Nadějné vyhlídky

KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Ráno vneslo do mého celkového výhledu do života značnou změnu a zjasnilo jej takovou měrou, že mi stěží připadal stejný. Největší tíha, která mi ležela na srdci, bylo pomyšlení, že mě ode dne odjezdu dělí ještě šest dní; nemohl jsem se totiž zbavit obav, že se mezitím třeba s Londýnem něco stane, a až tam dojedu, možná bude buď z valné části v sutinách nebo dočista tentam.

Joe i Biddy jevili velký zájem a byli velmi milí, když jsem mluvil o našem brzkém rozloučení; sami se o něm však zmiňovali jen tehdy, když jsem tak učinil já. Po snídani přinesl Joe z prádelníku v parádním pokoji mou učební smlouvu, hodili jsme ji do ohně a já pocítil, že jsem volný. Se srdcem omámeným vší novotou propuštění na svobodu jsem šel s Joem do kostela a říkal jsem si, že by farář nečetl to místo o bohatci a království nebeském, kdyby všechno tohle věděl.

Po časném obědě jsem si vyšel sám na procházku s úmyslem jedním rázem skoncovat s blaty a mít je provždy z krku. Když jsem šel kolem kostela, cítil jsem (jako jsem cítil už ráno při bohoslužbě) povznesenou soustrast s ubohými tvory, kterým je souzeno tam po celý dlouhý život neděli co neděli chodit a nakonec bez povšimnutí ležet mezi těmi nízkými zelenými kopečky. Sliboval jsem si, že jednoho dne pro ně něco udělám, a v hrubých rysech jsem osnoval plán, jak každého ze vsi počastuji k obědu hovězí pečení, švestkovým pudingem, žejdlíkem piva a vědrem blahosklonnosti.

Přemýšlel-li jsem dříve s pocitem do jisté míry příbuzným studu o svém společenství s uprchlíkem, kterého jsem kdysi viděl se belhat mezi těmi hroby, jaké byly moje myšlenky tuto neděli, když mi hřbitov připomněl onoho rozedraného a promrzlého nešťastníka s jeho zrádným trestaneckým poutem a cejchem. Útěchou mi bylo, že se stalo už velmi dávno a že ho nepochybně deportovali bůhvíkam daleko a že je pro mě prostě mrtvý, a co já vím, možná i mrtvý doopravdy.

Už žádné proláklé mokřiny, už žádné hráze a stavidla, už žádný dobytek na pastvě - ačkoli mi připadalo, že se při vší své tuposti nyní chová i tváří uctivěji a ohlíží se jen proto, aby se mohl co nejdéle vynadívat na člověka, který má takové nadějné vyhlídky - sbohem, vy jednotvární druhové mého dětství, ode dneška kráčím vstříc Londýnu a vznešenosti, nikoli obyčejné kovářské dřině a vám! Tak jásavě jsem došel až na starou baterii, tam jsem si lehl a uvažoval o otázce, má-li slečna Havishamová v úmyslu, abych si vzal Estellu, a vtom jsem usnul.

Když jsem se probudil, k svému velkému překvapení jsem vedle spatřil sedět Joea. Pokuřoval si dýmku, a jakmile jsem otevřel oči, s veselým úsměvem mě pozdravil a řekl: "Anžto to je jako naposled, Pipe, tak jsem si myslel, že přijdu za tebou."

"A já, Joe, jsem moc rád, žes přišel."

"Děkuju ti, Pipe."

"Můžeš být jistý, milý Joe," pokračoval jsem, když jsme si stiskli ruku, "že na tebe nikdy nezapomenu."

"Ne, ne, Pipe!" odpověděl Joe povzbudivým tónem. "Tím si jistý jsem. Jak jinak, chlapče zlatá! Jemine, přece jenom stačilo, aby si to člověk pořádně srovnal v hlavě, aby o tom měl jistotu. Ale srovnat si to pořádně v hlavě, to zabralo krapet času, když ta změna přišla tak kromobyčej kách, ne?"

Nějak se mi valně nelíbilo, že Joe si je mnou tak náramně jistý. Byl bych raděj viděl, aby projevil nějaké pohnutí nebo třeba řekl: "To ti slouží ke cti, Pipe," nebo něco v tom smyslu. Proto jsem k prvnímu bodu Joeových vývodů nepoznamenal nic a k druhému jsem pouze podotkl, že ta novina přišla nečekaně, ale že jsem odjakživa chtěl být pánem a často jsem uvažoval, co bych dělal, kdybych jím byl.

"Ale jdi, doopravdy?" žasl Joe. "Napodiv!"

"Dnes je škoda, Joe," řekl jsem, "žes to nepřivedl trošku dál, když jsme se spolu učívali, nemyslíš?"

"Inu, ani nevím," odpověděl Joe. "Když já jsem tak ukrutně hloupý! Mistrem jsem jenom v tom řemesle. Bylo vždycky škoda, že jsem tak ukrutně hloupý, ale není to o nic větší škoda dnes, než jaká to byla - řekněme před rokem - nemyslíš?"

