Ponurý dům I

KAPITOLA OSMÁ,
která tají spoustu hříchů

Když jsem se před rozbřeskem oblékala, bylo zajímavé vykouknout z okna, kde se moje svíčky zrcadlily v černých tabulích jako dva majáky, zjistit, že za oknem ještě všechno halí neurčitost noci, a pozorovat pak, jak se výhled mění s nastávajícím dnem. Když se tak postupně rozjasňoval a odhaloval scénu, kterou předtím ve tmě bloudil vítr jako moje paměť mým životem, objevovala jsem s rozkoší neznámé věci, které mě obklopovaly, zatímco jsem spala. Zpočátku byly sotva rozeznatelné v bledé mlze a nad nimi se dosud třpytily poslední hvězdy. Když pominulo to mlžné stadium, obraz se začal rozšiřovat a naplňovat tak rychle, že jsem každým dalším vyhlédnutím nacházela tolik nového, že bych se na to mohla dívat třeba hodinu. Svíčky se nepostřehnutelně staly tím jediným, co k ránu nepatřilo, tmavé kouty v mém pokoji se všechny rozplynuly a bílý den ozářil utěšenou krajinu, ve které starý opatský kostel vrhal svou masivní věží měkčí stín, než se zdálo odpovídat jeho strohému vzhledu. Ale právě tak z drsného zevnějšku (doufám, že jsem tu lekci už pochopila) vyzařuje často jas a něha.

Celý dům byl v takovém pořádku a všichni ke mně byli tak pozorní, že jsem neměla žádné potíže se svými dvěma svazky klíčů, jenomže tím, jak jsem se snažila zapamatovat si obsah každého šuplíku ve spíži a každé skříně, zaznamenat si na břidlicovou tabulku zásoby džemů, zavařenin a nakládané zeleniny, spoustu lahví, sklenic, porcelánu a hromadu dalších věcí, a přitom, jaká jsem už povahou metodická a staropanensky pošetile úzkostlivá, jsem se tak ponořila do práce, že jsem při zazvonění na zvonec nemohla ani věřit, že už je čas na snídani. Odběhla jsem však a uvařila jsem čaj, když jsem už jednou dostala na starost čajovou konvici, a potom, poněvadž všichni vstávali pozdě a ještě nikdo nesešel dolů, mě napadlo podívat se na zahradu a trochu se s ní seznámit. Byla rozkošná: před domem krásná alej s vozovkou, kudy jsme přijeli (a kde mimochodem naše kola tak strašně rozryla štěrk, že jsem požádala zahradníka, aby ho uválcoval), za domem pak květinové záhony, a moje děvečka drahá nad nimi stála u svého okna a právě je otvírala, aby se na mne usmála, jako by mi chtěla poslat na dálku hubičku. Za květinovými záhony byla zelinářská zahrada, potom travnatý výběh pro koně, pak pěkný dvoreček, obestavěný krytými stohy, a konečně roztomilý drůbeží dvorek. Pokud jde o sám dům, s těmi třemi štíty lomenic ve střeše; s okny rozmanitých tvarů, s některými tak velikými, s jinými tak maličkými, ale se všemi tak hezkými; s laťkovím pro popínavé růže a zimolez na jižní straně; vůbec s tím domáckým, pohodlným a pohostinným vzezřením – dům byl, jak poznamenala Ada, když mi vyšla vstříc ven, zavěšená do jeho pána, hoden jejího bratránka Johna. Byla to od ní troufalost, ale on ji za to jenom štípl do tvářičky.

Pan Skimpole byl u snídaně stejně zábavný jako předtím v noci. Na stole byl med, a to ho přivedlo k rozhovoru o včelách. Nemá nic proti medu, řekl (a myslím, že opravdu neměl, protože si na něm zřejmě pochutnával), ale rozhodně protestuje proti tomu, jak samolibě se ty včely chvástají. Vůbec nechápe, proč by se mu pilná včelka měla dávat za vzor; předpokládá totiž, že včely dělají med rády, jinak by ho přece nedělaly, když to na nich nikdo nežádá. Takže by si včely neměly dělat žádnou zásluhu ze své vlastní záliby. Kdyby si každý výrobce sladkostí lítal po světě, vrážel do všeho, co mu přijde do cesty, a sobecky na každého bzučel, že spěchá do práce a že mu nikdo nesmí překážet, byl by svět k nesnesení. A potom je koneckonců směšné dát se od svého pokladu vykouřit, sotva jste ho nashromáždili. Měli byste moc špatné mínění o nějakém manchesterském textilákovi, kdyby spřádal bavlnu jedině za tímhle účelem. Pan Skimpole musí prohlásit, že v takovém trubci vidí ztělesnění příjemnější a moudřejší představy. Trubec bez přetvářky říká: „Račte prominout, ale opravdu do práce nemůžu! Žiju ve světě, kde je toho tolik k vidění a tak málo času na to, že si musím vzít volno, abych se rozhlížel kolem sebe, a že musím požádat, aby se o mne staral někdo, kdo se kolem sebe rozhlížet nechce.“ Tak se panu Skimpolovi jevila trubčí filozofie a považoval ji za filozofii znamenitou – ovšem za toho předpokladu, že trubec je ochoten vyjít s včelami po dobrém. A k tomu ten lehkomyslný brach, pokud je panu Skimpolovi známo, vždycky ochoten je – jen kdyby ho ty domýšlivé včely nechaly a nehonosily se svým medem tak ješitně!

Rozvíjel svůj rozmarný nápad tím nejlehčím tónem a všechny nás pobavil, ačkoli se mi opět zdálo, že všechno, co říká, myslí tak vážně, jak jen toho je schopný. Odešla jsem, zatímco ostatní ho ještě poslouchali, abych se věnovala svým novým povinnostem. Zaměstnaly mě na delší dobu, a když jsem se pak vracela chodbami se svým košíkem klíčů na ruce, pan Jarndyce mě zavolal do malého pokojíku vedle své ložnice. Byla to, jak jsem zjistila, částečně malá knihovna s knihami i lejstry, a částečně dokonce jakési malé muzeum jeho bot, střevíců a krabic na klobouky.

„Posaďte se, moje zlatá,“ vybídl mě. „Tohle, abyste věděla, je moje bručárna. Když mám náladu pod psa, zalezu sem a bručím si tady.“

„To tady býváte jistě zřídka, pane,“ poznamenala jsem.

„Ale kdež, to mě neznáte!“ opáčil. „Když zažiju nějaké zklamání nebo znechucení z – z větru, jakmile začne foukat od východu –, uteču vždycky sem. Bručárna je nejlíp využitá místnost v domě. Ještě jste nepoznala ani polovičku mých nálad. Má zlatá, vy se celá chvějete!“

Nemohla jsem se přemoct. Snažila jsem se ze všech sil, ale když jsem se tak octla sama v přítomnosti toho dobrotiska, hleděla jsem do jeho laskavých očí, cítila se tak šťastná, tak poctěná a srdce mi tak překypovalo –

Políbila jsem mu ruku. Nevěděla jsem, co říkám, ani že vůbec mluvím. Zrozpačitěl a vykročil k oknu – skoro se mi zdálo, jako by z něho chtěl vyskočit, ale hned jsem se uklidnila, když se obrátil a já mu uviděla v očích, co tam šel přede mnou ukrýt. Něžně mě pohladil po hlavě, …