Lesní muži
Pohybovat se nočním lesem s ochromeným Roderickem na ramenou bylo téměř nemožné a každý krok představoval riziko vykloubeného kotníku nebo tváře rozdrásané neviditelnými větvemi. Naštěstí po několika vyčerpávajících minutách klopýtání narazil na stezku. Pod nohy stejně neviděl, ale vedl ho tenký pás světlejší oblohy.
Po věčnosti namáhavé chůze se vyčerpaně zastavil a opřel o strom. Záda ani ramena necítil a dýchal hlasitěji, než by si přál. Nesení zraněného muže se dřív nebo později vždy stane peklem.
John Kovář zaťal zuby a pokračoval v cestě. Ještě kousek po pěšině, pak z ní sejde a do svítání se někde ukryje. A potom se podle situace rozhodne, jak dál. Do tmavé stěny lesa se mu odbočit nechtělo, ale nakonec se překonal a opět krkolomně klopýtal cestou necestou. Sto kroků, to muselo stačit, usoudil a opatrně složil Rodericka na zem.
Raněný nesténal, ale celý byl křečovitě ztuhlý a nereagoval na slova ani na doteky. Kovář nalámal husté smrkové větve a na ně ho uložil a pak ho jimi i přikryl. Sám se posadil vedle, vytáhl z kapsy energetickou tyčinku a pomalu ji snědl. Usnul vsedě opřený o strom.
Probudil se rozlámaný, ale věděl, že až se zahřeje pohybem, bude v pořádku. Slunce ještě nevyšlo, pod korunami stromů se nedalo rozeznat, zda bude jasno nebo zataženo. Pochodovat však ještě mohl. Představil si mapu Šumavy a místo, kde je vojáci, pokud to opravdu byli vojáci, překvapili. Musel se dostat co nejdál a pak teprve sestoupit z divočiny. A to i s Roderickem, podíval se na kompas v rukojeti bowiáku. Byl nepřesný, zbytečná hračka, teď se mu však hodil.
„Slyšíš mě?“ zeptal se a naklonil se k Roderickovi.
Nespal a odpověděl pohybem očních panenek. „Můžeš mluvit?“
Záporná odpověď.
„Hýbat se?“
Další záporná odpověď.
Kovář poklekl, naložil si ho na ramena a opatrným širokým krokem vyrazil směrem k jihozápadu.
Bez přestávky vydržel jít tisíc sedm set padesát dva kroků a pak si musel odpočinout. K přestávce si vybral dolík mezi dvěma obzvlášť mohutnými smrky. Prohlubeň pravděpodobně zbyla po kořenech třetího velikána, teď už jen rozpadající se hromadě hnijícího dřeva opodál. Obloha mezitím zesvětlala, ale zůstávala nízko, slunce se skrývalo za clonou šedých mraků. Déšť byl nepříjemný, ale nevadil, naopak. Nejlepší by byla divoká bouře a průtrž mračen, které by zahladily stopy.
Kovář měl najednou pocit, že není sám. V okamžiku, kdy nahmátl rukojeť revolveru se zpoza kmene vynořil muž v maskovacím oděvu. V pravé ruce nedbale držel loveckou kulovnici, prsty jen kousek od lučíku spouště. Mířil kamsi stranou, ale z toho, jak samozřejmě těžkou zbraní manipuloval, získal Kovář jednoznačný pocit, že když na to dojde, on nebude ten rychlejší.
Nechal zbraň v pouzdře a mlčky si příchozího prohlížel. Krátký plnovous, modré oči lemované vráskami. Na rukou prstové rukavice podobně jak sám Kovář, za pasem těžký nůž, spíš sekáč.
„Vy dva patříte k tomu autu tam dole.“ ukázal neurčitě směrem k severovýchodu.
„Ano. Už jsou tam vojáci?“ odpověděl Kovář.
Tenhle muž nepatřil ani k vojákům, ani k policii nebo kontrarozvědce. Na to byl jeho zevnějšek příliš ošuntělý a chování příliš sebevědomé.
„Přijely dvě jednotky, dvakrát třicet mužů a dohadují se o kompetence. A o to, kam se ztratil kontraband,“ dodal s úsměvem. „Můžeš ho ještě kousek nést?“ ukázal na Rodericka.
Kovář si všiml, že jeho parťák už dokáže lehce pohnout hlavou.
„Můžu.“
„Mám o kus dál loveckou chatu, schováme se tam, než se situace uklidní.“
Mluvil tak samozřejmě, jako by se schovávali před nepřízní počasí a ne před šedesáti po zuby ozbrojenými muži.
Kovář se sklonil k Roderickovi.
„Navštiv nějakého dietologa. Hodilo by se, kdybys byl o pár kilo lehčí.“
Lovecká chata byla ve skutečnosti zemnicí utopenou ve strmější stěně pahorku rozkládajícího se nad ponurou slatí, uvnitř neviditelné stavby je překvapil čerstvý vzduch, čistá, plochými kameny dlážděná podlaha, stůl a pohodlná čtyři lůžka. Dál do pahorku se dalo projít dveřmi, ty však zůstaly zavřené.
…