Měl jsem při své řeči na mysli, že až se jednou ujmu svého dědictví a budu mít možnost pro Joea něco udělat, že by bylo mnohem vhodnější, kdyby měl pro přechod do vyššího stavu přiměřenější vzdělání. Ale smysl mých slov se tak dokonale vymykal jeho chápání, že jsem považoval za lepší promluvit si o tom napřed s Biddy.

Proto když jsme došli domů a vypili čaj, vzal jsem Biddy do naší zahrádky podél postranní cesty tam jsem úvodem, abych jí pozdvihl náladu, jen tak povšechně prohodil, že na ni nikdy nezapomenu, a potom jsem jí řekl, že bych ji rád požádal o laskavost.

"A to je, Biddy," začal jsem, "abys neopomenula jedinou příležitost, jak bys Joeovi pomohla trošku výš."

"Jak to, pomohla mu výš?" zeptala se Biddy s pohledem trochu příliš pronikavým.

"Joe je milý zlatý člověk - po pravdě myslím, že to je nejmilejší člověk pod sluncem - ale v některých věcech je dost pozadu. Například, Biddy, ve vědomostech a způsobech."

Ačkoli jsem se díval na Biddy, když jsem mluvil, a třebaže otevřela velmi zeširoka oči, když jsem domluvil, nepodívala se na mne.

"Hm, způsoby! Jsou tedy jeho způsoby nevhodné?" zeptala se Biddy a uškubla list černého rybízu.

"Má drahá Biddy, jsou docela vhodné tady -"

"Hm! Tady docela vhodné jsou?" přerušila mě Biddy s pohledem pozorně upřeným na list ve své ruce.

"Vyslechni mě do konce - ale kdybych měl Joea převést do vyšší společnosti, jak doufám, že učiním, až se plně ujmu svého majetku, pak by mu sotva dělaly čest."

"A nemyslíš, že to Joe ví?" namítla Biddy.

To byla otázka tak pobuřující (protože mě jaktěživo nenapadla, ani v nejvzdálenějším snu), že jsem uštěpačně odsekl: "Jak to myslíš, Biddy?"

Biddy napřed rozemnula v dlaních list na kousíčky - a vůně keře černého rybízu mi od té doby vždycky připomněla onen večer v zahrádce při postranní cestě - a potom řekla: "Nikdy jsi nepomyslel na to, že je třeba hrdý?"

"Hrdý?" opakoval jsem s opovržlivým úsměvem.

"Hm! Hrdosti je víc druhů," pravila Biddy, zadívala se mi teď plně do očí a vrtěla přitom hlavou, "není každá hrdost stejná -"

"No?" Proč se zarážíš?" vybídl jsem ji.

"Není každá stejná," pokračovala Biddy. "Je třeba příliš hrdý, aby se nechal od kohokoli odvést z postavení, které je schopný zastávat a které zastává dobře a se ctí. Abych ti řekla pravdu, myslím, že tuhle hrdost má - i když to zní jako smělost ode mne, něco takového říkat, protože ty ho musíš znát daleko líp než já."

"Podívej, Biddy," řekl jsem, "že tohle u tebe vidím, to mi je moc líto. Nečekal jsem, že to u tebe uvidím. Jsi závistivá, Biddy, a nepřející. Je ti proti mysli, že mě potkalo štěstí, a nedovedeš se ubránit, abys to nedala najevo."

"Jestli máš to srdce něco takového si myslet," odvětila Biddy, "pak si mluv. Mluv si tak, pořád a pořád, jestli máš to srdce něco takového si myslet."

"Jestli ty máš to srdce taková být, to chceš říct, Biddy," opáčil jsem ctnostným a povýšeným tónem, "nesvaluj to na mě. Je mi moc líto, že to u tebe vidím, a je to - je to špatná stránka lidské povahy. Opravdu jsem měl v úmyslu tě požádat, abys nepromarnila jedinou příležitost, jaká se ti jen naskytne, až budu pryč, a využila jí k povzdělání našeho milého Joea. Ale po tomhle už nežádám nic. Je mi nesmírně líto, Biddy, že tohle u tebe vidím," opakoval jsem. "Je to - opravdu špatná stránka lidské povahy."

"Ač už mě hubuješ, nebo chválíš," odpověděla nešťastná Biddy, "můžeš se stejně spolehnout, že se tady vynasnažím udělat všechno, co je v mých silách. A ač si o mně odnášíš jakékoli mínění, nic to na mých vzpomínkách na tebe nezmění. Ale ani velký pán by neměl být nespravedlivý," dodala Biddy a odvrátila hlavu.

