Ponurý dům I

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ
Bontón

Richard nás opustil hned příští večer, aby začal svou novou životní dráhu, a svěřil mi Adu s velkou láskou k ní a s velkou důvěrou ke mně. Dojalo mě tehdy a dnes mě to dojímá ještě víc (když uvážím, co všechno mám vypravovat), jak na mne oba mysleli i v tom čase, kdy byli tolik zaujatí jeden druhým. Počítali se mnou ve všech svých plánech, současných i do budoucnosti. Měla jsem Richardovi psát každý týden a podávat mu věrnou zprávu o Adě, která mu sama měla psát obden. A od něho jsem zase měla dostávat vlastnoručně psané informace o celé jeho práci a o každém úspěchu; měla jsem sledovat, jakou projeví rozhodnost a vytrvalost; měla jsem být Adinou družičkou na jejich svatbě; měla jsem pak u nich bydlet a mít v rukou všechny klíče od jejich domácnosti; měla jsem s nimi být šťastná až do nejdelší smrti.

„A co kdybychom tím procesem náhodou zbohatli, Ester – to se přece může stát!“ nasadil tomu všemu Richard korunu.

Adinou tváří přeletěl stín.

„Nejdražší Ado,“ zeptal se Richard po pauze, „proč ne?“

„To radši aby nás rovnou prohlásili za chudáky,“ řekla Ada.

„Jdi ty! To bych tedy nemyslel,“ odpověděl Richard, „ale soud v žádném případě nic neprohlásí rovnou. Neprohlásil nic už bůhví kolik let.“

„Svatá pravda,“ přisvědčila Ada.

„Jistě, jenomže čím déle se to táhne,“ odpověděl honem Richard spíš na to, co naznačoval její pohled, než na její slova, „tím blíž, drahá sestřeničko, to už muselo dospět k nějakému rozhodnutí, ať už tak nebo onak. Nezdá se ti to logické?“

„Ty se v tom vyznáš líp, Richarde. Já mám jenom strach, že kdybychom na to spoléhali, budeme z toho nešťastní.“

„Ale, Ado, miláčku, my se na to přece nespolehneme!“ zvolal Richard vesele. „Na to známe soud až moc dobře. Říkám jenom, že kdybychom tím procesem náhodou zbohatli, nebudeme proti bohatství mít žádné zásadní námitky. Soud je podle slavného rozhodnutí zákona naším přísným starým poručníkem a my musíme předpokládat, že na to, co nám dá (jestli nám vůbec něco dá), máme plné právo. A se svým vlastním právem se přece hádat nebudeme.“

„To ne,“ připustila Ada, „ale bylo by snad lepší docela na to zapomenout.“

„Výborně!“ zvolal Richard. „Tak na to docela zapomeneme. Pustíme to všechno z hlavy. Šípková růžička to svým výrazem schvaluje, tak je to hotová věc!“

„Na ten schvalující výraz šípkové růžičky sice nebylo zrovna moc vidět, když ses na něj odvolal,“ vzhlédla jsem od krabice, do které jsem balila jeho knihy, „ale schvaluje to opravdu a myslí si, že nic lepšího nemůžete udělat.“

Na to Richard prohlásil, že tím to tedy končí – a vzápětí začal na přesně stejném základu stavět tolik vzdušných zámků, že by z nich byla celá čínská zeď. Odešel ve znamenité náladě. My s Adou, připravené na to, jak silně se nám po něm bude stýskat, jsme zahájily klidnější život.

Po svém příjezdu do Londýna jsme s panem Jarndycem navštívili paní Jellybyovou, ale neměli jsme to štěstí, abychom ji zastihli doma. Ukázalo se, že odjela někam na čaj a vzala si slečnu Jellybyovou s sebou. Kromě pití čaje se tam mělo značně řečnit a korespondovat o všeobecných přednostech pěstování kávy plus domorodců v osadě Borriobule-Gha. Což si nepochybně vyžádalo sdostatek pilné využití péra a inkoustu, aby účast její dcery při tomhle čajování byla vším jiným než odpočinkem.

Když uplynula doba stanovená paní Jellybyovou pro její návrat, zastavili jsme se tam znovu. Paní byla sice ve městě, ale nikoli doma, poněvadž rovnou po snídani odjela na Konec míle v nějaké borriobulské záležitosti spojené se spolkem zvaným Východolondýnská pobočka odbočné pomoci. Protože jsem při naší první návštěvě neviděla Pipíka (nebyl nikde k nalezení a kuchařka si myslela, že nejspíš utekl za popelářským vozem), poptávala jsem se teď po něm znovu. Skořápky od útřic, ze kterých si stavěl domeček, se pořád ještě povalovaly po chodbě, ale Pipík nikde a kuchařka předpokládala, že „šel za ovcema“. „Za ovcemi?“ opakovali jsme s jistým údivem a ona nám vysvětlila, že ve dnech dobytčího trhu za nimi občas chodí až bůhvíkam za město a vrací se vždycky ve stavu, že něco takového jste ještě neviděli!

Druhý den ráno jsem seděla se svým poručníkem u okna a Ada pilně psala – samozřejmě Richardovi –, když byla ohlášena a vešla slečna Jellybyová a vedla za ruku zmíněného Pipíka, kterého se poněkud pokusila uvést do přijatelného stavu, tím že mu setřela špínu do koutů obličejíku a rukou, důkladně mu namočila vlasy a pak mu je svými prsty divoce nakadeřila. Všechno, co mělo to drahé dítko na sobě, mu bylo buďto příliš velké, nebo příliš malé. Mezi ostatními protichůdnými kusy oblečení měl na hlavě něco jako biskupskou mitru a na rukou mrňavé palčáky pro miminko. Boty měl jako sedlácké holínky ve zmenšeném měřítku, zatímco holé nohy, tak křížem krážem plné škrábanců, že vypadaly jako mapy, mu čouhaly z krátkých kostkovaných kalhotek s každou nohavičkou vroubenou docela jiným volánkem. Utržené knoflíky na jeho kostkovaném kabátku byly očividně nahrazeny knoflíky z nějakého kabátu pana Jellybye, tak byly veliké a tak strašně mosazně se leskly. Na různých místech jeho vystrojení, tam kde bylo nakvap zašívané, se našly nejroztodivnější ukázky stehů a stejná ruka byla patrná i na oblečení slečny Jellybyové. Jinak však se její zevnějšek nevysvětlitelně vylepšil a velice jí to slušelo. Byla si zřejmě vědomá, že s chudákem malým Pipíkem přes všechnu svou námahu neuspěla, a projevila to při svém vstupu pohledem, který vrhla nejdřív na něho a potom na nás.

„Propánakrále!“ lekl se můj poručník. „Začíná foukat od východu!“

Uvítaly jsme s Adou slečnu Jellybyovou co nejsrdečněji a představily jsme ji panu Jarndyceovi, kterému řekla, když se posadila:

„Máma se nechá poroučet a doufá, že ji omluvíte, protože dělá korektury svého plánu. Chystá se rozeslat pět tisíc nových oběžníků, prej vás to bude zajímat. Přinesla jsem jeden s sebou. S máminým poručením.“ A podala mu oběžník se značně mrzutým výrazem.

„Děkuju vám,“ řekl můj poručník. „Jsem paní matce velice vděčný. Božíčku, t…