Nadějné vyhlídky

KAPITOLA PADESÁTÁ SEDMÁ

Když jsem teď zůstal odkázaný úplně sám na sebe, ohlásil jsem svůj úmysl vystěhovat se z bytu v Templu ihned, jakmile můj nájem podle nejkratší výpovědní lhůty zákonně vyprší, a mezitím dát byt do podnájmu. Okamžitě jsem do oken vyvěsil cedule, protože jsem byl zadlužený a neměl jsem už skoro vůbec žádné peníze a stav mých záležitostí mě začal vážně zneklidňovat. Měl bych spíš napsat, že by mě nejspíš zneklidňoval, kdybych měl dost energie a schopnosti se soustředit, aby mi pomohly jasně si uvědomit také nějakou jinou pravdu kromě faktu, že na mne jde nějaká těžká nemoc. Nedávné vypětí sil pod tíhou starostí mi pomohlo nemoc oddálit, ale nikoli odvrátit; věděl jsem, že teď na mne přichází, a jiného jsem věděl moc málo, ba dokonce mi to bylo všechno jedno.

Několik dní jsem proležel na pohovce nebo na podlaze - kdekoli, kde jsem se náhodou právě složil - s těžkou hlavou a s bolavými údy a beze vší vůle a beze vší síly. Pak jednou nadešla noc, která se zdála strašně dlouhá a která překypovala úzkostmi a hrůzami - a když jsem se ráno pokusil v posteli posadit a přemýšlet o ní, zjistil jsem, že to nedokážu.

Byl-li jsem doopravdy uprostřed noci dole na Zahradním dvoře a tápavě hledal svou loďku, o níž jsem měl za to, že tam je; přišel-li jsem dvakrát nebo třikrát s velkou hrůzou k sobě na schodech a nevěděl, jak jsem se vůbec dostal z postele; přistihl-li jsem se skutečně, jak rozsvěcím lampu jat představou, že on jde po schodech vzhůru a že světla na nich pozhášel vítr; trýznil-li mě nevýslovně něčí pomatený hovor, smích a nářek a měl-li jsem napůl podezření, že ty zvuky pocházejí ode mne; stála-li skutečně v tmavém koutě pokoje zavřená železná pec a nějaký hlas znovu a znovu vykřikoval, že se v ní spaluje slečna Havishamová - to byly otázky, které jsem si snažil v duchu rozhodnout a uvést do nich nějaký pořádek, když jsem toho rána ležel na posteli. Ale mezi ně a mne se navalila pára z vápenky, všechny je zamotala a právě skrze tu páru jsem nakonec spatřil dva muže, kteří se na mě dívali.

"Co chcete?" zeptal jsem se a úlekem jsem sebou škubl. "Neznám vás."

"Jářku pane," odpověděl jeden z nich, shýbl se a dotkl se mě na rameni, "je to záležitost, řekl bych, kterou asi brzy srovnáte, ale zatýkám vás."

"Kolik dělá dluh?"

"Sto dvacet tři libry, patnáct šilinků a šest pencí. Oučet od klenotníka, myslím."

"Co se má stát?"

"Nejlíp, kdybyste šel se mnou ke mně domů," pravil muž. "Vedu moc pěkný dům."

Podnikl jsem jakýs takýs pokus vstát a obléknout se. Když jsem si uvědomil jejich přítomnost podruhé, stáli kousek stranou od postele a dívali se na mne. Já na ni ještě pořád ležel.

"Vidíte, v jakém jsem stavu," řekl jsem. "Šel bych s vámi, kdybych mohl; ale doopravdy vůbec nemůžu. Jestli mě odtud odvedete, myslím, že vám po cestě umřu."

Možná že mi odpověděli nebo mi snad odporovali nebo se mě pokoušeli přesvědčit, že mi je líp, než si myslím. Protože oba visí v mé paměti pouze na této jediné tenounké nitce, nevím, co dělali, kromě toho, že upustili od svého úmyslu mě odvést.

že jsem měl horečku a lidé se mi vyhýbali, že jsem velice trpěl a často pozbýval rozumu, že mi čas připadal nekonečný, že jsem nemožné existence směšoval se svou vlastní osobou; že jsem byl cihlou v domovní zdi a přesto žebronil, aby mě uvolnili z vratkého místa, kam mě zedníci usadili; že jsem byl ocelovým ramenem obrovského stroje, které řinčivě kroužilo nad propastí, a přesto jsem ve své vlastní osobě úpěnlivě prosil, aby stroj zastavili a tu část, která jsem já, kladivem odmlátili; že jsem procházel těmito fázemi nemoci, to vím z vlastních vzpomínek a do jisté míry jsem věděl již i tehdy. že jsem občas zápasil se skutečnými lidmi ve víře, že to jsou vrahové, až jsem pak najednou z ničeho nic pochopil, že mi vlastně chtějí prospět a klesal potom vysílený do jejich náruče a nechával se od nich klidně položit, to jsem rovněž věděl již tehdy. Ale nade všechno jsem věděl, že všichni ti lidé - kteří, když mě nemoc držela velmi silně, předváděli všechny možné prapodivné proměny lidských tváří a zveličovaly je do obrovských rozměrů - nade všechno, pravím, jsem věděl, že všichni ti lidé jeví prapodivný sklon dříve či později se ustálit v podobu Joea.

Když jsem překonal nejhorší stadium nemoci, začal jsem pozorovat, že zatímco všechny ostatní její příznaky se mění, tento jeden vytrvalý příznak zůstává stejný. Ač se u mne vyskytl kdokoli, vždycky se ustálil v Joea. Otevřel jsem oči v noci a v lenošce u mé postele jsem viděl Joea. Otevřel jsem oči ve dne a viděl jsem, jak na okenní lavičce sedí a při otevřeném zacloněném okně si pokuřuje z dýmky zase Joe. Požádal jsem o něco k pití, abych se zbavil žízně, a drahá ruka, která mi podala, byla Joeova ruka. Po napití jsem se opět zvrátil na polštář a tvář, která se na mne tak nadějeplně a něžně dívala, byla tvář Joeova.

Konečně jsem si jednoho dne dodal odvahy a zeptal jsem se: "Je to doopravdy Joe?"

A ten drahý hlas ze starého domova mi odpověděl: "Což taky že je, chlapče zlatá."

"Ach Joe, ty mi rveš srdce! Dívej se na mne hněvivě, Joe. Uhoď mě, Joe. Vyčti mi mou nevděčnost. Nebuď na mne tak hodný!"

neboť Joe si samou radostí, že jsem ho poznal, dokonce položil hlavu vedle mě na polštář a jednou rukou mě objal kolem krku.

"Toč, můj milý Pipe, chlapče zlatá," zvolal Joe, "ty a já jsme přeci odjakživa kamarádi. A až ti bude dost dobře, abysme si mohli vyjet - to bude legrace!"

Po těch slovech přešel Joe k oknu a tam se zastavil zády ke mně a utíral si oči. A protože mi moje nesmírná slabost znemožňovala vstát a jít k němu, jen jsem ležel a kajícně šeptal: "ů, Bůh mu žehnej! ů, Bůh žehnej tomu šlechetnému křesťanskému člověku"

Když jsem po chvíli uviděl Joea zase vedle sebe, měl červené oči; ale držel jsem ho za ruku a oba jsme se cítili šťastní.

"Jak dlouho, drahý Joe?"

"Čímžto jako chceš říct, Pipe, jak dlouho že tě už jako drží ta tvoje nemoc, chlapče milá zlatá, ne?"

"Ano Joe."

"Máme zrovinka konec máje, Pipe. Zítra je prvního června.…