Znovu jsem podrážděně opakoval, že to je špatná stránka lidské povahy (jak jsem se od té doby přesvědčil, mohu se domnívat, že v tomto úsudku, nehledě k jeho uplatnění, jsem se nemýlil), a vykročil jsem po pěšince pryč od Biddy. Biddy zašla do domu a já vyšel zahradními vrátky ven a sklíčeně se procházel až do večeře - opět s pocitem velkého smutku a podivení, že tato druhá noc mého báječného štěstí asi bude stejně tesklivá a neutěšená jako ta první.

Ale ráno znovu rozjasnilo můj výhled a já zahrnul svou milostivostí i Biddy a přestali jsme o té věci mluvit. Oblékl jsem se do nejlepších šatů, jaké jsem měl, šel jsem do města tak časně, jak jsem jen mohl doufat, že najdu krámy otevřené, a předstoupil jsem před tvář pana Trabba, krejčího - který seděl v pokoji za krámem u snídaně a nepokládal mě za hodna, aby vyšel ven ke mně, nýbrž si mě zavolal k sobě.

"A hleďme!" pronesl pan Trabb s kamarádskou důvěrností. "Jakpak se máme a čím můžeme posloužit?"

Pan Trabb už rozkrojil své tři teplé žemle na dvojité peřinky a cpal právě mezi podušky máslo a to pak přikrýval. Byl to blahobytný starý mládenec a jeho otevřené okno se dívalo na blahobytnou zahrádku a štěpnici a v pokoji byla blahobytná železná pokladna, zapuštěná do zdi vedle krbu, a já nepochyboval, že v ní jsou v měšcích uloženy hromady jeho blahobytu.

"Pane Trabbe," začal jsem, "je mi nepříjemné, že se o tom musím zmiňovat, protože to vypadá jako vychloubání - ale přišel jsem k pěknému majetku."

S panem Trabbem se udála změna. Zapomněl na máslo v peřinkách, zdvihl se z pelesti, utřel si prsty do ubrusu a zvolal: "Propánakrále!"

"Jedu k svému poručníkovi do Londýna," pokračoval jsem, vytáhl jsem z kapsy nedbale několik zlačáků a zadíval jsem se na ně, "a potřeboval bych na tu cestu elegantní oblek. Rád bych ho zaplatil," dodal jsem - napadlo mě, že jinak by třeba jenom předstíral, že ho ušije - "předem v hotovosti."

"Můj vzácný pane," pravil pan Trabb, uctivě se poklonil celým trupem, rozhodil zeširoka ruce a dovolil si dotknout se vnější strany obou mých loktů, "neurážejte mě tím, že o tom vůbec mluvíte. Smím se odvážit projevit vám své blahopřání? Prokázal byste mi tu laskavost a ráčil se odebrat do krámu?"

Učedník pana Trabba byl nejdrzejší kluk v celém našem kraji. Když jsem prve vstoupil, zametal právě krám a osladil si práci tím, že mi metl prach přes nohy. Zametal ještě stále, když jsem s panem Trabbem přešel z pokoje do krámu, a otloukal koště o všechny možné rohy a překážky, aby vyjádřil (jak jsem tomu rozuměl já), že je roven každému kováři, ač živému nebo mrtvému.

"Přestaň s tím virválem," okřikl ho pan Trabb s největší přísností, "nebo ti urazím hlavu. Prokažte mi tu laskavost a račte se posadit, pane. Tohle například," řekl pan Trabb, sundal štůček sukna a rozvinul ho plavně po pultě do vln, aby mohl dospod podstrčit ruku a ukázat mi lesk, "je náramně líbivý kousek. Mohu ho pro váš účel vřele doporučit, pane, protože je to zboží extra prima. Ale předvedu vám ještě jiné druhy. Hej, ty tam, podej sem číslo štyry!" (To na učedníka a s hrozivě zamračeným pohledem, poněvadž předvídal nebezpečí, že ten darebák o mne balíkem zavadí nebo si dovolí nějakou jinou důvěrnost.)

Pan Trabb nespustil přísný pohled z učedníka, dokud ten nesložil číslo čtyři na pult a neocitl se zase v bezpečné vzdálenosti. Potom mu poručil, aby přinesl číslo pět a číslo osm. "A ač mi tady neprovádíš žádné ty svoje klukoviny, darebáku jeden ničemná," řekl pan Trabb, "nebo toho budeš do nejdelší smrti litovat!"

Potom se pan Trabb sklonil nad číslem čtyři a s jakousi uctivou důvěrností mi je doporučoval jako lehkou látku pro letní nošení, jako látku velmi v módě u šlechty a panstva, jako látku, na kterou mu bude povždy ctí pomyslit, že ji nosil význačný spoluměšťan (smí-li si dovolit mě pokládat za spoluměštana).

"Tak neseš tu pětku a osmičku, ty rošťáku," rozkřikl se potom na učedníka, "nebo tě mám vykopnout z krámu a přinést si to sám?"

