Nadějné vyhlídky

KAPITOLA ČTVRTÁ

Očekával jsem s určitostí, že v kuchyni zastihnu čekat strážníka, aby mě sebral. Ale nejenže tam nečekal žádný strážník, ale dokonce se dosud na tu krádež vůbec nepřišlo. Kovářka se horečně zabývala uklízením domu v přípravách na sváteční den a Joea vystrnadila na schůdek před kuchyňskými dveřmi, aby nepřišel do styku s lopatkou na smetí - s předmětem, do něhož mu osud dříve nebo později zavedl kroky pokaždé, kdykoli sestra s vervou uklízela podlahy ve své domácnosti.

"A kde jsi, u všech kozlů, byl ty?" zněl kovářčin vánoční pozdrav, když jsem se spolu se svým svědomím ukázal doma.

Řekl jsem, že jsem si byl poslechnout koledy. "Chm, podívejme!" opáčila kovářka. "No, mohls mít horší nápad." O tom není pochyb, pomyslil jsem si.

"Kdybych nebyla kovářova žena a (to je vlastně jedno a to samé) takový otrok, co neví, co to je sundat zástěru, byla bych si možná šla poslechnout koledy sama," pokračovala kovářka. "Mám koledy ukrutně ráda, a to je právě nejlepší důvod, proč žádnou jaktěživo neslyším."

Joe, který se odvážil vejít do kuchyně za mnou, jakmile se lopatka se smetím před námi stáhla do ústraní, si přejel hřbetem ruky se smířlivým výrazem přes nos, když po něm kovářka šlehla pohledem, ale sotvaže odvrátila zraky, zkřížil potají oba ukazováčky a nastrčil mi je před oči. To bylo naše smluvené znamení, že dnes je zase s kovářkou pro její nevrlost kříž. To bylo ostatně tak zhusta její normální rozpoložení, že Joe a já jsme často po celé týdny v jednom kuse byli na tom s prsty stejně jako pomníkoví křižáci s nohama.

Měli jsme mít velkolepý oběd, naloženou vepřovou kýtu a zeleninu a párek pečených kuřat s nádivkou. Pěkný masový nákyp byl hotový už od včerejšího rána (což vysvětlovalo, proč haši ještě nikdo nepostrádal) a pudink se již vařil. Tyto rozsáhlé přípravy zavinily, že jsme byli beze všech okolků se snídaní odbyti - "protože," rozhodla kovářka, "mě ani nenapadne, abyste se mi tady svátečně cpali až k prasknutí a já pak měla hromadu nádobí, když zrovna před sebou mám práce až nad hlavu, to si zapište za uši!"

Dostali jsme tedy každý svůj příděl krajíce do ruky, jako kdybychom byli dva tisíce vojáků na spěšném pochodu, a ne jeden muž a chlapec doma, a s kajícnou tváří jsme lokali křtěné mléko ze džbánu na kredenci. Kovářka zatím pověsila čisté bílé záclony a kolem širokého dýmníku přitloukla hřebíčky nový květovaný kanýr místo starého a také odkryla malý parádní pokoj přes chodbu. Ten se nikdy jindy neodkrýval, trávil celý zbytek roku pod chladným závojem z nedvábného papíru, který zahaloval dokonce i čtyři bílé terakotové pudlíky na krbové římse, z nichž každý měl černý čumáček a v tlamičce košíček květin a byl věrným protějškem všech ostatních. Kovářka byla hospodyně velmi čistotná, ale přímo mistrovsky uměla svou čistotnost udělat nepříjemnější a nesnesitelnější, než je vyslovená špína. Čistota následuje hned po zbožnosti a někteří lidé tropí totéž se svým náboženstvím.

Protože sestra měla tolik co dělat, šla do kostela v zastoupení; to znamená, šli jsme Joe a já. V oblečení do práce byl Joe typický urostlý kovář; ve svátečním vypadal spíš jako strašák v zámožných poměrech. Cokoli tehdy míval na sobě, nic mu nepadlo, a jako by mu ani nepatřilo, a všechno, co tehdy nosil, ho dřelo. V dnešní slavnostní den vyšel ze svého pokoje, když zvony radostně hlaholily, jako učiněný obraz bídy, oblečený v plné parádě nedělních kajícníků. Pokud jde o mne, měla myslím sestra jakousi všeobecnou představu, že jsem mladý zlosyn, kterého sebral (hned v den narození) nějaký policejní porodník a potom ho odevzdal jí, aby s ním nakládala v souladu s uraženým majestátem zákona. Vždycky se mnou zacházela, jako kdybych tehdy trval na tom, že musím přijít na svět, proti všem příkazům rozumu, náboženství a morálky a přes všechny varovné námitky svých nejlepších přátel. I když mně dávala vzít míru na nové šaty, musil je krejčí podle daných pokynů zhotovit jako nějaký nápravný prostředek a za nic na světě nepřipustit, abych v nich mohl volně pohybovat údy.

Proto vidět nás dva, Joea a mne, jak spolu jdeme do kostela, musela být pro soucitné duše dojemná podívaná. A přesto moje zevní utrpení nebylo nic proti tomu, co jsem zakoušel v nitru. Hrůza, která mě přepadala, kdykoli se kovářka šustla kolem spižírny nebo vyšla z místnosti, snesla srovnání jedině s hryzením svědomí, s nímž má mysl prodlévala u toho, co spáchaly moje ruce. Pod tíhou svého tajného hříchu jsem uvažoval, zda by církev byla dostatečně silná, aby mě uchránila před pomstou toho strašlivého mladíka, kdybych se té instituci svěřil. Připadl jsem na myšlenku, že chvíle, kdy kněz po přečtení ohlášek řekne: "Nyní je na vás, abyste se vyjádřili!", bude pro mne čas, abych vstal a požádal o soukromý rozhovor v sakristii. Ani zdaleka nemám jistotu, že bych nedokázal, být obyčejná neděle a nikoli Boží hod, uvést naši malou náboženskou obec v úžas tím, že bych se vskutku k tomu krajnímu kroku uchýlil.

Pan Wopsle, kostelník a obecní písař, měl obědvat s námi; také pan Hubble, kolář, s paní Hubbleovou a strýc Pumblechook (strýc Joeův, ale přivlastňovala si ho kovářka), zazobaný obchodník s obilím, který bydlil v nejbližším městě a jezdil vlastní bryčkou. Obědvat se mělo v půl druhé. Když jsme s Joem přišli domů, našli jsme stůl prostřený; kovářka se zatím již ustrojila, oběd se právě chystal, hlavní domovní dveře byly odemčeny (nikdy jindy nebývaly), aby hosté mohli vejít předním vchodem, a všechno bylo jedna nádhera. A o krádeži pořád ani muk.

Čas nadešel, aniž mým citům přinesl nějakou úlevu, a společnost přišla. Pan Wopsle, nerozlučně spjatý s orlím nosem a s vysokou lesklou pleší nad čelem, měl hluboký hlas, na který byl neobyčejně pyšný; mezi jeho známými se dokonce tvrdilo, že kdyby měl volnost a mohlo být po jeho, předříkával by, až by farář závistí zkoprněl. Sám přiznával, že kdyby církev měla "otevřené dveře", čímž myslil k soutěži, nepovažoval by za beznadějné, že by v ní mohl vyniknout. Ale církev neměla "otevřené dve…