Cvrček na krbu

Cvrk druhý

Kaleb Plíšek a jeho slepá dcera žili docela sami pro sebe, jak říkají knihy povídek – a já, společně s vámi, jak doufám, blahořečím těm knihám povídek za to, že říkají na tomhle vezdejším světě vůbec něco –, Kaleb Plíšek a jeho slepá dcera žili tedy docela sami pro sebe v popraskané skořápce dřevěného domku, který nebyl, po pravdě řečeno, nic lepšího než vřídek na význačném cihlově červeném nose Nevrly a Rumpála. Budova Nevrly a Rumpála byla význačným rysem ulice, ale obydlí Kaleba Plíška byste mohli zbourat několika údery kladiva a odvézt trosky na káře.

Kdyby někdo prokázal bydlišti Kaleba Plíška tu čest, že by je po takovém nájezdu postrádal, bylo by to nepochybně proto, aby jeho zboření schválil jakožto ohromné zlepšení. Domek lpěl na budově Nevrly a Rumpála jako přilnavá škeble na lodním kýlu, jako klíště na kůži nebo jako choroš na kůře stromu. Ale bylo to semínko, z něhož vyrostl mocný kmen Nevrly a Rumpála, a pod jeho vetchou střechou předposlední Nevrla vyráběl v malém hračky pro celou generaci milých kluků a děvčat, kteří si s nimi hráli, pak jim přišli na kloub, rozlámali je a odebrali se spát.

Řekl jsem, že tam žili Kaleb a chudinka jeho slepá dcera; ale měl jsem říci, že tam žil Kaleb, kdežto chudinka slepá dcera žila někde jinde – v kouzelném domě, který jí Kaleb zařídil, kde neexistoval nedostatek a zchátralost a kam nikdy nevstoupilo soužení. Kaleb nebyl žádný kouzelník, ale v jediném magickém umění, jež nám dosud zůstává, v magii oddané nesmrtelné lásky, byla jeho učitelkou Příroda a z jejího učení vyplynuly všechny ty divy.

Slepá dívka se nikdy nedověděla, že stropy jsou oprýskané a zdi flekaté s tu a tam otlučenou omítkou, neucpané pukliny že se každým dnem rozšiřují a trámy že trouchnivějí a propadají se. Slepá dívka se nikdy nedověděla, že železo rezaví, dřevo práchniví, tapety se loupají a že celý domek, jeho rozměry, tvar i proporce, propadá zkáze. Slepá dívka se nikdy nedověděla, že na stole stojí ošklivé hliněné nádobí; že domkem vládne strast a skleslost; že Kalebovy řídké vlasy čím dál víc šedivějí před jejíma nevidomýma očima. Slepá dívka se nikdy nedověděla, že mají pána, studeného, náročného a o nic se nezajímajícího – nedověděla se, že Rumpál je zkrátka Rumpál; nýbrž žila ve víře v jakéhosi výstředního humoristu, který si s nimi rád zažertuje, a třebaže je andělem strážným jejich životů, nechce ani slyšet jediné slovo díků.

A to všechno bylo Kalebovým dílem; všechno dílem jejího prostého táty! Ale i on měl svého cvrčka na krbu; a když smutně naslouchal jeho vyhrávání, dokud slepá holčička bez matky byla ještě mladičká, ten duch, cvrčkem ztělesněný, mu vnukl myšlenku, že i její velké neštěstí se dá proměnit téměř v požehnání, že dívku je možno obšťastnit těmi skromnými prostředky. Neboť všichni z kmene cvrčků jsou mocní duchové, i když lidé, kteří s nimi mají co dělat, to nevědí (což bývá častý případ); a v neviditelném světě není hlasů něžnějších a pravdivějších – na něž se dá tak b…