Se znaleckou pomocí páně Trabbova úsudku jsem si konečně látku na šaty vybral a znovu jsem vešel do pokoje, abych si nechal vzít míru. Pan Trabb sice mou míru už měl a byl s ní až dosud úplně spokojený, ale nyní omluvným tónem prohlašoval, že "to za stávajících okolností nestačí, pane - naprosto nestačí!" Proto mě pan Trabb v pokoji proměřoval a propočítával, jako bych já byl nějaký pozemek a on nejkvalifikovanější geometr, a dával si se mnou tak úžasnou práci, až jsem měl pocit, že mu žádné šaty na světě nemohou tu námahu vynahradit. Když byl konečně hotov a zavázal se, že ve čtvrtek večer pošle celý oblek k panu Pumblechookovi, již s rukou na klice u pokoje prohlásil: "Vím, pane, že se od londýnských pánů zpravidla nedá očekávat, že budou zadávat práci venkovským řemeslníkům - ale kdybyste mi jako spoluměšťan občas poskytl příležitost, nesmírně bych si toho vážil. Poroučím se, pane, mnohokrát děkuji. - Dveře!"

Poslední slovo štěkl na učedníka, který neměl nejmenší ponětí, co se děje. Ale viděl jsem, jak se zhroutil, když mě jeho pán s mnutím rukou vypoklonkoval ze dveří, a moje první pádná zkušenost s úžasnou mocí peněz byla, že morálně položila na lopatky Trabbova učedníka.

Po této pamětihodné události jsem zašel ke kloboučníkovi, k ševci a k obchodníkovi s prádlem a připadal jsem si tak trochu jako pejsek matky Hubbardové, jehož výbava si vyžádala služeb tolika řemesel. Zastavil jsem se také v dostavníkové pokladně a koupil si místo na sobotu na sedm hodin ráno. Všude nebylo zapotřebí vysvětlovat, že jsem přišel k pěknému majetku, ale kdykoli jsem něco v tom smyslu naznačil, vždycky to mělo za následek, že obsluhující obchodník přestal rozptylovat svou pozornost obrazem Hlavní třídy ve výkladní skříni a soustředil všechny své myšlenky na mne. Jakmile jsem si objednal všechno, co jsem potřeboval, zamířil jsem k Pumblechookovu krámu, a když jsem měl obchodní místnosti jmenovaného pána na dohled, spatřil jsem ho stát ve dveřích.

Čekal na mě s velkou netrpělivostí. Od časného rána byl s kočárkem venku a stavil se také v kovárně, kde se tu novinu dověděl. Přichystal mi v barnwellovském pokoji svačinu a také on poručil svému příručímu, aby "uhnul z cesty", když má posvátná osoba procházela dveřmi.

"Můj drahý příteli," řekl pan Pumblechook a vzal mě za obě ruce, když jsme on, já a svačina osaměli, "blahopřeji vám k vašemu štěstí. Moc zasloužené, moc zasloužené!"

Takto přistoupil rovnou k věci a já to pokládal za rozumný způsob vyjadřování.

"Pomyslím-li," pokračoval pan Pumblechook, když na mne chvíli funěl obdivem, "že právě já byl náhodou skromným nástrojem, který vedl až k tomuhle, je to pro mě skvělou odměnou!"

Snažně jsem pana Pumblechooka žádal, aby měl na pamětí, že se o té věci nesmí nikdy mluvit, ani na ni narážet.

"Můj drahý mladý příteli," rozplýval se pan Pumblechook, "jestli mi dovolíte, abych vám tak říkal -"

Zamumlal jsem "jistěže" a pan Pumblechook mě znovu uchopil za obě ruce a předvedl na své vestě pohyb, který dělal dojem pohnutí, ač byl hodně nízko. "Můj drahý mladý příteli, spolehněte se, že ve vaší nepřítomnosti udělám ze své strany všecičko, abych tu nutnost vštípil do paměti Josefovi. - Josefovi!" vydechl pan Pumblechook tónem soustrastného zaklínání. "Josefovi!! Josefovi!!! Potom potřásl hlavou a poklepal si na čelo, aby vyjádřil svou vědomost o Josefově slabosti.

"Ale, můj drahý mladý příteli," pokračoval pan Pumblechook, "jistě musíte mít hlad, musíte být unavený. Posaďte se. Tady je kuřátko, přinesené vedle od Kance, tady je jazyk, přinesený vedle od Kance, tady je pár maličkostí, přinesených vedle od Kance, a doufám, že jimi snad nepohrdnete. Leč," zvolal pan Pumblechook a vstal ihned vzápětí po tom, jak se posadil, "leč zřím před sebou vskutku toho, co jsem si s ním v dobách jeho blaženého dětství tolik nahrál? A smím - smím -?"

Toto "smím" znamenalo, smí-li mi potřást rukou. Svolil jsem a pan Pumblechook chvíli sálal vřelostí a potom se opět posadil.

