Práce
První podnik, který navštívil, také nepřipomínal napůl ilegální špeluňku, kterou si podle Kressových slov z vězení představoval. Nad vchodem, k němuž se muselo sestupovat po schůdkách pod úroveň dlážděné cesty, zářil poměrně střízlivý zelený nápis Pizzeria Kmotr. Dveře vypadaly bytelně, ani zašlé, ani přeplácané zbytečnými ozdobami. Vnitřek připomínal starou maštal zkříženou se starou pekárnou. Jenže v kójích se nemačkali koně, ale turisté usazení na úzkých dřevěných lavicích sklonění k polodlouhým stolům. V peci se nepekl chléb, ale obrovské koláče tenké pizzy, barový pult byl vysoký a robustní, z kamene a mramoru. Kovář se opřel o desku a nechal teplo živého ohně, ať zápasí s vlhkostí jeho oděvu. Bylo to příjemné.
„Přejete si?“ oči kuchaře byly jako dva černé knoflíky, ruce měl zamoučené a ani při hovoru nepřestávaly zpracovávat lívanec těsta.
„Hledám majitele,“ odpověděl Kovář. „Pokud se jmenuje Richter,“
Muž přikývl, vyhodil lívanec do vzduchu a eskamotérským trikem ho změnil v plochý koláč, který vzápětí pokryl sýrem a plátky šunky. Kovář nebyl gurmán, ale pravou Parmskou šunku poznal.
„Není tady, ale přijde za chvíli. Můžete na něho počkat, jestli chcete.“
Kovář přikývl a pohledem se podíval k nejbližší volné kóji.
Místo odpovědi přikývl a kuchař mu bez dalšího vysvětlování podal poslední právě připravenou. Číšník, který je po očku pozoroval při kasírování dvojice turistů sýrovitého vzhledu, nehnul ani brvou.
Kovář si pizzu vzal, sám si posloužil ostrým nožem a naporcoval ji. Pak se usadil a pojídal ji. Byla ještě lepší, než vypadala. Za dobu, než ji snědl, si byl jist, že tenhle podnik není žádná zástěrka. Lidé se tu střídali jako na běžícím pásu, turisté, místní, spousta si jich brala jídlo přes ulici. Kuchař, kterému pomáhali další dva pomocníci, se nezastavil ani na chvilku, jehoruce se jen míhaly, nikdy nic nedělal dvakrát a když měl v ruce nůž, pohyby připomínal koncertní sólo mistra nad mistry. A k tomu všemu ještě uměl opravdu výborně vařit, usoudil Kovář, když snědl poslední drobek.
Richter byl sporý mužík mezi padesátkou a šedesátkou s rukama pokrytýma hnědými jaterními skvrnami. Než si ke Kováři přisedl, prohodil s každým z personálu několik vět.
„Kdo tě posílá a proč?“ začal zpříma, když si Kováře pečlivě prohlédl.
„Toho člověka neznám. Jen jeho jméno – Kress. Nedal mi žádné doporučení, jen, že pokud chci práci, mám shánět Richtera,“ odpověděl Kovář na rovinu.
Měl příliš nízké karty na blufovaní. Vlastně neměl žádné karty.
„Doporučení je to jméno. Znají mě pod ním jen ti, kterým nevěřím.“
Kuchař je stále pozoroval svým knoflíkovým pohledem a Kovář měl pocit, že ví, co se stane s těmi, kteří jméno Richter znají, ale majitel Kmotra jim neuvěřil. Přidržel se své původní legionářské historky a naservíroval ji Richterovi s přídavkem výslechu a svého útěku. U něj jen lehce pozměnil koncovku.
Richter si všechno vyposlechl a pak jen přikývl.
„Může to být pravda a nemusí.“
„Kdo dnes mluví pravdu?“ podotkl Kovář.
„Proč jsi mokrej?“
„Skočil jsem do vody.“
Richter přikývl, sáhl do náprsní kapsy a když viděl, jak se do něj Kovářův pohled zabodl, vytáhl ruku velmi pomalu a opatrně. V prstech držel stříbrnou cigártašku. Otevřel ji, nabídl Kováři a když ten odmítl, sám si posloužil jedním z krátkých doutníčků. Připálil si od svíčky na stole a na chvíli ho zahalil oblak tmavomodrého dýmu.
„Proč jsi skočil do vody?“
„Abych vytáhl z auta pár lidí.“
„To je křesťanský čin,“ odtušil Richter.
„Někdo by se na to mohl dívat tímto způsobem.“
Kovář byl zvědavý, kam Richter hovor zavede. Zatím si byl jist jen tím, že pizzerie je jen částí, pravděpodobně menší částí aktivit tohoto muže.
„Ty nejsi odtud, přišel jsi z jiného světa,“ řekl sporý muž náhle a upřel na Kováře oči.
„Proč si to myslíš?“
„Všechno na tvé historce do sebe zapadá, teda až na konec. Byl jsi vyslýchán čarodějem, který se umí pořádně prohrabat v hlavě. To je jejich umění. A kontrarozvědka má dobré čaroděje, na to můžeš vzít jed.…
