Ponurý dům I

KAPITOLA DEVÁTÁ
Znamení a náznaky

Nevím, čím to je, ale zdá se mi, že píšu pořád jen o sobě. Pořád chci psát o jiných lidech a na sebe se snažím myslet co nejmíň, a jakmile zjistím, že se do vyprávění znovu pletu, vím určitě, jak mě to mrzí a jak si říkám: „Ale jdi, ty otravo otravná, to bys vážně neměla!“ – jenže to není nic platné. Doufám, že každý, kdo snad bude moje řádky číst, pochopí, že jestli je toho o mně na těchhle stránkách taková spousta, musí to tak nejspíš být, protože s nimi opravdu mám co dělat, takže se z nich nemůžu vyloučit.

S mou děvečkou drahou jsme spolu četly, pracovaly a učily se a měly jsme pořád tolik co dělat, že zimní dny kolem nás letěly jako ptáci s pestrými křídly. Zpravidla odpoledne a vždycky večer nám dělal společníka Richard. Třebaže patřil k nejtěkavějším tvorům na světě, v naší společnosti určitě pobýval náramně rád.

Měl ohromně, ale ohromně rád Adu. To myslím vážně a radši jsem to měla říct rovnou. Ještě nikdy jsem neviděla mladé lidi, jak se do sebe zamilují, ale ty dva jsem prokoukla naráz. Nemohla jsem o tom samozřejmě mluvit nebo dát najevo, že o tom něco vím. Naopak, tvářila jsem se tak zdrženlivě a nevědomě, že občas, když jsem seděla u nějaké práce, kladla jsem si sama otázku, jestli se ze mne nestává pokrytec.

Ale nedalo se proti tomu nic dělat. Nezbývalo mi než zůstat zticha, a tak jsem byla zticha jako myška. Taky oni byli zticha jako myšky, aspoň pokud šlo o slova, ale ta nevinná naivita, se kterou se spoléhali tím dál víc na mne, čím dál víc se sbližovali jeden s druhým, byla tak kouzelná, že jsem měla co dělat, abych neprozradila, jak mě to zajímá.

„Naše drahá staruška je tak báječná staruška,“ říkával mi Richard, když za mnou brzy ráno přicházel do zahrady s tím svým příjemným smíchem a snad i s trochou ruměnce ve tvářích, „že se bez ní prostě nemůžu obejít. Než pro mě začne ten splašený denní kolotoč – biflování z knížek a dřina s nástroji a pak harcování na koni přes hory a doly po celém kraji, jako bych byl nějaký zbojník –, dělá mi tak dobře přijít za naší uklidňující přítelkyní a pěkně se s ní projít, že mě tu máte zase!“

„Víte, drahá šípková růžičko,“ říkávala mi Ada večer s hlavičkou na mém rameni a s odleskem ohně v zamyšlených očích, „ani se mi nechce mluvit, když jsem tady nahoře s vámi. Stačí mi chvilku posedět vedle té vaší drahé tváře, podumat, poslouchat vítr a myslet na chudáky námořníky na moři –“

Aha! Snad se má Richard stát námořníkem! Často jsme teď mluvívali o jeho budoucnosti a přišla taky řeč na uspokojení jeho touhy po moři, kterou cítil od dětství. Pan Jarndyce napsal jednomu příbuznému, velkému siru Leicesterovi Dedlockovi, aby něco udělal v Richardův prospěch, a sir Leicester milostivě odpověděl, „že by byl šťasten, kdyby mohl prospět vyhlídkám mladého pána, jestliže by se někdy ukázalo, že je to v jeho možnostech, což však není vůbec pravděpodobné – a že milostivá lady posílá pozdrav mladému pánovi (o němž si dobře pamatuje, že je s ním spjatá vzdáleným pokrevním poutem), a je přesvědčena, že mladý pán splní vždycky svou povinnost v každém počestném povolání, kterému se hodlá věnovat.“

„Takže jsem náramně jasně pochopil,“ řekl mi Richard, „že si musím prorazit cestu sám. Nevadí! Hromada lidí to musela udělat přede mnou a podařilo se jim to. Chtěl bych se jenom pro začátek stát kapitánem nějaké pirátské lodi, unést na ní lorda kancléře a mořit ho hlady tak dlouho, dokud by nevynesl rozsudek v našem procesu. Kdyby sebou honem nehodil, zůstala by z něho kost a kůže!“

Společně s neselhávající pružností, nadějí a veselostí měl Richard v povaze i jistou lehkomyslnost, která mě úplně mátla – zvlášť proto, že ji jakýmsi hrozně podivným omylem pokládal za prozíravost. Hrálo to úlohu ve všech jeho úvahách o penězích, a to tak zvláštním způsobem, že věc sotva vysvětlím líp, než když se na moment vrátím k naší půjčce panu Skimpolovi.

Pan Jarndyce zjistil, kolik jsme mu půjčili, ať už přímo od pana Skimpola, nebo od Coavinsáka, a dal mi ty peníze do ruky s instrukcí, abych si svůj vlastní podíl nechala a ostatek odevzdala Richardovi. Počet drobných případů bezmyšlenkovitého rozhazování, které Richard ospravedlňoval znovunabytím svých deseti liber, i případů, kdy se mnou mluvil, jako by si byl tu částku uspořil nebo vydělal, by se dal vypočítat prostým sečtením.

„Proč ne, matičko opatrná?“ řekl mi, když chtěl bez nejmenšího rozmyslu dát pět liber onomu cihlářovi. „Vydělal jsem na té záležitosti s Coavinsákem jasně deset liber.“

„Jak to?“ namítla jsem.

„No, přišel jsem o deset liber, o které jsem přišel z vlastní vůle, a nikdy jsem nečekal, že je dostanu zpátky. To přece nemůžete popřít?“

„To ne,“ řekla jsem.

„Tak vidíte! A pak mi přišlo do ruky deset liber –“

„Těch samých deset liber,“ poznamenala jsem.

„To s tím nemá co dělat!“ odsekl Richard. „Mám o deset liber víc, než jsem čekal, takže si můžu dovolit utratit je beze všeho puntičkářství.“

Když jsem mu pak tu oběť pěti liber vymluvila a přesvědčila ho, že by to nevedlo k ničemu dobrému, přesně stejným způsobem si ten obnos připsal k dobru a podle toho s ním nakládal.

„Podívejme se!“ řekl třeba. „Na té věci s tím cihlářem jsem ušetřil pět liber, takže kdybych si dopřál pěkný výlet do Londýna a zpátky poštovním kočárem a kdyby na to praskly čtyři libry, tak pořád ještě libru ušetřím. A věřte mi, ušetřit jednu libru je výborné: ušetřené penny jako když najdeš!“

Jsem přesvědčená, že Richard byl tak upřímný a velkodušný, jak je to jenom možné. Byl horoucí a skvělý a při vší své větroplašské roztěkanosti tak jemný, že jsem ho za pár neděl měla ráda jako bratra. Jeho přirozená jemnost by se byla dostatečně projevila i bez Adina vlivu, ale pod jejím vlivem se z něho stal ten nejpříjemnější společník, vždycky ochotný projevit zájem, vždycky tak šťastný, tak optimistický a veselý. Jsem si jistá, že když jsem tak s nimi sedávala, procházela se s nimi, rozmlouvala s nimi a pozorovala den za dnem, jak pokračují, jak jsou čím dál zamilovanější, třebaže o&n…