"Tady je víno," pravil pan Pumblechook. "Napijme se na poděkovanou Štěstěně a kéž si své miláčky vybírá vždycky stejně uvážlivě! A přece jenom nemůžu," řekl pan Pumblechook a opět vstal, "před sebou zřít toho - a zároveň připít tomu - abych znovu nevyjádřil - smím - smím -?"

Odpověděl jsem, že smí, a tak mi znovu potřásl rukou, vyprázdnil svou sklenici a obrátil ji dnem vzhůru. Učinil jsem totéž, a kdybych před napitím obrátil sebe a stál nohama vzhůru, nemohlo mi to víno vlézt do hlavy rychleji.

Pan Pumblechook mi servíroval nejlepší kousek kuřete a nejlepší plátek jazyka (tentokrát už žádné ty vedlejší zahanbující partie vepřového) a o sebe se, poměrně vzato, nestaral vůbec. "ů, ty drůbeř, drůbeř!" oslovil pan Pumblechook kuře na míse. "Jistě tě nenapadlo, když jsi ještě byla malé holátko, co ti osud chystá. Jistě tě nenapadlo, že jednou budeš občerstvením, podaným pod touhle skrovnou střechou někomu tak - Nazvěte to slabostí, chcete-li," pravil pan Pumblechook a opět vstal, "ale smím? Smím -?"

Začalo už být zbytečné opakovat formulku, že smí, a proto tak učinil ihned. Ale jak se mu to podařilo opakovat a nezranit se přitom o můj nůž, to věru nevím.

"A co vaše sestra," pokračoval opět, když se chvíli vytrvale krmil, "co měla tu čest vychovat vás vlastníma rukamA! To je smutný obrázek, když jeden pomyslí, že dnes už není schopná plně tu čest chápat. Sm..."

Viděl jsem, že se zase na mě hodlá vrhnout, a zarazil jsem ho.

"Napijme se na její zdraví," navrhl jsem.

"Ach," zvolal pan Pumblechook a opřel se zády o lenoch židle, načisto zemdlelý obdivem, "takhle se právě poznávají, pane!" (Nevím,a kdo byl ten "pán", ale určitě jsem to nebyl já a nikdo třetí s námi nebyl.) "Takhle se právě poznávají šlechetní lidé, pane! Vždycky odpouštějící a vždycky vlídní. Obyčejnému člověku," řekl patolízalský Pumblechook, chvatně postavil nenačatou sklenici a znovu vstal, "obyčejnému člověku by se to mohlo zdát opakováním - ale smím -:"

Když udělal, co chtěl, opět se posadil a připil mé sestře. "Nikdy nebuďme k chybám její povahy slepí," pravil pan Pumblechook, "ale musíme doufat, že to myslela dobře."

Asi tou dobou jsem začal pozorovat, že rudne v obličeji. Pokud jde o mne, měl jsem pocit, že jsem celý jeden velký obličej, prosáklý vínem a palčivě rozpálený.

Oznámil jsem panu Pumblechookovi, že jsem si dal své nové šaty poslat k němu, a on se rozplýval nadšením, jaké to je pro něho ode mne vyznamenání. Vysvětlil jsem mu důvod, proč se chci uvarovat okukování ve vesnici, a on to vychvaloval do nebes. Nadhodil, že nikdo jiný kromě něho není hoden mé důvěry a - zkrátka, smí? Potom se mne něžně vyptával, pamatuji-li se na naše chlapecké hraní s počty, a jak jsme spolu šli stvrzovat mou učební smlouvu a jak byl ve skutečnosti mým nejmilejším oblíbencem a vyvoleným přítelem. I kdybych vypil desetkrát tolik sklenic vína, než kolik jsem jich vskutku vypil, ještě bych stále věděl, že v takovém poměru jsme k sobě navzájem jaktěživo nebyli, a z hloubi duše bych byl takovou myšlenku zavrhl. Ale přes to všechno, vzpomínám si, jsem cítil přesvědčení, že jsem se v něm silně mýlil a že to je rozumný, praktický, dobrosrdečný chlapík.

Ponenáhlu ve mne začal skládat tak velkou důvěru, že mě žádal o radu stran svých obchodních záležitostí. Uvedl, že se naskýtá příležitost k velké fúzi a vytvoření monopolu obchodu s obilím a semeny právě v tomto objektu, kdyby se ovšem rozšířil, a to je příležitost, jaká se do té doby nenaskytla ani v té končině, ani v žádné jiné. Podle jeho soudu nechybí k získání obrovského bohatství nic jiného než víc kapitálu. Tak zní ta dvě slůvka, víc kapitálu. Nu, a jemu (Pumblechookovi) se zdá, že kdyby se ten kapitál do podniku vložil, a to prostřednictvím nějakého tichého společníka, pane - kterýžto tichý společník by neměl na práci nic jiného než si sem přijít, osobně nebo v zastoupení, kdykoli by si přál, a přezkoumat účetní knihy - a dvakrát do roka přijít a odnést si v kapse zisk ve výši až padesáti procent - nu, jemu se zdá, že to by mohla být vhodná příležitost pro mladého pána, který má nejen jiskru, ale i majetek - příležitost jistě hodná jeho pozornosti. Ale co tomu říkám já? Má velkou důvěru v moje mínění, nuže, co tomu říkám já? Vyslovil jsem své mínění: "Počkejte chvilku." Mnohoznačnost a zároveň i jednoznačnost tohoto názoru na něj učinily tak mocný dojem, že se mě už víc neptal, smí-li mi potřást rukou, nýbrž řekl, že opravdu musí - a také tak učinil.

