Ponurý dům I

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Vyprávění Ester

Dokud jsme zůstávali v Londýně, Richard nás často navštěvoval (třebaže brzy nechal psaní dopisů) a svou bystrostí, elánem a dobrou náladou nás vždycky potěšil. Ale i když jsem ho měla čím dál radši, čím víc jsem ho poznávala, přece jen jsem tím víc litovala, že ho výchova nevedla k větší píli a soustředění. Školní systém, který s ním zacházel přesně stejně jako se stovkami jiných chlapců, navzájem značně odlišných povahou i schopnostmi, mu umožnil rychle odbývat úkoly a povinnosti, vždycky se slušným prospěchem a často s vyznamenáním; ale s tak vrtošivou a povrchní oslnivostí, že ho to utvrdilo ve spoléhání právě na ty vlastní přednosti, které v něm měly být nejvíc usměrňovány a pěstěny. Byly to velké přednosti, bez jakých nelze vyniknout na žádném vyšším místě v životě; jenže právě tak jako oheň a voda, ačkoli znamenití sluhové, se ukázaly velmi zlými pány. Kdyby je byl Richard ovládal, byly by jeho přáteli, ale protože naopak ony ovládaly Richarda, staly se z nich jeho nepřátelé.

Píšu tyhle svoje názory ne z přesvědčení, že něco skutečně bylo tak či onak, jak jsem si myslela; ale jenom proto, že jsem si to skutečně myslela a že chci o všech svých myšlenkách i jednání psát upřímně. Tohle jsem si tedy myslela o Richardovi. Kromě toho jsem často pozorovala, jakou pravdu měl můj poručník v tom, co před časem říkal, a že nejistota a průtahy procesu před kancléřským soudem nakazily Richardovu povahu jakousi lehkomyslností hráče, který má pocit, že je součástí nějaké obrovské hazardní rulety.

Když k nám jednou odpoledne za nepřítomnosti mého poručníka přišli na návštěvu doktor Bayham Badger s paní, vyptávala jsem se přirozeně mezi řečí i na Richarda.

„Inu, pan Carstone se má výborně,“ prohlásila paní Badgerová, „a ujišťuji vás, že je velkým přínosem pro naši společnost. Kapitán Swosser o mně říkával, že když kadeti dostanou k obědu nakládané hovězí tvrdší než zdrhovadla plachet na košovém stožáru, dokážu je v jídelně povzbudit víc než země před přídí a vítr za zádí. To byl jeho námořnický způsob, jak vyjádřit, že jsem přínosem pro každou společnost. Stejnou poklonu mohu složit rozhodně i panu Carstoneovi. Jenomže – nebudu se vám zdát unáhlená, když se vám o něčem zmíním?“

Odpověděla jsem, že ne, poněvadž tón paní Badgerové zřejmě naznačoval, že takovou odpověď čeká.

„Ani slečně Clareové?“ zeptala se paní doktorová Badgerová sladce.

Ada řekla taky ne, ale začala být celá nesvá.

„Tak tedy, drahouškové,“ začala paní Badgerová, „– prominete mi, že vám říkám drahouškové?“

Poprosily jsme paní Badgerovou, aby se za něco takového ani neomlouvala.

„Vy totiž jste drahouškové, jestli si to smím dovolit povědět,“ pokračovala paní Badgerová, „obě jste tak roztomilé. Tak tedy, drahouškové, třebaže jsem ještě mladá – alespoň doktor Badger mi tak lichotí –“

„Ne!“ vykřikl doktor Badger, jako by někomu oponoval na veřejném shromáždění. „To vůbec není lichocení!“

„No dobrá,“ usmála se paní Badgerová, „řekněme tedy pořád ještě mladá.“

(„Beze vší pochybnosti,“ podotkl doktor Badger.)

„Drahouškové, třebaže jsem pořád ještě mladá, měla jsem hodně příležitostí pozorovat mladé muže. Na palubě drahého starého Mrzačitele jich bývala spousta, to vás ujišťuji. A když jsem potom byla s kapitánem Swosserem na Středozemním moři, chápala jsem se každé příležitosti, abych se seznámila a spřátelila s kadety pod jeho velením. Vy, drahouškové, jste takové kadety nikdy nepoznaly a patrně byste ani nerozuměly narážkám, jako že když se dávali do pucu, dávali do pucu hlavně lodní účetní knihy; ale se mnou je to jiné, modré vody bývaly můj druhý domov a sama jsem bývala úplný námořník. A potom zase s profesorem Dingem –“

(„Proslulým po celé Evropě,“ zamumlal doktor Badger.)

„Když jsem ztratila svého drahého prvního a stala se manželkou svého drahého druhého,“ pokračovala paní Badgerová, jako by její bývalí manželové byli části nějaké šarády, „stále jsem se těšila příležitosti pozorovat mládež. Na přednášky profesora Dinga chodila spousta posluchačů, a pro mne, jakožto pro manželku eminentního vědce, která sama hledala ve vědě největší útěchu, jakou jen věda může poskytnout, bylo přímo hrdostí otevřít náš dům studentům jako jakousi burzu vědeckých poznatků. Každé úterý večer se u nás podávala limonáda a sušenky pro každého, komu bylo libo posloužit si tím občerstvením. A věda se tam pěstovala v neomezené míře.“

(„Byly to pozoruhodné schůzky, slečno Summersonová,“ poznamenal doktor Badger se zbožnou úctou. „Muselo tam docházet k obrovskému intelektuálnímu jiskření, pod vedením takového muže!“)

„A dnes,“ ujala se znovu slova paní Badgerová, „dnes, když jsem manželkou svého drahého třetího, doktora Badgera, pokračuji stále v tom pozorování, na které jsem si zvykla za života kapitána Swossera, a pak jsem je přizpůsobila novým a nezvyklým účelům za života profesora Dinga. Nejsem tedy, když uvažuji o panu Carstoneovi, žádná začátečnice. A přece mám silný dojem, drahouškové, že si nezvolil nejvhodnější povolání.“

Ada se zatvářila tak úzkostlivě, že jsem se zeptala paní Badgerové, na jakém základě si to myslí.

„Má drahá slečno Summersonová,“ odpověděla mi, „na základě povahy a chování pana Carstona. Je tak bezstarostný, že by mu patrně nikdy nestálo za to zmínit se o tom, co skutečně cítí, ale k medicíně cítí malátnou lhostejnost. Nemá o ni ten pozitivní zájem, aby v ní viděl nejen povolání, ale přímo poslání. Jestli si o ní myslí něco určitého, řekla bych, že ji pokládá za otravnou záležitost. To tedy není nic slibného. Mladí muži, kteří k ní přilnuli ze silného zájmu o všechno, co medicína dokáže, v ní nacházejí zadostiučinění přes tu spoustu práce za velice málo peněz a přes léta zkoušek a zklamání. Ale jsem naprosto přesvědčená, že tohle nikdy nebude případ pana Carstonea.“

„Pan doktor Badger si to myslí taky?“ zeptala se Ada plaše.

„Inu,“ začal doktor Badger, „abych vám řekl pravdu, nenapadlo mě podívat se na otázku tímhle způsobem, dokud se mi o tom nezmínila paní Badgero…