

"Jak bych mohl?" namítl jsem, když se Herbert odmlčel. "Pomyslete na něj! Podívejte se na něj!"

Oba jsme se bezděčně otřásli.

"A ke všemu se bojím, že strašlivá pravda je, Herberte, že ten člověk ke mně lne, vroucně ke mně lne. Měl kdy někdo takový osud?"

"Můj ubohý milý Haendle," opakoval Herbert.

" Dál," pokračoval jsem, "i kdybych koneckonců s tímhle rázem přestal a víc už od něho nevzal ani troník, jen pomyslete, kolik mu už jsem dlužen! A dál potom: vězím hluboko v dluzích - až moc hluboko na člověka, který teď nemá od svých vyhlídek co očekávat - nemám průpravu k žádnému povolání a nehodím se k ničemu."

"No, no, no!" zaprotestoval Herbert. "Neříkejte, že se k ničemu nehodíte."

"A k čemu se hodím? Vím jen o jednom, k čemu se hodím, a to je jít vojákovat. A už bych možná šel, milý Herberte, nebýt naděje, že vaše přátelství a náklonnost mi poradí."

Tu jsem samozřejmě podlehl citům - a Herbert kromě toho, že mi vřele stiskl ruku, samozřejmě dělal, že to nevidí.

"Nevím, nevím, milý Haendle," ozval se za chvíli, "ale s vojančením to nevychází. Kdybyste se už měl téhle přízně i těch dobrodiní vzdát, myslím, že byste to udělal s jakousi slabou nadějí, že jednoho dne splatíte, co jste dosud dostal. A ta naděje by nebyla zrovna silná, kdybyste šel vojákovat. Ostatně, je to vůbec nesmysl. Nekonečně líp byste pořídil v Clarrikerově obchodě, i když je tak malý. Víte přece, že se tam vypracovávám na společníka firmy."

Ubožák! Neměl potuchy, za čí pen…