Vypili jsme všechno víno a pan Pumblechook se znovu a znovu slavnostně zapřísahal, že bude Josefa držet na výši (nevím v čem) a že mi bude prokazovat vydatné a trvalé služby (nevím jak). Rovněž poprvé v mém životě - a rozhodně dokázal své tajemství zázračně skrývat, mě obeznámil s tím, že o mně vždycky říkal: "Tenhle hoch, to není žádný obyčejný hoch, a dejte na mě, jeho osud nebude žádný obyčejný osud." Se slzavým úsměvem povídal, že to je zvláštní, na to teď pomyslet, a já mu přisvědčil. Když jsem konečně vyšel ven na vzduch, matně jsem vnímal, že v chování slunečního světla je cosi nezvyklého, a potom jsem shledal, že jsem se jako v polospánku dostal až k mýtu, aniž jsem si čehokoli na cestě vůbec všiml.

Tam mě vyburcoval hlas pana Pumblechooka, který na mne volal. Byl notný kus za mnou a v sluncem zalité ulici mě důtklivými posunky vyzýval, abych se zastavil. Zůstal jsem stát, celý udýchaný mě dohonil.

"Ne, můj drahý příteli," pravil, když zase popadl dech a mohl promluvit. "Pokud to je v mé moci, tak ne! Dnešní setkání se nesmí jen tak zhola rozplynout bez oné laskavosti z vaší strany. Jako váš starý přítel a příznivec, smím? Smím?"

Potřásli jsme si rukou přinejmenším po sté a Pumblechook s náramným rozhořčením okřikl jakéhosi mladého vozku, aby se mi vyhnul. Potom mi požehnal a stál a mával rukou, dokud jsem nezmizel v ohybu silnice, a já potom zabočil na pole, lehl si pod keř a důkladně se prospal, dřív než jsem pokračoval v cestě k domovu.

Na cestu do Londýna jsem potřeboval jen maličko zavazadel, neboť málo z toho mála, co jsem měl, se hodilo k mému novému postavení. Ale pustil jsem se do balení ještě ten den odpoledne a v domnění, že nesmím ztratit ani okamžik, jsem ztřeštěně balil i věci, o nichž jsem věděl, že je příští ráno budu potřebovat.

Tak uplynulo úterý, středa i čtvrtek a v pátek jsem šel k panu Pumblechookovi, abych se oblékl do nových šatů a vykonal návštěvu u slečny Havishamové. Ke strojení jsem měl k dispozici páně Pumblechookův soukromý pokoj, zvlášť pro tu událost vydekorovaný čistými ručníky. Oblek pro mne samozřejmě byl spíš zklamáním. Pravděpodobně každý nový a dychtivě očekávaný oděv, jaký si kdo vzal na sebe od těch dob, kdy se šaty začaly nosit, v něčem trošičku nesplnil očekávání svého majitele. Ale když jsem pak měl svůj nový oblek asi tak půl hodiny na sobě a když jsem v marné snaze vidět si v páně Pumblechookově velmi malinkém zrcadle nohy vyzkoušel nekonečné množství pozic, zdálo se mi, že mi už padne lépe. Protože se v jednom sousedním městě, asi deset mil vzdáleném, toho rána konal trh, nebyl pan Pumblechook doma. Neřekl jsem mu, kdy přesně hodlám odjet, a nebylo pravděpodobné, že si s ním budu muset před odchodem znovu potřást rukou. To všechno tedy bylo, jak být mělo, a já vyšel ve svém novém úboru ven; hrozně jsem se přitom styděl, že musím projít kolem příručího, a přese všechno jsem měl podezření, že mi ten ústroj nesvědčí, asi podobně jako Joeovi jeho sváteční roucho.

Oklikou přes všechny zadní uličky jsem došel k domu slečny Havishamové a zatahal nemotorně za zvonec, protože mi překážely příliš dlouhé prsty mých rukavic. K vratům přišla Sára Pocketová a přímo se zapotácela, když mě spatřila tak změněného; rovněž hnědá barva jejího obličeje, svraštělého jako skořápka vlašského ořechu, přešla v zelenou a žlutou.

"Ty?" podivila se. "Ty? Dobrotivý Bože! Co chceš?"

"Odjíždím do Londýna, slečno Pocketová," odpověděl jsem, "a rád bych dal sbohem slečně Havishamové."

