Ponurý dům I

Charles Dickens

85 

Elektronická kniha: Charles Dickens – Ponurý dům I (jazyk: Čeština)

Katalogové číslo: dickens19 Kategorie: Štítek:

Popis

Charles Dickens: Ponurý dům I

Anotace

Charles Dickens – životopis, dílo, citáty

Další informace

Autor

Série

Pořadí v sérii

1

Jazyk

Název originálu

Bleak House I

Originál vydán

Překlad

Formát

ePub, MOBI, PDF

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Ponurý dům I“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Vyprávění Ester

Často jsme se radili, čím se má Richard stát; napřed bez pana Jarndyce, jak si původně přál, a potom i s ním; ale trvalo dlouho, než se nám zdálo, že jsme někam pokročili. Richard říkal, že je ochotný dělat cokoli. Když pan Jarndyce vyslovil pochybnost, jestli Richard není už příliš starý, aby vstoupil do válečného námořnictva, Richard prohlásil, že na to už taky myslel a že je to možná pravda. Když se ho pan Jarndyce zeptal, co by říkal pozemní armádě, odpověděl Richard, že už myslel i na to a že to není špatný nápad. Když mu pan Jarndyce poradil, aby si sám rozhodl, jestli jeho dávná záliba pro moře nebylo jenom obvyklé klukovské vzplanutí, ale opravdu silná touha, Richard řekl, že se to pokoušel rozhodnout už hodně často, jenomže si není jistý.

„Netroufám si posoudit, nakolik tuhle jeho povahovou nerozhodnost zavinila ta nesmyslná hromada nejistoty a průtahů, která ho zavalila hned od narození,“ řekl mi pan Jarndyce, „ale že kancléřský soud kromě jiných hříchů může do jisté míry i za tohle, to je mi docela jasné. Vypěstoval v něm nebo v něm utvrdil návyk všechno pořád jen odkládat, spoléhat se pokaždé na jinou možnost, třebaže vlastně neví na jakou, a odsouvat všechno jako nevyřešené, nejisté a zmatené. I daleko starší a vyzrálejší lidé se mohou povahově změnit okolnostmi, v jakých se octnou. Dá se tedy sotva čekat, že chlapce, jehož povaha se teprve formuje, by se takové vlivy nijak nedotkly.“

Cítila jsem, že má pravdu, ačkoli, jestli se smím zmínit o tom, co jsem si myslela kromě toho, zdálo se mi velice politováníhodné, že se proti těm vlivům nezaměřila Richardova výchova a jeho povahu neusměrnila. Studoval osm let na internátním gymnáziu a naučil se tam, jak jsem vyrozuměla, skládat s obdivuhodnou obratností latinské verše různého druhu. Ale nikdy jsem neslyšela, že by si tam dal někdo práci, aby zjistil, jaké má chlapec přirozené sklony, nebo v čem jsou jeho nedostatky, nebo se pokusil najít nějaký obor vědění, přizpůsobený jeho schopnostem. Místo toho přizpůsobili jeho k veršování a naučili ho veršovat tak dokonale, že kdyby byl zůstal na té škole až do plnoletosti, nedokázal by nic jiného než pokračovat v tom dál a dál, ledaže by své vzdělání rozšířil tím, že by na skládání veršů zapomněl. Ačkoli jsem nepochybovala, že jeho verše jsou krásné a zušlechťující a velice vhodné pro mnoho životních příležitostí a že si na ně Richard vždycky v životě rád vzpomene, stejně jsem si kladla otázku, jestli by Richardovi místo tak rozsáhlého studia veršů nebylo prospělo víc, kdyby někdo aspoň trochu studoval jeho.

Aby bylo jasné, nevyznala jsem se v té věci a nevím dodnes, jestli se mladí muži v klasickém Římě či Řecku věnovali psaní veršů ve stejné míře – nebo zda se tomu někdy tolik věnovali mladí muži v kterékoli zemi.

