Nadějné vyhlídky

KAPITOLA PADESÁTÁ DRUHÁ

S šekem v kapse jsem z Malé Britské zamířil k bratru slečny Skiffinsové, účetnímu znalci, a když se bratr slečny Skiffinsové, účetní znalec, odebral rovnou k firmě Clarriker a Clarrikera přivedl za mnou, ke svému velkému uspokojení jsem celou záležitost vyřídil. Byla to jediná dobrá věc, kterou jsem udělal, a jediná dokončená věc, kterou jsem udělal od chvíle, kdy jsem se o svých nadějných vyhlídkách dověděl.

Když mi Clarriker při té příležitosti sdělil, že situace firmy se vyvíjí stále příznivě, takže nyní bude moci na Východě otevřít malý pobočný závod, jehož je naléhavě zapotřebí k dalšímu rozšíření obchodu, a že tam Herbert ve svém novém postavení společníka půjde a ujme se vedení pobočky, uvědomil jsem si, že jsem se měl už dávno připravit na odloučení od přítele, i kdyby mé osobní záležitosti bývaly uspořádanější. A teď jsem vskutku cítil, jako by se uvolňovala moje poslední kotva a já se měl co nevidět stát nějakou hříčkou větrů a vln.

Ale dostalo se mi odškodnění v radosti s jakou se Herbert jednou večer vrátil domů a vyprávěl mi o těch změnách a neměl ani tušení, že mi neříká nic nového, a kreslil si vzdušné vidiny, jak odváží Kláru Barleyovou do země Tisíce a jedné noci a jak já tam za nimi přijíždím (s karavanou velbloudů, myslím) a jak všichni tři plujeme vzhůru po Nilu a prohlížíme si divy. Nedělal jsem si žádné naděje, pokud se týče mé úlohy v těch velkolepých plánech, ale cítil jsem, že Herbertovi se cesta rychle otevírá a že stačí, aby se jen starý Bill Barley držel svého pepře a rumu, a jeho dcera bude brzy šťastně zaopatřena.

Vkročili jsme zatím již do měsíce března. Moje levá ruka, ačkoli nejevila žádné špatné příznaky, si dávala s přirozeným průběhem hojení tak na čas, že jsem si ještě stále nemohl obléci kabát. Pravou ruku jsem měl již obstojně uzdravenou; sice znetvořenou, ale celkem použivatelnou.

Jednou v pondělí ráno, když jsme s Herbertem právě seděli u snídaně, jsem od Wemmicka dostal poštou následující dopis:

"Walworth. Spalte ihned po přečtení. Začátkem týdne, nebo řekněme ve středu, můžete podniknout to, o čem víte, máte-li chuť to zkusit. Teď spalte."

Když jsem to ukázal Herbertovi a potom strčil do ohně - ale ne dříve, dokud jsme to oba neuměli nazpaměť - uvažovali jsme, co si počít. neboť to se rozumí, teď už jsme si nemohli zakrývat, že jsem pro tu chvíli invalidní.

"Obracel jsemto v hlavě tak a zase tak," řekl Herbert, "a myslím, že bych věděl o lepším řešení než si vzít nějakého temžského člunaře. Vezměme Startopa. Dobrý mládenec, šikovný veslař, má nás rád a je horlivý a čestný."

Na toho jsem pomyslil víc než jednou.

"Ale kolik byste mu prozradil, Herberte?"

"Stačí mu prozradit málo. Až do toho rána ho nechme při tom, že jde jenom o bláznivý kousek, ale tajný. Potom mu řeknete, že máte naléhavý důvod dostat Provise na palubu a pryč.

Jedete s ním?"

"Ovšemže."

"Kam?"

V těch mnoha starostlivých úvahách, jež jsem až dosud oné otázce věnoval, mi připadalo skoro bezvýznamné, do kterého přístavu zamíříme - do Hamburku, Roterdamu, Antverp - které město to bude, na tom málo záleželo, jen když Provis bude z Anglie pryč. K tomu cíli nám postačí jakýkoli cizí parník, který se nám nachomýtne do cesty a vezme nás na palubu. Vždycky jsem měl v úmyslu, že Provise zavezu loďkou hodný kus cesty po řece dolů - rozhodně hodný kus za Gravesend, poslední nebezpečné místo, kde hrozilo vyšetřování nebo prohlídka, kdyby se vyskytlo nějaké podezření. Protože cizí parníky budou z Londýna odrážet asi v době nejvyššího přílivu, náš plán bude dostat se po řece dolů s některým dřívějším odlivem a tam pak někde v klidném koutku vyčkat, dokud se neukáže parník, ke kterému bychom mohli zaveslovat. Hodina, kdy bude možno nějaký očekávat v místě, kde se ukryjeme, ač je to kde chce, se dá celkem přesně vypočítat, vyptáme-li se předem na čas odjezdu lodi.

Herbert se vším souhlasil a ihned po snídani jsme se spolu vydali vyšetřit potřebné údaje.

Zjistili jsme, že pro náš účel se bude pravděpodobně nejlíp hodit jistý parník plující do Hamburku, a upřeli jsme tedy pozornost hlavně na tuto loď. Ale poznamenali jsme si, které jiné cizí parníky budou odplouvat z Londýna za téhož přílivu, a postarali jsme se, abychom znali stavbu i barvu každého z nich. Potom jsme se na několik hodin rozloučili - já, abych okamžitě obstaral cestovní průkazy, a Herbert, aby vyhledal Startopa v jeho bytě. Oba jsme bez jakýchkoliv překážek vyřídili všechno, co jsme měli, a když jsme se v jednu hodinu opět sešli, navzájem jsme si to ohlásili. Pokud se týče mě, já měl připravené cestovní pasy; Herbert navštívil Startopa a ten projevil víc než ochotu přiložit ruku k dílu.

Ujednali jsme, že oni dva budou veslovat a já kormidlovat; náš svěřenec bude jen klidně sedět a mlčet; protože spěch není pro nás důležitý, tak rychlost nám stačí až dost. Dohodli jsme se, že toho večera, v pondělí, nepřijde Herbert vůbec domů k obědu před tím, než půjde na Mlýnský náhon; že zítra večer, v úterý, tam nepůjde vůbec; že připraví Provise na to, aby ve středu sešel k určitým schůdkům těsně u domu, až nás uvidí přijíždět, ale ne dříve; že všechny podrobnosti se s ním musejí napevno dohodnout ještě dnes v pondělí večer a že pak se už s ním nikdo nebude nijak dorozumívat, dokud ho nevezmeme do loďky.

Jakmile jsme si tato bezpečnostní opatření oba dobře zopakovali, šel jsem domů.

Když jsem si klíčem otevřel vnější dveře našeho bytu, našel jsem ve schránce dopis, adresovaný mně; dopis velmi ušpiněný, třebaže nijak špatně napsaný. Přinesl ho posel, nikoli pošta (ovšem až po mém odchodu z domova), a jeho obsah byl tento:

"Nebojíte-li se přijít dnes nebo zítra večer v devět hodin na stará blata do domku hrázného u vápenky, uděláte dobře, když přijdete. Chcete-li nějaké informace o svém strýci Provisovi, uděláte nejlíp, když přijdete, nikomu nic neřeknete a nebudete ztrácet čas. Musíte přijít sám. Toto přineste s se…