Nečekali mě, proto mě nechala zamčeného na dvoře a sama se šla zeptat, smí-li mě uvést dál. Po velmi kratičké chvíli se vrátila, vzala mě s sebou nahoru a celou cestu mě provrtávala očima.

Slečna Havishamová zrovna konala zdravotní procházku po pokoji, kde stála dlouhá prostřená tabule, a opírala se o svou zahnutou berličku. V pokoji hořela stejná světla jako kdysi, a jakmile zaslechla Sáru vstupovat, slečna Havishamová se zastavila a otočila. V tu chvíli stála právě proti zpráchnivělému svatebnímu dortu.

"Neodcházej, Sáro," pravila. "Nu, Pipe?"

"Odjíždím zítra do Londýna, slečno Havishamová," dával jsem si nesmírný pozor, co mluvím, "a myslel jsem si, že mi laskavě nebudete zazlívat, když se s vámi přijdu rozloučit."

"Parádníček jedna radost, Pipe," řekla a přejížděla berličkou lehce kolem obrysu mé postavy, jako by mě, co kmotřička víla, která mě proměnila, oblažovala konečným arem.

"K takovému štěstí jsem přišel, slečno Havishamová, od té doby, co jsem vás naposled viděl," šeptal jsem. "A jsem za to z té duše vděčný, slečno Havishamová!"

"Vím, vím!" přikývla a s potěšením se dívala na zmatenou a závistivou Sáru. "Mluvila jsem s panem Jaggersem. Já o tom už slyšela, Pipe. Tak ty jedeš zítra?"

"Ano, slečno Havishamová."

"A adoptovala tě nějaká bohatá osoba?"

"Ano, slečno Havishamová."

"Neznámého jména?"

"Ano, slečno Havishamová."

"A pana Jaggerse ustanovila tvým poručníkem?"

"Ano, slečno Havishamová."

Přímo se na těch otázkách a odpovědích pásla, tak pronikavě se kochala žárlivým zděšením Sáry Pocketové. "Nuže," pokračovala, "máš před sebou slibnou životní dráhu. Buď hodný - zasluž si to - a drž se pokynů pana Jaggerse." Podívala se na mě, pak se podívala na Sáru, a Sářin výraz vyloudil z její ostražité tváře krutý úsměv. "Sbohem, Pipe - ponecháš si přece navždycky jméno Pip, však víš."

"Ano, slečno Havishamová."

"Sbohem, Pipe!"

Natáhla ke mně ruku a já poklekl na jedno koleno a přitiskl ji ke rtům. Neuvažoval jsem předem, jak se s ní rozloučím; v tom okamžiku mi připadlo úplně přirozené učinit tohle. S vítězoslávou ve svých příšerných očích se zadívala na Sáru Pocketovou, a tak jsem zanechal svou kmotřičku vílu, podepřenou oběma rukama o berličku, stát uprostřed mdle osvětleného pokoje vedle zpuchřelého svatebního dortu, opředeného pavučinami.

Sára Pocketová mě odváděla dolů, jako kdybych byl nějaký duch, kterého je nutno vyprovodit ze dveří. Nemohla se z ohromení nad mým zevnějškem zotavit a byla nanejvýš vyvedená z míry. Řekl jsem: "Sbohem, slečno Pocketová!!", ale ona jenom poulila oči, a jak se zdálo, neměla smysly dost pohromadě, aby si vůbec uvědomila, že jsem promluvil. Jen jsem měl dům za zády, pospíchal jsem, co jsem mohl, zpátky k Pumblechookovi, svlékl jsem si nové šaty, svázal je do rance a s ním v ruce jsem se vracel domů ve svém starším obleku, a to s pocitem mnohem volnějším - abych řekl pravdu - i když jsem musel nést ten ranec.

A teď tedy těch šest dní, které měly ubíhat tak pomalu, uběhlo rychle a byly tytam a zítřek mi hleděl do tváře pevněji, než jsem mu dokázal hledět v tvář já. Jak se těch šest večerů scvrkalo na pět, na čtyři, na tři, na dva, tím víc a víc jsem si cenil společnost Joea a Biddy. Jim pro radost jsem se ten poslední večer nastrojil do nových šatů a zůstal jsem v té nádheře sedět, až byl čas jít spát. Na rozloučenou jsme měli teplou večeři, korunovanou nezbytným pečeným kuřetem, a zakončili jsme ji trochou pivního grogu. Všichni jsme byli velmi skleslí a ani trochu nás nepovzneslo předstírání, že jsme v dobré náladě.

V pět ráno jsem měl se svým malým kufříkem v ruce opustit naši vesnici a už dříve jsem řekl Joeovi, že si přeji odejít docela sám. Obávám se - bolestně se obávám - že ten úmysl u mne vznikl z vědomí, jaký příkrý rozdíl by byl mezi mnou a Joem, kdybychom šli k dostavníku společně. Namlouval jsem si, že na tom uspořádání nelpí ani chlup takové hany; když jsem však v tento poslední večer došel nahoru do své komůrky, chtě nechtě jsem si musel přiznat, že by se to tak provést dalo, a pocítil jsem nutkání seběhnout ještě dolů a poprosit Joea, aby ráno šel se mnou. Ale neudělal jsem to.