„Nemám ani ponětí,“ prohlásil jednou Richard zadumaně, „čím bych vlastně byl nejradši. Určitě vím jenom to, že se nechci stát knězem, jinak bych si o to mohl hodit mincí.“

„Nelákalo by vás povolání pana Kenge?“ nadhodil pan Jarndyce.

„Ani nevím, pane,“ odpověděl Richard. „Mám rád lodě. Advokátští koncipienti hodně cestují po moři. Je to ohromné povolání!“

„A co lodní lékař?“ navrhl pan Jarndyce.

„To je ono, pane!“ zvolal Richard.

Pochybuju, jestli mu to předtím vůbec někdy přišlo na mysl.

„To je ono, pane!“ opakoval s největším nadšením. „Konečně jsme na to přišli! Člen Královské lékařské fakulty!“

Neodradil ho od toho ani náš smích, třebaže sám se tomu smál nejsrdečněji. Prohlásil, že si svoje povolání vybral, a čím víc o tom přemýšlí, tím že je mu jeho předurčení jasnější; umění léčit se mu zdálo nad všechna ostatní umění. Podezírala jsem ho, že k tomu názoru došel jenom proto, poněvadž nikdy neměl příležitost sám se přesvědčit, k čemu se vlastně hodí, a nikdo ho k takovému zjištění nikdy nevedl, takže vždycky vzplane pro nejnovější nápad, a rád se tak zbaví obtížného uvažování, a bylo by mě zajímalo, jestli latinské veršování končí takovýmhle výsledkem často, nebo jestli je Richard ojedinělý případ.

Pan Jarndyce si s ním dal hodně práce, mluvil mu naléhavě do duše a apeloval na jeho zdravý rozum, aby si v tak důležité záležitosti něco klamně nenamlouval. Richard po takových rozhovorech obyčejně trochu zvážněl, ale nakonec Adě a mně vždycky prohlásil, že je všechno v pořádku, a začal mluvit o něčem jiném.

„Namouduši!“ vykřikl pan Boythorn, který se o věc vřele zajímal, – což ani nemusím podotýkat, poněvadž ani nebyl s to zajímat se o něco vlažně. „Mám radost, že se našel mládenec, který má dost ducha a kuráže, aby se věnoval tomuhle ušlechtilému povolání! Čím víc kuráže v něm projeví, tím hůř pro ty prodejné školomety a podvodníky darebácké, kteří by to znamenité umění nejradši přivedli ve psí. Je to hnusné a odporné,“ rozčiloval se pan Boythorn, „s lodními lékaři se nakládá tak, že bych pánům z admirality zpřerážel nohy – obě nohy – a zakázal všem praktickým doktorům pod trestem zákona dát jim ty hnáty dohromady, kdyby nezměnili celý systém do osmačtyřiceti hodin!“

„Nedal bys jim aspoň tejden?“ popíchl ho pan Jarndyce.

„Ne!“ zaburácel pan Boythorn rezolutně. „V žádném případě! Osmačtyřicet hodin a dost! A pokud jde o zaměstnavatele lékařů, o všechna ta obecní zastupitelstva, chudinské správy, sbory církevních starších a podobná shromáždění tupohlavců, co se scházejí jenom proto, aby vedli takové žvásty, že by je namouduši měli poslat do rtuťových dolů na celý beztak krátký zbytek jejich hanebné existence – už jenom proto, aby ta jejich ohavně pokroucená angličtina neotrávila lidský jazyk, jakým se dá mluvit pod božím sluncem –, pokud jde o tyhle lotry, co tak sprostě využívají horlivosti pánů, kterým jde o rozvoj vědy, a platí jim za jejich důležité služby v nejlepších letech jejich života, za jejich dlouhé studie a nákladné vzdělání, platí jim almužny, které by nestačily ani písaříčkovi, těm lotrům bych všem zakroutil krkem a vystavil bych jejich lebky v Lékařské společnosti pro všechny odborníky, aby …