( DESET HODIN )
Snažila se to Petovi vysvětlit. Slunce už zlověstně žhnulo a upadalo do netečného oparu; nízko nad hladinou se táhlo mlhavé pásmo, ani voda, ani nebe, a z něj si to slavnostně mašírovala oblaka jako obtloustlé dívenky v naškrobených šatečkách.
„Tam, kam teď nastupuje, se do toho snaží vstoupit kdekdo. Akorát toho musí spoustu udělat, aby tam mohli vstoupit, a někdy tě nevemou ani tak. A ty, který vemou, z toho nemaj vůbec nic, akorát takovej odznáček nebo co.“
„Uklidni se a zkus to znova,“ řekl jí Pete; nakláněl se dozadu, zaháknutý o zábradlí lokty a jednou patou, klobouk našikmo přes bezstarostný, tmavý obličej, a šilhal na ni skrz dým cigarety. „O čem to mluvíš?“
„Támhle ve vodě něco je,“ pronesla Jenny s poklidným úžasem, namáčkla břicho na zábradlí a zírala do jemně zčeřené vody; větřík od břehu jí přitom lepil zelené šatičky na tělo. „To muselo vypadnout z lodi… No, mluvím o tý vejšce, jak na ni půjde. Abys tam moh do toho vstoupit, musíš toho spoustu udělat. Makáš na to tři roky, řiká vona. A pak tě možná –“
„Jaká je to vejška?“
„To jsem zapomněla. Ta, jak tam hrajou ty velký fotbalový zápasy, co o nich každej rok píšou v novinách. Von –“
„Yale proti Harvardu?“
„Uhm, přesně o tý mluvila. Von –“
„O který? O Yale, nebo o Harvardu?“
„Uhm. No a tak von –“
„No tak, broučku. Ty mluvíš o dvou vejškách. Řikala Yale, nebo Harvard? Nebo Sing Sing, nebo co?“
„No,“ řekla Jenny. „Řikala Yale. Jo, o tý mluvila. A von bude muset tři roky makat, aby tam moh vstoupit. A ani tak tam možná nevstoupí.“
„No a co? Tak bude třeba makat tři roky: a co?“
„Když teda bude, tak stejně dostane akorát takovej odznáček nebo co, i když tam jako vstoupí.“ Jenny se jemně zadumala, namáčknutá na zábradlí. „Bude na to muset makat tři roky,“ vracela se k tématu v tupém, lehkém úžasu. „Bude na to muset makat tři roky, a ani potom možná nebude –“
„Holka, nebuď pořád taková trumpeta,“ řekl jí Pete.
Jenny měla v ospalých vlasech vítr a slunce. Dolní paluba byla jak vymetená. Všichni ostatní se shromáždili na horní palubě. Občas k nim seshora dolehly hlasy; ze zábradlí přímo nad Petovou hlavou se nevinně houpaly zkřížené mužské nohy. Ze zádi se v mihotavých obloučcích snášela napůl dokouřená cigareta. Jenny se dívala, jak cigareta lehounce padá do vody a tam se vznáší mezi ostatním smetím, které upoutalo její pozornost. Cigaretu hodil přes rameno do vody i Pete; tahle se však k jejímu poklidnému překvapení okamžitě potopila.
„Ať si ten chlapeček vstupuje, kam chce,“ dodal Pete. „Co je to vůbec za spolek? Co jako dělaj?“
„Já nevím. Prostě do něj vstoupíš. Makáš na to tři roky, povídala. Tři roky… Jéžiš, za takovou dobu bys už byl stejně moc starej na to, abys tam něco dělal, i kdybys tam moh vstoupit… Tři roky. Proboha.“
„Sedni si a dej si chvilku pohov,“ řekl Pete. „Nebuď v jednom kuse taková trubka.“ Chvíli si prohlížel palubu; aniž by pak změnil posici na zábradlí, natočil hlavu k Jenny: „Dej taťkovi pusu.“
Jenny rovněž přeletěla pohledem palubu. Pak s jakousi ostražitou povolností zvedla svou nevýslovnou tvář… Pete se za okamžik odtáhl. „Co se děje?“ zeptal se.
„Co by se mělo dít?“ řekla nevinně Jenny.
Pete vyndal nohu ze zábradlí a jednou rukou Jenny objal. Tváře jim opět splynuly a z Jenny se při doteku jeho úst stala jedna velká, neosobní měkkost, jediné modré oko a ospalá svatozář vlasů.