Celou noc mi rušily spánek dostavníky, které jezdily nesprávným směrem všude jinam, jen ne do Londýna, a mezi postraňky měly hned psy, hned kočky, hned prasata, hned lidi - nikdy koně. Fantastické cestovní nezdary mě zaměstnávaly až do prvního jitřního rozbřesku, kdy se rozezpívali ptáci. Tu jsem vstal a napůl jsem se oblékl a posadil se k oknu, abych se z něho ještě naposledy rozhlédl, a jak jsem se rozhlížel, usnul jsem.

Biddy byla tak časně na nohou, aby mi přichystala snídani, že ačkoli jsem u okna neprospal ani celou hodinu, ucítil jsem kouř kuchyňského ohně, když jsem prudce vyskočil se strašlivou představou, že už musí být pozdě odpoledne. Ale ještě dlouho potom i dlouho po tom, co jsem zaslechl cinkot čajových šálků a byl již úplně připravený, jsem se nemohl odhodlat sejít dolů. Nakonec jsem zůstal nahoře, znovu a znovu jsem odmykal svůj malý kufřík a rozepínal přezky a zase ho zamykal a zapínal, až na mne Biddy zavolala, že přijdu pozdě.

Byla to uspěchaná snídaně a docela bez chuti. Vstal jsem od jídla a s jistou řízností, jako by mě to bylo napadlo teprve právě v tu chvíli, jsem řekl: "Nu, myslím, že už musím jít!" Pak jsem políbil sestru, která se smála a kývala hlavou a třásla se ve své obvyklé lenošce, a políbil jsem Biddy a objal jsem oběma rukama Joea kolem krku. Potom jsem popadl kufřík a vyšel ven. Naposledy jsem je viděl, když jsem po chviličce za sebou zaslechl nějaký šramot, ohlédl jsem se a viděl Joea, jak za mnou hází starý střevíc, a Biddy, jak za mnou hází druhý. Zůstal jsem stát, zamával jsem kloboukem a milý dobrý Joe zamával nad hlavou svou silnou pravicí a chraptivě zavolal "Hurá!" a Biddy si schovala obličej do zástěry.

Odcházel jsem rázným krokem, myslel si, že se mi jde lehčeji, než jsem předpokládal, a uvažoval jsem, že by se vůbec nehodilo, nechat si před očima celé Hlavní třídy za dostavníkem hodit starý střevíc. Hvízdal jsem si a nic jsem si z odchodu nedělal. Ale ves byla velmi pokojná a tichá a lehounké ranní mlhy se velebně vznášely, jako by mi chtěly ukázat svět, a já byl tak nezkušený a maličký a všechno tam přede mnou bylo tak neznámé a veliké, že jsem s hlubokým povzdechem a vzlykem najednou propukl v pláč. Bylo to u ukazatele cesty na konci vesnice a já na něj položil ruku a řekl jsem: "Sbohem, ty můj drahý, předrahý příteli!"

Ví bůh, že se nikdy nemusíme stydět za slzy, neboť to je déšť na oslepující prach země, který pokrývá naše tvrdá srdce. Bylo mi líp než předtím, když jsem se vyplakal - cítil jsem víc lítosti, víc jsem si uvědomoval svůj nevděk, měl jsem v sobě víc něžnosti. Kdybych se dokázal rozplakat dřív, byl bych tu chvíli měl Joea po boku.

Tyto slzy a to, že mi během té tiché cesty vytryskly znovu, mě tak zdeptalo, že když jsem seděl na dostavníku a ten už měl město dávno za sebou, s bolavým srdcem jsem se rozmýšlel, nemám-li vystoupit, až budeme měnit přípřež, pěšky se vrátit, strávit doma ještě jeden večer a líp se rozloučit. Přepřáhli jsme a já dosud nedospěl k rozhodnutí a stále jsem se utěšoval myšlenkou, že by se ještě pořád dalo docela dobře vystoupit a jít zpátky, až budeme přepřahat příště. A zatímco jsem se zabýval těmito úvahami, moje fantazie mi vykreslila v člověku, který přicházel po silnici proti nám, přesnou Joeovu podobu a srdce se mi prudce rozbušilo - Jako by bylo vůbc možné, aby tu byl!

Přepřáhli jsme znovu a ještě jednou a pak už bylo příliš pozdě a příliš daleko, abych mohl jít zpátky, a jel jsem tedy dál. A zatím se už velebně vznesla všechna ranní mlha a širý svět ležel přede mnou.

 

 

 

TOTO JE KONEC PRVNÍHO OBDOBÍ

PIPOVÝCH NADĚJÍ