Nadějné vyhlídky

KAPITOLA PADESÁTÁ DEVÁTÁ

Po jedenáct let jsem nespatřil Joea ani Biddy tělesným zrakem - třebaže moje obraznost je na Východě vídala oba často - až jsem jednoho prosincového večera, hodinu nebo dvě po setmění, položil zlehka ruku na kliku našich starých kuchyňských dveří. Stiskl jsem ji tak potichu, že mě nikdo neslyšel, a já nahlédl dovnitř, aniž mě kdo spatřil. Tam na starém místě u světla kuchyňského krbu, stejně svěží a stejně silný jako vždycky předtím, ač trochu prošedivělý, seděl Joe a pokuřoval si z dýmky; a vedle, zahrazeno vkoutku Joovou nohou, sedělo na mé vlastní stoličce a dívalo se do ohně - opět moje Já!

"Dali jsme mu jméno Pip pro památku na tebe, chlapče milá zlatá," řekl Joe celý rozradostněný, když jsem si vzal jinou stoličku a přisedl si k dítěti (ale vlasy jsem mu necuchal), "a doufali jsme, že možná poroste trošku do tvé podoby, a myslíme, že jako jo."

Já si to myslil také a druhý den ráno jsem ho vzal s sebou na procházku a ohromně jsme si povídali, protože jsme si navzájem báječně rozuměli. A zavedl jsem ho i na hřbitov a posadil jsem ho tam na určitý náhrobek a on mi z toho vyvýšeného místa ukazoval, který náhrobní kámen je zasvěcený památce Filipa Pirripa, druhdy farníka zdejší obce, a rovněž Georgiany, manželky výše uvedeného.

"Biddy," řekl jsem, když jsem si s ní po obědě povídal a její malá holčička jí spala na klíně, "musíš mi co nejdřív Pipa dát, nebo mi ho v každém případě aspoň půjčit."

"Ne, ne," odpověděla Biddy jemně. "Musíš se oženit."

"To Herbert a Klára říkají také, ale já se myslím už neožením, Biddy. Tak jsem zakotvil v jejich rodině, že to vůbec nevypadá pravděpodobné. Jsem už hotový starý mládenec."

Biddy se podívala na děťátko v klíně a zdvihla si jeho ručku ke rtům a potom svou dobrou mateřskou ruku, jíž se té ručky dotkla, vložila do mé. V tom úkonu i v lehkém tlaku Biddyina snubního prstenu bylo něco, co v sobě mělo velmi hezký výmluvný význam.

"Drahý Pipe," zeptala se Biddy, "víš jistě, že se netrápíš pro ni?"

"Ale kde - myslím, že ne, Biddy."

"Pověz mi to pro naše staré přátelství. Zapomněl jsi na ni už úplně?"

"Drahá moje Biddy, nezapomněl jsem na nic v životě, co v něm kdy zaujímalo přední místo, a málo z toho, co v něm kdy vůbec zaujímalo jakékoli místo. Ale ten ubohý sen, jak jsem tomu kdysi říkal, se už docela rozplynul, Biddy, docela rozplynul!"

Přesto jsem věděl, zatímco jsem ta slova pronášel, že v skrytu duše chovám úmysl jít se toho večera znovu podívat na starý dům a jeho okolí - sám a kvůli ní. Ano, právě tak. Kvůli Estelle.

Slyšel jsem již o ní, že vede krajně nešťastný život a že ho tráví v odloučení od svého manžela, který s ní zacházel velmi krutě a který získal opravdovou proslulost jako snůška vší pýchy, lakomosti, hrubosti a nízkosti. A slyšel jsem také o smrti jejího manžela následkem úrazu, který si sám zavinil týráním koně. K tomuto jejímu vysvobození došlo asi před dvěma roky; co já věděl, provdala se zatím třebas znovu.

Časná hodina oběda v Joeově domácnosti mi ponechávala nadbytek času, abych stačil dojít na to staré místo před setměním a nemusel kvůli tomu chvátat rozprávkou s Biddy. Ale jak jsem se tak cestou loudal, abych se vynadíval na staré známé věci a přemítal o starých časech, den se už docela schýlil, než jsem na místo došel.

Nestál tam už žádný dům, žádný pivovar, vůbec žádná budova, zbývala pouze zeď staré zahrady. Vyklizené zbořeniště obehnali prkennou ohradou, a když jsem se přes ni podíval, viděl jsem, že některé šlahouny starého břečťanu znovu zapustily kořínky a zelenají se na nízkých klidných hromádkách suti. Protože dvířka v ohradě byla pootevřená, strčil jsem do nich a vešel jsem.

V podvečer se snesl závoj studené stříbřité mlhy a měsíc se dosud nevyhoupl, aby ji rozptýlil. Ale nad mlhou svítily hvězdy a měsíc byl již pod obzorem a večer nebyl tmavý. Ještě jsem rozeznával všechna místa, kde stávaly jednotlivé části starého domu a kde stával pivovar a kde bývala vrata a kde sudy. Obešel jsem je všechna a přejížděl jsem právě pohledem po zpustlé zahradní pěšině, když vtom jsem na ní spatřil osamělou postavu.

Jak jsem šel dál, postava dala najevo, že mě zpozorovala. Kráčela př…