Tam a zase zpátky
Česká Třebová se ztratila v oblacích dýmu, vlak dál postupně zrychloval. Strojvůdce a pár dalších lidí dostali dobře zaplaceno za to, aby na úseku trati vedoucí divokým krajem Vysočiny dosáhli rychlosti přes sto třicet kilometrů za hodinu. Richter kvůli tomu musel zařídit výměnu obvyklé elektrické lokomotivy za parní, používanou pro mezistátní expresy.
Kovář se postavil, otevřel ruksak a začal na sebe navěšovat vybavení, které vydalo za malou polní. Veřmiřovský doporučoval, aby si sebou vzali jen nejnutnější věci, ale Kovář se tentokrát podle jeho rady nezařídil. Nevšímal si udivených pohledů svých spolucestujících, pokračoval v přípravách a současně se díval z okna. Vysočina byla snad ještě větší divočina než Šumava. Už věděl proč. Všechno to byl následek První evropské války trvající od roku 38 do roku 45. Česká armáda začala bojovat proti zabírání hranic, vláda pak opožděně vyhlásila Německu válku. Během tří dalších let byly do bojů zataženy Polsko, Francie, Maďarsko, Holandsko a Belgie. V roce 42 byli Němci zatlačeni zpět na své původní území, Rakousko odmítlo v referendu předchozí anšlus. Kovář nad neuvěřitelnými fakty zavrtěl hlavou, sáhl až na dno batohu a vytáhl robustní tesák. Připnul si ho k opasku a konec pochvy přivázal ke stehnu tak, jak to udělal s pouzdrem na revolver na pravém boku.
Lokomotiva zahoukala, projížděli teď zeleným tunelem v panenském, víc než půl století nedotčeně rostoucím lese, spíš pralese. Jako by mu krajina sama chtěla demonstrovat, že tenhle podivně známý svět je ve skutečnosti úplně jiný. A má i odlišnou historii.
V prosinci 42 došlo ve válce ke zvratu. V průběhu dvou týdnů byli zajati a zabiti všichni čarodějové protifašistické aliance. Kovář je sám pro sebe označoval za parapsychologicky vycvičené rozvědčíky. Následně nacisté podnikli několik současných protiútoků, kupodivu bez mechanizované techniky, pouze za použití pěchoty. A nečekaně úspěšných. Za německýmijednotkami zůstávala doslova a do písmene spálená země. Vojáci s vyhořelýma očima, vypálenými mozky, explozí rozervanými hlavami, nebo jen uvařenými vnitřnostmi. V historických knihách, které stačil i při naprostém nedostatku času přečíst, tenhle protiútok nazývali blitzkrieg čarodějů. Kovář si vybavil Veřmiřovského bolestí sevřenou tvář, když říkal: A my jsme na to přišli, přišli jsme, co stojí za jejich super schopnostmi. Jenže než jsme na to přišli, zemřelo skoro další třicet miliónů lidí, mezi nimi každý třetí Čech.
Dveře kupé se rozlétly.
„Jsme připraveni!“ oznámil muž v tmavě fialovém obleku a nablýskaných polobotkách, jeden ze dvou pomocníků, které si Marzik přivedl sebou. Kovář opustil kupé, prošel chodbičkou a směřoval dál ke konci vlaku. Od koncových vagonů byl nejdál ze všech – zajišťoval, že cestující nebudou působit problémy. Nepůsobili. Vlak řítící se do prudkých zatáček příliš vysokou rychlostí, kvílení železa lokomotivy a podvozků je vyděsily dostatečně.
Poslední dva vagony vlaku byly nákladní, i když u expresu neměly co dělat. Na ně uložili své vybavení, tři velké, klíny pečlivě zajištěné a vypodložené kanoe. Marzik napůl zakrytý plachtou se krčil v křesle přimontovaném na úplném konci vlaku. Kovář měl pocit, že čaroděje zahaluje nejasný opar, ale nemohl mu věnovat víc pozornosti. Musel dohlédnout na to, aby se muži správně rozmístili a zkontrolovali vybavení. Sotva se sám usadil, opar okolo čaroděje se rozšířil i na ně a způsobil, že svět ztratil zřetelné obrysy a svištící vítr část své síly. Pak je bez výstrahy obklopil oheň. Je samotné, výstroj, kanoe a části vagonů, na kterých byly lodě položené. Kovář měl pocit, že ho spaluje nesnesitelný žár, někdo křičel, jiný se hlasitě modlil. Vzdáleně, jako by za oponou, viděl Marzika vstávat z jeho trůnu. Jeho živý oheň nespaloval, on s nimi oknem do jiného světa necestoval. Okolí se ztratilo, zůstal jen dojem rychlosti a závrať.
Šplouchnutí, rychlostí vzedmutá vlna se přelila přes příď.
„Klid, zalehnout!“ zařval Kovář.
Pokud by nabra…
